Důvodů poklesu relevance a síly levice, převážně spolu různě souvisejících, můžeme nalézt vícero, jeden, podle mne asi zásadní, však bývá přehlížen. Důsledně levicové síly byly mimořádně úspěšné především po většinu doby mezi lety 1920 až 1990 (přes vzestup Západu v sociální oblasti patrně nejvíc až po roce 1945). "Nepřítelem mého nepřítele" byl pro proletáře (dělnictvo, chudé) SSSR, tedy stát, jehož antagonismus měl, nebo se zdál mít (mj., či předně) ekonomickou povahu, spočívající v hospodářské odlišnosti socialismu. Nejpozději od 90. let je pro nespokojené obyvatele Západu (i ze zemí s historií podobnou ČR) "nepřítelem jejich nepřítele" Rusko, tedy stát, jehož antagonismus se zakládá výlučně na politické nekompatibilitě, na prioritě udržení autoritářského režimu, spjatého s jeho vůdčím představitelem. Připočteme-li k uvedenému, že i nová supervelmoc, Čína, v praxi vzdala ekonomicky specifickou cestu rozvoje (aspoň co se týče jeho "motoru" určitě), neměli bychom pochybovat o tom, že tu máme něco jako rámec, v němž došlo k dramatickému oslabení levice, v zásadě na stav, jaký panoval před první světovou válkou a posléze i před druhou, kdy též existovala konkurenční (konkurenceschopnější) krajně pravicová nabídka "nepřítele mého nepřítele" pro nemajetné a neprivilegované (i s nimi tak či onak provázané intelektuály).
Šanci Miloše Zemana na úspěch v příští prezidentské volební kampani a pak volbě samé mám za srovnatelnou s Bidenovou, ne však proti Trumpovi, ale proti někomu jako Georgi Clooneymu, jenž by měl s Kennedyho grácií skoro odslouženo první funkční období. Češi jsou recesisti, ale nikoli masochisti.
Mám za zpravidla levné stranit jedné straně konfliktu (samozřejmě nejde-li zrovna o vartování na způsob Orwellova, při němž schytal kulku do krku). Nepřijde mi většinou snadné fandit ani týmům ve fotbale, natož účastníkům historických střetů (s výjimkou těch, kde víme o jednoznačné svévoli agresora a podstatné zdrženlivosti napadených).
Na aktéry španělské občanské války je podle mne na místě pohlížet trochu podobně jako na strany naší husitské revoluce kdysi. Slaďování postoje se směrem současného pohybu politického kyvadla mě netěší. (Pro relativní slabost takové vazby především bychom mohli občas pochválit systém liberální demokracie). Když však někdy vidím Historii.cz, říkám si "antivávra". Nejsem také vesel, když historik (Jiří Kejř) nenapíše monografii o Husovi, protože jako jiní, nověji neshledával koncilní soud nespravedlností a aktem účelové represe. Naopak souhlasím (s Čornejem), když je konstatováno, že první pražská defenestrace a následné události byly vlastně vynuceny tlakem na úplnou kapitulaci před královskou mocí.
Po 1. světové válce (v Rusku, za pomoci nepřítele, již dříve) došlo nejprve k ofenzívě levice. Šlo o útok nejen na starý řád, který v poražených zemích padl, ale i na jeho alternativu, jak se objevovala, i na základní pořádek v té které zemi. V této situaci došlo k pokusům převzít moc silami, jež se otevíraly fašismu.
Ve Španělsku měl vývoj určité zpoždění. Proměna země nalevo proto teprve posléze co příležitost otevřela příležitost, stavidla anarchie a revolučního násilí. Třeba vraždy kněží, či mnichů je třeba považovat (nehledě na předchozí projevy "španělského středověku") za extrémismus nejhrubšího zrna. Mimochodem, někdy se předpokládá, že Prokop Holý byl v bitvě u Lipan nepoznán, protože jinak by nebyl zabit. V Barceloně je z kostelních interiérů i po 90 letech zřejmé, že i zde je paralela s husitskou revolucí.
