Politolog Jiří Pehe tedy volá po nástupu silného, charismatického lídra, s jehož pomocí by se v českém politickém prostředí mohlo podařit 1. obnovit respektive posílit klasický liberalismus, a 2. pokud možno liberalismus levicového ražení.
Jeho postřehy ohledně daného tématu jsou jako obvykle velmi precizní; a jako obvykle zůstávají stát pouze na povrchu věcí.
Jiří Pehe jako vždy model liberální demokracie prostě a jednoduše postuluje jako ten "nejlepší ze všech"; přesněji řečeno jako ten natolik jedině správný, že vůbec ani není možno ho nějakým rozumným způsobem zpochybňovat. A tak si ani on sám nedává sebemenší námahu s tím tento model nějakým způsobem hlouběji analyzovat, objektivně a nestranně rozebrat - a navzájem porovnat - nejen jeho klady, ale i jeho zápory.
On ovšem vidí že současná skutečnost liberální demokracie má mnohdy velmi daleko k původnímu ideálu; nicméně vzhledem ke svému ideovému přesvědčení tyto deficity v prostředí liberální demokracie považuje pouze za jakési nahodilé vady na kráse; a hledá tedy cesty jak tyto vady odstranit. A když to nejde samo sebou, pak si budeme muset počkat na příchod nějakého silného, výrazného, charismatického lídra, který nás všechny spasí před autoritářskými populisty. (Proč rovnou nenapsat, že je zapotřebí počkat si na Godota?...)
Ano, Jiří Pehe má bezpochyby pravdu s tím, že tábor liberálů (a tím spíše liberální levice) má pravidelně k dispozici mnohem méně výrazných osobností, nežli tábor konzervativní, či dokonce tábor populisticko-reakcionářský. On ale neklade otázku, p r o č tomu tak vlastně je, proč tito reakcionáři mají k dispozici mnohem více výrazných osobností nežli liberální progresivisté. On se pouze odvolává na to, že v jiných zemích (Polsko, nyní Maďarsko apod.) takovéto silné liberální osobnosti jsou.
Ano, jsou; jenže i zde je nutno se podívat hlouběji, jaké byly okolnosti jejich nástupu. Tyto liberálně-progresivní osobnosti totiž byly fakticky přímo vytvořeny samotnou reakcí. Když tato reakce se svými autoritářskými, zpátečnickými praktikami sama dokázala znemožnit natolik, že to ve společnosti časem vybudilo protitlak, a z tohoto národního odporu se pak zrodily příslušné výrazné osobnosti opozice.
O co se jedná? - To co z podání Jiřího Pehe zcela vypadává je holá skutečnost, že sama liberální demokracie, a ještě více levice dnes prakticky nemají k dispozici nic, co by je nějakým způsobem mohlo učinit programově zajímavými, inspirativními, výraznými. Ony oboje vlastně žijí (nechceme-li přímo říci: cizopasí) ze svých reakcionářských protivníků. Bylo by naprosto možno říci: kdyby liberální demokraté neměli své reakcionářské protivníky, museli by si je sami vymyslet. Protože bez nich velice rychle ztrácejí svůj glanc.
Jenom tam kde se bojuje proti vyloženému, zatuchlému reakcionářství, jenom tam může liberalismus bodovat svým postulátem občanské rovnosti a občanských práv. Ale dejme tomu, že nějakým kouzlem z tohoto světa náhle zmizí všichni tito reakcionáři a populisté - co pak samotný liberalismus respektive liberální demokracie dokáže dát tomuto světu? Respektive co dokáže dát člověku žijícím v tomto světě? Všeobecnou občanskou rovnost? - No dobře, tak už jsme si všichni naprosto rovni; a co dál? Co skutečně lidsky, ideově obsažného může dodat tento liberalismus, kromě této politické a legalistické rovnosti všech?...
