A nastává nyní velké divení. Ti politologové, kteří ve službách panujícího systému celá léta tvrdili, že demokracie je prý to absolutně nejlepší ze všech státních uspořádání, a že její největší předností je že spolehlivě dokáží zabránit jakékoli diktatuře, ti si náhle s úžasem protírají oči: právě ve Spojených státech, v této stále ještě vedoucí zemi "demokratického" západního světa, se naprosto demokratickou cestou dostal k moci člověk, který sice (ještě) nemá plnou možnost vládnout mocí vyloženého diktátora, který ale nijak neskrývá své autoritativní, respektive autokratické choutky.

Nastává tedy velké divení v řadách politologů; nicméně i tak se stále ignoruje nutnost hloubkové systémové analýzy politického uspořádání liberální (buržoazní) demokracie, a místo toho se veškerá vina svaluje na jednu jedinou osobu.

Kdyby v éře postosvícenského racionalismu (jehož produktem je i současná politologie) zcela nevymizel smysl pro autentické filozofické myšlení, pak by mohlo být dnes daleko více přítomno povědomí o tom, že už Platón varoval před tím, že tato demokracie je ve skutečnosti systémovým předchůdcem tyranie. Mohli bychom tedy už dávno být připraveni na příchod toho či onoho Trumpa, a nemuseli bychom se nyní natolik utápět v bezradném úžasu.

Podle Platónovy klasifikace státně-politických forem dochází k procesu postupné degradace, kdy jak ze státu tak ze společnosti samotné čím dál tím mizí ochota vyznávat vyšší, obecně platné hodnoty, ochota cítit se těmto hodnotám být zavázán. K naprostému vymizení těchto hodnot pak dochází v systému demokracie - kde se lidé oddávají už pouze svému vlastnímu excesivnímu konzumerismu, a zájmy a potřeby celku, společnosti, státu pro ně nemají už žádný význam, žádnou závaznost. (V první řadě Platón žaluje, že v demokracii mužové už nejsou ochotni bojovat za vlastní stát; při pohledu na to, jak dokonce o holou existenci bojující Ukrajina musí svými komandy doslova lovit muže na ulicích aby je mohla přinutit k obraně vlasti se jasně ukazuje, jak prorocká byla jeho slova.)

V demokracii tedy mizí veškeré hodnoty kromě vlastního privátního zájmu, vlastního pohodlí, vlastního hedonismu. Podle Platóna je tento mravně dezolátní stav demokracie pak živnou půdou pro nástup vlády tyrana. Tento - budoucí - tyran ovšem napřed vystupuje jako "přítel lidu", je to schopný a nadaný populista, který se vemlouvá do přízně lidu, slibuje mu vše možné i nemožné pro naplnění jeho konzumních choutek. (Kdo by si zde nevzpomněl na Trumpovy velikášské sliby o tom, že učiní Ameriku "opět velkou"?...)

Nesen touto vlnou populismu (a tedy také: vlnou lidové přízně) je tento demagog ustanoven do čela státu. Poté se však ukáže, že - samozřejmě! - není a nemůže být schopen dostát všem svým slibům, které tak velkohubě učinil. (Jako Trump právě teď velice tvrdě narazil se svou snahou prostřednictvím cel všemu ostatnímu světu vnutit svůj ekonomický diktát.) Lid se pak - poté co nový vládce nenaplní jeho očekávání - proti němu začne bouřit; a ten si pak svou vládu nemůže udržet jinak nežli tím, že sáhne po nástrojích moci, a stane se tyranem.

Samozřejmě, tato Platónova stupnice degradace státně-politických uspořádání, až k finálnímu přechodu od demokracie k tyranii, je pouze obecným myšlenkovým modelem. Není tomu tak (alespoň v tuto chvíli ještě ne), že by se Donald Trump mohl stát vysloveným tyranem, v klasickém slova smyslu. (Ostatně jak jsme si už řekli při dané příležitosti, současné údajně "demokratické" režimy jsou ve skutečnosti současné oligarchiemi; a i podle Platóna samotného v oligarchii přece jenom ještě nemizí zcela naprosto všechny hodnoty, už proto že oligarcha se musí řádně starat o svůj majetek.)

