"to, co na moderní demokracii považuji za její největší půvab je, že usiluje o možnost, aby její občané (každý její občan) byli svéprávní a dokázali si zvolit, jak chtějí naplňovat čas svého života a co považují za opravdu lidské poměry" - nejsem si zcela jist pane Profante co máte konkrétně na mysli pod pojmem "svéprávný občan". Samozřejmě, tato současná demokracie chce mít svéprávného občana - ale opět v pouze ryze formálním smyslu. Tedy takového občana který je schopen dostavit se k volební urně a vhodit do ní příslušný lístek obdařený několika kroužky.

Ale - usiluje tato demokracie skutečně o občana, který by měl plný rozhled jak o svém vlastním životě, tak i o životě společnosti? Který má plný rozhled o tom jaký má tato společnost vlastně charakter, jaké jsou její základní stavební struktury, jakým způsobem formuje život svých obyvatel? Pokud tato demokracie o něco takového usiluje, pak by mě velmi zajímalo jakým konkrétním způsobem tak činí. Ale upozorňuji předem, že za takovouto pozitivní výchovu k občanství nepokládám standardní fráze o "demokracii" a o "svobodě".

Není tomu spíše přesně naopak tak, že tato "demokracie" od prvního okamžiku člověka především připoutá k bezduchému konzumu? Kdy je mu ze všech stran natloukáno do hlavy a především do duše, že to jediné co platí je osobní prospěch, osobní konzum, vlastní kariéra?... A že prospěch společnosti, kvalita společenského života je věcí až sekundární (pokud se zde v takovýchto dimenzích vůbec nějakým způsobem uvažuje?).

To že "každý si dokáže zvolit" je ušlechtile znějící věta - ale při pohledu na reálný život této "moderní demokracie" se jedná pouze o prázdnou floskuli, o heslo z arzenálu ideologie. Ano, lidé si volí zda chtějí to či ono; ale kdo se zde ještě vůbec zdržuje nějakým složitým uvažováním, co je pro něj skutečně dobré, jakožto pro člověka?...

Svého času česko-americká hráčka tenisu Martina Navrátilová (už jako občanka Spojených států) řekla, že by bylo zapotřebí, aby si lidé svého prezidenta vybírali přinejmenším s takovou pečlivostí, s jakou si vybírají svou imobilii.

To je svým způsobem geniální věta, která okamžitě vyvrací všechny ty ideologické žvásty o "svobodném rozhodování" v demokracii. Holým faktem je: lidé se rozhodují, ale nemyslí. Lidé volí - ale jenom na základě svých nereflektovaných emocí, předpojatostí, ideologických identit.

Pane Profante, sám jste napsal že k prosazování vlastních občanských cílů a záměrů je zapotřebí se sdružovat s jinými. Jenže - právě tohle je ten základní kámen úrazu. Co mohu dobrého prosadit ve společnosti, která svévoli rozhodování postavila nad odpovědnost myšlení? S kým se mohu sdružit v usilování o lepší svět, když drtivá většina příslušníků této "demokracie" podlehla konzumnímu vábení, respektive obecně povrchnímu a plytkému způsobu existence vůbec?...

Jak je možno pohnout tímto světem, když zde není k mání žádný pevný bod, vše potenciálně pozitivní a progresivní je rozpuštěno, respektive roztrháno v neustálých tahanicích politických partají a ideologických táborů o vlastní moc?

Pane Profante, aby Vaše citovaná věta mohla mít nějaký hlubší smysl, pak byste napřed musel dokázat, že

- lidé/občané si své životní cíle volí primárně na základě uvážlivého, rozumného rozhodnutí, a nikoli na základě nevědomých instinktů a emocí

- že zde jako občané mají reálnou možnost sdružit se s dostatečným množstvím stejně tak rozumně a uvážlivě smýšlejících a se rozhodujících spoluobčanů, místo aby museli znovu a znovu narážet na nevědomost otupělé a zmanipulované masy.

