Nesporných věcí v celé věci zatím není mnoho. Skupina, která si říká Earthquake Faction a označuje se za součást mezinárodního hnutí solidarity s Palestinou, v pátek podpálila halu zbrojařské firmy LPP Holding v Pardubicích. Ke své akci zveřejnila dvě prohlášení a video, v nichž pardubický výrobní provoz dává do spojitosti s izraelskou zbrojovkou Elbit Systems, jejíž zbraně používá izraelská armáda při masakrování Palestinců v Gaze. O čtyři dny později česká policie zadržela dva podezřelé a krajský soud v Pardubicích na ně uvalil vazbu, třetí byl zadržen na Slovensku. Stíháni jsou pro podezření ze spáchání teroristického činu.

V celé věci zůstává velmi mnoho neznámých, přesto se samozřejmě okamžitě rozbíhají všemožné spekulace a dedukce, zvláště poté, co byla zveřejněna identita obou zatčených, kteří patří do pražské radikálně levicové komunity propalestinských aktivistů. Ve čtvrtek se objevila zpráva, že se má jednat o „desetičlennou skupinu amatérů“.

Je zjevné, že Policie ČR už pouští vybraným novinářům útržky z příběhu podle svých potřeb. Není rovnou třeba označovat Policii za a priori nedůvěryhodnou, ale nejen zkušenosti s případem Fénix by všechny novináře i veřejnost měly vést k opatrnosti. Nicméně i s vědomím toho, že v mnoha základních aspektech celé věci zatím není jasno, pokládáme za vhodné k události a rozbíhající se veřejné debatě o ní vyslovit několik poznámek.

1. Pro posouzení celé věci je rozhodující, zda se v Pardubicích vyrábělo pro Izrael

Firma LPP tvrdí, že žádný kontrakt s izraelskou zbrojovkou Elbit neuzavřela a že v Pardubicích se vyrábělo převážně pro ukrajinskou armádu čelící ruské agresi. Naopak Earthquake Faction tvrdí, že má doklady o spolupráci české zbrojovky s izraelským Elbitem a je připravena je zveřejnit.

Jestliže je pravdivá verze zbrojařů, pak to na celou akci vrhá mimořádně nepříznivé světlo a v podstatě není mnoho prostoru, jak ji hájit. Odhodlá-li se někdo k činu takto radikálnímu, nesmí chybovat v jeho základním zaměření, a ani tragický omyl nelze v takovém případě pokládat za zvláště polehčující okolnost. Leda by se organizátoři stali obětí nějaké sofistikované manipulace, zpravodajské hry či podvodu, o čemž se spekuluje. To se ale během vyšetřování snad vyjasní.

Ponechme stále nicméně ještě prostor i druhé možnosti, že pravdu mají aktivisté, a nikoli zbrojaři. Pokud by skutečně likvidovali výrobní kapacity sloužící — tajně a zřejmě nezákonně — izraelské genocidní mašinerii, jejich čin by byl morálně správný.

K jejich odsouzení by většinová česká společnost přistupovala pouze proto, že chová od reality zcela odtržený obraz o povaze státu Izrael a o jeho chování k Palestincům i dalším lidem v sousedních zemích. Pokud by takovouto akci provedli mladí aktivisté ve zbrojovce tajně vyrábějící zbraně pro Rusko, správně bychom je pokládali za hrdiny. Z hlediska vyššího principu mravního ovšem v charakteru ruské agrese vůči Ukrajině a v charakteru izraelské genocidy páchané na Palestincích není valného rozdílu.

2. Nejednalo se o terorismus, nýbrž o žhářství či sabotáž

Čin sám se ve veřejné debatě automaticky označuje jako terorismus. Už to je sporné, nepřesné. Média tu lenivě přebírají rétoriku represivních složek státu.

Terorismus je politická metoda spočívající se snaze vystavit organizovaným a systematickým násilím veřejnost či politickou reprezentaci takové hrůze, aby přistoupila na požadavky pachatelů. Zde ale nikdo nepřišel o život, ba ani k fyzické újmě, a pokud víme, nic takového neměli organizátoři akce ani v úmyslu.

