Pane Nusharte, tohle jste odněkud převzal, anebo jste tuto perlu stvořil sám? ;-)
Jinak: tato Vaše replika je zcela výstižná tam, kde vyjadřuje ideologicko-formalistické rysy onoho provolání. Ale na straně druhé míří zcela vedle: jestliže totiž tento Vámi citovaný text vykazuje evidentní snahu pod úlitbou demokracii zachovat starý systém, pak u tohoto provolání je tomu zcela naopak - jeho autoři zjevně chtějí pod záminkou "pouze" prohloubené demokratizace zásadně zvrátit celý stávající řád.
V zásadě naprosto přesná a výstižná analýza příčin dané události. Nicméně, bylo by zapotřebí pokročit ještě o krok dále.
Fatima Rahimi naprosto správně poukazuje na to, že události na Slávii nevznikly jen tak z ničeho, ale že byly důsledkem dlouhodobého institucionálního selhání. Tedy především ze strany vedení Slávie, ale obecněji celého českého fotbalu.
To všechno je pravda; ale je nutno vidět i to, že - jak na to zcela oprávněně poukázal i komentátor Lukáš Jelínek v dnešním Právu - tato obhroublost na stadiónech má nepřímo svůj vlastní původ už v samotné vrcholné politice, kde se stejně tak vzájemné okopávání, nevraživost a hrubost čím dál tím stává obecně přijímanou normou.
Je to tedy až značně cynickým postojem, když právě tito politici (nezřídka právě z těch stran které v současné době do české politiky nejvíce vnesly prvky hrubosti a hulvátství) se najednou staví do role morálních karatelů. Ryba smrdí od hlavy, to platí i v tomto případě.
Nejspíše byste měl ale otázku v tomto smyslu předložit Umělé inteligenci; bylo by docela zajímavé sledovat, jak by si s tím poradila.
Nicméně "strukturální láska" byla vlastně - byť i pouze implicitně - obsažena v projektu komunismu. Neboť zde měl vzájemný vstřícný, přátelský, solidární, pozitivní vztah mezi lidmi vyplývat už ze samotného společenského uspořádání, tedy z jeho ideových a organizačních struktur.
Bohužel jak známo tento projekt nevyšel, předpokládaná "strukturální láska" se velmi záhy proměnila ve strukturální násilí.
Což se ovšem děje velmi pravidelně, jakmile se "láska" začne hlásat jako závazná doktrína.
Je skutečně podivuhodné, s jakou tvrdošíjností se znovu a znovu reprodukuje mýtus o "drtivé porážce Orbána" v posledních volbách.
A tak si připomeňme: liberální (doufejme) opozice získala v těchto volbách jenom něco přes 52 procent odevzdaných hlasů. Čili jenom nepatrně nad absolutní většinou. Jenom a pouze v důsledku velice specifického maďarského volebního systému - který si Orbán ušil sám pro sebe, a který se nyní stal nástrojem jeho porážky - se tato porážka napohled jeví natolik dramatickou.
To všechno znamená: ano, Orbán byl poražen; ale to ještě zdaleka neznamená že orbánismus v Maďarsku je mrtev. Všechno záleží na tom, jak si povede současná vláda. Především v ekonomické oblasti. Ale pokud bude - v zájmu racionalizace národního hospodářství a státních financí - nucena maďarské obyvatelstvo sociálně respektive fiskálně zatížit, pak by se přízeň maďarské populace mohla od nyní vládnoucí strany opět velmi rychle odvrátit, a v příštích volbách by docela dobře mohlo dojít opět ke stejně dramatickému zvratu opačným směrem. Tedy na stranu Orbána.
Napřed několik reálií: pětihodinový pracovní týden v roku osmašedesátém nebyl zaveden na nějakém výkonnostním vrcholu československé ekonomiky, nýbrž v době její chronické nevýkonnosti. (Ostatně neudržitelnost stávajícího ekonomického modelu byla jedním z klíčových faktorů pro vypuknutí "Pražského jara" vůbec.) Z pozice systému se tedy jednalo o dost riskantní krok. Také byl napřed zaváděn postupně, víceméně experimentálně, napřed byla volná jenom každá druhá sobota, a teprve poté už každá.
