Problém je pane Samohýle v tom že i v Bavorsku je nemálo obtížné najít místa, která by byla vhodná pro umístění větrné elektrárny, a zároveň splňovala to kritérium dostatečné vzdálenosti od nejbližší obce. Víceméně právě proto se vlastní řešení hledá v postavení _energetické magistrály" ze severu Německa až na jih: v pobřežních vodách Baltského respektive Severního moře je možno velice účinné větrné elektrárny stavět víceméně podle libosti, a poté bude tato elektřina - po dostavění oné "energetické magistrály" transportována až na německý jih.

Tuto možnost ovšem Česká republika bohužel nemá. Teoreticky by se sice mohla zakoupit v některé z firem které ty větrné elektrárny na moři provozují; ale sotva by mělo smysl kvůli tomu stavět vlastní "energetickou magistrálu".

Takže za propadem české sociální demokracie nestojí nic jiného, nežli jakási nešťastná minoritní účast ve vládě. Jak je to všechno jednoduché!

Zbývá jenom vysvětlit takovou maličkost, proč k víceméně stejnému pádu (pouze poněkud méně strmému) dochází víceméně v celé Evropě. Že by sociální demokracie v jiných zemích byly také "vyždímány" nějakým svým domácím Babišem?...

No dobře, pane Morbicere, podívejme se znovu s odstupem na celou záležitost.

Jako první bod bych ovšem podotkl, že to "ničení lidské duše" viděl Sokrates naprosto stejně jako Vy. Právě proto - alespoň tak jako jeho výroky prezentoval Platón - Sokrates zásadně kritizoval demokratickou formu státu: pro jeho inherentní konzumerismus. Který ničí lidskou duši, to jest její vztah k jakýmkoli vyšším hodnotám.

Problém je ten: dnes už je pojem duše v obecném povědomí prakticky zcela mrtev. Dnešní člověk už fakticky nemá "duši" v pravém slova smyslu, nýbrž je pouze komplexem psychických procesů, respektive poruch. Takže varováním před kažením vlastní duše už dnes není možno nijak reálně argumentovat. A Kantovo odvolávání se na lidský rozum? - Dnešní člověk ve své životní praxi svůj rozum popírá každý den znovu a znovu; jak svým zmíněným excesivním konzumem, tak i systematickým ničením své vlastní přírodní životní základny. Takže ani pomocí apelu na rozum nelze reálně ovlivňovat společenské respektive politické procesy; a už vůbec na něm nelze postavit platnost mezinárodního práva. Ani Sokratova duše, ani Kantův rozum dnes nejsou - bohužel - žádným relevantním faktorem.

Takže tedy - co je vlastně faktickým, reálným fundamentem (mezinárodního) práva? Nedá se nic dělat, ale musíme se vrátit znovu k Hegelovi.

Připomeňme si: i podle Hegela se lidé chovají napřed ryze egoisticky, především ve sféře komerčního styku. Každý hledí jenom na svůj vlastní individuální prospěch. Ovšem - tím jak jsou právě tyto jejich komerční styky a vztahy stále provázanější, komplexnější, tím více se ukazuje že i pro ně je nakonec výhodnější, když tyto vzájemné vztahy budou upraveny právem. Když budou stabilní, vypočitatelné, vymahatelné. Jinak řečeno: i tento ze řetězu utržený egoista nakonec časem pozná, že pro něj bude v konečném efektu výhodnější když svůj privátní egoismus podřídí obecně platným, obecně závazným právním normám.

Hegel zde tedy argumentuje v prvé řadě ryze materialisticky: je to ryze materiální z á j e m každého jednoho subjektu, který vede k náhledu nutnosti, potřebnosti a výhodnosti obecně závazných právních norem.

Nicméně - v této Hegelově argumentaci je zároveň obsažen jeden zcela zásadní zlom. Jestliže k egoismu (a tedy ke vzpírání se právu) člověka vede jeho b e z p r o s t ř e d n í materiální zájem, pak onen náhled v potřebnost obecně platného práva je pouze myšlenkový, tedy ideální.

Vzniká zde tedy konflikt mezi ideálním a materiálním: v ideální rovině si každý přeje přítomnost právních norem - ale v reálné, materiální rovině si každý přeje aby tyto normy byly závazné jenom pro ty ostatní, ale ne pro něj samotného. Neboť pro něj osobně je bezprostředně výhodnější když se právem nemusí řídit.

Vzniká zde tedy trvalý konflikt zájmů, co se přítomnosti, respektive respektování právních norem týče. A teď si musíme položit další otázku: za jakých okolností se tento poměr protichůdných zájmů posune blíže směrem k respektování právních norem.

