Pro tentokrát víceméně plný souhlas s A. Hořčicou. A respekt k tomu že své principiální postoje (jmenovitě ohledně ruské agrese proti Ukrajině) si dokázal uchovat i proti většinovému odporu svého levicového prostředí.
Proto jenom několik určitých korektur: situace kolem izraelsko-amerického zásahu v Íránu je příliš složitá, nežli aby bylo možno tento zásah zcela jednoznačně odsoudit jako "porušení mezinárodního práva". Jak tomu velmi často bývá, proti jednomu právu stojí právo jiné, a v tomto propletenci nakonec všechno záleží na (většinovém) výkladu. Především se jedná o tyto dva body:
1. Není pochyb o tom, že íránský režim se snažil vyrobit atomové zbraně. A nemůže být pochyb o tom, že fanatičtí mulláhové by neváhali tyto atomové zbraně v příhodné chvíli použít proti Izraeli. Z hlediska Izraele se by tedy mohlo jednat o preemtivní útok (tedy úder preventivní obrany). Jeho legitimita je sporná, ale je celá řada znalců mezinárodního práva kteří se kloní k tomu že se jedná o legitimní akt obrany. A USA jsou dlouhodobě ochranná mocnost Izraele.
2. Íránský režim je sám o sobě zcela nelegitimní. Za prvé vzešel z manipulovaných voleb, za druhé terorem utlačuje své vlastní obyvatelstvo. A čím více je tento režim nelegitimní, tím více klesá jeho nárok na ochranu mezinárodním právem. Ostatně připomeňme si: ani Izrael ani Spojené státy neútočí proti Íránu jako státu (účelem nejsou v žádném případě územní zisky, na rozdíl od ruské agrese proti Ukrajině), nýbrž výhradně proti fundamentalistickému islamistickému režimu.
Tím nemá být řečeno že tento izraelsko-americký útok by měl být zcela a bezvýhradně legitimní (je zde ještě celá řada jiných aspektů, například potopení íránské válečné lodi v mezinárodních vodách, tisíce kilometrů od místa bojů); ale vzhledem k uvedeným okolnostem ani dost dobře není možné ho prohlásit za zcela a absolutně nelegitimní. Dá se říci, že je to akt v "šedé zóně" mezinárodního práva. Proto se také většina západoevropských států k této věci staví víceméně neutrálně.
A ještě jedna poznámka: Antonín Hořčica navrhuje stoprocentní zdanění zbrojařských koncernů. To je sice víceméně důsledný postoj vyhraněného zastánce levicového pohledu na svět; nicméně jako obvykle v obdobných případech dosti mimo ekonomickou realitu. Nedá se nic dělat, ale my ty zbrojařské koncerny potřebujeme. A pokud bychom je zcela odstřihli od jejich zisků, vzali bychom jim možnost růst, provádět inovace. Jinak řečeno: ekonomicky bychom je popravili. Samozřejmě, byla by zde teoreticky možnost zbrojařské koncerny zestátnit; jenže to je pak zase ten klasický problém, že podniky ve státní správě prakticky nikdy nepracují tak efektivně jako ty v soukromých rukou. Právě proto že těm soukromníkům jde o zisk, proto neustále usilují o efektivitu. Zatímco manažeři státních podniků jsou víceméně pouze byrokraté ve státním žoldu, mají své jisté, a tak nejraději jedou stále ve starých kolejích.
Zastavme se ještě u jednoho výroku pana Horáka. Který zmínil Sokrata s jeho známým doznáním "vím že nic nevím" jako pozitivní příklad liberálního, svobodomyslného přístupu vůči jeho partnerům ve vzájemných dialozích.
Ano, takto je Sokratův postoj skutečně možno vykládat; ale na straně druhé by bylo velkým omylem (což se ovšem velmi často děje) takto Sokrata prezentovat jako jakéhosi "liberála". Tak tomu v žádném případě nebylo.