Terorismem byla kampaň Irské republikánské armády proti britské vládě v Ulsteru. Terorismem byl bombový útok v jeruzalémském Hotelu Krále Davida v roce 1946, při němž zahynulo jednadevadesát lidí a kterým se někteří z budoucích zakladatelů státu Izrael pokoušeli prosadit zájmy sionistického hnutí. Terorismem byla akce Hamásu 7. října 2023. A terorismem — v daném případě státním — je i praxe každodenního, soustavného a celá desetiletí trvajícího násilí organizovaného či tolerovaného státem Izrael na Palestincích: na okupovaných palestinských územích i ve vlastním Izraeli.

V Pardubicích ale nebylo cílem vyvolat ve veřejnosti hrůzu. Deklarovaným úmyslem bylo zmařit výrobu zbraní používaných izraelskou armádou při genocidě Palestinců. To samo o sobě je legitimní a ušlechtilé.

Ostatně v žádné ze západoevropských zemí, kde se propalestinští aktivisté odhodlali k akcím, jimiž se pokoušeli zničit výrobní kapacity izraelských zbrojařů, jejich akce nakonec jako terorismus klasifikovány nebyly. V Británii se snaha o označení skupiny Palestine Action za „teroristickou“ setkala s prudkým odporem veřejnosti; protestů proti tomu, co podstatná část Britů vnímala jako účelové a nespravedlivé, se mimo jiné účastnily i velké počty úctyhodných seniorů. Proti klasifikaci propalestiských aktivistů jako teroristické skupiny se nakonec vyslovil i soud.

Ani zde označování akce za „terorismus“ neodpovídá realitě. Věcné a přesné je mluvit o „žhářství“ či o „sabotáži“.

Organizátoři se nesnažili někomu ublížit či vyvolat děs, který by měl českou veřejnost donutit k přijetí nějakých politických požadavků. Jak vidíme z jejich chování, na komunikaci s českou veřejností v podstatě rezignovali, a vzhledem k bolestně trpasličímu intelektuálnímu výkonu, který česká veřejnost ve vztahu k Izraeli předvádí, se jim popravdě řečeno není ani příliš co divit.

3. Ne každé politické násilí je odsouzeníhodné

Instinkt odmítat jakékoli násilí je správný a vývoj lidstva, navzdory současné — doufejme přechodné — úpadkové epizodě charakterizované festivalem politického buranství emitovaného do celého světa z USA, směřuje k uspořádání světa bez válek. Vzhledem k civilizačním hrozbám, jimž čelíme, zejména planetární ekologické krizi, přerůstající rychle v katastrofu, ostatně lidstvo ani nemá jinou možnost. Buď, řečeno krásným termínem TGM, „člověčenstvo jako přátelský všecelek“ začne spolupracovat na svém důstojném budoucím žití, anebo to s námi všemi dopadne špatně. Všechny konflikty je tudíž správné řešit výlučně smírně.

V případě Izraele a jeho nároku na část či celek území historické Palestiny to bude mít nejspíše takovou podobu, že se území nakonec stane jedním státem, v němž se všichni lidé včetně všech po roce 1947 vyhnaných Palestinců budou těšit stejným občanským a politickým právům bez ohledu na své náboženství či národnost; jméno Palestina se pak vrátí i do jeho názvu. Mezinárodní společenství nakonec dospěje k tomu, že izraelský apartheid, který se provinil spácháním zločinu zločinů, tedy genocidy, k takovému řešení donutí, tak jako k němu donutil Jihoafrickou republiku: bojkotem, sankcemi a ochromujícím hospodářským tlakem.

Druhou možností je samozřejmě rozdělení historické Palestiny na část izraelskou a palestinskou, ale takový projekt nemůže vycházet z aktuálních mocenských poměrů v místě, nýbrž z faktu, že nárok Palestinců na celé území je legitimnější nežli nárok Izraelců, bez ohledu na sionistickou propagandu a sebeklamy části západní veřejnosti, které celé téma od vzniku Izraele zahalují. Východiskem pro takové dělení by nemohla být ani hranice deklarovaná koloniálními mocnostmi v roce 1947, natožpak stav z roku 1967. Nic z toho většina Palestinců právem nepřijme jako spravedlivé. Připadnout by jim musela přinejmenším vybraná polovina jejich historické vlasti.

Morální je se za takové řešení zasazovat. A amorální je takovému řešení bránit. Má takové řešení mezinárodní společenství prosazovat násilím? Jistě ne. Současně je nutné akceptovat, že Palestinci jako okupovaný národ, nota bene jako národ, na němž Izraelci páchají genocidu, mají na odpor, včetně odporu ozbrojeného, právo.