Nicméně, u dané příležitosti by bylo velmi záhodno si uvědomit, že tyto takzvané "demokracie" naprosto nejsou nějakým o sobě dokonalým, bezchybným politickým uspořádáním, jak se nám celá léta tvrdilo, nýbrž že se vyznačují celou řadou imanentních systémových vad, které pak za určitých podmínek velice snadno mohou vést k hlubokým deformacím společenského života, a případně skutečně až ke zvratu k režimům autoritativním. (Připomeňme ostatně, že Donald Trump není naprosto jediným politikem s populistickými choutkami, jak se velmi často a velmi rádo sugeruje; například ve Francii - kdyby do toho včas nesáhla justice - by se s největší pravděpodobností příští prezidentkou stala Marine Le Penová.)

Zrekapitulujme si ještě jednou zásadní systémové vady a deficity demokracie:

- excesivní konzumerismus "demokratické" populace

- rozpad všech hodnot překračujících egoistický zájem individua (v demokraciích vůbec není možné zavést nějaké obecně platné hodnoty, neboť by to bylo "nedemokratické")

- tento stav všeobecného konzumerismu a rozpadu závazných hodnot vede k fatální náchylnosti davu vůči svodům a slibům populistů

- tento populista, jakmile se dostane k moci, se bude snažit svou moc udržet autoritativními, respektive autokratickými metodami. Je pak jen věcí čiré náhody, zda bude s těmito svými snahami úspěšný či nikoli.

Ještě jednou tedy: nenamlouvejme si (respektive nenechme si namluvit), že by současný Donald Trump byl nějakým nepochopitelným excesem, jenom vředem na jinak liliově čistém těle demokracie. Ve skutečnosti je demokratické politické uspořádání ze své nejhlubší podstaty vždy populistické, vždy se podbízející těm nejpřízemnějším (konzumním) touhám a choutkám zpovykaného davu. Jestliže současné demokracie doposud mohly fungovat relativně solidně (tedy bez přechodu k vládě čirého demagoga - pozdějšího tyrana), pak to bylo dost možná daleko spíše zásluhou onoho zmíněného faktoru - totiž že jsou to zároveň oligarchie, kde tedy holý ekonomický zájem přece jenom nutí k alespoň určité racionální správě veřejných záležitostí. Jenže - tento svět neustálého ekonomického boomu se začíná (kromě jiného pod údery hrozící klimatické katastrofy) hroutit, a spolu s ním se hroutí i dosavadní technicko-konzumní optimismus populace. Tento - demokratický - lid je nyní znejistěn, dezorientován, jeho dosavadní (konzumní) hodnoty se hroutí, a liberální demokracie mu žádné jiné dodat nemůže. Je proto jenom logické a zákonité, že takto zmatený a dezorientovaný lid v současné době vykazuje čím dál tím větší náchylnost ke svodům a slibům demagogů a populistů všeho druhu.

A co když je demokracie nadřazená nějakému (národnímu?) státu?

Co když je nebojovat nějaké debilní válce vlastně ctnost??

Zmasakrovat někoho jiného nebo sebe má být jako ukázkou věrnosti velkému ideálu nebo co???

Neboli demokrat dává přednost profesionální armádě k zajištění bezpečnosti.

A není pravá demokracie skutečně možnost být svůj? Tj. i možnost nestarat se?? A nectí svobodu proto, že spoléhá na to, že se vždy najde dostatek lidí se sociálním a jiným cítěním, kteří možnost nestarat se nebudou považovat za svou cestu a starat se budou a budou tím reálnou základnou demokracie???

Pane Morbicere, nejsem si teď zcela jistý jestli Vaše poslední poznámky jsou reakcí na můj komentář, anebo na původní text Jiřího Pehe. Ale možná že jste také dané téma jenom použil k vyjádření vlastních názorů na určité atributy a rysy demokracie. V každém případě je nutno konstatovat, že jste - především svým posledním vstupem - zasáhl přímo samotnou dřeň otázky demokracie. Proto ale také - to je nutno sdělit předem - budou následující úvahy projednávat krajně složitá a náročná témata.

Napřed se věnujme Vaší specifické otázce respektive pochybnosti ohledně vztahu demokracie a vojenské služby, respektive vojenské angažovanosti. Tuto otázku by bylo možno formulovat takto: co je větší hodnotou - demokracie, anebo obrana vlasti?

