A nyní ta druhá z obou avizovaných poznámek. Podle poznámky předcházející by se snadno mohlo dospět k závěru, že vytvoření žádoucí syntézy mezi principy demokracie/liberalismu a socialismu je sice dílo velice náročné ve svém dějinně přelomovém významu, nicméně že se jedná pouze o záležitost víceméně institucionální. Tedy že se jedná jenom o to příslušným způsobem přetvořit, přebudovat společnost jako takovou, respektive stát jakožto politickou organizaci této společnosti. Ve skutečnosti by nic nemohlo být fatálnějším omylem, nežli představa tohoto druhu.
Ta nejtěžší práce totiž vězí někde jinde - a to sice v člověku samotném. V něm je totiž zapotřebí vybojovat ten nejvlastnější boj mezi oběma zmíněnými protichůdnými momenty, tedy mezi sklonem k individualismu na straně jedné, a potřebou kolektivní pospolitosti na straně druhé.
Mnozí na levici se domnívají, že když navenek deklarují své ideové vyznání socialismu (respektive socialismu demokratického), že tím už pro věc udělali vše potřebné. Co by po nich kdo mohl ještě požadovat dalšího?!...
Jenže ten boj, který jsme si znázornili jako protiklad vody a ohně, se odehrává i v každém jednotlivci. Konkrétně: samotný fakt že se někdo přihlásil k ideji socialismu ještě naprosto neznamená, že tím dokázal překonat svůj přirozený sklon k individualismu, tedy k prosazování svého vlastního já. Je to bohužel stále znovu se opakující zkušeností - právě v táboru radikální levice (tedy té která vyznává demokratický socialismus) se nachází vysoké procento neobyčejně arogantních jedinců. Kteří svůj koncept, svou představu "demokratického socialismu" prosazují vší mocí, a kteří velice podrážděně reagují na jakoukoli kritiku.
Jenže - je to právě schopnost sebekritického přezkoumání všech svých předpokladů, konceptů, přesvědčení, které jediné může vést k cíli; které jediné může pomoci překonat nevyhnutelnou omezenost, nevyzrálost, závadovost prvotních představ a projektů. Jsou to tedy tito radikální socialisté, kteří především musejí vybojovat svůj vlastní niterný boj mezi svým sebevědomím, svým egocentrismem, a pravými potřebami kolektivu.
Na straně druhé je ale mnoho vyznavačů socialismu, kteří v něm hledají pouhou spásu, bezpečné, zajištěné, bezproblémové útočiště před svými slabostmi. To je stejně tak falešná cesta, jako přehnaně arogantní boj za "socialistický ráj". I tito vyznavači socialismu by tedy museli napřed vybojovat svůj vlastní interní boj, proti nim samým.
A na straně druhé ti kteří inklinují k individualistickému životnímu způsobu - ti by zase museli projít tímto bojem proti druhé strany, ti by museli projít tou samou sebereflexí a katarzí, ovšem proto aby si uvědomili principiální omezenost svého pojetí "svobody", která je omezená na pouhou individualistu, a aby si uvědomili svou bytostnou příslušnost k celku.
Ještě jednou tedy: k žádoucímu cíli, tedy k tomu společenskému uspořádání které jsme nazvali "integrálním" respektive "syntetickým" socialismem se nedobereme jenom a pouze tím že provedeme určitý počet institucionálních změn. I kdyby byly tyto jakkoli dobře promyšlené, vnitřně provázané a vyvážené - dokud se stejným způsobem nezmění i sám člověk, tedy dokud tento člověk sám ve svém nitru nedokáže dosáhnout takto vyváženého stavu mezi protichůdnými životními principy, pak by byla veškerá snaha marná.
Jestli je možno si vzít nějaké pozitivní poučení ze ztroskotání tzv. "reálného socialismu", pak je to právě to že bez člověka není možno vybudovat socialismus. Opačná cesta - tedy napřed vybudovat institucionální socialismus a teprve poté se snažit mu přizpůsobit člověka - tato cesta je předem odsouzena ke ztroskotání.
K dané záležitosti je zapotřebí připojit ještě jednu poznámku. Či spíše dvě.
Za prvé: jestliže zde byla řeč o "integrálním" či "syntetickém" socialismu, jakožto propojení, syntéze mezi přirozeným individualistickým nastavením člověka na straně jedné, a jeho pospolité, společenské stránky na straně druhé, pak je vždy nutno mít na paměti tu skutečnost, že se skutečně jedná o snahu sjednotit principiální protiklad. Tedy o snahu sjednotit, spojit něco, co je samo o sobě nespojitelné.
Totiž: je část levice která stále ještě věří tomu, že postačí vyhlásit projekt "demokratického socialismu", a že už jenom tím je celé dílo hotovo. Prostě převezmeme myšlenky a cíle původního, autentického socialismu, obohatíme je o koncept demokracie a lidských práv - a rázem zde budeme mít vysněný svět pravé lidské svobody, a zároveň hřejivé pospolitosti.
To jsou ale představy naprosto naivní. Socialismus a demokracie (pokud touto "demokracií" máme na mysli demokracii liberální, založenou na konceptu individuálních lidských práv) jsou v této výchozí linii absolutní protiklady, doslova jako voda a oheň. A my nemůžeme vodu a oheň jen tak vrhnout na jedno místo, a domnívat se tak vznikne něco smysluplného. Že se tímto způsobem bez dalšího navzájem smísí, respektive navzájem doplní jenom jejich pozitivní vlastnosti.
Aby z takovéhoto spojení skutečně vznikla nějaká nová, vyšší kvalita, je napřed nutno vytvořit velice složitý mechanismus propojení jejich vlastností žádoucích, ale zároveň separace respektive eliminace jejich vlastností nežádoucích. Teprve poté může vzniknout něco takového jako byl svého času parní stroj.