A levice? I sám Pehe uznává, že levice dnes už nemůže vzbudit žádný větší ohlas svým tradičním bojem za sociální práva. On proto navrhuje jít cestou progresivní levice, tedy obhajobou práv menšin. Jenže - tato obhajoba práv všech možných minorit, se kterou "progresivní" levice ještě celkem nedávno skutečně dokázala nemálo hlasitě čeřit vlny mezinárodní politiky, i ta se zdá být už poněkud za zenitem. Důvod? - Prostě a jednoduše protože tato progresivní levice konec konců není ničím jiným nežli pouze určitým radikalizováním výše uvedeného liberalismu. I zde se tedy nakonec nejedná o nic jiného, o nic více nežli jenom o to aby si všichni byli navzájem rovni. A jakmile je stavu této všeobecné rovnosti dosaženo (respektive když se ukáže že tato formalistická rovnost všech se všemi je pouhou fikcí) - co pak dál? Pak ani tato "progresivní" levice nemá nic, co by mohla ještě zajímavého nabídnout.
Můžeme tedy shrnout: ano, Jiří Pehe má bezpochyby pravdu v tom že současný liberální tábor (jmenovitě ten český) těžce trpí absencí skutečně výrazných osobností. Ovšem jak řečeno on zcela opomíjí hlubší, systémově-ideové příčiny tohoto deficitu. Pokud chceme nástup nových, výrazných vůdčích osobností, pak jim k tomu napřed musíme připravit půdu, postavit potřebný fundament. A to tím že nalezneme, že vytvoříme nějaký nový nosný ideový program pro společnost třetího tisíciletí - program který vysoce přeroste omezený a ideově sterilní horizont pouhé liberální demokracie, včetně jejích levicových odnoží.
Víceméně s jistotou je možno konstatovat jedno: ani jediný z bytostných problémů člověka nebude vyřešen prostřednictvím (pouze) techniky. Tedy včetně umělé inteligence.
Obecně je možno říci: AI bezpochyby výrazně změní podobu našeho světa; nicméně vize toho druhu že by měla plně nahradit či vytěsnit člověka jsou podle všeho vysoce přehnané. Technologických revolucí lidstvo už prožilo několik, a nakonec člověk vždy zůstal člověkem. Ať v dobrém či špatném.
Smysl českých dějin?... Ono by bylo daleko více na místě si napřed rozebrat a určit, v čem spočívá smysl dějin člověka vůbec. A teprve na pozadí tohoto obecného evolučně-progresivního horizontu by mělo smysl bádat, jakou v tomto širokém proudu humánního vývoje může svou roli převzít i národ a lid český (respektive česko-moravský).
V celé záležitosti je zapotřebí zaujmout stanovisko ještě k jednomu bodu. Pan Novotný mi vytýká "povýšenecké mentorování". Tak tedy - podívejme se otevřeně i na tuto záležitost.
Pane Novotný, je velmi mnoho věcí na tomto světě, o kterých nemám žádnou bližší znalost. Do odborných diskusí o těchto tématech se proto buďto nepouštím vůbec, anebo pouze ve zcela obecné rovině. Pak je určitá sféra věcí, o kterých mám určitou, nicméně pouze dílčí znalost. Pokud se pustím do - obecných - diskusí o ní, pak pravidelně dodávám, že takto je to můj vlastní názor.
Pak je ale určitá skupina témat, kterým se víceméně systematicky věnuji prakticky celý můj život. A o kterých se na tomto základě skutečně domnívám, že o nich už přece jenom něco vím. A že si tedy mohu dovolit - a to i veřejně - o nich pronášet dosti jednoznačné, až přímo apodiktické soudy.
Je to snad znakem povýšenectví? - Pokud to někdo takto cítí, budiž mu toto jeho přesvědčení ponecháno. (Bylo by ovšem dosti záhodno zvědět, jestli to takto pociťují i neutrální pozorovatelé, anebo pouze ti kteří jsou cílem mé kritiky.) V každém případě ale - v mém pocitu oprávněnosti mých soudů mě znovu a znovu utvrzuje především to když vidím, jak mí oponenti znovu a znovu zůstávají stát pouze na povrchu věcí, jak se nedokáží osvobodit od pouze vnějšího zdáni věcí, jak nedokáží jmenovitě společenské fenomény hodnotit a analyzovat ani v jejich systémové komplexitě, ani v hlubších rovinách jejich kauzálních řetězců.
