Evropa se pod tlakem Trumpa přeskupuje. Česká republika nemůže přešlapovat
Jiří PeheFrancouzský prezident v reakci na nevyzpytatelnou zahraniční politiku nového amerického prezidenta uspořádal již dva summity o Ukrajině a bezpečnosti v Evropě. Česká republika by měla ukázat, že je součástí evropského jádra.
Evropská politika se v reakci na stále méně vypočitatelné a pro Evropu nebezpečné jednání amerického prezidenta Donalda Trumpa dala do pohybu. Taktovky se ujal francouzský prezident Emmanuel Macron, který svolal dva neformální summity ve snaze koordinovat evropské odpovědi na Trumpovu politiku.
Řada českých politiků Macronovu iniciativu odbyla s tím, že je zbytečná, nebo dokonce slovy, že si hraje na lídra Evropy, ač k tomu nemá mandát. Česká republika nebyla na první setkání svolané Macronem pozvána, na což český premiér Petr Fiala reagoval poněkud uraženě, že setkání je prý zbytečné a že Evropa by se měla věnovat věcem, jako je deregulace a změny v Green Dealu.
Netrvalo ani dva dny a politické zemětřesení způsobené dalšími Trumpovými nehoráznostmi — urážlivými výroky na adresu ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského i faktickým přijetím většiny ruských požadavků — ukázalo, že ani u nás není čas na přešlapování a rádoby hlubokomyslné reakce typu, že Evropa se musí prioritně zabývat věcmi, jako je Green Deal.
Jde o naši bezpečnost, a to v naprosto holé podobě. Trump zjevně hraje do rukou Ruska, Ukrajinu klidně obětuje. A Evropu možná taky.
Ta má proto před sebou zásadní úkoly: postavit se jasně po bok Ukrajiny i třeba navzdory americké „nepodpoře“; vynutit si místo u stolu v dalších jednáních o míru na Ukrajině; a připravit jasný plán pro případ, že ukončení války bude vyžadovat přítomnost evropských vojáků podél demarkační linie.
Je proto dobře, že Fiala přestal řešit, proč nebyla Česká republika Macronem pozvána na první setkání, a přijal účast na tom dalším. Na něm se pozvané státy usnesly, že vygenerují největší balík vojenské pomoci Ukrajině od začátku války — a to až ve výši 150 miliard eur — a budou postupovat jednotně s cílem být účastníkem jednání o míru.
Z prvního setkání sice vyplynulo, že nepanuje jednota na vyslání evropských vojáků na Ukrajinu do případných mírových misí. Zároveň se ukázalo, že takový krok neodmítají všechny státy, což je povzbudivé.
Přeskupování
Na Macronovy neformální summity byly přizvány i země, které nejsou členy Evropské unie. Už toho prvního se zúčastnila Velká Británie, na druhý Macron pozval i Norsko a Kanadu. Důležité také je, koho nepozval.
Naše země nebyla na první setkání pozvána jednoduše proto, že se Macron rozhodl pojmout setkání jako schůzku velkých mocností a zemí reprezentujících bloky menších zemí. Střední Evropu zastoupilo Polsko, které je zároveň předsedající zemí Evropské unie. Skandinávii a baltské státy zastoupilo Dánsko.
Nebylo nutné v tom hledat nějaké poselství o bezvýznamnosti České republiky, přesto tak někteří politici činili. Přisadila si samozřejmě i česká opozice, která si přitom sama zvolila bezvýznamnost v EU svým členstvím ve zcela okrajových frakcích Evropského parlamentu.
Mnohým uniklo, že Macron se pokouší Evropu mobilizovat podle jiných linií, než jaké platí v Unii. Přizvání Velké Británie, Norska a Kanady na druhé setkání značí, že jde o alianci ochotných, která má být nejen bezpečnostní alternativou vůči Trumpovým USA, ale má také obejít „neochotné“. Je totiž jasné, že Evropa nemůže spoléhat na proruské země, jako jsou Maďarsko, Slovensko nebo Rakousko.
