Nicméně je nutno vyjádřit určitou skepsi vůči tvrzení, že "za všechno může 11. září". Skutečně by svět Západu nerušeně (a stejně nekriticky) pokračoval na své cestě neustále maximalizované produkce a stále bobtnajícího konzumu? Není celá řada ze současných krizových momentů ve skutečnosti projevem jeho systémově inherentních vad a protikladů? Nenarazil by i bez 11. září svět Západu na ekologické hranice své produkčně-konzumní expanze? A nebyl by pak stejně tak (či dokonce ještě mnohem více) konfrontován se ztrátou smyslu? Protože tento svět "svobodného" Západu nemá v sobě fakticky žádný jiný smysl nežli právě jenom tuto čistě materiální expanzi. (Takže právě pouze bojem proti - islámskému - terorismu si tento ideově bezprizorný Západ mohl opatřit alespoň jakýsi náhražkový smysl svého konání.)
Ostatně: samotné 11. září nebylo absolutně primární příčinou, jakýmsi nahodile z ničeho vzniklým spouštěčem; nýbrž ono samo bylo ze své strany až reakcí, totiž reakcí na dominantní chování Západů vůči jiným regionům (a jiným životním stylům) na této planetě. Je tedy možno uzavřít: 11. září bylo dozajista urychlovačem krizových tendencí západního světa, ale nikoli jejich rozhodující příčinou.
Takže tedy, pokud dobře rozumím argumentům autora, liberální demokracie nemá nic společného se samotným lidem. Neboť lid je něco, na co se odvolávají jenom a pouze populisté. Zatímco liberální demokracie je zcela autonomním komplexem institucí, které existují mimo lid, existují nad lidem, a na které lid vůbec nemá mít žádný dosah.
Takovýto názor je ovšem možno zastávat. Ovšem - pak dost dobře není možno se divit tomu, že se onen lid takovýmto státem odosobněné, anonymní, ryze institucionální liberální demokracie necítí být reprezentován; a proto si hledá náhražku a východisko v reprezentaci jiné, populistické. Která mu dokáže dodat alespoň iluzi, že ho (tento lid) bere vážně, že se o něj zajímá.
K vysvětlení onoho zdánlivého paradoxu že vysoká volební účast znamenala výhodu pro (extrémní) AfD je nutno uvést, že se zřejmě skutečně v prvé řadě jednalo o volbu ryze protestní. Kdy velké části jinak "mlčící", politicky pasivní populace nyní spatřily příležitost k tomu veřejně a viditelně deklarovat trvalou frustraci ze svého existenčního postavení.
Navíc je pro vysvětlení vysokého volebního vítězství AfD nutno zohlednit dramatický, doslova napohled viditelný rozdíl mezi starými etablovanými stranami a mezi AfD: ty staré strany (a jejich političtí lídři) působí mdle, opotřebovaně, neustále dokola opakují jenom ty samé floskule. Zatímco jmenovitě volební lídr AfD v Sasku-Anhaltsku Siegmund působí energicky, svěže, dynamicky, takže mnoho lidí (a mnoho voličů) může velmi snadno propadnout dojmu že s ním může přijít nějaká lepší, progresivnější budoucnost.
A je nutno si být vědom: tohoto mdlého image, této bezvýraznosti, této opotřebovanosti se staré etablované partaje nezbaví. Neboť tato jejich bezvýraznost (a tedy nepřitažlivost) není pouze osobním znakem jejich politických lídrů, nýbrž je jim imanentní; je zákonitým důsledkem a výrazem toho, že celý jejich ideový svět se už přežil. Je tedy možno právem očekávat, že vzestup stran typu AfD může (a to zdaleka ne pouze v Německu) nadále pokračovat. (Pokud se ovšem tyto strany vůdcovského typu samy nerozloží interními boji o moc.)
Pane Morbicere, to že přeložení diskuse až na úplně spodní konec celé webové stránky povede k udušení zdejších diskusí, to jsem prorokoval už v tu samou chvíli kdy byl tento nesmyslný akt proveden. (A přitom DR se tak střílí do vlastní nohy, kdyby diskuse byly viditelné pro všechny - i třeba náhodné - čtenáře, pak by si mnohem více účastníků zaplatilo právo na účast v nich.)
Co se ovšem Vašich tvrzení ohledně neegoistického chování lidí (občanů) v určitých situacích týče, zde je nutno zásadně protiřečit.
