Co se té "kulminace politického reakcionářství" týče: velmi mnoho záleží na zdánlivě nepolitických okolnostech, jako je klimatická krize. Totiž - jestli ta se sama ještě vyostří, v podobě těch nejčernějších krizových scénářů, pak na celé planetě nejspíše zavládne atmosféra "zachraň se kdo můžeš". Bez ohledu na všechny ostatní. A takovýto chaos bude opět živnou půdou přesně pro takové demagogy a šovinisty jako je Donald Trump. A vyděšený (americký) dav těmto svým krysařům bude opět houfně odevzdávat své hlasy.
Je nutno si uvědomit (už jsem to nedávno někde napsal): politický systém standardní (respektive: konvenční) demokracie je zřízení příhodné pouze pro "dobré počasí". Kdy tedy společenské struktury jsou stabilní, státní instituce fungují, ekonomika a konzum běží. Společnost je názorově víceméně homogenní. Ale - jakmile v tomto zavedeném provozu blažené měšťácké existence, produkce a konzumu dojde k závažným disproporcím, pak se ta samá demokracie ukazuje být velice náchylnou k nástupu zmíněných populistů a krysařů. Anebo jak napsal už Platón, demokracie je vývojovým (regresivním) předstupněm k tyranii.
Je nutno si uvědomit: Donald Trump byl - i při všech svých excesech - dost možná pouze předehrou, slabým odvarem toho co teprve přijde. Neboť i stávající krizové momenty z kterých vyšel nebyly ještě ničím ve srovnání s tím co docela dobře přijít může. A to už historicky docela brzo. Takže se nakonec docela dobře může stát, že politolog Pehe měl se svým varováním před restaurací fašismu na půdě demokracie přece jenom pravdu. Pouze se zmýlil v osobě, Trump není druhý Hitler. Ale to nijak nezaručuje, že ten druhý Hitler už nečeká vskrytu na svou příležitost. Jmenovitě americký volič je celý svůj život uvyklý tomu být zahrnován populistickou demagogií; nemá proto proti ní žádný dostatečně odolný imunitní aparát.
Jiří Pehe zde před dvěma lety šířil značně alarmistické zvěsti o tom, že se Donald Trump chystá ve Spojených státech instalovat fašistický režim. Už tehdy jsem tyto hororové vize mírnil poukazem na to, že "na něco takového Trump nebude mít ani čas ani buňky". Fašistické hnutí ve vlastním slova smyslu totiž vyžaduje jak určitý ideový aparát, tak i organizační a institucionální strukturu. Na to první Trump při svém IQ jak řečeno nemá buňky, na to druhé by neměl dost času. A v každém případě, americký politický (a především soudní) systém se nakonec přece jenom ukázal být dostatečně robustním, aby dokázal v zásadě odolat trumpovským eskapádám.
Ale k danému tématu. Jestliže tedy Jiří Pehe svého času hrozil nástupem trumpovského fašismu, teď tedy naopak optimisticky vyhlašuje "konec trumpismu". Je tento optimismus skutečně důvodný?
Nelze zpochybňovat, že současné "tsunami" volebního vítězství amerických demokratů obsahuje zřetelné progresivní elementy. V různých rovinách, hodnotové, rasové, genderové... Nicméně, znamená tento současný progresivní posun skutečně definitivní zánik všeho toho, co je možno zahrnout pod označením respektive značkou "trumpismus"? Zde je na místě určitá skepse.
V prvé řadě je nutno si uvědomit: jakkoli Trump drtivou volební porážku své strany způsobil svým destruktivním počínáním prakticky na všech frontách (to jest: znechutil si prakticky všechny relevantní skupiny voličů), přesto jako rozhodující moment tohoto volebního zvratu od republikánů k demokratům musí platit - docela profánní peněženka průměrného amerického konzumenta. Jak Trump svého času zvítězil (především u méně vzdělaných vrstev amerického voličstva) svým líčením rohu hojnosti který on prý americkému lidu přinese, tak stejně tak nyní byla finanční zátěž jeho (především válečných) eskapád nejvlastnější příčinou porážky drtivé porážky jeho partaje.
To ovšem znamená: jestliže se nějakým způsobem změní rámcové ekonomické podmínky, pak se kdykoli na scéně může objevit nějaký další demagog Trumpova ražení. A nedělejme si žádné iluze - pokud se mu podaří přesvědčit především zmíněné segmenty amerického voličstva že je to právě on kdo mu zaručí větší blahobyt - pak bude opět zvolen.
