Bezpochyby zajímavý poukaz. Nicméně zde by bylo nutno položit otázku, zda daný fenomén - tedy příklon nemalé části populace západního světa ke "konkurenčním" státům s autoritářskými režimy - je skutečně příčinou slabosti současné levice - anebo ale naopak až jejím důsledkem.
Zde je situace opravdu velmi složitá, propletená. Nesporným faktem je, že zmíněná část populace zemí "demokratického Západu" se v tomto uspořádání cítí být trvale deprivována, a hledá vůči tomuto zřízení radikální alternativy. Přičemž tyto alternativy jsou hledány 1. u čistě politického odpůrce vlastního státu, který je emocionálně negován; za 2. u států autoritativního typu obecně.
Co je důležité: rozklíčovat si konkrétně příčiny tohoto odporu této části populace. Jaké jsou vlastně příčny toho, že naprosto nemalé (a zdá se že stále vzrůstající) části populace napohled přece tak svobodných a humánních států liberální demokracie se s tímto státem vnitřně rozloučí, nepovažuje ho za svůj, a hledá vůči němu radikální alternativy?
Není pochyb o tom, že zčásti se jedná o docela "obyčejné" kverulanty. Kteří se - z čistě psychologického hlediska - najdou vždycky. Ale vzhledem k tomu že tato část daného segmentu je konstantní (a jak řečeno její motivace jsou ryze individuálně-psychologické), nebudeme dále tuto linii sledovat.
Pro nás jsou významné jiné faktory. Za prvé, negativní postoj proletariátu vůči kapitalistickému zřízení, kde se cítí být vykořisťováni, respektive kde jsou trvale deprivováni svou materiální situací. Ovšem - tento faktor mohl působit daleko spíše v minulosti nežli dnes; zmíněný Sovětský svaz (který mohl v daném ohledu argumentovat relativní sociální rovností a víceméně garancí práce pro všechny) už neexistuje; a Čína už dávno v ekonomické oblasti zavedla kapitalismus.
Daleko spíše se zde tedy zdá působit faktor jiný: touha po pevné, určující autoritě, poté co stát liberální demokracie se ukazuje být čím dál tím více bytostně neschopný dát člověku nějaké hodnotové, a tedy i životní ukotvení. Apologeti tohoto státu liberální demokracie mohou stále dokola opakovat že poskytnutí takovéhoto hodnotového zakotvení vůbec není úkolem státu; holým faktem ale nakonec je, zda se člověk ve státě tohoto typu cítí být existenciálně ukotven, anebo ne. A politické zřízení liberální demokracie se svou inherentní lhostejností vůči člověku (jakožto nevyhnutelný důsledek onoho hodnotového indiferentismu) jak řečeno toto ukotvení poskytnout nikdy nemůže.
Zde se obloukem dostáváme k východisku našich úvah: je příklon k východním autoritativním státům příčinou, anebo důsledkem slabosti levice? Problémem současné levice totiž je, že ona ani v sociální oblasti už nedokáže předložit žádný realistický projekt, který by mohl být alternativou k poměrům v tržní ekonomice (a tedy v kapitalismu); ale tato levice už ani nemá žádnou vlastní ideu, která by mohla přinést zmíněné hodnotové, a tedy existenciální ukotvení člověka. Někdejší projekt socialismu jakožto společného díla za společnou "zářnou budoucností lidstva" je definitivně mrtev; a současná levice nemá - kromě nezřídka až přímo fundamentalisticky vedených "kulturních bojů" a neustálých nářků nad zlým "neoliberalismem" v tomto ohledu co nabídnout.
Takže nakonec se skutečně daleko spíše jeví, že příklon částí populace západních demokracií k autoritářským státům typu současného Ruska je spíše důsledkem - ideové - slabosti současné levice, nežli její vlastní příčinou.
