Prezident Obama vyhlásil Executive Order, v němž blokuje: „all property and interests in property that are in the United States, that hereafter come within the United States, or that are or hereafter come within the possession or control of any United States person“ (jinými slovy všechna aktiva pod správou US). Tento výnos se týká nejen Janukovyče, ale i krymského lídra Aksyonova, spolu se všemi Rusy ze zbrojního průmyslu, zejména však sedmi Putinových nejbližších spolupracovníků, jmenovitě je to: Vladislav Surkov, Sergey Glazyev, Leonid Slutsky, Andrei Klishas, Valentina Matviyenko, Dmitry Rogozin a Yelena Mizulina.

Sedm ‚statečných‛ a ti další

Pomiňme, že Vladimíra Putina z těchto sankcí samozřejmě vynechal (to by asi mohlo vést až příliš k eskalaci mnohem závažnějšího konfliktu). Zároveň nezmínil, že ruští oligarchové a společnosti mezitím ‚potají‛ svá aktiva dávno přesunuli do Ruska a tamních bank (jak před třemi dny informoval Financial Times). Poučeni podobným scénářem z Kypru, který ironicky právě nyní slaví výročí.

Samozřejmě, nutno dodat, že od začátku roku ruští miliardáři zaznamenali také spoustu ztrát. Ale zase si je třeba uvědomit, že s objemem jejich majetku a kvalitativní rovinou organizačních struktur nejde o skupinu osob, která by nedokázala tržní výkyvy řešit a balancovat (hedge), či rovnou obracet v určitý zisk. Podívejme se blíže na oněch sedm Putinovi nejbližších, co se jich sankce přímo dotýkají:

- Vladislav Surkov

- Sergey Glazyev: Jde o tu samou osobu, která vyhrožovala USA, že v případě ekonomických sankcí může dojít k likvidaci ruských státních dolarových rezerv. Rusko má dle prosincových dat k dispozici 138,6 mld. USD v US bondech, což z něj činí 11. největšího věřitele USA (více na janhladik.wordpress.com). Dá se předpokládat, že zbavit se US bondů a dolarových aktiv pak budou moci i všichni oligarchové, což by znamenalo navýšení předpokládaného objemu.

- Leonid Slutsky

- Andrei Klishas

- Valentina Matviyenko: Významná členka Putinovy strany z důležitého Petrohradu, která zřejmě tajně vlastní petrohradskou banku ‚Saint Petersburg‛.

- Dmitry Rogozin: Od roku 2008 byl ruským ambasadorem v NATO, v roce 2011 získal funkci ve vyjednávání o protiraketové obraně tamtéž. V prosinci toho roku byl jmenován do ruské agentury pro pokročilý výzkum a zbrojní průmysl.

- Yelena Mizulina

Sankce na ruské a krymské politiky, spolu s vojenskými představiteli Ruska, vyhlásila také EU (jak bylo ohlašováno v pátek). Viz regulace Rady EU č. 269/2014. Celá regulace se seznamem sankcionovaných osob je na scribd.com.

Putin v reakci uznal Krym jako nezávislý a ‚suverénní stát‛.

Je to ekonomická válka?

Prezident Obama byl k tomuto kroku prakticky donucen rychlým vývojem okolností, neboť by musel čekat na konec dovolené Kongresu, jehož další zasedání by bylo až za týden, 24. března. Putin se zároveň nechal slyšet, že Západ se svými hrozbami pouze blafuje, takže něco zřejmě skutečně muselo přijít. Oba prezidenti si v neděli telefonovali, přičemž Obama zdůraznil, že z jejich strany nebude referendum nikdy uznáno a Putin kontroval tím, že bylo provedeno dle kosovského precedentu (Putin by zároveň rád do všech ukrajinských regionů vyslal pozorovací misi OSCE - Organization for Security and Co-operation in Europe).

Obamův výnos byl zajisté předem diskutován a lze předpokládat, že byly projednány i případné reakce. Jak bylo uvedeno výše, ruští oligarchové své majetky zajišťovali postupně a s předstihem, neboť se o sankcích proti nim mluví již dostatečně dlouhou dobu.

↗

Prezident Obama byl k vyhlášení sankcí prakticky donucen rychlým vývojem okolností. Foto Mikuláš Křepelka, Mediafax

Obama si však v USA nijak na popularitě nepřidal. Očekávaný efekt jeho výnosu nenastal, ruské akcie začaly po otevření trhů růst a rubl posiloval. To samé se ale nedá tvrdit o US bondech, dolaru a indexu S&P 500. Pro Ruské oligarchy pak akciové výkyvy (jejich indexu MICEX) nepředstavují nějak závažný problém. Pro ně je zásadní vývoj komoditních trhů (crude oil a plyn) a jejich indexů, nikoli ohodnocení papírových aktiv na burze.

