Nejsilnější dojem na ty, kdo shlédli divadelní hru Alfreda Jarryho Král Ubu, neudělá shakespearovský děj, v němž se bývalý aragonský král Ubu, sloužící jako kapitán ve vojsku krále Václava, zmocní vlády nad Václavovým královstvím, aby pak vládl s pomocí brutálního násilí a intrik, až je nakonec z království vyhnán. Nejsilnější dojem zanechá samotná postava krále Ubu a lidí kteří ho obklopují. Matky Ubu, kapitána Obruby, a dalších.

Ubu je zákeřný tupec. Nízký, sprostý, zlý a zároveň směšný tlusťoch, který má o sobě neobyčejně vysoké mínění a vyniká neobyčejnou nadutostí. Je to v podstatě vychytralý idiot s nulovou sociální empatií. Jeho nejvýraznějšími rysy jsou lakota a zbabělost. Stejná je i jeho žena, matka Ubu, a lidé, kteří mu slouží.

Není divu, že komunisté měli s touto hrou, která je předchůdcem absurdního divadla, problémy. Ač během první republiky ve hře zářil Jan Werich, během komunistické éry se ji podařilo poprvé uvést v režii Prokopa Voskovce mladšího až v neveřejné premiéře v roce 1960 v divadle Radar. Pak se od roku 1964 hrála s Janem Libíčkem v hlavní roli v mistrovské režii Jana Grossmana v Divadle na zábradlí až do roku 1968.

Byla nepřímou, ale všem srozumitelnou obžalobou komunistické tuposti, tyranie a politických procesů. Během normalizace byla hra zakázána a na české divadelní scény se pak mohla vrátit až po roce 1989.

Po pádu komunismu se zdálo, že politické postavy, jako je král Ubu, se mohou tu a tam vyskytnout už jen v nějakém zkrachovalém státě „třetího světa“ nebo v autokracii, do níž zmutovala nějaká západní demokracie — jako třeba Maďarsko a jeho Ubu Viktor Orbán. Jenže dění ve Spojených státech ukazuje, že lidským typům, jaký ve svém dramatu zobrazil Jarry, se dál daří i v dříve zdánlivě neotřesitelných baštách liberální demokracie.

Americký Ubu

Přirovnávat současného amerického prezidenta ke králi Ubu se může zdát nemístné, protože se k moci na rozdíl od hlavní postavy Jarryho hry koneckonců dostal demokratickou cestou. A v prvních deseti týdnech druhého prezidentského období zatím násilí proti svým odpůrcům nepoužil.

I když, pravda, ve svém prvním volebním období údajně zvažoval nasazení armády proti demonstrantům, odmítl uznat výsledky voleb a pak se pokusil o de facto státní převrat v podobě jím iniciovaného útoku davů na Kapitol. A před svým znovuzvolením čelil více než devadesáti obviněním z trestných činů.

Své odpůrce i politické předchůdce zatím jen různým způsobem ponižuje, hrozí jim odplatou. A zároveň nejrůznějšími způsoby podvazuje americkou demokracii. V současnosti vládne v podstatě bez kontroly Kongresu, v němž má v obou komorách navrch jeho politická sekta MAGA.

Králi Ubu se podobá jinak. Nadutostí, hloupostí, velkohubostí a nulovou sociální empatií. Coby typický „bully“ uráží a ponižuje nejen slabší nepřátele, ale i dosavadní spojence USA. A dělá mu to dobře.

V paměti naší generace už navždy zůstane zapsáno absurdní představení v Bílém domě, při němž Trump a jeho viceprezident J. D. Vance ponižovali v přímém přenosu prezidenta hrdinské Ukrajiny Volodomyra Zelenského. Žádali po něm, aby vyjádřil vděk za pomoc, kterou předchozí administrativa — i ve vlastním zájmu — Ukrajině poskytovala bez podmínek, a aby tuto pomoc válkou zničená Ukrajina splatila tím, že nechá USA na svém území těžit vzácné zeminy za stovky miliard dolarů.

Když si Zelenský dovolil upozornit, že je třeba být při jednání s Vladimírem Putinem ve střehu, protože doposud porušil všechny dohody, byl duem Trump-Vance „seřván“ s tím, že si on sám nemůže klást žádné podmínky, protože „nemá žádné karty“. Následně byl potupně vykázán z Bílého domu. Král Ubu by to nesehrál lépe.

Když Trump před několika dny vyhlásil nesmyslná cla na zboží v podstatě ze všech zemí světa, což vyústilo do obrovského propadu na akciových trzích, chlubil se pak na večeři s republikánskými politiky následovně: „Tyto země mi volají a líbají mi zadek. Umírají touhou uzavřít dohodu. Prosím, prosím, pane, uzavřete dohodu. Uděláme cokoliv.“

Kdyby Alfred Jarry psal Krále Ubu dnes, mohl by tento citát beze změny využít. Nadutost a hloupost své postavy by jen stěží vykreslil lépe.