Tvrdíte že ve chvílích ohrožení jsou lidé (v demokracii) ochotni bojovat za svou vlast. Opravdu je tomu tak? Už Platón svého času jako úplně první bod své kritiky demokracie konstatoval, že v ní mužové přestanou být ochotni bojovat za svůj stát. A jaká je holá realita této ochoty bojovat, o tom je možno se naprosto názorně přesvědčit na současné Ukrajině, kde celé masy mladých mužů utíkají za hranice aby nemuseli bránit svou vlast, a kde komanda vojenských odvodových center musí muže doslova nahánět po ulicích (a po barech), aby je mohla přinutit ke splnění jejich branné povinnosti.
Samozřejmě: vždy se najde určité procento poctivých, kteří jsou ochotni dobrovolně bojovat za svůj národ, respektive jsou ochotni chovat se odpovědně vůči zájmům celku. Zde se ale jedná o jednu jedinou centrální otázku: jaký vliv vykonává stávající státně-politické uspořádání v daném smyslu na morálku populace: pozitivní nebo negativní? A u politického uspořádání liberální demokracie nelze objektivně dospět k jiném závěru nežli k tomu, že tato svým jednostranným preferováním práv jednotlivce, bez odpovídajících povinností, tento pocit odpovědnosti vůči zájmům společnosti fatálně oslabuje a rozbíjí.
Ještě jednu poznámku je možno připojit k tomu, co bylo řečeno minule. Je bohužel nutno vycházet z toho, že mé poukazování na nutnost a nezbytnost toho aby současná lidská civilizace zcela zásadním způsobem změnila způsob svého myšlení, svého vnímání skutečnosti, tedy že tyto mé poukazy se většině přítomných asi stále ještě jeví jako snahy o implementování nějakého cizího elementu do "přirozeného" způsobu lidského uvažování. A ta "revoluce vědomí" o které byla řeč minule se zřejmě jeví být nemálo riskantním krokem do neznáma.
Jenže - ve skutečnosti je tomu naprosto jinak. Když se podíváme zpětně na dosavadní dějiny, vývoj lidského rodu, pak až do nástupu karteziánského racionalismu lidé svou životní skutečnost vnímali právě tím způsobem o kterém zde hovořím: nikoli mechanisticky-lineárně, nýbrž naopak celistvě, komplexně, kde fantazijní obrazy a výklady měly (přinejmenším) rovnocenný status s věcným racionalismem.
V daném smyslu to je tedy naopak současný svět, propadlý technicistně-racionalistickému myšlení, který je v celých dosavadních dějinách lidstva úchylkou, anomálií, deformací. Byl to tedy redukcionistický kartezianismus, který byl v tomto směru vlastně "kontrarevolucí" lidského vědomí, byl popřením autonomní role lidské fantazie. Nejedná se tedy nakonec o nic jiného nežli tuto karteziánskou kontrarevoluci zneutralizovat, všechny potenciály lidského ducha vrátit do jejich původní rovnováhy.
A bude to dost možná právě současná lavina spojená s nástupem umělé inteligence, která člověka donutí opustit tento mechanický kartezianismus. Tímto technicistním racionalismem redukujícím vše lidské pouze na holou fyzikální fakticitu a produkční utilitarismus se totiž člověk fakticky sám "zrobotizoval", zbavil se všeho co ho činí člověkem, v plném slova smyslu. A až když tento člověk zjistí že v tomto robotickém modu existence ho může umělá inteligence velice snadno nahradit a dokonce předčít, zřejmě až teď bude člověk donucen rozpomenout se na své nejvlastnější lidské potenciály, ke kterým ani ta nejdokonalejší AI stále ještě nemá přístup: na svou schopnost fantazie, volné tvorby, na svou schopnost niterného, duševního prožívání.
Ještě jednou tedy: nejedná se o to že by mělo být člověku násilím vnuceno něco cizorodého, nějaký jemu cizí způsob myšlení, vnímání jeho životní skutečnosti. Nýbrž naopak se jedná o to vrátit současného člověka k jeho nejvlastnějším lidským, duševním a kreativním potenciálům.
Bin Ládinův Trump a rozpad Západu. Jak 11. září 2001 změnilo svět
Jiří Pehe
Zajímavý přehled; nicméně...
