Náš neúnavný kritik všeho kapitalistického Jannis Varufakis se pro tentokrát odvážil na tenký led marxistické teorie. Budiž mu tato jeho zábavička přána; nicméně v zájmu věci samé je zapotřebí několika vysvětlení respektive korektur. (Na určitou obhajobu Varufakise je ovšem možno uvést že část jeho vývodů - není vždy jasné která - pochází od čínských marxistických, respektive pseudomarxistických ekonomů.)
Tak tedy k věci. Ani tak není významný Varufakisův omyl když tvrdí, že podle marxistické teorie je zbožní hodnota tvořena společensky minimálním množstvím práce potřebným pro jeho výrobu; ve skutečnosti je tato veličina dána nikoli minimálním, nýbrž společensky průměrným množstvím práce. Ale jak řečeno, to je - v tuto chvíli - pouze podružná chyba.
Dosti zmatené jsou ale Varufakisovy vývody ohledně vztahu kapitalismu, produkce a rentiérství. Varufakis tvrdí že (čínský) AI-kapitalismus povede, nebo přinejmenším může vést ve svých důsledcích k "rentiérské pasti". Totiž: rentiérství v kapitalismu existovalo vždycky (jakékoli vlastnictví akcií není nic jiného nežli rentiérství), aniž by to pro kapitalismus znamenalo jakékoli ohrožení. (Naopak akcie patří ke kapitalismu jako k psovi uši.)
Marxistická téze o (lidské) práci jako jediném zdroji hodnoty: tady je ovšem kardinální problém, co my vlastně budeme považovat za lidskou práci. Když pomůže srazit výrobní náklady umělá inteligence - je pak tímto faktorem "stroj", který podle ortodoxního marxismu nemůže být zdrojem hodnoty, anebo ale programátor umělé inteligence, tedy jeho práce? Která pak samozřejmě zdrojem hodnoty (respektive nadhodnoty) být může?
Klíčovou otázkou pak ale je, zda je tato marxistická téze o živé lidské práci jakožto jediného zdroje zbožní hodnoty skutečně udržitelná. Tuto otázku jsme už před mnoha a mnoha léty řešili na jenom marxistickém semináři na mnichovské univerzitě; já sám (jakožto student této univerzity) jsem přitom razil názor, že ve skutečnosti může být zdrojem hodnoty respektive nadhodnoty stejně tak dobře i robot, pokud bude plně napodobovat práci dělníka. Našemu marxistickému docentu se tato vyhlídka nikterak nezamlouvala; poněkud podrážděně (nicméně otevřeně) konstatoval, že "v tom případě je Marx vyřízený". Ale on sám nijak nebyl schopen tuto alternativu vyvrátit.
Nebudu zde dále rozebírat tuto velmi složitou problematiku marxistické teorie vztahu práce a hodnoty (to jsem učinil svého času na jiném místě); zde je jen možno konstatovat že místo toho aby Varufakis jenom slepě papouškoval tvrzení čínských ortodoxních marxistů, udělal by mnohem lépe kdyby si alespoň pokusil tuto marxistickou teorii modernizovat. Ta by to skutečně zasloužila; mnohá její tvrzení jsou dnes už neudržitelná, ale na straně druhé stále obsahuje celou řadu zcela klíčových nálezů o mechanismech kapitalismu, které v žádném případě nelze ignorovat pokud si chceme utvořit realistický obraz o pravých zákonitostech fungování stávajícího kapitalismu, a tedy i našeho dnešního světa vůbec.
Tato otázka je položena (nebo přinejmenším implikována) v titulku článku; ale v textu samotném na ni není dána odpověď, pouze jsou shrnuty aktuálně přítomné faktory v průběhu posledních voleb v Německu. Důraz na sociální politiku, jmenovitě pak v Berlíně na bytovou nouzi - ano to jsou ovšem tradiční témata levice (ne jen té radikální), ale tím ještě není řečeno nic o tom kam tato radikání levice směřuje jako celek. Jaké jsou její výhledy, její perspektivy.