Jistě, Vy jste to mínil poněkud jinak; totiž v tom smyslu, zda je vyšší hodnotou demokracie, anebo právo státu nahnat své občany do - mnohdy nesmyslných - válek. Tento problém se jmenovitě (západní) Německo - po drastických zkušenostech z druhé světové války - pokusilo vyřešit svým konceptem "občan v uniformě". To jest: voják (tehdy ještě existovala všeobecná branná povinnost) neměl být pouze slepým vykonavatelem rozkazů (aby mohl být jako za Hitlera pasivně nahnán do výbojných, až přímo zločinných válek); nýbrž i během vojenské služby si měl zachovat své právo vlastní občanské autonomie, tedy právo kriticky přezkoumávat jemu udílené rozkazy. Včetně práva odepřít poslušnost vůči rozkazům, které by měly zjevně protiprávní, respektive přímo zločinný charakter.

V daném smyslu je tedy Vaši otázku možno zodpovědět tímto způsobem: ano, v moderních demokraciích je skutečně "demokracie" vyšší hodnotou nežli pouhá - slepě vykonávaná - vojenská "služba vlasti".

Nicméně je nutno konstatovat, že ani takovýto přístup neřeší všechny otázky. Jak například bude - a je tomu tak zcela konkrétně v současné době na Ukrajině - když vlastní stát bude napaden agresorem zvenčí, ale velká část občanstva se "demokraticky" rozhodne, že jim to nestojí za to za tento stát (to jest: za národní svobodu) bojovat? Respektive když vskrytu sami sympatizují s agresorem (jako je tomu u mnoha ruskojazyčných Ukrajinců)? Co pak? Má tento stát skutečně naprosto rezignovat před neochotou velkých částí populace jít bojovat za vlast?!... Může skutečně tento "demokratický lid" v konečné instanci kompetentně a odpovědně rozhodovat o tom, která válka je legitimní a která nikoli?...

Jak je vidět, onen německý model je způsobilý řešit jenom ty nejpříkřejší, nejzjevnější případy státně-militaristické zvůle, ale na straně druhé vlastní stát nebezpečně vydává všanc náladám a libovůli obecné populace.

------------------------------------------------

Věnujme se teď té druhé Vámi položené otázce, která má obecný charakter. Co je vyšší hodnotou demokracie - (povinná) angažovanost každého občana na správě státu, anebo ale naopak právo "být sám sebou", tedy včetně práva nezúčastnit se této demokratické správy společných záležitostí? S tím že se budeme spoléhat na to že se vždy najde určitý počet "dobrovolně angažovaných", kteří tuto správu společných záležitostí vyřídí za ty ostatní?

Odpověď na tuto otázku není vůbec tak jednoduchá, jak by se napohled zdálo. Ten postoj (individuální autonomie) se dost blíží platónskému modelu. I podle Platóna není pro stát vůbec prospěšné, když se do jeho správy vměšuje obecný lid - prostě proto že ten k tomu vůbec nemá potřebnou kompetenci. Je tedy lepší správu státu ponechat kompetentní elitě, zatímco ti ostatní mají stejně tak dělat to k čemu oni sami mají kompetenci - tedy dělat své vlastní řemeslo. (Čili: mají být "sami sebou", ve svém privátním životním okruhu.) I ten Váš model směřuje prakticky k tomu, že o řízení státních záležitostí by fakticky měla rozhodovat relativně úzká elita - tedy ti angažovaní občané.

Ovšem - takto elitářsky koncipovaný model řízení státu sám není nijak neproblematický, a Platónovi byl vždy vytýkán. Především právě z demokratického tábora.

Ale zpět k Vaší otázce. Co je vlastně větší hodnotou v demokracii: účast všech na řízení státu, anebo to aby člověk "mohl být sám sebou"? V daném kontextu pak používáte termín "pravá demokracie".

A je to právě tato otázka po "pravé demokracii", která celou záležitost činí tak krajně složitou. Současná politologie není schopna ani uspokojivě definovat samotnou demokracii; natož pak "pravou" demokracii.

Ve skutečnosti se nám tu prolíná několik různých rovin demokracie, několik různých skutečností, které je velmi obtížné navzájem separovat.