Stejně tak nebudou akciové burzy nijak znepokojovat běžné ruské občany. Putin může z celé situace paradoxně těžit, neboť oslabení velmi vlivných oligarchů je také plusem pro jeho domácí pozice. Schválně, koho tohle vůbec ve vztahu k jejich specifickému režimu napadlo? Většinová populace nyní Putina podporuje a stejně tak může být spokojena s případnými ztrátami oligarchů.

Je však zajímavé, že někteří ruští oligarchové už tuto výzvu dávno přivítali. Proč? Ve hře je potenciálně významné geo-ekonomické vychýlení těžiště globálních ekonomických vztahů. Nejbohatší Rus, Alisher Usmanov, prostřednictvím svého mluvčího vyjádřil znepokojení ze sankcí, ale nevnímá je jako zásadní v případných dopadech na svůj byznys. Jeho nejcennější aktivum, ruský největší rudný producent Metalloinvest Holding Co., prý může čelit ukončení aktivit na evropských a amerických trzích, ale ‚it can re-direct sales to China and other markets‛. Což jinými slovy znamená obchodní sblížení na základě bilaterálních dohod s Čínou, nebo též ‚to poslední, co by si US diplomacie přála‛.

Nijak oslavně takový potenciál nevnímají ani US občané. Nejen Rusové totiž stahují své majetky ze Západu, ale západní banky dle burzovních brokerů ve velkém prodávají ruské dluhopisy, aby vůči nim snížily svou expozici. Dle BIS (Bank for International Settlements) US banky a fondy drží cca sedmdesát pět mld. USD pozic na ruském dluhu. Banky však doposud nezastavily své půjčování ruským společnostem a firmám.

Jak připravené jsou USA a EU? Ruští boháči svou prozíravost prokázali loňským rokem v případě Kypru, kdy svá aktiva stáhli. Jak připravená je však zejména Evropa, když by měla rázem existovat bez třetiny svých plynových dodávek? Spočítejte ještě efekt ropy, který se do cen ostatních, především spotřebních komodit promítá mnohem výrazněji. Ne, zatím ještě nejde o ekonomickou válku, ale je vcelku pozorovatelné, že se na ní mnozí významní aktéři globální ekonomiky připravují. Už to je zásadní, když takový scénář považují za reálný a podnikají dle něj své kroky, ale také jím ovlivní své úvahy a jednání ve vztahu s dalšími. Na vrcholové úrovni je to především věcí osobních vztahů a komunikace, resp. také intuice.

Čína nikoho nezajímá?

Proč se nejen v ČR celý svět smrskl do Bílého domu, Kremlu a Krymu? Proč se úvahy hlavního proudu vezou ve virtuální realitě bipolárního světa? Nerozumím tomu, neboť ani za oné studené války nebyl vliv dalších mocností bezvýznamný. Po multipolaritních škatulatech na přelomu století se přitom i někteří západní mediální komentátoři naučili počítat s asijskými ekonomikami, Latinskou Amerikou, bohužel bez významu Afriky (Čína si v ní mezitím rozšiřuje pozice, Zimbabwe přijala remnimbi jako svou měnu a nabídla k čínskému užívání vojenskou leteckou základnu).

V sobotu 15. se na zasedání Rady bezpečnosti samozřejmě dostalo na ruské veto USA navrhované rezoluce o nelegitimnosti Krymského referenda. Zároveň se však druhá největší světová ekonomika (Čína) zdržela hlasování. I když se Čína dlouhodobě držela politiky nevměšování a spolu s Ruskem kritiky ‚dvojího metru‛ v mezinárodních vztazích, proti ruskému zasahování aktivně nevystoupila. Zatím si užívá svou pozici velmi žádané partnerky pro následující postupy, neboť jí na svou stranu tlačí jak Rusko, tak USA.

Stále jde o pozici chytré horákyně, neboť situace zdaleka není natolik vyhrocená, aby Číně zúžila diplomatický manévrovací prostor natolik, že bude třeba zaujmout jasné stanovisko. To ostatně prohlásil i její ministr zahraničí. Doufám, že se tak ani nestane a na takové stanovisko nebudeme muset čekat. 

Ministr zahraničí Číny Wang Yi také v Lidovém shromáždění prohlásil, že vojenská přítomnost Ruska, coby bezpečnostní garance autonomního Krymu, je v zájmu Ukrajiny, Ruska a mezinárodní komunity. Nabízí se jako zprostředkovatel mírových ujednání a hledání kompromisu (někdo to v podobných situacích na mezinárodním poli udělat musí), neboť prý sleduje shodný zájem obou stran nerozpoutat naprosto nežádoucí /studenou?/ válku. Ve své řeči se obrací na Německo a na jeho nesouhlasný postoj s postupem USA a některých evropských států (které to asi tak jsou?) s vidinou možné kooperace při hledání řešení.