Zde je na místě upozornit, že ani česká společnost nemá k politickému násilí tak příkře odmítavý vztah, jak by se z nynějších reakcí mohlo zdát. Nemusíme rovnou sahat k příkladu hrdinů, kteří provedli atentát na Heydricha.

Jako vhodnější příklad zde může sloužit v jádru obludná snaha části polistopadového antikomunistického agitpropu glorifikovat skupinu bratří Mašínů, kterou většina společnosti navzdory tomu adekvátně vnímá jako prachsprosté hrdlořezy. Za hrdinu — naopak právem — pokládá dnes většina společnosti každého, kdo se rozhodne bojovat na straně napadených Ukrajinců.

Je to tedy tak, že násilí se má společnost snažit eliminovat systémově, jako evolučně překonanou civilizační fázi. Ale zatím v takovém světě nežijeme. Zatím žijeme ve světě, kde ne každé politicky motivované násilí je odsouzeníhodné.

V pardubickém případě se nadto bavíme o řádově méně problematickém násilí: nikoli na lidech, ale na majetku. Zda se mohl v objektu někdo zdržovat a přijít při žhářském útoku o život, je tu opět pro posouzení celé věci zásadní. Pokud organizátoři celé akce pracovali s jistotou, že nikoho neohrozili na životě, je na místě jejich čin posuzovat s podstatně větší mírností, než pokud by možnost, že někomu nevinnému ublíží, bezohledně připouštěli jako nutné „vedlejší zlo“.

4. Je pravděpodobné, že česká imitace debaty o povaze státu Izrael má na pardubické události tragický podíl

O celé události se nyní samozřejmě debatuje ve vztahu k dění v Izraeli a Palestině. Nelze tu tedy obejít okolnost, že jakákoli snaha obhajovat počínání Izraele, a to nejpozději od okamžiku, kdy dle výrazně většinového mínění expertů v daném oboru začal páchat na Palestincích genocidu, je řádově odsouzeníhodnějším morálním selháním než sebenepodařenější pokus sabotovat výrobu zbraní, které mají vojenské mašinerii páchající „zločin všech zločinů“ sloužit.

V úterý čili právě v den, kdy česká Policie zadržela první dvojici aktivistů, Al Džazíra, tedy televizní stanice mezinárodní novinářskou komunitou pokládaná za jeden z oborových etalonů kvality, zveřejnila reportáž o vojácích izraelské armády, kteří mučili dvouletého chlapce, aby získali informace o místě pobytu jeho otce. V pátek vydala OSN zprávu, podle níž Izrael vystavuje zadržené Palestince „zvláště brutálnímu fyzickému a psychickému mučení“. Ve zprávě nazvané „Genocida a mučení“ se říká, že cílem „všudypřítomného režimu teroru“ je „zlomit Palestince na okupovaných územích, zbavit je důstojnosti a vyhnat je z jejich země“.

Izrael je stát, který prokázaně a opakovaně záměrně vraždil záchranáře, děti, novináře, lékaře. Je to stát, který bestiálně mučí vězně a který, když to vyjde najevo, nestíhá pachatele, ale ty, kdo informace o státních zločinech zveřejní.

Je to stát, který se přitom soustavně svatouškovsky stylizuje do role oběti, ačkoli se celý rozléhá na území ukradeném ani ne před sto lety Palestincům, jimž nyní bere i ty zbytky půdy, jež jim ještě zůstala. A je to stát, který okupuje části dvou sousedních zemí a který vojensky ohrožuje všechny své sousedy. Vše přitom halí do absurdní floskule o potřebě „zajišťovat svou bezpečnost“.

Nejde přitom jen o Netanjahuovu fašistickou vládu. Židovská část izraelské společnosti jako celek, až na nepatrné výjimky, přijala militaristickou, rasistickou a sadistickou mentalitu, podle které má jejich stát právo uplatňovat své normy etnické a náboženské nadřazenosti na všechny své obyvatele i obyvatele sousedních zemí.

Židovská část izraelské společnosti si prakticky kompletně myslí, že jejich stát může provádět etnické čistky, nejen na okupovaných palestinských územích, ale i v Sýrii a Libanonu, může udržovat Palestince v režimu apartheidu, může provádět genocidu, mučit, zabíjet, ničit. A přitom může kádrovat všechny lidi na světě, kteří jej za to kritizují, jako „antisemity“.