Podle Vašeho názoru, pane Novotný, bych se tedy asi měl chovat vstřícněji, chápavěji vůči mým oponentům. Jenže - s jakou mírou "pochopení" je možno se stavět vůči těm, kteří - obrazně řečeno - i na počátku třetího tisíciletí stále ještě s nezlomným přesvědčením tvrdí, že slunce se otáčí kolem země? Jenom proto že nejsou schopni za realitu pochopit a uznat nic jiného, nežli co bezprostředně vidí svýma očima?!...
Zkrátka, pane Novotný, dokud mí oponenti budou argumentovat jenom a pouze na základě víceméně bezprostřední smyslové zkušenosti, a pokud nebudou schopni argumentovat alespoň na té intelektuální úrovni které bylo dosaženo už ve století devatenáctém - pak asi nebude možno se vyhnout tomu, že na jejich způsob argumentace budu skutečně shlížet s nemalým pocitem apriorní skepse.
----------------------------------------------
Tolik tedy v rovině čistě argumentačně-teoretické. Ale zde se jedná ještě o něco jiného, v rovině jak osobní, tak v rovině principiální. Měl bych tedy argumentaci mých oponentů akceptovat a respektovat jako principiálně rovnocennou - bez ohledu na jejich vlastní argumentační obsah či kvalitu. Jenže, pane Novotný, my nejsme v situaci kdy bychom se mohli ponořit do nějakého sterilního, akademického habermasovského "nekonečného dialogu". Který je fakticky pouze pseudodialogem, neboť jeho výsledkem není nakonec nic jiného nežli ona zmíněná akademická sterilita.
My se ale nacházíme v situaci, kde se doslova "lámou věky". Je zcela evidentní že stávající svět liberální demokracie se nachází v těžké krizi; kdy tento politický model se ukazuje být stále méně schopen efektivně vyřešit, zvládnout i ty nejnaléhavější existenční problémy současného lidstva. Za této situace se nutně - a se vší naléhavostí - klade zcela zásadní otázka: je skutečně možno stále pokračovat postaru, jenom s jakýmsi "vylepšením" stávajícího uspořádání - anebo je nutné toto v procesu rozkladu se nacházející uspořádání podrobit rozsáhlé, hloubkové, komplexní transformaci?...
Pane Novotný, vždy když se v dějinách řešil takovýto zásadní střet mezi starým a novým, tak vždy při tom docházelo k velmi vyhraněným polemikám; a velmi nezřídka zde konečným argumentem bylo ostří zcela reálných zbraní. Za těchto okolností asi nebude nijak přemrštěným požadavkem, abyste byl ochoten unést alespoň ostří argumentů čistě verbálních.
A teď ještě jednou, pane Novotný, a to už zcela otevřeně: z tohoto hlediska střetu starého a nového Vy jste naprosto jednoznačné zastáncem "ancien régime", starého světa, starého uspořádání, starých mocenských i ideových struktur. Jistě - a to je nutno Vám přiznat - Vy se snažíte o nějakou lepší, humánnější variantu tohoto starého uspořádání; nicméně (bez ohledu ať si to uvědomujete nebo ne) zůstáváte sám plně polapen v jeho systémové logice, v jeho havlovských "starých strukturách". Ocitáte se takto ve velmi podobné pozici jako svého času reformní komunisté: i oni se v rámci svého duchovního, ideového, politického horizontu snažili o vytvoření lepší, autentičtější, humánnější podoby socialismu - aniž by byli schopni si uvědomit, že tento politický model žádnou autentickou humanizaci ze své samotné systémové podstaty nikdy neumožní.