Pane Profante, písničkář Jaroslav Hutka svého času v jednom ze svých protestních songů (ještě za časů totality) vyzpíval touhy tehdejšího člověka drceného touto totalitou:

"Mít možnost volby

a mít volbu možností"

Toto dvojverší (tj. jeho druhá část) tehdy dost možná vzniklo jenom náhodou, jako doplněk písňového textu; ale ve skutečnosti tato formulace vykazovala až přímo geniální anticipaci časů budoucích.

Totiž: v časech nesvobody se skutečně jeví, že to jediné o co se jedná je mít vlastní možnost volby. Tedy volit sám, aniž by mi tuto mou volbu diktoval někdo druhý, na základě jeho mocenského postavení.

Tato bezprostřední možnost volby za podmínek liberální demokracie bezpochyby existuje. Ale - jak je to v ní s druhou částí onoho dvojverší, s "volbou možností"?....

Co nám tato "demokracie" poskytuje za reálné možnosti nežli mezi tím, buďto se podřídit všeobecnému konzumu a plavat s proudem, anebo z tohoto proudu vystoupit -ale za tu cenu že dotyčný se pak stane solitérem, fakticky zcela vytěsněným ze společenského života?...

Jakoupak "volbu možností" zde má občan, když fakticky nemůže nic více nežli znovu a znovu volit některou z konvenčních partají, donekonečna reprodukujících svou vlastní ideologii a své vlastní zkostnatělé partajní struktury?...

Jakou pak "možnost volby" zde má někdo, kdo by toužil po autenticky lidském bytí? - Píšete, pane Profante, že prý nevíte co toto "autenticky lidské" bytí vlastně má znamenat. Odhlédněme od tohoto že takováto nevědomost je fakticky ostudná; ale z celospolečenského hlediska je nejfatálnější právě ta okolnost, že se o něčem takovém vůbec nepřemýšlí. Že se o tom nevede naprosto žádný veřejný diskurs - ačkoli právě tohle by mělo být tou naprosto základní a první životní otázkou každé lidské společnosti, která by měla mít nějaký vyšší smysl nežli pouhý utilitarismus přízemního materialismu.

Pane Profante, konec konců existují pouze dva základní typy lidské společnosti: ta jedna provádí vlastní hodnotovou sebereflexi, a proto žije v ideovém modu existence; ta druhá tuto hodnotovou reflexi prohlásí za naprosto zbytnou, a veškeré své konání zaměří na ryze materiální statky.

Pokud je konkrétnímu člověku dáno osudem muset žít ve společnosti druhého typu - pak je jeho "možnost volby" naprosto fiktivní, neboť v rámci tohoto přízemního modu existence není možno volit mezi ničím jiným, nežli pouze mezi různými podobami této bezduché existence.

Pane Nusharte, na Vaše vývody ohledně demokracie jsem zčásti odpověděl už v mé reakci na pana Profanta.

V krátkosti je možno říci, že Vaše pojetí demokracie je stejně tak redukcionistické, jako to jeho. Jenže - člověk se natrvalo nedá takto redukovat jenom na jednu jedinou stránku své existence. Člověk je vždy celistvý, komplexní tvor; a když ho někdo začne redukovat jenom na nějaké "něco" (například na ryze politické občanství), pak to tento člověk nakonec vždy nějak pocítí.

Tvrdíte, že demokracie není o hledání pravdy. Jenže - ona totiž i samotná demokracie je nakonec opět pouze výplodem evoluce! Za určitých rámcových okolností je tato (tj. tato současná formalistická) demokracie relativně funkční; a proto se také prosadila. Ovšem - ona je především funkční za podmínek reálného kapitalismu, kde se skutečně jedná proto aby se lidé - při svých egoistických komerčních a mocenských zápasech - navzájem nepotloukli.

To je jedna stránka věci; druhá stránka je ta, že tato formalistická demokracie je funkční v té periodě vývoje lidstva, kdy lidé (ještě) nejsou schopni překonat omezenost svých ideologických doktrín. Za těchto okolností je skutečně evolučně výhodnější zavést ryze formalistický politický systém, který zcela eliminuje otázku po pravdě. Po smyslu, po pravé humanitě.