Ano, Sokrates byl "liberální", to jest vstřícný vůči svým partnerův v dialogu; ale na straně druhé, ve věci samé, to jest v otázce hledání samotné pravdy byl ten samý Sokrates velice důsledný, až přímo neústupný. A byl svými odpůrci velice obáván pro své proslulé kladení otázek, kterými tyto své ideové odpůrce krok za krokem zahnal do rohu, do natolik bezvýchodné pozice, že oni nakonec sami museli uznat svou porážku, svůj omyl.
Totiž: tento sokratovský dialog může smysluplně fungovat pouze tehdy, když víceméně všichni členové diskuse jsou takovíto "sokratové". To jest: když každý z nich dokáže odložit své vlastní předpojatosti, svůj vlastní partikulární pohled, a dokáže na danou záležitost pohlédnout za prvé nezaujatě, a za druhé a především z perspektivy její celistvé komplexity.
Právě toto - tedy schopnost nezkráceného, komplexního pohledu - je totiž základním kritériem pro rozlišování mezi pravdou a nepravdou; respektive mezi pravdou úplnou, a mezi pravdou pouze dílčí, partikulární.
Ještě jednou tedy: ano, Sokrates byl liberální v jednání se svými partnery v diskusi; ale byl zcela neliberální, to jest nerelativistický ve vztahu k samotné pravdě.
Nyní tedy k úvahám pana Horáka. Bezprostředně vzato je samozřejmě nutno souhlasit především s tou tézí, že "všeho moc škodí"; a že je tedy nutno nalézt (respektive znovu a znovu nalézat) vzájemný vyvážený poměr mezi principem liberalismu (tedy svobodného myšlení) na straně jedné, a principem autoritativní pravdy na straně druhé. Tuto nutnost vzájemně vyváženého vztahu mezi různými principy jsem projednal už v předchozích vstupech.
Zde je ovšem zapotřebí se věnovat ještě dalším aspektům, které byly doposud pouze letmo zmíněny. V prvé řadě se jedná o vývoj samotné pravdy. Respektive o vývoj (objektivní) toho, co společnost sama považuje za pravdu. Přitom: zde se nejedná o pouhý banální fakt, že společnost (tj. většina jejích členů) může v průběhu času měnit své názory, za svou pravdu přijmout něco co dříve vehementně popírala a naopak. Zde se jedná o něco mnohem substanciálnějšího.
Totiž: když bychom se na celou záležitost dívali jenom z toho hlediska že lidé mají různé názory a že tyto názory se časem mohou měnit, pak nám chybí jakýkoli fundament pro rozlišení mezi názory legitimními a nelegitimními. Ocitli bychom se tak na půdě holého liberalismu: ať si každý myslí co chce, nikdo mu do toho nemá co mluvit. Jenže - pak bychom měli zcela ze hry stát, s jeho státností jak byla vylíčena výše; a tedy i s jeho nezastupitelnou rolí autoritativní pravdy.
Z této pasti absolutního hodnotového relativismu je možno vystoupit jenom tehdy, když odvrátíme svůj zrak od této čistě individualistické perspektivy, a když se podíváme na vývoj společnosti v celku. Ten totiž není jen tak zcela libovolný. V předchozích vstupech jsem zmínil, že rolí státu je spravovat společnosti na základě "dosaženého stupně kulturního a civilizačního vývoje". A to je právě to o co se jedná. Pak zde totiž máme už k dispozici nějaký objektivně jsoucí fundament, který nám může poskytnout (byť ne vždy zcela spolehlivé) měřítko pro zhodnocení legitimity (tj. progresivity respektive retardovanosti) těch či oněch názorů. Zde je záhodno připomenout si Hegelův koncept "světového ducha". Podle tohoto myšlenkového modelu vývoj společnosti naprosto neprobíhá nějak pouze nahodile; nýbrž je procesem neustálého vzestupu, od nižších, primitivnějších forem existence (a vědomí) k formám vyšším, vyspělejším, komplexnějším.