Bude to čím dál tím více, čím více samotný b e z p r o s t ř e d n í materiální zájem bude pro každého jedince znamenat relativně větší výhodu nežli nevýhodu. A zde vstupuje do hry jeden zcela klíčový faktor: totiž faktor dějinného vývoje.

Klasická chyba při úvahách o právu (a to i zdejších diskusí) spočívá v tom, že se otázky práva a jeho platnosti posuzují ahistoricky. jako něco co existuje mimo čas a prostor, jako něco co má jakýsi transcendentální status. Tak tomu ale v žádném případě není; právo vždy kopíruje reálné společenské vztahy, v jejich dějinném vývoji.

Prvním, kdo nejen do práva, ale do filozofie vůbec zavedl důsledné pojetí dějinného/evolučního vývoje, byl právě Hegel. U něj tento vývoj ovšem měl konec konců ideální, imateriálně strukturální základ. Oproti tomu Marx kontroval, že tímto základem není jakýsi pomyslný "absolutní duch" respektive "světový duch", nýbrž zcela reálné materiální společenské vztahy, v prvé řadě tedy vztahy produkční.

A skutečně můžeme při bližším pohledu vidět: dokud bylo rozhodující formou společenské produkce zemědělství a řemeslnictví, pak se pro tehdejší panovníky vyplatilo prostě si přisvojit tolik území kolik jen dokázali. Touto svou expanzí získali půdu, spolu s rolníky a řemeslníky. Každá teritoriální expanze pro ně tedy znamenala čirý zisk. Jakékoli obecně platné a závazné normy mezinárodního práva by tedy pro ně (to jest pro ty velké a silné z nich) znamenaly omezení jejich možností expanze.

Ovšem - spolu s tím jak se čím dál tím více rozvíjel mezinárodní komerční styk, jednotliví producenti byli stále více závislí jeden na druhém, tím méně výhodné jsou tyto čistě teritoriální expanze. Neboť každou válkou se naruší ono nesmírně citlivé pojivo a předivo mezinárodních komerčních vztahů. Mimochodem - podle některých názorů současného amerického prezidenta Trumpa (který uvažuje stále ještě oním primitivním způsobem čistě teritoriální expanze) od jeho úmyslu anektovat Grónsko nakonec neodradilo nic jiného, nežli dramaticky klesající stavy amerických akcií. Které padaly právě z obavy před tím, jak by tento akt mezinárodní agrese dramaticky rozkolísal veškerou mezinárodní (a tedy i národní) ekonomiku. Bylo by tedy možno říci, že Grónsko před jeho anektováním Spojenými státy nezachránil nikdo jiný nežli americké burzy.

V každém případě se ale ukazuje jak velkou míru pravdy měl Marx se svým poukazem, že reálným základem práva (a tedy i práva mezinárodního) jsou nikoli jakési vzletné ideje, nýbrž zcela profánní materiální faktory, materiální zájmy. A zopakujme si ještě jednou: tyto materiální faktory se v čase vyvíjejí, spolu s rozvíjejícími se produkčními schopnostmi lidstva. Marx zde hovořil o "rozvoji produkčních sil" a v návaznosti na něj o "rozvoji produkčních vztahů". Zkrátka, jak už bylo naznačeno, n a p ř e d dojde k rozvoji v "materiální základně" společenských vztahů - a teprve poté, a to sice analogicky, tedy jako kopie, k témuž rozvoji ve "společenské nadstavbě", tedy i ve sféře práva. A tedy i práva mezinárodního.

Zrekapitulujme si tedy závěrem:

- Postoj aktérů společenských (i mezinárodních) vztahů se vždy vyvíjí na pozadí principiálního konfliktu zájmů: zájmem na obecně závazné regulaci na straně jedné, a zájmem na individuální (egoistické) výhodě na straně druhé. Jinak řečeno: je to konflikt zájmu na dodržování právních norem - a zájmu na jejich porušování.

Poměr těchto zájmů se ale postupem času, postupem vývoje může měnit - tam kde zájem na dodržování reálně převáží nad zájmem na jejich porušování.

Zdrojem (mezinárodního) práva (tj. jeho závaznosti, jeho dodržování) není ani jakýsi "rozumný náhled", ale ani nějaký "šok" z těch či oněch singulárních (válečných) kataklyzmat. Nýbrž reálným zdrojem v pojímání práva je obecný dějinně-evoluční vývoj; kde musíme v prvé řadě dát za pravdu Marxovi, s jeho poukazem na prioritu materiálních, produkčních vztahů.

