Co se společného vlastnictví týče, pak marnost upínání se velkých částí současné levice ke společnému vlastnictví jsem rozebral ve svém nedávném článku o družstevnictví. Je to tak jako tak naprosto převrácený postoj, domnívat se že něco zásadního v tomto světě je možno změnit pouhou změnou vlastnických forem. Změn je nutno dosáhnout někde jinde, v samotném základu společenského dění; vlastnické formy se pak už přizpůsobí víceméně samy.
Ke konferenci socialistické levice: díky za ten odkaz, pane Morbicere, sám jsem o této akci vůbec nevěděl. Je mi ovšem dost obtížné se k tomu kvalifikovaně vyjádřit, je to jenom přehled, některé příspěvky byly typicky levičácky ideologické, ale byly tam i takové které by mohly mít něco do sebe, ale tady by právě bylo zapotřebí vědět o nich něco víc.
Co mě zaujalo nejvíc: konstatování že levice "prohrává kognitivní válku". Nejsem si zcela jistý co tím měl autor konkrétně na mysli; ale já sám už dlouhá léta tvrdím že jestliže se levice má pohnout z místa, je k tomu nezbytně zapotřebí znovu od základu promyslet všechny základní otázky nejen levice, ale tohoto světa vůbec. Staré marxistické teorie mají už pouze omezenou platnost; především spoléhání se levice na "pracující třídu" je dnes už naprosto marnou nadějí.
"Hnutí se vytváří samo" - ano i ne, pane Morbicere. Dozajista například sociální hnutí proti (ranému) kapitalismu vzniklo spontánně, samo od sebe, z rozhořčení dělníků nad diktátem strany kapitálu. Jenže - bez teoretického podkladu toto spontánní hnutí skončilo víceméně jenom u rozbíjení strojů ve fabrikách. A teprve s prací socialistických teoretiků (zdaleka ne pouze Marxe a Engelse) toto spontánní hnutí získalo reálné struktury, jasný cíl a vědomí, jaké cesty by k tomuto cíli mohly vést.
To za prvé. A za druhé - opakuji znovu a znovu, velmi mnoho hovoří pro to, že my se v současné době nalézáme v principiálně nové dějinné situaci. V dosavadních revolucích se prakticky vždy jednalo jenom o to svrhnout něčí vládu, něčí moc nad společností. Ale - po zavedení všeobecné politické demokracie už prostě není koho svrhnout. (Nebo snad máme vyhlásit projekt "svržení lidu"?...)
Dnes je tedy zapotřebí hledat zcela nové cesty k dalšímu pokroku, k dalšímu postupu vpřed. Zde už nepostačí pouhá hrubá revoluční síla. Je nutno do nejmenších detailů promyslet, jak vlastně má vypadat, jak má fungovat ten společenský, politický a ekonomický mechanismus, který by měl nahradit současné, čím dál tím méně funkční uspořádání liberálního kapitalismu a buržoazní demokracie. Bez tohoto jasného vědomí se budeme nanejvýš slepě potácet od jedné revolty ke druhé, kdy pouze někdejší rozbíjení strojů nahradí rozbíjení skel výkladních skříní světových koncernů.
Což o to, pane Morbicere, postoje a názory toho národního socialisty by nemusely být samy o sobě až natolik zavrženíhodné; kdyby nebylo posledních tří odstavců.
Jenže právě tyto poslední tři odstavce ukazují a dokládají, že tupohlavý nacionalismus nakonec vždy zvítězí nade vším ostatním.
Ano, je tomu přesně tak. Není divu že Trump pociťuje tolik sympatií k ruskému vůdci Putinovi - oba jsou ze stejného těsta, oba respektují jenom silného protivníka, zatímco slabšími pohrdají. S oběma je tedy možno efektivně jednat jenom a výhradně z pozice síly.
Evropa - díkybohu - se po svých dřívějších ústupcích, kdy se snažila Trumpa uchlácholit, na poslední chvíli přece jenom dokázala vzpamatovat, vzmužit, a dokázala se mu postavit čelem. A vida - tam kde se tato Evropa předtím třásla strachy co mocný Trump udělá když ona se mu přestane podbízet, náhle dosáhla vítězství prakticky na celé čáře.