Kapitalismus si koupil nejen proletáře, on si koupil člověka vůbec. To byl právě ten klíčový omyl který byl učiněn při instalování novodobé občanské ("demokratické") společnosti: že se tak nějak předpokládalo že osvobozený člověk-občan se bude k věcem veřejného zájmu chovat odpovědně. A zcela se ignoroval ten fakt, jak neuvěřitelně rychle v této demokracii reálný kapitalismus dokáže zkorumpovat člověka. Zatemnit jeho mysl, zaslepit ji neustálým toužením po ryze materiálním prospěchu, po požitcích všeho druhu. Takže tento údajně "svobodný" člověk je ve skutečnosti těmto svými materiálními závislostmi ovládán ještě dříve, nežli se vůbec dostaví k volební urně aby tam mohl "svobodně" rozhodovat o příštích osudech státu a celé společnosti.
A přitom - tohle všechno naprosto bylo možno vědět. A byla tedy fakticky povinnost to vědět. Neboť už Platón ve své kritice demokracie zcela jasně popsal právě tohle: že v této "naprosto svobodné" demokracii lidé jako první věc propadnou svému hédonismu. Své pohodlnosti. Svému konzumerismu. A spolu s tím ztratí jakýkoli pocit odpovědnosti vůči celku, vůči své obci.
To všechno tedy byly a jsou zcela známé věci. A proto cesta těchto novodobých demokracií byla a je nejenom falešná, ale navíc z vlastní viny falešná. Vytvořil se zde fiktivní obraz rozumného, vždy odpovědně jednajícího občana - aby se reálně vytvořil poživačný hédonista, který spíše nechá v klimatickém kolapsu zahynout celou planetu, nežli aby nějakým zásadním způsobem omezil své vlastní choutky.
Pokud tedy vůbec ještě je nějaká naděje na záchranu, bylo by jako první krok nutno uvědomit si tuto zásadní a neodstranitelnou vadu těchto novodobých demokracií. A pak by bylo nutno znovu zcela od počátku promyslet, jak to udělat aby se z tohoto hédonisty skutečně stal občansky a mravně odpovědný jedinec. Právě to by byla ta teoretická práce o které jsem mluvil.
"zcela přehlušila rozumnou debatu o tom, co vlastně nejen demokratický socialismus, ale i progresivismus jsou" - ano, takovéto diskuse by bylo velice zapotřebí, a to i v našich zeměpisných šířkách. Především demokratický socialismus - někteří pro něj horují a jiní proti němu fanaticky bojují, a přitom nikdo pořádně neví čím by tento "demokratický socialismus" vlastně měl doopravdy být.
Shodou okolností mi zrovna dnes projela hlavou myšlenka, že dramatický útlum diskusí i na DR je zapříčiněn především tím, že veškerá levice - ať radikální či mainstreamová - vůbec nepovažuje za potřebné nějak složitěji přemýšlet. Mainstreamová levice se po celá desetiletí spoléhala na taktiku "prostě pojedeme dál tak jako doposud", domnívala se že si vystačí s bojem za sociální požadavky chudších vrstev. A nyní když musela zjistit že tento projekt už netáhne, najednou neví kam dál. Radikální levice si oproti tomu stále pěstuje svůj sen o jakémsi "družstevním socialismu" - aniž by ale tuto vizi podložila nějakým komplexnějším teoretickým aparátem. V podstatě se jedná o starou víru v socialismus pouze v novém balení; jinak řečeno pokus o nahrazení revoluce poněkud umírněnějšími prostředky.
Mimochodem, zrovna v minulých dnech jsem byl v diskusích na Britských listech skutečně konfrontován s názorem, že (pro radikální levici) jsou jakékoli teoretické úvahy naprosto zbytečné; že je prostě zapotřebí nějak zásadně změnit tento svět, a pak už se nějak uvidí. Dokud se levice bude takto přezíravě, až vysloveně cynicky stavět k potřebě hluboce odůvodněné teoretické práce, pak není možno se divit tomu že se dostává stále více na periférii dění. A že je vytěsňována především radikální pravicí.
