V těchto týdnech bývá často používáno srovnání současné ukrajinské krize a sudetské krize roku 1938 vedoucí k Mnichovu. Dokonce i podle většiny respondentů nedávného výzkumu veřejného mínění se dnešní krize podobá nejvíce září 1938. Takto argumentují politikové a novináři nejen v Česku, ale i v zahraničí a zejména v Německu. Z tohoto srovnání vyplývá další paralela Putin-Hitler, která ožívá v různých karikaturách, v žertovném spojení Putler, nebo v plakátu na liberecké radnici.

Stavění obou politiků na roveň je zkratkovité a nemá cenu ho blíže rozebírat. Naopak srovnání obou krizí může podle mého názoru vést k nalézání zajímavých paralel a rozdílů. Jak se pokusím ukázat v následujícím textu, ačkoli i v tomto případě jde do značné míry o srovnávání nesrovnatelného, komparace některých momentů obou krizí nám lépe umožní pochopit obě historické události.

Předně je tu výchozí situace. Československo mělo za sebou v roce 1938 dvacet let celkem slušného rozvoje, byť sraženého hospodářskou krizí, která dopadla obzvláště na německy mluvící části země. Ukrajina má za sebou v roce 2014 dvacet pět let velmi neúspěšného rozvoje a to i ve srovnání s ostatními postkomunistickými zeměmi, jak je patrné při komparaci HDP na obyvatele ve východní Evropě v roce 1990 a v roce 2014.

Československo bylo v meziválečných letech zemí, která měla jednoznačně prozápadní a tedy vůči Německu málo přátelskou politiku. Čeští Němci se na spoluvytváření zahraniční politiky nijak nepodíleli. Naopak Ukrajina měla v posledních dvaceti letech několik spíše proruských a spíše prozápadních období a zdejší ruská menšina se významnější měrou podílela na fungování země. Např. sudetští Němci nebyli mezi policisty, zatímco mezi ukrajinskými policisty je hodně Rusů či sympatizantů s Ruskem.

Samozřejmě jsou svůdné paralely mezi vývojem Ruska pod Putinem a Německa pod Hitlerem. Oba vůdci nepochybně zvedli národům zkrušeným porážkou sebevědomí a podařilo se jim obnovit ekonomický růst, oba režimy také představují odklon od parlamentární demokracie, jakkoli se nacistická diktatura s Putinovým autoritářským režimem srovnávat nedá. Pravděpodobně jak čeští Němci, tak ukrajinští Rusové sledovali čas od času se závistí dění ve své „větší vlasti“, která se dynamicky rozvíjí, zatímco země, kde menšiny žijí, stagnují.

Výstavba dálnic, rozhlasové přijímače a automobily pro běžné Němce mohly působit podobně atraktivně jako vyšší mzdy a důchody v Ruské federaci. Podstatným rozdílem nicméně je, že zatímco Hitler toužil od samého počátku zničit Československo a zahájit teritoriální expanzi, v případě Putina to jisté není. Je možné, že by mu více vyhovovala satelitní Ukrajina připoutaná k Rusku pro něj výhodnými ekonomickými a vojenskými smlouvami, než představa přivázat si na nohu ekonomické břemeno takové váhy, navíc za cenu poškození mezinárodní pověsti země.

Pokud ovšem Putin uvažuje pouze jako vojenský stratég, je možné, že je pro něj jakákoli anexe dobrá. Každopádně, na rozdíl od toho, že si v roce 1938 každý mohl udělat celkem jasný obrázek o Hitlerovi, v případě dnešního Ruska dosud nevíme, na čem jsme. Putin opravdu ani nenapsal Mein Kampf, ani nevyhlásil norimberské zákony.

Pak je tu otázka hranice. Češi měli zvnitřněnou mapu hranic českých zemí již od dob počátků národního obrození. Tato hranice je ostatně jednou z nejméně proměnlivých hranic v Evropě. V 19. století české národní hnutí reagovalo s odporem na všechny pokusy přerýsovat hranice z historických na etnické. V mentalitě Ukrajinců neexistuje tak jednoznačná představa hranic vlastní země jako v případě českém.

Na rozdíl od Čech absentuje ukrajinská státnost ve středověku. Ukrajinské nacionalistické hnutí zápasilo od svého vzniku v 19. století s dilematem, kde jsou hranice Ukrajiny. Ukrajinští nacionalistické pokoušející se počátkem 20. let vytvořit vlastní stát požadovali hranice jdoucí ještě dále na východ než je tomu dnes, ale velké hranice chtějí nacionalisté všech zemí.

Hranice mezi ruskou a ukrajinskou svazovou socialistickou republikou byly stanoveny až počátkem 20. let a zhruba kopírovaly hranice mezi jednotlivými guberniemi carského Ruska s výjimkou gubernie Černigovské, která byla rozdělena mezi ukrajinskou a ruskou svazovou republiku. Sám bych si rád něco přečetl něco víc o tom, jak bolševická vláda po vyhlášení sovětského svazu stanovovala hranice mezi jeho jednotlivými republikami.

V případě Sudet neexistovalo něco jako prioritní a vedlejší území pro německo, tedy jako Krym a další oblasti východní Ukrajiny. Etnická hranice umožňovala celkem jednoznačné rozvržení nových hranic, což v případě Ukrajiny možné není. Zatímco odtržení Sudet udělalo ze zbytkového Česko-Slovenska prakticky neživotaschopný útvar, není jisté, jakou katastrofou by byla pro fungování Krajiny ztráta východu, ačkoli je možné, že také velkou neboť východ je ekonomickou páteří země.