V oblasti společenské to pak znamená, že opravdu není možné jen tak prostě navzájem propojit princip socialistické pospolitosti na straně jedné, a princip individualistických práv (tedy: "demokracie) na straně druhé. Výsledkem pak je nevyhnutelně, že jeden z těchto protichůdných živlů nakonec získá nadvládu nad tím druhým. Že tedy budeme mít buďto nadvládu kolektivismu (jak to bylo ve státech "reálného socialismu"), anebo nadvládu individualismu (jak je tomu ve státech liberální demokracie).
Pokud chceme dosáhnout opravdu komplexní, funkční, systémově vyvážené syntézy, pak to bude vyžadovat velmi složitý, velmi promyšlený, velmi citlivě vyvážený komplex opatření a změn - ideologických, institucionálních, mentálních, hodnotových.
Tento kvalitativně nový typ společenské organizace pak bude možno stejně tak málo redukovat na pouhé propojení individuálních svobod a socialismu, jako nelze parní stroj redukovat na pouhé mechanické smísení ohně a vody.
Zkrátka, pokud lidstvo má mít skutečně závažný úmysl dospět k tomuto vyššímu stadiu své existence, pak to bude vyžadovat ještě opravdu velké úsilí, především úsilí kreativní; jenže současné lidstvo v naprosté většině ještě vůbec nepochopilo nutnost této cesty, a stále ještě se utápí v oné triviální alternativě "buďto voda, nebo oheň". Buďto demokracie, nebo socialismus.
Vraťme se ale k článku Oty Novotného v magazínu "Listy". Zde je totiž možno neobyčejně plasticky pozorovat, jak velice limitovaný je pohled hlasatelů konceptu "lidských práv", tedy liberální demokracie na velice složitou a mnohovrstevnatou skutečnost lidského žití. V čem tato omezenost spočívá? - Totiž v tom, že oni nedokáží udělat prakticky jeden jediný krok za pouhou záležitost vztahu vlády a lidu. Tedy - za pouhou otázku moci.
Oni svou apologii liberální demokracii pravidelně zahájí tak, že jako centrální téma vyhlásí otázku, zda má vládnout nějaký samovládce anebo samotný lid. Takto položená otázka se napřed může zdát být legitimní; ale ve skutečnosti je vysoce manipulativní. Na takto položenou otázku samozřejmě (téměř) každý odpoví, že lépe je když si lid vládne sám. A když už se tedy došlo k tomuto bodu, pak apologeti modelu liberální demokracie mají vyhráno; pak už se neuvažuje o ničem dalším, pak už se veškeré další úvahy točí jenom kolem konkrétních konstelací vztahu vládní a lidové moci. (To je že zde skryt interní rozpor, totiž že liberální demokracie napřed svůj lid slavnostně deklaruje za suverénního vládce, aby pak vzápětí zjistila že ten samý lid si vládnout nedokáže a že je tedy faktický výkon vládní moci nutno vzít z jeho rukou - takovými maličkostmi se apologeti liberální demokracie nijak nenechají rušit.)
Co je zde tedy - to jest v onom postulování problému ze strany apologetů liberální demokracie - nejzákladnějším problémem? - Totiž to, že zde zcela absentuje sám člověk.
Vůbec a nijakým způsobem zde není řešena otázka, co za bytost je vlastně vůbec člověk, jaké je jeho místo a smysl jeho existence v evolučním, a tedy i dějinném vývoji. V čem spočívá exkluzivita, a tedy vlastní hodnota jeho existence, jeho přítomnosti na tomto světě. Člověk je zde pojímán jako jakési "cosi", o čem se vlastně vůbec neví co to je, ale čemu je přisouzena nejvyšší hodnota.
Vraťme se zpět k Jeffersonovi. Totiž - v jeho deklaraci je jeden moment, který by se skutečně mohl týkat samotného člověka. Ne jenom ryze politických konstelací moci. Jedná se o tu pasáž kde hovoří o tom že každý člověk má "právo hledat si své vlastní štěstí". Napohled naprosto bezproblémový požadavek, který nelze žádným rozumným způsobem zpochybnit. Nicméně - právě zde se ukrývá ďáblův dráp celého konceptu liberalismu, respektive liberální demokracie.
Přitom - nutno přiznat - Jefferson sám to nemyslel vůbec špatně. Ve své době. Je nutno si připomenout: zde se nacházíme ve druhé polovině 18. století. Tedy v době kdy naprostá většina (americké) populace žila životem farmářů, chovatelů dobytka, drobných řemeslníků, případně lovců. Zkrátka: jejich život byl naplněn čistě fyzickou prací, po celé dny, po šest dní v týdnu; a sedmý den byl věnován setkání s Bohem, který tomuto člověku dodal (a garantoval) vyšší smysl jeho existence. Jestliže je tedy za těchto okolností řeč o "lidském štěstí", pak tím není míněno nic jiného nežli že lidé mají mít možnost (bez cizích mocenských zásahů) vykonávat tuto svou práci, žít ve svých - povětšině malých - komunitách ve vzájemném míru, jakož i v míru se svým Bohem. Nějaký dále jdoucí pojem "štěstí", životní náplně tehdejší člověk v zásadě neměl a neznal.
Jenže - jak je možno na tomto jednoduchém životě farmářů a chovatelů dobytka 18. století poměřovat život, životní potřeby člověka vysoce komplexní, vysoce vzdělanostní, kulturní, a zároveň vysoce anonymizované urbánní civilizace počátku třetího tisíciletí?!...
Totiž ten obrat "každý smí sám hledat své štěstí" má jmenovitě v češtině dvojí význam, za prvé znamená autonomii vlastního jednání, ale také to může znamenat osamocenost, izolovanost, atomizaci. Být dnes "sám" v tomto druhém významu, to především znamená ztrátu smyslu. Neboť v této vysoce komplexní moderní civilizaci je možno smysl vlastní existence v dostatečné míře dosahovat jenom v kulturně-myšlenkovém horizontu celé této civilizace; tedy jenom a pouze v dialogu s (potenciálně) všemi ostatními příslušníky společnosti ve které žiji.