Na jedné straně skutečně nejde ostře se stavět proti bolševické revoluci s jejím pokračováním a zároveň oceňovat (téměř) bez výhrad španělské revolucionáře. Nadšení pro Gaudího a Güelle a neméně i pro milice POUM na střechách Barcelony je i dnes poněkud nekoherentní, i když čas podobné syntetické umění postupně dovoluje. Právě tak ovšem nelze nezdůrazňovat charakter a původ intervence Francovy, nehledě na brutální zločiny, jichž se falangisté dopouštěli. S odstupem i nedobrou povahu jeho vlády až do konce. Především však bylo a stále je třeba chápat širší rámec narůstajícího mezinárodního konfliktu, vnímat citlivě, o čí jde tu a onde spojence.
Aktivismus a arogance "sedmiprocentních ministrů", tolerovaných i vytěžovaných premiérem, jenž jim předtím vydal "hodnotová ministerstva", je tu frontálním, tu hybridním útokem na nejlepší z tradic naší země a lidu, která se vine naší minulostí jako Ariadnina nit labyrintem, aby byla cesta ven z potemnělých komnat dějin. Ti dva chlapíci s drzým čelem si své strážnické vypískání zasloužili víc než Paroubek kdysi v Trutnově, tolik jako Adamec i Štěpán v devětaosmdesátem, jako jejich vlastní předchůdci Bobošíková před Českou televizí či Sládek na pamětihodném místě před jistou prezidentskou volbou.
Představme si, že by existovaly volby ministra zahraničí, či, hlasování o směru české zahraniční politiky jako celku. Vítězství P. Macinky, resp. Motoristů by v takovém případě nepřipadalo vůbec v úvahu. (Relativně největší důvěry by se jim zřejmě dostalo ve sféře spadající pod rezort dopravy. V zásadní otázce (hlavním atributu, ba smyslu bytí) samostatného státu jsme se stali obětí upřednostnění především méně významných i pocitových faktorů ze strany většiny aktivních voličů a skoro neuvěřitelné preferenční posedlosti ekonomikou vítěze voleb Babiše, jakož i faktické lhostejnosti stran nynější opozice.
Hrozba radikální levice? Jen strašení. Skutečných radikálů je v USA do čepice
Jiří Pehe
Důvodů poklesu relevance a síly levice, převážně spolu různě souvisejících, můžeme nalézt vícero, jeden, podle mne asi zásadní, však bývá přehlížen. Důsledně levicové síly byly mimořádně úspěšné především po většinu doby mezi lety 1920 až 1990 (přes vzestup Západu v sociální oblasti patrně nejvíc až po roce 1945). "Nepřítelem mého nepřítele" byl pro proletáře (dělnictvo, chudé) SSSR, tedy stát, jehož antagonismus měl, nebo se zdál mít (mj., či předně) ekonomickou povahu, spočívající v hospodářské odlišnosti socialismu. Nejpozději od 90. let je pro nespokojené obyvatele Západu (i ze zemí s historií podobnou ČR) "nepřítelem jejich nepřítele" Rusko, tedy stát, jehož antagonismus se zakládá výlučně na politické nekompatibilitě, na prioritě udržení autoritářského režimu, spjatého s jeho vůdčím představitelem. Připočteme-li k uvedenému, že i nová supervelmoc, Čína, v praxi vzdala ekonomicky specifickou cestu rozvoje (aspoň co se týče jeho "motoru" určitě), neměli bychom pochybovat o tom, že tu máme něco jako rámec, v němž došlo k dramatickému oslabení levice, v zásadě na stav, jaký panoval před první světovou válkou a posléze i před druhou, kdy též existovala konkurenční (konkurenceschopnější) krajně pravicová nabídka "nepřítele mého nepřítele" pro nemajetné a neprivilegované (i s nimi tak či onak provázané intelektuály).
Miloš Zeman znovu kandidátem na prezidenta?
Oto Novotný
Šanci Miloše Zemana na úspěch v příští prezidentské volební kampani a pak volbě samé mám za srovnatelnou s Bidenovou, ne však proti Trumpovi, ale proti někomu jako Georgi Clooneymu, jenž by měl s Kennedyho grácií skoro odslouženo první funkční období. Češi jsou recesisti, ale nikoli masochisti.
Natura non fecit saltum.
„No pasarán!“ Demokracii nezachrání liberálové, ale radikální levice
Matěj Moravanský
Mám za zpravidla levné stranit jedné straně konfliktu (samozřejmě nejde-li zrovna o vartování na způsob Orwellova, při němž schytal kulku do krku). Nepřijde mi většinou snadné fandit ani týmům ve fotbale, natož účastníkům historických střetů (s výjimkou těch, kde víme o jednoznačné svévoli agresora a podstatné zdrženlivosti napadených).