Evropa bude potřebovat tváří v tvář Trumpově destruktivní politice „leadership“, který v současné Evropě v kontextu EU může do určité míry nabídnout právě jen Macron a snad také polský premiér Donald Tusk, jehož země předsedá EU. Po německých volbách k Macronovi a Tuskovi může přibýt i pravděpodobný příští kancléř Friedrich Merz. A důležité je, že se k Macronovým iniciativám přidala Velká Británie a její premiér Keir Starmer.
A co Česká republika
Není v zájmu České republiky, aby se nad touto novou, rodící se mocenskou konstelací pohoršovala. Spíše bychom měli nabídnout jasné proevropské postoje a přestat si hrát s představami, že právě nám se podaří vyjednat s Trumpovým Bílým domem nějaký speciální vztah.
Ba naopak, měli bychom najít odvahu zaujímat kritická stanoviska k některým Trumpovým krokům. Je dobře, že český prezident Petr Pavel se jasně postavil za ukrajinského prezidenta Zelenského, po kterém Trump požadoval — v souladu s ruskými požadavky — uspořádání voleb, a dokonce ho obvinil z toho, že je diktátor. Pavel otevřeně kritizoval Trumpa za cynismus.
Evropa bude potřebovat vystupovat jednotně nejen ve vztahu ke snahám Trumpa jednat o Ukrajině bez Ukrajiny a Evropy. Bude také muset najít společný způsob, jak se postavit Trumpovým snahám trestat Evropu s pomocí cel.
Jisté je, že Evropská unie bude muset vztahy se Spojenými státy zásadně přehodnotit a přestat spoléhat na Severoatlantickou alianci jako primární záruku své bezpečnosti. I kdyby roli NATO Trump dál nezpochybňoval, Evropa se bude muset spoléhat mnohem více na sebe. Je proto důležité, že na obou setkáních, která svolal Macron, panovala víceméně shoda na potřebě výrazně zvýšit výdaje na obranu.
Na domácí scéně by česká vláda měla usilovat o co nejrychlejší vytvoření konsensu ve vztahu k tomu, jak na chaos, který v bezpečnostní oblasti Trump vytváří, reagovat. Měli bychom mít jasnější představu o případném vyslání českých vojáků do mírových misí. Je dobře, že ministr zahraničí Jan Lipavský tuto možnost zcela nevyloučil, když byl na ni dotázán v České televizi.
Situace je vážná, a vláda by tudíž měla jasně požadovat i od opozice, aby řekla, kde ve vztahu ke stále destruktivnější Trumpově politice stojí. Může využít toho, že zejména jistá část voličů hnutí ANO nejsou nezbytně lidé, kteří chtějí na Ukrajině „mír“ podle ruských not. Lidé, kteří se nezbytně neztotožňují s Trumpovou vyděračskou politikou vůči Ukrajině, ani s jeho ekonomickou politikou vůči Evropě jako celku.
Jisté je, že Evropa se bude přeskupovat, možná vznikne hned několik různých koalic „ochotných“. A také se možná začne formovat tvrdé jádro, které už se nebude ve stále více krizové situaci chtít nechat vydírat zeměmi, jako je Maďarsko a Slovensko.
Česká republika by měla vědět a jasně ukázat, kde v takovém přeskupování stojí. Přičemž platí, že čím blíže budeme evropskému jádru, tím větší šanci máme, že neskončíme na evropské periférii vystavené rostoucímu ruskému vlivu.
Je to do jisté míry paradoxní, ale nelze zcela vyloučit, že budoucí (evropští) historikové budou jako klíčový (a zřejmě i jediný) pozitivní přínos působení Donalda Trumpa ve funkci prezidenta Spojených států hodnotit tu skutečnost, že to byl právě on který donutil Evropu překonat její nacionální roztříštěnost a stát se novým svébytným subjektem, něčím jako "Spojenými státy evropskými".
