Lidská civilizace čelí souběhu několika krizí. Krizí, které sama vytvořila a které momentálně nedokáže účinně řešit. Ještě před prezidentskými volbami v USA existovala určitá šance, že vítězství demokratické kandidátky Kamaly Harrisové by Spojené státy postavilo do čela snah mezinárodního společenství tyto krize řešit.

Zvítězil ale izolacionisticky smýšlející republikán Donald Trump, který dal jen několik hodin po svém nástupu do funkce najevo, že USA nejenže hodlají rezignovat na svoji roli lídra západního společenství, ale budou dokonce aktivně sabotovat pokusy mezinárodního společenství jakékoli krize vůbec řešit.

Krize, kterým svět čelí, lze rozdělit do dvou skupin: na ty, které ohrožují celý svět, a na ty, kterým čelí zejména západní civilizace. Mezi ty planetární patří především klimatické změny, masová migrace (která s klimatickými změnami souvisí) a nejistota vyvolaná novými technologiemi a vědeckými objevy, které nemá lidstvo pod kontrolou.

Lze k nim přiřadit i krizi mezinárodních institucí a mechanismů, které zajišťovaly jistou stabilitu v mezinárodních vztazích od 2. světové války. Tato krize se projevuje nejen oslabováním, ale rovnou rozkládáním důmyslné sítě mezinárodních institucí a mezinárodního práva v posledních letech. A také vznikem velkých konfliktů, jako je ten na Ukrajině nebo na středním Východě, jejichž strůjci mezinárodní právo a řád ostentativně ignorují.

Západní civilizace navíc čelí i krizi důvěry ve své demokratické instituce. Vítězství Trumpa v amerických prezidentských volbách tuto krizi jen prohlubuje. Jeho zvolení je totiž především důsledkem tekutého hněvu vůči zavedeným demokratickým pořádkům.

Jedno selhání za druhým

Klimatická krize je výsledkem industriální činnosti v posledních dvou stech letech. Ve světle varování stále většího počtu vědeckých institucí, že musíme urychleně přijmout opatření, která by alespoň zpomalila globální oteplování a další katastrofické klimatické jevy, se mezinárodní společenství sice bylo schopné shodnout na nejrůznějších úmluvách a „protokolech“, jenže celá řada zemí je nedodržuje.

Důvodem jsou značné rozdíly nejen v ekonomickém rozvoji jednotlivých států, ale i v politických systémech. Země, které potřebují prudce industriálně expandovat, aby měly vůbec šanci přiblížit se ekonomicky těm nejvyspělejším, různá dohodnutá opatření obcházejí nebo sabotují. A nelze se jim v lecčems divit, protože se vcelku logicky ptají, proč by měly platit zpomalením svého ekonomického rozvoje za něco, co způsobila západní civilizace.

Ta přitom těmto zemím nenabízí dostatečně velkou ekonomickou pomoc pro to, aby se jim zásadní ekologická opatření vyplácela. Vezmeme-li v úvahu, že v celé řadě z těchto ekonomicky méně rozvinutých zemí zároveň vládnou autoritářské režimy, ocitá se svět v začarovaném kruhu.

Už beztak křehký konsensus, že je v rámci možností třeba něco dělat, nyní rozbilo zvolení Trumpa americkým prezidentem. Nejenže USA stáhnul z už dojednaných mezinárodních klimatických úmluv, ale sám aktivně razí politiku ekologického sobectví. USA mají pod jeho vedením spoléhat více na fosilní paliva pod heslem „Drill, baby, drill!“. A hned několik jeho dekretů vydaných v prvních dnech od nástupu do funkce zmrazilo celou řadu ekologických politik Bidenovy vlády.

V Evropě mezitím roste tlak rozmělnit Green Deal. Na jedné straně se tak děje s pomocí argumentů, že zelená politika Evropské unie činí EU ve srovnání se zeměmi, které tak striktní opatření nepřijímají, neschopnou konkurence. Na straně druhé se tak děje pod tlakem populistů, kteří tvrdí, že „zelená hysterie“ zpomaluje ekonomický rozvoj obecně. V ohrožení je tak nejen už dojednaný Green Deal, ale i ukončení výroby spalovacích motorů v roce 2035.

Dnes už je nejen pro populisty, ale i pro mainstreamové strany snazší slibovat, že k ekonomickému rozvoji přispěje zpřetrhání pout Green Dealu a dalších ekologických opatření, než vysvětlovat, že jakékoliv krátkodobé ekonomické výhody později budeme muset splatit v podobě rostoucích nákladů na škody způsobené katastrofickými klimatickými jevy. Stejně je tomu s vysvětlováním ekonomických možností, které mohou nabízet investice do nových ekologičtějších technologií.