Jde je nutno ještě připojit: Jefferson svůj koncept lidské svobody (a lidského "hledání štěstí") mohl vytvářet ještě ve svým způsobem šťastných dobách předideologických. Kdy se tedy lidé mohli navzájem svářet nanejvýš o výklad Boha; ale jinak žili ve víceméně zcela homogenním společenském i ideovém prostředí. Zatímco dnešní novodobá civilizace je rozpolcena, roztříštěna na nesčetné, navzájem konkurující části a směry, a to jak na poli materiálním (expanzivního kapitalismu), tak v oblasti ideové respektive ideologické. Jak je tedy na těchto okolností možno nalézt smysl lidského žití, tedy pravé lidské štěstí jenom a pouze tím, že se člověk utáhne do svého ryze individuálního, izolovaného "hledání štěstí"?...
A navíc: za podmínek zmíněného kapitalismu toto soukromé "hledání štěstí" fakticky neznamená nic jiného nežli propadnutí všeobecnému, plytkému konzumerismu. Neboť je to právě tento kapitalismus který den co den, ze všech možných kanálů do lidské duše hustí jediné poselství: "Konzumuj, užívej si, pořizuj si hromady věcí - neboť jenom v tomto nepřetržitém konzumu můžeš nalézt své životní štěstí!"
Ještě jednou tedy: jestliže Jefferson svým konceptem "lidských práv" chtěl člověku zajistit možnost jeho vlastního hledání štěstí, pak to byl za tehdejších historických okolností v zásadě legitimní počin. Veškerá demagogie současných apologetů politického modelu liberální demokracie ale spočívá v tom, že sugerují jako bychom se stále ještě nacházeli v onom panenském období amerických farmářů a chovatelů dobytka. Jako by dnešní svět nebyl už někde zcela a naprosto jinde: nesrovnatelně komplexnější, atomizovanější, ideologičtější, a zároveň ideově vyprázdněnější, kde pravé štěstí člověka už v žádném případě nelze omezit jenom na volné právo jedince moci šest dní v týdnu konat svou práci a v neděli si zajít do kostela pro boží požehnání.
Jednou větou řečeno: svoboda člověka dnešní civilizace má už zcela jiný rozměr nežli svoboda člověka 18. století; ale naši apologeti liberální demokracie nám stále ještě namlouvají opak. Podle nich se máme v našem nároku na pravou lidskou svobodu, na pravý smysl naší existence, a tedy na naše lidské štěstí spokojit jenom s tím, co se mohlo zdát být dosažitelným maximem pro revoltující americké osadníky osmnáctého století: tedy zbavit se samovládného panovníka.
V tom tedy spočívá omezenost a klamavost současných apologetů liberální demokracie: v tom že nás nutí náš nárok na autentický smysl našeho lidského žití znovu a znovu prodávat za mísu čočovice pouhé politické nezávislosti.
Ještě malý dodatek k projednávanému tématu evoluce. Když už se někdo (konkrétně ve věci zdůvodnění konceptu "lidských práv") odvolává na evoluci, pak by bylo nutno zcela konkrétně určit, co tato evoluce vlastně je, odkud vychází a kam směřuje. Jenom jakýsi všeobecný rekurs na evoluci jakožto mechanismus adaptace zde v žádném případě nepostačí.
Už jsme zmínili, že takto paušálně, abstraktně pojatá evoluce v žádném případě nemá potenciál onen koncept tzv. "lidských práv" dostatečně odůvodnit. Bylo by tedy jak řečeno nutno určit její základní vývojovou linii, její směr a její cíl. Dnes se však stalo vyslovenou módou tvrdit, že evoluce prý žádné směřování nemá, že je pouze výsledkem čiré nahodilosti. Ovšem - kdyby tomu tak skutečně bylo, pak by to nevyhnutelně znamenalo že i sám člověk není ničím jiným nežli čistě nahodile vzniklým živočišným druhem, stejně jako všechny ostatní. V tom případě by ale ztrácel jakýkoli nárok na nějaká exkluzivní "lidská práva"; nebyl by o nic významnější bytostí nežli dejme tomu červotoč. Jak jeho samotná existence, tak i jeho případný zánik jako druhu by v tomto případě byly záležitostí - z vyššího hlediska - naprosto bezvýznamnou.
Takové by tedy byly důsledky toho, když se evoluce pojme jako záležitost bezcílná, ryze nahodilá. Toto její pojetí je ovšem pouze důsledkem současného hlubokého úpadku lidského ducha. Od samotného počátku (řeckého) myšlení bylo jeho cílem z nepřeberného množství empirického materiálu, tedy jednotlivých fenoménů, jaksi "vydestilovat" poznání obecné, obecně platné; dnešní evolucionisté ale na toto obecné poznání rezignovali naprosto, a místo toho svou vlastní neschopnost pozvednout se nad pouhou empirii povýšili na všeobecně závaznou normu.
Vlastně jsem už hodlal toto diskusní vlákno uzavřít, souhrnným přehledem výsledků ke kterým jsme se v průběhu této diskuse dobrali. Když právě teď jsem narazil na článek Oty Novotného (v posledním vydání magazínu Listy) s názvem "Jeffersonovské principy demokracie po 250 letech", kde se autor (kromě jiného) zabývá jedním z centrálních témat našich vlastních úvah, totiž vztahem demokracie a evoluce! Nelze tedy jinak, nežli věnovat se ještě jednou tomuto bodu. Bude bezpochyby zajímavé vlastní náhled o evoluci konfrontovat s pozicemi protistrany, tedy s pozicemi nekritických apologetů modelu liberální demokracie.
