Již několik týdnů po dramatických událostech ve vztazích Ukrajiny a Ruska, artikuluje veřejnost obavy z energetické závislosti na ruských energetických zdrojích, především na plynu. V případě České republiky je tato závislost mimořádná, celých 75 %; v dalších zemích, které dovážejí plyn i z jiných zdrojů je menší, ve většině evropských zemí je ale citelná až fatální.

Za vlády Vladimíra Putina Rusko již dvakrát, v letech 2006 a 2009, uzavřelo přívod plynu přes Ukrajinu do Evropy. Nikdy předtím se to nestalo, ani za nejhlubší studené války. Máme se obávat nejhoršího? Je pravdou, že současná mírná zima ponechala stav plynu v podzemních zásobnících na vysoké úrovni, takže v několika následujících měsících není potřeba se příliš strachovat, ale tato situace nemusí trvat věčně.

Energie vždy hýbala světem, i když to možná nebylo na první pohled zcela zřetelné. Expanzivní války byly pravidelně vedeny za účelem zajištění energetických zdrojů. Od válek antického Říma, který získával otroky jako neefektivní, ale tehdy dostupný energetický zdroj - pracovní sílu, až po táhlé boje v Afganistanu, které jsou vedeny snahou zajistit tranzit ropy z oblasti Kaspického moře.

Většina napětí, válek a intervencí přímočarým způsobem souvisí s energetickými zdroji. I tam, kde by to většina veřejnosti nečekala. Příkladně pásmo Gazy má v moři před svým pobřežím veliká naleziště plynu (ironik by dodal, „podle názvu to nepřekvapuje…“) i někdejší anglicko-argentinská válka o Falklandy byla motivována údajnými bohatými nalezišti ropy, které se nakonec ani nepotvrdily.

Také spor o Ukrajinu je energetickým sporem — cesty plynu do Evropy jsou významným geopolitickým faktorem. Evropa se snaží diverzifikovat cesty ruského plynu dalšími plynovody, integrujíc tak známé anglické pořekadlo o vejcích v jednom košíku, což ale zásadní problém neřeší.