Sečteno a podtrženo: boj s klimatickými změnami i kvůli zvolení Trumpa a rostoucímu vlivu populistů v Evropě výrazně zpomalil. Krize, která lidstvo v souvislosti s tímto selháním čeká, může být katastrofální.

Migrace

K nástupu populistů v mnoha západních zemích přispěla masová migrace z ekonomicky méně rozvinutých zemí nebo zemí postižených válkami. Neschopnost Západu absorbovat velké množství migrantů se navíc jen prohlubuje. Míra restriktivity přitom nemůže mít na vývoj migrace valný vliv. Lidé z ekonomicky chudých států budou totiž do vyspělých zemí jednoduše proudit dál. Často ilegálně.

Rezignace mnoha západních zemí na účinnou ekologickou politiku bude migraci dále jen rozdmýchávat, protože milióny migrantů míří do rozvinutějších částí světa i proto, že chtějí uniknout chudobě působené extrémními klimatickými jevy. Další milióny pak kvůli válkám, které nezřídka nerozdmýchává nikdo jiný než vyspělé země. Anebo proto, že mezinárodní společenství nedokáže ozbrojeným konfliktům předcházet či je řešit.

K migraci přispívá i globalizace, která byla v posledních desetiletích považována za motor ekonomického rozvoje. Propojení různých částí světa s pomocí globálně působících médií jen posiluje pocit bezmoci v chudých částech světa, jehož obyvatelé jsou trvale vystavováni obrazu západního konzumerizmu.

Trumpovo zrušení zahraniční pomoci a řady programů, které nabízela agentura pro rozvojovou pomoc USAID, nůžky mezi rozvinutými částmi světa a těmi chudými jen dál rozevře. Snahy uzavřít se za vlastními hranicemi do jakési neprodyšné pevnosti národního státu a migranty, kteří do takové pevnosti přece jen proniknou, bez milosti deportovat jsou z principu odsouzeny k neúspěchu.

Západ prostě nemůže na jedné straně chtít využívat výhod globalizace, kterou spustil jeho technologický a vědecký pokrok i logika kapitalismu, a zároveň stavět bariéry proti negativním jevům, které globalizace působí, namísto řešení jejich příčin. Tím by bylo zejména posílení mezinárodní spolupráce a pomoci. Jenže mezinárodní společenství je i kvůli vývoji v USA v těžkém propadu.

Nové technologie

Řada vědců varuje, že ke krizi, která může ohrozit samotnou existenci lidské civilizace, nás posunuje i neregulovaný vývoj některých nových technologií, zejména umělé inteligence (dále AI). Mezinárodní společenství se proto před několika dny v Paříži shodlo na deklaraci, která by měla přispět k regulaci některých aspektů vývoje umělé inteligence. Avšak USA — země s nejrychlejším vývojem AI — dohodu spolu s Velkou Británií nepodepsaly.

Místo toho Trump oznámil, že USA budou v příštích letech investovat do rozvoje umělé inteligence až 500 miliard dolarů. Snahy regulovat rozvoj umělé inteligence jsou prý zásahy do svobody projevu a obecně svobody.

I u nás můžeme slyšet, že volání po regulaci umělé inteligence je jen obdobou luddismu. Obavy z nových technologií, které ústily až do jejich ničení, tady prý byly vždy. AI přinese mnoho výhod, hrozby s ní spojené překonáme podobně jako hrozby spojené s jinými technologiemi.

Problémem je, že AI se od povahy technologií minulosti odchyluje. Už dnes je s ní spojena inherentní schopnost vylepšovat samu sebe a někteří přední vědci varují, že lidstvo nemusí být schopné kontrolovat její rozvoj od okamžiku, kdy dosáhne schopnosti se sama programovat. Přední teoretik AI Ray Kurweil dokonce píše o tom, že okamžik, kdy se AI začne propojovat s lidskou inteligencí, je poměrně blízko. Varuje, že důsledky tohoto splývání, nazývaného singularitou, jsou značně nejisté.

I kdybychom ale nechali stranou úvahy o tom, co se může stát, získá-li superinteligence (jak pojmenoval AI — miliónkrát výkonnější než lidské myšlení — filozof Eric Bostrom) vlastní subjektivitu, už dnes je s AI vedle jejích zjevných přínosů spojená i celá řada problematických jevů. Kupříkladu nejrůznější algoritmy, které činí ze sociálních sítí toxické prostředí nepřátelské vůči demokracii.