Především je nutno konstatovat, že do zásadního rozporu se zde dostává demokracie liberální. Tedy v současné době dominantní typus demokracie. Tato demokracie - jakožto demokracie - na jedné straně chce mít aktivního, odpovědného občana. Jenže - jakožto demokracie s predikátem "liberální" tomuto občanu zároveň sděluje: "Jsi naprosto svobodný, můžeš si dělat co chceš, za své názory, za hodnoty které vyznáváš nejsi nikomu a ničemu odpovědný!"

To znamená: tato demokracie na jedné straně za svůj fundament potřebuje odpovědného občana - ale zároveň tohoto občana staví do pozice naprosté neodpovědnosti! Kde on své občanské postoje může a smí vytvářet a provádět na základě čiré vlastní libovůle.

---------------------------------------

Toto je klíčový, a v posledku nijak neřešitelný interní protimluv, rozpor liberální demokracie. Ale pokročme ještě dále. Podívejme se blíže na to, co vlastně znamená ta Vámi vytyčená hodnota "být sám sebou".

Co vlastně znamená, jakou konkrétní hodnotu má vyjadřovat toto přání "být sám sebou"? A položme otázku: když každý bude "sám sebou" - přinese to něco dobrého, něco pozitivního (ať pro společnost či pro daného jedince), anebo ale nikoli? Pokud bychom toto dilema měli vyjádřit drastickým příměrem, pak bychom mohli říci, že i takový Hitler byl dozajista "sám sebou"; kdo by ale chtěl tvrdit, že tato jeho svébytnost přinesla něco pozitivního? A to jak světu, tak ale i jemu samotnému?...

Pokusme se ze všech těchto zmatků vyplést tím, že se zcela novým pohledem podíváme na onu otázku co to vlastně znamená "být sám sebou"; a pokud se nám ji podaří taktéž novým způsobem zodpovědět, snad se i dostaneme blíže vyřešení problému, co vlastně znamená či znamenat má "pravá demokracie". Ale to je samostatné (a velmi složité) téma, takže více zase až příště.

Pokračujme tedy v našich úvahách. Zrekapitulujme si napřed, o co se jedná. Pan Morbicer svou námitku zřejmě míní tak, že pravá demokracie je pouze taková, která jedinci poskytuje i to výsostné právo o d m í t n o u t pro sebe platnost hodnot které vyznává/prosazuje daná společnost. Právo nepřijímat pasivně vše co koná, co za hodnoty deklaruje tato společnost (byť i tyto hodnoty respektive jejich obecná platnost jsou přijímány demokraticky), nýbrž stanovit si své hodnoty vlastní, individuální. (V konkrétním případě se jednalo o právo nejít do - jako nesmyslné pociťované - války, a to i v tom případě když toto rozhodnutí zúčastnit se válečného dění bylo přijato demokraticky.)

Tento postulát, požadavek vlastní nepodmíněné autonomie je sice pochopitelný (a prakticky ho sdílí každý jedinec); nicméně se nám zde otvírá zcela fundamentální konflikt, který je krajně obtížně řešitelný. - Už jsme si ho vlastně načrtli právě v souvislosti s konkrétním případem válečného konfliktu: co se stane, když vlastní země bude napadena brutálním agresorem - ale jeden každý jedinec se pro sebe samotného rozhodne, že "já jsem přece pacifista"; takže se nakonec nenajde vůbec nikdo kdo by bránil společnou zemi.

Už v takto konkrétní rovině se tedy jedná o velice obtížně řešitelný konflikt (který je v praxi řešitelný v zásadě pouze čirým zásahem státní moci, tedy donucením občanů k vojenské službě); ale ještě daleko obtížnější je řešení v rovině obecné.

Ale napřed si ještě vyjmenujme zásadní momenty či pozice, kdy může (legitimně) k tomuto konfliktu mezi hodnotami jedince a hodnotami celku (společnosti) dojít.