Nutno ovšem zmínit, že samotným faktorem evoluce se Oto Novotný zabývá pouze okrajově. Nicméně, i tak má tato záležitost svou nemalou zajímavost. Jedná se o to, že jak Novotný píše Jefferson svou tézi o "samozřejmých pravdách" o lidských právech (v demokratické republice) opíral nikoli o logické ("metafyzické") úvahy, nýbrž o "náboženskou zkušenost".
Takovéto ukotvení konceptu lidských práv je v dnešním, čím dál více sekularizovaném světě ovšem nemálo vratké (co Novotný nezmiňuje, tento počin byl velmi pochybný už v době svého vzniku; neboť Jefferson tyto demokratické principy opíral o autoritu toho samého Boha, který celá dvě tisíciletí předtím naopak legitimizoval a sankcionoval vládu císařů a dalších feudálních mocipánů nad obecným lidem!)
Ať tak či onak, Novotný uvádí že američtí "filozofičtí pragmatisté", kteří dnes nejvytrvaleji střeží Jeffersonův odkaz "už nemluví o jejich božském, ale evolučním původu". (!!) Jak dále uvádí "podle nich jde o principy, ke kterým lidé dospěli, když hledali nejlepší způsoby své adaptace na přírodně společenské prostředí. (...) Demokracie je podle nich společenský model, který dává takovému stavu největší šanci."
Oto Novotný si zřejmě sám vůbec není vědom, jakého džina zde (respektive jeho američtí "filozofičtí pragmatisté") vypustil z láhve. Pokud tedy celý ten slavný koncept "lidských práv" už není možno dostatečně zdůvodnit boží autoritou, a pokud jejich jediným zdrojem má být už jenom čirá adaptace člověka na okolní (přírodně společenské) prostředí - co bude pak když se tyto přírodně-společenské podmínky radikálně změní? Totiž, když se změní natolik, že se ukáže že nějaký jiný koncept (s eliminováních těchto lidských práv) je v danou chvíli funkčnější, výhodnější, a že je tedy zapotřebí aby se celá společnost adaptovala na tento změněný stav? Co pak? Jak potom ještě vůbec odůvodnit "axiomickou platnost" lidských práv?...
Bylo by možno namítnout, že i my sami jsme se v průběhu našich úvah opírali o holé faktum evoluce. To je sice pravda; jenomže na rozdíl od těchto amerických "filozofických pragmatiků" my jsme tuto evoluci nepojali abstraktně, nýbrž analyzovali jsme konkrétně její klíčové, výchozí principy. Připomeňme si: evoluce člověku vtiskla dvě základní strategie přežití, z nichž jedna je orientována na ryze individuální schopnost vlastního prosazení se, tedy na vlastní sílu; zatímco druhá strategie spočívá na principu přesně opačném, totiž na vytváření síťoví vztahů vzájemné podpory, solidarity a spolupráce.
Čím se tedy liší tyto dva pohledy na evoluci? Ten prvně zmíněný, tedy ten "pragmatický" má sice také svou dílčí správnost; nicméně jak řečeno je pojatý abstraktně, a fakticky nemůže konceptu lidských práv propůjčit žádný pevný fundament, pokud by se radikálně změnily podmínky evolučního prostředí.
Na základě tohoto podvojného charakteru evoluce my pak máme možnost učinit závěr, že jediné pravé řešení spočívá nikoli v jednostranném zdůraznění individualistických "lidských práv", nýbrž naopak v dovršené syntéze obou protichůdných principů, tedy v syntéze individuální svobody na straně jedné, a mezilidské pospolitosti a solidarity na straně druhé.
Přičemž - Jefferson sám dost možná nebyl nijak vzdálen takovémuto cíli. Jak uvádí Novotný, podle Jeffersona budou lidé kteří se budou řídit prvním principem (tedy konceptem "nezadatelných lidských práv") budou "ochotněji vytvářet demokratické, tj. samosprávné a sociálně integrované komunity".
Jak vidíme, Jefferson sám celou tuto záležitost s "lidskými právy" myslel vlastně upřímně a poctivě; jenže jak známo dobrými úmysly je dlážděna cesta do pekel. Jeffersonův koncept plně odpovídá době svého vzniku - v dané době bezpochyby progresivní počin, ale na straně druhé zatížený limitovaným myšlenkovým horizontem oné doby. Jefferson ještě nebyl (a objektivně ani být nemohl) tak daleko aby si mohl uvědomit všechna úskalí, s kterými je tento koncept "lidských práv" spojen. Nemohl tušit že tato "lidská práva" budou postupem času jednostranně zabsolutizována, přetvořena (či spíše: znetvořena) ve fundamentalistickou ideologii hypertrofovaného individualismu za podmínek agresivního kapitalismu, kde o reálné existenci "samosprávných a sociálně integrovaných komunit" nemůže být ani řeči.
To už ale bude téma na samostatný příspěvek; tento tedy ukončeme konstatováním, že snaha postavit moderní politickou teorii na fundament evoluce je sice sám o sobě naprosto pozitivní počin; ovšem tuto evoluci nelze pojmout abstraktně, nýbrž je nutno ji uchopit v jejím konkrétním, konstitutivním interním protikladu jako neustálý střet momentů individuality a pospolitosti, síly osobní a síly kolektivní solidarity. V tomto druhém případě pak nikdy nemůže vzejít natolik zjednodušený výsledek, že konečným cílem a stavem evoluce nemá být nic jiného nežli konvenční model liberální demokracie, tak jak ji známe ze současné doby. (A jak můžeme být svědky jejího postupného interního rozkladu.)
