Když britský premiér Neville Chamberlain a francouzský premiér Édouard Daladier oznamovali zástupcům Československa, na čem se jejich země bez československé účasti dohodly během mnichovské konference s Adolfem Hitlerem a Benitem Mussolinim, Chamberlain prý nepokrytě zíval. Daladier ignoroval otázky Čechoslováků, zda se předpokládá nějaká odpověď československé vlády na to, co bylo dojednáno. Odpovědi se ujal jeho pobočník který kategoricky prohlásil, že se od Československa žádná odpověď neočekává, dohoda je už přijatá.

Tato scéna velmi připomíná nedávné ponižující jednání amerického prezidenta Donalda Trumpa a jeho viceprezidenta J. D. Vance s ukrajinským prezidentem Volodymyrem Zelenským v Bílém domě. Někteří komentátoři a politici — dokonce i u nás — po ostudné schůzce, na jejímž konci byl Zelenskyj předčasně vyprovozen z Bílého domu, argumentovali, že se nechal zbytečně unést, neměl prý americkým politikům oponovat. Vždyť potřebuje jejich pomoc.

Je to jako argumentovat, že i zástupci Československa měli během jednání vedoucích k Mnichovu mlčet a s vděkem přijmout podmínky diktované mocnostmi, bez nichž Československo nemohlo případnou válku s Hitlerem ustát. My dnes se znalostí historie víme, zda měl pravdu Chamberlain, když se při návratu do Londýna chlubil, že veze „mír pro naši dobu“, anebo měli pravdu ti, kteří varovali, že „mír“ podle Hitlerových not, k němuž mělo přispět zabrání částí československého území nacistickým Německem, je jen naivní snahou o appeasement a Hitlera povzbudí k další agresi.

Trump se chová hůř než politici Francie a Velké Británie v roce 1938. Na rozdíl od nich totiž už ví, čeho všeho se Rusko na Ukrajině v posledních letech dopustilo. To, že chce dosáhnout na Ukrajině mírového řešení, by bylo chvályhodné, kdyby jeho „mír“ v podstatě nevycházel jen z ruských představ a propagandy.

Trumpovy motivy

Ve svém inauguračním projevu Trump řekl, že chce, aby jeho nejdůležitějším odkazem bylo, že je mírotvorce. To je sice ušlechtilý cíl, jenže Trump nedokáže jednat jinak než jako „bully“ což je anglický výraz pro násilníka, který vydírá a zastrašuje slabší jedince.

Jako takový tyran se projevuje ve všech dosavadních činech i prohlášeních, která se týkají americké politiky vůči zbytku světa. Nátlak a vydírání zásadně neuplatňuje vůči stejně silným oponentům, ale bez výjimky vůči slabším spojencům, kteří jsou na USA tak či onak závislí.

Panamě, která byla doposud spojencem Spojených států, Trump hrozí zabráním Panamského průplavu. Pětimilionovému Dánsku, které je stejně jako USA členem NATO, Trump vyhrožuje, že zabere Grónsko, které Dánsko administrativně spravuje.

Když některé země odmítnou přijmout nelegální migranty, které jim chtějí USA poslat speciálními lety, uvalí na ně cla — jako na Kolumbii, která je jejich dlouhodobým spojencem a odmítnutím přijmout migranty protestuje nikoliv proti deportacím samým, ale proti tomu, jakým způsobem s deportovanými zacházejí americké imigrační úřady. Venezuelu, z níž v posledních letech do USA uprchlo zdaleka nejvíc migrantů, naopak Trump k ničemu nenutí, protože ví, že by narazil na rozhodný odpor diktátora Nicoláse Madura.

Stejně je tomu s Kubou. Jedna z největších komunit emigrantů v USA pochází právě z tohoto ostrova kontrolovaného brutálním komunistickým režimem. Neslyšeli jsme ale od Trumpa ani v náznaku nic, co by připomínalo výhrůžku vůči kubánskému režimu.

Jako pravý „bully“ se Trump chová i při uvalování cel na různé země. Ta, která schválil krátce po nástupu do funkce, postihla dvě sousední země, které se doposud chovaly jako dobří spojenci USA, a s nimiž koneckonců sám Trump vyjednal během svého prvního prezidentského mandátu obchodní dohodu.

