Domnívám se, že spor o to, zda, nakolik a jak je namístě, aby stát bral za svou Husovu výzvu "braň pravdu až do smrti", se odvíjí především od od učiněné historické zkušenosti, jež byla a je získávána velmi draze.

Rezignace na vymáhání platnosti pravdy, za niž bylo po řadu staletí pokládáno především učení církve, přišla jako důsledek zničující války ničící po 30 let evropský kontinent. Termínem, který vystihoval jisté zmoudření, jež ve společnosti převládlo, se stala tolerance. Jsem přesvědčen, že pan Poláček by nechtěl, neméně než já, žít v podmínkách, kdy stát tvrdě a bez milosti (nikoli však nezištně) hájil teologickou pravdu církevních institucí. Za dostatečnou nápravu situace bychom zajisté nepovažovali ani parcelaci země na základě "cuius regio, huius religio" (za absence zón pro agnostiky či bezvěrce).

Pravd, či možná "pravd", od jejichž vymáhaného vyznávání bylo v praxi postupně upouštěno, ovšem bylo a je více. Liberální společnost je všelijaká, ale má tu výhodu, že ji můžeme neuznávat. Určitá svobodomyslnost až svobodomilovnost jí prostě zalezla za nehty. Možnost změny, vývoje, emancipace nastupuje na místo neměnných "pravd", jejichž pád býval Damoklovým mečem ještě v ČSSR. Sókratovské "vím, že nic nevím" ohledně budoucnosti nemusí být (kam jen trochu dohlédneme) pravdivé, ale v duchu hesla "volnost, rovnost, bratrství" je vstřícné a nebývale lidské. Jde vlastně o platformu k jednání, o vítězství diplomacie.

Ničeho ovšem nesmí být příliš a balancovat výkyvy je třeba. Socialisté dali milionům naději i emancipaci, uchylovali se však k novým svatým pravdám, když kdekdo přisluhující, jenž si je osvojil, se nestyděl kádrovat svět, dějiny, politiku, umění, myslitele... Také dnes vidíme síly, z nedostatku lepšího označení nazývané konzervativci, jak bojují s liberály prostřednictvím jejich vlastní metody, nehledíce však na mnou tu zkraje zmíněné empirii. Některé pravdy totiž mohou a mají být pravdami. K čemu bude účelové démonizování vakcinace, jež prokazatelně zachránila stamiliony? K čemu pomůže popírání vyvražďování Židů ve vyhlazovacích táborech? Taková "svoboda" je pouhé pohrdání lekcí, za něž lidé zaplatili ohromnou cenu. Nesleduje nic jiného než každý jiný podvod: Ublížit a získat levně pozornost a posléze nezaslouženou výhodu.

K ruským politickým vězňům chovám respekt. K textu však mám výhrady. Výhrady, jaké lidé v Rusku po všem asi jen stěží ještě dokáží formulovat či jen pochopit.

Nemyslím si, že narukovat do války je způsob sebevraždy. (Bylo by těch sebevrahů v minulosti asi opravdu příliš mnoho). Spíše se takové rozhodnutí ve zmíněných případech blíží podstoupení svého druhu ordálií. Jako když musel člověk kdysi v Africe přeplavat jezero plné krokodýlů. Pokud se mu to ve zdraví povedlo, byl očištěn, když přišel o nohu, pak byla smyta jeho menší vina a když nedoplaval, pak větší. Každopádně, hanba, kterou nešťastník snad učinil své rodině, je odčiněna.

Kdybychom přesto zůstali u suicidiálního motivu, je na místě uvažovat o sebevraždě rozšířené. Je dost pravděpodobné, že dobrovolný přímý podílník na agresi vezme život i bojovníkům na druhé straně v jejich spravedlivé válce ("za rodinu", kogda "za nimi Charkov"). I kdyby nešťastný ruský voják pouze vázal jednoho dalšího ukrajinského, který mohl zůstat doma, nebo přispěl k záboru jediného sáhu cizí země, koná znovu, nebo teprve, zlo.

Hodně zarazí, proč byla hra nazvána Prozess gegen Deutschland. Toto označení je umístěno (minimálně na pěti místech přímo v "soudní síni" (viz 5. foto). Tyto skutečnosti dávají za pravdu kritickým reakcím , jež zmiňuje autor recenze na závěr v dodatku.

Naprostý souhlas, pane Morbicere. Máme tu co do činění s excesivní obsesí globálního rozměru, jež se vymyká kontrole.

Očekával bych spíše slova inspirovaná Ciceronovým In Catilinam.