Jeden klasický Zenový příběh, který znám z filmu Soukromá válka pana Wilsona, vypráví o malém chlapci, který ke čtrnáctým narozeninám dostane koně. Všichni ve vesnici hulákají, jak je to skvělé, ale mistr Zen řekne jen „uvidíme“. O dva roky později chlapec z koně spadne a zlomí si nohu. Všichni smutně hořekují, jak je to strašné, ale mistr Zen opět řekne jen „uvidíme“.

Vzápětí vypukne válka. Všichni chlapci musí jít bojovat, ale ten chlapec nemůže, protože má úplně rozbitou nohu. A všichni ve vesnici volají, jak je to skvělé, že chlapec nemusí do války. A mistr Zen jako vždy řekne jen „uvidíme“…

Nad tímto příběhem často přemýšlím, v dobách úspěchů i neúspěchů. Naposledy ale v posledních týdnech, kdy vidíme jednoznačný a poměrně triumfální návrat popírání vědeckých faktů o klimatické krizi do veřejného prostoru i politiky. Proto, že v jednu chvíli se prostě zdálo, že tento problém je vyřešený. Psal se rok 2017, když na zářijovém sjezdu německé krajně pravicové AfD Václav Klaus prohlásil, že spor o oteplování planety patří minulosti a oni — rozuměj popírači — v něm prohráli.

Od té doby a po dalších pár let patřily ulice historicky největším mobilizacím klimatického hnutí a ekologická politika se na čas stala centrálním tématem. Už tehdy však nebyl na místě triumfalismus, jako spíš ono „uvidíme“ od mistra Zenu. Pamatuji si, že v době, kdy se v České republice začalo mluvit o konci uhlí, jsme s některými přáteli používali k popsání našich pocitů analogii o člověku, který stojí před zavřenými dveřmi, dlouhé roky na ně bezvýsledně tlačí a ty dveře se najednou plnou rychlostí otevřou. Největší obavy jsme měli z toho, že si nabijeme nos.

O pár let později je situace takřka žalostná. Někdejší tlak klimatického hnutí se totiž přetavil do politické roviny tím možná nejhorším způsobem. Přinesl pouze polovičatá a veskrze sociálně necitlivá řešení, jako je Green Deal v Evropské unii nebo klimatickou politiku Joea Bidena. Právě nedostatečně zvládnutá sociální otázka těchto klimatických politik, kterou — jak jsme roky upozorňovali — v podstatě diktovaly korporace, společně s lety pandemie a vypuknutím několika velkých válečných konfliktů napomohly triumfálnímu návratu popíračů do veřejného prostoru a mnohde i k moci.

Návrat

Dnes by Václav Klaus na sjezdu AfD mohl v klidu říkat, že popírači jsou zpátky, ba znovu přebírají iniciativu. Ostatně sám tomu minimálně v České republice velmi zdárně pomohl, když ve svém institutu za peníze fosilních firem vychoval Petra Macinku, zakladatele Motoristů sobě, který je dnes hlavním nositelem popíračského narativu nahlodávajícího tuzemskou debatu.

Ducha doby možná nejlépe vystihlo nedělní vysílání Událostí komentářů, kde popíračský narativ bez nějaké vážnější konfrontace zastupoval Mirek Topolánek, nejznámější český fosilní lobbista toho času ustájený v korporacích Daniela Křetínského, za přizvukování zmateného Václava Marhoula. Ten svou erudici v tématu nejlépe prokázal prohlášením, že se vůbec nemluví o metanu, ačkoliv je to jedno z hlavních témat klimatických jednání a k celosvětové metanové iniciativě se přidalo už takřka sto šedesát států. Všechny informace se zkrátka nenacházejí na špičce nosu.

Stejný proces nástupu popíračů můžeme sledovat i v Evropském parlamentu, kde tamní krajní pravice otevřela dveře americkým think tankům jako je Heartland Institute, jejž desítky let dotují američtí ropní magnáti. Největší triumf popíračů však můžeme sledovat přímo v současných Spojených státech, odkud tento myšlenkový proud původně pochází. Staronový prezident Trump, jehož nejpodstatnějšími sponzory byly právě největší světové ropné firmy, totiž prominentním popíračům rovnou rozdává funkce.

Například slavnou Agenturu pro životní prostředí (EPA), která v USA supluje ministerstvo životního prostředí, povede známý popírač Lee Zeldin a energetiku bude řídit Chris Wright, generální ředitel společnosti Liberty Energy specializující se na těžbu fosilních paliv hydraulickým štěpením (tzv. frakováním). A podobných figur všemožně napojených na byznys fosilních paliv bychom v Trumpově administrativě našli vícero.

Co dál? Uvidíme

Návratu popíračů se není potřeba divit, protože ačkoliv mobilizace vědecké komunity i občanské veřejnosti jejich hlas mezi lety 2016 až 2020 na čas zatlačila do ústraní, struktury, z nichž tito lidé vyrůstají, zůstaly netknuté. Tuto vlivovou síť think tanků, novinářů a politiků placených ropnými a uhelnými korporacemi u nás nejlépe popsal Vojtěch Pecka v knížce Továrna na lži.

Jejich vliv bohužel opět narostl do té míry, že takřka celý americký korporátní svět přestává předstírat vznešené hodnoty a ruší oddělení zabývající se společenskou zodpovědností, lidskými právy a klimatem. Částečně to lze vnímat i jako pozitivní vývoj, protože ubude těch, kteří budou chtít klima spasit spojenectvím s korporacemi, když ty budou otevřeně říkat, že jediné, na čem jim záleží, je krátkodobý zisk.

Pro nás všechny ostatní to ale znamená, že se v příštích letech musíme připravit na cestu do kopce s větrem v protisměru. Fungovat se nám bude hůře, o to důležitější však naše práce bude. Každé příští momentum, přijde-li jaké, však musíme využít k zasažení právě struktur, ze kterých popíračství vyrůstá. Ostatně oni nás budou také chtít v nejbližší době zničit, aby jejich království krátkodobého zisku za cenu ničení veškerého života mohlo vzkvétat. Nám dnes nakonec nezbývá než pokračovat dál a na triumfální návrat popíračů odpovědět společně s mistrem Zenu „uvidíme“.