Vzhledem k tomuto opatrnému přístupu není třeba malovat čerty na zeď o spojení Ruska a Číny, ale v případě nevyřešení krizové situace tyto čerty můžeme předpokládat v rozličných podobách. Zde by šlo o ono významné geo-ekonomické vychýlení. Obchod totiž bude muset nějak proudit, stejně jako komodity, spolu s energetickými surovinami, které nejen Čína velmi nutně potřebuje pro své ekonomické ‚zázraky‛.

Krym po referendu

EU a její státníci mají vcelku těžké období, neboť nejsou schopni plně nahlédnout Putinovu strategii. Je pro ně těžké hledat cesty k nátlaku, když nevědí, jak daleko a jakým způsobem hodlá Putin postoupit. Jeho vpád na Ukrajinu rozhodně nemohl patřit mezi snadné a jasné úvahy, neboť Putina můžeme řadit k legalistům v mezinárodních vztazích. Své zahraničněpolitické pozice budoval na obhajobě mezinárodního práva, což se posledně projevilo jak v Lybii, tak v Sýrii. Krym je pro Rusko geopoliticky významný, nejen již existujícími vojenskými základnami s přístupem do Černého a potažmo Středozemního moře se všemi výhodami z toho plynoucími.

S Krymem totiž Kreml získal i nerostné bohatství v podobě zemního plynu. Zároveň je v krymské ekonomice zajímavá ropná produkce, konkrétně sedm mil tun/rok. Tady Kreml šlápl na hodnotné ‚kuří oko‛ USA a Británie, jejichž korporace Exxon Mobile a Royal Dutch Shell měli s ukrajinskou vládou na Krymu kontrakt na těžbu v hodnotě jedné miliardy dolarů. Zatímco krymský vice-premiér Temurgaliyev nyní ohlásil znárodnění všech ukrajinských státních podniků na Krymu. Pro tento důvod obě zmíněné země, USA a UK, svrhávaly vlády, či do záležitostí cizích států v minulosti zasahovaly po svém.

Situace kolem Krymu se prostě stala a neuznání ze strany jedněch přesto nebrání existenci ve spolupráci s druhými. Kosovo je toho důkazem. Místo toho se na pozorování voleb mohla alespoň EU podílet a ohlídat si jejich výsledek (o jejich korektnosti si v žádném případě nedělám iluze, i když většina obyvatel Krymu chtěla vyšší autonomii i před kyjevským převratem), zkrátka hledat diplomatické řešení. Aksyonov se nechal slyšet, že si budoucí postavení Krymu maluje podobně jako autonomní Singapur. Rusko by v takovém případě mohlo Krymu užívat jako páky na Kyjev, ale na druhé straně nemá žádnou potřebu s kyjevskou vládou nijak vyjednávat. Krym 1. dubna přijme rubl jako svou měnu.

Ano, ekonomika Krymu je na Ukrajině a její infrastruktuře závislá, konkrétně na vodě a elektřině, ale také ruští představitelé všechny ujišťují, že i v případě odpojení dodávek jsou připraveni situaci řešit. Osobně v tomto problému vidím vcelku podstatnou příležitost pro oligarchii kolem Kremlu a ty, co Kremlu s Krymem pomohli. Investice do chybějící infrastruktury a rozvojové projekty si na Krymu vytvoří novou podnikatelskou elitu, přisátou na finance z Kremlu. Očekává se až pět miliard dolarů investic v následujících třech až pěti letech.

Pokud by vize ‚Singapur‛ byla alespoň zčásti úspěšná a v oblasti by se nabízely příznivé daňové podmínky (především pak třeba pro finanční instituce), mohli bychom očekávat vzestup přímých zahraničních investic a zakládání některých operačních středisek pro ty korporace, co působí v Rusku. Peníze a finanční zájmy dle historických zkušeností příliš nedbají zahraničně politických ideálů.

Rusko doposud Ukrajině platilo devadesát osm milionů dolarů ročně za pronájem základen pro černomořskou flotilu. Ty ušetří a bude moc přesunout peníze jinam, na kupování si tamější ekonomiky a jejích představitelů. Zároveň plánují postavit most mezi Krymem a krásnodarskou oblastí.

Rusko se může mstít na Ukrajině

Ukrajina, a její kyjevský režim, trpí nejen vysokým rizikem státního defaultu a z něj vyplývajícího nedostatku finančních prostředků. Jde také o smluvní závazky, které se jejich dluhů týkají. V případě Ruska jde o nezanedbatelné částky a vzhledem k sankcím je Rusko využije proti Ukrajině, resp. proti společenství EU a USA. Pokud totiž EU s USA skrze IMF (Mezinárodní měnový fond) poskytnou kyjevské vládě finanční prostředky, zvýší se jednorázově zadluženost Ukrajiny, čímž se naplní podmínka první splátky (poměr vládního dluhu vůči HDP překročí 60 %) v prosinci vypsaného dluhu Rusku v řádu tří miliard dolarů. Tento úvěr je vystaven pod britským právem a tedy dohledem britských soudů, takže by šel jen stěží obejít.