Dále jsou tu identity. Je zřejmé, že mezi Čechy a Němci byl od konce 19. století daleko hlubší příkop než mezi Ukrajinci a Rusy v minulých desetiletích. V Československu byla velmi malá skupina obyvatel, která se považovala za Čechy, ačkoli byl jejich mateřský jazyk německý, pár takových bylo snad mezi českými židy nebo ze smíšených manželství. Naopak v případě obyvatel Ukrajiny jsou identity daleko nestabilnější, máme zde jak Rusy jazykem i identitou, tak zde máme ukrajinsky hovořící Ukrajince a rusky hovořící Ukrajince.

Zatímco v případě Československa byla základní volba mezi Čechem nebo Němcem, v případě Ukrajiny tu jsou ještě prozápadní a proruská identita, která se nemusí zcela překrývat s etnicitou Rus nebo Ukrajinec, dále tu máme pouze více a méně ukrajinsky a rusky smýšlející oblasti, případně oblasti, které se neztotožňují ani s jednou z těchto voleb, zatímco v případě Československa byly buď německé nebo české oblasti a nebylo tu žádné srdce českého či německého nacionalizmu jako je Krym a Lvov. V případě Ukrajiny se také nedá hovořit o nějakých jazykových hranicích, proruská či prozápadní identita jde napříč městy, vesnicemi, rodinami, byť tu východozápadní osa nepochybně je.

Je zde též otázka politické krize. Jak víme, Ukrajina byla v posledních deseti letech paralyzována střetem mezi prozápadním a provýchodním blokem, přičemž ruští nacionalisté a ukrajinští nacionalisté představovali jen dva extrémy, nikoli hlavní tábory. Mezi oběma bloky panovala přibližně rovnováha, případně dá se říci, že tu byl i silný střed tvořený těmi, kteří chtěli mezi oběma směry balancovat. Naopak Československo se vyznačovalo relativně homogenní politickou elitou sdílející konsenzus v otázce zahraniční politiky.

Během 30. let se u nás nevyprofiloval silný český politický proud, který by chtěl obrátit zahraniční politiku a orientovat se na Německo nebo na Itálii. Jakýsi náznak tohoto směru možná představovalo pravicové křídlo agrární strany a jeho iniciativa kandidovat proti Edvardu Benešovi profesora Němce v roce 1935. Tento vnitřní konflikt ale nevedl k eskalaci a naopak, jak sílilo nacistické Německo, český politický tábor se homogenizoval, např. komunisté a dokonce i Gajdovi fašisté přestali být antisystémovou stranou a deklarovali svou loajalitu.

↗

Kyjevu věrné jednotky patrně nemají plně pod kontrolou hranice a města na východě země. Foto Ivan Bandura, flickr.com

Zatímco ruské invazi předcházela dlouhodobá krize ukrajinských politických elit vrcholící střetem v Kyjevě v zimě 2013-2014, podobnou událost, která by mohla Hitlerovi poskytnout záminku k intervenci, v českém případě nemáme. Jistě by byl Hitler rád, kdyby se např. v Praze na jaře 1938 pokusili komunisté o puč a obrat v zahraniční orientace k Rusku a probíhaly pouliční bitvy mezi pravicí a levicí. K takové události ale nedošlo.

Na rozdíl od rozhodnutí kyjevského parlamentu krátce po Majdanu zrušit zákon chránící jazykové menšiny, který měl velký podíl na rozpoutání ruského separatismu, se československá vláda před pokusem o sudetoněmecké povstání v polovině září nažila německé menšině vyjít vstříc, např. byla připravena akceptovat Henleinovy Karlovarské požadavky téměř v celém jejich rozsahu.

V roce 1938 měla Československá republika za sebou několik let příprav na válku proti Německu a mohla provést velmi úspěšnou všeobecnou mobilizaci. V roce 2014 se nedá říci, že by se Ukrajina v předchozích letech připravovala na válku s Ruskem, nemá všeobecnou brannou povinnost, takže ani nemůže vyhlásit všeobecnou mobilizaci. V československém případě také chybělo povstání německé menšiny proti centrální vládě, se kterým je dnes konfrontována kyjevská vláda. Sudetští Němci se sice o to pokusili v polovině září, ale čsl. armáda vše rychle potlačila.

Důležitým momentem patrně bylo, že československá armáda neztratila kontrolu nad hranicemi a česká policie nad městy, zatímco Kyjevu věrné jednotky patrně plně pod kontrolou hranice a města na východě nemají. V československé armádě či v polici se nevyskytly jednotky, u kterých by bylo nebezpečí, že přejdou na stranu Německa.

Mobilizovaní čeští Němci byli povoláni do spíše pomocných jednotek, na slovensko-maďarské hranice a byli důsledně rozmisťováni tak, aby v žádném vojenském útvaru neměli většinu. Čeští Němci zkrátka neměli dost prostředků k občanské válce a Hitler měl proti Československu šanci jen v přímé vojenské konfrontaci, nikoli ve vysílání záškodníků.

Můžeme shrnout, že konflikt v Československu byl konfliktem s daleko jasnějšími dělícími liniemi, konfliktem mezi většinovou společností sjednocenou pod jednoznačnou státní ideou s fungujícím státním aparátem a nepřátelsky naladěnou menšinou, v níž sice existovala paramilitární subkultura (polovojenské oddíly sudetoněmecké strany), ale ta nedisponovala potřebnými zdroji pro občanskou válku.

Naopak konflikt na Ukrajině probíhá v zemi trpící chronickou politickou krizí, její populace nemá často vyprofilovanou etnickou identitu a bojují spolu násilnické subkultury z obou stran, ta část ukrajinské armády, která zůstala věrná Kyjevu a možná také inkognito zde působící ruští vojáci. Tedy skutečně rok 1938 není rok 2014, neboť Ukrajina roku 2014 není Československem roku 1938.