Tato neochota levice myslet je ovšem jenom součástí mnohem hlubšího problému, respektive obecnějšího vývoje. Celá novodobá společnost, vzešlá z občanských revolucí 18. století, je fakticky založená právě na takovémto pohrdnutí myšlením. Jestliže velcí myslitelé starověku jako Platón či Aristoteles ještě rozebírali socioekonomickou realitu ze všech jejích možných aspektů, pak veškerý novodobý model liberální (respektive liberálně demokratické) spolenosti stojí na naprosto triviální představě: prostě lidem poskytneme jejich "lidská práva", dáme jim svobodné volby - a všechno pak už pojede jako po másle, svým vlastním samospádem. Takto triviální pojetí lidské respektive společenské dynamiky nikdy nemohlo obsáhnout všechny aspekty, všechny problémy, všechny konflikty natolik vysoce komplexního útvaru jako je lidská společnost. Všechno mohlo do určité míry uspořádaně fungovat pouze potud, pokud bylo možno (v západním světě) mysl rozhodující části populace fixovat na stále rostoucí konzum, spolu s vírou v samospasitelnost neustálého technického rozvoje. Obojí se nyní ale začíná hroutit; a spolu s tím se nevyhnutelně hroutí i struktury a vnitřní soudržnost společnosti tohoto typu. To vše je tedy - zopakujme ještě jednou - důsledkem faktu, že při instalování této společenské formy bylo rezignováno na myšlení; totiž na myšlení v důslednějším, důsažnějším, hlubokém smyslu. Tak jak ho praktikovali například zmínění antičtí myslitelé.
Dnešní rozklad, dnešní hodnotová i politická dezorientace jsou pouze logickým a přirozeným důsledkem této hybris, této pýchy moderního člověka který propadl přesvědčení že celý svůj svět i vlastní život dokáže zvládnout jenom svou vlastní - údajně svobodnou - vůlí, svým aktivismem; a že nemá zapotřebí lámat si hlavu nějakými složitými teoretickými úvahami.
Čistě heslovitě, Ondřej Holub zde ve zdánlivě pouze běžném povolebním komentáři vyslovil tři velké pravdy, které by stály za bližší pozornost:
1. Dosavadní úspěchy hnutí ANO spočívají na fundamentu přízemního ideového horizontu (českého) mainstreamu, jinak řečeno tuctového maloměšťáčka nehledícího dále nežli za pokud možno nesložitý a pohodový modus vlastní existence.
2. České politické elity se už ani vůbec nesnaží národu zprostředkovat nějaké vyšší ideje.
3. Dialektika.
K bodu č. 2: fakticky tím posledním kdo se o zprostředkování nějaké takovéto vyšší mravní a občanské ideje pokoušel byl Václav Havel; a to už je opravdu hodně dávno. Tyto jeho snahy byly naivní, spočívaly spíše na fikci, nežli na realitě ideálního antického občana; nicméně je nutno mu atestovat, že se alespoň pokusil. Zatímco dnešní "elity" (a to zdaleka ne jenom ty z hnutí ANO) už dávno pohřbily veškeré vyšší ideové horizonty, nejsou schopny dohlédnout nikam dále nežli za každodenní politické pachtění.
K bodu třetímu: dialektika. Ondřej Holub hovoří o potřebnosti střetávání, jehož absence vede ke stagnaci. Zde by bylo zapotřebí vědět, zda tím měl na mysli pouze interní stav hnutí ANO, které jakožto "strana jednoho muže" je názorově homogenní, to jest bez jakékoli interní diskuse pouze papouškuje názory a rozhodnutí svého vůdce. Anebo zda tím měl autor na mysli dialektické střetávání ve vyšším smyslu. Takové totiž chybí nejen v ANO, a nejen v české politice, nýbrž v politickém uspořádání liberální demokracie vůbec. V ni sice dochází k neustálým konfliktům, bojům a střetům - ale víceméně pouze v ryze politické rovině. Tedy v takové rovině, kde se jedná jenom a pouze o bezprostřední politický, tedy mocenský zisk; ale kde naprosto absentuje nejen snaha, ale i vůbec vědomí nutnosti a potřebnosti pozitivního překonávání protikladů. Kde teprve je tedy možno hovořit o dialektice ve vlastním slova smyslu.
