Rozmohl se nám tady takový nešvar. Spolu s tím, jak se klimatická krize stala klíčovým tématem veřejné debaty, se jako houby po dešti začaly rojit také různé typy konferencí, které mají za cíl diskutovat možnosti dekarbonizace. Všechny mají několik společných rysů. Uhlazené webové stránky, nesmírný rozpočet, nemalé zapojení velkých korporací a nepřístupnost pro obyčejné lidi.

Už někdy od roku 2020 je jasné, že klasické popírání lidského vlivu na změny klimatu je na ústupu. Namísto toho se ve veřejné debatě prosazuje daleko sofistikovanější metoda jak nadále odkládat nutnou rychlou a důslednou transformaci společnosti. Touto metodou je „předstírání řešení“.

Prakticky každá velká finanční instituce či korporace má už dnes své oddělení udržitelnosti, které zapleveluje veřejný prostor kampaní snažící se ukázat, jak právě jejich společnosti záleží na životním prostředí. Zároveň ovšem slouží jako oddělení styku s ekologicky smýšlející veřejností s cílem oslabit odpor vedený proti jejich praktikám. Takřka ve všech případech se jedná o takzvaný greenwashing spočívající v tom, že firmy matou veřejnost lakováním svého většinově špinavého byznysu nazeleno.

Nahlédneme-li však pod pokličku, zjistíme, že banky do fosilního průmyslu nadále pumpují stovky miliard a pojišťovny asistují rozšiřování nové plynové a ropné infrastruktury. S výjimkou Patagonie se žádná významná firma svůj byznys zásadně proměnit nerozhodla a fosilní firmy se schovávají za nejasný příslib uhlíkové neutrality do roku 2050, přičemž reálně v příštích letech plánují velké investice do stavby nové plynové a ropné infrastruktury.

A zmiňované konference nejsou ničím jiným než součástí tohoto procesu. Proto, že pomáhají mást veřejnost vytvářením mylného obrazu, že největší planetární výzvu adekvátně řešíme. Nejedná se přitom zdaleka jen o největší tuzemskou byznysovou konferenci o klimatu s názvem Green Deal Summit, na jejíž greenwashing jsme s organizací Re-set už dvakrát upozornili veřejnými akcemi. Takových konferencí i v České republice rychle přibývá, jak lze vidět například zde, zde a zde.

Konferencím tohoto typu lze většinou vyčítat dvě věci. V první řadě greenwashing jejich korporátních sponzorů, kteří jsou ve velké většině zapojení do podpory byznysů prohlubujících klimatickou krizi, pokud takové projekty už samy neprovozují. Zároveň však i to, že velkým firmám poskytují platformu, která jim umožňuje nastavovat agendu a prosazovat řešení, která jsou v souladu s jejich obchodními plány.

Politici si pak účastí na takových konferencích odškrtnou, že se tématu věnují a nezřídka pak i řešení nabízená korporacemi paradoxně aplikují v praxi. Zapojení obyčejných lidí, na které klimatická krize dopadá nejvíce, bychom hledali těžko. A tak tyto naštvané nakonec osloví krajní pravice.

Past na ekologické organizace

Ambici vystoupit z tohoto trendu hlásala konference o klimatu, kterou měl hostit na Hradě přímo prezident. Jeho úřad, který se — snad v touze oslovit mladé voliče — v kampani k tématu ochrany klimatu hrdě hlásil, však brzy od původního nápadu ustoupil a předal organizování konference Člověku v tísni, který se v tématu klimatické krize teprve začíná orientovat.

Výsledkem je konference s názvem Zelená modernizace, která se za týden a půl na Pražském hradě skutečně bude konat. Ač je konference oproti svým výše zmíněným protějškům poměrně přístupná veřejnosti, vzbuzuje dojem, že organizátoři narychlo zflikovali, co bylo zrovna po ruce, a vytvořili mix zajímavých řečníků z řad ekologických organizací či odborů spolu se zástupci korporací.

Mimo jiné tak vystoupí zástupce ING, jejíž valné hromady v Nizozemsku jsem se mohl osobně zúčastnit na konci dubna. V Nizozemsku je tato banka pro klimatické hnutí terčem číslo jedna, a to zejména kvůli výrazné podpoře pro fosilní paliva a neschopnosti ukončovat spolupráci s velkými fosilními firmami.

