Já jsem toho názoru, že aby systém, který zastánci legalizace kokainu propagují jakože recept proti mafii (nechme teď stanou ostatní aspekty jako dopady na zdraví apod.), opravdu fungoval, předpokládal by:
1) širokou politickou shodu na přístupu ve státech po celé délce distribučního řetězce;
2) ochotu vůdčích politiků v daných státech za takto zásadní změnu bojovat;
3) přípravu společností na život s další legální drogou;
4) vybudování a finacování systému prevence, informování a samozřejmě pomoci těm, kdo drogu nezvládnou.
Já nejsem z principu proti něčemu takovému, ale reálně si teď nedokážu představit, že by se to v dohledné době povedlo. Představit si naopak dokážu nějaké kusé opatření na úrovni jednotlivých států bez dalších návazných kroků typu zajištění infrastruktury prevence a pomoci, což si právě nejsem jist, že je ta správná cesta, jak o tom píšu.
Možná bude, ale přesvědčený o tom nejsem. Zastánci tohoto přístupu, kteří dosud reagovali na můj článek na sítích, měli vesměs jen obecnou představu odvozenou ze zkušenosti s alkoholovou prohibicí v USA nebo s léčebným konopím, které jsou podle mne na kokain nepřenositelné. Rád se nechám někým, kdo má žádoucí opatření nastudována, přesvědčit, že je to jinak. Klidně to vydáme i jako text.
Zatím nicméně u kokainu máme, pokud vím, pouze australskou zkušenost s prodejem v lékárnách a z té víme, že takto regulovaný prodej obchod řízený mafií nevytlačí.
Tady ještě pár informací z rešerše pro zájemce, které se do komentu nevešly:
I) V Kolumbii se i dnes po relativním zlepšení situace oproti minulým dekádám mohutně vraždí. Na 100 tisíc obyvatel tam připadá 26 vražd, přičemž u nás je to 0,7, ve Francii a v Británii pak 1,7.
II) Přístavní huby zachytí různými kontrolami přibližně 10 procent pašovaného kokainu, přičemž absolutně vzato se zachycené množství každý rok zvětšuje. Mafii se i přesto tak více než vyplatí pokračovat v dovozu.
III) Většina kokainu se do Evropy dostane v lodních kontejnerech. Spoléhá se na to, že přístav stihne před expedicí zkontrolovat jen nízké procento kontejnerů. Běžný úplaek přístavnímu zřízenci, aby přivřel oko, je dnes v Belgii mimochodem 50 tisíc eur.
IV) Pře érou dominanjce albánské sítě šla většina kokainu do Evropy přes Španělsko a přes Balkán. Následně byla hitem Marseille a pak se zkoušel Hamburg. Dnes je hlavní cesta před Antverpy a druhá přes Rotterdam.
V) Ze zdravotního hlediska kokain zvyšuje riziko arytmií, mozkových příhod a infarktů. Konzumace může vést k úzkostem, paranoie, poruchám spánku, sexuální dysfunkci.
VI) Trendy ve spotřebě se odhadují mimojiné dle ceny a kvality kokainu, které lze dostat na ulici. Pokud cena roste a/nebo kvalita klesá, znamená to, že klesá nabídka a protipašerácká opatření fungují. V současnosti panuje opačný trend: cena stagnuje a kvalita stoupá.
VII) Zde je srovnání cen kokainu v jednotlivých zemí:
Pro zájemce -- Jack Watling z Royal United Services Institute rozepsal pro Financial Times taktické detaily průběhu ofenzívy. Hezky to vysvětluje onu „pomalost“ postupu s klíčovými detaily i jak ukrajinská strana změnila postupně taktiku:
Firstly, Russian forces allowed Ukrainians to enter the minefields and then aggressively counterattack, often with tanks and anti-tank guided weapons on the flanks. Once Ukrainian vehicles ware knocked out, the Russians deployed mortars and artillery against the infantry. If Kyiv’s forces get across the minefields and into the trenches, the Russians often abandoned their fighting positions and detonated prepositioned charges to kill the first wave of attackers.