Rakouské hlasy, československé naděje. O snu a odkazu pražského jara
Ondřej Holub
A nyní ta druhá z obou avizovaných poznámek. Podle poznámky předcházející by se snadno mohlo dospět k závěru, že vytvoření žádoucí syntézy mezi principy demokracie/liberalismu a socialismu je sice dílo velice náročné ve svém dějinně přelomovém významu, nicméně že se jedná pouze o záležitost víceméně institucionální. Tedy že se jedná jenom o to příslušným způsobem přetvořit, přebudovat společnost jako takovou, respektive stát jakožto politickou organizaci této společnosti. Ve skutečnosti by nic nemohlo být fatálnějším omylem, nežli představa tohoto druhu.
Ta nejtěžší práce totiž vězí někde jinde - a to sice v člověku samotném. V něm je totiž zapotřebí vybojovat ten nejvlastnější boj mezi oběma zmíněnými protichůdnými momenty, tedy mezi sklonem k individualismu na straně jedné, a potřebou kolektivní pospolitosti na straně druhé.
Mnozí na levici se domnívají, že když navenek deklarují své ideové vyznání socialismu (respektive socialismu demokratického), že tím už pro věc udělali vše potřebné. Co by po nich kdo mohl ještě požadovat dalšího?!...
Jenže ten boj, který jsme si znázornili jako protiklad vody a ohně, se odehrává i v každém jednotlivci. Konkrétně: samotný fakt že se někdo přihlásil k ideji socialismu ještě naprosto neznamená, že tím dokázal překonat svůj přirozený sklon k individualismu, tedy k prosazování svého vlastního já. Je to bohužel stále znovu se opakující zkušeností - právě v táboru radikální levice (tedy té která vyznává demokratický socialismus) se nachází vysoké procento neobyčejně arogantních jedinců. Kteří svůj koncept, svou představu "demokratického socialismu" prosazují vší mocí, a kteří velice podrážděně reagují na jakoukoli kritiku.
Jenže - je to právě schopnost sebekritického přezkoumání všech svých předpokladů, konceptů, přesvědčení, které jediné může vést k cíli; které jediné může pomoci překonat nevyhnutelnou omezenost, nevyzrálost, závadovost prvotních představ a projektů. Jsou to tedy tito radikální socialisté, kteří především musejí vybojovat svůj vlastní niterný boj mezi svým sebevědomím, svým egocentrismem, a pravými potřebami kolektivu.
Na straně druhé je ale mnoho vyznavačů socialismu, kteří v něm hledají pouhou spásu, bezpečné, zajištěné, bezproblémové útočiště před svými slabostmi. To je stejně tak falešná cesta, jako přehnaně arogantní boj za "socialistický ráj". I tito vyznavači socialismu by tedy museli napřed vybojovat svůj vlastní interní boj, proti nim samým.
A na straně druhé ti kteří inklinují k individualistickému životnímu způsobu - ti by zase museli projít tímto bojem proti druhé strany, ti by museli projít tou samou sebereflexí a katarzí, ovšem proto aby si uvědomili principiální omezenost svého pojetí "svobody", která je omezená na pouhou individualistu, a aby si uvědomili svou bytostnou příslušnost k celku.
Ještě jednou tedy: k žádoucímu cíli, tedy k tomu společenskému uspořádání které jsme nazvali "integrálním" respektive "syntetickým" socialismem se nedobereme jenom a pouze tím že provedeme určitý počet institucionálních změn. I kdyby byly tyto jakkoli dobře promyšlené, vnitřně provázané a vyvážené - dokud se stejným způsobem nezmění i sám člověk, tedy dokud tento člověk sám ve svém nitru nedokáže dosáhnout takto vyváženého stavu mezi protichůdnými životními principy, pak by byla veškerá snaha marná.
Jestli je možno si vzít nějaké pozitivní poučení ze ztroskotání tzv. "reálného socialismu", pak je to právě to že bez člověka není možno vybudovat socialismus. Opačná cesta - tedy napřed vybudovat institucionální socialismus a teprve poté se snažit mu přizpůsobit člověka - tato cesta je předem odsouzena ke ztroskotání.
K dané záležitosti je zapotřebí připojit ještě jednu poznámku. Či spíše dvě.
Za prvé: jestliže zde byla řeč o "integrálním" či "syntetickém" socialismu, jakožto propojení, syntéze mezi přirozeným individualistickým nastavením člověka na straně jedné, a jeho pospolité, společenské stránky na straně druhé, pak je vždy nutno mít na paměti tu skutečnost, že se skutečně jedná o snahu sjednotit principiální protiklad. Tedy o snahu sjednotit, spojit něco, co je samo o sobě nespojitelné.
Totiž: je část levice která stále ještě věří tomu, že postačí vyhlásit projekt "demokratického socialismu", a že už jenom tím je celé dílo hotovo. Prostě převezmeme myšlenky a cíle původního, autentického socialismu, obohatíme je o koncept demokracie a lidských práv - a rázem zde budeme mít vysněný svět pravé lidské svobody, a zároveň hřejivé pospolitosti.
To jsou ale představy naprosto naivní. Socialismus a demokracie (pokud touto "demokracií" máme na mysli demokracii liberální, založenou na konceptu individuálních lidských práv) jsou v této výchozí linii absolutní protiklady, doslova jako voda a oheň. A my nemůžeme vodu a oheň jen tak vrhnout na jedno místo, a domnívat se tak vznikne něco smysluplného. Že se tímto způsobem bez dalšího navzájem smísí, respektive navzájem doplní jenom jejich pozitivní vlastnosti.
Aby z takovéhoto spojení skutečně vznikla nějaká nová, vyšší kvalita, je napřed nutno vytvořit velice složitý mechanismus propojení jejich vlastností žádoucích, ale zároveň separace respektive eliminace jejich vlastností nežádoucích. Teprve poté může vzniknout něco takového jako byl svého času parní stroj.
V oblasti společenské to pak znamená, že opravdu není možné jen tak prostě navzájem propojit princip socialistické pospolitosti na straně jedné, a princip individualistických práv (tedy: "demokracie) na straně druhé. Výsledkem pak je nevyhnutelně, že jeden z těchto protichůdných živlů nakonec získá nadvládu nad tím druhým. Že tedy budeme mít buďto nadvládu kolektivismu (jak to bylo ve státech "reálného socialismu"), anebo nadvládu individualismu (jak je tomu ve státech liberální demokracie).