Takže ještě jednou, pane Novotný: ano já Vám uznávám že mezi zastánci modelu stávající liberální (buržoazní) demokracie patříte k těm poctivěji, humánněji smýšlejícím; ale to všechno nemění nic na tom, že se stále zarytě a křečovitě držíte starých struktur toho světa, který se už dostal na hranice svých možností, a který už neumožňuje žádný další progresivní rozvoj, nýbrž je jeho (tohoto rozvoje) už pouze brzdou a svírajícím krunýřem.
Mohu tedy uznat a respektovat Vaši dobrou vůli; ale nedá se nic dělat, ve věci samé jste někým kdo z ryze konzervativních pozic hájí a betonuje to, co je v rozporu s nejvlastnějšími potřebami jak člověka vůbec, tak současného světa v jeho stávajících krizích. A tak nebude zbytí, ale Vaše vývody směřující k pouhé konzervaci stávajícího uspořádání budu znovu a znovu podrobovat kritice; a to kritice natolik zásadní a ostré, kolik bude vzhledem k okolnostem zapotřebí.
Daleko spíše vše skutečně skončí pouze jakýmsi "zmrazením" konfliktu. Trumpovi se teď jedná především o to aby mohl nějakým způsobem kašírovat, že toto válečné dobrodružství v důsledku svého zcela chaotického počínání fakticky prohrál na celé čáře. Takže to jediné co mu zbývá je dohodnutí jakéhosi vzájemného (dost možná pouze tichého) modu vivendi: aby ropa mohla opět proudit Hormuzským průlivem. Čili víceméně obnovení původního stavu; což bude ovšem Trump hlasitě vytrubovat jaké své "vítězství".
Jak mohou čeští demokraté porazit populisty
Jiří Pehe
Politolog Jiří Pehe tedy volá po nástupu silného, charismatického lídra, s jehož pomocí by se v českém politickém prostředí mohlo podařit 1. obnovit respektive posílit klasický liberalismus, a 2. pokud možno liberalismus levicového ražení.
Jeho postřehy ohledně daného tématu jsou jako obvykle velmi precizní; a jako obvykle zůstávají stát pouze na povrchu věcí.
Jiří Pehe jako vždy model liberální demokracie prostě a jednoduše postuluje jako ten "nejlepší ze všech"; přesněji řečeno jako ten natolik jedině správný, že vůbec ani není možno ho nějakým rozumným způsobem zpochybňovat. A tak si ani on sám nedává sebemenší námahu s tím tento model nějakým způsobem hlouběji analyzovat, objektivně a nestranně rozebrat - a navzájem porovnat - nejen jeho klady, ale i jeho zápory.
On ovšem vidí že současná skutečnost liberální demokracie má mnohdy velmi daleko k původnímu ideálu; nicméně vzhledem ke svému ideovému přesvědčení tyto deficity v prostředí liberální demokracie považuje pouze za jakési nahodilé vady na kráse; a hledá tedy cesty jak tyto vady odstranit. A když to nejde samo sebou, pak si budeme muset počkat na příchod nějakého silného, výrazného, charismatického lídra, který nás všechny spasí před autoritářskými populisty. (Proč rovnou nenapsat, že je zapotřebí počkat si na Godota?...)
Ano, Jiří Pehe má bezpochyby pravdu s tím, že tábor liberálů (a tím spíše liberální levice) má pravidelně k dispozici mnohem méně výrazných osobností, nežli tábor konzervativní, či dokonce tábor populisticko-reakcionářský. On ale neklade otázku, p r o č tomu tak vlastně je, proč tito reakcionáři mají k dispozici mnohem více výrazných osobností nežli liberální progresivisté. On se pouze odvolává na to, že v jiných zemích (Polsko, nyní Maďarsko apod.) takovéto silné liberální osobnosti jsou.