Jinak řečeno: nejen v USA, ale především v USA stále platí, že o vítězi voleb rozhodují nikoli nějaké ušlechtilé hodnoty, nýbrž docela profánní otázka, co to přinese do peněženky průměrného voliče. Fakticky tedy každé takové další volby jsou reálným potvrzením staré Marxovy téze, že nakonec rozhoduje nikoli "společenské vědomí" (tedy včetně sféry morálky a politiky), nýbrž "společenské bytí", tedy materiální základna.
Tedy: neradujme se předčasně z údajně definitivní porážky trumpismu. Ten se jmenovitě v USA bude jako nestvůra z Loch Ness bude vynořovat znovu a znovu. Je tomu ostatně nějakých čtyřicet let, kdy v USA vládl Ronald Reagan - politik víceméně toho samého ražení jako je dnes Donald Trump. Jenom v zahraniční politice si nemohl dovolit tak nestoudně atakovat vlastní spojence, protože v časech studené války je Spojené státy měly stejně tak zapotřebí jako naopak.
Definitivně odstranit trumpismus, se vším jeho buranstvím, se vším jeho populismem, se vším jeho šovinismem - k tomu by bylo zapotřebí mnohem substanciálních změn nejen v (severo)americké společnosti, nýbrž v naší průmyslově-konzumní společnosti vůbec. To není něco, co by bylo možno dokázat prostřednictvím jediných voleb. Respektive - prostřednictvím voleb vůbec. Zásadní změny v hodnotovém nastavení společnosti nelze dosáhnout prostřednictvím křížků na volebních lístcích.
Autorka má v principu naprostou pravdu, že v centru pozornosti by měla stát prevence, nikoli represe.
Nicméně na straně druhé je zde zcela reálný problém: co udělat s mladistvými těžkými zločinci, dejme tomu se čtrnáctiletým vrahem. Pokud vím, problém je v tom že zde (v českém prostředí) neexistuje žádný mezičlánek mezi "tvrdým" vězením na straně jedné, a výchovným ústavem na straně druhé. Ze kterého bude tento kriminální nezletilec časem propuštěn, bez ohledu na stav jeho resocializace. Chybí zde tedy něco, co by mohlo být institucí jak oprávněné represe (ale především účinné ochrany společnosti před kriminálními činy), tak i účinné resocializace.
Bezpochyby zajímavá, inspirativní úvaha. S mnohým z ní lze souhlasit; nicméně jsou přítomny i určité pochybnosti.
Jádrem věci je zřejmě výzva, že akt progresivní transformace stávajícího světa mohou provést pouze lidé, jakožto jednotlivci inspirovaní nějakou vyšší (křesťanskou) ideou.
Na jedné straně je tomu skutečně tak; a především výslovně zmíněnou vnitřní svobodu si pro sebe musí dokázat vypracovat, vybojovat každý sám.
Na straně druhé, pokud je řeč o sociální otázce, pak nelze odhlédnout od skutečnosti že víceméně veškerý reálný pokrok v dané oblasti za celou dobu trvání kapitalismu byl probojován čistě mocí spojených kolektivů. Čili - samotného lidu.
A druhý velice významný moment: každá zásadní změna ke své realizaci vyžaduje ne pouze vnitřní zaujetí (tedy subjektivní předpoklad), nýbrž i předpoklad objektivní - tedy odpovídající změny v materiální, respektive socioekonomické realitě. Bez změn v této materiální realitě každé, jakkoli dobře míněné, reformní hnutí nakonec zajde na úbytě. V tomto ohledu má opět svou pravdu teorie marxistická.
Ostatně, když už v autorově článku byl jako nezpochybnitelná autorita uveden Ježíš, s jeho neúhybným apelem na jednání, na mravní charakter, na mravní odpovědnost každého jedince - ano, to všechno je pravda, ale co se v souvislosti s Ježíšem zcela pravidelně přehlíží je ta okolnost, že i on k tomu aby se jeho učení natolik úspěšně, natolik lavinovitě rozšířilo do tehdejšího známého světa, že tedy i on (respektive jeho následovníci) k tomu potřeboval odpovídají podmínky v realitě tehdejší společnosti. Která procházela určitým vývojem, a to sice i ve své materiální existenci; a jenom proto byla otevřená novým myšlenkám a idejím. Pro srovnání: kdyby se Ježíš narodil dejme tomu o nějaká dvě století dříve - i kdyby by říkal, zvěstoval a kázal naprosto to samé, zřejmě by jeho slova nenašla v tehdejším světě žádnou rezonanci, a dnes by o něm už vůbec nikdo nevěděl.