Nicméně, jak už bylo v rámci posledních výkladů opakovaně řečeno: člověk je komplexní tvor, a natrvalo není možno ho takto redukovat. Tedy na jeho pouze politickou občanskost, s naprostým vytěsněním otázky po pravdě, po smyslu, po pravé humanitě.

Toto vytěsňování fungovalo relativně úspěšně dokud bylo možno většinu společnosti v jejím nároku na pravdu a na smysl utlumit excesivním materiálním konzumem. Jenže - právě tato slepá víra v nekonečně rostoucí konzum v poslední době velmi tvrdě narazila. A spolu s rozpadem této víry v nekonečný konzum se vzápětí nevyhnutelně znovu vrací ta vytěsněná otázka po pravdě a po smyslu. A to opět z čistě evolučních důvodů; neboť pokud má člověk nadále stoupat dále a výše ve svém evolučním vývoji, pak jsou to právě tyto otázky po pravdě a smyslu, kterým se bezpodmínečně musí postavit, které musí - ať tak či onak - vyřešit.

V předcházejícím vstupu jsme se tedy zabývali samotnou politickou formou demokracie. Poukázali jsme na to že tento formalismus demokracie je jejím zásadním deficitem, neboť zcela vytěsňuje jak otázku po smyslu toho všeho, tak i otázku po samotném člověku. Tedy otázku po tom co tento člověk ve svém jádru vlastně je, jaké jsou základní motivace lidského jednání, co vůbec zakládá jeho lidskost, a k čemu by tedy mělo směřovat naše usilování.

Pan Profant vyslovil tvrzení, že "člověk je kulturní bytost, nikoli hovado". Tato věta se ovšem krásně poslouchá, pane Profante, lichotí našemu sebevědomí. Jenže - fakticky takovýto výrok nemá o nic vyšší hodnotu, o nic užší vztah k realitě nežli například Marxova premisa, že člověk je od přírody (tj. od své přirozené pracovní činnosti) bytost pospolitá. (A tedy nevyhnutelně směřující ke komunismu.) Zkrátka: v obou případech se jedná pouze o výstřel od boku, bez jakéhokoli dalšího zdůvodnění.

Totiž: Marxovi je nutno uznat, že on se toto své optimistické pojetí člověka přece jenom pokusil nějakým způsobem odůvodnit. Sice ideologicky podjatě, tedy s pouze jednostrannou optikou, ale přece jenom je zde určitý základ, o kterém je možno dále diskutovat. Byť i třeba jen tím že se tato téze podrobí kritice.

Ale tvrzení že člověk je "kulturní bytost"?... Pane Profante, každý psycholog Vám řekne že veškerá tato "kulturnost" člověka je jen velice tenká civilizační slupka na našem - nedá se nic dělat - evolučně animálním základu. Anebo Vašimi slovy: že člověk ve svých základních instinktech namnoze ještě zůstává ono zmíněné "hovado". Poněkud uměřeněji řečeno: člověk ve svém jádru stále ještě zůstává přírodním tvorem, ovládaným svými základními instinkty. (Ne ovšem pouze pohlavními, i když ovšem i těmi.)

Na rovinu řečeno: tajemství lidského jednání nakonec najdeme v etologii, v nauce o chování zvířat. Nedá se nic dělat, ale je tomu tak.

A to sice právě základní normy skupinového, tedy společenského jednání - ty najdeme prakticky ve zcela nezměněné podobě už v prvotních opičích tlupách, jako i v těch nejsoučasnějších společenstvích. A v rovině zcela základní se stále jedná o zcela profánní otázku moci.

Přičemž: pokud je zde řeč o demokracii, pak její elementy můžeme skutečně nalézt už v říši zvířat, tedy ve zvířecích skupinách, tlupách, stádech. Stejně tak ale jako zde objevíme hierarchie vertikální, tedy usilování o moc výlučnou, vlastní.