Ano, jsou; jenže i zde je nutno se podívat hlouběji, jaké byly okolnosti jejich nástupu. Tyto liberálně-progresivní osobnosti totiž byly fakticky přímo vytvořeny samotnou reakcí. Když tato reakce se svými autoritářskými, zpátečnickými praktikami sama dokázala znemožnit natolik, že to ve společnosti časem vybudilo protitlak, a z tohoto národního odporu se pak zrodily příslušné výrazné osobnosti opozice.
O co se jedná? - To co z podání Jiřího Pehe zcela vypadává je holá skutečnost, že sama liberální demokracie, a ještě více levice dnes prakticky nemají k dispozici nic, co by je nějakým způsobem mohlo učinit programově zajímavými, inspirativními, výraznými. Ony oboje vlastně žijí (nechceme-li přímo říci: cizopasí) ze svých reakcionářských protivníků. Bylo by naprosto možno říci: kdyby liberální demokraté neměli své reakcionářské protivníky, museli by si je sami vymyslet. Protože bez nich velice rychle ztrácejí svůj glanc.
Jenom tam kde se bojuje proti vyloženému, zatuchlému reakcionářství, jenom tam může liberalismus bodovat svým postulátem občanské rovnosti a občanských práv. Ale dejme tomu, že nějakým kouzlem z tohoto světa náhle zmizí všichni tito reakcionáři a populisté - co pak samotný liberalismus respektive liberální demokracie dokáže dát tomuto světu? Respektive co dokáže dát člověku žijícím v tomto světě? Všeobecnou občanskou rovnost? - No dobře, tak už jsme si všichni naprosto rovni; a co dál? Co skutečně lidsky, ideově obsažného může dodat tento liberalismus, kromě této politické a legalistické rovnosti všech?...
A levice? I sám Pehe uznává, že levice dnes už nemůže vzbudit žádný větší ohlas svým tradičním bojem za sociální práva. On proto navrhuje jít cestou progresivní levice, tedy obhajobou práv menšin. Jenže - tato obhajoba práv všech možných minorit, se kterou "progresivní" levice ještě celkem nedávno skutečně dokázala nemálo hlasitě čeřit vlny mezinárodní politiky, i ta se zdá být už poněkud za zenitem. Důvod? - Prostě a jednoduše protože tato progresivní levice konec konců není ničím jiným nežli pouze určitým radikalizováním výše uvedeného liberalismu. I zde se tedy nakonec nejedná o nic jiného, o nic více nežli jenom o to aby si všichni byli navzájem rovni. A jakmile je stavu této všeobecné rovnosti dosaženo (respektive když se ukáže že tato formalistická rovnost všech se všemi je pouhou fikcí) - co pak dál? Pak ani tato "progresivní" levice nemá nic, co by mohla ještě zajímavého nabídnout.
Můžeme tedy shrnout: ano, Jiří Pehe má bezpochyby pravdu v tom že současný liberální tábor (jmenovitě ten český) těžce trpí absencí skutečně výrazných osobností. Ovšem jak řečeno on zcela opomíjí hlubší, systémově-ideové příčiny tohoto deficitu. Pokud chceme nástup nových, výrazných vůdčích osobností, pak jim k tomu napřed musíme připravit půdu, postavit potřebný fundament. A to tím že nalezneme, že vytvoříme nějaký nový nosný ideový program pro společnost třetího tisíciletí - program který vysoce přeroste omezený a ideově sterilní horizont pouhé liberální demokracie, včetně jejích levicových odnoží.
Soužití lidstva s umělou inteligencí: utopie, nebo noční můra?
Jan Adamec
Víceméně s jistotou je možno konstatovat jedno: ani jediný z bytostných problémů člověka nebude vyřešen prostřednictvím (pouze) techniky. Tedy včetně umělé inteligence.
Obecně je možno říci: AI bezpochyby výrazně změní podobu našeho světa; nicméně vize toho druhu že by měla plně nahradit či vytěsnit člověka jsou podle všeho vysoce přehnané. Technologických revolucí lidstvo už prožilo několik, a nakonec člověk vždy zůstal člověkem. Ať v dobrém či špatném.