A je to také stát, který hraje nemalou úlohu v posunu celé světové politiky ke krajní pravici, protože role izraelské propagandy, tajných služeb a diplomacie na podrývání mezinárodního práva, na snahách o diskreditaci mezinárodní levice, která je k jeho počínání přirozeně kritická, i na sesuvu americké politiky k současné monstróznosti, je zcela zásadní. Snad nikomu takováto ohavná podoba Spojených států nekonvenuje tolik jako fanatikům v Izraeli, jak je ostatně zřejmé i ze současné svět ekonomicky rozvracející kriminální agrese vůči Íránu.

Světová veřejnost samozřejmě dnes ve své většině Izrael vidí právě takto: s úžasem, s odporem, s pohrdáním, které by zasluhoval každý stát prodchnutý rasismem a militarismem, páchající genocidu, provozující apartheid či etnické čistky. Proto označovat stát Izrael za esenciální reprezentaci židovství, o což se jeho představitelé při každé příležitosti pokoušejí, je doslova definičním projevem antisemitismu.

Právě v daném kontextu je třeba podtrhnout fakt, že Izrael nemá v Evropské unii oddanějšího pomocníka, než jakým je Česká republika. Česká imitace debaty na téma Izrael by prakticky ve všech zemích světa zněla jako hudba z Marsu. Veřejnost ve většině evropských zemí se stydí za svou politickou reprezentaci, že vůči Izraeli nepostupuje razantněji.

Jen na tomto Bohem zapomenutém bláznově dvorečku jsou lidé vesměs se svou minulou i předchozí vládou v jejím otřesném vztahu k Izraeli a Palestině zajedno. Vztah většiny české společnosti k Izraeli je obdobou vztahu úlisného třídního šplha, který se vtírá do přízně šikanujícímu grázlovi, namísto toho, aby projevoval solidaritu jeho trýzněným obětem. Současný vztah české společnosti k Izraeli je nejkřiklavějším příkladem toho, jak hluboce jsme se vzdálili od humanitně-demokratických ideálů, jež stály u zrodu Československa.

A tak si představme, jak si tu mezi námi asi připadá mladý citlivý člověk, který umí anglicky, a má tudíž možnost opatřit si pravdivé informace o dění v Palestině a Izraeli, v němž zcela oprávněně vidí monstrum, v podstatě sadistického masového vraha převlečeného za národní stát. Do toho mu tady z jinak solidních veřejnoprávních médií izraelští propagandisté jako David Borek, Jakub Szantó či Jan Fingerland filtrují apologetiku genocidního režimu a vydávají to za „novinářství“. I jindy vcelku solidní média tu megafon izraelské hasbary Irenu Kalhousovou vydávají za „expertku“.

Českou zahraniční politiku vůči Izraeli v minulé, takzvaně demokratické vládě, řídil Tomáš Pojar, jehož ultrasionistické názory k tématu by mu v kompetentnější demokracii, než je současná česká, vysloužily ne úplně krátkou kapitolu ve výročních Zprávách o extremismu. U nás je to ale „přední expert na bezpečnost“, pilíř prý demokratické opozice. Kdyby to nebyla pravda, působilo by to celé jako satira.

Český stát systematicky blokuje jakoukoli snahu o koordinovaný razantnější postup Evropské unie vůči genocidnímu telavivskému režimu. V jednom z nejtemnějších momentů české diplomacie v dějinách dokonce jako jediný evropský stát hlasujeme systematicky v Radě OSN pro lidská práva proti rezolucím odsuzujícím počínání státu Izrael. Je přitom úplnou pošetilostí myslet si, že tolerance českého státu i české společnosti k fašismu v Izraeli neotvírá pro něj prostor i u nás doma.

Zoufalství citlivého mladého člověka, který má z nějakého důvodu k tématu genocidy páchané Izraelem na Palestincích hlubší osobní vztah, se tak musí násobit vědomím, že žije ve společnosti vydávající své epochální selhání dokonce za cosi jako svou ctnost. Až budeme o případu vědět víc, možná se ukáže, že právě takovéto zoufalství bylo jedním z motivů, které mladé aktivisty k jejich akci dohnaly. Svůj díl viny by pak na jejich příštím osudu nesl úplně každý, kdo působí ve veřejném prostoru a vědomě napomáhal tomu, aby tu vznikal zcela zkreslený obraz o tom, co je Izrael zač.