Ale to jen tak mimochodem. Zde se nám jedná především o jinou věc. Ta varování, aby volné víkendy čs. pracující využili skutečně pro reprodukci sil pro řádnou práci ve prospěch socialismu měla své velmi hmatatelné důvody. Pracovní morálka za socialismu byla vždy na velice nízké úrovni; a tím spíše pak za časů všeobecného marasmu v dobách husákovské normalizace. Lidé neviděli smyslu v práci pro režim který většinou neuznávali a kterým pohrdali; navíc ve vysoce odcizené práci nikoli pro spotřebitele, nýbrž pro byrokratický státní plán. V té době se prakticky naprosto převrátil poměr práce a volna: mnozí lidé tehdy žili prakticky jenom pro ty dva (respektive dva a půl) dny víkendu, kdy odjížděli na své víkendové chaty odpočinout a vzpamatovat se od onoho odcizeného, smyslu zbaveného pracovního týdne.
A svým způsobem naopak: co se čistě fyzické práce týče, pak tito lidé všechnu svou aktivitu věnovali práci na svých soukromých chatkách, zatímco do svého zaměstnání si často chodili odpočinout. Neboť pro svého vlastního zaměstnavatele podávali jenom minimální výkon, jenom to co nezbytně museli.
O co se tedy jedná: jistě, každý (téměř) si přeje mít více svého volného osobního času. A každý je také nezlomně přesvědčen že svůj volný čas dokáže využít smysluplně ke svému prospěchu. Ovšem - realita je přečasto jiná, čím více má člověk současnosti osobního volna, tím více ho místo ke skutečnému a kvalitnímu osobnímu rozvoji vyplňuje a ubíjí plochými a náhražkovými zábavičkami všeho druhu.
Ondřej Holub doufá, že po dalším zkrácení pracovní doby (na čtyři dny v týdnu) "zbývající tři volné dny bychom mohli věnovat poněkud jiné práci, práci v tom nejvlastnějším smyslu slova, věnované péči o sebe i blízké, seberozvoji, zapojení do života našich bližních i duchovnímu růstu". Ovšem, on zde - byť i z levicového hlediska - fakticky pouze reprodukuje prastarou chiméru liberalismu, podle které naprosto postačí když člověku poskytneme jeho osobní autonomii, a on už sám bude nejlépe vědět jak této své autonomie využít ke svému prospěchu.
V realitě je ale jak výše uvedeno výsledek daleko spíše opačný: takto "osvobozený" člověk, přenechaný sám sobě, všechny své životní energie vrhne buďto na získávání svého soukromého prospěchu v ryze materiální smyslu (tj. v neustálé honbě za majetkem), anebo ke zmíněnému náhražkovému, povrchnímu způsobu existence.
Je nutno si definitivně uvědomit a přiznat jedno: pokud chceme aby člověk svého volného času užíval skutečně kvalitním způsobem, tedy jak ke svému osobnímu růstu tak ve prospěch celé společnosti, pak k tomu bude zapotřebí mnohem více nežli mu jenom toto kvantum volného času poskytnout, a pak už jenom doufat že on z toho skutečně udělá to nejlepší. Aby se tak skutečně dělo, k tomu musí být ve společnosti přítomno ještě něco navíc; něco co by tohoto osvobozeného jedince motivovalo k tomu vzít na sebe veškerou námahu spojenou s oním žádoucím osobním a univerzálně lidským růstem.
Ještě jednou: liberální pravice a liberální levice se v daném ohledu fakticky potkávají na stejných pozicích, totiž ve slepé víře v neohraničenou blahodárnost autonomie jednotlivce. A ve víře že k této pouhé autonomii není zapotřebí přidávat už nic dalšího.