Evropa si v minulém století až příliš snadno přivykla tomu spoléhat se v bezpečnostních otázkách na pomoc strýčka Sama. Ukazuje se ale, že on je ve svém jádru stále ještě především pistolník, kterého je sice dobré mít na své straně v boji proti společnému nepříteli; ale který vás - především když se předtím rozkurážil u nálevního pultu svého baru - také kdykoli může střelit do zad. To z jedné strany; a z druhé strany je tento proslulý strýček Sam stále ještě oním typickým byznysmenem, který hledí pouze na své miliony a postrádá jakýchkoli skrupulí při snaze tyto své miliony dále rozmnožit.
Kdo ví tedy, možná že jsme - aniž bychom si to v tuto chvíli ještě dokázali plně uvědomit - svědky a účastníky historické chvíle, kdy se (po odumření křesťanského univerzalismu) rodí zcela nová univerzalistická Evropa.
Je zde ovšem - jak už zmínil J. Pehe - ovšem ten problém, že tato Evropa je stále ještě vnitřně, politicky, hodnotově nejednotná. Pro to, aby Spojené státy americké vznikly jako jednotný subjekt, bylo zapotřebí několik let války. Jakým způsobem dosáhnout jednoty v Evropě?
Jiří Pehe naznačil, že zřejmě napřed bude muset vzniknout nějaké "tvrdé jádro". To ovšem znamená, že by se muselo konstituovat víceméně mimo stávajících evropských politických struktur. Které jsou příliš těžkopádné, a především příliš snadno vydíratelné obstrukcemi některých reakcionářsky nastavených členů. Čistě teoreticky nelze vyloučit, že dosavadní evropské struktury budou muset být zcela opuštěny jako dále nepoužitelné, a že - obdobně jako svého času ve Spojených státech - bude pro vznik nové, jednotné Evropy nutno použít určitou formu nátlaku. I když to v tomto případě nebude nátlak vojenský, nýbrž především ekonomický. Kdo se bude chtít podílet na výhodách sjednocené Evropy, ten bude muset respektovat i její hodnoty, a její kolektivní - to jest: většinová - rozhodnutí.
S představou nějakých mnoha set tisícových evropských mírových sborů na Ukrajině není třeba moc ztrácet čas a energii, není žádná cesta, jak by něco takového mohlo být. A to z desítek důvodů. Od toho, že Evropa nic takového nemá a i kdyby to dala dohromady, co kdyby Putin tu bojem neprošlou armádu prostě zmasakroval?
Jenže tohle ani nebude předmětem jednání, žádnou obrovskou armádu na území Ukrajiny Putin nedovolí, raději bude válčit dál, tohle by prostě byla ruská porážka (viděno ruskýma očima).
Jediná schůdná možnost mi přijde po uzavření míru malý mírový kontingent, pár tisíc lidí. Z Británie, Číny, Švédska... Jakékoliv ruské napadení ukrajinského území by byl zároveň útok na tuto misi, a dovoloval by přímou a rychlou odpověď.
Plus silná ukrajinská armáda.
Plus vyzbrojená Evropa.
Z vojenského hlediska maximum. Pokud by opravdu byl zájem na míru, mělo by to stačit.
Jinými slovy: možná ještě chviličku počkejme s hodnocením Trumpa.
-- nejen že má hodně mizerné karty v ruce (proto se tak začal rozčilovat na Zelenského, teď, když se Rusku začal naplno věnovat), ale soupeř navíc ví přesně, jak mizerné je má.
-- s takovýma kartama proti takovému soupeři se dá uhrát málo, to dá rozum. Jestli Ukrajina přijde o pět regionů a bezpečnostně bude ukotvena viz můj příspěvek výš, bude to dobrý výsledek.
-- aby tohle hnusné sousto líp spolkl - protože on nesnáší, že nerozhoduje - celé to nakopne dynamitem, a pokusí se Rusko postavit na svou stranu --- vyvede ho z izolace, dá mu koláčky a žvýkačky a všechno na co si vzpomene, aby všem vytřel zrak, protože jedině TRUMP bla bla bla
Což je dost nechutné.
To území je prostě ztracené, teď je nezbytně nutné se postarat, aby to bylo definitivní řešení.
Ještě jinými slovy -- rozhodne situace na bojišti.