After attempts to breach the minefields using explosives led to heavy Ukrainian casualties, Kyiv has adapted its tactics, infiltrating Russian positions to confuse the defenders and strike from the flanks, before attempting breaches. These methods have reduced Ukrainian losses, but the necessary planning and reconnaissance makes this a slow process, in which the Ukrainians fight for 700m at a time. This gives their opponents the chance to reset. But accelerating the process leads to an unacceptable rate of equipment loss.
For the Ukrainians, the key is to manage their equipment, such as vehicles, to exploit a breach once it has been made. As well as assaulting Russian positions, since early June Kyiv has also used precision missiles provided by its partners to destroy counter-battery radar. Without them, Moscow has found itself outranged and unable to locate Ukrainian artillery. Kyiv’s forces, by contrast, have become adept at locating Russian guns and destroying them with precision shells.
This systematic erosion of Russian artillery has been a turning point: for the first time in the war, Ukrainian howitzers can deliver sustained fire on to Russian positions. It also means that Moscow — while still destroying Ukrainian vehicles in the minefields — has less artillery power to kill the infantry that emerge from them. As a result, Ukrainian troops are succeeding in taking Russian positions, even when their vehicles are caught in the open.
In response, Moscow has had to be more aggressive with its own armoured vehicles. This has inflicted heavy casualties on Ukrainians, but deploying such vehicles close to the front has left them vulnerable. During the day, dozens of Ukrainian drones surveil the battlespace, filming and identifying targets. At night, these units send repurposed agricultural drones carrying rocket-propelled grenades to hunt for Russian armour.
The attrition of critical equipment is important for Kyiv both tactically and operationally. Ukraine has been using Storm Shadow cruise missiles supplied by the UK to hit command posts, ammunition depots and bridges behind Russian lines. Together, the destruction of artillery, armour, radars and the loss of supplies are leaving Moscow’s infantry with diminishing support.
However, Russian units continue to fight hard and Ukraine’s own equipment losses remain high. Kyiv’s forces are struggling with persistent Russian attack helicopters, which sit 8km to 10km from the front at low altitude, safe from air defences, and fire anti-tank missiles at Ukrainian vehicles.
The question is which side can sustain the current rate of attrition. On the southern front, Russia’s 58th Combined Arms Army has borne the brunt of the fighting. About a quarter of the force is in the fighting positions at any one time and the Russians have had to rotate troops. They have few reserves. Ukraine, meanwhile, has fed additional units from the 10th Corps into the fight, keeping up the pressure. At some point, Russia’s infantry might be spread too thin and, with insufficient artillery and armoured support the defence could crumble.
Dry weather will allow Ukraine to continue its push until the beginning of November. This will be a critical point: from then on, progress will depend on which side has made better preparations for winter fighting.
The stakes are high for Kyiv. If it breaks through it could liberate significant amounts of territory and force Russia to surge new units into Ukraine before they have finished training. Conversely, if Ukraine fails to breach the Surovikin Line then Russia can keep new units back, train and prepare them, and regain the initiative. Either way, Kyiv will need ongoing international assistance. But by autumn, the trajectory of the conflict will be clear.
Schválená první část reformy byla již v minulém týdnu podána k přezkoumání právě Nejvyššímu soudu. Ten začne příslušná zkoumání v září. Je možné – a vzhledem k parlamentním prázdninám i pravděpodobné --, že do té doby se nic podstatného nezmění.
Pokud pak Soud zruší reformu jako neústavní („neústavní“), vypukne v Izraeli justiční krize, protože Soud sám bude de facto blokovat pokus o úpravu vlastního fungování. Pokud ji nezruší, bude se vláda snažit protlačit druhou část reformy. Nejspíše se tak stane ve druhé polovině října, ale možná až v listopadu.