Na aktéry španělské občanské války je podle mne na místě pohlížet trochu podobně jako na strany naší husitské revoluce kdysi. Slaďování postoje se směrem současného pohybu politického kyvadla mě netěší. (Pro relativní slabost takové vazby především bychom mohli občas pochválit systém liberální demokracie). Když však někdy vidím Historii.cz, říkám si "antivávra". Nejsem také vesel, když historik (Jiří Kejř) nenapíše monografii o Husovi, protože jako jiní, nověji neshledával koncilní soud nespravedlností a aktem účelové represe. Naopak souhlasím (s Čornejem), když je konstatováno, že první pražská defenestrace a následné události byly vlastně vynuceny tlakem na úplnou kapitulaci před královskou mocí.
Po 1. světové válce (v Rusku, za pomoci nepřítele, již dříve) došlo nejprve k ofenzívě levice. Šlo o útok nejen na starý řád, který v poražených zemích padl, ale i na jeho alternativu, jak se objevovala, i na základní pořádek v té které zemi. V této situaci došlo k pokusům převzít moc silami, jež se otevíraly fašismu.
Ve Španělsku měl vývoj určité zpoždění. Proměna země nalevo proto teprve posléze co příležitost otevřela příležitost, stavidla anarchie a revolučního násilí. Třeba vraždy kněží, či mnichů je třeba považovat (nehledě na předchozí projevy "španělského středověku") za extrémismus nejhrubšího zrna. Mimochodem, někdy se předpokládá, že Prokop Holý byl v bitvě u Lipan nepoznán, protože jinak by nebyl zabit. V Barceloně je z kostelních interiérů i po 90 letech zřejmé, že i zde je paralela s husitskou revolucí.
Na jedné straně skutečně nejde ostře se stavět proti bolševické revoluci s jejím pokračováním a zároveň oceňovat (téměř) bez výhrad španělské revolucionáře. Nadšení pro Gaudího a Güelle a neméně i pro milice POUM na střechách Barcelony je i dnes poněkud nekoherentní, i když čas podobné syntetické umění postupně dovoluje. Právě tak ovšem nelze nezdůrazňovat charakter a původ intervence Francovy, nehledě na brutální zločiny, jichž se falangisté dopouštěli. S odstupem i nedobrou povahu jeho vlády až do konce. Především však bylo a stále je třeba chápat širší rámec narůstajícího mezinárodního konfliktu, vnímat citlivě, o čí jde tu a onde spojence.
Nejinak by tomu mělo být i v dnešním světě!
Strážnické fiasko je pro Motoristy sobě vážnějším varováním, než si připouštějí
Jiří Plocek
Aktivismus a arogance "sedmiprocentních ministrů", tolerovaných i vytěžovaných premiérem, jenž jim předtím vydal "hodnotová ministerstva", je tu frontálním, tu hybridním útokem na nejlepší z tradic naší země a lidu, která se vine naší minulostí jako Ariadnina nit labyrintem, aby byla cesta ven z potemnělých komnat dějin. Ti dva chlapíci s drzým čelem si své strážnické vypískání zasloužili víc než Paroubek kdysi v Trutnově, tolik jako Adamec i Štěpán v devětaosmdesátem, jako jejich vlastní předchůdci Bobošíková před Českou televizí či Sládek na pamětihodném místě před jistou prezidentskou volbou.
Vicepremiér Macinka učinil svými poradci konspirátory z Institutu Václava Klause
Vojtěch Petrů
Představme si, že by existovaly volby ministra zahraničí, či, hlasování o směru české zahraniční politiky jako celku. Vítězství P. Macinky, resp. Motoristů by v takovém případě nepřipadalo vůbec v úvahu. (Relativně největší důvěry by se jim zřejmě dostalo ve sféře spadající pod rezort dopravy. V zásadní otázce (hlavním atributu, ba smyslu bytí) samostatného státu jsme se stali obětí upřednostnění především méně významných i pocitových faktorů ze strany většiny aktivních voličů a skoro neuvěřitelné preferenční posedlosti ekonomikou vítěze voleb Babiše, jakož i faktické lhostejnosti stran nynější opozice.