To vše dohromady znamená: současná společnost (a to opět zdaleka ne pouze ta česká) je utopena v marasmu maloměšťácké přízemnosti, úzkého ideového, ale i myšlenkového horizontu mainstreamu. A je nakonec zcela jedno, která politická partaj tento ideově rozbředlý mainstream právě vede. Řešení nespočívá v tom zvolit jinou partaj; řešení může spočívat jedině v tom mít odvahu překročit hranice tohoto zbahnělého mainstreamu.
Ačkoli zpráva Jiřího Pehe o - eventuální - nové hvězdě amerických demokratů napohled vyznívá optimisticky, je to ve skutečnosti značně smutné čtení.
Smutné proto, že je zjevně zapotřebí až nějakého mimořádně nadaného charismatika, aby dokázal přinést - a americkému voliči zprostředkovat - alespoň několik málo progresivních témat. Zkusme si opět jednou připomenout: původní představa demokracie byla taková, že v principu všichni občané se budou svým dílem podílet na rozumné, racionální a odpovědné veřejné diskusi o záležitostech společného zájmu. Jaká je ale realita?
Narážejí na sebe znovu a znovu dva ideologické bloky, z nichž ani jeden ani druhý neprojde zkouškou nějaké hlubší sebereflexe. Místo racionálních argumentů na všech stranách vítězí populismus, místo odpovědnosti vůči zájmům celku všude stojí v popředí zájmy partikulární, či přímo čistě osobní.
Tato demokracie se už od svého původního ideálu vzdálila stejně tak daleko jako svého času totalitní "reálný socialismus" od socialismu původního, autentického. A má teď být naší jedinou nadějí, že nás od tohoto současného politického i mravního marasmu zachrání nějaký progresivní americký charismatik?...
Hrozba radikální levice? Jen strašení. Skutečných radikálů je v USA do čepice
Jiří Pehe
Bezpochyby zajímavý poukaz. Nicméně zde by bylo nutno položit otázku, zda daný fenomén - tedy příklon nemalé části populace západního světa ke "konkurenčním" státům s autoritářskými režimy - je skutečně příčinou slabosti současné levice - anebo ale naopak až jejím důsledkem.
Zde je situace opravdu velmi složitá, propletená. Nesporným faktem je, že zmíněná část populace zemí "demokratického Západu" se v tomto uspořádání cítí být trvale deprivována, a hledá vůči tomuto zřízení radikální alternativy. Přičemž tyto alternativy jsou hledány 1. u čistě politického odpůrce vlastního státu, který je emocionálně negován; za 2. u států autoritativního typu obecně.
Co je důležité: rozklíčovat si konkrétně příčiny tohoto odporu této části populace. Jaké jsou vlastně příčny toho, že naprosto nemalé (a zdá se že stále vzrůstající) části populace napohled přece tak svobodných a humánních států liberální demokracie se s tímto státem vnitřně rozloučí, nepovažuje ho za svůj, a hledá vůči němu radikální alternativy?
Není pochyb o tom, že zčásti se jedná o docela "obyčejné" kverulanty. Kteří se - z čistě psychologického hlediska - najdou vždycky. Ale vzhledem k tomu že tato část daného segmentu je konstantní (a jak řečeno její motivace jsou ryze individuálně-psychologické), nebudeme dále tuto linii sledovat.
Pro nás jsou významné jiné faktory. Za prvé, negativní postoj proletariátu vůči kapitalistickému zřízení, kde se cítí být vykořisťováni, respektive kde jsou trvale deprivováni svou materiální situací. Ovšem - tento faktor mohl působit daleko spíše v minulosti nežli dnes; zmíněný Sovětský svaz (který mohl v daném ohledu argumentovat relativní sociální rovností a víceméně garancí práce pro všechny) už neexistuje; a Čína už dávno v ekonomické oblasti zavedla kapitalismus.
