Především je nutno si uvědomit, že všechny tyto excesy Trumpovi umožňuje americký politický systém. K čemuž přistupuje ještě okolnost, že zde víceméně zcela selhal natolik glorifikovaný systém "brzd a protivah". Trump nejen že má úřad prezidenta (což je v USA krajně silná pozice, jejím prostřednictvím vládne celou administrativou); ale jeho strana ovládá i Kongres, a prostřednictvím konzervativní většiny do značné míry (ne zcela) kontroluje i Nejvyšší soud.
To vše dohromady: Trump se nachází fakticky v pozici samovládce, s takovou kumulací moci jakou měl naposled snad Hitler. A to vše zcela "demokratickou" cestou.
"ukazujú aj na impotentnosť ľavicových hnutí hľadať riešenia na tieto krízy mimo horizont liberálnej demokracie.(...) Skutočnou výzvou nie je výhra vo voľbách, ale transformácia systému, ktorého prekonanie predstavuje existenčný záujem ľudstva."
Zlatá slova, chtělo by se říci. A velmi otevřená slova. Autor článku zcela po právu poukazuje na to, že současná levice se (většinou) stále ještě nedokázala osvobodit ze zužující optiky politického uspořádání liberální demokracie. I tato levice stále ještě bezmyšlenkovitě papouškuje všeobecně rozšířená ideologická dogmata o tom, že liberální demokracie je prý hodnotově neutrální systém, který přece přináší "naprostou svobodu" všem subjektům uskutečnit své bytostné potřeby. Tato levice si stále nedokáže uvědomit respektive přiznat - a na to autor článku respektive M. Hauser upozorňuje naprosto právem - že tato liberální demokracie je ve skutečnosti pupeční šňůrou spojena s kapitalismem, je jeho nejpřirozenější politickou i ideologickou formou.
To všechno je tedy pravda; a za vyslovení těchto pravd je nutno autorovi článku vyslovit uznání. Nicméně - tam kde by on sám měl nějakým pozitivním způsobem vykompenzovat, nahradit tyto deficity stávající levice, sám nepřichází s ničím jiným nežli se starým, dávno omšelým levičáckým radikalismem. Tedy s představou že k zásadní transformaci stávajícího systému, po které právem volá, postačí jenom jakási radikální sociální revoluce.
To jsou strašlivě povrchní představy; a tam kde Dávid Valent volá po transformaci, tam ve skutečnosti nabízí fakticky pouze revoluci. Transformace systému: to by znamenalo v prvé řadě uvědomit - a přiznat si - stávající uspořádání v celé jeho komplexitě, v celé jeho rozporuplnosti. To znamená: bylo by nutno do posledního šroubečku analyzovat jak negativní, tak ale i pozitivní stránky jak volnotržní ekonomiky (a to znamená: kapitalismu), tak i liberální demokracie. A teprve na základě takovéto komplexní analýzy stávajícího systému by bylo možno pokročit k jeho komplexní, nicméně zároveň velmi opatrné a promyšlené transformaci. S takovouto komplexní systémovou transformací nemá ale klasický levičácký radikalismus naprosto nic společného. Ten stále spoléhá na to, že se - nějakým blíže nedefinovaným způsobem - provede jakási sociální revoluce, a lid osvobozený od jha kapitalismu (respektive dnešní rétorikou: jha neoliberalismu) začne radostně a uvědoměle budovat krásný nový svět, zbavený jakéhokoli individuálního či skupinového egoismu, nýbrž naplněný čirou radostí ze společné práce za lepší budoucnost.
Zkrátka, máme zde zadními vrátky zase nastoupivší "starou dobrou" revoluci, jenom poněkud kamuflovanou za modifikovou frazeologií "boje proti neoliberalismu".
"Autentická levice se pozná podle toho, že popisuje svět komplexně, ve všech jeho barvách a odstínech. A jelikož sociální demokracie vznikla v 19. století ze zápasů o emancipaci dělnického hnutí, musí v sobě mít jiskru, která sama vydrží a druhé zapálí."
