Mám za zpravidla levné stranit jedné straně konfliktu (samozřejmě nejde-li zrovna o vartování na způsob Orwellova, při němž schytal kulku do krku). Nepřijde mi většinou snadné fandit ani týmům ve fotbale, natož účastníkům historických střetů (s výjimkou těch, kde víme o jednoznačné svévoli agresora a podstatné zdrženlivosti napadených).

Na aktéry španělské občanské války je podle mne na místě pohlížet trochu podobně jako na strany naší husitské revoluce kdysi. Slaďování postoje se směrem současného pohybu politického kyvadla mě netěší. (Pro relativní slabost takové vazby především bychom mohli občas pochválit systém liberální demokracie). Když však někdy vidím Historii.cz, říkám si "antivávra". Nejsem také vesel, když historik (Jiří Kejř) nenapíše monografii o Husovi, protože jako jiní, nověji neshledával koncilní soud nespravedlností a aktem účelové represe. Naopak souhlasím (s Čornejem), když je konstatováno, že první pražská defenestrace a následné události byly vlastně vynuceny tlakem na úplnou kapitulaci před královskou mocí.

Po 1. světové válce (v Rusku, za pomoci nepřítele, již dříve) došlo nejprve k ofenzívě levice. Šlo o útok nejen na starý řád, který v poražených zemích padl, ale i na jeho alternativu, jak se objevovala, i na základní pořádek v té které zemi. V této situaci došlo k pokusům převzít moc silami, jež se otevíraly fašismu.

Ve Španělsku měl vývoj určité zpoždění. Proměna země nalevo proto teprve posléze co příležitost otevřela příležitost, stavidla anarchie a revolučního násilí. Třeba vraždy kněží, či mnichů je třeba považovat (nehledě na předchozí projevy "španělského středověku") za extrémismus nejhrubšího zrna. Mimochodem, někdy se předpokládá, že Prokop Holý byl v bitvě u Lipan nepoznán, protože jinak by nebyl zabit. V Barceloně je z kostelních interiérů i po 90 letech zřejmé, že i zde je paralela s husitskou revolucí.

Na jedné straně skutečně nejde ostře se stavět proti bolševické revoluci s jejím pokračováním a zároveň oceňovat (téměř) bez výhrad španělské revolucionáře. Nadšení pro Gaudího a Güelle a neméně i pro milice POUM na střechách Barcelony je i dnes poněkud nekoherentní, i když čas podobné syntetické umění postupně dovoluje. Právě tak ovšem nelze nezdůrazňovat charakter a původ intervence Francovy, nehledě na brutální zločiny, jichž se falangisté dopouštěli. S odstupem i nedobrou povahu jeho vlády až do konce. Především však bylo a stále je třeba chápat širší rámec narůstajícího mezinárodního konfliktu, vnímat citlivě, o čí jde tu a onde spojence.

Nejinak by tomu mělo být i v dnešním světě!

Aktivismus a arogance "sedmiprocentních ministrů", tolerovaných i vytěžovaných premiérem, jenž jim předtím vydal "hodnotová ministerstva", je tu frontálním, tu hybridním útokem na nejlepší z tradic naší země a lidu, která se vine naší minulostí jako Ariadnina nit labyrintem, aby byla cesta ven z potemnělých komnat dějin. Ti dva chlapíci s drzým čelem si své strážnické vypískání zasloužili víc než Paroubek kdysi v Trutnově, tolik jako Adamec i Štěpán v devětaosmdesátem, jako jejich vlastní předchůdci Bobošíková před Českou televizí či Sládek na pamětihodném místě před jistou prezidentskou volbou.

Představme si, že by existovaly volby ministra zahraničí, či, hlasování o směru české zahraniční politiky jako celku. Vítězství P. Macinky, resp. Motoristů by v takovém případě nepřipadalo vůbec v úvahu. (Relativně největší důvěry by se jim zřejmě dostalo ve sféře spadající pod rezort dopravy. V zásadní otázce (hlavním atributu, ba smyslu bytí) samostatného státu jsme se stali obětí upřednostnění především méně významných i pocitových faktorů ze strany většiny aktivních voličů a skoro neuvěřitelné preferenční posedlosti ekonomikou vítěze voleb Babiše, jakož i faktické lhostejnosti stran nynější opozice.

Co se týče propadu Stačilo! v posledních volbách, myslím, že tu hrály roli i především následující skutečnosti. Zaprvé, dvě ženy na čele (vadilo asi asi oboje, jak ženy tak dvojice - potenciální voliči měli zřejmě tendenci rozhodovat se mezi siláckými vůdčími jedinci, reprezentanty nedemokratických stran). Zadruhé, levicová orientace, aspoň nominálně (vadí nepřijatelnost deklarování voličské potřebnosti, pachuť slabošství).

Do budoucna tkví problém jak v koalici ˇ(další vývoj kolem býv. ČSSD a přirozené směřování pravicových individualistů), tak už i v názvu. Je sice úderný, ale zatímco minule byla adresátem imperativu Fialova vláda, nově by jím byl kabinet Babišův, což nebude potenciálním elektorátem asi vnímáno se stejně silnými, natož silnějšími emocemi, nehledě na zbytek jejich smyslu pro (duální) realitu.

Dramatické ekonomické a sociální problémy nepředpokládám. Nominální komunisté se budou jen nesnadno oklepávat z těžké porážky a hledat nový raison d´etre. Zvláště z následujícího důvodu.

Nemalou roli v deaktualizaci zbytků Stačilo! podle mne totiž sehrává i postupné slábnutí proruské scény a emocí. Jednalo se aspoň zčásti o reakci na vlnu solidarity s Ukrajinou a na příchod množství uprchlíků. Obojí je dnes už poněkud jinak. Podpora Ukrajiny zeslábla a její projevy nebudí tolik pozornosti ani odporu. Mnozí z příchozích se zde již začlenili a pro leckoho z "vytočených" Čechů, kteří je (téměř) napadali, se dnes takový přístup stal již přepjatým až neúnosným. S tím ovšem upadá konkrétní zcela vyhraněná politická poptávka, která stála za preferencemi Stačilo!

Smutné čtení