Nicméně je nutno vyjádřit určitou skepsi vůči tvrzení, že "za všechno může 11. září". Skutečně by svět Západu nerušeně (a stejně nekriticky) pokračoval na své cestě neustále maximalizované produkce a stále bobtnajícího konzumu? Není celá řada ze současných krizových momentů ve skutečnosti projevem jeho systémově inherentních vad a protikladů? Nenarazil by i bez 11. září svět Západu na ekologické hranice své produkčně-konzumní expanze? A nebyl by pak stejně tak (či dokonce ještě mnohem více) konfrontován se ztrátou smyslu? Protože tento svět "svobodného" Západu nemá v sobě fakticky žádný jiný smysl nežli právě jenom tuto čistě materiální expanzi. (Takže právě pouze bojem proti - islámskému - terorismu si tento ideově bezprizorný Západ mohl opatřit alespoň jakýsi náhražkový smysl svého konání.)
Ostatně: samotné 11. září nebylo absolutně primární příčinou, jakýmsi nahodile z ničeho vzniklým spouštěčem; nýbrž ono samo bylo ze své strany až reakcí, totiž reakcí na dominantní chování Západů vůči jiným regionům (a jiným životním stylům) na této planetě. Je tedy možno uzavřít: 11. září bylo dozajista urychlovačem krizových tendencí západního světa, ale nikoli jejich rozhodující příčinou.
Prezident jako hlas liberální demokracie?
Petr Agha
Takže tedy, pokud dobře rozumím argumentům autora, liberální demokracie nemá nic společného se samotným lidem. Neboť lid je něco, na co se odvolávají jenom a pouze populisté. Zatímco liberální demokracie je zcela autonomním komplexem institucí, které existují mimo lid, existují nad lidem, a na které lid vůbec nemá mít žádný dosah.
Takovýto názor je ovšem možno zastávat. Ovšem - pak dost dobře není možno se divit tomu, že se onen lid takovýmto státem odosobněné, anonymní, ryze institucionální liberální demokracie necítí být reprezentován; a proto si hledá náhražku a východisko v reprezentaci jiné, populistické. Která mu dokáže dodat alespoň iluzi, že ho (tento lid) bere vážně, že se o něj zajímá.
AfD v Sasku-Anhaltsku pomohla překvapivě i vysoká účast
Petr Jedlička
K vysvětlení onoho zdánlivého paradoxu že vysoká volební účast znamenala výhodu pro (extrémní) AfD je nutno uvést, že se zřejmě skutečně v prvé řadě jednalo o volbu ryze protestní. Kdy velké části jinak "mlčící", politicky pasivní populace nyní spatřily příležitost k tomu veřejně a viditelně deklarovat trvalou frustraci ze svého existenčního postavení.
Navíc je pro vysvětlení vysokého volebního vítězství AfD nutno zohlednit dramatický, doslova napohled viditelný rozdíl mezi starými etablovanými stranami a mezi AfD: ty staré strany (a jejich političtí lídři) působí mdle, opotřebovaně, neustále dokola opakují jenom ty samé floskule. Zatímco jmenovitě volební lídr AfD v Sasku-Anhaltsku Siegmund působí energicky, svěže, dynamicky, takže mnoho lidí (a mnoho voličů) může velmi snadno propadnout dojmu že s ním může přijít nějaká lepší, progresivnější budoucnost.
A je nutno si být vědom: tohoto mdlého image, této bezvýraznosti, této opotřebovanosti se staré etablované partaje nezbaví. Neboť tato jejich bezvýraznost (a tedy nepřitažlivost) není pouze osobním znakem jejich politických lídrů, nýbrž je jim imanentní; je zákonitým důsledkem a výrazem toho, že celý jejich ideový svět se už přežil. Je tedy možno právem očekávat, že vzestup stran typu AfD může (a to zdaleka ne pouze v Německu) nadále pokračovat. (Pokud se ovšem tyto strany vůdcovského typu samy nerozloží interními boji o moc.)
Demokracii nezachrání příkopy mezi levicí a liberály
Martin Profant
Pane Morbicere, to že přeložení diskuse až na úplně spodní konec celé webové stránky povede k udušení zdejších diskusí, to jsem prorokoval už v tu samou chvíli kdy byl tento nesmyslný akt proveden. (A přitom DR se tak střílí do vlastní nohy, kdyby diskuse byly viditelné pro všechny - i třeba náhodné - čtenáře, pak by si mnohem více účastníků zaplatilo právo na účast v nich.)
