Spojené státy americké přes mnohé své krajně problematické stránky vždy bývaly pilířem demokratického světa. To neznamenalo, že by se na ně lidé usilující o demokracii ve světě vždy mohli ve všem spolehnout. Často to bylo právě naopak, neboť vlády ve Washingtonu provozovaly klasickou velmocenskou politiku, ve které sledovaly primárně americké zájmy definované především tamějším velkokapitálem, mnohdy přitom šly doslova přes mrtvoly a v úhrnu po světě od druhé světové války napáchaly více škod než užitku.

Přesto v tom základním se na ně bylo možné spolehnout — bylo jisté, že v principiálních konfliktech západních demokracií s autoritářskými velmocemi budou stát na straně demokracií. Z hlediska zemí globálního Jihu to bylo často v podstatě podružné, ale pro západní svět byly Spojené státy spolehlivou kotvou, která vytvářela základní prostor pro nápravu všech temných stránek západních společností — včetně jejich imperiálních sklonů — demokratickými prostředky.

Základní pravdou totiž je, že přes všechny své hrubé nedostatky, Spojené státy a s nimi celý západní svět představovaly podstatně lepší společenský systém, než jaký nabízel nejprve sovětský blok a posléze od konce studené války komunistická Čína, směřující pod Si Ťin-pchingem k jakési syntéze neomaoismu s kapitalismem dohledu, či Rusko, postupně pod Putinem degenerující v ultrakonzervativní militaristickou despocii. Spojené státy zkrátka byly — často díky různým svým sociálním hnutím — součástí emancipačního tahu dějin.

To se s návratem Donalda Trumpa do Bílého domu změnilo. V Americe probíhá ultrareakční ústavní puč, jehož tempo je tak rychlé a jehož rozměry jsou tak rozsáhlé, že jej média zvyklá referovat o událostech v rámci běžného zpravodajského provozu nezvládají správně pojmenovat a postihnout. V Trumpově šílenství je metoda: všechny groteskní eskapády přejmenovávání zeměpisných názvů, rozvrácení USAID, ataky na všemožné federální instituce, prosazování členů vlády, jejichž zjevná nezpůsobilost k výkonu svěřených úřadů působí takřka jako satira, maskují to základní: Trump směřuje ke vzniku nového typu státní moci, k zformování režimu, který už nebude ani tak chudokrevnou — protože systémově korumpovanou — demokracií, jakou byly Spojené státy posledních desetiletí, ale nějakou novou formou autoritářského režimu.

Americké instituce i tamější občanská společnost přitom mají silný demokratický étos, a je tedy těžké předvídat, k čemu živelný útok na základní instituce amerického státu, organizovaný z Trumpova pověření nejbohatším mužem planety Elonem Muskem, může vést. Vyloučit ale v tuto chvíli nelze vůbec nic, ani občanskou válku, ani vojenský převrat, ani dlouhou institucionální přetahovanou, která Trumpovu falangu postupně paralyzuje, a nakonec povede k její porážce v následujících prezidentských volbách.

Je ale samozřejmě opravdu možné i to, že Trump uspěje. Je možné, že v USA skutečně nastolí nějaký typ režimu na pomezí autoritářství a diktatury, k čemuž za kouřovou clonou záplavy exekutivních výnosů, jež produkuje s králičí plodivostí, zjevně směřuje. Vzhledem k ústřední roli digitálních platforem a dalších nejmodernějších komunikačních technologií je možné, že Trump se svým zázemím, jehož ideové kořeny leží v nejtemnějších tradicích amerického rasismu a jihoafrického apartheidu, může stvořit nový společenský systém: jakýsi technofašismus — surovou vládu příslušníků planetární oligarchie, kteří kontrolují nejmodernější technologické a digitální platformy.

Každopádně hrubé chyby se dopouští každý, kdo dnes stále ještě na USA pohlíží jako na spojence světových demokracií. Trump jako hlavní hrdina Doctorowova antiwesternu Vítejte do Zlých časů prostě přichází do mezinárodní politiky se zcela novým, od 19. století nevídaným přístupem: od teď má v mezinárodní politice platit právo silnějšího, a protože USA jsou nejsilnější, právě jejich prezident má být tím zákonem, jímž se budou všichni řídit.