Ale zpět k člověku. Minule jsem učinil výtku jmenovitě na adresu demokracie, že ta se napřed zavede jako politická doktrína, a teprve poté se pro ni začnou shánět reální lidé. Přesněji řečeno: shání se pro ni lidé kteří by se chovali jako demokraté; jenže právě tato snaha znovu a znovu naráží na realitu lidských motivací, v člověku evolučně, a tedy geneticky hluboce zakořeněných.

Pokud bychom tedy chtěli opustit tento převrácený model, že napřed se vyhlásí politická doktrína a teprve poté se pro ni začnou hledat odpovídající účastníci, pak bychom se museli znovu vrátit k samotnému reálnému člověku. Tedy právě k takovému jak ho stvořila docela profánní evoluce. A museli bychom si přitom přestat nalhávat že člověk je primárně "kulturní bytost".

Ano, člověk je t a k é kulturní bytost; ale to je jen jedna stránka jeho existence. (A jak už bylo řečeno, je to pravidelně ta stránka mnohem slabší.) Ale především: pokud je opravdu naším cílem posilovat tuto kulturní, civilizační stránku člověka - pak se napřed musíme zeptat, z čeho tato kulturnost vlastně vůbec vychází, jaký má reálný fundament; co ji posiluje a co ji naopak sráží dolů.

Jak už bylo řečeno Marx zde jaksi učinil "první výkop" tím, že člověka definoval prostřednictvím jeho - kreativní - materiální, produkční praxe. Přitom ovšem ignoroval právě to evoluční nastavení člověka, které jsem zde proto uvedl já. O člověku je samozřejmě možno uvažovat ještě mnohým dalším způsobem; ale pokud toto uvažování vůbec má mít nějaký reálný základ, pak se nikdy nemůže vyhnout právě těmto dvěma zmíněným základním faktorům které určují, formují, determinují způsob chování příslušníků lidského rodu. Nějaké doktrinální proklamace o člověku jako "kulturní bytosti" respektive o jeho "demokratismu" nás tu sotva přivedou někam dále.

Tak tedy dobře, rozeberme si poněkud více do hloubky otázku demokracie. Musím přiznat, pane Profante, že jsem Vás svou žádosti o definici užívaných pojmů (především pojmu demokracie) tak trochu zahnal do pasti; ale to není rozhodující moment, Vy byste se do této pasti stejně zahnal či uchytil sám.

Totiž definice: když jsem zmínil výrok Petra Fischera, zcela záměrně jsem uvedl celou jeho formulaci "definici a výměr" demokracie. Tento "výměr" cílí totiž někam mnohem dále, nežli na pouhou definici.

Hegel - ten se znovu a znovu vysmíval užívání definic; neboť dobře věděl že tyto "definice" konec konců nejsou nic jiného nežli jenom bezduché archivní popisky. Které pouze popisují vnější vzhled věcí, aniž by se vůbec pokusily nějak podchytit jejich vlastní podstatu. Abychom se poněkud více přiblížili této vlastní pravdě věcí, musíme je (podle Hegela) uchopit 1. v jejich úplnosti, to je v celkovém jejich kontextu; a 2. v jejich vývoji, v jejich vývojové/dějinné dynamice. (A především v jejich určujícím, systémovém protikladu.)

Takže konkrétně ohledně politické formy demokracie bychom se museli ptát, proč se tato forma v určitých fázích vývoje lidské společnosti objevuje - a poté zase mizí. Demokracie (a to sice velmi deformovaná) existovala totiž nejen v Aténách, ale například i u barbarských kmenů staré Evropy. A nejen demokracie samotná; ale i dělba moci, kterou se tak pyšní současná "moderní" demokracie, i tu měly tyto staré barbarské kmeny, alespoň v zárodečné podobě. Měly své kmenové shromáždění, jakožto výraz vůle lidu; měly svého kmenového náčelníka, jakožto moc výkonnou; a měly i svou moc soudní, dohlížející na zachování tradičních kmenových zákonů.

