Tohle je, pane Morbicere, přesně ten důvod proč "Argument" raději vůbec nečtu. Nechci si četbou takovýchto zvráceností kazit žaludek. Zdá se, že Drulák ztratil už i poslední zbytky jakékoli soudnosti.

Nejsem si v tuto chvíli tak docela jistý tím co chcete říci respektive dokázat, pane Morbicere. Takže prostě bod po bodu:

Co se evolučního vývoje týče, pak zde máte ovšem plnou pravdu v tom, že to co se nám jeví jako vývoj skokem, má za sebou dlouhou řadu malých dílčích, napohled nepozorovatelných změn. Takže nakonec dojde k bodu, kdy kvantita se změní v kvalitu.

Na straně druhé tomu tak nemusí být vždycky tak, že by neexistoval "čtvrtinový gepard". Například při známém "pochodu ryb na pevninu" existovalo dost dlouhé přechodné období, kdy tyto ryby byly "poloviční ryby" a "poloviční suchozemci". Zkrátka, evoluce může probíhat v různých formách, těžko jí něco předepisovat.

Pokud jste chtěl poukázat na to že ani napohled nepatrné ekologické snahy současných ekologických aktivistů nejsou zcela zbytečné, neboť jednoho krásného dne ve svém souhrnu povedou k oné kýžené skokové změně, tedy ke společnosti zcela nového typu, se zcela jiným vztahem člověka k přírodě - pak pravdu máte dozajista v tom, že tyto ekologické snahy už dnes mají svůj nesporný smysl. To jsem nikdy nepopíral.

To jest přesněji: p o k u d dojde k oné skokové (revoluční) změně, bude dozajista stát i na těchto snahách a dílčích úspěších dnešních ekologistů. Ovšem - bohužel tento vztah neplatí obráceně, to jest nijak nelze s jistotou predikovat že když jenom bude naplněno určité kvantum ekologických aktivit, že už jenom tím bude dosaženo oné radikální změny v nastavení lidstva.

Vraťme se k Vašemu příkladu s gepardem: samotný fakt že tomuto gepardu denně do jeho masité stravy přidáme potají hlávku zelí asi sotva povede k tomu, že jednoho krásného dne se z tohoto dravce stane nevinný býložravec.

Zkrátka: snažit se o pozitivní (ekologické) změny je dozajista dobrá věc; ale to vše se odehrává v mnohem širším rámci, který teprve rozhoduje o tom zda tyto snahy povedou či nepovedou k žádoucímu výsledku.

U člověka respektive lidstva je tento obecný rámec určen primární motivací subjektu respektive lidského jedince k jeho jednání. Tato motivace je dána především čirou nutností vlastního přežití; z které pak nevyhnutelně vyplývá priorita vlastního osobního zájmu nade vším ostatním. A teprve sekundárně k tomuto primárnímu egocentrismu přistupuje strategie pospolitého jednání, vzájemné podpory, a tedy odpovědnosti vůči celku.

Veškeré snahy o nějaké zásadní umravnění lidské bytosti (ať už v oblasti ekologické, nebo obecně společenské) znovu a znovu narážejí na toto primární usilování jednotlivého subjektu o jeho vlastní individuální prospěch. (Kromě jiného na této prosté skutečnosti ztroskotaly všechny pokusy o socialismus.)

Jinak řečeno: pokud chceme dosáhnout toho aby se člověk začal chovat ekologicky, ale vůbec společensky odpovědně, pak musíme dokázat nějakým způsobem překonat, ne-li přímo zlomit tuto přirozenou, evolučně danou prioritu individuálního zájmu před zájmem veřejným. A to je obrovský problém; právě proto že je zde nutno jít proti samotné evoluci.

A ještě nedosti toho. Tento přirozený sklon člověka k upřednostňování vlastního, individuálního zájmu před zájmem obecným je v současné éře ještě posilován dvěma klíčovými faktory fungování stávajícího typu společnosti: za prvé v oblasti materiálně-ekonomické, za druhé v oblasti politické.

V oblasti ekonomické se jedná o docela obyčejný kapitalismus: ten je samozřejmě založen výhradně na všeobecném usilování o prospěch soukromý, nikoli o prospěch společný; tento kapitalismus tedy onen přirozený lidský egoismus ještě mnohonásobně posiluje, amplifikuje.

A za druhé, stejně tak současné politické uspořádání liberalismu, respektive liberální demokracie: to je stejně tak (přes všechnu ideologickou rétoriku o "vládě lidu") fakticky fixované výhradně na individuum, na tzv. "svobodného jednotlivce" - a spolu s tím je zde tedy opět zájem individuální preferován před zájmem veřejným.

