Mezinárodní den žen tento týden připomněl boj za rovnoprávnost. Připomínáme si jej, abychom věděli, že tento boj ještě neskončil, a abychom nebyli slepí k bojům, které ženy vedou tady a teď. Jeden takový vedou lidé v Hondurasu proti obřímu projektu čtyř přehrad v deltě řeky Gualcarque.

Projekty obřích přehrad kryje aureola rozvoje obnovitelných zdrojů energie. Jejich stavby nicméně devastují celé regiony, když mění tok řek, na kterých jsou závislí původní obyvatelé i celé ekosystémy. Příklady takových projektů najdeme hlavně v zemích BRICS, připomínaných často jako budoucí ekonomické supervelmoci.

Berta Cáceres byla zřejmě nejvýraznější postavou boje proti přehradám v honduraské provincii Rio Blanco. Hájila zájmy původních obyvatel, sama pocházela z kmene Lenca. Bránila mimořádně cenné přírodní bohatství, které by projekt Agua Zarca zdevastoval.

Slovo „boj“ může v našich končinách působit nepatřičně, jako militaristická metafora. Stále však existují místa, kde člověk za obhajobu dotčených obyvatel a přírody může zaplatit životem. Aktivisté čelí výhrůžkám zabitím, státní aparát, spíše než aby své občany bránil, spoluvytváří atmosféru strachu a nejistoty. Investoři obřích projektů tak mohou najímat ozbrojené skupiny a mafiánskými praktikami protlačovat své finanční zájmy.

A právě to se stalo 3. března osudným i Bertě Cáceres: ve svém domě v La Esperanze byla zastřelena neznámými útočníky. Členové její rodiny, kteří byli tomuto atentátu přítomní, nemají pochyby o tom, že šlo o chladnokrevnou politickou vraždu.

Vzhledem k tomu, že byl zároveň postřelen i svědek vraždy, mexický aktivista a ředitel tamní pobočky Přátel Země Gustavo Castro Soto, je nadmíru zřejmé, že motivací útoku nebylo nic jiného než likvidace zdola organizovaného odporu vůči přehradám Agua Zarca.

↗

Berta Cáceres byla zřejmě nejvýraznější postavou boje proti přehradám v honduraské provincii Rio Blanco. Foto goldmanprize.org

Gustavo Castro Soto je přitom stále v ohrožení života a není mu umožněno vycestovat zpět do Mexika. Můžete jej podpořit podpisem pod dopis adresovaný ambasádám Hondurasu a Mexica, který urguje pro zajištění bezpečnosti.

Výhrůžkám navzdory vedla Berta Cáceres neohrožený boj za rovnoprávnost původních obyvatel proti nadnárodnímu kapitálu. Minulý rok si za to vysloužila prestižní Goldmanovu cenu. Ta pomáhá zviditelnit „obyčejné lidi, kteří vyvíjejí neobyčejné úsilí pro záchranu přírody“.

Mezinárodní povědomí pomáhá environmentálním aktivistům jako ochrana vůči výhrůžkám a rizikům, kterým se dobrovolně vystavují. Ani to ale Bertu Cáceres nedovedlo ochránit v Hondurasu, který mírou násilí připomíná divoký západ. Země zaujímá čelní příčky v počtu vražd na obyvatele — v roce 2013 tu došlo k 84 vraždám na 100 tisíc obyvatel, v České republice bychom na srovnatelném vzorku narazili statisticky na jedinou vraždu.

Již v minulosti byli při pokojných protestech zastřeleni aktivisté, jako například Tomas García. Od převratu v roce 2009 Honduras ve velkém rozsahu privatizuje své přírodní bohatství. Otevírá nové doly a buduje přehrady, aniž by měli tamní obyvatelé možnost participovat na rozhodnutí. Práva původních obyvatel jsou naopak systematicky potlačována.

Do projektu Agua Zarca investovala kromě honduraské společnosti DESA také čínská Sinohydro Corporation, největší stavitel přehrad na světě, IFC (International Finance Corporation), která je součástí světové banky nebo také evropští aktéři jako Siemens nebo holandská rozvojová banka.

Právě účast nadnárodního kapitálu ukazuje, že nemůžeme před bezprávím zavírat oči, byť se děje na druhé straně zeměkoule. Naopak by nám tyto brutální případy měly připomínat, že není možné rezignovat na účast v emancipačním boji, obzvláště pokud nám přímo nehrozí existenční nebezpečí.