Daleko spíše se zde tedy zdá působit faktor jiný: touha po pevné, určující autoritě, poté co stát liberální demokracie se ukazuje být čím dál tím více bytostně neschopný dát člověku nějaké hodnotové, a tedy i životní ukotvení. Apologeti tohoto státu liberální demokracie mohou stále dokola opakovat že poskytnutí takovéhoto hodnotového zakotvení vůbec není úkolem státu; holým faktem ale nakonec je, zda se člověk ve státě tohoto typu cítí být existenciálně ukotven, anebo ne. A politické zřízení liberální demokracie se svou inherentní lhostejností vůči člověku (jakožto nevyhnutelný důsledek onoho hodnotového indiferentismu) jak řečeno toto ukotvení poskytnout nikdy nemůže.
Zde se obloukem dostáváme k východisku našich úvah: je příklon k východním autoritativním státům příčinou, anebo důsledkem slabosti levice? Problémem současné levice totiž je, že ona ani v sociální oblasti už nedokáže předložit žádný realistický projekt, který by mohl být alternativou k poměrům v tržní ekonomice (a tedy v kapitalismu); ale tato levice už ani nemá žádnou vlastní ideu, která by mohla přinést zmíněné hodnotové, a tedy existenciální ukotvení člověka. Někdejší projekt socialismu jakožto společného díla za společnou "zářnou budoucností lidstva" je definitivně mrtev; a současná levice nemá - kromě nezřídka až přímo fundamentalisticky vedených "kulturních bojů" a neustálých nářků nad zlým "neoliberalismem" v tomto ohledu co nabídnout.
Takže nakonec se skutečně daleko spíše jeví, že příklon částí populace západních demokracií k autoritářským státům typu současného Ruska je spíše důsledkem - ideové - slabosti současné levice, nežli její vlastní příčinou.
Kapitalismus si koupil nejen proletáře, on si koupil člověka vůbec. To byl právě ten klíčový omyl který byl učiněn při instalování novodobé občanské ("demokratické") společnosti: že se tak nějak předpokládalo že osvobozený člověk-občan se bude k věcem veřejného zájmu chovat odpovědně. A zcela se ignoroval ten fakt, jak neuvěřitelně rychle v této demokracii reálný kapitalismus dokáže zkorumpovat člověka. Zatemnit jeho mysl, zaslepit ji neustálým toužením po ryze materiálním prospěchu, po požitcích všeho druhu. Takže tento údajně "svobodný" člověk je ve skutečnosti těmto svými materiálními závislostmi ovládán ještě dříve, nežli se vůbec dostaví k volební urně aby tam mohl "svobodně" rozhodovat o příštích osudech státu a celé společnosti.
A přitom - tohle všechno naprosto bylo možno vědět. A byla tedy fakticky povinnost to vědět. Neboť už Platón ve své kritice demokracie zcela jasně popsal právě tohle: že v této "naprosto svobodné" demokracii lidé jako první věc propadnou svému hédonismu. Své pohodlnosti. Svému konzumerismu. A spolu s tím ztratí jakýkoli pocit odpovědnosti vůči celku, vůči své obci.
To všechno tedy byly a jsou zcela známé věci. A proto cesta těchto novodobých demokracií byla a je nejenom falešná, ale navíc z vlastní viny falešná. Vytvořil se zde fiktivní obraz rozumného, vždy odpovědně jednajícího občana - aby se reálně vytvořil poživačný hédonista, který spíše nechá v klimatickém kolapsu zahynout celou planetu, nežli aby nějakým zásadním způsobem omezil své vlastní choutky.
Pokud tedy vůbec ještě je nějaká naděje na záchranu, bylo by jako první krok nutno uvědomit si tuto zásadní a neodstranitelnou vadu těchto novodobých demokracií. A pak by bylo nutno znovu zcela od počátku promyslet, jak to udělat aby se z tohoto hédonisty skutečně stal občansky a mravně odpovědný jedinec. Právě to by byla ta teoretická práce o které jsem mluvil.