Zlatá slova; je jen škoda že v následujících výkladech Lukáš Jelínek sám nijak nedostojí jím postulovaným kritériím, a daleko spíše prezentuje jejich naprostý opak.
"Komplexní pohled na svět"? To by ovšem znamenalo stávající svět uchopit v celé jeho složitosti a rozporuplnosti; ovšem Lukáš Jelínek nenabízí nic jiného než odvěký konvenční sociálně demokratický projekt sociálního přerozdělování. To má být opravdu ta "jiskra která zapálí"?...
Onen skutečně komplexní pohled na svět by především musel zahrnovat i všechno to, co sociální demokracie ve svém projektu nemá, co postrádá, co reflektují a reprezentují jiná politická hnutí, jiné politické ideje. Ale s takto komplexním pohledem na svět si sociální demokracie nikdy nelámala hlavu.
A že sociální demokracie byla vždy tou "nejprogresivnější" politickou silou? Pokud bychom progresivitu měřili mírou schopnosti překročit omezený horizont právě stávajícího společensko-politického uspořádání a směřovat ke skutečně novým, principiálně humánnějším formám organizace lidské společnosti, pak by zde jako nesrovnatelně progresivnější síla musela platit - přinejmenším ve svých počátcích - strana komunistická. A to sice po stránce teoretické, po stránce akční, i po stránce kulturní.
Lukáš Jelínek argumentuje tím, že v české společnosti je 20 a 25 procent levicových liberálů. Tak za prvé: už jenom samotné slovní spojení "levicový liberál" je fakticky oxymóron, logický i věcný protimluv. Je to hybridní, nesourodá směska (buržoazního) individualismu na straně jedné, a jakéhosi amorfně levicového smýšlení na straně druhé. A za druhé: pokud už tento hybrid má nějakou realitu v současném světě, pak v mnohem progresivnější podobě ji ztělesňují strany typu Pirátů nebo Zelených.
To vše dohromady: i tato "nová" sociální demokracie zcela evidentně nepřichází s ničím jiným nežli se starými programy, se starými obrazy světa, se starými floskulemi. Se starými boji, které chce prezentovat jako boje o progresivní budoucnost.
Je nutno kamuflovat tu skutečnost, že by se fakticky jednalo o revoluci. A s něčím takovým se dnes už (téměř) nikdo neodváží veřejně vyrukovat. A také nikdo není schopen vypracovat nějaký konzistentní projekt revoluce. Takže se místo toho vztyčí prapory s hesly "více demokracie". Proti tomu nikdo nemůže nic namítat, a také o tom není zapotřebí nijak složitě přemýšlet. Takže samé výhody.
Jestli k něčemu takovému dojde? Docela určitě ne tak jak si to autoři tohoto provolání (a všichni jim podobní) představují. Tedy prostě lineárním zvýšením míry demokracie. Nemůže k tomu dojít právě proto, že by se fakticky jednalo o revoluci. Stávající systém liberální demokracii se sice neustále ohání svou demokratičností, ale ve skutečnosti v něm platí "odsud až posud". V mnoha oblastech má jeho demokracie pouze ryze formální charakter.
Proto této liberální demokracii právem především radikální levice vytýká tento její formalismus, a v určitém smyslu právem žádá demokracii skutečnou. Jenže tato radikální levice si nedokáže uvědomit a přiznat, že nějaká "totální demokracie" podle jejích představ je iluzí nejen v rámci stávající liberální (buržoazní) demokracie, nýbrž že je iluzí vůbec. Člověk je vnitřně příliš rozporuplný, příliš iracionální, příliš egoistickými zájmy hnaný tvor, nežli aby mu bylo možno poskytnout plnou demokracii. To by vedlo k chaosu, k anarchii.
Liberální demokracie tohle dobře ví, a proto přes všechnu svou rétoriku o "vládě lidu" ve skutečnosti lid obecný odděluje od skutečného řízení veřejných záležitostí, jak to jen jde. V tomto smyslu je toto její počínání legitimní; nelegitimní je ale v tom smyslu, že ona stále nalhává "plnou demokracii", ačkoli praktikuje jenom její oktrojovanou verzi.
