Jeden z nejhorších korporátních zločinů popisuje Gabriel García Marquéz v románu Sto roků samoty — kolumbijská vláda v roce 1928 ve spolupráci s potravinářskou společností United Fruit Company nechala povraždit stovky pracujících, kteří stávkovali z důvodu špatných pracovních podmínek na banánových plantážích. Takzvaný banánový masakr patří k dokladům toho, že nadnárodní korporace si svou mocenskou pozici mnohdy vybudovaly skrze potoky krve lidí z globálního jihu.

Kolega Josef Patočka v článku z roku 2017, který je mimochodem aktuální a vizionářský také v kontextu víkendových francouzských voleb, popisuje, jak se společnost United Fruit Company s krvavou a koloniální minulostí rebrandovala a nadále funguje pod zdánlivě očištěnou značkou Chiquita. I tato nová značka je však již oficiálně potřísněná krví.

V polovině června totiž americký soud na Floridě uznal firmu vinnou z toho, že způsobila smrt minimálně osmi lidí tím, že si vůči svým odpůrcům najímala kolumbijskou polovojenskou a krajně pravicovou jednotku Sjednocené sebeobranné síly Kolumbie (AUC). Tato dnes již neexistující paramilitární jednotka, aktivní během občanské války v bojích s levicovými guerillami, má kromě obchodu s drogami na svědomí také zastrašování a vyhánění kolumbijských obyvatel a mnoho vražd.

Chiquita musí podle soudu vyplatit osmi rodinám pozůstalých 38,3 milionu dolarů (přibližně 879 milionů korun). Už v roce 2007 během jednoho ze soudních procesů s Chiquitou přitom vyšlo najevo, že tato společnost mezi léty 1997 a 2004 vyplatila kolumbijským zabijákům 1,7 milionu dolarů (39 milionů korun). Korporace se tehdy bránila tím, že se jednalo o výpalné, které platili ozbrojencům za ochranu svých zaměstnanců.

Jak však v podcastovém rozhovoru pro Foreign Policy dokládá historik a novinář Adam Tooze, ve skutečnosti šla činnost banánové společnosti mnohem dále. Mnoho důkazů podle Tooze ukazuje, že si firma aktivně vybrala krajně pravicové ozbrojence jakožto instituci prosazující jejich zájmy ve společnosti ovládané násilím, čímž se zároveň rozhodla podpořit jednu ze stran občanské války. Oficiální armáda totiž byla pro potřeby americké korporace příliš měkká.

Kromě placení ozbrojenců je firma zapletená také do korupce lokálních politiků při vyhánění konkurenčních firem nebo do ovlivňování kolumbijské politiky. Osm mrtvých tak nakonec nemusí být konečný účet této korporace, jelikož v paralelně probíhajících soudních řízeních Chiquitu žalují desítky dalších farmářských rodin. Trvá to sice dlouho, možná se ale i tito lidé v budoucnu dožijí alespoň částečné spravedlnosti.

Kapka v moři krve

Francouzský filozof Michele Foucault tvrdil, že pravá povaha moci se vyjevuje na okraji. Případ Chiquity je jedním z mnoha příkladů, kdy korporace v zemích globálního jihu využívají své postavení ke spolupráci s autoritářskými vládami či skupinami zabijáků, kteří za úplatu vraždí či zastrašují odpůrce těchto firem. Většinou se jedná o ochránce životního prostředí, kterých zemřou násilnou smrtí stovky ročně.

Stačí připomenout nejznámější případy z nedávné minulosti, jako je například Shellem podporované násilí a justiční vraždy v deltě Nigeru, ničení ekvádorských komunit Chevronem, vraždu honduraské aktivistky Berty Cáceres nebo odpravení dvou rumunských ochránců lesa.

Během protestů provázejících valnou hromadu banky ING v Nizozemsku jsem se potkal se zástupci domorodců z Mexika, kteří popisovali, že podobné najímání drogových kartelů a paramilitárních jednotek, které poté unáší a vraždí odpůrce tamní ocelářské společnosti spadající pod Arcellor Mittal, je v Mexiku na denním pořádku.

I proto je rozsudek proti Chiquitě důležitý i v symbolické rovině, jelikož ukazuje, že korporace jsou za své zločiny postižitelné. Potřebovali bychom však takových úspěšných případů mnohem více. Většina násilí korporací zůstává jednoduše nepotrestána.

Na rozsudku je však klíčové, že až budeme příště kupovat banán od Chiquity, budeme s jistotou vědět, že dostupnost této tropické pochoutky je vykoupená krví (nejen) kolumbijských farmářů.