Za prvé: pokud je daná společnost (ať demokratická či nikoli) natolik mravně degradovaná, že já - jakožto jedinec - s ní už nechci mít vůbec nic společného. Pak mohu zaujmout pozici, postoj Robinsona: uchýlím se prakticky do vnitřní emigrace. (Tak jak to mnozí činili za časů totality.) To znamená: od této mravně zpustlé společnosti se odloučím natolik, že její hodnoty pro sebe samého v žádném ohledu nepovažuji za platné; a sám se do jejího života nevměšuji, její osud mě nezajímá. (Respektive jsem ji už odepsal jako zcela nezhojitelnou.) Takovýto postoj Robinsona může být za určitých okolností legitimní; ovšem druhá stránka věci je, že i já pak - v této naprosté izolaci - ztrácím jakýkoli význam pro společnost. Tedy (s výjimkou ryze osobních vztahů) nemám význam pro žádného druhého člověka. To pak ale znamená: jsem objektivně bezvýznamný, s výjimkou mého vlastního niterného světa.

Druhý možný postoj je podstatně jiný. Já nechci být izolovaným, pouze do svého vlastního světa uzavřeným Robinsonem, nýbrž chci aby má existence, mé názory vstupovaly do života společnosti, měly pro ni význam, odrážely se v jejích hodnotách. Alespoň v základní míře se tedy ztotožňuji s danou společností (ať už demokraticky či jinak konstituovanou); nicméně chci mít pro sebe stále mít zachované právo výhrady, tedy právo v odůvodněných případech setrvat u vlastního přesvědčení. (Takovýto stav je zřejmě tím, co pan Morbicer míní termínem "pravá demokracie".)

Zde ovšem vyvstává naprosto klíčový problém: kdo, jaká instance může s definitivní jistotou, s definitivní platností rozhodnout o tom, že tento můj opoziční názor je legitimní? Pokud totiž ne, pak jeho uplatňováním neguji, poškozuji celou společnost, tím že do ní implantuji falešné hodnoty. (V extrémním případě jak řečeno podkopávám její obranyschopnost, tedy její schopnost čirého národního přežití.)

Jak krajně obtížně řešitelný je tento konflikt je možno si ukázat na případu Sokrata. Právě on byl totiž tím, který v sobě samém objevil absolutní mravní zákon. (Podobně jako o nějaká tři stolení později Ježíš Nazaretský.) A protože byl nezlomně přesvědčen o absolutní správnosti svého mravního zákona, dostal se nevyhnutelně do konfliktu se zákony své obce. Kterýžto konflikt pro něj (stejně jako pro Ježíše) jak známo nakonec skončil fatálně.

Nicméně jádro konfliktu respektive problému zůstává toto: dejme tomu (a obecně to platí jako nepochybné), že Sokrates skutečně dosáhl nejvyššího možného stupně mravního poznání. Ale i tak: byl jeho akt vzdoru proti zákonu obce legitimní, či nikoli? - To je (věčné) téma pro filozoficko-etické úvahy nejvyšší kategorie až podnes.

Připomeňme: dokonce i sám Sokrates svou vlastní pozici do jisté míry relativizoval. Poté co byl odsouzen k smrti mu byla nabídnuta možnost útěku. Tu však on odmítl se slovy: "Váš zákon nadále považuji za špatný. Ale ještě mnohem horší by bylo se mu nepodřídit."

To znamená: i sám Sokrates svým počinem uznal, že zákon obce (tedy zákon společnosti), i když obsahově špatný, má nakonec vyšší hodnotu nežli principiálně vždy subjektivní názor jednotlivce.

Takovéto hodnocení pak ještě zostřil Hegel, pro kterého byl Sokratův subjektivismus principiálně nepřijatelný; a proto podle Hegela aténský soud Sokrata dokonce odsoudil k trestu smrti plným právem. Podle Hegela má zákonný stav konec konců transcendentální, metafyzický charakter, zakotvený v samotné primární struktuře veškerého bytí; a jakýkoli (jednostranný) subjektivismus rozbíjí, neguje tento objektivně-transcendentální fundament zákonnosti obce.

