Podstatu o víkendu uzavřené pařížské dohody o změnách klimatu asi nejlépe vystihl britský novinář George Monbiot: „V porovnání s tím, jak smlouva mohla vypadat, je to zázrak. V porovnání s tím, jak by smlouva měla vypadat, je to katastrofa.“ Jinak řečeno, jednatřicet stran textu, schváleného všemi 196 státy rámcové úmluvy OSN o změně klimatu, můžeme hodnotit dvěma způsoby: z hlediska toho, jak špatný výsledek jednání bylo možno na základě dosavadních zkušeností očekávat, a z hlediska toho, jaký výsledek byl potřebný z hlediska reálných nadějí na přijatelné zvládnutí změn klimatu.

Obě ostře odlišné perspektivy nás přivedou k různým závěrům. V první řadě je třeba mít určité pochopení pro uspokojení nad tím, že se všechny státy vůbec byly schopny dohodnout na nutnosti snižovat emise, udržet oteplení pod bezpečnou hranicí a zachovat životaschopnost planety. Připomeneme-li si vyčerpávajících jednaadvacet let hašteřivých jednání, neschopnosti se shodnout na čemkoliv a především ubíjející krach kodaňského summitu, „pařížský konsensus” skutečně vypadá jako velký pokrok a důkaz, že celý proces klimatických jednání má smysl.

Příznivě lze vnímat rovněž zahrnutí cíle udržet oteplení pod 1,5 stupni, kterého se po léta dožadovaly nejohroženější africké či ostrovní státy. V historii klimatických jednání je tedy dohoda skutečně průlomem. Dobrými zprávami jsou i vedlejší iniciativy na konferenci oznámené, jako solární aliance indického premiéra Nárendry Módího, nebo Novozélanďany ohlášená kampaň za reformu nepřijatelných dotací pro fosilní energetiku.

Proto se tak snadno šíří tu upřímné, tu vypočítavé nadšení. Bezprecedentní úspěch kolektivního vyjednávání nám jako „historický obrat” prodávají všichni, od Baracka Obamy až po kliktivisty z Avaazu. Význam dohody ale nebude poměřován náladou v kuloárech pařížského centra Le Bourget, nýbrž realitou žitého světa. V něm představuje zejména vyvrcholení hrubého selhávání celé architektury globální správy, a to přinejmenším ve čtyřech různých ohledech.

Snížení emisí? Příliš pomalu, příliš pozdě

Emise CO2, navzdory všem snahám na půdě OSN, rostly a rostou. Pařížská dohoda chce udržet oteplení „co nejníže“ pod dvěma stupni, a usilovat o jeho zachování na úrovni jeden a půl stupně. Je-li to míněno vážně, včera bylo pozdě začít emise snižovat.

Redukce emisí je ale v Pařížské dohodě naplánována na základě dobrovolných, asi ve třech čtvrtinách zemí právně nezávazných, „zamýšlených národně stanovených příspěvků“ (INDCs). Sečteme-li je, vychází nám, že emise začnou padat teprve kolem roku 2030 a do konce století budeme podle britského Tyndallova centra směřovat k oteplení o 2.7 až 3.7 stupně.

Platit mají navíc až od roku 2020 - v té době už ale zřejmě bude uhlíkový rozpočet, zbývající pro oteplení menší než 1,5 stupně, vyčerpán. Navíc vyspělé státy velkou ochotu okamžitě revidovat své zcela nedostatečné cíle nejeví. Evropská unie o změně plánu nechce slyšet - přesto, že si pro rok 2020 stanovila cíl tak nízký, že jej dosáhla letos, plánuje do roku 2030 zvednout svůj plán pouze na čtyřicet procent.

O prozatímním snižování emisí se má vést za tři roky „dialog“ a v roce 2020 se mají na základě dohody poprvé vyhodnocovat národní dobrovolné závazky a má se jednat o jejich posílení. Pravidelné pětileté kontroly plnění cílů pak mají začít až v roce 2023. Popsaný mechanismus k naplnění deklarovaných cílů nemůže stačit.

↗

Občanská společnost stála za vznikem vůbec nějaké dohody a tlak občanské společnosti zůstává naší největší nadějí i do budoucna. Repro DR

Tím seznam vad dohody nekončí - na rozdíl od té Kodaňské se vůbec nevěnuje lodní a letecké dopravě, která přitom zodpovídá za emise v rozsahu Velké Británie společně s Německem. Nijak neřeší jeden z významných zdrojů emisí, odlesňování, ani jeho příčiny - zejména exportní chov dobytka a pěstování palmy olejné. Nepočítají se v ní obrovské emise armád. A přestože víme, že dosáhnout cíle 1,5 stupně znamená ponechat přes 80 % známých zásob fosilních paliv pod zemí, text se o nich ani jednou nezmiňuje.

„Je to prostě podvod, křivárna… Říct si, že chceme oteplení o maximálně dva stupně a každých pět let se sejdeme a zkusíme se trochu víc snažit. Bezcenná slova. Žádné činy, jen sliby. Dokud se budou fosilní paliva zdát nejlevnější, bude se vyplácet je spalovat,” kritizuje dohodu ostře bývalý ředitel NASA a jeden z nevýznamnějších amerických klimatologů James Hansen.

Klimatická spravedlnost? Zapomeňte

Galerie (4)