Pravidelné víkendové protesty budou na každý pád i přes prázdniny pokračovat. Různé odborové organizace také zvažují podpůrné stávky, i když tyto eventuálně proběhnout opět až na podzim.
Za připomenutí ještě stojí, že během poslední fáze protestů bylo v ulicích až 300 tisíc lidí. Odpůrci reformy blokovali také dálnici, což není v Izraeli zvykem. V den schvalování první části reformy vyšly pak hlavní deníky s černou první stranou.
Povolební zprávu by to již zbytečně zatěžovalo, ale pro zájemce o to, co konkrétně čekat ve Španělsku v dalších týdnech: v souladu se španělskou politickou kulturou se nyní veškeré rozhovory o nové vládě povedou pouze neformálně. Teprve 17. srpna, kdy se sejde nový parlament, se začne oficiálně scházet se stranickými lídry král Filip. A právě on následně rozhodně, kdo si bude moci říct o důvěru jako první.
Ve Španělsku musí zájemci o premiérství podstoupit nejprve hlasování, v němž je třeba získat absolutní sněmovní většinu. Absence nebo zdržení se se bere jako záporný hlas. Teprve když nikdo tuto většinu nezíská, nastává do 48 hodin další hlasování, kde již stačí více hlasů pro než proti a absence mohou snižovat kvórum.
Pokud ani v tomto druhém pokusu nikdo neuspěje, začíná běžet dvouměsíční lhůta, ve které mohou nového premiéra schválit sami poslanci. Jestliže se nepovede ani to, je parlament rozpuštěn a konají se další volby.
Než si paní primátorka zase šňupne
Petr Jedlička
Díky všem za reakce.
Já jsem toho názoru, že aby systém, který zastánci legalizace kokainu propagují jakože recept proti mafii (nechme teď stanou ostatní aspekty jako dopady na zdraví apod.), opravdu fungoval, předpokládal by:
1) širokou politickou shodu na přístupu ve státech po celé délce distribučního řetězce;
2) ochotu vůdčích politiků v daných státech za takto zásadní změnu bojovat;
3) přípravu společností na život s další legální drogou;
4) vybudování a finacování systému prevence, informování a samozřejmě pomoci těm, kdo drogu nezvládnou.
Já nejsem z principu proti něčemu takovému, ale reálně si teď nedokážu představit, že by se to v dohledné době povedlo. Představit si naopak dokážu nějaké kusé opatření na úrovni jednotlivých států bez dalších návazných kroků typu zajištění infrastruktury prevence a pomoci, což si právě nejsem jist, že je ta správná cesta, jak o tom píšu.
Možná bude, ale přesvědčený o tom nejsem. Zastánci tohoto přístupu, kteří dosud reagovali na můj článek na sítích, měli vesměs jen obecnou představu odvozenou ze zkušenosti s alkoholovou prohibicí v USA nebo s léčebným konopím, které jsou podle mne na kokain nepřenositelné. Rád se nechám někým, kdo má žádoucí opatření nastudována, přesvědčit, že je to jinak. Klidně to vydáme i jako text.
Zatím nicméně u kokainu máme, pokud vím, pouze australskou zkušenost s prodejem v lékárnách a z té víme, že takto regulovaný prodej obchod řízený mafií nevytlačí.
Tady ještě pár informací z rešerše pro zájemce, které se do komentu nevešly:
I) V Kolumbii se i dnes po relativním zlepšení situace oproti minulým dekádám mohutně vraždí. Na 100 tisíc obyvatel tam připadá 26 vražd, přičemž u nás je to 0,7, ve Francii a v Británii pak 1,7.
II) Přístavní huby zachytí různými kontrolami přibližně 10 procent pašovaného kokainu, přičemž absolutně vzato se zachycené množství každý rok zvětšuje. Mafii se i přesto tak více než vyplatí pokračovat v dovozu.
