Konstatuji, že konkrétní opakovaná katastrofální rozhodnutí a činy nepřítele mají víceméně nutné konsekvence a (jak jsem už jednou napsal) válka je válka je válka. Že zrovna Židé či Izrael ji povedou nad všechny precedenty rytířsky, to "očekávají" jednak antisemité, a také část filosemitů. Ostatní tuší, že čekat nějakou opravdu významnou kladnou odchylku ve velmi těžkých časech a situacích přinejmenším trvale není důvodné.
Moje přirovnání (ničení Gazy Izraelci po útoku, který odtud předcházel, k destrukci Japonska před 80 lety ze strany USA poté, co toto zaútočilo na Pearl Harbor) se netýkalo výkonu okupační správy. Důvod je jednoduchý: v uvedeném paralelní vývoj nespatřuji.
Japonsko totiž, jak známo, bezpodmínečně kapitulovalo. Císařův projev k národu, chvíle, o níž se někdy píše, že tehdy plakalo najednou nejvíce lidí v historii, vše náhle změnily. Japonci zkrátka svůj boj ukončili. (Také v Německu na řádění werwolfů nedošlo). USA ponechali císaře ve funkci (historii zobrazuje mj. Sokurovův film Slunce). Naproti tomu Hamás nekapituloval a mladí Palestinci pokračují, jak jen možno, v odboji. (Mohli bychom si tu spolu dost dlouho vyprávět o případech, kdy vojáci USA selhali a nezachovali se, jak náleží. Poznamenám jen, že prezident Pavel z pietních důvodů na místo jedné takové události na Šumavě v zimě zavítal.)
Moje analogie postupu Izraele s bývalým válečným úsilím USA se zakládala na následujícím.
V obou případech došlo k nečekanému a nevyprovokovanému rozsáhlému ozbrojenému útoku. V případě prvního, na Spojené státy, byl počet obětí asi dvakrát vyšší (jednalo se ovšem o vojáky mimo území vlastních USA, jež už tehdy měly cca 15x více obyvatel než má nyní Izrael). První shoda je tedy v reakci napadených zemí. Druhá spočívá v okolnostech, za nichž slabší země atakovaly silnější (markantnější to ovšem je v druhém z obou případů). Japonci útočili půl roku po zahájení války Německa proti SSSR (která dosud vypadala na další "blitzkrieg"), palestinský útok následoval rok a půl po napadení Ukrajiny Ruskem, když byl svět opět jasně rozdělen na dva nepřátelské tábory.
Když probíhá podstatný (v principu světový) válečný střet, třeba i poněkud poučeně, či zadrženě, vzniknou a trvají jen dvě strany konfliktu. Když by někdo za 2. světové války fandil třeba Angličanům a Japoncům, co bychom si o něm asi tak pomysleli? Dnes však podobnou jednoduchou matematiku mnozí nechápou a s klidem přejí různým hlavám jedné saně.
Jako rozdíly, jež mluví ve prospěch důvodnosti rezolutnosti Izraele, je možno uvést skutečnost, že přímo napadeno nebylo kdysi vlastní území USA, že civilní obyvatelstvo nebylo ohroženo, že šlo o jednorázovou a novou válečnou skutečnost a zkušenost. Přesto došlo k internaci Američanů japonského původu (za niž se menšině dostalo teprve poměrně nedávno omluvy). Mimochodem, podle mne nejlepší kniha L. Feuchtwangera, Ďábel v Německu, popisuje zase postup francouzských úřadů (nevyjímajících z opatření ani Židy)... Naproti tomu kolektivní zkušeností Izraelců je několik válek a téměř trvalé ohrožení jejich malého státu po celý lidský věk, projevy nenávisti či intifády. Palestinci, kteří žijí v Izraeli, přesto do internace uvrženi nebyli.
Mohlo by mi být namítnuto, že 80 let je příliš dlouhá doba, že nynější očekávání jsou vyšší. Mohu oponovat vojenským angažmá USA v Afghánistánu, jež povstalo (už) z toho, že mulla Umar poskytl azyl osnovateli útoku na území USA z 11. září 2001.
Židé a Izrael nejen mocně přispěli do společného ideového i materiálního bohatství (západního) světa (jak se dnes většinou uznává), ale neméně silně se jím sami inspirují. Je zřejmé, že USA (kde Židů dnes mimo Izrael žije jasně nejvíce) zůstávají jako příklad a vzor velmi vlivné. Byl to však i obecnější vzmach konzervatismu na Západě a "alija" z Ruska, co přineslo Izraeli dlouhodobou orientaci na pravici. Ohledně vitálních zájmů zachráněného národa, který neměl dvě tisíciletí vlastní vojenské prostředky a zažil nakonec (skutečnou) genocidu, panuje ovšem, přes četné projevy "hassliebe" rozsáhlá shoda. Pro nás neuvěřitelně vysoké výdaje na obranu nebyly a nejsou bez souvislosti s odhodláním bránit a ubránit svou staronovou vlast a zamezit opakování lidský věk starých i nedávných hrůz, které národ postihly. S tím bylo a je třeba počítat.