Ano, reprezentant německé idealistické filozofie se zde uchýlil k obrazu který racionalistickému myšlení nebude příliš konvenovat (a například V. Bělohradský pro Hegelova "světového ducha" nenachází nic jiného nežli slova posměchu a pohrdání). Ovšem že tento koncept sám o sobě nemusí být zcela iracionální, o tom svědčí ten fakt že Marx (aniž by ovšem toto idealistické původcovství doznal) ho dokázal přetvořit v ryze materialistický koncept stejně tak lineárního civilizačního vzestupu lidstva na základě "rozvoje výrobních sil".
V každém případě: jenom a jedině tehdy když pochopíme - a uznáme - takovýto model kulturně a civilizačně evolučního vzestupu lidstva, jedině tehdy dostaneme do ruky reálný fundament pro posuzování toho, které pravdy mají vyšší nárok na to reflektovat tento rozvoj, a tedy vyšší nárok na svou legitimitu, nežli "pravdy" jiné, které sice také mohou mít určitou platnost, ale pouze dílčí, a především takovou která se vztahuje k minulým, objektivně už překonaným stadiím vývoje lidstva.
Nyní tedy k otázce pana Nusharta. Pane Nusharte, Váš příměr s dítětem a rodičovskou autoritou není vůbec marný. Ano, je tomu tak, stát - jakožto mocenský útvar - se musí nacházet v neustálém dialogu se společností, s jejím vlastním hledáním její životní pravdy. Přičemž holým faktem je, že mýlit se mohou obě strany. Tedy jak "dítě" společnosti, která (nebo přinejmenším její velké části) namnoze zaostává za svým vlastním vývojem, to jest není schopna si v dostatečné míře zvnitřnit už dosažený stupeň obecného kulturního a civilizačního vývoje. V takovém případě má stát jak právo, tak povinnost jednat z pozice čiré autority; stejně jako rodič vůči zlobivému dítěti.
Na straně druhé je ovšem faktem i to, že i tento stát ("rodič") se také může mýlit. Za prvé, tento stát je také tvořen omylnými lidmi; za za druhé, tento stát má přirozený sklon (stejně jako většina rodičů) příliš se spoléhat na svou holou autoritu, tedy na vlastní moc. Kterou pak nahrazuje hledání pravdy.
Takže tedy, v dobře fungujícím státu by tedy obě tyto složky (stát a společnost) měly pracovat, být činné ve vzájemné součinnosti, ve stálém vzájemném dialogu. Ovšem, zde musíme rozlišovat zda hovoříme o tomto "dobrém státu" - anebo ale o současném státu liberální demokracie.
Už bylo výše řečeno, proč tento stát liberální demokracie nemůže být v plném smyslu dobrým: protože trpí vnitřními systémovými konflikty, které není schopen si ani přiznat, natož pak je řešit.
K tomu ale ještě přistupuje jeden moment který byl v dosavadních úvahách a analýzách ponechán mimo pozornosti: totiž že tento stát liberální demokracie je stále ještě prostě politickou formou docela obyčejného kapitalismu. A to znamená: kapitalismu s jeho inherentním egoismem, sledováním výhradně privátních zájmů. Za takovýchto reálných, materiálních podmínek je ovšem nějaký vstřícný, smysluplný společenský dialog (respektive dialog mezi společností a státem) sotva možný. Tam kde společnost vystupuje z pozice individualistických predátorů (urvi si co můžeš!), tam tito individualisté nejsou ochotni podřídit se dobrovolně autoritě státu, a podřizují se pouze jeho moci. Ale přitom hledí - jako neukrocený pubertální adolescent - této autoritě vzdorovat a ji podrýt, kdekoli je to jenom možné. V takovéto společnosti tedy jen zřídka může docházet k onomu vstřícnému hodnotovému dialogu mezi společností a státem; jejich vzájemný vztah je spíše charakterizován vzájemnou nedůvěrou a neustálým vzájemným střetem.