Dobře tedy; vše hovoří pro to že tato záležitost je vyřešena, že Grónsko bylo zachráněno ze spárů cynického predátora. Teď záleží všechno na tom, jak bude dál. To jest: zda Evropa tento - vyhraný - souboj pochopí jako startovní signál pro to, aby ona sama se natrvalo postavila na vlastní nohy. Ukázalo se definitivně, že na "demokratické" Spojené státy není možno se spoléhat; že Amerika kdykoli může Evropu hodit přes palubu, když se bude hodit jejím vlastním zájmům.
Jde teď o to jestli evropští lídři pochopí, že je nutno vybudovat silnou, svébytnou Evropu, která bude schopná na mezinárodní scéně vystupovat jako sebevědomý, aktivní hráč. Jako mocenské centrum, které je - více nežli kdokoli jiný na této planetě - stále ještě schopen alespoň v zásadní míře reprezentovat hodnoty evropské civilizace, počínaje řeckým principem občanské odpovědnosti a mravní vázanosti.
Evropa se musí stát silným hráčem na světové scéně - politicky, ekonomicky a vojensky. Především ve vojenské oblasti se Evropa musí vyvázat ze své dosavadní závislosti na americké technologii; musí si vypracovat své vlastní obranné kapacity, technologické, produkční i ryze zbraňové. Nedá se nic dělat, ale součástí tohoto nezbytného posílení Evropy by mělo být i zásadní zvýšení jaderného odstrašujícího potenciálu. Zopakujme ještě jednou: jak Rusko pod Putinem, tak Spojené státy pod Trumpem, a stejně tak i mocensky expandující Čína rozumí nakonec pouze řeči síly.
Evropa svou konfrontací se svým dosavadním nejbližším spojencem Spojenými státy utrpěla těžký otřes. Doufejme, že to bude otřes ozdravný, vedoucí k vlastnímu posílení. Spoléhat se slepě na "Velkého bratra", to byla vždy cesta do pekel.
Obnova české levice začíná odmítnutím konzervatismu a populismu
Jiří Dolejš
Co se společného vlastnictví týče, pak marnost upínání se velkých částí současné levice ke společnému vlastnictví jsem rozebral ve svém nedávném článku o družstevnictví. Je to tak jako tak naprosto převrácený postoj, domnívat se že něco zásadního v tomto světě je možno změnit pouhou změnou vlastnických forem. Změn je nutno dosáhnout někde jinde, v samotném základu společenského dění; vlastnické formy se pak už přizpůsobí víceméně samy.
Ke konferenci socialistické levice: díky za ten odkaz, pane Morbicere, sám jsem o této akci vůbec nevěděl. Je mi ovšem dost obtížné se k tomu kvalifikovaně vyjádřit, je to jenom přehled, některé příspěvky byly typicky levičácky ideologické, ale byly tam i takové které by mohly mít něco do sebe, ale tady by právě bylo zapotřebí vědět o nich něco víc.
Co mě zaujalo nejvíc: konstatování že levice "prohrává kognitivní válku". Nejsem si zcela jistý co tím měl autor konkrétně na mysli; ale já sám už dlouhá léta tvrdím že jestliže se levice má pohnout z místa, je k tomu nezbytně zapotřebí znovu od základu promyslet všechny základní otázky nejen levice, ale tohoto světa vůbec. Staré marxistické teorie mají už pouze omezenou platnost; především spoléhání se levice na "pracující třídu" je dnes už naprosto marnou nadějí.
"Hnutí se vytváří samo" - ano i ne, pane Morbicere. Dozajista například sociální hnutí proti (ranému) kapitalismu vzniklo spontánně, samo od sebe, z rozhořčení dělníků nad diktátem strany kapitálu. Jenže - bez teoretického podkladu toto spontánní hnutí skončilo víceméně jenom u rozbíjení strojů ve fabrikách. A teprve s prací socialistických teoretiků (zdaleka ne pouze Marxe a Engelse) toto spontánní hnutí získalo reálné struktury, jasný cíl a vědomí, jaké cesty by k tomuto cíli mohly vést.