Rusko může hrát naplno a Ukrajinu do defaultu natlačit, pokud bude skutečně vyžadovat jednorázové splacení dluhu v řádu cca dvaceti miliard dolarů ještě ze sovětské éry. Kdo je bude skrze instituce EU a USA platit? Samozřejmě že my, ať už v podobě daní, nebo vyšších cen zboží. Takže skrze Ukrajinu bude moci zpětně ekonomicky trestat i nás všechny. Není to ale konec konců tragicky komické? Na jedné straně chceme Rusko sankcionovat a z úst našich politických vůdců slýcháme o tom, aby je sankce boleli, načež na druhé straně tito státníci budou Rusku splácet ukrajinské dluhy a bránit kyjevský režim před pádem.

Závěrem

Úplně nejhorším scénářem by byla neustálá eskalace napětí, která by mohla i neúmyslně vyústit v nějaké významné změny na globálním trhu. Třeba pojištění se některých západních bank proti ztrátám tím, že přestanou půjčovat ruským firmám a nechají si vyplatit své úvěry. To by znejistělo i jiné státy, jež by se rázem ocitly před volbou, kam a jak diverzifikovat svá vlastní ekonomická aktiva.

Měnové války (jejich možná forma by si vyžádala samostatný příspěvek) by následně vypadaly úplně jinak, než jak sugerovala kniha Jamese Rickardse, Currency Wars: The Making of The Next Global Crisis. Tak už to ale bývá, historie dělá psí kusy, není lineární, natož jasně predikovatelná. Brazílie o svou vlastní měnovou oblast usiluje, stejně jako ambici učinit z renminbi světovou měnu ohlásila i Čína. Rusko svou ekonomickou zónu plánuje také po léta, ale státy NATO mu v tomto ohledu plány poněkud kazí.

Pokud bychom tento rizikový scénář dále rozvíjeli, mohli bychom se dočkat výhradních zbrojních kontraktů na nejmodernější ruskou výzbroj nejen pro Čínu, ale též pro Írán, al-Asadův režim v Sýrii, a podobné proxy vyvažování US působnosti ve světě. Rusové by pak nejspíš přivítali nakupení investic v domácím rámci, což by pak mohlo zvednout jejich životní úroveň (jistě ruku v ruce s nárůstem korupce) a zajistit rozvojové projekty v infrastruktuře, technologiích a produkci (něco, co také zoufale chybí EU).

Krymské referendum bylo ohlášeno dlouho předem. Nyní se však nacházíme v naprosto neprobádané oblasti a začíná to vypadat, že kromě USA a Ruska nikdo skutečně neví, co v ní můžeme očekávat. O to větší nároky jsou teď kladeny na rozvážnost a ‚strategickou inteligenci‛ nejvýznamnějších státníku, tedy představitelů USA, Ruska, Německa, Číny, Brazílie a Indie. Lékem na bezradnou politickou elitu ČR je zřejmě odstínění jejího zprostředkovaného šumu. Vzájemné reakce totiž mohou být disproporční.

Pochybuji totiž o tom, že EU je skutečně připravena na ekonomickou válku s Ruskem a jeho satelity (ať už jde o reálné státy, či organizace jeho tajných služeb, usazených porůznu ve všemožných ekonomických vlivových sítí. Pokud by však taková situace nebyla v jejím zájmu při řešení vlastních ekonomických problémů (avšak: nějak si nedovedu představit snadné a rychlé řešení výpadku dodávek energetických surovin a nárůst jejich tržních cen).

Dodatek z půlnoci 18. 3.

Mluvčí čínského ministerstva obchodu v mezičase promluvil o představě obchodních vztahů s Krymem. Zdůraznil, že celá situace je pouze dočasná. Znehodnocení ukrajinské měny dle něj rozhodně ovlivní obchodní vztahy (negativně samozřejmě pro Ukrajinu). U Krymu si počkají, než se situace dostane do normálu, pak zahájí obchodní vztahy: ‚As for Crimea, we are ready for cooperation after the situation there gets back to normal.‛

Všimli jste si také, že naproti výhružným zprávám českých médií Kyjev nijak otevřeně neplánuje odříznout Krym od vody a elektřiny? Je otázkou, jaký význam tento průvodní jev má, zda vypovídá o skutečné intenzitě napětí, či o obavách z možné záminky pro ruský postup hlouběji do východních regionů Ukrajiny.

Článek byl v částečné podobě zveřejněn na blogu vlkovobloguje.wordpress.com.