Oproti tomu Kierkegaard ze svých vyhraněně křesťanských pozic proti tuto individuální vzpouru Sokrata proti zákonům obce vyjadřuje pochopení (což je logické, protože jinak by musel odsoudit i Ježíše, který se stejně tak vzepřel platným normám judaistické společnosti své doby). Ovšem - vzápětí Kierkegaard činí Sokratovi výtku ještě mnohem hlubší. S tím že Sokrates svou vlastní subjektivitu (tedy svůj vlastní subjektivní názor) pokládá za absolutní, zcela opomíjí principiální hříšnost lidského konání. To jest: podle tohoto (křesťanského) pojetí člověk nikdy nemůže vznášet nárok na to být absolutní mravní instancí, neboť tou může být jedině Bůh. Člověk je vždy v moci hříchu; a tedy i každý jeho počin, každý jeho názor je zatížen nepravdou, omylností. - Tato výtka (z hlediska Kierkegaarda) ovšem neplatí pro Ježíše; neboť ten je ovšem k křesťanského hlediska sám bohem, tedy bez hříchu. Přesněji řečeno - a to tvrdí i Hegel - Ježíš představuje finální syntézu obojího, jak subjektivity, tedy niterného nalézání pravdy, tak ale i pravdy božské, tedy absolutně pravé a platné.

Zdá se tedy, že celá věc se nám nakonec ještě více zamotala, nežli aby se vyjasnila. Zrekapitulujme si proto alespoň v pokud možno přehledné formě, o co se vlastně jedná, v čem leží jádro sporu:

Jakmile si jednotlivec (a ať je to třeba moudrý Sokrates) začne vznášet nárok na to, že jeho pravda stojí nad pravdou celku, nad pravdou obce, vzniká zde nevyhnutelně fundamentální konflikt. Konflikt o to fatálnější, že zde není žádná instance, která by mohla s definitivní platností posoudit a rozsoudit, kde je pravda. (Odvolávat na se absolutní božskou instanci zde - většinou - nijak nepomůže; Bůh - alespoň ten křesťanský - nepodává řešení konkrétních společensko-politických záležitostí.)

Zdá se tedy, že jsme se nakonec vmanévrovali do zcela neřešitelné, patové situace. Nicméně, určité řešení, či alespoň otevřený východ z této situace možná přece jenom existuje; ale k tomu opět až příště.

Vraťme se tedy k centrálnímu problému. Dospěli jsme k závěru, že sokratovské dilema je principiálně neřešitelné: Sokrates (jakožto nezávislý občan) má právo autonomně hledat své vlastní životní hodnoty, a to i proti (zkostnatělým) normám a zákonům obce; ale obec má stejně tak právo - v rámci udržení své hodnotové homogenity - své zákony, své normy prosazovat proti (principiálně vždy pouze subjektivnímu) názoru jednotlivého občana (a tedy i Sokrata).

Tento konflikt je tedy v dané rovině neřešitelný; ovšem je nutno vzápětí připojit, že je současně sám o sobě naprosto pozitivní, společnosti prospěšný. Kdyby totiž společnost, obec trvala na absolutní závaznosti v ní právě platných norem, pak by to bylo nejen projevem totality, ale především by to nevyhnutelně vedlo k vývojovému ustrnutí, stagnaci celé společnosti. Vždyť obsah společenských norem, zákonů se během času mění; a hodnotové představy které včera byly záležitostí pouze okrajové minority se už zítra mohou stát všeobecně uznávanou celospolečenskou normou. (Vzpomeňme si třeba jenom na razantní vývoj v chápání celého komplexu genderové problematiky během několika málo desetiletí.) Tento neustálý dialog mezi platnými (většinovými) normami společnosti a mezi (minoritními) názory jednotlivců je tedy sám o sobě naprosto zdravý a nutný; a to i za cenu vzájemných konfliktů.

---------------------------------------

Tímto konstatováním by vlastně bylo možno celou záležitost ukončit; s tím závěrem že pan Morbicer má naprostou pravdu se svým požadavkem, že "pravá demokracie" musí v sobě zahrnovat i právo občana "být sám sebou", tedy mít právo na opoziční názor, a to i vůči jejím vlastním normám a zákonům. Jenže - na tomto místě se nevyhnutelně vynořuje ještě jeden zásadní problém.

K onomu útěšnému závěru jsme dospěli jenom proto, protože jsme zde onen vztah stát versus (disidentský) občan pojímali výhradně v pozitivní rovině. Tedy kdy občan (byť se třeba mýlí) má v zásadě pozitivní úmysl přispět svým dílem, svým názorem k progresivnímu formulování respektive reformulování státních/společenských cílů a norem.