III) Většina kokainu se do Evropy dostane v lodních kontejnerech. Spoléhá se na to, že přístav stihne před expedicí zkontrolovat jen nízké procento kontejnerů. Běžný úplaek přístavnímu zřízenci, aby přivřel oko, je dnes v Belgii mimochodem 50 tisíc eur.
IV) Pře érou dominanjce albánské sítě šla většina kokainu do Evropy přes Španělsko a přes Balkán. Následně byla hitem Marseille a pak se zkoušel Hamburg. Dnes je hlavní cesta před Antverpy a druhá přes Rotterdam.
V) Ze zdravotního hlediska kokain zvyšuje riziko arytmií, mozkových příhod a infarktů. Konzumace může vést k úzkostem, paranoie, poruchám spánku, sexuální dysfunkci.
VI) Trendy ve spotřebě se odhadují mimojiné dle ceny a kvality kokainu, které lze dostat na ulici. Pokud cena roste a/nebo kvalita klesá, znamená to, že klesá nabídka a protipašerácká opatření fungují. V současnosti panuje opačný trend: cena stagnuje a kvalita stoupá.
VII) Zde je srovnání cen kokainu v jednotlivých zemí:
https://www.statista.com/chart/18527/cocaine-retail-steet-prices-in-selected-countries/
VIII) A zde reportáže webu Extra.cz o pouliční distribuční síti v Praze + o to, čím se kokain u nás pančuje:
https://www.youtube.com/watch?v=d4VAYwgzgFI&pp=ygUGa29rYWlu
Letní ofenzíva na Ukrajině: průlomy stále jen dílčí, úspěchů ale přibývá
Petr Jedlička
Pro zájemce -- Jack Watling z Royal United Services Institute rozepsal pro Financial Times taktické detaily průběhu ofenzívy. Hezky to vysvětluje onu „pomalost“ postupu s klíčovými detaily i jak ukrajinská strana změnila postupně taktiku:
Firstly, Russian forces allowed Ukrainians to enter the minefields and then aggressively counterattack, often with tanks and anti-tank guided weapons on the flanks. Once Ukrainian vehicles ware knocked out, the Russians deployed mortars and artillery against the infantry. If Kyiv’s forces get across the minefields and into the trenches, the Russians often abandoned their fighting positions and detonated prepositioned charges to kill the first wave of attackers.
After attempts to breach the minefields using explosives led to heavy Ukrainian casualties, Kyiv has adapted its tactics, infiltrating Russian positions to confuse the defenders and strike from the flanks, before attempting breaches. These methods have reduced Ukrainian losses, but the necessary planning and reconnaissance makes this a slow process, in which the Ukrainians fight for 700m at a time. This gives their opponents the chance to reset. But accelerating the process leads to an unacceptable rate of equipment loss.
For the Ukrainians, the key is to manage their equipment, such as vehicles, to exploit a breach once it has been made. As well as assaulting Russian positions, since early June Kyiv has also used precision missiles provided by its partners to destroy counter-battery radar. Without them, Moscow has found itself outranged and unable to locate Ukrainian artillery. Kyiv’s forces, by contrast, have become adept at locating Russian guns and destroying them with precision shells.
This systematic erosion of Russian artillery has been a turning point: for the first time in the war, Ukrainian howitzers can deliver sustained fire on to Russian positions. It also means that Moscow — while still destroying Ukrainian vehicles in the minefields — has less artillery power to kill the infantry that emerge from them. As a result, Ukrainian troops are succeeding in taking Russian positions, even when their vehicles are caught in the open.
In response, Moscow has had to be more aggressive with its own armoured vehicles. This has inflicted heavy casualties on Ukrainians, but deploying such vehicles close to the front has left them vulnerable. During the day, dozens of Ukrainian drones surveil the battlespace, filming and identifying targets. At night, these units send repurposed agricultural drones carrying rocket-propelled grenades to hunt for Russian armour.