V tomto ohledu je nutno jmenovat dva základní faktory či okolnosti: za prvé, radikální levice se nevyhnutelně i nadále bude zmítat ve svém klíčovém dilematu, kdy na jedné straně klade požadavky překračující rámec (a tedy i možnosti) stávajícího společensko-ekonomického uspořádání (tedy: kapitalismu) - ale kdy ona sama zároveň nemá možnost, nemá potenciál vůči tomuto kapitalismu postavit realistickou alternativu. Sympatie (a volební preference) radikální levice pak přibývají či ubývají podle toho, jestli právě v dané situaci nabyla vrchu její - o sobě zcela legitimní - kritika kapitalismu, anebo ale její neschopnost přinést realistické řešení.
A za druhé je nutno se blíže zabývat otázkou, proč právě teď (německá) radikální levice zažívá chvíle své slávy. Zčásti zde byl ve hře ryze administrativní faktor, kdy totiž poprvé mohli volit už i šestnáctiletí voliči. Toto opatření bylo projevem ryzího populismu; přičemž při jen trochu střízlivém pohledu muselo být naprosto jasné, že v tomto věku je potenciální volič ještě daleko spíše zmítán zmatky prožívané puberty, nežli aby byl blíže věku kdy by mohl alespoň do jísté základní míry být schopen střízlivě a nezaujatě hodnotit okolní svět. Toto populistické opatření tedy bylo provedno; a nyní panuje velké podivení a nemalá kocovina z toho, že tato nezralá mládež houfně volila radikály - a to ať už na levici anebo ale na pravici.
Nicméně jak řečeno zde se jedná o víceméně pouhé administrativní opatření; z dlouhodobého hlediska je zde významný jiný aspekt. Současná doba je obecně poznamenána masivním příklonem velkých částí voličstva k extrémním hnutím jakéhokoliv druhu. Jestliže ještě před nějakými deseti či dvaceti let byl trend přesně opačný, totiž že velké zavedené strany při svém vzájemném přetahování usilovaly především o získání středového, tedy potenciálně nerozhodnutého respektive ideově pevně neukotveného voliče, pak dnes se naopak tento standardní, konvenční, zavedený měšťácký střed hroutí, a nastává čas populisté všeho druhu. Zdá se, že tento měšťácký ("demokratický") střed se už ideově definitivně vyčerpal, a že už velkým masám populace nemá nadále co poskytnout.
To je pravá systémová příčina vzestupu radikálních hnutí, a tedy i radikální levice; ovšem problém je v tom co už bylo řečeno, že radikální levice nemá reálný potenciál tento svůj politický vzestup přetavit v nějaký pozitivní čin. Na novou revoluci si zřejmě už nikdo netroufne; a snahy pouze provádět radikální prosociální politiku na půdě přetrvávajícího kapitalismu velmi záhy narazí na své hranice. Tak jako se tomu stalo opakovaně už v minulosti (konkrétně hned dvakrát u francouzských socialistů). Toto nevyhnutelné selhání levice by pak ovšem mohlo ve svém důsledku znamenat další příliv voličských hlasů pro krajní pravici.
Kdyby švédská sociální demokracie skutečně zaujala výrazně levicový kurs, jak to doporučuje autorka článku, sice by si udržela oněch 12 až 14 procent které jí utekly k radikální levici - ale na straně druhé by zřejmě ztratila mnohem více středově orientovaných voličů. Takže nyní by ve vládě nebyla vůbec.
V daném případě bych se spíše přiklonil k náhledům a analýzám O. Novotného. Miloš Zeman je mentálně jako zmije, která neustále čeká na příležitost jak uštknout.
Může dojít k tomu že tato příležitost pro něj nastane? - Jedinou opravdu závažnou překážku bych viděl v jeho věku a zdravotním stavu. Nebýt toho, mohl by to být v každém případě velmi nebezpečný (pro P. Pavla) vyzyvatel. Ale ani takto není zcela jisté, zda by k tomu nemohlo dojít.
Je nutno si uvědomit: takoví političtí aktéři jako M. Zeman žijí (a tyjí) z populismu. A populismus se rodí z krize. Z krizových situací, kdy velké části populace ztrácejí své životní jistoty. Které pak chtějí získat u silných, megapotentních lidových vůdců.