To za prvé. A za druhé - opakuji znovu a znovu, velmi mnoho hovoří pro to, že my se v současné době nalézáme v principiálně nové dějinné situaci. V dosavadních revolucích se prakticky vždy jednalo jenom o to svrhnout něčí vládu, něčí moc nad společností. Ale - po zavedení všeobecné politické demokracie už prostě není koho svrhnout. (Nebo snad máme vyhlásit projekt "svržení lidu"?...)
Dnes je tedy zapotřebí hledat zcela nové cesty k dalšímu pokroku, k dalšímu postupu vpřed. Zde už nepostačí pouhá hrubá revoluční síla. Je nutno do nejmenších detailů promyslet, jak vlastně má vypadat, jak má fungovat ten společenský, politický a ekonomický mechanismus, který by měl nahradit současné, čím dál tím méně funkční uspořádání liberálního kapitalismu a buržoazní demokracie. Bez tohoto jasného vědomí se budeme nanejvýš slepě potácet od jedné revolty ke druhé, kdy pouze někdejší rozbíjení strojů nahradí rozbíjení skel výkladních skříní světových koncernů.
V éře vzestupu autoritářství si frakční levicové spory nemůžeme dovolit
Michaela Pixová
Což o to, pane Morbicere, postoje a názory toho národního socialisty by nemusely být samy o sobě až natolik zavrženíhodné; kdyby nebylo posledních tří odstavců.
Jenže právě tyto poslední tři odstavce ukazují a dokládají, že tupohlavý nacionalismus nakonec vždy zvítězí nade vším ostatním.
Grónsko a Evropa. Na Trumpa neplatí podlézavost, ale sebevědomí a síla
Jiří Pehe
Ano, je tomu přesně tak. Není divu že Trump pociťuje tolik sympatií k ruskému vůdci Putinovi - oba jsou ze stejného těsta, oba respektují jenom silného protivníka, zatímco slabšími pohrdají. S oběma je tedy možno efektivně jednat jenom a výhradně z pozice síly.
Evropa - díkybohu - se po svých dřívějších ústupcích, kdy se snažila Trumpa uchlácholit, na poslední chvíli přece jenom dokázala vzpamatovat, vzmužit, a dokázala se mu postavit čelem. A vida - tam kde se tato Evropa předtím třásla strachy co mocný Trump udělá když ona se mu přestane podbízet, náhle dosáhla vítězství prakticky na celé čáře.
Dobře tedy; vše hovoří pro to že tato záležitost je vyřešena, že Grónsko bylo zachráněno ze spárů cynického predátora. Teď záleží všechno na tom, jak bude dál. To jest: zda Evropa tento - vyhraný - souboj pochopí jako startovní signál pro to, aby ona sama se natrvalo postavila na vlastní nohy. Ukázalo se definitivně, že na "demokratické" Spojené státy není možno se spoléhat; že Amerika kdykoli může Evropu hodit přes palubu, když se bude hodit jejím vlastním zájmům.
Jde teď o to jestli evropští lídři pochopí, že je nutno vybudovat silnou, svébytnou Evropu, která bude schopná na mezinárodní scéně vystupovat jako sebevědomý, aktivní hráč. Jako mocenské centrum, které je - více nežli kdokoli jiný na této planetě - stále ještě schopen alespoň v zásadní míře reprezentovat hodnoty evropské civilizace, počínaje řeckým principem občanské odpovědnosti a mravní vázanosti.
Evropa se musí stát silným hráčem na světové scéně - politicky, ekonomicky a vojensky. Především ve vojenské oblasti se Evropa musí vyvázat ze své dosavadní závislosti na americké technologii; musí si vypracovat své vlastní obranné kapacity, technologické, produkční i ryze zbraňové. Nedá se nic dělat, ale součástí tohoto nezbytného posílení Evropy by mělo být i zásadní zvýšení jaderného odstrašujícího potenciálu. Zopakujme ještě jednou: jak Rusko pod Putinem, tak Spojené státy pod Trumpem, a stejně tak i mocensky expandující Čína rozumí nakonec pouze řeči síly.
Evropa svou konfrontací se svým dosavadním nejbližším spojencem Spojenými státy utrpěla těžký otřes. Doufejme, že to bude otřes ozdravný, vedoucí k vlastnímu posílení. Spoléhat se slepě na "Velkého bratra", to byla vždy cesta do pekel.