Pochody a další akce na podporu Palestiny se ve švédském Malmö konají takřka každý víkend. Silnou podporu Palestiny na půdě univerzit nelze přehlédnout. Tématu se věnuje řada občanských iniciativ.

Hned při výstupu z podzemního vlakového nádraží v Malmö upoutají mou pozornost dvě dámy s palestinskou vlajkou, tradičním palestinským šátkem kefíja a dalšími motivy, které mi okamžitě napoví cíl jejich směřování. Následuji je, protože tuto část města moc dobře neznám.

Před budovu opery přicházíme asi patnáct minut po plánovaném začátku protestu. Moc lidí tu ještě není, alespoň v porovnání s minulým týdnem. Je zataženo, mlhavo, jeden z mnoha švédských šedivých zimních dnů. Přibližuji se k hloučku lidí s vlajkami, šátky a transparenty.

Atmosféra je klidná, ale dnešní akce se inzerovala jako tichý protest, proto se asi není čemu divit. V rohu náměstí postávají pořadatelé ve svítivě žlutých a oranžových reflexních vestách, lidé s vlastnoručně vyrobenými transparenty a slogany či s palestinskými vlajkami a překvapivě mnoho dětí nejrůznějšího věku.

Shlukují se kolem nenápadného stánku na kolečkách, kde jiní lidé zdarma nabízejí kávu a čaj. Možná ještě více než počet dětí mě ale fascinuje počet lidí v pokročilejším věku, mezi nimi jsou očividně spousty etnických Švédů a Švédek. Ke dvěma dámám, v jejichž patách jsem přišla, se přidávají další podobně šik ženy — některé s ručně vyrobenými doplňky v palestinských barvách, jiné pouze s vlajkami.

Prostranství před budovou opery se pomalu zaplňuje. Opodál zaparkují dva policejní automobily. Z jednoho z nich vystupuje policista a jde se přátelsky pozdravit s pořadateli protestu jako se starými známými.

Kolem jedné hodiny se shromáždění dává do pohybu. Část lidí se chytá palestinské vlajky dlouhé dobrých patnáct metrů, ostatní se štosují do zástupu za ně. Propalestinské protesty zde mají zpravidla podobu pochodu městem. A jinak tomu není ani dnes.

Chůzi provází pravidelný rytmus zvučných bubnů. Lidé v průvodu si povídají. Abu je fotograf palestinského původu, který žije v Kodani a dnešní akci přijel zdokumentovat. Fotky z protestů pak poskytuje všem volně k užití. Vidí v tom možnost, jak svou prací pomoci šířit povědomí o hrůzách v Gaze.

Druhý člověk, kterého se ptám na motivaci účastnit se protestu, je Rebeka. Je to studentka zhruba v mém věku. S černobílým šátkem elegantně uvázaným kolem krku prochází davem a nabízí lidem jakési letáčky. Jeden si od ní beru.

Je celý ve švédštině, ale z několika povědomých slov luštím, že se jedná o výzvu k odmítnutí účasti Izraele v Eurovizi — každoroční hudební soutěži pořádané Evropskou vysílací unií (EVU).

Dnes už víme, že její iniciativa nevedla k úspěchu. Švédsko mezi státy, které se rozhodly příští ročník Eurovize kvůli účasti Izraele bojkotovat, chybí. K bojkotu nakonec přistoupily pouze čtyři země: Irsko, Nizozemsko, Slovinsko a Španělsko.

Na můj dotaz mi Rebeka sděluje, že působí v občanské iniciativě Rättvisa Malmö (Spravedlivé Malmö), která bojuje za zavedení politiky etického zadávání veřejných zakázek. „Nechceme, aby peníze z našich daní šly na válečné zločiny, útlak nebo ničení životního prostředí,“ vysvětluje mi Rebeka. Podle iniciativy město kooperuje se společnostmi podílejícími se na porušování lidských práv v Gaze a přímo či nepřímo podporuje genocidu páchanou na Palestincích.