Ano, za současné situace je možno zastávat názor, že M. Zeman by neměl velké šance. Ale - to je pouze momentální situace. Co když se ale časem vynoří - vedle globální krize liberální demokracie - ještě nějaká nová, nečekaná, akutní krize? Jak rychle se u tzv. "lidu" mohou probudit jeho temné vášně, o tom už snad není možno pochybovat.
Takže - doufejme že k takové konstelaci nedojde, ale souhlasil bych s O. Novotným, že dokud M. Zeman nebude pevně a nezvratně zatlučen v dubové truhle, stále ještě není možno ho podceňovat.
Už před časem jsem při projednávání toho samého tématu (od toho samého autora) vyjádřil názor, že tyto obavy z toho jak AI zcela "převálcuje" člověka, ovládne ho a učiní ho zbytečným (případně ho rovnou eliminuje jako živočišný druh) jsou značně přehnané. Napsal jsem tehdy, že na AI si časem zvykneme jako jsme si zvykli na televizi, automobily a počítače.
Ta současná panika z nástupu AI se principiálně (respektive psychologicky) nijak zásadně neliší od paniky která svého času zasáhla určité části populace už při nástupu - z dnešního hlediska už vyloženě antikvární - techniky. Například svého času jeden anglický profesor po objevení se prvních železnic se zcela vážnou tváří "vědecky dokázal", že tato nová technika je pro člověka smrtelná, neboť lidské tělo nedokáže vydržet rychlost vyšší nežli 30 kilometrů za hodinu.
Ale zpět k AI. Jestli bude problém až se začne sama programovat? - Ale to už ona pokud vím dávno dokáže. A že by se bránila svému vypnutí? - Zásadní rozdíl mezi AI a člověkem stále ještě spočívá v tom, že člověk může i té nejdokonalejší, nejrychlejší umělé inteligenci prostě vytáhnout kabel ze zdi - zatímco ona nemá ruce aby člověku učinila totéž. Takže jediný způsob jak by mohla škodit člověku by bylo nějakým způsobem ovládat řídící procesy života společnosti; o čem platí co bylo řečeno výše. Tedy o tom jestli by lidstsvo AI skutečně přenechalo finální kontrolu. Zatím nic nehovoří pro to že by lidstvo bylo ochotno tento krok učinit. Naopak současná vlna pochybností - jakkoli o sobě zjevně přehnaná - je dokladem toho že lidstvo stále ještě má schopnost sebekontroly. V zásadě by i tato "utržená" AI nedělala nic jiného nežli co už dnes dokáží udělat vyspělé počítačové víry - tedy ochromit činnost té či oné instituce.
O nějakém "splynutí člověka a AI" už během příštích deseti let mám osobně - jakkoli laik - vysoké pochybnosti. Takto hovoří především technici, kteří nemají hlubší ponětí o tom co je vlastně člověk. Oni zde vidí jenom čistě technický problém. Samozřejmě, k určitému propojení dojít může (už dnes je možno lidské myšlenky do jisté míry přenášet do počítače); ale takovéto čistě technické propojení je něco principiálně jiného nežli vytvoření jakési hybridní bytosti, napůl člověk a napůl AI.
Největší nebezpečí ze strany AI podle mého soudu - už to bylo autorem zmíněno - by bylo v tom že by se nějakým způsobem mohla dostat (třeba jen krátkodobě) ke zbraním hromadného ničení. Méně bych se obával zbraní bakteriologických (ty musí někdo fyzicky vyrobit, pouhý stavební plán nepostačí, a na to ostatně stačí sám člověk, k tomu nebotřebuje nijak vysokou inteligenci). Mnohem reálnější nebezpečí by bylo, že by se AI mohla nějak zmocnit kontroly nad atomovými zbraněmi. Lze jen doufat že všechny jsou konstruovány tak že nakonec ten pověstný "červený knoflík" musí čistě fyzicky stisknout sám člověk.