Ostatně je zapotřebí uvědomit si i to, že to co dnes známe jako "křesťanství", je do nemalé míry dílem kolektivním. Například nebýt dialektiky "pohanského" Platóna, zřejmě by vůbec nikdy nevznikla křesťanská Trojjedinost.
Co tím vším má být řečeno? - Ještě jednou: ano, potřebné progresivní změny v našem světě je možno uskutečnit jenom a pouze tehdy, když si je vezme za své, když je ve svém vlastním nitru dokáže ukotvit každý jedinec. Nebo přinejmenším rozhodující většina těchto jedinců. Ale na straně druhé nikdy nelze zapomínat na to, že tyto změny se vždy dějí v nějakém, a to zcela konkrétním historickém a socioekonomickém kontextu.
Anebo jestliže autor článku zmínil Masaryka, pak je možno uvést jiný jeho citát. "Jediná pravá revoluce je ta hlav a srdcí." Ano, to sice souhlasí; nicméně stejně tak je skutečností, že tato revoluce musí mít i svou reálnou materiální, společenskou a institucionální základnu, jinak zůstane pouze subjektivní touhou, nikdy neuskutečněným snem.
Ty Šmajsovy představy jsem zde svého času už také rozebral. Tedy tyto jeho iluze, že prostě jenom přepsáním ústav je možno změnit socioekonomickou realitu.
To je přesně to čemu Marx říkal "stavění světa z nohou na hlavu". Místo aby se měnil reálný svět, tak místo toho se pěstují iluze že naprosto postačí prostě změnit vědomí, respektive politiku.
Člověk by vlastně vůbec nechápal, jak ještě dvě stě let po Marxovi je možné toto převrácené vidění skutečnosti. Jenže - ono je to hrozně pohodlné, tato víra v pouze politická řešení. Není přitom zapotřebí nijak si lámat hlavu hlubšími souvislostmi, hlubšími příčinami toho co se děje.
Americké volby přinesly drtivou porážku Trumpovy politiky
Jiří Pehe
Co se té "kulminace politického reakcionářství" týče: velmi mnoho záleží na zdánlivě nepolitických okolnostech, jako je klimatická krize. Totiž - jestli ta se sama ještě vyostří, v podobě těch nejčernějších krizových scénářů, pak na celé planetě nejspíše zavládne atmosféra "zachraň se kdo můžeš". Bez ohledu na všechny ostatní. A takovýto chaos bude opět živnou půdou přesně pro takové demagogy a šovinisty jako je Donald Trump. A vyděšený (americký) dav těmto svým krysařům bude opět houfně odevzdávat své hlasy.
Je nutno si uvědomit (už jsem to nedávno někde napsal): politický systém standardní (respektive: konvenční) demokracie je zřízení příhodné pouze pro "dobré počasí". Kdy tedy společenské struktury jsou stabilní, státní instituce fungují, ekonomika a konzum běží. Společnost je názorově víceméně homogenní. Ale - jakmile v tomto zavedeném provozu blažené měšťácké existence, produkce a konzumu dojde k závažným disproporcím, pak se ta samá demokracie ukazuje být velice náchylnou k nástupu zmíněných populistů a krysařů. Anebo jak napsal už Platón, demokracie je vývojovým (regresivním) předstupněm k tyranii.
Je nutno si uvědomit: Donald Trump byl - i při všech svých excesech - dost možná pouze předehrou, slabým odvarem toho co teprve přijde. Neboť i stávající krizové momenty z kterých vyšel nebyly ještě ničím ve srovnání s tím co docela dobře přijít může. A to už historicky docela brzo. Takže se nakonec docela dobře může stát, že politolog Pehe měl se svým varováním před restaurací fašismu na půdě demokracie přece jenom pravdu. Pouze se zmýlil v osobě, Trump není druhý Hitler. Ale to nijak nezaručuje, že ten druhý Hitler už nečeká vskrytu na svou příležitost. Jmenovitě americký volič je celý svůj život uvyklý tomu být zahrnován populistickou demagogií; nemá proto proti ní žádný dostatečně odolný imunitní aparát.