Tisza se „vylila z břehů.“ A před českými historiky leží nejnáročnější úkol
Ondřej Holub
Smysl českých dějin?... Ono by bylo daleko více na místě si napřed rozebrat a určit, v čem spočívá smysl dějin člověka vůbec. A teprve na pozadí tohoto obecného evolučně-progresivního horizontu by mělo smysl bádat, jakou v tomto širokém proudu humánního vývoje může svou roli převzít i národ a lid český (respektive česko-moravský).
Trumpa zastaví jeffersonisté: „konzervativní kontrarevoluce“ našla svou Nemesis
Oto Novotný
V celé záležitosti je zapotřebí zaujmout stanovisko ještě k jednomu bodu. Pan Novotný mi vytýká "povýšenecké mentorování". Tak tedy - podívejme se otevřeně i na tuto záležitost.
Pane Novotný, je velmi mnoho věcí na tomto světě, o kterých nemám žádnou bližší znalost. Do odborných diskusí o těchto tématech se proto buďto nepouštím vůbec, anebo pouze ve zcela obecné rovině. Pak je určitá sféra věcí, o kterých mám určitou, nicméně pouze dílčí znalost. Pokud se pustím do - obecných - diskusí o ní, pak pravidelně dodávám, že takto je to můj vlastní názor.
Pak je ale určitá skupina témat, kterým se víceméně systematicky věnuji prakticky celý můj život. A o kterých se na tomto základě skutečně domnívám, že o nich už přece jenom něco vím. A že si tedy mohu dovolit - a to i veřejně - o nich pronášet dosti jednoznačné, až přímo apodiktické soudy.
Je to snad znakem povýšenectví? - Pokud to někdo takto cítí, budiž mu toto jeho přesvědčení ponecháno. (Bylo by ovšem dosti záhodno zvědět, jestli to takto pociťují i neutrální pozorovatelé, anebo pouze ti kteří jsou cílem mé kritiky.) V každém případě ale - v mém pocitu oprávněnosti mých soudů mě znovu a znovu utvrzuje především to když vidím, jak mí oponenti znovu a znovu zůstávají stát pouze na povrchu věcí, jak se nedokáží osvobodit od pouze vnějšího zdáni věcí, jak nedokáží jmenovitě společenské fenomény hodnotit a analyzovat ani v jejich systémové komplexitě, ani v hlubších rovinách jejich kauzálních řetězců.
Podle Vašeho názoru, pane Novotný, bych se tedy asi měl chovat vstřícněji, chápavěji vůči mým oponentům. Jenže - s jakou mírou "pochopení" je možno se stavět vůči těm, kteří - obrazně řečeno - i na počátku třetího tisíciletí stále ještě s nezlomným přesvědčením tvrdí, že slunce se otáčí kolem země? Jenom proto že nejsou schopni za realitu pochopit a uznat nic jiného, nežli co bezprostředně vidí svýma očima?!...
Zkrátka, pane Novotný, dokud mí oponenti budou argumentovat jenom a pouze na základě víceméně bezprostřední smyslové zkušenosti, a pokud nebudou schopni argumentovat alespoň na té intelektuální úrovni které bylo dosaženo už ve století devatenáctém - pak asi nebude možno se vyhnout tomu, že na jejich způsob argumentace budu skutečně shlížet s nemalým pocitem apriorní skepse.
----------------------------------------------
Tolik tedy v rovině čistě argumentačně-teoretické. Ale zde se jedná ještě o něco jiného, v rovině jak osobní, tak v rovině principiální. Měl bych tedy argumentaci mých oponentů akceptovat a respektovat jako principiálně rovnocennou - bez ohledu na jejich vlastní argumentační obsah či kvalitu. Jenže, pane Novotný, my nejsme v situaci kdy bychom se mohli ponořit do nějakého sterilního, akademického habermasovského "nekonečného dialogu". Který je fakticky pouze pseudodialogem, neboť jeho výsledkem není nakonec nic jiného nežli ona zmíněná akademická sterilita.