Rozmach umělé inteligence probírá v Číně z mrákot marxistickou ekonomii
Janis Varufakis
Náš neúnavný kritik všeho kapitalistického Jannis Varufakis se pro tentokrát odvážil na tenký led marxistické teorie. Budiž mu tato jeho zábavička přána; nicméně v zájmu věci samé je zapotřebí několika vysvětlení respektive korektur. (Na určitou obhajobu Varufakise je ovšem možno uvést že část jeho vývodů - není vždy jasné která - pochází od čínských marxistických, respektive pseudomarxistických ekonomů.)
Tak tedy k věci. Ani tak není významný Varufakisův omyl když tvrdí, že podle marxistické teorie je zbožní hodnota tvořena společensky minimálním množstvím práce potřebným pro jeho výrobu; ve skutečnosti je tato veličina dána nikoli minimálním, nýbrž společensky průměrným množstvím práce. Ale jak řečeno, to je - v tuto chvíli - pouze podružná chyba.
Dosti zmatené jsou ale Varufakisovy vývody ohledně vztahu kapitalismu, produkce a rentiérství. Varufakis tvrdí že (čínský) AI-kapitalismus povede, nebo přinejmenším může vést ve svých důsledcích k "rentiérské pasti". Totiž: rentiérství v kapitalismu existovalo vždycky (jakékoli vlastnictví akcií není nic jiného nežli rentiérství), aniž by to pro kapitalismus znamenalo jakékoli ohrožení. (Naopak akcie patří ke kapitalismu jako k psovi uši.)
Marxistická téze o (lidské) práci jako jediném zdroji hodnoty: tady je ovšem kardinální problém, co my vlastně budeme považovat za lidskou práci. Když pomůže srazit výrobní náklady umělá inteligence - je pak tímto faktorem "stroj", který podle ortodoxního marxismu nemůže být zdrojem hodnoty, anebo ale programátor umělé inteligence, tedy jeho práce? Která pak samozřejmě zdrojem hodnoty (respektive nadhodnoty) být může?
Klíčovou otázkou pak ale je, zda je tato marxistická téze o živé lidské práci jakožto jediného zdroje zbožní hodnoty skutečně udržitelná. Tuto otázku jsme už před mnoha a mnoha léty řešili na jenom marxistickém semináři na mnichovské univerzitě; já sám (jakožto student této univerzity) jsem přitom razil názor, že ve skutečnosti může být zdrojem hodnoty respektive nadhodnoty stejně tak dobře i robot, pokud bude plně napodobovat práci dělníka. Našemu marxistickému docentu se tato vyhlídka nikterak nezamlouvala; poněkud podrážděně (nicméně otevřeně) konstatoval, že "v tom případě je Marx vyřízený". Ale on sám nijak nebyl schopen tuto alternativu vyvrátit.
Nebudu zde dále rozebírat tuto velmi složitou problematiku marxistické teorie vztahu práce a hodnoty (to jsem učinil svého času na jiném místě); zde je jen možno konstatovat že místo toho aby Varufakis jenom slepě papouškoval tvrzení čínských ortodoxních marxistů, udělal by mnohem lépe kdyby si alespoň pokusil tuto marxistickou teorii modernizovat. Ta by to skutečně zasloužila; mnohá její tvrzení jsou dnes už neudržitelná, ale na straně druhé stále obsahuje celou řadu zcela klíčových nálezů o mechanismech kapitalismu, které v žádném případě nelze ignorovat pokud si chceme utvořit realistický obraz o pravých zákonitostech fungování stávajícího kapitalismu, a tedy i našeho dnešního světa vůbec.
Úspěch Die Linke v Berlíně oživil debatu o směřování radikální levice
Jiří Dolejš
Tato otázka je položena (nebo přinejmenším implikována) v titulku článku; ale v textu samotném na ni není dána odpověď, pouze jsou shrnuty aktuálně přítomné faktory v průběhu posledních voleb v Německu. Důraz na sociální politiku, jmenovitě pak v Berlíně na bytovou nouzi - ano to jsou ovšem tradiční témata levice (ne jen té radikální), ale tím ještě není řečeno nic o tom kam tato radikání levice směřuje jako celek. Jaké jsou její výhledy, její perspektivy.