Pane Nusharte, s vyjádřeními Jakuba Patočky ve sloupku výše sice nesouhlasím, a to jak konkrétně (co se týče jeho postoje k Izraeli), tak i obecně (když jde o akceptaci činů v duchu teze "účel světí prostředky", občanská neposlušnost je věc dost jiná), nicméně Váš příklad, či nápad s Karlovým mostem považuji za nikoli trefný. J. Patočka se vyslovil o eventualitě (ano, neodčinitelného, zcela ničivého) útoku na objekt spojený s výrobou zbraní pro Izrael, jehož válku má vůči Palestincům za genocidní. Já ji vidím (minimálně z devíti desetin, jako v případě plovoucího ledovce) dost jinak: jako obdobu např. (podobně reaktivní) války USA kdysi proti Japonsku, po 80 letech za užití poněkud mírnějších prostředků. O tom, že Izrael nyní není, na rozdíl od doby první války, jež mu byla (také) vnucena, závislý na podpoře naší země, se netřeba zmiňovat. Nakonec tedy poukáži na smutné následky, které podle všeho kdoví jak a kým podnícení mladí aktéři fatálního činu po právu ponesou.
Podle mne Piráti šanci ještě mají. Souhlasím, že to přehánějí se středovou politickou standardností. E-maily, které mi z jakéhosi starého podnětu zasílají, jsou, řekl bych, pod úrovní očekávané jejich dosavadním elektorátem. Neznamená to však, že víc oslovují kohokoliv jiného.
Mám za dost pravděpodobné, že tak hrozí svatá válka (reálně pravicová jistota podnikatelů a úspěšných všeho druhu) v podobě souboje mezi pragmatiky ANO a (než za Fialy trapnější) ODS, držící roztažené sítě s Kubovým projektem a Starosty ("jánabráchismismus" těch s malým "s" se od začátku těšil relativně největší politické důvěře).
Říká se "s jídlem roste chuť" a je fakt, že apetit najedených a nacpaných dovedl postižené nejinak než ty na nedobrovolné dietě k jednotnému vzývání podobné zvrhlého kréda "bezzásadovost, bezohlednost a škody všude vůkol tolerujeme, ba podporujeme, protože jinak bude méně co trhnout". Mít radost z něčeho jiného než z růstu vlastní koupěschopnosti (v tom i co se týče zážitků a krásy snad ještě někde)? To je veliké podivínství.
Několik poznámek k žhářskému útoku na pardubickou zbrojovku
Jakub Patočka
Však mě ani nenapadne se o to pokoušet.
Konstatuji, že konkrétní opakovaná katastrofální rozhodnutí a činy nepřítele mají víceméně nutné konsekvence a (jak jsem už jednou napsal) válka je válka je válka. Že zrovna Židé či Izrael ji povedou nad všechny precedenty rytířsky, to "očekávají" jednak antisemité, a také část filosemitů. Ostatní tuší, že čekat nějakou opravdu významnou kladnou odchylku ve velmi těžkých časech a situacích přinejmenším trvale není důvodné.
Moje přirovnání (ničení Gazy Izraelci po útoku, který odtud předcházel, k destrukci Japonska před 80 lety ze strany USA poté, co toto zaútočilo na Pearl Harbor) se netýkalo výkonu okupační správy. Důvod je jednoduchý: v uvedeném paralelní vývoj nespatřuji.
Japonsko totiž, jak známo, bezpodmínečně kapitulovalo. Císařův projev k národu, chvíle, o níž se někdy píše, že tehdy plakalo najednou nejvíce lidí v historii, vše náhle změnily. Japonci zkrátka svůj boj ukončili. (Také v Německu na řádění werwolfů nedošlo). USA ponechali císaře ve funkci (historii zobrazuje mj. Sokurovův film Slunce). Naproti tomu Hamás nekapituloval a mladí Palestinci pokračují, jak jen možno, v odboji. (Mohli bychom si tu spolu dost dlouho vyprávět o případech, kdy vojáci USA selhali a nezachovali se, jak náleží. Poznamenám jen, že prezident Pavel z pietních důvodů na místo jedné takové události na Šumavě v zimě zavítal.)
Moje analogie postupu Izraele s bývalým válečným úsilím USA se zakládala na následujícím.
V obou případech došlo k nečekanému a nevyprovokovanému rozsáhlému ozbrojenému útoku. V případě prvního, na Spojené státy, byl počet obětí asi dvakrát vyšší (jednalo se ovšem o vojáky mimo území vlastních USA, jež už tehdy měly cca 15x více obyvatel než má nyní Izrael). První shoda je tedy v reakci napadených zemí. Druhá spočívá v okolnostech, za nichž slabší země atakovaly silnější (markantnější to ovšem je v druhém z obou případů). Japonci útočili půl roku po zahájení války Německa proti SSSR (která dosud vypadala na další "blitzkrieg"), palestinský útok následoval rok a půl po napadení Ukrajiny Ruskem, když byl svět opět jasně rozdělen na dva nepřátelské tábory.