My se ale nacházíme v situaci, kde se doslova "lámou věky". Je zcela evidentní že stávající svět liberální demokracie se nachází v těžké krizi; kdy tento politický model se ukazuje být stále méně schopen efektivně vyřešit, zvládnout i ty nejnaléhavější existenční problémy současného lidstva. Za této situace se nutně - a se vší naléhavostí - klade zcela zásadní otázka: je skutečně možno stále pokračovat postaru, jenom s jakýmsi "vylepšením" stávajícího uspořádání - anebo je nutné toto v procesu rozkladu se nacházející uspořádání podrobit rozsáhlé, hloubkové, komplexní transformaci?...
Pane Novotný, vždy když se v dějinách řešil takovýto zásadní střet mezi starým a novým, tak vždy při tom docházelo k velmi vyhraněným polemikám; a velmi nezřídka zde konečným argumentem bylo ostří zcela reálných zbraní. Za těchto okolností asi nebude nijak přemrštěným požadavkem, abyste byl ochoten unést alespoň ostří argumentů čistě verbálních.
A teď ještě jednou, pane Novotný, a to už zcela otevřeně: z tohoto hlediska střetu starého a nového Vy jste naprosto jednoznačné zastáncem "ancien régime", starého světa, starého uspořádání, starých mocenských i ideových struktur. Jistě - a to je nutno Vám přiznat - Vy se snažíte o nějakou lepší, humánnější variantu tohoto starého uspořádání; nicméně (bez ohledu ať si to uvědomujete nebo ne) zůstáváte sám plně polapen v jeho systémové logice, v jeho havlovských "starých strukturách". Ocitáte se takto ve velmi podobné pozici jako svého času reformní komunisté: i oni se v rámci svého duchovního, ideového, politického horizontu snažili o vytvoření lepší, autentičtější, humánnější podoby socialismu - aniž by byli schopni si uvědomit, že tento politický model žádnou autentickou humanizaci ze své samotné systémové podstaty nikdy neumožní.
Takže ještě jednou, pane Novotný: ano já Vám uznávám že mezi zastánci modelu stávající liberální (buržoazní) demokracie patříte k těm poctivěji, humánněji smýšlejícím; ale to všechno nemění nic na tom, že se stále zarytě a křečovitě držíte starých struktur toho světa, který se už dostal na hranice svých možností, a který už neumožňuje žádný další progresivní rozvoj, nýbrž je jeho (tohoto rozvoje) už pouze brzdou a svírajícím krunýřem.
Mohu tedy uznat a respektovat Vaši dobrou vůli; ale nedá se nic dělat, ve věci samé jste někým kdo z ryze konzervativních pozic hájí a betonuje to, co je v rozporu s nejvlastnějšími potřebami jak člověka vůbec, tak současného světa v jeho stávajících krizích. A tak nebude zbytí, ale Vaše vývody směřující k pouhé konzervaci stávajícího uspořádání budu znovu a znovu podrobovat kritice; a to kritice natolik zásadní a ostré, kolik bude vzhledem k okolnostem zapotřebí.
Příměří po útoku na Írán: oslabený Teherán, reputační debakl USA
Petr Jedlička
Daleko spíše vše skutečně skončí pouze jakýmsi "zmrazením" konfliktu. Trumpovi se teď jedná především o to aby mohl nějakým způsobem kašírovat, že toto válečné dobrodružství v důsledku svého zcela chaotického počínání fakticky prohrál na celé čáře. Takže to jediné co mu zbývá je dohodnutí jakéhosi vzájemného (dost možná pouze tichého) modu vivendi: aby ropa mohla opět proudit Hormuzským průlivem. Čili víceméně obnovení původního stavu; což bude ovšem Trump hlasitě vytrubovat jaké své "vítězství".