Pane Nusharte, není na tom nic tak záhadného; vlastně bych myslel že tento systémově převratný (nechceme-li rovnou říci: revoluční) aspekt oné výzvy je víceméně zcela zřejmý.
Vezměme si třeba jenom tento úryvek z textu: "Evropa se dostala do bodu, kdy dílčí kroky již nestačí. Výzvy i příležitosti, které před ní stojí, vyžadují krok od koordinace k větší politické autonomii, od technokratického řízení k demokratické odpovědnosti a od váhavosti k rozhodnému jednání."
Ano, napohled se tyto výzvy mohou jevit pouze jako apely k větší politické aktivitě, k vyšší míře občanské angažovanosti, k většímu prohloubení demokracie. Ve skutečnosti ve svém souhrnu ale tato opatření - pokud by byla realizována - směřují daleko za hranice stávajícího modelu etablované liberální (partajní) demokracie.
Především je zde naprosto jasné distancování se od pouze "dílčích kroků" a od "technokratického řízení". Právě tohle jsou ale - z hlediska radikální levice - naprosto klíčové znaky, a zcela zásadní deficity stávajícího modelu. A stejně tak výzva k "demokratické odpovědnosti" a k "rozhodnému jednání" směřuje jednoznačně k odklonu od celého stávajícího modelu politiky, a k jeho nahrazení modelem jiným. A to sice modelem radikálně demokratickým, což ovšem reálně znamená: radikálně levicovým.
Pro to všechno jsem tedy přesvědčen že uvedená výzva skutečně dalece překračuje rámec stávajícího politického uspořádání, a ve skutečnosti je pouze kamuflovaným pokusem přejít na model zcela zásadně jiný.
Trump čelí dalším skandálům i plíživé demenci. Republikány ale kontroluje dál
Jiří Pehe
Především je nutno si uvědomit, že všechny tyto excesy Trumpovi umožňuje americký politický systém. K čemuž přistupuje ještě okolnost, že zde víceméně zcela selhal natolik glorifikovaný systém "brzd a protivah". Trump nejen že má úřad prezidenta (což je v USA krajně silná pozice, jejím prostřednictvím vládne celou administrativou); ale jeho strana ovládá i Kongres, a prostřednictvím konzervativní většiny do značné míry (ne zcela) kontroluje i Nejvyšší soud.
To vše dohromady: Trump se nachází fakticky v pozici samovládce, s takovou kumulací moci jakou měl naposled snad Hitler. A to vše zcela "demokratickou" cestou.
Čelíme symptómom rozpadu liberálnej demokracie. Dokáže ich ľavica prekonať?
Dávid Valent
"ukazujú aj na impotentnosť ľavicových hnutí hľadať riešenia na tieto krízy mimo horizont liberálnej demokracie.(...) Skutočnou výzvou nie je výhra vo voľbách, ale transformácia systému, ktorého prekonanie predstavuje existenčný záujem ľudstva."
Zlatá slova, chtělo by se říci. A velmi otevřená slova. Autor článku zcela po právu poukazuje na to, že současná levice se (většinou) stále ještě nedokázala osvobodit ze zužující optiky politického uspořádání liberální demokracie. I tato levice stále ještě bezmyšlenkovitě papouškuje všeobecně rozšířená ideologická dogmata o tom, že liberální demokracie je prý hodnotově neutrální systém, který přece přináší "naprostou svobodu" všem subjektům uskutečnit své bytostné potřeby. Tato levice si stále nedokáže uvědomit respektive přiznat - a na to autor článku respektive M. Hauser upozorňuje naprosto právem - že tato liberální demokracie je ve skutečnosti pupeční šňůrou spojena s kapitalismem, je jeho nejpřirozenější politickou i ideologickou formou.
To všechno je tedy pravda; a za vyslovení těchto pravd je nutno autorovi článku vyslovit uznání. Nicméně - tam kde by on sám měl nějakým pozitivním způsobem vykompenzovat, nahradit tyto deficity stávající levice, sám nepřichází s ničím jiným nežli se starým, dávno omšelým levičáckým radikalismem. Tedy s představou že k zásadní transformaci stávajícího systému, po které právem volá, postačí jenom jakási radikální sociální revoluce.