Pokud chceme dosáhnout opravdu komplexní, funkční, systémově vyvážené syntézy, pak to bude vyžadovat velmi složitý, velmi promyšlený, velmi citlivě vyvážený komplex opatření a změn - ideologických, institucionálních, mentálních, hodnotových.
Tento kvalitativně nový typ společenské organizace pak bude možno stejně tak málo redukovat na pouhé propojení individuálních svobod a socialismu, jako nelze parní stroj redukovat na pouhé mechanické smísení ohně a vody.
Zkrátka, pokud lidstvo má mít skutečně závažný úmysl dospět k tomuto vyššímu stadiu své existence, pak to bude vyžadovat ještě opravdu velké úsilí, především úsilí kreativní; jenže současné lidstvo v naprosté většině ještě vůbec nepochopilo nutnost této cesty, a stále ještě se utápí v oné triviální alternativě "buďto voda, nebo oheň". Buďto demokracie, nebo socialismus.
Demokracii nezachrání příkopy mezi levicí a liberály
Martin Profant
Vraťme se ale k článku Oty Novotného v magazínu "Listy". Zde je totiž možno neobyčejně plasticky pozorovat, jak velice limitovaný je pohled hlasatelů konceptu "lidských práv", tedy liberální demokracie na velice složitou a mnohovrstevnatou skutečnost lidského žití. V čem tato omezenost spočívá? - Totiž v tom, že oni nedokáží udělat prakticky jeden jediný krok za pouhou záležitost vztahu vlády a lidu. Tedy - za pouhou otázku moci.
Oni svou apologii liberální demokracii pravidelně zahájí tak, že jako centrální téma vyhlásí otázku, zda má vládnout nějaký samovládce anebo samotný lid. Takto položená otázka se napřed může zdát být legitimní; ale ve skutečnosti je vysoce manipulativní. Na takto položenou otázku samozřejmě (téměř) každý odpoví, že lépe je když si lid vládne sám. A když už se tedy došlo k tomuto bodu, pak apologeti modelu liberální demokracie mají vyhráno; pak už se neuvažuje o ničem dalším, pak už se veškeré další úvahy točí jenom kolem konkrétních konstelací vztahu vládní a lidové moci. (To je že zde skryt interní rozpor, totiž že liberální demokracie napřed svůj lid slavnostně deklaruje za suverénního vládce, aby pak vzápětí zjistila že ten samý lid si vládnout nedokáže a že je tedy faktický výkon vládní moci nutno vzít z jeho rukou - takovými maličkostmi se apologeti liberální demokracie nijak nenechají rušit.)
Co je zde tedy - to jest v onom postulování problému ze strany apologetů liberální demokracie - nejzákladnějším problémem? - Totiž to, že zde zcela absentuje sám člověk.
Vůbec a nijakým způsobem zde není řešena otázka, co za bytost je vlastně vůbec člověk, jaké je jeho místo a smysl jeho existence v evolučním, a tedy i dějinném vývoji. V čem spočívá exkluzivita, a tedy vlastní hodnota jeho existence, jeho přítomnosti na tomto světě. Člověk je zde pojímán jako jakési "cosi", o čem se vlastně vůbec neví co to je, ale čemu je přisouzena nejvyšší hodnota.
Vraťme se zpět k Jeffersonovi. Totiž - v jeho deklaraci je jeden moment, který by se skutečně mohl týkat samotného člověka. Ne jenom ryze politických konstelací moci. Jedná se o tu pasáž kde hovoří o tom že každý člověk má "právo hledat si své vlastní štěstí". Napohled naprosto bezproblémový požadavek, který nelze žádným rozumným způsobem zpochybnit. Nicméně - právě zde se ukrývá ďáblův dráp celého konceptu liberalismu, respektive liberální demokracie.
Přitom - nutno přiznat - Jefferson sám to nemyslel vůbec špatně. Ve své době. Je nutno si připomenout: zde se nacházíme ve druhé polovině 18. století. Tedy v době kdy naprostá většina (americké) populace žila životem farmářů, chovatelů dobytka, drobných řemeslníků, případně lovců. Zkrátka: jejich život byl naplněn čistě fyzickou prací, po celé dny, po šest dní v týdnu; a sedmý den byl věnován setkání s Bohem, který tomuto člověku dodal (a garantoval) vyšší smysl jeho existence. Jestliže je tedy za těchto okolností řeč o "lidském štěstí", pak tím není míněno nic jiného nežli že lidé mají mít možnost (bez cizích mocenských zásahů) vykonávat tuto svou práci, žít ve svých - povětšině malých - komunitách ve vzájemném míru, jakož i v míru se svým Bohem. Nějaký dále jdoucí pojem "štěstí", životní náplně tehdejší člověk v zásadě neměl a neznal.
Jenže - jak je možno na tomto jednoduchém životě farmářů a chovatelů dobytka 18. století poměřovat život, životní potřeby člověka vysoce komplexní, vysoce vzdělanostní, kulturní, a zároveň vysoce anonymizované urbánní civilizace počátku třetího tisíciletí?!...
Totiž ten obrat "každý smí sám hledat své štěstí" má jmenovitě v češtině dvojí význam, za prvé znamená autonomii vlastního jednání, ale také to může znamenat osamocenost, izolovanost, atomizaci. Být dnes "sám" v tomto druhém významu, to především znamená ztrátu smyslu. Neboť v této vysoce komplexní moderní civilizaci je možno smysl vlastní existence v dostatečné míře dosahovat jenom v kulturně-myšlenkovém horizontu celé této civilizace; tedy jenom a pouze v dialogu s (potenciálně) všemi ostatními příslušníky společnosti ve které žiji.