Evropa potřebuje občanskou revoluci
Klossa, Vestagerová, Žižek
Pane Nusharte, tohle jste odněkud převzal, anebo jste tuto perlu stvořil sám? ;-)
Jinak: tato Vaše replika je zcela výstižná tam, kde vyjadřuje ideologicko-formalistické rysy onoho provolání. Ale na straně druhé míří zcela vedle: jestliže totiž tento Vámi citovaný text vykazuje evidentní snahu pod úlitbou demokracii zachovat starý systém, pak u tohoto provolání je tomu zcela naopak - jeho autoři zjevně chtějí pod záminkou "pouze" prohloubené demokratizace zásadně zvrátit celý stávající řád.
Co světlice v Edenu říká o českém fotbale
Fatima Rahimi
V zásadě naprosto přesná a výstižná analýza příčin dané události. Nicméně, bylo by zapotřebí pokročit ještě o krok dále.
Fatima Rahimi naprosto správně poukazuje na to, že události na Slávii nevznikly jen tak z ničeho, ale že byly důsledkem dlouhodobého institucionálního selhání. Tedy především ze strany vedení Slávie, ale obecněji celého českého fotbalu.
To všechno je pravda; ale je nutno vidět i to, že - jak na to zcela oprávněně poukázal i komentátor Lukáš Jelínek v dnešním Právu - tato obhroublost na stadiónech má nepřímo svůj vlastní původ už v samotné vrcholné politice, kde se stejně tak vzájemné okopávání, nevraživost a hrubost čím dál tím stává obecně přijímanou normou.
Je to tedy až značně cynickým postojem, když právě tito politici (nezřídka právě z těch stran které v současné době do české politiky nejvíce vnesly prvky hrubosti a hulvátství) se najednou staví do role morálních karatelů. Ryba smrdí od hlavy, to platí i v tomto případě.
Papež ostře odmítá trumpismus. Česká katolická církev v lepším případě mlčí
Jan Bierhanzl
"Strukturální láska" - bezpochyby kreativní terminologická inovace, pane Nusharte. ;-)
Nejspíše byste měl ale otázku v tomto smyslu předložit Umělé inteligenci; bylo by docela zajímavé sledovat, jak by si s tím poradila.
Nicméně "strukturální láska" byla vlastně - byť i pouze implicitně - obsažena v projektu komunismu. Neboť zde měl vzájemný vstřícný, přátelský, solidární, pozitivní vztah mezi lidmi vyplývat už ze samotného společenského uspořádání, tedy z jeho ideových a organizačních struktur.
Bohužel jak známo tento projekt nevyšel, předpokládaná "strukturální láska" se velmi záhy proměnila ve strukturální násilí.
Což se ovšem děje velmi pravidelně, jakmile se "láska" začne hlásat jako závazná doktrína.
Patrioti pro Evropu po Orbánovi: iliberální internacionála slábne
Mikuláš Peksa
Je skutečně podivuhodné, s jakou tvrdošíjností se znovu a znovu reprodukuje mýtus o "drtivé porážce Orbána" v posledních volbách.
A tak si připomeňme: liberální (doufejme) opozice získala v těchto volbách jenom něco přes 52 procent odevzdaných hlasů. Čili jenom nepatrně nad absolutní většinou. Jenom a pouze v důsledku velice specifického maďarského volebního systému - který si Orbán ušil sám pro sebe, a který se nyní stal nástrojem jeho porážky - se tato porážka napohled jeví natolik dramatickou.
To všechno znamená: ano, Orbán byl poražen; ale to ještě zdaleka neznamená že orbánismus v Maďarsku je mrtev. Všechno záleží na tom, jak si povede současná vláda. Především v ekonomické oblasti. Ale pokud bude - v zájmu racionalizace národního hospodářství a státních financí - nucena maďarské obyvatelstvo sociálně respektive fiskálně zatížit, pak by se přízeň maďarské populace mohla od nyní vládnoucí strany opět velmi rychle odvrátit, a v příštích volbách by docela dobře mohlo dojít opět ke stejně dramatickému zvratu opačným směrem. Tedy na stranu Orbána.
Nic ještě není definitivně rozhodnuto.