Jiří Pehe zde před dvěma lety šířil značně alarmistické zvěsti o tom, že se Donald Trump chystá ve Spojených státech instalovat fašistický režim. Už tehdy jsem tyto hororové vize mírnil poukazem na to, že "na něco takového Trump nebude mít ani čas ani buňky". Fašistické hnutí ve vlastním slova smyslu totiž vyžaduje jak určitý ideový aparát, tak i organizační a institucionální strukturu. Na to první Trump při svém IQ jak řečeno nemá buňky, na to druhé by neměl dost času. A v každém případě, americký politický (a především soudní) systém se nakonec přece jenom ukázal být dostatečně robustním, aby dokázal v zásadě odolat trumpovským eskapádám.
Ale k danému tématu. Jestliže tedy Jiří Pehe svého času hrozil nástupem trumpovského fašismu, teď tedy naopak optimisticky vyhlašuje "konec trumpismu". Je tento optimismus skutečně důvodný?
Nelze zpochybňovat, že současné "tsunami" volebního vítězství amerických demokratů obsahuje zřetelné progresivní elementy. V různých rovinách, hodnotové, rasové, genderové... Nicméně, znamená tento současný progresivní posun skutečně definitivní zánik všeho toho, co je možno zahrnout pod označením respektive značkou "trumpismus"? Zde je na místě určitá skepse.
V prvé řadě je nutno si uvědomit: jakkoli Trump drtivou volební porážku své strany způsobil svým destruktivním počínáním prakticky na všech frontách (to jest: znechutil si prakticky všechny relevantní skupiny voličů), přesto jako rozhodující moment tohoto volebního zvratu od republikánů k demokratům musí platit - docela profánní peněženka průměrného amerického konzumenta. Jak Trump svého času zvítězil (především u méně vzdělaných vrstev amerického voličstva) svým líčením rohu hojnosti který on prý americkému lidu přinese, tak stejně tak nyní byla finanční zátěž jeho (především válečných) eskapád nejvlastnější příčinou porážky drtivé porážky jeho partaje.
To ovšem znamená: jestliže se nějakým způsobem změní rámcové ekonomické podmínky, pak se kdykoli na scéně může objevit nějaký další demagog Trumpova ražení. A nedělejme si žádné iluze - pokud se mu podaří přesvědčit především zmíněné segmenty amerického voličstva že je to právě on kdo mu zaručí větší blahobyt - pak bude opět zvolen.
Jinak řečeno: nejen v USA, ale především v USA stále platí, že o vítězi voleb rozhodují nikoli nějaké ušlechtilé hodnoty, nýbrž docela profánní otázka, co to přinese do peněženky průměrného voliče. Fakticky tedy každé takové další volby jsou reálným potvrzením staré Marxovy téze, že nakonec rozhoduje nikoli "společenské vědomí" (tedy včetně sféry morálky a politiky), nýbrž "společenské bytí", tedy materiální základna.
Tedy: neradujme se předčasně z údajně definitivní porážky trumpismu. Ten se jmenovitě v USA bude jako nestvůra z Loch Ness bude vynořovat znovu a znovu. Je tomu ostatně nějakých čtyřicet let, kdy v USA vládl Ronald Reagan - politik víceméně toho samého ražení jako je dnes Donald Trump. Jenom v zahraniční politice si nemohl dovolit tak nestoudně atakovat vlastní spojence, protože v časech studené války je Spojené státy měly stejně tak zapotřebí jako naopak.
Definitivně odstranit trumpismus, se vším jeho buranstvím, se vším jeho populismem, se vším jeho šovinismem - k tomu by bylo zapotřebí mnohem substanciálních změn nejen v (severo)americké společnosti, nýbrž v naší průmyslově-konzumní společnosti vůbec. To není něco, co by bylo možno dokázat prostřednictvím jediných voleb. Respektive - prostřednictvím voleb vůbec. Zásadní změny v hodnotovém nastavení společnosti nelze dosáhnout prostřednictvím křížků na volebních lístcích.
Vězení pro třináctileté? Nižší věková hranice je populistická past
Jana Melišová
Autorka má v principu naprostou pravdu, že v centru pozornosti by měla stát prevence, nikoli represe.
Nicméně na straně druhé je zde zcela reálný problém: co udělat s mladistvými těžkými zločinci, dejme tomu se čtrnáctiletým vrahem. Pokud vím, problém je v tom že zde (v českém prostředí) neexistuje žádný mezičlánek mezi "tvrdým" vězením na straně jedné, a výchovným ústavem na straně druhé. Ze kterého bude tento kriminální nezletilec časem propuštěn, bez ohledu na stav jeho resocializace. Chybí zde tedy něco, co by mohlo být institucí jak oprávněné represe (ale především účinné ochrany společnosti před kriminálními činy), tak i účinné resocializace.