Jde je nutno ještě připojit: Jefferson svůj koncept lidské svobody (a lidského "hledání štěstí") mohl vytvářet ještě ve svým způsobem šťastných dobách předideologických. Kdy se tedy lidé mohli navzájem svářet nanejvýš o výklad Boha; ale jinak žili ve víceméně zcela homogenním společenském i ideovém prostředí. Zatímco dnešní novodobá civilizace je rozpolcena, roztříštěna na nesčetné, navzájem konkurující části a směry, a to jak na poli materiálním (expanzivního kapitalismu), tak v oblasti ideové respektive ideologické. Jak je tedy na těchto okolností možno nalézt smysl lidského žití, tedy pravé lidské štěstí jenom a pouze tím, že se člověk utáhne do svého ryze individuálního, izolovaného "hledání štěstí"?...
A navíc: za podmínek zmíněného kapitalismu toto soukromé "hledání štěstí" fakticky neznamená nic jiného nežli propadnutí všeobecnému, plytkému konzumerismu. Neboť je to právě tento kapitalismus který den co den, ze všech možných kanálů do lidské duše hustí jediné poselství: "Konzumuj, užívej si, pořizuj si hromady věcí - neboť jenom v tomto nepřetržitém konzumu můžeš nalézt své životní štěstí!"
Ještě jednou tedy: jestliže Jefferson svým konceptem "lidských práv" chtěl člověku zajistit možnost jeho vlastního hledání štěstí, pak to byl za tehdejších historických okolností v zásadě legitimní počin. Veškerá demagogie současných apologetů politického modelu liberální demokracie ale spočívá v tom, že sugerují jako bychom se stále ještě nacházeli v onom panenském období amerických farmářů a chovatelů dobytka. Jako by dnešní svět nebyl už někde zcela a naprosto jinde: nesrovnatelně komplexnější, atomizovanější, ideologičtější, a zároveň ideově vyprázdněnější, kde pravé štěstí člověka už v žádném případě nelze omezit jenom na volné právo jedince moci šest dní v týdnu konat svou práci a v neděli si zajít do kostela pro boží požehnání.
Jednou větou řečeno: svoboda člověka dnešní civilizace má už zcela jiný rozměr nežli svoboda člověka 18. století; ale naši apologeti liberální demokracie nám stále ještě namlouvají opak. Podle nich se máme v našem nároku na pravou lidskou svobodu, na pravý smysl naší existence, a tedy na naše lidské štěstí spokojit jenom s tím, co se mohlo zdát být dosažitelným maximem pro revoltující americké osadníky osmnáctého století: tedy zbavit se samovládného panovníka.
V tom tedy spočívá omezenost a klamavost současných apologetů liberální demokracie: v tom že nás nutí náš nárok na autentický smysl našeho lidského žití znovu a znovu prodávat za mísu čočovice pouhé politické nezávislosti.
Ještě malý dodatek k projednávanému tématu evoluce. Když už se někdo (konkrétně ve věci zdůvodnění konceptu "lidských práv") odvolává na evoluci, pak by bylo nutno zcela konkrétně určit, co tato evoluce vlastně je, odkud vychází a kam směřuje. Jenom jakýsi všeobecný rekurs na evoluci jakožto mechanismus adaptace zde v žádném případě nepostačí.
Už jsme zmínili, že takto paušálně, abstraktně pojatá evoluce v žádném případě nemá potenciál onen koncept tzv. "lidských práv" dostatečně odůvodnit. Bylo by tedy jak řečeno nutno určit její základní vývojovou linii, její směr a její cíl. Dnes se však stalo vyslovenou módou tvrdit, že evoluce prý žádné směřování nemá, že je pouze výsledkem čiré nahodilosti. Ovšem - kdyby tomu tak skutečně bylo, pak by to nevyhnutelně znamenalo že i sám člověk není ničím jiným nežli čistě nahodile vzniklým živočišným druhem, stejně jako všechny ostatní. V tom případě by ale ztrácel jakýkoli nárok na nějaká exkluzivní "lidská práva"; nebyl by o nic významnější bytostí nežli dejme tomu červotoč. Jak jeho samotná existence, tak i jeho případný zánik jako druhu by v tomto případě byly záležitostí - z vyššího hlediska - naprosto bezvýznamnou.
Takové by tedy byly důsledky toho, když se evoluce pojme jako záležitost bezcílná, ryze nahodilá. Toto její pojetí je ovšem pouze důsledkem současného hlubokého úpadku lidského ducha. Od samotného počátku (řeckého) myšlení bylo jeho cílem z nepřeberného množství empirického materiálu, tedy jednotlivých fenoménů, jaksi "vydestilovat" poznání obecné, obecně platné; dnešní evolucionisté ale na toto obecné poznání rezignovali naprosto, a místo toho svou vlastní neschopnost pozvednout se nad pouhou empirii povýšili na všeobecně závaznou normu.
Vlastně jsem už hodlal toto diskusní vlákno uzavřít, souhrnným přehledem výsledků ke kterým jsme se v průběhu této diskuse dobrali. Když právě teď jsem narazil na článek Oty Novotného (v posledním vydání magazínu Listy) s názvem "Jeffersonovské principy demokracie po 250 letech", kde se autor (kromě jiného) zabývá jedním z centrálních témat našich vlastních úvah, totiž vztahem demokracie a evoluce! Nelze tedy jinak, nežli věnovat se ještě jednou tomuto bodu. Bude bezpochyby zajímavé vlastní náhled o evoluci konfrontovat s pozicemi protistrany, tedy s pozicemi nekritických apologetů modelu liberální demokracie.
Nutno ovšem zmínit, že samotným faktorem evoluce se Oto Novotný zabývá pouze okrajově. Nicméně, i tak má tato záležitost svou nemalou zajímavost. Jedná se o to, že jak Novotný píše Jefferson svou tézi o "samozřejmých pravdách" o lidských právech (v demokratické republice) opíral nikoli o logické ("metafyzické") úvahy, nýbrž o "náboženskou zkušenost".