5. Zneužívat událost proti levici je nevkusné

Samozřejmě netrvalo dlouho a hned se seběhli ze všech stran chytrolíni, aby začali rozumovat o tom, jak pardubický požár souvisí s „levicovou“ a „subkulturní“ profilací podezřelých. V jednom z nejobskurnějších textů, které si na dané téma lze přečíst, Matyáš Zrno, šéfredaktor dříve úctyhodného deníku Aktuálně.cz, označil pardubické žháře za „spolupracovníky“ novinářky Apoleny Rychlíkové, a to proto, že sama o mediálním projektu Druhá směna, s nímž souvisí jeden ze zadržených, cosi se sympatií napsala, a snad do něj dokonce přispěla.

Je to prvotřídní hanebnost vůči novinářce, která dělá co může, aby se od své dřívější afinity k levici oddělila, a která ve svých nejlepších novinářských pracích popisuje toxickou maskulinní kulturu, jež tu kulturně živí vzestup krajní pravice. Je přitom mnohokrát popsáno, že toxická maskulinita v jádru jenom zakrývá křehkost, zranitelnost a potíže s vlastním sebevědomím představitelů a voličů takových proudů, jako jsou Motoristé sobě. Možná se v oněch textech Apoleny Rychlíkové Matyáš Zrno poznal, a tak teď vzal zavděk možností — veskrze nemužného — laciného úderu.

Každopádně Zrno není sám, podobná stereotypizace, která pardubický čin dává do spojitosti s levicovostí a příslušností k různým subkulturám řešícím nejednoznačnost vlastní identity, se teď bude valit ze všech stran v králičích kvantech. A to je poslední věc, proti které je zapotřebí se co nejvehementněji vyslovit.

Česká společnost se ve své polistopadové antilevicové obsesi sesunula do takového marasmu, že má dnes vládu složenou ze tří krajně pravicových stran, jimž parlamentní opozici tvoří vesměs jen další pravicové strany různé profilace. Naším problémem opravdu není pár zoufalých mladých lidí v levicových subkulturách.

Naším problémem je fakt, že i veřejnoprávní média, za něž je teď třeba s veškerým odhodláním bojovat, tu vytvářejí principiálně lživý obraz o jedné z nejdůležitějších situací v dnešním světě. Ještě o řád větším problémem přitom je, že tu zanedlouho žádná veřejnoprávní média mít nemusíme.

Naším problém je také fakt, že velká většina české občanské společnosti není schopna ve své běžné praxi izraelskou genocidu páchanou na Palestincích pojmenovat jako jeden ze základních problémů současného světa, který leží u kořene neschopnosti Evropské unie i mezinárodního společenství kloudně se postavit k řešení celé řady dalších klíčových otázek, na nichž závisí důstojné přežití celého lidstva. Ale ještě řádově větším problémem je, že se tu celá občanská společnost v krátké době může ocitnout pod likvidačním tlakem vznikajícího krajně pravicového režimu.

Oba dva stupně obou dvou problémů přitom spolu souvisí. A jejich společným jmenovatelem je, že české společnosti dnes prostě chybí pestrá, sebevědomá, občanská i politická levice. Na to nechť prosím myslí každý, kdo se hodlá k pardubickému případu veřejně vyslovovat a bude zápasit s pokušením také si proti abstraktnímu levicovému nebezpečí přisadit. Kdyby byla střelba na papírové tygry olympijskou disciplínou, odnášeli by si Češi pokaždé všechny medaile.

Kontext celé smutné pardubické události je stěžejní, a jak ji budeme interpretovat, může mít pro naši budoucnost hluboké důsledky. Je dávno jasné, že centristické liberální politice v celém západním světě dochází dech a potřebuje systémovou alternativu. Tou bude buďto demokratický eko-socialismus, anebo fašismus, k němuž tu máme dnes solidně nakročeno.

Pokud jde o zadržené, platí, že teprve až bude jasno, zda vůbec jsou skutečně vinni a co a pro koho se v Pardubicích vlastně vyrábělo, bude možno jejich čin adekvátně zhodnotit. Pak si budeme moci říct, zda se jedná o naivní nešiky, anebo o smělé hrdiny.

V žádném případě to nejsou teroristé. Platí o nich to, co zpíval v jedné ze svých nejpěknějších písní na začátku 90. let Jiří Dědeček: „Z toho je snad jasný, jak se věci maj', že za trochu lásky šli by světa kraj.“ Každého z nás učiní lepším, a ne horším, když o nich bude takto přemýšlet a psát.