Vyhnat kupce z chrámu. James Talarico a návrat křesťanského utopismu
Ondřej Holub
Bezpochyby zajímavá, inspirativní úvaha. S mnohým z ní lze souhlasit; nicméně jsou přítomny i určité pochybnosti.
Jádrem věci je zřejmě výzva, že akt progresivní transformace stávajícího světa mohou provést pouze lidé, jakožto jednotlivci inspirovaní nějakou vyšší (křesťanskou) ideou.
Na jedné straně je tomu skutečně tak; a především výslovně zmíněnou vnitřní svobodu si pro sebe musí dokázat vypracovat, vybojovat každý sám.
Na straně druhé, pokud je řeč o sociální otázce, pak nelze odhlédnout od skutečnosti že víceméně veškerý reálný pokrok v dané oblasti za celou dobu trvání kapitalismu byl probojován čistě mocí spojených kolektivů. Čili - samotného lidu.
A druhý velice významný moment: každá zásadní změna ke své realizaci vyžaduje ne pouze vnitřní zaujetí (tedy subjektivní předpoklad), nýbrž i předpoklad objektivní - tedy odpovídající změny v materiální, respektive socioekonomické realitě. Bez změn v této materiální realitě každé, jakkoli dobře míněné, reformní hnutí nakonec zajde na úbytě. V tomto ohledu má opět svou pravdu teorie marxistická.
Ostatně, když už v autorově článku byl jako nezpochybnitelná autorita uveden Ježíš, s jeho neúhybným apelem na jednání, na mravní charakter, na mravní odpovědnost každého jedince - ano, to všechno je pravda, ale co se v souvislosti s Ježíšem zcela pravidelně přehlíží je ta okolnost, že i on k tomu aby se jeho učení natolik úspěšně, natolik lavinovitě rozšířilo do tehdejšího známého světa, že tedy i on (respektive jeho následovníci) k tomu potřeboval odpovídají podmínky v realitě tehdejší společnosti. Která procházela určitým vývojem, a to sice i ve své materiální existenci; a jenom proto byla otevřená novým myšlenkám a idejím. Pro srovnání: kdyby se Ježíš narodil dejme tomu o nějaká dvě století dříve - i kdyby by říkal, zvěstoval a kázal naprosto to samé, zřejmě by jeho slova nenašla v tehdejším světě žádnou rezonanci, a dnes by o něm už vůbec nikdo nevěděl.
Ostatně je zapotřebí uvědomit si i to, že to co dnes známe jako "křesťanství", je do nemalé míry dílem kolektivním. Například nebýt dialektiky "pohanského" Platóna, zřejmě by vůbec nikdy nevznikla křesťanská Trojjedinost.
Co tím vším má být řečeno? - Ještě jednou: ano, potřebné progresivní změny v našem světě je možno uskutečnit jenom a pouze tehdy, když si je vezme za své, když je ve svém vlastním nitru dokáže ukotvit každý jedinec. Nebo přinejmenším rozhodující většina těchto jedinců. Ale na straně druhé nikdy nelze zapomínat na to, že tyto změny se vždy dějí v nějakém, a to zcela konkrétním historickém a socioekonomickém kontextu.
Anebo jestliže autor článku zmínil Masaryka, pak je možno uvést jiný jeho citát. "Jediná pravá revoluce je ta hlav a srdcí." Ano, to sice souhlasí; nicméně stejně tak je skutečností, že tato revoluce musí mít i svou reálnou materiální, společenskou a institucionální základnu, jinak zůstane pouze subjektivní touhou, nikdy neuskutečněným snem.
Potřebujeme socialismus. Ne se vrátit, ale jít dopředu, říká filozofka Ypiová
Matěj Moravanský
Ty Šmajsovy představy jsem zde svého času už také rozebral. Tedy tyto jeho iluze, že prostě jenom přepsáním ústav je možno změnit socioekonomickou realitu.
To je přesně to čemu Marx říkal "stavění světa z nohou na hlavu". Místo aby se měnil reálný svět, tak místo toho se pěstují iluze že naprosto postačí prostě změnit vědomí, respektive politiku.
Člověk by vlastně vůbec nechápal, jak ještě dvě stě let po Marxovi je možné toto převrácené vidění skutečnosti. Jenže - ono je to hrozně pohodlné, tato víra v pouze politická řešení. Není přitom zapotřebí nijak si lámat hlavu hlubšími souvislostmi, hlubšími příčinami toho co se děje.