Já napřed ještě v krátkosti zreprodukuji (a zčásti doplním) svůj přehled paradoxů a antinomií státního uspořádání liberální demokracie. Pro připomenutí: máme zde ve hře tři klíčové faktory: princip demokracie, princip liberalismu, a na třetím místě něco, co by se spíše nežli prostě "stát" dalo nazvat "státností".
Přičemž touto "státností" mám na mysli autonomní právo státu (a zároveň jeho povinnost) racionálně a efektivně řídit běžný chod společnosti, s přihlédnutím k dosaženému stupni jejího kulturního a civilizačního vývoje. Tato "státnost" je autonomní proto, protože tato ryze pragmatická potřeba racionálně řídit běžný provoz společnosti musí být nezávislá jak na náladách a libovůli velké masy (tedy na principu demokracie), tak na náladách a libovůli latentně vždy egoistického individua (tedy na principu liberalismu).
Teď je tedy stav takový: pokud se tvrdí že současné státní uspořádání je "demokratické", pak tento demokratismus je vzápětí negován, radikálně omezen jak ve prospěch liberalismu ("lidská práva"), tak ve prospěch státnosti (jak řečeno stát musí být nezávislý na náladách davu).
Pokud se naopak vyjde z toho že stávající státní uspořádání je liberální, pak tento liberalismus vzápětí naráží jak na princip demokracie (většina má reálnou moc prosadit své "pravdy" proti náhledu a vůli liberálního jedince), tak na zmíněný princip státnosti (stát má právo v zájmu racionálního fungování celku omezit práva liberálního jedince).
A do třetice, pokud by se vyšlo z toho že i politické uspořádání liberální demokracie má být v prvé řadě státem, ve smyslu výše zmíněné státnosti - pak tato státnost, tedy autonomní racionální správa státu, je zde do velké, a mnohdy až fatální míry destruována jak zmíněnými náladami zpovykaného davu, tak i zpovykaností onoho egoistického, respektive egomanického individua.
Jak je tedy možno vidět, tento model státu liberální demokracie je ve skutečnosti hybridní, nesourodá směs, kdy jeho jednotlivé části stojí ve vzájemné opozici, navzájem se potírají a vylučují.
Což o to: samotný fakt že se v jednom celku setkávají různorodé principy by nijak nemusel být na závadu. Moderní státní zřízení je vysoce komplexní útvar, který nelze redukovat jenom a pouze na jeden jediný princip, a naopak základním předpokladem jeho dobré funkčnosti je zdařilá syntéza těchto různých elementů. Ovšem - stávající stát liberální demokracie je všechno jiného, nežli takováto syntéza. On chce naopak být jedním jediným "čistým" principem, totiž ryzí demokracií. Tak to alespoň hlásá ve svém ideologickém sebezdůvodnění.
Tento stát (respektive tento režim) tedy n e p ř i z n á, že není a vůbec nemůže být ryzí demokracií; stejně tak jako nepřizná žádný ze svých dalších interních konfliktů, které jsme zde jmenovali. A protože je nepřizná, nemůže je ani pozitivním způsobem překonat. A on je přiznat nemůže, protože jeho ideové/ideologické zdůvodnění je natolik myšlenkově ploché (totiž právě ona "čistá demokracie"), že nějaké pozitivní řešení vůbec neumožňuje.
Tento státní režim liberální demokracie tedy sedí uprostřed svých imanentních systémových i ideových protikladů - a ještě se diví že stále strmě narůstá počet státních občanů které vůči němu ztrácejí důvěru, ztrácejí loajalitu, a kteří k němu hledají systémové i ideové alternativy.