To jsou strašlivě povrchní představy; a tam kde Dávid Valent volá po transformaci, tam ve skutečnosti nabízí fakticky pouze revoluci. Transformace systému: to by znamenalo v prvé řadě uvědomit - a přiznat si - stávající uspořádání v celé jeho komplexitě, v celé jeho rozporuplnosti. To znamená: bylo by nutno do posledního šroubečku analyzovat jak negativní, tak ale i pozitivní stránky jak volnotržní ekonomiky (a to znamená: kapitalismu), tak i liberální demokracie. A teprve na základě takovéto komplexní analýzy stávajícího systému by bylo možno pokročit k jeho komplexní, nicméně zároveň velmi opatrné a promyšlené transformaci. S takovouto komplexní systémovou transformací nemá ale klasický levičácký radikalismus naprosto nic společného. Ten stále spoléhá na to, že se - nějakým blíže nedefinovaným způsobem - provede jakási sociální revoluce, a lid osvobozený od jha kapitalismu (respektive dnešní rétorikou: jha neoliberalismu) začne radostně a uvědoměle budovat krásný nový svět, zbavený jakéhokoli individuálního či skupinového egoismu, nýbrž naplněný čirou radostí ze společné práce za lepší budoucnost.
Zkrátka, máme zde zadními vrátky zase nastoupivší "starou dobrou" revoluci, jenom poněkud kamuflovanou za modifikovou frazeologií "boje proti neoliberalismu".
Maratonci, jimž nechybí kompas
Lukáš Jelínek
"Autentická levice se pozná podle toho, že popisuje svět komplexně, ve všech jeho barvách a odstínech. A jelikož sociální demokracie vznikla v 19. století ze zápasů o emancipaci dělnického hnutí, musí v sobě mít jiskru, která sama vydrží a druhé zapálí."
Zlatá slova; je jen škoda že v následujících výkladech Lukáš Jelínek sám nijak nedostojí jím postulovaným kritériím, a daleko spíše prezentuje jejich naprostý opak.
"Komplexní pohled na svět"? To by ovšem znamenalo stávající svět uchopit v celé jeho složitosti a rozporuplnosti; ovšem Lukáš Jelínek nenabízí nic jiného než odvěký konvenční sociálně demokratický projekt sociálního přerozdělování. To má být opravdu ta "jiskra která zapálí"?...
Onen skutečně komplexní pohled na svět by především musel zahrnovat i všechno to, co sociální demokracie ve svém projektu nemá, co postrádá, co reflektují a reprezentují jiná politická hnutí, jiné politické ideje. Ale s takto komplexním pohledem na svět si sociální demokracie nikdy nelámala hlavu.
A že sociální demokracie byla vždy tou "nejprogresivnější" politickou silou? Pokud bychom progresivitu měřili mírou schopnosti překročit omezený horizont právě stávajícího společensko-politického uspořádání a směřovat ke skutečně novým, principiálně humánnějším formám organizace lidské společnosti, pak by zde jako nesrovnatelně progresivnější síla musela platit - přinejmenším ve svých počátcích - strana komunistická. A to sice po stránce teoretické, po stránce akční, i po stránce kulturní.
Lukáš Jelínek argumentuje tím, že v české společnosti je 20 a 25 procent levicových liberálů. Tak za prvé: už jenom samotné slovní spojení "levicový liberál" je fakticky oxymóron, logický i věcný protimluv. Je to hybridní, nesourodá směska (buržoazního) individualismu na straně jedné, a jakéhosi amorfně levicového smýšlení na straně druhé. A za druhé: pokud už tento hybrid má nějakou realitu v současném světě, pak v mnohem progresivnější podobě ji ztělesňují strany typu Pirátů nebo Zelených.
To vše dohromady: i tato "nová" sociální demokracie zcela evidentně nepřichází s ničím jiným nežli se starými programy, se starými obrazy světa, se starými floskulemi. Se starými boji, které chce prezentovat jako boje o progresivní budoucnost.