Když probíhá podstatný (v principu světový) válečný střet, třeba i poněkud poučeně, či zadrženě, vzniknou a trvají jen dvě strany konfliktu. Když by někdo za 2. světové války fandil třeba Angličanům a Japoncům, co bychom si o něm asi tak pomysleli? Dnes však podobnou jednoduchou matematiku mnozí nechápou a s klidem přejí různým hlavám jedné saně.
Jako rozdíly, jež mluví ve prospěch důvodnosti rezolutnosti Izraele, je možno uvést skutečnost, že přímo napadeno nebylo kdysi vlastní území USA, že civilní obyvatelstvo nebylo ohroženo, že šlo o jednorázovou a novou válečnou skutečnost a zkušenost. Přesto došlo k internaci Američanů japonského původu (za niž se menšině dostalo teprve poměrně nedávno omluvy). Mimochodem, podle mne nejlepší kniha L. Feuchtwangera, Ďábel v Německu, popisuje zase postup francouzských úřadů (nevyjímajících z opatření ani Židy)... Naproti tomu kolektivní zkušeností Izraelců je několik válek a téměř trvalé ohrožení jejich malého státu po celý lidský věk, projevy nenávisti či intifády. Palestinci, kteří žijí v Izraeli, přesto do internace uvrženi nebyli.
Mohlo by mi být namítnuto, že 80 let je příliš dlouhá doba, že nynější očekávání jsou vyšší. Mohu oponovat vojenským angažmá USA v Afghánistánu, jež povstalo (už) z toho, že mulla Umar poskytl azyl osnovateli útoku na území USA z 11. září 2001.
Židé a Izrael nejen mocně přispěli do společného ideového i materiálního bohatství (západního) světa (jak se dnes většinou uznává), ale neméně silně se jím sami inspirují. Je zřejmé, že USA (kde Židů dnes mimo Izrael žije jasně nejvíce) zůstávají jako příklad a vzor velmi vlivné. Byl to však i obecnější vzmach konzervatismu na Západě a "alija" z Ruska, co přineslo Izraeli dlouhodobou orientaci na pravici. Ohledně vitálních zájmů zachráněného národa, který neměl dvě tisíciletí vlastní vojenské prostředky a zažil nakonec (skutečnou) genocidu, panuje ovšem, přes četné projevy "hassliebe" rozsáhlá shoda. Pro nás neuvěřitelně vysoké výdaje na obranu nebyly a nejsou bez souvislosti s odhodláním bránit a ubránit svou staronovou vlast a zamezit opakování lidský věk starých i nedávných hrůz, které národ postihly. S tím bylo a je třeba počítat.
Pane Nusharte, s vyjádřeními Jakuba Patočky ve sloupku výše sice nesouhlasím, a to jak konkrétně (co se týče jeho postoje k Izraeli), tak i obecně (když jde o akceptaci činů v duchu teze "účel světí prostředky", občanská neposlušnost je věc dost jiná), nicméně Váš příklad, či nápad s Karlovým mostem považuji za nikoli trefný. J. Patočka se vyslovil o eventualitě (ano, neodčinitelného, zcela ničivého) útoku na objekt spojený s výrobou zbraní pro Izrael, jehož válku má vůči Palestincům za genocidní. Já ji vidím (minimálně z devíti desetin, jako v případě plovoucího ledovce) dost jinak: jako obdobu např. (podobně reaktivní) války USA kdysi proti Japonsku, po 80 letech za užití poněkud mírnějších prostředků. O tom, že Izrael nyní není, na rozdíl od doby první války, jež mu byla (také) vnucena, závislý na podpoře naší země, se netřeba zmiňovat. Nakonec tedy poukáži na smutné následky, které podle všeho kdoví jak a kým podnícení mladí aktéři fatálního činu po právu ponesou.
Soumrak trumpismu
Oto Novotný
Podle mne Piráti šanci ještě mají. Souhlasím, že to přehánějí se středovou politickou standardností. E-maily, které mi z jakéhosi starého podnětu zasílají, jsou, řekl bych, pod úrovní očekávané jejich dosavadním elektorátem. Neznamená to však, že víc oslovují kohokoliv jiného.
Mám za dost pravděpodobné, že tak hrozí svatá válka (reálně pravicová jistota podnikatelů a úspěšných všeho druhu) v podobě souboje mezi pragmatiky ANO a (než za Fialy trapnější) ODS, držící roztažené sítě s Kubovým projektem a Starosty ("jánabráchismismus" těch s malým "s" se od začátku těšil relativně největší politické důvěře).
Říká se "s jídlem roste chuť" a je fakt, že apetit najedených a nacpaných dovedl postižené nejinak než ty na nedobrovolné dietě k jednotnému vzývání podobné zvrhlého kréda "bezzásadovost, bezohlednost a škody všude vůkol tolerujeme, ba podporujeme, protože jinak bude méně co trhnout". Mít radost z něčeho jiného než z růstu vlastní koupěschopnosti (v tom i co se týče zážitků a krásy snad ještě někde)? To je veliké podivínství.
Nejvyšší vrstvy měly vždy zájem spíše na slabém vládci, zatímco sociálně slabí na silném.