Poučení z imperialistické agrese: Proč musí levice stát na straně napadených
Antonín Hořčica
Pro tentokrát víceméně plný souhlas s A. Hořčicou. A respekt k tomu že své principiální postoje (jmenovitě ohledně ruské agrese proti Ukrajině) si dokázal uchovat i proti většinovému odporu svého levicového prostředí.
Proto jenom několik určitých korektur: situace kolem izraelsko-amerického zásahu v Íránu je příliš složitá, nežli aby bylo možno tento zásah zcela jednoznačně odsoudit jako "porušení mezinárodního práva". Jak tomu velmi často bývá, proti jednomu právu stojí právo jiné, a v tomto propletenci nakonec všechno záleží na (většinovém) výkladu. Především se jedná o tyto dva body:
1. Není pochyb o tom, že íránský režim se snažil vyrobit atomové zbraně. A nemůže být pochyb o tom, že fanatičtí mulláhové by neváhali tyto atomové zbraně v příhodné chvíli použít proti Izraeli. Z hlediska Izraele se by tedy mohlo jednat o preemtivní útok (tedy úder preventivní obrany). Jeho legitimita je sporná, ale je celá řada znalců mezinárodního práva kteří se kloní k tomu že se jedná o legitimní akt obrany. A USA jsou dlouhodobě ochranná mocnost Izraele.
2. Íránský režim je sám o sobě zcela nelegitimní. Za prvé vzešel z manipulovaných voleb, za druhé terorem utlačuje své vlastní obyvatelstvo. A čím více je tento režim nelegitimní, tím více klesá jeho nárok na ochranu mezinárodním právem. Ostatně připomeňme si: ani Izrael ani Spojené státy neútočí proti Íránu jako státu (účelem nejsou v žádném případě územní zisky, na rozdíl od ruské agrese proti Ukrajině), nýbrž výhradně proti fundamentalistickému islamistickému režimu.
Tím nemá být řečeno že tento izraelsko-americký útok by měl být zcela a bezvýhradně legitimní (je zde ještě celá řada jiných aspektů, například potopení íránské válečné lodi v mezinárodních vodách, tisíce kilometrů od místa bojů); ale vzhledem k uvedeným okolnostem ani dost dobře není možné ho prohlásit za zcela a absolutně nelegitimní. Dá se říci, že je to akt v "šedé zóně" mezinárodního práva. Proto se také většina západoevropských států k této věci staví víceméně neutrálně.
A ještě jedna poznámka: Antonín Hořčica navrhuje stoprocentní zdanění zbrojařských koncernů. To je sice víceméně důsledný postoj vyhraněného zastánce levicového pohledu na svět; nicméně jako obvykle v obdobných případech dosti mimo ekonomickou realitu. Nedá se nic dělat, ale my ty zbrojařské koncerny potřebujeme. A pokud bychom je zcela odstřihli od jejich zisků, vzali bychom jim možnost růst, provádět inovace. Jinak řečeno: ekonomicky bychom je popravili. Samozřejmě, byla by zde teoreticky možnost zbrojařské koncerny zestátnit; jenže to je pak zase ten klasický problém, že podniky ve státní správě prakticky nikdy nepracují tak efektivně jako ty v soukromých rukou. Právě proto že těm soukromníkům jde o zisk, proto neustále usilují o efektivitu. Zatímco manažeři státních podniků jsou víceméně pouze byrokraté ve státním žoldu, mají své jisté, a tak nejraději jedou stále ve starých kolejích.
Konzervatismus dnes
Petr Pithart
Zastavme se ještě u jednoho výroku pana Horáka. Který zmínil Sokrata s jeho známým doznáním "vím že nic nevím" jako pozitivní příklad liberálního, svobodomyslného přístupu vůči jeho partnerům ve vzájemných dialozích.
Ano, takto je Sokratův postoj skutečně možno vykládat; ale na straně druhé by bylo velkým omylem (což se ovšem velmi často děje) takto Sokrata prezentovat jako jakéhosi "liberála". Tak tomu v žádném případě nebylo.
