Trump, Ukrajina a Evropa na konci března: mnohé je nyní jasnější
Petr JedličkaVývoj v týdnech od Mnichovské konference odhalil mnohé o nové politice USA, reakci Ukrajiny i možnostech států Evropské unie. Události jsou stále v pohybu. Přesto lze formulovat už první shrnutí.
Čtyřicet dní uplynulo od památného výstupu J. D. Vance na Mnichovské bezpečností konferenci a dva měsíce od Trumpova nástupu do funkce. Mnohé neznámé z února a ledna se tak již vyjasnily. Lze formulovat první závěry. Co tedy z vývoje v uplynulých týdnech vyčíst a co z něj vyplývá pro budoucnost?
Za prvé, Trumpovy USA vstoupily do jednání s Ruskem o míru na Ukrajině velmi aktivně, tlak ale zatím vyvíjely jen na Ukrajinu. Ta se po přechodném zastavení pomoci a předávání zpravodajských informací na začátku března rozhodla souhlasit s oktrojovaným příměřím. Rusko jej odkývalo také, avšak jen „v principu“. Fakticky pokračuje v tažení ve všech formách dále.
Diplomatický tým USA nyní v Saúdské Arábii jedná separátně s ukrajinskou a ruskou delegací, přičemž se snaží docílit buď úplného příměří, nebo dílčího, týkajícího se Černého moře a energetických staveb, a to do Velikonoc. Pokud se toto podaří, věří Američané, otevře se prostor k dalším dohodám.
USA se teď po poslední kole podařilo vyjednat černomořské námořní příměří. Rusko ale vzápětí opět prohlásilo, že je začne dodržovat, až budou zrušeny sankce na jeho obilí.
Při analýzách a komentářích podivného chování trumpovských Spojených států v konfliktu Rusko-Ukrajina se často přehlíží jeden moment, který by dost možná mohl být rozhodujícím. Trump má pro svou vstřícnost vůči Rusku totiž v určitém smyslu docela racionální důvody. I když se jedná o důvody naprosto egoistické; ale to je to poslední co by právě u D. Trumpa mohlo nějakým způsobem překvapit.
Jedná se o to, že pro Spojené státy hlavním soupeřem na globální světové politické scéně už dávno není (postsovětské, oslabené) Rusko, nýbrž ambiciózní a sílící Čína. A nyní se věci vyvinuly tak, že v průběhu rusko-ukrajinského konfliktu došlo k nemalému sblížení mezi Čínou a Ruskem - z hlediska USA velmi nepříznivý vývoj. Je proto docela dobře myslitelné, že Trump se svým vstřícným postojem vůči Rusku snaží toto spojení Čína-Rusko opět rozvolnit, a Rusko získat potenciálně na svou stranu. A pro tento účel je bez mrknutí oka ochoten obětovat Ukrajinu.
Staronový geopolitický střet lze dnes bohužel(!) nahlédnout ze dvou perspektiv:
a)tradiční soupeření autoritářskýčh a demokratických zemí (Čína a Rusko versus kolektivní Západ)
b) tradiční kulturní válka (viz např. reformace).
Geopolitickým cílem Ruska je destabilizace Západu a diskreditace NATO jakožto záruky bezpečnosti pro jeho členy. Na to navazují cíle další.
Kulturní válka –
[záměrný rozklad hodnot (na kterých je západní civilizace postavena) „liberální“ progresivistickou levicí; nahrazení těchto hodnot – svobody a zdravého rozumu – racionalistickou intelektuální arogancí smíšenou se sentimentálním náboženstvím humanity – tedy vírou v racionální rekonstrukci lidské společnosti – oslabení vlastní schopnosti a vůle bránit své hodnoty (neexistuje společenský konsensus – společně nevíme, jaké hodnoty to jsou), zásadní oslabení vůle a schopnosti bránit se i vojensky v případné válce, odrazovat agresora od útoku vlastní vojenskou silou, zničení vlastní energetiky a průmyslu ze „strachu o přežití“ – upřednostnění strachu z klimatické hrozby před hrozbou vojenskou – před teritoriální hrozbou agresivních režimů... a posléze i ničivá masivní konzervativní (eventuálně „konzervativní“ proruská či „nacionalistická“ proruská) společenská reakce na tuto progresivistickou parodii spravedlnosti a slušnosti]
– kulturní válka je tedy (z ruského hlediska) skvělým nástrojem pro destabilizaci Západu a vnitřní diskreditaci NATO. Kulturní válka uvnitř západní civilizace je jednoduše v zájmu Ruska. Západ (bohužel včetně svých elit) je těmito svými vnitřními spory (kulturní válkou) oslepen, takže tento jednoduchý fakt vůbec nevidí.