Ostatně, pokud by to někoho zajímalo pak tuto utopenost sociální demokracie v její - bezpochyby slavnější - minulosti jsem nedávno podrobněji rozebral v tomto textu (původně psaném pro Britské listy): https://humanisticke-dialogy.eu/texty/mainstreamova-levice-rytir-smutne-postavy/
Evropa potřebuje občanskou revoluci
Klossa, Vestagerová, Žižek
Je nutno kamuflovat tu skutečnost, že by se fakticky jednalo o revoluci. A s něčím takovým se dnes už (téměř) nikdo neodváží veřejně vyrukovat. A také nikdo není schopen vypracovat nějaký konzistentní projekt revoluce. Takže se místo toho vztyčí prapory s hesly "více demokracie". Proti tomu nikdo nemůže nic namítat, a také o tom není zapotřebí nijak složitě přemýšlet. Takže samé výhody.
Jestli k něčemu takovému dojde? Docela určitě ne tak jak si to autoři tohoto provolání (a všichni jim podobní) představují. Tedy prostě lineárním zvýšením míry demokracie. Nemůže k tomu dojít právě proto, že by se fakticky jednalo o revoluci. Stávající systém liberální demokracii se sice neustále ohání svou demokratičností, ale ve skutečnosti v něm platí "odsud až posud". V mnoha oblastech má jeho demokracie pouze ryze formální charakter.
Proto této liberální demokracii právem především radikální levice vytýká tento její formalismus, a v určitém smyslu právem žádá demokracii skutečnou. Jenže tato radikální levice si nedokáže uvědomit a přiznat, že nějaká "totální demokracie" podle jejích představ je iluzí nejen v rámci stávající liberální (buržoazní) demokracie, nýbrž že je iluzí vůbec. Člověk je vnitřně příliš rozporuplný, příliš iracionální, příliš egoistickými zájmy hnaný tvor, nežli aby mu bylo možno poskytnout plnou demokracii. To by vedlo k chaosu, k anarchii.
Liberální demokracie tohle dobře ví, a proto přes všechnu svou rétoriku o "vládě lidu" ve skutečnosti lid obecný odděluje od skutečného řízení veřejných záležitostí, jak to jen jde. V tomto smyslu je toto její počínání legitimní; nelegitimní je ale v tom smyslu, že ona stále nalhává "plnou demokracii", ačkoli praktikuje jenom její oktrojovanou verzi.
Pane Nusharte, není na tom nic tak záhadného; vlastně bych myslel že tento systémově převratný (nechceme-li rovnou říci: revoluční) aspekt oné výzvy je víceméně zcela zřejmý.
Vezměme si třeba jenom tento úryvek z textu: "Evropa se dostala do bodu, kdy dílčí kroky již nestačí. Výzvy i příležitosti, které před ní stojí, vyžadují krok od koordinace k větší politické autonomii, od technokratického řízení k demokratické odpovědnosti a od váhavosti k rozhodnému jednání."
Ano, napohled se tyto výzvy mohou jevit pouze jako apely k větší politické aktivitě, k vyšší míře občanské angažovanosti, k většímu prohloubení demokracie. Ve skutečnosti ve svém souhrnu ale tato opatření - pokud by byla realizována - směřují daleko za hranice stávajícího modelu etablované liberální (partajní) demokracie.
Především je zde naprosto jasné distancování se od pouze "dílčích kroků" a od "technokratického řízení". Právě tohle jsou ale - z hlediska radikální levice - naprosto klíčové znaky, a zcela zásadní deficity stávajícího modelu. A stejně tak výzva k "demokratické odpovědnosti" a k "rozhodnému jednání" směřuje jednoznačně k odklonu od celého stávajícího modelu politiky, a k jeho nahrazení modelem jiným. A to sice modelem radikálně demokratickým, což ovšem reálně znamená: radikálně levicovým.
Pro to všechno jsem tedy přesvědčen že uvedená výzva skutečně dalece překračuje rámec stávajícího politického uspořádání, a ve skutečnosti je pouze kamuflovaným pokusem přejít na model zcela zásadně jiný.