Tak jako ve Zlých časech si temný antihrdina Clay Turner bral ženy místních občanů, jak se mu zlíbilo, tak si Trump skutečně myslí, že si může vzít Grónsko, anektovat Kanadu, dokonat genocidu v Gaze a pak z ní udělat americké letovisko, Ukrajině sebrat polovinu přírodních zdrojů a o její budoucnosti rozhodnout bez její účasti nějakou špinavou dohodou s Putinem. Toto je skutečný Trump a toto jsou dnešní USA.

Je jistě zapotřebí přemýšlet i o tom, co lze udělat, abychom pomohli americkým humanistům v odporu proti fašizaci jejich společnosti a v zápase o záchranu tamější demokracie. Americká emancipační tradice tamějších sociálních hnutí je skvělá a má tuhý kořínek.

Ale nyní je především třeba bez jakýchkoli iluzí přestat uvažovat o Trumpově Americe jako o spojenci demokratického světa. Trump má blíže k neformální internacionále krajně pravicových autoritářských populistů: jeho soudruhy jsou Módí, bin Salmán, Putin, Netanjahu, Milei a samozřejmě Orbán. A právě s nimi dnes světová demokracie svádí svůj osudový zápas.

Evropa musí konat rázně

Pro Evropu se podstata Trumpovy politické doktríny naplno obnažila na bezpečnostní konferenci v Mnichově, kde americký viceprezident J. D. Vance vystoupil s projevem natolik skandálním, až je s podivem, že se v sále nepískalo. Působí jako špatný vtip, když představitel vlády, která za necelý měsíc dokázala Spojené státy poškodit patrně víc než jakýkoli jejich nepřítel v historii, přijíždí kárat evropské vlády za smyšlená provinění.

Hlavní pohoršení vzbudila Trumpova představa, že mír na Ukrajině dojedná bez účasti svých evropských spojenců v Severoatlantické alianci i bez Ukrajinců; zkrátka napřímo s Putinem, s nímž o tom už dokonce mluvil — ve fenomenálně nekompetentně vedeném telefonním hovoru. K tomu zcela správně Emmanuel Macron — přes všechny své chyby pořád ještě nejčipernější z evropských státníků, a to zejména pokud jde o mezinárodní politiku — svolal do Paříže narychlo summit evropských mocností: setkat se tu dnes mají mimo jiné představitelé Británie, Německa, Polska, Evropské unie a NATO.

Jaké přesně ambice a cíle má jednání mít, není přes závoj diplomatických výroků docela jasné. Přitom by měly být nasnadě: evropské mocnosti by měly říct, že jednání USA s Ruskem jsou pro budoucnost Ukrajiny irelevantní, měly by se dohodnout, že nedopustí, aby Ukrajina byla nucena ke kapitulaci, měly by vyhlásit, že budou garantovat její bezpečnost a že ji v blízkém časovém období přijmou za člena Unie.

Svět se zdrsňuje a celá Evropská unie na tom bude rozhodně o mnoho komfortněji, když se její součástí stane čtyřicetimilionový národ, nota bene s totožností ukutou v obranné válce o holou existenci. Ukrajina má mimochodem i bez Ruskem okupovaných území více obyvatel než nejlidnatější ze států USA — Kalifornie.

Macron v sobě zřejmě má onen státnický nerv, který mu umožňuje situaci takto ostře vidět a dosti přesně ji chápat alespoň v tomto geopolitickém rozměru — ostatně byl to právě on, kdo jako první navrhl, že by evropské země mohly na Ukrajinu poslat své vojáky. Můžeme doufat, že udělá vše pro to, aby se Ukrajina udržela, a to co nejsilnější.

Nelze přitom samozřejmě přehlédnout, že to naráží na hloubku ochoty evropské veřejnosti brát válku na Ukrajině za svou „vlastní“, jako evropskou obrannou válku, na jejímž vítězném výsledku mají životní zájem všichni Evropané dobré vůle. Přitom víme, že takovýto pohled dnes v Evropě není obecně sdílený, což nás přivádí k druhému skandálnímu motivu v mnichovském projevu J. D. Vance: evropské demokracie jsou podle něj ohroženy „zevnitř“: svými vlastními ataky na svobodu projevu.