Z tohoto hlediska je tedy docela dobře možné, že v budoucnosti, až budou země této planety ještě mnohem více čistě komerčně, produkčně svázány a propojeny, že spolu s tím zesílí obecný zájem na přijímání, a především dodržování obecně platných zákonných norem. Problém doby současné je, že my se stále ještě nacházíme ve fázi, kdy tyto protichůdné zájmy mají víceméně paritu. To jest: především menší státy mají zájem na dodržování závazných norem mezinárodního práva; zatímco ti velcí hráči mají spíše zájem na tom, aby své zájmy mohly prosazovat čirou vlastní silou.

Ještě jednou tedy: my zásadního obratu k lepšímu nedosáhneme tím, že do (mezinárodního) práva prosadíme další a další normy. I kdyby se to nakrásně podařilo, vedlo by to jenom ke zvýšené míře jejich porušování; takže nakonec by obecně poklesl respekt dokonce i k těm normám stávajícím. Zkrátka, bylo by nakonec dost možná ještě hůře. Nedá se nic dělat, ale je tomu tak.

Zastavme se teď u oné druhé otázky. Tedy u toho, co reálně ovlivňuje jednání lidí. Pan Novotný má tedy pravdu se svou skepsí nad doufáním, že by mravní jednání u lidí mohl v dostatečné míře vybudit pouze jejich rozumový náhled. Tak tomu skutečně není.

Na druhé straně pan Novotný sám argumentuje tím, že lidé nahlédnou, že dodržování norem (mezinárodního) práva pro ně samé bude výhodnější, nežli jejich nedodržování. (Respektive vůbec neexistence těchto norem.) Zde ovšem pan Novotný v prvé řadě opomíjí tu skutečnost, že subjekty mezinárodního práva nejsou lidé, nýbrž státy. A že (a na to jsem upozornil už v mé první replice) pro státy může být přečasto mnohem výhodnější mezinárodní normy ignorovat, nežli je dodržovat. Zkrátka, jestliže pan Novotný proti nezávaznosti argumentů filozofických staví - domnělou - sílu reálné praxe, pak je nutno konstatovat i že jeho vlastní argumentace do značné míry stojí na písku.

Takže - co tedy? Není žádná naděje na změnu k lepšímu?... Vraťme se zpět k Hegelovi. On totiž - ačkoli filozof idealismu - sám používá jeden velmi materialistický argument. Už jsem na to upozornil: příslušníci "občanské společnosti v materiálním smyslu", tedy společnosti buržoazní, tj. společnosti v její komerční činnosti - ti sice jsou naprostými egoisty kterým je zcela lhostejný zákon obecné mravnosti, oni hledí jenom na svůj vlastní prospěch. Nicméně - právě v této říši egoismu časem nahlédnou, že přítomnost obecně platných zákonů je i pro ně výhodnější, nežli jejich absence. Takže i oni se nakonec časem propracují k poznání, že obecně závazné normy mají platit i nad jednotlivcem.

Tento Hegelův argument by tedy posiloval pozici pana Novotného. Jenže - on k tomu všemu poté přišel ten zpropadený Marx, a všechno bylo rázem zase úplně jinak. Podle Marxe je to totiž právě ten imanentní egoismus komerční sféry (tedy buržoazní společnosti), který to vždy vyhraje nad oněmi obecnými normami. A co hůře: tyto obecné zákony buržoazní společnosti ve skutečnosti slouží pouze k tomu, aby svou zdánlivou neutralitou kašírovaly stav vykořisťování a třídní panství buržoazie.

A jsme tedy opět tam, kde jsme už byli, dalo by se říci. Co teď tedy platí více, co je vyšší, silnější realitou tohoto světa: náhled že nakonec pro každý jednotlivý subjekt je výhodnější existence obecně platných norem jednání - anebo naopak jeho individuální egoismus?... Na dané úrovni na tuto otázku neexistuje definitivní odpověď. Oba faktory jsou bezpochyby ve hře; potíž je v tom že každý z nich působí zcela opačným směrem.

Nebudeme zde dále sledovat otázku, co všechno reálně ovlivňuje, motivuje lidské jednání. (To by bylo příliš rozsáhlé téma.) Zde můžeme uzavřít: pokud je zde řeč o normách mezinárodního práva, pak nelze jednoznačně tvrdit že existence obecně závazných norem je výhodnější pro všechny státy stejným způsobem. Především pro supervelmoci je mnohem výhodnější, když je jim zachována možnost ovlivňovat mezinárodní dění (to jest: prosazovat své vlastní zájmy) svou vlastní silou. Je tedy dost marné očekávání pana Novotného, že se mezinárodnímu společenství podaří těmto velkým hráčům proti jejich vůli vnutit nějaký zcela všeobecně závazný normativní řád. Dokud jejich vlastní velmocenské zájmy převýší nad jejich případným zájmem na všeobecnou regulaci mezinárodních vztahů, pak se takovéto snahy vždy minou účinkem. A to právě v tom reálném empirickém světě, na který se pan Novotný tak rád odvolává.