V tomto ohledu je nutno jmenovat dva základní faktory či okolnosti: za prvé, radikální levice se nevyhnutelně i nadále bude zmítat ve svém klíčovém dilematu, kdy na jedné straně klade požadavky překračující rámec (a tedy i možnosti) stávajícího společensko-ekonomického uspořádání (tedy: kapitalismu) - ale kdy ona sama zároveň nemá možnost, nemá potenciál vůči tomuto kapitalismu postavit realistickou alternativu. Sympatie (a volební preference) radikální levice pak přibývají či ubývají podle toho, jestli právě v dané situaci nabyla vrchu její - o sobě zcela legitimní - kritika kapitalismu, anebo ale její neschopnost přinést realistické řešení.
A za druhé je nutno se blíže zabývat otázkou, proč právě teď (německá) radikální levice zažívá chvíle své slávy. Zčásti zde byl ve hře ryze administrativní faktor, kdy totiž poprvé mohli volit už i šestnáctiletí voliči. Toto opatření bylo projevem ryzího populismu; přičemž při jen trochu střízlivém pohledu muselo být naprosto jasné, že v tomto věku je potenciální volič ještě daleko spíše zmítán zmatky prožívané puberty, nežli aby byl blíže věku kdy by mohl alespoň do jísté základní míry být schopen střízlivě a nezaujatě hodnotit okolní svět. Toto populistické opatření tedy bylo provedno; a nyní panuje velké podivení a nemalá kocovina z toho, že tato nezralá mládež houfně volila radikály - a to ať už na levici anebo ale na pravici.
Nicméně jak řečeno zde se jedná o víceméně pouhé administrativní opatření; z dlouhodobého hlediska je zde významný jiný aspekt. Současná doba je obecně poznamenána masivním příklonem velkých částí voličstva k extrémním hnutím jakéhokoliv druhu. Jestliže ještě před nějakými deseti či dvaceti let byl trend přesně opačný, totiž že velké zavedené strany při svém vzájemném přetahování usilovaly především o získání středového, tedy potenciálně nerozhodnutého respektive ideově pevně neukotveného voliče, pak dnes se naopak tento standardní, konvenční, zavedený měšťácký střed hroutí, a nastává čas populisté všeho druhu. Zdá se, že tento měšťácký ("demokratický") střed se už ideově definitivně vyčerpal, a že už velkým masám populace nemá nadále co poskytnout.
To je pravá systémová příčina vzestupu radikálních hnutí, a tedy i radikální levice; ovšem problém je v tom co už bylo řečeno, že radikální levice nemá reálný potenciál tento svůj politický vzestup přetavit v nějaký pozitivní čin. Na novou revoluci si zřejmě už nikdo netroufne; a snahy pouze provádět radikální prosociální politiku na půdě přetrvávajícího kapitalismu velmi záhy narazí na své hranice. Tak jako se tomu stalo opakovaně už v minulosti (konkrétně hned dvakrát u francouzských socialistů). Toto nevyhnutelné selhání levice by pak ovšem mohlo ve svém důsledku znamenat další příliv voličských hlasů pro krajní pravici.
Všeho všudy vyhlídky dosti nevábné.
Švédská lekce pro evropskou levici
Dominika Wittenberg Gašparová
Kdyby švédská sociální demokracie skutečně zaujala výrazně levicový kurs, jak to doporučuje autorka článku, sice by si udržela oněch 12 až 14 procent které jí utekly k radikální levici - ale na straně druhé by zřejmě ztratila mnohem více středově orientovaných voličů. Takže nyní by ve vládě nebyla vůbec.
Miloš Zeman znovu kandidátem na prezidenta?
Oto Novotný
V daném případě bych se spíše přiklonil k náhledům a analýzám O. Novotného. Miloš Zeman je mentálně jako zmije, která neustále čeká na příležitost jak uštknout.
Může dojít k tomu že tato příležitost pro něj nastane? - Jedinou opravdu závažnou překážku bych viděl v jeho věku a zdravotním stavu. Nebýt toho, mohl by to být v každém případě velmi nebezpečný (pro P. Pavla) vyzyvatel. Ale ani takto není zcela jisté, zda by k tomu nemohlo dojít.
Je nutno si uvědomit: takoví političtí aktéři jako M. Zeman žijí (a tyjí) z populismu. A populismus se rodí z krize. Z krizových situací, kdy velké části populace ztrácejí své životní jistoty. Které pak chtějí získat u silných, megapotentních lidových vůdců.