Výroky představitelů Trumpovy vlády jsou natolik odpojené do reality, že nemusí být hned úplně jasné, co má Vance na mysli, když mluví o „svobodě projevu“. Donald Trump nepouští na tiskové konference v Bílém Domě novináře jedné z nejrenomovanějších světových agentur Associated Press, protože odmítla přistoupit na jeho spratkovský rozmar a nadále označuje Mexický záliv mezinárodně platným jménem. Evidentně i v Americe má svoboda projevu své meze. Hajlovat na inauguraci prezidenta lze, ale označovat Mexický záliv za Mexický záliv, tak to zase prr.

Když Vance či Trump či jejich kumpán Musk mluví o svobodě projevu, vůbec jim tedy nejde o to, aby si každý říkal, co pokládá za správné, natožpak aby měl férovou šanci být ve společnosti slyšet. Elon Musk se ostatně rád a bez cavyků domlouvá s představiteli všemožných autoritářských režimů na cenzurování jejich oponentů na Twitteru, jejž dokázal proměnit v odpornou žumpu plnou konspiračních teorií, nesmyslů vydávaných za fakta a šíření nenávisti.

Takováto charakteristika, jakkoli popisně přesná, ale ještě nevyjadřuje klíčovou podstatu fungování sociálních sítí, jako je Twitter, Facebook, Instagram či Tiktok. Každá z nich je především skvěle účinným nástrojem nejsofistikovanější propagandy v lidských dějinách.

Data, která mají digitální platformy k dispozici, umožňují v reálném čase vyhodnocovat, jak různé manipulativní strategie účinkují, a podle toho je bezprostředně uzpůsobovat. Proto mohou s jejich podporou dnes vítězit politická hnutí, která stojí v tak příkrém konfliktu s realitou jako Trumpovi MAGA-republikáni.

Populistická krajní pravice, jejímž je Trump nejmocnějším reprezentantem, dokázala učinit z faktů předmět politického zápasu. Její podstatou je totiž popření reality a nabízení lákavých fikcí. Krajní pravice zastírá hloubku a naléhavost ekologické krize, ignoruje sociální základy společenské soudržnosti, nevnímá ohrožení demokracie vzestupem moci globálního kapitálu — korporací a oligarchie — v kostce slibuje lidem, že je „zachrání před budoucností“.

A to si lidé namnoze opravdu, přinejmenším bezděčně, přejí. Širokých vrstev se zmocňuje neklid, protože tuší, že nejenom jednotlivé liberální vlády, nejenom společenský systém volnotržních demokracií, nýbrž celý civilizační model zrozený průmyslovou revolucí končí.

Budoucnost, která po celé generace bývala vylepšeným prodloužením minulosti… ta už nepřijde. Lidstvo stojí před velikou transformací, jejímž výsledkem musí být společnost důmyslně manévrující v ekologických mezích, společnost, která opustí zhoubnou spirálu ekonomického růstu a nahradí ji péčí o setrvale udržitelnou důstojnou kvalitu života pro všechny, společnost hluboce participativně demokratická, založená nikoli na soutěži a sobectví, ale na spolupráci a laskavosti. Je to veliký skok, jehož jedinou alternativou je ovšem pád do propasti.

Krajně pravicová populistická politika stojí na popření této základní definice naší dnešní situace. K úspěchu tudíž potřebuje svobodný prostor pro působení své mimořádně sofistikované propagandistické mašinérie, která realitu maskuje a čím dál neklidnějším širokým společenským vrstvám vnucuje falešné příčiny sociálních problémů, od migrantů po „green dealy“, aby pak nabízela jejich stejně falešná řešení. Oligarchové a korporátní mocenská elita přičinlivě vymýšlejí stále nové nepřátele, aby zamaskovali, že jedinou reálnou překážkou k lepšímu světu jsou oni sami.

Když tedy J. D. Vance, Elon Musk a Donald Trump mluví o „svobodě projevu“, mluví ve skutečnosti o svém nároku ovládat komunikační prostředí v Evropě svou vlastní propagandou, která lži, polopravdy a manipulace vydává za fakta, o ně opírá vykonstruovanou soustavu problémů, jejich falešných příčin a scestných řešení. Takto společně rozvrátili demokracii v Americe a teď ji úplně stejně chtějí rozvrátit i v Evropě. A ne, že by s tím už nezačali.