Takovéto ukotvení konceptu lidských práv je v dnešním, čím dál více sekularizovaném světě ovšem nemálo vratké (co Novotný nezmiňuje, tento počin byl velmi pochybný už v době svého vzniku; neboť Jefferson tyto demokratické principy opíral o autoritu toho samého Boha, který celá dvě tisíciletí předtím naopak legitimizoval a sankcionoval vládu císařů a dalších feudálních mocipánů nad obecným lidem!)
Ať tak či onak, Novotný uvádí že američtí "filozofičtí pragmatisté", kteří dnes nejvytrvaleji střeží Jeffersonův odkaz "už nemluví o jejich božském, ale evolučním původu". (!!) Jak dále uvádí "podle nich jde o principy, ke kterým lidé dospěli, když hledali nejlepší způsoby své adaptace na přírodně společenské prostředí. (...) Demokracie je podle nich společenský model, který dává takovému stavu největší šanci."
Oto Novotný si zřejmě sám vůbec není vědom, jakého džina zde (respektive jeho američtí "filozofičtí pragmatisté") vypustil z láhve. Pokud tedy celý ten slavný koncept "lidských práv" už není možno dostatečně zdůvodnit boží autoritou, a pokud jejich jediným zdrojem má být už jenom čirá adaptace člověka na okolní (přírodně společenské) prostředí - co bude pak když se tyto přírodně-společenské podmínky radikálně změní? Totiž, když se změní natolik, že se ukáže že nějaký jiný koncept (s eliminováních těchto lidských práv) je v danou chvíli funkčnější, výhodnější, a že je tedy zapotřebí aby se celá společnost adaptovala na tento změněný stav? Co pak? Jak potom ještě vůbec odůvodnit "axiomickou platnost" lidských práv?...
Bylo by možno namítnout, že i my sami jsme se v průběhu našich úvah opírali o holé faktum evoluce. To je sice pravda; jenomže na rozdíl od těchto amerických "filozofických pragmatiků" my jsme tuto evoluci nepojali abstraktně, nýbrž analyzovali jsme konkrétně její klíčové, výchozí principy. Připomeňme si: evoluce člověku vtiskla dvě základní strategie přežití, z nichž jedna je orientována na ryze individuální schopnost vlastního prosazení se, tedy na vlastní sílu; zatímco druhá strategie spočívá na principu přesně opačném, totiž na vytváření síťoví vztahů vzájemné podpory, solidarity a spolupráce.
Čím se tedy liší tyto dva pohledy na evoluci? Ten prvně zmíněný, tedy ten "pragmatický" má sice také svou dílčí správnost; nicméně jak řečeno je pojatý abstraktně, a fakticky nemůže konceptu lidských práv propůjčit žádný pevný fundament, pokud by se radikálně změnily podmínky evolučního prostředí.
Zatímco náš koncept podvojné evoluční strategie umožňuje naprosto jasné a nezpochybnitelné konstatování: dosavadní evoluce společnosti (a tedy i dosavadní dějiny lidstva) probíhaly ve znamení neustálého vzájemného soupeření obou těchto protichůdných principů. (Ostatně, velice fundovaný přehled tohoto vývoje byl svého času podán na DR: https://denikreferendum.cz/clanek/18101-instituce-obecne-sdilenych-statku-historie-soucasnost-a-budoucnost-dil-i)
Na základě tohoto podvojného charakteru evoluce my pak máme možnost učinit závěr, že jediné pravé řešení spočívá nikoli v jednostranném zdůraznění individualistických "lidských práv", nýbrž naopak v dovršené syntéze obou protichůdných principů, tedy v syntéze individuální svobody na straně jedné, a mezilidské pospolitosti a solidarity na straně druhé.
Přičemž - Jefferson sám dost možná nebyl nijak vzdálen takovémuto cíli. Jak uvádí Novotný, podle Jeffersona budou lidé kteří se budou řídit prvním principem (tedy konceptem "nezadatelných lidských práv") budou "ochotněji vytvářet demokratické, tj. samosprávné a sociálně integrované komunity".
Jak vidíme, Jefferson sám celou tuto záležitost s "lidskými právy" myslel vlastně upřímně a poctivě; jenže jak známo dobrými úmysly je dlážděna cesta do pekel. Jeffersonův koncept plně odpovídá době svého vzniku - v dané době bezpochyby progresivní počin, ale na straně druhé zatížený limitovaným myšlenkovým horizontem oné doby. Jefferson ještě nebyl (a objektivně ani být nemohl) tak daleko aby si mohl uvědomit všechna úskalí, s kterými je tento koncept "lidských práv" spojen. Nemohl tušit že tato "lidská práva" budou postupem času jednostranně zabsolutizována, přetvořena (či spíše: znetvořena) ve fundamentalistickou ideologii hypertrofovaného individualismu za podmínek agresivního kapitalismu, kde o reálné existenci "samosprávných a sociálně integrovaných komunit" nemůže být ani řeči.
To už ale bude téma na samostatný příspěvek; tento tedy ukončeme konstatováním, že snaha postavit moderní politickou teorii na fundament evoluce je sice sám o sobě naprosto pozitivní počin; ovšem tuto evoluci nelze pojmout abstraktně, nýbrž je nutno ji uchopit v jejím konkrétním, konstitutivním interním protikladu jako neustálý střet momentů individuality a pospolitosti, síly osobní a síly kolektivní solidarity. V tomto druhém případě pak nikdy nemůže vzejít natolik zjednodušený výsledek, že konečným cílem a stavem evoluce nemá být nic jiného nežli konvenční model liberální demokracie, tak jak ji známe ze současné doby. (A jak můžeme být svědky jejího postupného interního rozkladu.)