Pane Morbicere, možná to bude pro někoho překvapivé, ale ten spor pánů Profanta a Novotného o Kanta má svůj kořen vlastně už u Sokrata. A jako obvykle v obdobných případech, toto řecké filozofické prostředí nám danou záležitost podává v ryzí, jasné podobě.

O co tenkrát šlo? Samozřejmě ne o platnost norem mezinárodního práva; ale jednalo se vůbec o to, zda - a především na základě čeho - lidé vůbec mají jednat morálně. Tedy zachovávat základní normy mravního jednání.

Právě to je ta nejzapeklitější otázka ze všech: proč by člověk vlastně vůbec měl jednat morálně, když nemorální jednání je pro něj osobně přečasto mnohem výhodnější?... A je nutno uznat panu Novotnému že má pravdu v tom, že na tuto otázku filozofové už celá tisíciletí velmi namáhavě hledají nějakou přesvědčivou, a především nějakou obecně uznávanou odpověď.

Jak tedy v této věci argumentoval velký Sokrates? Jeho argumentace byla skutečně poněkud nečekaná (což ovšem právě patří k velkému mysliteli, že přichází s novými náhledy). Sokrates počal tím, že každý člověk ze své naprosté přirozenosti hledí na to, aby si udržel své zdraví. Tedy zdraví svého těla. Neboť přece jedině naprostý pomatenec by vědomě ničil své vlastní zdraví.

To se tedy zdá být nevývratným argumentem. Na to pak Sokrates navázal dalším krokem: vedle těla má každý člověk také svou duši. A protože nejvlastnějším jádrem této duše je dobro, pak ten kdo koná zlo sám ničí svou vlastní duši. Výsledný Sokratův závěr je tedy ten: stejně jako jenom naprostý pomatenec by ničil záměrně své fyzické zdraví, tak stejně tak každý rozumný člověk musí usilovat o to, aby si neničil svou duši - a tedy aby jednal mravně správně.

Takový byl tedy argument Sokrata; ovšem Aristoteles tuto jeho argumentaci zavrhl, s tím že jsou to pouze idealistické úvahy, ale že ve skutečnosti, v reálném životě může v lidech mravní jednání probudit a upevnit jenom důsledná a striktní výchova.

Samozřejmě, že pragmatický Aristoteles měl bezprostředně mnohem více pravdy, tedy že lidé daleko spíše jednají v důsledku výchovy, nežli na základě nějakého filozofického poznání. Ovšem - zde došlo ke zjevnému nedorozumění. Sokrates sám samozřejmě nebyl natolik naivní aby se domýšlel že jenom tímto filozofickým argumentem změní svět. Ale jemu šlo o to, aby mohl předložil nějaký - o sobě nevývratný - argument pro zodpovězení oné výše položené otázky, totiž proč by člověk v ů b e c měl mít důvod jednat mravně. Sokratova odpověď tedy zní: protože v opačném případě poškozuje, ničí sám sebe. (Snad smím podotknout: shodou okolností chystám pro BL text na téma "Existuje absolutní morálka?", kde se chystám argumentovat dosti podobným způsobem jako právě Sokrates.)

Vidíme tedy, že u Kanta se nám skutečně fakticky pouze znovu opakuje ten základní problém (i jeho řešení), jak je vidíme už u Sokrata. Ani Kant nijak netvrdí, že jeho mravní imperativ sám o sobě změní svět. Kant pouze poukazuje na to, že každý člověk kdo nebude usilovat o nastolení rozumných zákonů regulujících vztahy mezi lidmi a národy, že tím popře sám sebe jako rozumnou bytost. Jediný rozdíl mezi Sokratem a Kantem tedy spočívá v tom, že Sokrates jako fundament lidské duše označil dobro, pak pro Kanta byl rozhodujícím rysem člověka jeho rozum.

Máme tedy k dispozici hned dva - a to nesporně závažné a sotva vyvratitelné - filozofické argumenty pro to, že by se člověk měl chovat mravně. Zbývá otevřená ovšem druhá otázka, totiž čím je jednání lidí formováno, určováno, motivováno v reálném životě a v reálném světě. Neboť zde jak známo převelice často nic neplatí ani dobro, ani rozum.