Jak je třeba reagovat

Evropské demokracie musí vyjít z poznatku, že i tady v Evropě jsou popsanou propagandistickou snětí demokracie principálně ohroženy. Základní Macronův geopolitický instinkt je správný, ale je třeba být v jeho uplatnění důsledný a smělý, jinak to nepovede k úspěchu.

Evropské demokratické mocnosti by měly reagovat na kolaps americké demokracie vytvořením mezinárodní demokratické platformy, do níž nebudou Spojené státy přizvány, ale pozvána naopak bude Kanada, Mexiko, Brazílie, Jihoafrická republika, Austrálie, Nový Zéland i Japonsko. A samozřejmě Ukrajina. Je možné, že se nepřipojí všichni, ale většina nejspíše ano, pokud se k takovému kroku Evropská unie odhodlá.

Appeasement nefunguje, ani na Rusko, ani na Trumpovu Ameriku. Demokratické země musí jednat koordinovaně a z pozice síly, kterou je jednotný postup vybaví. Demokratická skupina by měla koordinovat nejen své reakce na Trumpovy eskapády, ale také usilovat o udržení pevného mezinárodního rámce světové politiky, který se chvěje v základech, jako ještě nikdy od konce 2. světové války.

Bude v tom třeba kousnout i do kyselého jablka jménem Izrael, což je stát, který za svou existenci mezinárodní právo nedodržoval ani jeden den, a postupně se vcelku zákonitě vyvinul v apartheid stejný, ne-li horší, než jaký panoval v Jižní Africe, a nejčerstvěji i v pachatele zřejmě nejotřesnějšího zločinu v tomto století, jímž je genocida v Gaze.

Mezinárodní právo prostě nemůže být nástrojem na ochranu postkoloniálních či neokoloniálních privilegií Západu a jeho spojenců, ale garantem spravedlivých a poctivých podmínek pro všechny. Jinak se celý systém mezinárodního práva zhroutí a zavládnou pravidla džungle.

V Evropě musíme krajní pravici začít mnohem systematičtěji potírat. Její vzestup má reálné příčiny v neřešených a prohlubujících se sociálně-ekonomických i ekologických problémech, ale neschopnost takto věc pojmenovat a věcně ji řešit je dána právě také čím dál horší kvalitou komunikačního prostředí, které neslouží k obsluze věcné, na faktech založené debaty, ale jako zesilovač vzájemně naoko soupeřících propagandistických kampaní.

To je třeba zastavit, jinak se demokracie neudrží. Nestačí mluvit o regulaci, nestačí vymýšlet dílčí opravy, situace je kritická. Krysaři z krajní pravice trumpovského typu jsou prakticky ve všech evropských zemích na vzestupu. Propagandistické nástroje amerických oligarchů a čínských komunistů tu rutinně využívají světové mocnosti jako Rusko k prosazování svých zájmů, jak naposledy brutálně zakusilo Rumunsko.

Evropské demokracie se musí začít chovat podle toho, že jsou v existenčním ohrožení. A musí o svou kondici pečovat i mnohem ostřejšími restrikcemi. Sociální sítě s algoritmy, které si nemohou nastavit jejich uživatelé, bude třeba v Evropě prostě vypnout, anebo zespolečenštit.

Mnohem ostřeji je také třeba zacházet s evropskými kolaboranty. Bratříčkuješ se s Ruskem jako Orbán nebo Fico, jsi pátou kolonou Washingtonu, nerespektuješ jurisdikci mezinárodních soudních institucí? Okamžitě přicházíš o právo hlasovat a zastavuje se ti jakákoli podpora z fondů EU. Snad o takovýto typ evropské akceschopnosti Macron a spol. budou usilovat. Vláda silných evropských zemí v EU je menším zlem než paralýza celého bloku různými Putinovými či Trumpovými kolaboranty.

Přitom nelze pominout to základní: vzestup digitálních platforem, které rozvrátily americké komunikační prostředí a nakonec zásadně napomohly k současnému kolapsu tamější demokracie, by nebyl možný, kdyby se Američané nechovali k politickému systému deregulovaného kapitalismu jako k posvátné krávě. Také o tom je třeba začít vést poctivou a věcnou debatu.