Jenže - co dělat, jak daný konflikt řešit v případě, kdy takto pozitivní vztah občana ke státu není dán? To jest - když jsou tyto opoziční postoje negativní, destruktivní, reakcionářské? Když pouze rozbíjejí, zpět do minulosti vrhají tu mravní a civilizační úroveň, ke které daná společnost už dospěla? A co dělat, když se nakonec touto cestou - jako je tomu fakticky v současné době ve Spojených státech - takto hodnotově retardovaná chátra zmocní vlády nad celým státem, a celé společnosti pak může diktovat své mravně pokřivené představy a normy?...

Jak vidíme (a už jsme si to dříve ukázali), to heslo "být sám sebou" je sice líbivé, ale nijak nám neřeší daný problém. Ve svých extrémních důsledcích pak neznamená nic jiného, nežli že jedinec si osobuje právo stát nad celou společností, vysmívat se jejím kulturním a civilizačním hodnotám, a vší mocí prosazovat své vlastní pahodnoty.

Ukazuje se tedy, že onen sokratovský konflikt, který jsme už chtěli považovat za vyřešený, se nám zde vrací se vší ostrostí a naléhavostí. A bezmála se nám tu opět vrací - ovšem se vší bezradností - stará leninská otázka: "Co dělat?" Jak vyřešit tento konflikt, který se jeví být objektivně neřešitelným?

Z této zdánlivě bezvýchodné situace ale přece jenom jedno určité východisko existuje. Vraťme se ještě jednou zpět k Sokratovi; a představme si nyní, že všichni aténští občané jsou - stejně tak mravně a občansky nastavení jako sám Sokrates! Nezmizí nám zde jako kouzlem celý ten zdánlivě neřešitelný protiklad?...

Ovšem, zde je napřed nutno se vší jasností ozřejmit: nejedná se v žádném případě o to, aby všichni měli o b s a h o v ě (tedy ohledně konkrétního obsahu těch či oněch norem) ten samý názor jako Sokrates. To by opět vedlo pouze k totalitě (byť i třebas dobrovolně sdílené), a tedy ke stagnaci. Ani jedinec natolik moudrý jako Sokrates nemohl svým individuálním názorem postihnout všechny dimenze nekonečně komplexního života společnosti. A ostatně Ježíš (o kterém jsme si řekli že v sobě stejně jako Sokrates cítil, našel absolutní mravní zákon) - tak tento Ježíš velice dobře věděl, proč se distancoval od sféry světské politiky ("má říše není z tohoto světa").

Nejedná se tedy o "naprostou shodu názorů" mezi Sokratem a všemi jeho spoluobčany. Ale jedná se o jinou věc: aby každý jednotlivý občan, ještě p ř e d t í m nežli nějaký svůj názor začne jako platný prosazovat do života obce, aby si tento svůj náhled a názor promyslel stejně tak důkladně a odpovědně, jako tak činil Sokrates.

A až na tomto místě se obloukem dostáváme zpět k hloubkovému prozkoumání otázky, co to vlastně znamená když se řekne "být sám sebou".

Tento výrok, tento postoj totiž může znamenat dvě diametrálně rozdílné skutečnosti:

- Na straně jedné se může jednat o deklarování výsostného práva na vlastní autonomii, a to zcela bez ohledu na obsahovou, mravní, kulturní kvalitu postojů a názorů dané osoby.

- Anebo ale toto "být sám sebou" může být chápáno naopak v obsahovém, substanciálním, kvalitativním, tedy "sokratovském" smyslu. Sokrates se do konfliktu s aténskou obcí v žádném případě nedostal proto, že by si jenom pěstoval své vlastní opoziční, nezávislé ego; a už vůbec ne proto že by konzervativní normy aténské obce hodlal strhnout na nějakou ještě nižší, už dávno překonanou hodnotovou a civilizační úroveň.

"Zkoumal jsem sám sebe" - toto je pravý význam, pravý základ sokratovského postoje "být sám sebou". Sokrates napřed do nejskrytějších hloubek kriticky přezkoumal své vlastní nitro, napřed překonal všechny své osobní předpojatosti, omylnosti, jednostrannosti - a teprve poté mohl na takovémuto fundamentu legitimně vystoupit proti celé své obci a zvěstovat jí: "Pravda je na mé straně, nikoli na vaší!"