Ubu a jeho šaškové

V logice vlády jakéhokoliv Ubu je, že se obklopí nikoliv kompetentními lidmi, ale šašky a gaunery. Trump tak sestavil svůj kabinet pro druhé prezidentské období v podstatě jen ze směšných a dubiózních postav, zatížených nejrůznějšími skandály. Jejich hlavní kvalifikací není kompetence, ale bezbřehá loajalita.

Jeho ministryně pro tajné služby Tulsi Gabbardová proslula styky s vražedným syrským režimem Bašár al-Asada nebo vstřícnými postoji k Rusku i poté, co napadlo Ukrajinu. Nový šéf FBI Kash Patel se „proslavil“ jako autor konspiračních teorií. Ministr obrany Pete Hegseth málem neprošel slyšením v republikány ovládaném Senátu kvůli sexuálním skandálům a problémům s alkoholem. Zcela z Trumpova těsta je i „antivaxer“ a konspirátor Robert F. Kennedy v roli ministra zdravotnictví. A dalo by se pokračovat.

Americký Ubu naslouchal s jistým respektem pouze nejbohatšímu muži světa, Elonu Muskovi, který mu stamiliony utracenými ve volební kampani dopomohl do úřadu prezidenta. Ale i Musk se vyznačuje tím, že nemá žádnou sociální empatii a je to v podstatě nadutý šašek.

I proto si ho Trump vybral ke splnění úkolu, při němž by žádný člověk, který má trochu soucitu s jinými, neobstál: nemilosrdné vyhazování desetitisíců státních úředníků, kteří doposud věrně sloužili státu, i rušení celých vládních agentur.

První zasedání Trumpova kabinetu, před nímž se někteří členové jinak zcela poslušného vládního komparsu začali bouřit proti Muskovým metodám, se změnilo v absurdní frašku. Nikým nezvolený Musk, oblečený v triku a s MAGA čapkou na hlavě, za asistence Trumpa ponižujícím způsobem „školil“ členy kabinetu.

Trump se mu odvděčil mimo jiné tím, že před Bílým domem bezostyšně propagoval Muskovy automobily Tesla, jejichž prodej utrpěl značné ztráty v důsledku Muskova angažmá v mýcení federálních úřadů i v důsledku jeho výroků a gest, kterými propagoval krajní pravici či přímo nacismus.

Vystoupením hodným aktu v absurdní hře byla i Trumpova tisková konference s izraelským premiérem Netanjahuem, během níž mluvil o tom, že nejlepším řešením pro Gazu by byl odsun dvou a půl milionů lidí, načež by Gaza byla developery proměněna v riviéru Blízkého východu.

A v nějaké absurdní komedii by se dobře vyjímal i výlet viceprezidenta J. D. Vance do Grónska, kterému Trump hrozí násilným připojením k USA navzdory tomu, že je spravováno americkým spojencem v NATO, Dánskem.

Původně měla do Grónska odcestovat jen manželka Vance Usha, která se měla věnovat veskrze „přátelskému“ poznávání kultury Gróňanů v podobě návštěvy závodů psích spřežení. Když její žádost nebyla místními přijata, doprovodil ji do Grónska přímo viceprezident, ale návštěva se zúžila jen na americkou vojenskou základnu. Vance si pak při příchodu na setkání s jejím osazenstvem postěžoval, že v Grónsku je „svinská zima“.

V šaškovskou aféru přerostl i chat členů Trumpova kabinetu na nechráněné sociální síti Signál. Nejenže poradce pro národní bezpečnost Mike Waltz nechtěně přidal do chatu známého protitrumpovského novináře Jeffrey Goldberga, ale účastníci chatu pak zcela nestoudně mlžili o tom, jaké informace vlastně sdíleli. Lhaní neustalo ani poté, co Goldberg obsah jejich konverzace, v níž se to hemžilo konkrétními válečnými plány, zveřejnil.

Trumpův ekonomický poradce, Peter Navarro, který je jedním z architektů politiky cel, pro změnu proslul tím, že opakovaně citoval jako ekonomickou autoritu odborníka jménem Ron Varo. Ukázalo se, že jde o anagram, a že Ron Varo je Peter Navarro. Trump toto odhalení přešel bez odezvy.

Nikoliv tak Musk, který poté, co při propadu akciových trhů začal ztrácet miliardy, označil Navarra za „opravdového hlupáka“, který „je hloupější než pytel cihel“. A dal mu přezdívku Retardo.

Sám Trump se k jím způsobenému propadu na akciových trzích, kdy se během dvou dnů „vypařilo“ téměř šest bilionů dolarů, vyjadřoval jako pravý král Ubu. Ví, co dělá, lidé nemají panikařit, všechno bude báječné.

Když konečně vyhlásil devadesátidenní odklad na zavedení recipročních cel a nechal v platnosti „pouze“ desetiprocentní sazbu pro téměř celý svět a také sazbu ve výši 125 procent pro Čínu — což se rovná vyhlášení obchodní války —, dohadovali se experti, zda tak učinil v panice kvůli krachujícím akciovým trhům, anebo za tím by nějaký záměr.