To znamená: pokud by mělo opravdu být dosaženo "skokové" změny stávající společnosti ve smyslu enviromentálním, pak k tomu naprosto nepostačí usilovat pouze o (dílčí) změny ekologické, nýbrž zároveň by od základu bylo nutno změnit mechanismy jak tržní ekonomiky (čili kapitalismu), ale stejně tak by bylo nutno osvobodit se od politické formy liberální demokracie, s její demagogií "svobody". Která ve skutečnosti cementuje stav neodpovědnosti individua vůči zájmům celku.

Tak to je tak asi v kostce všechno, pane Morbicere. Ještě jednou: ano, usilovat o (dílčí) ekologická zlepšení má samozřejmě svůj smysl; ale nepropadejme iluzi že jenom tím dosáhneme nějaké zásadní kvalitativní změny v celkovém nastavení člověka a lidstva. K tomu by bylo zapotřebí mnohem víc.

Už jsem v předešlých diskusích tento aspekt opakovaně zmínil, nyní je tedy na čase ho konečně dotáhnout do konce: vůči současné levici jsem vyslovil tu výtku, že jedním z jejích klíčových deficitů je, že "spí, sní a nemyslí". Že tedy namísto střízlivého a odpovědného posouzení objektivního stavu tohoto světa se tato levice stále ještě utápí jenom ve svých - namnoze vysloveně fantaskních - snech o tom jak obrátit, vylepšit, zhumanizovat tento svět.

Dozajista, takto mnou atakovaná levice by mohla namítnout: "Jak to?! My přece znovu a znovu předkládáme kritické analýzy současného světa! Co po nás kdo může chtít víc?!..."

No ano; nelze popřít že tyto kritické analýzy od levicově smýšlejících autorů nejen že existují, ale že nezřídka jsou i skutečně kvalitní, důkladné, výstižné. Jenže - on se zde hned vzápětí ukazuje jeden zcela zásadní problém: jako vždy tato levice vidí všechny chyby a vady u svého ideového a politického protivníka, ale nevidí "břevna v oku vlastním".

Jinak řečeno: tato levice má v mnohém bezpochyby pravdu; ale tato pravda bývá pravidelně velice selektivní. A za druhé, standardním postojem této levice je: "Když máme pravdu se svou kritikou našeho odpůrce, pak to bez dalšího znamená, že naše vlastní koncepty jsou naprosto odůvodněné a správné!". Jenže pravdivost kritiky a pravdivost vlastních konceptů, vlastních názorů, to jsou dvě zcela rozdílné věci.

Zopakuji znovu co jsem naznačil už v minulém vstupu: jestliže chceme nějakým způsobem pozitivně změnit svět (a člověka), pak vždy budeme nevyhnutelně s tímto světem a s tímto člověkem konfrontováni v celé jejich komplexitě, v celé jejich mnohoznačnosti, v celém jejich rozporuplném rozpoložení. A zde platí pouze jediné: buďto dokážeme této komplexitě dostát - anebo se ocitáme mimo samotnou realitu.

A to je právě to co současné levici vytýkám ze všeho nejvíce: že se stále křečovitě upíná na své vlastní představy, jak by tento svět p ř e c e byl krásný kdyby se jenom chtěl řídit těmito humanistickými představami levice; a tato levice nijak nepokládá za potřebné svou agendu postavit na nezaujatém poznání, jaký je tento svět doopravdy, ve své vlastní realitě.

Vraťme se k otázce myšlení. Jak řečeno nelze zcela právem tvrdit, že současná levice nemyslí vůbec. Jenže - nikdo se nijak hlouběji nezabývá otázkou, o jakou f o r m u, o jaký způsob myšlení se zde vlastně jedná. Velcí myslitelé minulosti (Platón, Aristoteles, ale i novější jako Hegel a Marx) svým způsobem myšlení sledovali především dva základní cíle: za prvé postihnout onu zmíněnou k o m p l e x i t u světa, světového dění; a za druhé od jevové, povrchní stránky věcí se propracovat k jejich skryté, niterné p o d s t a t ě. Dnešní levice ale nečiní ani jedno ani druhé.

Dnešní levice, jakkoli je kritická vůči mnoha (sociálním a mocenským) atributům současného světa, ve skutečnosti plně propadla jeho největším slabostem, jeho největším omylům. Stejně jako on se tato levice nedokáže osvobodit od plochého, lineárně racionalistického myšlení; a stejně tak jako on i ona jevovou stránku dění zaměňuje za pravou podstatu.