Banka spolupracuje například s Křetínského molochem EPH, případně s Arcellor Mittal, jehož dceřiné společnosti jsou v Mexiku zapletené do únosů a vražd domorodých ochránců životního prostředí. Kvůli vazbám na fosilní průmysl plánuje nizozemská organizace Milieudefensie (Přátelé Země, u nás Hnutí DUHA) ING dokonce žalovat.

Podobně mezi řečníky najdeme například Kooperativu, tuzemského zástupce pojišťovny Vienna Insurance Group známé jednou z nejhorších klimatických politik mezi svými evropskými konkurenty, která už dva roky sveřepě odmítá tuto situaci napravit. Dalším skvělým partnerem je pak IKEA, kterou organizace Greenpeace nedávno usvědčila z kácení posledních původních lesů v Rumunsku.

Při interní kritice konference jsem se mimo jiné dozvěděl, že jako ekologické organizace se musíme začít vymaňovat z vlastní bubliny a začít hledat spojence. A kdo jiný by měl být ideálním spojencem než velké korporace? U tohoto argumentu má smysl se na chvíli zastavit. Právě to, že vystoupit z vlastních kruhů znamená padnout do připravené náruče kapitálu, je totiž potřeba rázně a hlasitě odmítnout.

Velký byznys nás nezachrání

„Byznys musí být součástí řešení.“ Toto heslo jsem poprvé slyšel už v roce 2015, protože patřilo k leitmotivům klimatické konference v Paříži. Výsledkem tohoto přístupu byla dohoda, jejíž klíčové části nediktoval nikdo jiný než právě velký byznys. Málo lidí už dneska ví, že se o vágní klimatické neutralitě bavíme z toho důvodu, že korporace v Paříži prosadily tuto formulaci (tedy net-zero) namísto snahy směřovat k nulovým emisím (zero emissions).

Jak ukazují analýzy, soukromý sektor není žádným motorem transformace. Z hlediska investic do energetické transformace je soukromý sektor tím veřejným dokonce přečíslen. Soukromý kapitál totálně ignoruje transformaci v chudých částech světa. Například v Africe, na niž klimatická krize dopadá nejvíce, investují soukromníci minimálně.

Soukromý sektor navíc investuje do transformace jen tam, kde dostane peníze od státu. Tam, kde dotace z veřejného sektoru zmizí, berou soukromí investoři nohy na ramena. Velké byznysové iniciativy oznamované s velkou pompou v roce 2021 na klimatické konferenci v Glasgow končí selháním, protože firmy neplní své závazky nebo z těchto iniciativ už dávno vystoupily. Je to tak křiklavé, že si toho všímají i konzervativní listy typu Financial Times.

V otázce klimatu se velký byznys chová jako host, kterého pozvete ke společnému stolu, abyste sledovali, jak pomluví většinu vašich přátel, začne neomaleně určovat téma konverzace, a nakonec řekne, co se bude podávat a kdo vůbec dostane najíst. V důsledku si prosadí, že odteď bude večeře dostávat už jenom on, a ještě mu za to zaplatíte. Korporacemi určení „radikálové“, kteří ve skutečnosti kritizují počínání těchto firem a požadují řešení prospěšná pro lidi, samozřejmě nedostanou ani sousto.

Má-li smysl pořádat konference o klimatu, pak jedině se zástupci lidí, kteří v debatách o klimatu nyní nemají žádný hlas. Při konání klimatických konferencí OSN o klimatu se tato snaha zhmotňuje v takzvaných kontrasummitech, které dávají slovo komunitám z globálního jihu ale i dalším organizacím, jež prosazují řešení klimatické krize, která lze považovat za systémová.

I v České republice bychom našli komunity postižené suchem, požáry nebo neúrodou. Lidi žijící v blízkosti fosilních projektů. Pracující lidi, na které souběžně dopadá krize bydlení, vysoké ceny energií i tlak na dekarbonizaci klíčových sektorů společnosti. V těchto končinách je potřeba hledat spojence, protože tito lidé budou ve společné diskuzi schopní přinášet skutečná řešení, která budou v jejich zájmu a zároveň nutně půjdou proti zájmům velkých korporací.

Konaní takové konference však velké firmy nezaplatí, politici ji nezaštítí ani na ní nepromluví. A jak se bohužel zdá, v České republice by o ní nakonec nejevila zájem ani velká část ekologických organizací. Nezbývá proto než organizovat, organizovat, organizovat a hlas obyčejných lidí prosadit způsoby vlastními jen a jen občanské společnosti.