Všímám si několika jednotlivců, kteří na podporu průvodu mávají palestinskými vlajkami z oken svých bytů. Procházíme centrem města a zdá se, že počet lidí v průvodu se stále zvětšuje. Někteří kolemjdoucí se do průvodu připojují, většina si ale dění pouze fotí a jde si dál za svým.

Organizačně vše probíhá hladce. Je vidět, že město je na protesty zvyklé. Přestože průvod nakrátko zablokuje několik silnic, netroubí tu jediné auto.

Pochod končí příznačně na náměstí Möllevångstorget — přímo v srdci bývalé dělnické čtvrti Möllevången, která byla od počátku dvacátého století ohniskem švédského dělnického hnutí. Závěrečné projevy zaznívají pod sousoším Arbetets ära (Čest práci) sochaře Axela Ebbeho.

Pořadatelé všem děkují za účast, informují o nadcházejících protestech a dalších možnostech zapojení. Nakonec se drží minuta ticha za nejméně sedmdesát tisíc obětí genocidy v Gaze.

Jeden ze závěrečných projevů patří také zástupci z řad studentské iniciativy Lund Students for Palestine, působící na univerzitě, na kterou nyní sama docházím. Zatímco v České republice jsou studenti z FAMU neprávem osočováni z antisemitismu a na Jihočeské univerzitě dostávají prostor lidé jako Ivo Cerman, tady na jihu Švédska je podpora Palestiny na akademické půdě samozřejmostí.

Na kampusu se jsou všudypřítomné propalestinské symboly a hesla. Ukázkou intenzity zájmu o úděl Palestinců tu ale byla i přednáška izraelského historika Ilana Pappého, autora knih Deset mýtů o Izraeli nebo Etnické čištění Palestiny, na kterou jsem se pro obrovský zájem ani nedostala. Když jsem na jeho přednášku „History Will Not Forgive: Ilan Pappé on Genocide and Zionism“ dorazila, 250 míst v přednáškové hale již bylo dávno obsazeno a dobrá stovka dalších neúspěšných zájemců postávala před budovou.

Podporu Palestiny na univerzitě cítím po celou dobu svého studia, tedy po necelé dva roky. Přímo v Lundu se během minulých dvou let pořádaly protesty, pochody i akademický bojkot.

„Požadujeme, aby Lundská univerzita:

1. Vydala prohlášení solidarity s Palestinou, které deklaruje odpovědnost akademické obce.
2. Zveřejnila a ukončila veškerou institucionální a finanční spolupráci s izraelskými institucemi a společnostmi, které se podílejí na izraelské okupaci.
3. Zavázala se k ekonomické, politické a akademické podpoře palestinských vzdělávacích systémů, studentů, vědců a učitelů.“

stojí v oficiálním prohlášení iniciativy Lund Students for Palestine.

Lundská univerzita se hlásí k deklaraci Magna Charta Universitatum, dokumentu připravenému Univerzitou v Bologni a Evropskou konferencí rektorů (nyní nazývanou Evropská asociace univerzit) v roce 1988. Text identifikuje klíčové principy, které jsou považovány za zásadní pro zdárný provoz univerzit. Patří k nim obrana akademické svobody a institucionální autonomie.

Otázka relevance sedmatřicet let starého dokumentu je ovšem na místě. Pád komunismu, vznik Evropské unie i geopolitické konflikty posledních let zásadně proměnily prostředí, v němž univerzity působí. Dnes se často aktivně zapojují do partnerství s průmyslem a podnikatelskými subjekty, vzdělání se komercializuje a z oné „institucionální autonomie“ se v mnoha případech stává jen další líbivé, ale prázdné slovo.

S o to větší radostí akademická obec v Lundu v květnu přijala zprávu o rozšíření spolupráce s palestinskými vysokými školami. Lundská univerzita již spolupracuje s Betlémskou univerzitou, první univerzitou založenou v Palestině, a nyní spolupráce zahrne i Birzeitskou univerzitu a Arabsko-americkou univerzitu, které se obě nacházejí na okupovaném Západním břehu Jordánu.