Při uvalování cel navíc vyhrožuje Mexiku, na jehož území si prý USA vyhrazují právo podniknout vojenské akce proti drogovým kartelům. Kanadu pro změnu tlačí k tomu, aby se stala 51. státem USA.

Když už uvalí cla i na mocnou Čínu, jsou nižší než ta, která uvalil na svoje slabší spojence. A jsou mnohem méně plošná.

V logice násilnického chování „mírotvorce“ v Bílém domě je, že když se pustí do vyjednávání o míru, začne také okamžitě vydírat slabší stranu sporu — bez ohledu na historii konfliktu. Dvěma a půl milionům Palestinců ve zdecimované Gaze nabídne, že je v rámci zajištění míru všechny vystěhuje. Tam, kde po generace žili, prý vybuduje středovýchodní riviéru.

Zdevastované Ukrajině se pro změnu okamžitě snaží prodat „mírové řešení“, které obsahuje v podstatě všechny požadavky ruského agresora. Ukrajina se má vzdát území okupovaných Ruskem, nesmí se nikdy stát členem NATO.

To, co už USA podporou Ukrajiny utratily, má kompenzovat Ukrajina smlouvou o těžbě vzácných kovů v hodnotě stamiliard dolarů. Co na tom, že většina pomoci nebyla ze strany předešlé administrativy podmíněna tím, že ji bude Ukrajina muset splácet. Byla to prostě investice do bezpečnosti západního společenství.

Jedním z ruských požadavků pro jednání o „míru“ je evidentně i odstranění legitimně zvoleného prezidenta Ukrajiny Zelenského z funkce. Trump tedy začne Zelenského portrétovat jako diktátora, který by se měl podrobit novým volbám, ač je ukrajinská ústava ve válečném stavu nepovoluje.

Je typické, že Trumpa ani nenapadne, že by mohl vyvinout nějaký tlak na Rusko. Ještě před nástupem do funkce na jedné z tiskových konferencí sice naznačil, že by mohl na Rusko uvalit další sankce, pokud nebude Kreml chtít o míru vyjednávat, ale pak už se soustřeďoval, jak je jeho zvykem, jen na vydírání slabšího v tomto konfliktu — Ukrajiny. Než aby označil za diktátora Putina, jenž jím skutečně je, nazve tak Zelenského.

Ponižující slovní útok na Zelenského během jednání v Bílém domě se zdá být součástí širší strategie. Ukrajina musí pochopit, že „nemá žádné karty“, jak zdůraznil Trump během slovní přestřelky.

Ptát se na bezpečnostní záruky nebo upozorňovat, že Putin zatím porušil všechny dohody o příměří, se rovná urážce majestátu amerického prezidenta a jeho ekipy, která se do Zelenského pustila jako sršni. Po předčasném odjezdu Zelenského z Bílého domu pak vše završil Trumpův loajalista, senátor Lindsey Graham, který sice nebyl přítomen u jednání, ale byl úplnou „náhodou“ též v Bílém domě, a během narychlo svolané tiskové konference požadoval, aby Zelenskyj rezignoval, protože není pro Bílý dům partnerem pro jednání o míru.

Po tomto bezprecedentním extempore, které vyděsilo celý svět, začal „bully“ Trump požadovat Zelenského omluvu a vyjádření díků, jakož i souhlas s jednáními o míru bez předběžných podmínek. Mnichovanský scénář, během něhož Ukrajina ani nebyla přizvána k prvním jednáním v saúdskoarabském Rijádu mezi USA a Ruskem, v tom všem už trochu zaniká. Neměl by však.

K posledním krokům ve vyděračském tažení Trumpa patří zastavení veškeré vojenské pomoci Ukrajině a ukončení předávání amerických zpravodajských informací ukrajinské armádě. Zelenský se Trumpovi poníženě omluvil, jak Trump žádal, přesto má být donucen k úplné kapitulaci.

Ukrajinský prezident tak učinil v dopise, z něhož pak vyděrač v úřadu amerického prezidenta vítězoslavně citoval ve svém projevu v Kongresu. Americký postoj to ale příliš nezměnilo. Zelenský má prostě přijmout jakýkoliv mír, který vyjedná Trump, což v této chvíli ze všeho nejvíc vypadá jako mír podle ruských not.