Ukrajina měla šanci.
Jenže její jižní ofenzíva selhala. Důvody nejsou složité -- aby byla úspěšná, musela by vypadat jinak. Krymský most by musel být zničen a ruská opevnění v záporoží sežehnuta na popel. Vojáci, děla, zákopy, miny... to vše mělo zmizet v pekle a až do měsíční krajiny měli vjet mechanizované jednotky.
Neúspěšná ofenzíva přerodila válku do opotřebovávací. A tady o silnějším není pochyb.
Rusko se sune jako ledovec . Jestli Ukrajina odmítne Trumpův mír, bude jen otázkou času, kdy se zhroutí její armáda.
Nemůže nepříjmout.
A její bezpečnost do budoucna bude muset být tvrdě vyzbrojená Evropa za zády, která bude přesvědčivá v odhodlání při znovunapadení Ukrajiny vyslat svá vojska na pomoc.
Takže opravdu nezbývá než začít ve velkém zbrojit a doufat, že to Donald neposere úplně a zachrání aspoň co je.
Je to špatný směr. Nesouhlasím s ním. Ale výběr není.
Myslím, že nezbývá než americkému lidu, který si zvolil takového satana jako je Trump, vyhlásit válku. A Rusku taky, aby mu to nebylo líto. Ovšem na tom, že Zelenskyj je diktátor, také něco je. Pro jistotu bych vyhlásil válku i Ukrajině a její lid osvobodil od tyrana. Úkoly jsou to nelehké, ale soudím že pod případnou propagandistickou záštitou zdejšího diskuzního klubu a redakce bychom se mohli zhostit minimálně se ctí.
Jo a úplně jsem zapomněl - čtěme Lenina!
Pane Krupičko, místo Lenina si raději přečtěte Marxe - především jeho výrok o Rusku jako "žaláři národů". Toto Marxovo hodnocení neztratilo dodnes nic ze své aktuálnosti.
Trump a Ukrajina: pane Morbicere, celá věc je ještě o to horší, že ono není vůbec jisté, zda by Rusko dokázalo Ukrajinu vojensky převálcovat. Ano, Ukrajina má masivní problémy s mobilizací dostatečného množství vojáků - jenže poslední vývoj na frontě naznačuje, že i Rusku pomalu začínají docházet zdroje. Jeho postup se nápadně zpomalil. A nebylo by to žádné velké překvapení: už na samotném počátku konfliktu odhadovali vojenští odborníci, že bude trvat nějaké 2 - 3 roky, nežli Rusko vyčerpá své obrovské sklady zbraní, především tanků. V současné době se ale množí znamení toho, že tento stav už nastal, nebo se přinejmenším velmi blíží. Rusové ztratili už tolik tanků a obrněných vozidel, že své vojáky posílají do útoku v osobních automobilech, nebo dokonce na motorkách! Naprosto nechráněné. A stejně tak je otázka, jak dlouho Rusko ještě dokáže doplňovat své lidské zdroje. Ano, ty velké peníze které ruský erár nabízí za podpis žoldnéřské smlouvy jsou lákavé; jenže s postupem času jsou a budou čím dál tím více nepřehlédnutelné kolony ruských invalidů vracejících se z fronty. A ti budou vyprávět o tom, jaký mlýnek na maso tam ruské žoldnéře čeká.
Celkem vzato: je dost dobře možné, že by stačilo aby Ukrajina vydržela ještě nějaký čas, a ve vojenské situaci by mohlo dojít k zásadnímu zlomu, kdy Rusko by přinejmenším už nemělo reálné síly k dalšímu postupu, a muselo by tedy být ochotno k určitým kompromisům. Jenže - právě v tu samou chvíli Trump vpadne bojující Ukrajině do zad, a začne se paktovat s Putinem.
No vida, nechránění ruští invalidé na motorkách, jak píše pan Poláček. Tak těch se nemusíme bát. Až tedy osvobodíme Ukrajinu od tyrana, tak spolu s ní zaútočíme na zrádné USA, Rusko pak zmákneme jen tak mimochodem.