Přemoci bůžka produktivity. Století víkendů a budoucnost práce
Ondřej Holub
Napřed několik reálií: pětihodinový pracovní týden v roku osmašedesátém nebyl zaveden na nějakém výkonnostním vrcholu československé ekonomiky, nýbrž v době její chronické nevýkonnosti. (Ostatně neudržitelnost stávajícího ekonomického modelu byla jedním z klíčových faktorů pro vypuknutí "Pražského jara" vůbec.) Z pozice systému se tedy jednalo o dost riskantní krok. Také byl napřed zaváděn postupně, víceméně experimentálně, napřed byla volná jenom každá druhá sobota, a teprve poté už každá.
Ale to jen tak mimochodem. Zde se nám jedná především o jinou věc. Ta varování, aby volné víkendy čs. pracující využili skutečně pro reprodukci sil pro řádnou práci ve prospěch socialismu měla své velmi hmatatelné důvody. Pracovní morálka za socialismu byla vždy na velice nízké úrovni; a tím spíše pak za časů všeobecného marasmu v dobách husákovské normalizace. Lidé neviděli smyslu v práci pro režim který většinou neuznávali a kterým pohrdali; navíc ve vysoce odcizené práci nikoli pro spotřebitele, nýbrž pro byrokratický státní plán. V té době se prakticky naprosto převrátil poměr práce a volna: mnozí lidé tehdy žili prakticky jenom pro ty dva (respektive dva a půl) dny víkendu, kdy odjížděli na své víkendové chaty odpočinout a vzpamatovat se od onoho odcizeného, smyslu zbaveného pracovního týdne.
A svým způsobem naopak: co se čistě fyzické práce týče, pak tito lidé všechnu svou aktivitu věnovali práci na svých soukromých chatkách, zatímco do svého zaměstnání si často chodili odpočinout. Neboť pro svého vlastního zaměstnavatele podávali jenom minimální výkon, jenom to co nezbytně museli.
O co se tedy jedná: jistě, každý (téměř) si přeje mít více svého volného osobního času. A každý je také nezlomně přesvědčen že svůj volný čas dokáže využít smysluplně ke svému prospěchu. Ovšem - realita je přečasto jiná, čím více má člověk současnosti osobního volna, tím více ho místo ke skutečnému a kvalitnímu osobnímu rozvoji vyplňuje a ubíjí plochými a náhražkovými zábavičkami všeho druhu.
Ondřej Holub doufá, že po dalším zkrácení pracovní doby (na čtyři dny v týdnu) "zbývající tři volné dny bychom mohli věnovat poněkud jiné práci, práci v tom nejvlastnějším smyslu slova, věnované péči o sebe i blízké, seberozvoji, zapojení do života našich bližních i duchovnímu růstu". Ovšem, on zde - byť i z levicového hlediska - fakticky pouze reprodukuje prastarou chiméru liberalismu, podle které naprosto postačí když člověku poskytneme jeho osobní autonomii, a on už sám bude nejlépe vědět jak této své autonomie využít ke svému prospěchu.
V realitě je ale jak výše uvedeno výsledek daleko spíše opačný: takto "osvobozený" člověk, přenechaný sám sobě, všechny své životní energie vrhne buďto na získávání svého soukromého prospěchu v ryze materiální smyslu (tj. v neustálé honbě za majetkem), anebo ke zmíněnému náhražkovému, povrchnímu způsobu existence.
Je nutno si definitivně uvědomit a přiznat jedno: pokud chceme aby člověk svého volného času užíval skutečně kvalitním způsobem, tedy jak ke svému osobnímu růstu tak ve prospěch celé společnosti, pak k tomu bude zapotřebí mnohem více nežli mu jenom toto kvantum volného času poskytnout, a pak už jenom doufat že on z toho skutečně udělá to nejlepší. Aby se tak skutečně dělo, k tomu musí být ve společnosti přítomno ještě něco navíc; něco co by tohoto osvobozeného jedince motivovalo k tomu vzít na sebe veškerou námahu spojenou s oním žádoucím osobním a univerzálně lidským růstem.
Ještě jednou: liberální pravice a liberální levice se v daném ohledu fakticky potkávají na stejných pozicích, totiž ve slepé víře v neohraničenou blahodárnost autonomie jednotlivce. A ve víře že k této pouhé autonomii není zapotřebí přidávat už nic dalšího.