Ano, Sokrates byl "liberální", to jest vstřícný vůči svým partnerův v dialogu; ale na straně druhé, ve věci samé, to jest v otázce hledání samotné pravdy byl ten samý Sokrates velice důsledný, až přímo neústupný. A byl svými odpůrci velice obáván pro své proslulé kladení otázek, kterými tyto své ideové odpůrce krok za krokem zahnal do rohu, do natolik bezvýchodné pozice, že oni nakonec sami museli uznat svou porážku, svůj omyl.
Totiž: tento sokratovský dialog může smysluplně fungovat pouze tehdy, když víceméně všichni členové diskuse jsou takovíto "sokratové". To jest: když každý z nich dokáže odložit své vlastní předpojatosti, svůj vlastní partikulární pohled, a dokáže na danou záležitost pohlédnout za prvé nezaujatě, a za druhé a především z perspektivy její celistvé komplexity.
Právě toto - tedy schopnost nezkráceného, komplexního pohledu - je totiž základním kritériem pro rozlišování mezi pravdou a nepravdou; respektive mezi pravdou úplnou, a mezi pravdou pouze dílčí, partikulární.
Ještě jednou tedy: ano, Sokrates byl liberální v jednání se svými partnery v diskusi; ale byl zcela neliberální, to jest nerelativistický ve vztahu k samotné pravdě.
Nyní tedy k úvahám pana Horáka. Bezprostředně vzato je samozřejmě nutno souhlasit především s tou tézí, že "všeho moc škodí"; a že je tedy nutno nalézt (respektive znovu a znovu nalézat) vzájemný vyvážený poměr mezi principem liberalismu (tedy svobodného myšlení) na straně jedné, a principem autoritativní pravdy na straně druhé. Tuto nutnost vzájemně vyváženého vztahu mezi různými principy jsem projednal už v předchozích vstupech.
Zde je ovšem zapotřebí se věnovat ještě dalším aspektům, které byly doposud pouze letmo zmíněny. V prvé řadě se jedná o vývoj samotné pravdy. Respektive o vývoj (objektivní) toho, co společnost sama považuje za pravdu. Přitom: zde se nejedná o pouhý banální fakt, že společnost (tj. většina jejích členů) může v průběhu času měnit své názory, za svou pravdu přijmout něco co dříve vehementně popírala a naopak. Zde se jedná o něco mnohem substanciálnějšího.
Totiž: když bychom se na celou záležitost dívali jenom z toho hlediska že lidé mají různé názory a že tyto názory se časem mohou měnit, pak nám chybí jakýkoli fundament pro rozlišení mezi názory legitimními a nelegitimními. Ocitli bychom se tak na půdě holého liberalismu: ať si každý myslí co chce, nikdo mu do toho nemá co mluvit. Jenže - pak bychom měli zcela ze hry stát, s jeho státností jak byla vylíčena výše; a tedy i s jeho nezastupitelnou rolí autoritativní pravdy.
Z této pasti absolutního hodnotového relativismu je možno vystoupit jenom tehdy, když odvrátíme svůj zrak od této čistě individualistické perspektivy, a když se podíváme na vývoj společnosti v celku. Ten totiž není jen tak zcela libovolný. V předchozích vstupech jsem zmínil, že rolí státu je spravovat společnosti na základě "dosaženého stupně kulturního a civilizačního vývoje". A to je právě to o co se jedná. Pak zde totiž máme už k dispozici nějaký objektivně jsoucí fundament, který nám může poskytnout (byť ne vždy zcela spolehlivé) měřítko pro zhodnocení legitimity (tj. progresivity respektive retardovanosti) těch či oněch názorů. Zde je záhodno připomenout si Hegelův koncept "světového ducha". Podle tohoto myšlenkového modelu vývoj společnosti naprosto neprobíhá nějak pouze nahodile; nýbrž je procesem neustálého vzestupu, od nižších, primitivnějších forem existence (a vědomí) k formám vyšším, vyspělejším, komplexnějším.