"zcela přehlušila rozumnou debatu o tom, co vlastně nejen demokratický socialismus, ale i progresivismus jsou" - ano, takovéto diskuse by bylo velice zapotřebí, a to i v našich zeměpisných šířkách. Především demokratický socialismus - někteří pro něj horují a jiní proti němu fanaticky bojují, a přitom nikdo pořádně neví čím by tento "demokratický socialismus" vlastně měl doopravdy být.
Shodou okolností mi zrovna dnes projela hlavou myšlenka, že dramatický útlum diskusí i na DR je zapříčiněn především tím, že veškerá levice - ať radikální či mainstreamová - vůbec nepovažuje za potřebné nějak složitěji přemýšlet. Mainstreamová levice se po celá desetiletí spoléhala na taktiku "prostě pojedeme dál tak jako doposud", domnívala se že si vystačí s bojem za sociální požadavky chudších vrstev. A nyní když musela zjistit že tento projekt už netáhne, najednou neví kam dál. Radikální levice si oproti tomu stále pěstuje svůj sen o jakémsi "družstevním socialismu" - aniž by ale tuto vizi podložila nějakým komplexnějším teoretickým aparátem. V podstatě se jedná o starou víru v socialismus pouze v novém balení; jinak řečeno pokus o nahrazení revoluce poněkud umírněnějšími prostředky.
Mimochodem, zrovna v minulých dnech jsem byl v diskusích na Britských listech skutečně konfrontován s názorem, že (pro radikální levici) jsou jakékoli teoretické úvahy naprosto zbytečné; že je prostě zapotřebí nějak zásadně změnit tento svět, a pak už se nějak uvidí. Dokud se levice bude takto přezíravě, až vysloveně cynicky stavět k potřebě hluboce odůvodněné teoretické práce, pak není možno se divit tomu že se dostává stále více na periférii dění. A že je vytěsňována především radikální pravicí.
Tato neochota levice myslet je ovšem jenom součástí mnohem hlubšího problému, respektive obecnějšího vývoje. Celá novodobá společnost, vzešlá z občanských revolucí 18. století, je fakticky založená právě na takovémto pohrdnutí myšlením. Jestliže velcí myslitelé starověku jako Platón či Aristoteles ještě rozebírali socioekonomickou realitu ze všech jejích možných aspektů, pak veškerý novodobý model liberální (respektive liberálně demokratické) spolenosti stojí na naprosto triviální představě: prostě lidem poskytneme jejich "lidská práva", dáme jim svobodné volby - a všechno pak už pojede jako po másle, svým vlastním samospádem. Takto triviální pojetí lidské respektive společenské dynamiky nikdy nemohlo obsáhnout všechny aspekty, všechny problémy, všechny konflikty natolik vysoce komplexního útvaru jako je lidská společnost. Všechno mohlo do určité míry uspořádaně fungovat pouze potud, pokud bylo možno (v západním světě) mysl rozhodující části populace fixovat na stále rostoucí konzum, spolu s vírou v samospasitelnost neustálého technického rozvoje. Obojí se nyní ale začíná hroutit; a spolu s tím se nevyhnutelně hroutí i struktury a vnitřní soudržnost společnosti tohoto typu. To vše je tedy - zopakujme ještě jednou - důsledkem faktu, že při instalování této společenské formy bylo rezignováno na myšlení; totiž na myšlení v důslednějším, důsažnějším, hlubokém smyslu. Tak jak ho praktikovali například zmínění antičtí myslitelé.
Dnešní rozklad, dnešní hodnotová i politická dezorientace jsou pouze logickým a přirozeným důsledkem této hybris, této pýchy moderního člověka který propadl přesvědčení že celý svůj svět i vlastní život dokáže zvládnout jenom svou vlastní - údajně svobodnou - vůlí, svým aktivismem; a že nemá zapotřebí lámat si hlavu nějakými složitými teoretickými úvahami.