Co se ovšem Vašich tvrzení ohledně neegoistického chování lidí (občanů) v určitých situacích týče, zde je nutno zásadně protiřečit.
Tvrdíte že ve chvílích ohrožení jsou lidé (v demokracii) ochotni bojovat za svou vlast. Opravdu je tomu tak? Už Platón svého času jako úplně první bod své kritiky demokracie konstatoval, že v ní mužové přestanou být ochotni bojovat za svůj stát. A jaká je holá realita této ochoty bojovat, o tom je možno se naprosto názorně přesvědčit na současné Ukrajině, kde celé masy mladých mužů utíkají za hranice aby nemuseli bránit svou vlast, a kde komanda vojenských odvodových center musí muže doslova nahánět po ulicích (a po barech), aby je mohla přinutit ke splnění jejich branné povinnosti.
Samozřejmě: vždy se najde určité procento poctivých, kteří jsou ochotni dobrovolně bojovat za svůj národ, respektive jsou ochotni chovat se odpovědně vůči zájmům celku. Zde se ale jedná o jednu jedinou centrální otázku: jaký vliv vykonává stávající státně-politické uspořádání v daném smyslu na morálku populace: pozitivní nebo negativní? A u politického uspořádání liberální demokracie nelze objektivně dospět k jiném závěru nežli k tomu, že tato svým jednostranným preferováním práv jednotlivce, bez odpovídajících povinností, tento pocit odpovědnosti vůči zájmům společnosti fatálně oslabuje a rozbíjí.
Ještě jednu poznámku je možno připojit k tomu, co bylo řečeno minule. Je bohužel nutno vycházet z toho, že mé poukazování na nutnost a nezbytnost toho aby současná lidská civilizace zcela zásadním způsobem změnila způsob svého myšlení, svého vnímání skutečnosti, tedy že tyto mé poukazy se většině přítomných asi stále ještě jeví jako snahy o implementování nějakého cizího elementu do "přirozeného" způsobu lidského uvažování. A ta "revoluce vědomí" o které byla řeč minule se zřejmě jeví být nemálo riskantním krokem do neznáma.
Jenže - ve skutečnosti je tomu naprosto jinak. Když se podíváme zpětně na dosavadní dějiny, vývoj lidského rodu, pak až do nástupu karteziánského racionalismu lidé svou životní skutečnost vnímali právě tím způsobem o kterém zde hovořím: nikoli mechanisticky-lineárně, nýbrž naopak celistvě, komplexně, kde fantazijní obrazy a výklady měly (přinejmenším) rovnocenný status s věcným racionalismem.
V daném smyslu to je tedy naopak současný svět, propadlý technicistně-racionalistickému myšlení, který je v celých dosavadních dějinách lidstva úchylkou, anomálií, deformací. Byl to tedy redukcionistický kartezianismus, který byl v tomto směru vlastně "kontrarevolucí" lidského vědomí, byl popřením autonomní role lidské fantazie. Nejedná se tedy nakonec o nic jiného nežli tuto karteziánskou kontrarevoluci zneutralizovat, všechny potenciály lidského ducha vrátit do jejich původní rovnováhy.
A bude to dost možná právě současná lavina spojená s nástupem umělé inteligence, která člověka donutí opustit tento mechanický kartezianismus. Tímto technicistním racionalismem redukujícím vše lidské pouze na holou fyzikální fakticitu a produkční utilitarismus se totiž člověk fakticky sám "zrobotizoval", zbavil se všeho co ho činí člověkem, v plném slova smyslu. A až když tento člověk zjistí že v tomto robotickém modu existence ho může umělá inteligence velice snadno nahradit a dokonce předčít, zřejmě až teď bude člověk donucen rozpomenout se na své nejvlastnější lidské potenciály, ke kterým ani ta nejdokonalejší AI stále ještě nemá přístup: na svou schopnost fantazie, volné tvorby, na svou schopnost niterného, duševního prožívání.
Ještě jednou tedy: nejedná se o to že by mělo být člověku násilím vnuceno něco cizorodého, nějaký jemu cizí způsob myšlení, vnímání jeho životní skutečnosti. Nýbrž naopak se jedná o to vrátit současného člověka k jeho nejvlastnějším lidským, duševním a kreativním potenciálům.