Aktivismus a arogance "sedmiprocentních ministrů", tolerovaných i vytěžovaných premiérem, jenž jim předtím vydal "hodnotová ministerstva", je tu frontálním, tu hybridním útokem na nejlepší z tradic naší země a lidu, která se vine naší minulostí jako Ariadnina nit labyrintem, aby byla cesta ven z potemnělých komnat dějin. Ti dva chlapíci s drzým čelem si své strážnické vypískání zasloužili víc než Paroubek kdysi v Trutnově, tolik jako Adamec i Štěpán v devětaosmdesátem, jako jejich vlastní předchůdci Bobošíková před Českou televizí či Sládek na pamětihodném místě před jistou prezidentskou volbou.

Představme si, že by existovaly volby ministra zahraničí, či, hlasování o směru české zahraniční politiky jako celku. Vítězství P. Macinky, resp. Motoristů by v takovém případě nepřipadalo vůbec v úvahu. (Relativně největší důvěry by se jim zřejmě dostalo ve sféře spadající pod rezort dopravy. V zásadní otázce (hlavním atributu, ba smyslu bytí) samostatného státu jsme se stali obětí upřednostnění především méně významných i pocitových faktorů ze strany většiny aktivních voličů a skoro neuvěřitelné preferenční posedlosti ekonomikou vítěze voleb Babiše, jakož i faktické lhostejnosti stran nynější opozice.

Co se týče propadu Stačilo! v posledních volbách, myslím, že tu hrály roli i především následující skutečnosti. Zaprvé, dvě ženy na čele (vadilo asi asi oboje, jak ženy tak dvojice - potenciální voliči měli zřejmě tendenci rozhodovat se mezi siláckými vůdčími jedinci, reprezentanty nedemokratických stran). Zadruhé, levicová orientace, aspoň nominálně (vadí nepřijatelnost deklarování voličské potřebnosti, pachuť slabošství).

Do budoucna tkví problém jak v koalici ˇ(další vývoj kolem býv. ČSSD a přirozené směřování pravicových individualistů), tak už i v názvu. Je sice úderný, ale zatímco minule byla adresátem imperativu Fialova vláda, nově by jím byl kabinet Babišův, což nebude potenciálním elektorátem asi vnímáno se stejně silnými, natož silnějšími emocemi, nehledě na zbytek jejich smyslu pro (duální) realitu.

Dramatické ekonomické a sociální problémy nepředpokládám. Nominální komunisté se budou jen nesnadno oklepávat z těžké porážky a hledat nový raison d´etre. Zvláště z následujícího důvodu.

Nemalou roli v deaktualizaci zbytků Stačilo! podle mne totiž sehrává i postupné slábnutí proruské scény a emocí. Jednalo se aspoň zčásti o reakci na vlnu solidarity s Ukrajinou a na příchod množství uprchlíků. Obojí je dnes už poněkud jinak. Podpora Ukrajiny zeslábla a její projevy nebudí tolik pozornosti ani odporu. Mnozí z příchozích se zde již začlenili a pro leckoho z "vytočených" Čechů, kteří je (téměř) napadali, se dnes takový přístup stal již přepjatým až neúnosným. S tím ovšem upadá konkrétní zcela vyhraněná politická poptávka, která stála za preferencemi Stačilo!

Smutné čtení

Však mě ani nenapadne se o to pokoušet.

Konstatuji, že konkrétní opakovaná katastrofální rozhodnutí a činy nepřítele mají víceméně nutné konsekvence a (jak jsem už jednou napsal) válka je válka je válka. Že zrovna Židé či Izrael ji povedou nad všechny precedenty rytířsky, to "očekávají" jednak antisemité, a také část filosemitů. Ostatní tuší, že čekat nějakou opravdu významnou kladnou odchylku ve velmi těžkých časech a situacích přinejmenším trvale není důvodné.