Ano, reprezentant německé idealistické filozofie se zde uchýlil k obrazu který racionalistickému myšlení nebude příliš konvenovat (a například V. Bělohradský pro Hegelova "světového ducha" nenachází nic jiného nežli slova posměchu a pohrdání). Ovšem že tento koncept sám o sobě nemusí být zcela iracionální, o tom svědčí ten fakt že Marx (aniž by ovšem toto idealistické původcovství doznal) ho dokázal přetvořit v ryze materialistický koncept stejně tak lineárního civilizačního vzestupu lidstva na základě "rozvoje výrobních sil".
V každém případě: jenom a jedině tehdy když pochopíme - a uznáme - takovýto model kulturně a civilizačně evolučního vzestupu lidstva, jedině tehdy dostaneme do ruky reálný fundament pro posuzování toho, které pravdy mají vyšší nárok na to reflektovat tento rozvoj, a tedy vyšší nárok na svou legitimitu, nežli "pravdy" jiné, které sice také mohou mít určitou platnost, ale pouze dílčí, a především takovou která se vztahuje k minulým, objektivně už překonaným stadiím vývoje lidstva.
Nyní tedy k otázce pana Nusharta. Pane Nusharte, Váš příměr s dítětem a rodičovskou autoritou není vůbec marný. Ano, je tomu tak, stát - jakožto mocenský útvar - se musí nacházet v neustálém dialogu se společností, s jejím vlastním hledáním její životní pravdy. Přičemž holým faktem je, že mýlit se mohou obě strany. Tedy jak "dítě" společnosti, která (nebo přinejmenším její velké části) namnoze zaostává za svým vlastním vývojem, to jest není schopna si v dostatečné míře zvnitřnit už dosažený stupeň obecného kulturního a civilizačního vývoje. V takovém případě má stát jak právo, tak povinnost jednat z pozice čiré autority; stejně jako rodič vůči zlobivému dítěti.
Na straně druhé je ovšem faktem i to, že i tento stát ("rodič") se také může mýlit. Za prvé, tento stát je také tvořen omylnými lidmi; za za druhé, tento stát má přirozený sklon (stejně jako většina rodičů) příliš se spoléhat na svou holou autoritu, tedy na vlastní moc. Kterou pak nahrazuje hledání pravdy.
Takže tedy, v dobře fungujícím státu by tedy obě tyto složky (stát a společnost) měly pracovat, být činné ve vzájemné součinnosti, ve stálém vzájemném dialogu. Ovšem, zde musíme rozlišovat zda hovoříme o tomto "dobrém státu" - anebo ale o současném státu liberální demokracie.
Už bylo výše řečeno, proč tento stát liberální demokracie nemůže být v plném smyslu dobrým: protože trpí vnitřními systémovými konflikty, které není schopen si ani přiznat, natož pak je řešit.
K tomu ale ještě přistupuje jeden moment který byl v dosavadních úvahách a analýzách ponechán mimo pozornosti: totiž že tento stát liberální demokracie je stále ještě prostě politickou formou docela obyčejného kapitalismu. A to znamená: kapitalismu s jeho inherentním egoismem, sledováním výhradně privátních zájmů. Za takovýchto reálných, materiálních podmínek je ovšem nějaký vstřícný, smysluplný společenský dialog (respektive dialog mezi společností a státem) sotva možný. Tam kde společnost vystupuje z pozice individualistických predátorů (urvi si co můžeš!), tam tito individualisté nejsou ochotni podřídit se dobrovolně autoritě státu, a podřizují se pouze jeho moci. Ale přitom hledí - jako neukrocený pubertální adolescent - této autoritě vzdorovat a ji podrýt, kdekoli je to jenom možné. V takovéto společnosti tedy jen zřídka může docházet k onomu vstřícnému hodnotovému dialogu mezi společností a státem; jejich vzájemný vztah je spíše charakterizován vzájemnou nedůvěrou a neustálým vzájemným střetem.