Ten první omyl, tedy omyl lineárního myšlení, má za důsledek zmíněný partikularismus, tedy omezení se na pouhé dílčí pravdy; druhý moment, tedy ztráta schopnosti vidět, hledat pravé podstaty společenských procesů, vede ke slepé víře v omnipotenci politiky. Zkrátka, tato levice věří že jenom nějakým jediným, dílčím opatřením, a to primárně v oblasti politiky, dokáže cíleně a úspěšně změnit, zhumanizovat tento svět.

Přičemž k těmto politickým iluzím této levice patří jak víra v pouhé konvenční získání politických většin v parlamentech, tak ale i víra jakousi "všelidovou demokracii", tak ale i víra ve změnu vlastnických forem, jejich převedení z forem soukromovlastnických do forem kolektivních. Neboť i vlastnické formy jsou ve skutečnosti nakonec také součástí oné pouze vnějškové, povrchní sféry, vlastnický titul je až posledním článkem celého kauzálního řetězce. Nejvlastnější příčiny a faktory společenského dění, společenské skutečnosti leží až mnohem hlouběji.

Tohle tedy vytýkám současné levici: že od svého ideového protivníka pasivně převzala jeho povrchní formy myšlení, nechala se vlákat do jeho pasti pouhého politikaření, a že ztratila jakoukoli schopnost toho způsobu myšlení, který praktikovali velcí myslitelé minulosti.

Tato levice se tedy utápí jak v partikularismech, tak i v efemeritách, a není schopna se z tohoto bahna nicotnosti a pseudořešení vyhrabat ven. V tomto uzavření se do ulity "jediné správné pravdy" jde tato levice tak daleko, že už není ani schopna dosáhnout pochopení mezi jejími různými částmi; natožpak pochopení pro jiné části společenské reality vůbec.

To kritizování politického a ideového protivníka ve kterém současná levice vybíjí svůj intelektuální potenciál - to je ve skutečnosti velice snadné dílo. K tomu postačí obvykle jenom trochu ostrovtipu. Ale pokročit někam dále, k hledání skutečné skryté pravdy tohoto světa - k tomu je zapotřebí něco mnohem více, v prvé řadě ochota k vlastní nemilosrdné kritické sebereflexi.

"Zkoumal jsem sám sebe," prohlásil svého času Sokrates. Pokud by se současná levice závažně chtěla vyhrabat ze svého současného ideového marasmu, musela by dokázat učinit ten samý krok.

No ano, možná že to k "tvrdé krizi" opravdu směřuje, pane Morbicere. Jenže - dokud ta skutečně nepropukne s plnou tvrdostí, do té doby současné lidstvo nic nezmění na svém konzumerismu. A pokud taková krize opravdu propukne - pak na některé věci bude dost možná definitivně pozdě, ale jinak nastanou takové důsledky jak jsem je popsal minule: možná že přeživší část lidstva pak skutečně změní své jednání, ale nebude to pravé řešení, protože ten nový způsob chování lidí bude pouze vynucený, nebude výsledkem skutečného procitnutí. A stále zůstává nevyřešená otázka ekonomického modelu.

Milan Čech: myslím že už jsem zde zmínil že ho trochu znám z Britských listů, kde ovšem (stejně jako o něco později i já sám) narazil na tamější cenzuru, takže odešel jinam. Jeho ekologický radikalismus je dozajista sympatický, ale nezřídka přestřeluje přes cíl, respektive ani on není schopen předložit modely které by byly ekologické, a zároveň realistické.

Ekologisté si pořád nedokáží uvědomit, jak hlubokou pravdu vyslovil svého času Erazim Kohák: "Ekologové se domnívají, že postačí zachránit přírodu. Filozofové oproti tomu věří, že je zapotřebí zachránit celého člověka."

To je právě ten základní problém, pane Morbicere: všechna stávající řešení (jak ekologická tak obecně levicová) trpí tím, že mají pouze partikulární charakter. Jsou omezena pouze na jednu určitou výseč lidské, společenské skutečnosti. Jenže - ať chceme nebo nechceme, my jsme nakonec vždy konfrontování s životní skutečností celou, v její celé, nezkrácené komplexitě. A když nejsme této komplexitě schopni dostát - pak se svými pouze partikularistickými modely nutně narážíme na zeď nepochopení.

Další doklad faktu, že pouhá levicovost sama o sobě není nijakou baštou proti korupčnímu jednání. Nedá se nic dělat, ale je tomu tak.