Pravděpodobně nás přivede k závěru, že do evropské politiky bude nutné vrátit základní politické nástroje socialismu. Může se totiž ukázat, že bez nich stávající problémy nemusí být řešitelné vůbec, anebo ne dost rychle. Například ad absurdum narůstající nerovnosti (majetky miliardářů narostly jen v roce 2024 o dva bilióny dolarů, tedy trojnásobným tempem než o rok dříve, zatímco počet lidí žijících v chudobě se od roku 1990 prakticky nezměnil) mají už takový rozměr, že je nelze řešit jen progresivním zdaněním: nadměrné majetky korporací a oligarchie bude třeba zkrátka zespolečenštit.

Jako bychom dnes už zapomněli, že demokracie se prosazovala i s programem nápravy majetkových křivd: nepoměru mezi vlastnictvím v rukou feudálů, církví a ostatních stavů. Jenomže dnešní oligarchie a třída superbohatých žije ve větším majetkovém i příjmovém nepoměru vůči celku společnosti, než v jakém žili feudálové. Nemělo se to vůbec dopustit, ale pokud se to již stalo, je třeba to narovnat.

Báchorka o tom, že si miliardáři něco „odpracovali“, je snad ještě licoměrnější, než všechny pohádky o „urozenosti“. V dnešních majetkových a příjmových nepoměrech přitom už nemluvíme o nerovnosti, ale o nesouměřitelnosti. To má své zákonité mocenské důsledky.

Jinak řečeno, není ani takovým problémem, že Elon Musk je sociopat, tak jako prakticky všichni příslušníci jeho sociální vrstvy. Takové typy se ve společnosti v nějaké míře vyskytují.

V lepší společnosti, než jakou je dnešní Amerika, by se jim ale jistě dostalo vhodné terapie, nejspíše i zdarma. Problémem ovšem je, že žijeme v systému globalizovaného mafiánského kapitalismu, který spolehlivě lidem podobně postiženým, jako je Musk, dává namísto terapie do rukou prostřednictvím majetku zcela nepřiměřenou a v demokracii neakceptovatelnou moc.

Právě vyvlastňování je řešením. I sociální sítě lze nastavit a regulovat tak, aby sloužily komunikačním potřebám demokratické společnosti, a nikoli finančním či politickým zájmům svých vlastníků a jejich klientů. Evropská demokracie k takovým krokům, které i u nás prováděla v časech TGM či Milady Horákové, znovu musí získat sebevědomí. A to nepůjde bez rehabilitace socialistické myšlenky.

Málokde je dnes tak evidentní jako právě u nás v českých zemích, že lidem nelze nabízet volbu mezi populistickou krajní pravicí a příčinou jejího vzniku, tedy plytkou liberální politikou, která základní společenské problémy neřeší, případně dokonce přispívá k jejich prohlubování. V takové volbě krajní pravice vždycky nakonec zvítězí. Tak jako se to stane letos u nás.

„Politicky však ve dvacátém století stojí pro demokracii otázka tak, že by se vydávala ve zřejmé nebezpečí stát se menšinou, nebýt pevninou, ale ostrovem v nové době, kdyby dopustila vznik představy, že na jedné straně stojí demokracie, na druhé socialismus,“ napsal jasnozřivě Ferdinand Peroutka v Demokratickém manifestu. I ve století jednadvacátém se tak zdá, že Rosa Luxemburgová měla pravdu, když řekla, že se nám naskýtají jen dvě možnosti: buď socialismus, anebo barbarství. Evropané to budou muset Američanům říct.

Tak či tak současný nástup trumpismu a podobných druhů krajní pravice po světě je spíše efemerní fenomén. Žádná politika založená na popírání reality není dlouhodobě udržitelná. Skutečnost se vždycky nakonec prodere na světlo světa a obnaží se v plné nahotě. Tak jako vždy a všude i dnes a tady, v Evropě i v Americe má tudíž smysl pracovat na tvorbě sociálních struktur a institucí, které nás k lepšímu světu přibližují a které snad budou moci být i jeho součástí.