Já napřed ještě v krátkosti zreprodukuji (a zčásti doplním) svůj přehled paradoxů a antinomií státního uspořádání liberální demokracie. Pro připomenutí: máme zde ve hře tři klíčové faktory: princip demokracie, princip liberalismu, a na třetím místě něco, co by se spíše nežli prostě "stát" dalo nazvat "státností".
Přičemž touto "státností" mám na mysli autonomní právo státu (a zároveň jeho povinnost) racionálně a efektivně řídit běžný chod společnosti, s přihlédnutím k dosaženému stupni jejího kulturního a civilizačního vývoje. Tato "státnost" je autonomní proto, protože tato ryze pragmatická potřeba racionálně řídit běžný provoz společnosti musí být nezávislá jak na náladách a libovůli velké masy (tedy na principu demokracie), tak na náladách a libovůli latentně vždy egoistického individua (tedy na principu liberalismu).
Teď je tedy stav takový: pokud se tvrdí že současné státní uspořádání je "demokratické", pak tento demokratismus je vzápětí negován, radikálně omezen jak ve prospěch liberalismu ("lidská práva"), tak ve prospěch státnosti (jak řečeno stát musí být nezávislý na náladách davu).
Pokud se naopak vyjde z toho že stávající státní uspořádání je liberální, pak tento liberalismus vzápětí naráží jak na princip demokracie (většina má reálnou moc prosadit své "pravdy" proti náhledu a vůli liberálního jedince), tak na zmíněný princip státnosti (stát má právo v zájmu racionálního fungování celku omezit práva liberálního jedince).
A do třetice, pokud by se vyšlo z toho že i politické uspořádání liberální demokracie má být v prvé řadě státem, ve smyslu výše zmíněné státnosti - pak tato státnost, tedy autonomní racionální správa státu, je zde do velké, a mnohdy až fatální míry destruována jak zmíněnými náladami zpovykaného davu, tak i zpovykaností onoho egoistického, respektive egomanického individua.
Jak je tedy možno vidět, tento model státu liberální demokracie je ve skutečnosti hybridní, nesourodá směs, kdy jeho jednotlivé části stojí ve vzájemné opozici, navzájem se potírají a vylučují.
Což o to: samotný fakt že se v jednom celku setkávají různorodé principy by nijak nemusel být na závadu. Moderní státní zřízení je vysoce komplexní útvar, který nelze redukovat jenom a pouze na jeden jediný princip, a naopak základním předpokladem jeho dobré funkčnosti je zdařilá syntéza těchto různých elementů. Ovšem - stávající stát liberální demokracie je všechno jiného, nežli takováto syntéza. On chce naopak být jedním jediným "čistým" principem, totiž ryzí demokracií. Tak to alespoň hlásá ve svém ideologickém sebezdůvodnění.
Tento stát (respektive tento režim) tedy n e p ř i z n á, že není a vůbec nemůže být ryzí demokracií; stejně tak jako nepřizná žádný ze svých dalších interních konfliktů, které jsme zde jmenovali. A protože je nepřizná, nemůže je ani pozitivním způsobem překonat. A on je přiznat nemůže, protože jeho ideové/ideologické zdůvodnění je natolik myšlenkově ploché (totiž právě ona "čistá demokracie"), že nějaké pozitivní řešení vůbec neumožňuje.
Tento státní režim liberální demokracie tedy sedí uprostřed svých imanentních systémových i ideových protikladů - a ještě se diví že stále strmě narůstá počet státních občanů které vůči němu ztrácejí důvěru, ztrácejí loajalitu, a kteří k němu hledají systémové i ideové alternativy.