Hlavním cílem lidí, kteří tři měsíce protestovali v kyjevských ulicích a nakonec v nich i umírali, nebyla změna personálií, ale změna státního systému.

Šéfredaktorka týdeníku Dzerkalo tyžňa Julie Mostova to popsala těmito slovy: „Majdan — to je povstání lidí proti státnímu mechanismu, který nevykonává své funkce: kde prezident nereformuje, ale inkasuje; kde policie nechrání, ale vydírá; kde soudy nehledají pravdu, ale prodávají rozsudky; kde prokuratura nevyšetřuje, ale předem odsuzuje.“

A ukrajinský státní mechanismus se po třech letech vládnutí Viktora Janukovyče ocitl v troskách. Nutno však dodat, že k tomu ve velké míře přispěli i předešlí prezidenti a vlády.

Co zbylo po Janukovyčovi

Po Janukovyčovi zbyla vysátá státní pokladna, i když o tom, v jak moc tragickém stavu je ekonomická kondice Ukrajiny, se pořád vedou debaty. Každopádně za jeho vládnutí byl do dokonalosti doveden systém černého výběru „daní“, které místo do státní pokladny směřovali do soukromých kapes „Rodiny“, tj. oligarchického klanu jeho staršího syna Oleksandra. Důkazy není těžké najít. Jedním z nich je i sídlo Janukovyče v Mežihirji poblíž Kyjeva.

Prezident země před bankrotem žil v rezidenci, která se rozprostírala na ploše 140 hektarů, ohrazené pětimetrovým plotem o obvodu 54 kilometrů, jejíž součástí bylo golfové hřiště, jachta, jezdecký klub, střelnice, tenisové kurty, domky pro hosty i služebnictvo a obrovský dům, ve kterém jen závěsy do jedné místnosti přišly ukrajinské daňové poplatníky na více než dva miliony korun. A to nebyla jediná Janukovyčova nemovitost a ani ta nejdražší. Ale jak ukázaly poslední týdny, korupce, která dosahovala obrovských rozměrů, nebyla jedinou věcí, která ohrozila státnost Ukrajiny.

↗

Náhoda, nebo úmysl?

Hned po svém zvolení do prezidentského křesla v roce 2010 Janukovyč prohlásil, že Ukrajina se už dál nebude snažit o vstup do NATO a stane se zemí mimoblokovou. V té době toto rozhodnutí nevyvolalo velký rozruch, předpokládalo se, že tím chce Janukovyč uklidnit rusko-ukrajinské vztahy. Nebylo žádným tajemstvím, že Kreml s velkou nelibostí nesl snahy Ukrajiny i Gruzie o vstup do Severoatlantické aliance.

Jenže stát s tímto statusem a zároveň největší plochou v Evropě by v takové situaci logicky potřeboval ke své ochraně mnohem větší armádu, než jakou potřebuje jakákoliv ze zemí NATO. Ukrajina přitom postupovala přesně opačně. Na armádu se rok od roku vynakládalo méně peněz a její stavy se měly pořád snižovat. V roce 2012 jmenoval Viktor Janukovyč ministrem obrany Dmytra Salamatina, který byl do roku 2005 občanem Ruské federace.

Dalo by se říct, že nový ministr obrany neměl s tímto resortem moc společného, vystudoval Vysokou školu hornickou, v Moskvě pak dlouhá léta podnikal, než se stal ukrajinským poslancem a posléze ministrem obrany. Janukovyčova kádrová politika vůbec vyvolávala celou dobu vášnivé diskuse. Dmytro Salamatin totiž nebyl jediným Rusem a bývalým občanem RF v Janukovyčově týmu. Jeho nástupce Pavlo Lebeděv stejně jako premiér Mykola Azarov také pocházejí z Ruska.

Vedoucí státní správy ochrany Ukrajiny a pozdější šéf Státní bezpečnosti Ukrajiny Igor Kalinin (bývalý pracovník KGB SSSR) je rovněž národností Rus. Ale snad největší protesty ukrajinské opozice vyvolal fakt, že velitel osobní ochranky ukrajinského prezidenta Vjačeslav Zanevský byl občanem RF a ukrajinské občanství získal až ve službě u Janukovyče.

To všechno by mohla být jen shoda náhod, kdybychom dnes nevěděli z materiálů, které se našly v Mežihirji, že ukrajinská rozvědka — místo aby dělala svou práci — dělala Janukovyčovi ochranku nebo že k útěku Viktora Janukovyče z Ukrajiny do Ruska pomáhal bývalému prezidentovi právě exministr obrany Pavlo Lebeděv.

Problémy i chyby

Když krymský parlament obsadili ozbrojenci, nová ukrajinská vláda ještě ani nebyla kompletní. Ukrajinská armáda byla oslabená a bez ministra obrany. Speciální složky ministerstva vnitra Berkut byly novou parlamentní většinou rozpuštěny, posléze vyšlo najevo, že někteří její členové přešli do řad tzv. Krymské sebeobrany. Jednotky ministerstva vnitra byly po událostech na Majdanu demoralizovány.

Státní bezpečnost Ukrajiny byla nefunkční, v některých regionech ani nebylo jasné, zda nad nimi má Kyjev vůbec kontrolu. V takové situaci by mohla pohořet i ta nejlepší vláda. Ostatně ne náhodou se už od začátku mluvilo o vládě Arsenije Jaceňuka jako o vládě odsouzených k smrti. Ale nová ukrajinská vláda nepatří mezi ty nejlepší. O nové parlamentní většině ani nemluvě.

Už na úplném začátku stihli udělat až příliš mnoho chyb. Způsob odstranění Janukovyče, odvolání ústavních soudců, propuštění Julie Tymošenkové bez rozhodnutí soudu s tím, že ostatní političtí vězni si na propuštění museli počkat. Právě to všechno vehnalo vítr do plachet Vladimiru Putinovi a bývalým spolupracovníkům Janukovyče. Jistě, Ukrajina prochází revolučním obdobím a k tomu čelí ruské invazi, ale to neznamená, že Ukrajinci budou dlouho přihlížet i k jiným chybám své vlády. A ta by na to měla být připravená.

Moratorium na kritiku je jen dočasné. Dříve nebo později Ukrajinci budou chtít znát odpověď na to, kde byli jejich vůdci v době, kdy na Majdanu umíraly desítky lidí, stejně tak jako budou chtít vidět důkazy o změně systému. Majdanu nebude stačit to, že si jejich nový premiér kupuje letenky ze svých peněz, i když je to chvályhodné. Mnohem více je zajímá, kdo obsazuje řídící posty v generální prokuratuře Ukrajiny. A v tomto smyslu dobré zprávy zatím nepřicházejí.