Lidstvo také není vůbec připraveno na potenciálně obří dislokace na pracovním trhu, které AI začne brzy působit. Kupříkladu řízením osobních i nákladních motorových vozidel nebo vlaků se dnes živí stamilióny lidí, kteří mohou být brzy nahrazeni umělou inteligencí. Stejně jako milióny lidí, kteří mohou být nahrazeni roboty ovládanými AI v provozech, kde je ještě stále třeba lidská práce.

Ač jde svým způsobem o pozitivní vývoj, rychlost těchto změn může předběhnout schopnosti lidské společnosti se na ně adaptovat. Bude například zapotřebí zásadně reformovat sociální systémy a trhy práce.

Kurzveil předpovídá, že do deseti let dojde s pomocí AI také k zásadnímu průlomu v biotechnologiích, což vyústí do možností významně prodloužit lidský život. Přitom už dnes působí rostoucí počet starých lidí v západních společnostech zásadní problémy.

Nejistota a tekutý hněv

Zmatek v západní civilizaci působí nejen rapidní technologický a vědecký rozvoj, ale i ekonomické dopady globalizace. Celá průmyslová odvětví se v posledních desetiletích přestěhovala z vyspělých států do levnějších destinací v méně rozvinutých zemích, což mělo vedle pozitivních dopadů na hospodářský rozvoj takových zemí, obří negativní dopady.

Důsledkem je decimace celých sociálních vrstev, které byly s konkrétními průmyslovými odvětvími spojeny v západních zemích. Snahy tento outsourcing zvrátit byly jedním z centrálních ekonomických slibů Donalda Trumpa. A lidé jeho slibům uvěřili. Přesto, Trumpovy představy jsou z větší části nereálné. Vynucovat si totiž změnu s pomocí uvalování cel a hrozeb povede jen k dalším otřesům v mezinárodním společenství.

Dalším negativním dopadem je, že přesuny celých výrobních odvětví do levných destinací byly ze strany nadnárodních korporací doprovázeny ignorováním ekologických a pracovně-právních regulací, kterými se musely řídit v západních zemích. To nejen oslabuje boj s klimatickými změnami, ale v obecnější rovině destruuje i sociální státy na Západě, protože jejich vysoce regulované ekonomiky nemohou soupeřit s těmi neregulovanými.

Globalizace s pomocí daňových rájů a praxe vyvádění zisků ze zemí, kde firmy skutečně vyrábějí, také výrazně rozevírá nůžky mezi superbohatými lidmi a zbytkem společnosti. Tito nejbohatší lidé planety nyní útočí na demokracii coby systém, který je svazuje. Přímo v USA tak bez nadsázky vzniká cosi jako vláda oligarchie.

To vše vytváří atmosféru nejistoty a strachu. Početné sociální vrstvy na Západě se cítí globalizací ohroženy. Když k tomu připočteme strach související s negativními jevy spojenými s migrací, obavy z terorismu nebo zmatení působené novými technologiemi a toxicitou sociálních sítí, je výsledkem sílící a tekutý hněv, který se valí západními společnostmi.

K vítězství Trumpa a dalších podobných politiků na Západě stále více přispívá nikoliv jen reálná ekonomická situace v té které zemi, ale předně její percepce, kterou formují sociální sítě. A také hněv vůči demokratickému systému, který si s celou řadou výše zmíněných výzev nedokáže poradit. Částečně i proto, že se ruku v ruce s ekonomickou a technologickou globalizací nekoná i globalizace politická. Samotné národní státy jsou totiž příliš slabé, aby globální výzvy samy zvládly.

To ovšem mnoho lidí nechápe, a tak jsou ochotní věřit populistům všech barev, že rostoucí problémy lze řešit návratem za národní hranice a obnovením jakýchsi bájných pořádků založených na „osvědčené tradici“. Po svém zvolení pak politici, jako je Trump, začnou rozbíjet i zbytky toho, co drží mezinárodní řád a demokracii pohromadě.

Jsme tedy v bezprecedentní situaci. Ač by globální a technologické výzvy lidstvo mohlo snad zvládnout, kdyby postupovalo jednotně a systém globální správy by umožnil přijímat účinné, globálně platné regulace, děje se pravý opak.

Výše zmíněné krize se rychle slévají do jedné megakrize, která brzy může začít ohrožovat samotnou existenci lidského druhu. A v současnosti není — snad jen s výjimkou osvícených částí EU a některých demokratických zemí v Asii — žádná síla, která by se tomuto rostoucímu chaosu a rozvratu dokázala postavit.