Našli se cynici, kteří argumentují, že způsob, jakým Trump a jeho spolupracovníci zrežírovali obrovský propad a následný vzestup (způsobený tříměsíčním odkladem recipročních cel), mohl být jen promyšlená strategie, která umožnila těm, kdo byli do věci zasvěcení, bezpracně vydělat obrovské peníze. Něco takového je sice v USA trestné, ale Trump i jeho rodina už se koneckonců pokusili jeho prezidentství zpeněžit jinými způsoby.

Uprostřed všeobecné paniky, kterou Trump svojí celní politikou způsobil, odjel tento americký Ubu hrát golf na Floridu, aby pak novinářům samolibě vykládal, že v turnaji seniorů zvítězil. A zároveň se začaly šířit zprávy, že prezident plánuje ve stylu opravdového krále oslavit v červnu své narozeniny vojenskou přehlídkou, na níž mají být přítomny i tanky.

Důvěra je fuč

Ať už Trumpovy hrátky se cly, potažmo pak s finančními trhy, dopadnou jakkoliv, je jisté, že infantilní autokrat v čele USA stačil během deseti týdnů zcela rozmetat jakoukoliv důvěru v USA coby obchodního a politického partnera. Jen málokterý lídr jiné země bude věřit, že jakákoliv dohoda s USA je důvěryhodná.

Důvěra se sesypala i ve velkém byznysu. Nikdo neví, co americký Ubu udělá příště, čím se bude přitom chlubit, koho urazí, a jak dlouho to bude platit. Velké korporace přitom potřebují k úspěchu stabilitu, své kroky plánují s dlouhým předstihem.

Na USA už není možné spoléhat ani v mezinárodní a bezpečnostní politice. Ukrajinu potrestal za údajnou nekooperativnost Zelenského tím, že zastavil na čas dodávky zbraní a sdílení zpravodajských informací. Neustále také mění svoje požadavky vůči členským zemím NATO. Ve vzduchu visí možnost, že by USA mohly z NATO úplně odejít.

A i kdyby neodešly, není jisté, že by Trump respektoval článek 5, podle něhož mají ostatní členové aliance pomoci vojensky napadenému členovi. Nedávno prohlásil, že by záleželo na tom, kolik takový člen platí do společné pokladny.

Kolaps důvěry ve Spojené státy se odehrává i mezi lidmi, kteří chtějí do USA cestovat anebo tam studovat. V deportacích imigračních orgánů uvázli i lidé, kteří mají v USA platný pobyt. Imigrační úředníci loví studenty, kteří se účastnili protestů na univerzitách. A turista se může při vstupu do USA setkat s tím, že po něm imigrační úředníci budou chtít, aby jim ukázal obsah svého telefonu, včetně postů na sociálních sítích.

Těžko říct, jak chce Trump přilákat do USA firmy z celého světa, když se jejich zahraniční zaměstnanci, zejména ti tmavé pleti nebo hispánského původu, budou muset bát, zda je imigrační služba „omylem“ nedeportuje do nějakého koncentračního tábora mimo USA. Firmy potřebují k přesunu do USA stabilitu, a tu rozhodně v několika příštích letech mít nebudou.

Spojené státy se prostě staly zemí, kde vládne Ubu, a připomínají stále více banánovou republiku. Bohužel s největší armádou na světě, což je výbušná kombinace.

Optimisté namítají, že instituce americké demokracie vydrží. Kongres, v němž mají v obou komorách většinu republikáni, sice jen pasivně přihlíží Trumpovu vládnutí s pomocí dekretů, z nichž se nemalá část jeví jako neústavní, ale jsou zde prý soudy, které Trump zatím respektuje. A přinejhorším bude třeba vydržet rok a půl a pak to Američané Trumpovi a republikánům spočítají ve volbách do Kongresu.

Pesimisté ale připomínají, že Trump zvažoval nasazení armády proti demonstrantům už v prvním volebním období. O generálech, kteří mu to rozmluvili, nyní mluví jako o zrádcích. Tehdejší náčelník generálního štábu Mark Milley by prý měl čelit polnímu soudu.

Bude-li odpor k Trumpově politice sílit, lze s jistotou tvrdit, že americký Ubu nevyhlásí stanné právo a nepošle proti demonstrantům armádu? Jednou se už o státní převrat pokusil, proč ne znovu?

S ústavou si ostatně zahrává už teď, když se otevřeně opájí představou třetího mandátu, který ústava neumožňuje. Anebo když chce dekretem znemožnit udělování amerického občanství dětem ilegálních migrantů, narozeným v USA, ač 14. dodatek ústavy jasně říká, že občanem USA je každý, kdo se narodí na jejich území.

A mnozí si možná ještě vzpomenou, jak během volebních shromáždění vybízel své podporovatele, že když mu dopomohou ke zvolení, už k žádným dalším volbám nebudou už muset jít.