The attrition of critical equipment is important for Kyiv both tactically and operationally. Ukraine has been using Storm Shadow cruise missiles supplied by the UK to hit command posts, ammunition depots and bridges behind Russian lines. Together, the destruction of artillery, armour, radars and the loss of supplies are leaving Moscow’s infantry with diminishing support.
However, Russian units continue to fight hard and Ukraine’s own equipment losses remain high. Kyiv’s forces are struggling with persistent Russian attack helicopters, which sit 8km to 10km from the front at low altitude, safe from air defences, and fire anti-tank missiles at Ukrainian vehicles.
The question is which side can sustain the current rate of attrition. On the southern front, Russia’s 58th Combined Arms Army has borne the brunt of the fighting. About a quarter of the force is in the fighting positions at any one time and the Russians have had to rotate troops. They have few reserves. Ukraine, meanwhile, has fed additional units from the 10th Corps into the fight, keeping up the pressure. At some point, Russia’s infantry might be spread too thin and, with insufficient artillery and armoured support the defence could crumble.
Dry weather will allow Ukraine to continue its push until the beginning of November. This will be a critical point: from then on, progress will depend on which side has made better preparations for winter fighting.
The stakes are high for Kyiv. If it breaks through it could liberate significant amounts of territory and force Russia to surge new units into Ukraine before they have finished training. Conversely, if Ukraine fails to breach the Surovikin Line then Russia can keep new units back, train and prepare them, and regain the initiative. Either way, Kyiv will need ongoing international assistance. But by autumn, the trajectory of the conflict will be clear.
https://www.ft.com/content/8e831ab5-c99f-4b59-9b9b-125697f86cf4
V rámci boje o antijustiční reformu v Izraeli probíhá několik zápasů zároveň
Petr Jedlička
Schválená první část reformy byla již v minulém týdnu podána k přezkoumání právě Nejvyššímu soudu. Ten začne příslušná zkoumání v září. Je možné – a vzhledem k parlamentním prázdninám i pravděpodobné --, že do té doby se nic podstatného nezmění.
Pokud pak Soud zruší reformu jako neústavní („neústavní“), vypukne v Izraeli justiční krize, protože Soud sám bude de facto blokovat pokus o úpravu vlastního fungování. Pokud ji nezruší, bude se vláda snažit protlačit druhou část reformy. Nejspíše se tak stane ve druhé polovině října, ale možná až v listopadu.
Pravidelné víkendové protesty budou na každý pád i přes prázdniny pokračovat. Různé odborové organizace také zvažují podpůrné stávky, i když tyto eventuálně proběhnout opět až na podzim.
Za připomenutí ještě stojí, že během poslední fáze protestů bylo v ulicích až 300 tisíc lidí. Odpůrci reformy blokovali také dálnici, což není v Izraeli zvykem. V den schvalování první části reformy vyšly pak hlavní deníky s černou první stranou.
Předčasné volby ve Španělsku skončily patem, dost možná budou další
Petr Jedlička
Povolební zprávu by to již zbytečně zatěžovalo, ale pro zájemce o to, co konkrétně čekat ve Španělsku v dalších týdnech: v souladu se španělskou politickou kulturou se nyní veškeré rozhovory o nové vládě povedou pouze neformálně. Teprve 17. srpna, kdy se sejde nový parlament, se začne oficiálně scházet se stranickými lídry král Filip. A právě on následně rozhodně, kdo si bude moci říct o důvěru jako první.
Ve Španělsku musí zájemci o premiérství podstoupit nejprve hlasování, v němž je třeba získat absolutní sněmovní většinu. Absence nebo zdržení se se bere jako záporný hlas. Teprve když nikdo tuto většinu nezíská, nastává do 48 hodin další hlasování, kde již stačí více hlasů pro než proti a absence mohou snižovat kvórum.
Pokud ani v tomto druhém pokusu nikdo neuspěje, začíná běžet dvouměsíční lhůta, ve které mohou nového premiéra schválit sami poslanci. Jestliže se nepovede ani to, je parlament rozpuštěn a konají se další volby.