Ano, za současné situace je možno zastávat názor, že M. Zeman by neměl velké šance. Ale - to je pouze momentální situace. Co když se ale časem vynoří - vedle globální krize liberální demokracie - ještě nějaká nová, nečekaná, akutní krize? Jak rychle se u tzv. "lidu" mohou probudit jeho temné vášně, o tom už snad není možno pochybovat.
Takže - doufejme že k takové konstelaci nedojde, ale souhlasil bych s O. Novotným, že dokud M. Zeman nebude pevně a nezvratně zatlučen v dubové truhle, stále ještě není možno ho podceňovat.
Neregulovaný vývoj umělé inteligence je hrozba pro lidstvo. Politici přešlapují
Jiří Pehe
Už před časem jsem při projednávání toho samého tématu (od toho samého autora) vyjádřil názor, že tyto obavy z toho jak AI zcela "převálcuje" člověka, ovládne ho a učiní ho zbytečným (případně ho rovnou eliminuje jako živočišný druh) jsou značně přehnané. Napsal jsem tehdy, že na AI si časem zvykneme jako jsme si zvykli na televizi, automobily a počítače.
Ta současná panika z nástupu AI se principiálně (respektive psychologicky) nijak zásadně neliší od paniky která svého času zasáhla určité části populace už při nástupu - z dnešního hlediska už vyloženě antikvární - techniky. Například svého času jeden anglický profesor po objevení se prvních železnic se zcela vážnou tváří "vědecky dokázal", že tato nová technika je pro člověka smrtelná, neboť lidské tělo nedokáže vydržet rychlost vyšší nežli 30 kilometrů za hodinu.
Ale zpět k AI. Jestli bude problém až se začne sama programovat? - Ale to už ona pokud vím dávno dokáže. A že by se bránila svému vypnutí? - Zásadní rozdíl mezi AI a člověkem stále ještě spočívá v tom, že člověk může i té nejdokonalejší, nejrychlejší umělé inteligenci prostě vytáhnout kabel ze zdi - zatímco ona nemá ruce aby člověku učinila totéž. Takže jediný způsob jak by mohla škodit člověku by bylo nějakým způsobem ovládat řídící procesy života společnosti; o čem platí co bylo řečeno výše. Tedy o tom jestli by lidstsvo AI skutečně přenechalo finální kontrolu. Zatím nic nehovoří pro to že by lidstvo bylo ochotno tento krok učinit. Naopak současná vlna pochybností - jakkoli o sobě zjevně přehnaná - je dokladem toho že lidstvo stále ještě má schopnost sebekontroly. V zásadě by i tato "utržená" AI nedělala nic jiného nežli co už dnes dokáží udělat vyspělé počítačové víry - tedy ochromit činnost té či oné instituce.
O nějakém "splynutí člověka a AI" už během příštích deseti let mám osobně - jakkoli laik - vysoké pochybnosti. Takto hovoří především technici, kteří nemají hlubší ponětí o tom co je vlastně člověk. Oni zde vidí jenom čistě technický problém. Samozřejmě, k určitému propojení dojít může (už dnes je možno lidské myšlenky do jisté míry přenášet do počítače); ale takovéto čistě technické propojení je něco principiálně jiného nežli vytvoření jakési hybridní bytosti, napůl člověk a napůl AI.
Největší nebezpečí ze strany AI podle mého soudu - už to bylo autorem zmíněno - by bylo v tom že by se nějakým způsobem mohla dostat (třeba jen krátkodobě) ke zbraním hromadného ničení. Méně bych se obával zbraní bakteriologických (ty musí někdo fyzicky vyrobit, pouhý stavební plán nepostačí, a na to ostatně stačí sám člověk, k tomu nebotřebuje nijak vysokou inteligenci). Mnohem reálnější nebezpečí by bylo, že by se AI mohla nějak zmocnit kontroly nad atomovými zbraněmi. Lze jen doufat že všechny jsou konstruovány tak že nakonec ten pověstný "červený knoflík" musí čistě fyzicky stisknout sám člověk.