Čtyřicet dní uplynulo od památného výstupu J. D. Vance na Mnichovské bezpečností konferenci a dva měsíce od Trumpova nástupu do funkce. Mnohé neznámé z února a ledna se tak již vyjasnily. Lze formulovat první závěry. Co tedy z vývoje v uplynulých týdnech vyčíst a co z něj vyplývá pro budoucnost?

Za prvé, Trumpovy USA vstoupily do jednání s Ruskem o míru na Ukrajině velmi aktivně, tlak ale zatím vyvíjely jen na Ukrajinu. Ta se po přechodném zastavení pomoci a předávání zpravodajských informací na začátku března rozhodla souhlasit s oktrojovaným příměřím. Rusko jej odkývalo také, avšak jen „v principu“. Fakticky pokračuje v tažení ve všech formách dále.

Diplomatický tým USA nyní v Saúdské Arábii jedná separátně s ukrajinskou a ruskou delegací, přičemž se snaží docílit buď úplného příměří, nebo dílčího, týkajícího se Černého moře a energetických staveb, a to do Velikonoc. Pokud se toto podaří, věří Američané, otevře se prostor k dalším dohodám.

Rusko ústy Putinova mluvčího Peskova označuje jednání za „teprve začínající“ a „do budoucna složitá“, přičemž dle expertů se bude snažit rozhovory ještě zpomalovat — ruské jednotky v poli totiž sice pomalu, leč stále postupují. Šéf Trumpových vyjednavačů Witkoff přitom již dnes přebírá moskevské narativy o cíli toliko „znovupřipojit ruský Donbas“ a Trumpovy osobní telefonáty s Putinem zatím nic nezměnily.

Má-li americká delegace na Rusko nějakou silnou páku, dosud ji nepoužila. Moskva neustoupila ani o píď, do Arábie vyslala níže postavené diplomaty a jako podmínky zastavení bojů uvádí splnění oficiálních cílů tažení.

Za druhé, Ukrajina se zdá být plně smířena s americkými požadavky — tlaku, který byl nejpatrnější při střetu v Oválné pracovně a při následném odepření pomoci, zcela ustoupila. Její vyjednávací tým je svolný s příměřím dle stávajících frontových linií. Prezident Zelenskyj se aktuálně soustředí na vyjednávání s evropskými státy o další pomoci a zárukách. Je ale zřejmé, že evropská pomoc v aktuální válce nemůže i přes provedená navýšení americkou zcela nahradit.

Za třetí, evropské státy i Evropská komise se začaly v reakci na novou americkou politiku fakticky chystat na zaplnění uvolněného bezpečnostního prostoru, ovšem spíše jen v rámci stávajících hranic NATO. Jak připomíná rakouský Standard, stále není zřejmé, do jaké míry chtějí USA evropskou dimenzi NATO opustit — dle rakouských expertů je to mimochodem spíše nepravděpodobné, protože výrazná role v Alianci spoluzajišťuje USA v Evropě vliv.

Přesto je nepopiratelné, že v Evropě začíná drtivá většina států více zbrojit a do obrany míní investovat i přímo EU. Nejviditelnější je daný posun samozřejmě v Německu. Oficiální cíle uvádějí, že je nutno připravit kapacity na obranu před možným ruským útokem do pěti let. Komplexní zbrojní programy si ale žádají deseti- až patnáctiletou perspektivu.