Jaký mír

I kdybychom ignorovali Trumpovo ohavné jednání vůči válkou poničené zemi a jejímu prezidentovi, jakož i skutečnost, že zatím v podstatě opakuje jen body ruské propagandy, ani pak není jasné, jaký mír chce Trump vlastně vyjednat, a jaké jsou jeho skutečné motivy.

Pro „mír“, v němž se Ukrajina vzdá části svého území i části svého nerostného bohatství Spojeným státům, mají poskytnout bezpečnostní záruky nikoliv USA, ale Evropa. Problémem je, že Moskva, která bez toho, že by se kohokoliv ptala, zapojila do bojů na Ukrajině severokorejské vojáky, kategoricky odmítá přítomnost vojáků z evropských zemí jako nepřijatelné „bezpečnostní riziko“. Trump se k této dosti podstatné překážce na cestě k uzavření míru nijak nevyjadřuje, jen občas mimoděk zmíní, že má signály, že Moskva mír chce — a pokračuje ve vydírání Ukrajiny.

Bez přítomnosti vojáků z jiných zemí, kteří by byli rozmístěni podél demarkační linie, je jakýkoliv trvalejší mír ovšem iluze, protože Putin využije zastavení bojů jen k přeskupení a k novému útoku. Pokud je Trump ochotný nakonec přistoupit na mírové řešení i bez západních vojenských jednotek podporujících Ukrajinu ve střežení hranic okleštěné země, nevysvětlil zatím, čím chce Putina přimět k tomu, aby takový „mír“ opět neporušil.

Neznáme bohužel ani Trumpovy motivy. Veřejně se vyslovil jen v tom smyslu, že chce být mírotvorcem. Kdyby se choval jako Daladier a Chamberlain v roce 1938 jen proto, že věří, že se historie nebude opakovat, nebyl by to ještě ten nejhorší scénář.

Je ovšem bohužel možné, že Trump chce prostě Ukrajinu obětovat. Je to pro něj jen karta v geopolitické hře, v níž chce svět rozdělit do sfér vlivu mezi Čínou, Ruskem a USA, přičemž chce proti Číně, které se skutečně bojí, mít na své straně Rusko. Co na tom, že ho v současnosti ovládá vražedný režim vedený válečnými zločinci.

Jinou možností, na niž opakovaně upozorňují Trumpovi největší odpůrci, je, že Putin prostě na Trumpa „něco má“. A vše, co Trump dělá, je tak pečlivě inscenované představení mezi ním a Putinem, které má umožnit Rusku vyhrát nejen válku na Ukrajině, ale i konflikt s Evropou.

Konec spojenectví

Ať už je Trumpova motivace jakákoliv, jeho prvních pět týdnů druhého prezidentského mandátu ukazuje, že skončila éra silných transatlantických vztahů. Cílem Trumpovy hry na Ukrajině může být oslabení NATO, ba americké vystoupení z této organizace.

Evropa tak musí co nejrychleji začít spoléhat sama na sebe. Pokud to nepůjde s pomocí EU, kterou vnitřně oslabují Putinovi trójští koně, Maďarsko a Slovensko, bude třeba spoléhat na koalici ochotných, do níž by patřila i Velká Británie a některé další země, které nejsou členy EU.

EU je bohaté společenství, které je ekonomicky mnohem silnější než Rusko a má také mnohem více obyvatel. I když USA Evropské unii přestanou poskytovat vojenskou podporu, měla by být schopná nejen podpořit Ukrajinu, ale sama se i bránit případné ruské agresi. Ač to zpočátku nemusí být jednoduché.

Větší sjednocení a posílení Evropy by také mohlo změnit geopolitickou šachovnici, na níž hraje Trump. Ten totiž s Evropou coby faktorem v této hře evidentně příliš nepočítá. EU považuje, jak nedávno řekl, za organizaci, která byla vytvořena, aby poškodila USA.

Evropská unie — nebo evropská koalice ochotných — má v rukou silné karty, pokud s nimi konečně začne hrát. Má navíc na to, aby se USA postavila i v případné obchodní válce.

Je možné, že vývoj v USA bude směřovat k autoritářské vládě a jejich zahraniční politika směrem ke geopolitické šachové hře, v níž hodnoty a dosavadní spojenectví ustoupí mocenským zájmům. Pokud by USA v takové hře směřovaly k větší spolupráci s Ruskem coby hrázi proti Číně, EU může zcela legitimně Trumpově Bílému domu hrozit i tím, že bude raději spolupracovat s Čínou.