V sobotu 13. prosince se na pražském náměstí Jiřího z Poděbrad shromáždilo podle oficiálních údajů přibližně 800 lidí. Chtěli dát najevo svůj nesouhlas s postupem Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových a Policie České republiky v souvislosti s budovou bývalé kliniky v Jeseniově ulici na Žižkově.

Kliniky, která byla od roku 2009 opuštěná a chátrala, se ujala skupina aktivistů, kteří ji dočasně proměnili v Autonomní kulturní centrum Klinika, kde se několik dní konal pestrý kulturní program. A byla vize, že by tak snad žižkovská klinika mohla fungovat i do budoucna.

↗

Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových ovšem pod nátlakem „protiextremistického“ oddělení Policie České republiky s aktivisty — kteří se už tou dobou těšili široké podpoře místních obyvatel i řady osobností a institucí — odmítl jednat. Kliniku policisté vyklidili (rozuměj: vyhnali její dočasné obyvatele, kteří ji předtím vyklidili od špíny a odpadků) a zapečetili.

Lidé se ptají, proč státu, který se o budovu nestaral, zničehonic tak záleží na tom, aby se do ní náhodou někdo nedostal. Proto nesouhlas, proto demonstrace.

Demonstrace 13. prosince byla podle pravidel nahlášená a její účastníci v doprovodu policistů došli v klidu z náměstí Jiřího z Poděbrad až do Jeseniovy ulice, ke Klinice. Hrála hudba, skandovalo se, místní se vykláněli z oken, někteří mávali.

Z celé akce jsme všichni měli dobrý pocit. Poté, co byla v parku před Klinikou demonstrace oficiálně ukončena, vniklo asi třicet lidí spontánně do budovy. Byl to symbolický akt vyrůstající jak z momentálního nadšení, tak z nostalgie po uplynulých dnech, kdy se na Klinice něco dělo. Jistě to nebylo taktické, možná to bylo pošetilé.

Společenská nebezpečnost symbolického obsazení budovy je ovšem velmi nízká. Okamžitě nicméně přijelo několik dodávek plných policejních těžkooděnců, kteří vystoupili ze svých vozů a po zuby ozbrojeni ukazovali svoje umělohmotné svaly.

Zatímco většina shromážděných postávala v parku a pozorovala tyto „zlé policajty“, několik „hodných policajtů“ v budově Kliniky vyjednávalo s třiceti nadšenci, kteří se ji rozhodli obsadit. Vyjednáváním rozuměj vyhrožování: když budou policisté chtít, bude demonstrativní akt ve skutečnosti vloupání a za to vás můžou i zavřít. To ve spojení s pár ranami dostalo všechny z budovy ven.

To by mohl být konec příběhu. Ale není. Těžkooděnci v ulici postávali dál, my jsme postávali nahoře v parku. Bylo zjevné, že nikdo moc neví, co se má dít dál. Z parku dost lidí nakonec odešlo, protože usoudili, že už se nebude dít nic.

Zvrat nastal, když někoho z policistů napadlo, že musíme do pěti minut odejít. Když neodejdeme, použijí „donucovací prostředky“. Nevěděli jsme, proč bychom měli odcházet. Vyzvali jsme policisty, aby odešli oni s tím, že se nic hrozného dít nebude.

Nakonec se těžkooděnci rozhodli jednat. Neměli k tomu v tu chvíli žádný důvod, ale prostě vyšli na kopec, vráželi do lidí a rozhodli se, že okolí kliniky zapečetí páskou. My jsme nevěděli, proč tam jsou a co chtějí. Nikdo z nich nám nic neřekl. Když měli dojem, že jim někdo překáží, prostě jej odstrčili.

Emoce způsobily, že několik lidí na těžkooděnce křičelo. Nikdo na ně ale nic neházel, nikdo se na ně nepokoušel nijak útočit.

Protože zrovna překážel, uhodil jeden těžkooděnec Arnošta Nováka zezadu pěstí do hlavy. Když se na něj Novák obořil (ničím než sprostou nadávkou), pět těžkooděnců se na něj vrhlo a nějakou dobu na něm klečeli.

Lidé se shlukli a skandovali — „Stop násilí!“, „Pusťte ho!“ Nepustili.

Rozháněli nás jako zločince, dost lidí skončilo potlučených. Kromě Arnošta Nováka ještě jeden člověk s ošklivými ranami v nemocnici.

Mamince s kočárkem pak pod kopcem policajt vykládal, ať na takové akce s dítětem nechodí — hrozí nebezpečí. Od koho člověku nakonec hrozí největší nebezpečí, pro mě ten večer bylo jasné.

Jako občan České republiky jsem si připadal zhrzený. Policie mi má pomáhat, má mě chránit. Místo toho se policistů bojím a zdá se, že jim to naprosto vyhovuje.

Úplně nejzábavnější je na celé věci ale ještě něco jiného. Tisková mluvčí pražské policie Jana Rösslerová po zásahu předložila médiím snůšku manipulací a lží.

Pokud by se snažila nesmyslné použití hrubé síly proti pokojným demonstrantům bagatelizovat nebo omlouvat, bylo by to na pováženou. Rösslerová ovšem tvrdí, že dva zranění muži „ve svahu padli na zem a lehce se poranili“ a že dokonce „spadli sami, ke kontaktu s policií nedošlo“.

I když jsem se snažil od těžkooděnců držet radši dál, viděl jsem kontaktu s policií — respektive policie se zoufalými lidmi — víc než je zdrávo.

Mohl bych ještě rýpat do ošidných formulací: Rösslerová například tvrdí, že policisté v budově kliniky nepoužívali donucovací prostředky, i když já bych vyhrožování žalářem za donucovací prostředek klidně označil.

Tyto drobnosti jsou ale naprosto nezajímavé tváří v tvář nestydaté a skandální lži, kterou Policie ČR uklidňuje veřejnost: dva potrhlí extrémisté sami spadli ze svahu, není důvod se znepokojovat.

Je pro mě pořád ještě nepochopitelné, že můžete v jednu chvíli sledovat, jak rozparádění muži v brnění zbijí někoho tak, že musí být převezen do nemocnice, načež místo omluvy za nepřiměřený a zbytečný policejní zásah (několik desítek mužů v plné zbroji útočí na pár stovek lidí, kteří postávají v parku a nechystají se nikoho nijak ohrožovat) přichází prohlášení, ve kterém se o žádných těžkooděncích nic nedozvíme a veškeré násilí je explicitně popřeno.

Pokud se instituce, která má zajišťovat bezpečí občanů, opírá o zastrašování, brutalitu a lež, je tu něco shnilého. Kdo je tady nebezpečný a koho před kým je vlastně potřeba chránit?