Podzim technokrata
Ondřej Holub
Čistě heslovitě, Ondřej Holub zde ve zdánlivě pouze běžném povolebním komentáři vyslovil tři velké pravdy, které by stály za bližší pozornost:
1. Dosavadní úspěchy hnutí ANO spočívají na fundamentu přízemního ideového horizontu (českého) mainstreamu, jinak řečeno tuctového maloměšťáčka nehledícího dále nežli za pokud možno nesložitý a pohodový modus vlastní existence.
2. České politické elity se už ani vůbec nesnaží národu zprostředkovat nějaké vyšší ideje.
3. Dialektika.
K bodu č. 2: fakticky tím posledním kdo se o zprostředkování nějaké takovéto vyšší mravní a občanské ideje pokoušel byl Václav Havel; a to už je opravdu hodně dávno. Tyto jeho snahy byly naivní, spočívaly spíše na fikci, nežli na realitě ideálního antického občana; nicméně je nutno mu atestovat, že se alespoň pokusil. Zatímco dnešní "elity" (a to zdaleka ne jenom ty z hnutí ANO) už dávno pohřbily veškeré vyšší ideové horizonty, nejsou schopny dohlédnout nikam dále nežli za každodenní politické pachtění.
K bodu třetímu: dialektika. Ondřej Holub hovoří o potřebnosti střetávání, jehož absence vede ke stagnaci. Zde by bylo zapotřebí vědět, zda tím měl na mysli pouze interní stav hnutí ANO, které jakožto "strana jednoho muže" je názorově homogenní, to jest bez jakékoli interní diskuse pouze papouškuje názory a rozhodnutí svého vůdce. Anebo zda tím měl autor na mysli dialektické střetávání ve vyšším smyslu. Takové totiž chybí nejen v ANO, a nejen v české politice, nýbrž v politickém uspořádání liberální demokracie vůbec. V ni sice dochází k neustálým konfliktům, bojům a střetům - ale víceméně pouze v ryze politické rovině. Tedy v takové rovině, kde se jedná jenom a pouze o bezprostřední politický, tedy mocenský zisk; ale kde naprosto absentuje nejen snaha, ale i vůbec vědomí nutnosti a potřebnosti pozitivního překonávání protikladů. Kde teprve je tedy možno hovořit o dialektice ve vlastním slova smyslu.
To vše dohromady znamená: současná společnost (a to opět zdaleka ne pouze ta česká) je utopena v marasmu maloměšťácké přízemnosti, úzkého ideového, ale i myšlenkového horizontu mainstreamu. A je nakonec zcela jedno, která politická partaj tento ideově rozbředlý mainstream právě vede. Řešení nespočívá v tom zvolit jinou partaj; řešení může spočívat jedině v tom mít odvahu překročit hranice tohoto zbahnělého mainstreamu.
Demokratický senátní kandidát v Texasu James Talarico otřásá americkou politikou
Jiří Pehe
Ačkoli zpráva Jiřího Pehe o - eventuální - nové hvězdě amerických demokratů napohled vyznívá optimisticky, je to ve skutečnosti značně smutné čtení.
Smutné proto, že je zjevně zapotřebí až nějakého mimořádně nadaného charismatika, aby dokázal přinést - a americkému voliči zprostředkovat - alespoň několik málo progresivních témat. Zkusme si opět jednou připomenout: původní představa demokracie byla taková, že v principu všichni občané se budou svým dílem podílet na rozumné, racionální a odpovědné veřejné diskusi o záležitostech společného zájmu. Jaká je ale realita?
Narážejí na sebe znovu a znovu dva ideologické bloky, z nichž ani jeden ani druhý neprojde zkouškou nějaké hlubší sebereflexe. Místo racionálních argumentů na všech stranách vítězí populismus, místo odpovědnosti vůči zájmům celku všude stojí v popředí zájmy partikulární, či přímo čistě osobní.
Tato demokracie se už od svého původního ideálu vzdálila stejně tak daleko jako svého času totalitní "reálný socialismus" od socialismu původního, autentického. A má teď být naší jedinou nadějí, že nás od tohoto současného politického i mravního marasmu zachrání nějaký progresivní americký charismatik?...