Je to právě tento sokratovský habitus bezpodmínečného hledání pravdy, který byl míněn větou, že onen centrální konflikt mezi jedincem a mezi obcí/společností je možno pozitivně překonat pouze tak, když všichni budou jako Sokrates. Ještě jednou: nejde o to, aby - v konkrétních záležitostech - všichni měli stejný názor jako Sokrates. Ale jedná se o to, aby všichni jednali, aby všichni zaujímali své hodnotové postoje se stejnou mravní a občanskou odpovědností jako Sokrates.

Jedině na takovémto základě by bylo možno prolomit onen sokratovský konflikt neřešitelného střetu mezi jedincem a mezi celkem; jedině na tomto základě by bylo možno takto destruktivně, negativně vyhraněný konflikt převést do pozitivní roviny vzájemného - byť i nadále konfliktního - hledání těch nejlepších cest pro život společnosti i jednotlivce.

Ukázali jsme si tedy, že v zásadě existuje možnost, jak překonat, přemostit klasický protiklad jak mezi občanem a státem, tak i mezi občany (různých názorů) navzájem. Ukázali jsme si, že tyto názorové, hodnotové rozdíly a názory jsou na jedné straně potřebné a prospěšné, ale že na druhé straně je možno jim vzít jejich vzájemnou nesmiřitelnost, tím že se dané názorové konflikty budou odehrávat na společné základně odpovědného a rozmyslného sokratovsky pojímaného občanství. Nyní zbývá už pouze si osvětlit, v jakém poměru se k tomuto - ideálnímu - modelu nachází v současné době dominantní systém liberální demokracie.

A zde můžeme zjistit velice snadno, že tato liberální demokracie s oním sokratovským občanstvím nejen že není v souladu - nýbrž že je fakticky jeho naprostým popřením a opakem!

Proč tomu tak je? - Připomeňme si: to sokratovské občanství nevzniká jen tak samo od sebe. Je podloženo cíleným, celoživotním úsilím daného jedince na jeho osobním růstu, na postupném překonávání všech osobních omylností a předpojatostí. Za tímto pravým a odpovědným občanstvím stojí především ono sokratovské "zkoumal jsem sám sebe".

Propracovat se k tomuto stavu sokratovského občanství, to tedy vyžaduje dlouhou cestu, velkou námahu a úsilí. Oproti tomu liberální demokracie člověku jeho plnohodnotné občanství uděluje (či snad spíše: sugeruje) okamžitě, tady a teď. Není pro něj zapotřebí udělat fakticky naprosto nic: zcela postačí dožít se osmnáctého roku svého věku, a nebýt soudně prohlášen za duševně nezpůsobilého. Už tímto okamžikem je daný jedinec v liberální demokracii prohlášen hotovým, dovršeným, plnohodnotným občanem.

Právě proto je tento model liberální demokracie natolik oblíbený: není v něm zapotřebí ani hnout prstem, a především není nutno projít žhavou výhní onoho sokratovského sebezkoumání a sebezpytování, a už je možno se považovat za výsostného majitele veškeré pravdy, za středobod světa, za onu protagorovskou "míru všech věcí".

Liberální demokracie tedy lidem maže med kolem úst, když je neustále ujišťuje že oni přece jsou ti naprosto dokonalí občané, kteří mají suverénní právo vládnout státem, aniž by si předtím skutečně vypracovali schopnost plné odpovědnosti ze své konání, za své názory. Pak ale není možno se nijak divit tomu, když se na ulici náhle vyvalí hordy dezolátů hlasitě a arogantně do světa vyřvávající svá fašistoidní hesla. Těmto "občanům" v této demokracii nikdo nikdy nevysvětlil, že napřed je dána povinnost "zkoumat sám sebe", vypracovat si svou osobní i intelektuální odpovědnost, a teprve poté že je možno se svými - touto cestou kultivovanými - názory vystoupit na veřejnost.

Ještě jednou tedy: ono sokratovské odpovědné občanství na straně jedné, a laciná a povrchní, vší odpovědnosti zbavená občanskost současné liberální demokracie jsou zcela principiální protiklady; je proto naprosto marným jakékoli očekávání, že by se v rámci modelu liberální demokracie tato pravá, odpovědná občanskost kdy mohla zrodit.