Takže tyto kmeny měly mnohdy demokratickou státní strukturu; a přesto to byly kmeny barbarské, namnoze vysloveně lupičské, s praktikovaným otrokářstvím. A i u dnešních demokracií naprosto můžeme pozorovat, jak velice snadno mohou sklouznout k lupičským formám chování, a mohou vystoupit s požadavkem anektování území svého vlastního spojence. Případně celého svého souseda. A nakonec, ve vlastní zemi můžeme pozorovat, jak tato "demokracie" naprosto snadno může vést k vládě dezolátů, arogantních primitivů, osob stíhaných zákonem.

První otázka tedy zní: je to skutečně tato politická forma demokracie která činí člověka, lidské společenství lepší - anebo ve skutečnosti vývoj lidského společnosti probíhá na zcela jiném fundamentu, a demokracie je zde pouze (temporálně přítomnou) vnější formou?

Ale vraťme se zpět k definici demokracie. Pane Profante, Vy sám uznáváte že Vaše definice je čistě formalistická; netýká se ničeho jiného nežli víceméně pouze ryze kvantitativního vymezení okruhu osob, které se mohou zúčastnit určitých demokratických procedur.

To ovšem znamená: jak už bylo naznačeno úvodem, zcela a naprosto je zde eliminována otázka kvality. Je zcela vytěsněna otázka jestli lidská společnost žijící pod touto politickou formou směřuje k nějakým kvalitativně vyšším formám své humánní existence - anebo zda se tu nejedná (jak zmiňuje i pan Nushart) o nic jiného, o nic vyššího nežli jenom o střídání moci.

Pokud se ale vrátíme k hegelovským nárokům na pravdivé poznání, určení daného předmětu, tedy tento pozorovat jak v jeho úplnosti tak v jeho vývoji: jaký vztah má toto pouhé střídání u vesel k požadavku na kvalitativní vývoj lidské společnosti? K požadavku na to, aby toto lidské společenství vůbec směřovalo k nějakým cílům, které by bylo možno z humánního hlediska pokládat za smysluplné?

A co pak toto "střídání u moci": co přinese běžnému občanu, běžnému člověku za prospěch, když se u moci střídají v naprosté většině stále ty samé partaje? Jednou modří, pak zase červení. Pak zase modří, a pak zase červení.

Ale budiž, vraťme se k samotnému formalistickému, tedy kvantitativnímu vymezení demokracie. Pane Profante napsal jste že demokracie je "zranitelná", když vzrůstá počet občanů které se z těch či oněch důvodů nemohou účastnit demokratických procedur, nebo přístup k nim mají přinejmenším ztížený. Ano, taková jsou kritéria formalisticky pojímané demokracie.

Já ale přidám ještě jednu překážku další. Ne snad že by někdo byl přímo vyloučen z důvodů rasových, náboženských, ale třeba i sociálních - jenže při konvenčním způsobu uvažování o demokracii se znovu a znovu zapomíná, že nějaká třetina (!!) populace se voleb pravidelně nezúčastní proto, že v nich nevidí žádný smysl. A to sice právě z mnou výše uvedeného důvodu: že nedovedou nalézt smysl v tomto neustálém mechanickém střídání dvou velkých partají u moci. Které se nakonec liší spíše ve svých ideologických proklamacích, nežli v reálné politice.

Zkrátka, mnoho lidí cítí, že i když by sice měli formální možnost účasti na demokratických procedurách, že tím ve skutečnosti nemohou ovlivnit téměř nic (s výjimkou určitých kulis, respektive aktérů v těchto kulisách). Oni cítí že ve skutečnosti zde vládnou odosobněné mechanismy moci, přes střídání stráží stále ty samé oligarchické struktury. A že to všechno dohromady nedává žádný autenticky lidský smysl.

A právě proto se v současné době stále více drolí důvěra v demokracii. Ano, lidé stále ještě věří (většinou) v samotný princip demokracie; ale nevěří v její reálnou podobu. A právě proto se k ní staví buďto lhostejně, anebo si rovnou hledají alternativy, které by jim mohly poskytnout vyhlídku na nějaký autentický smysl jejich občanskosti. A protože zde není přítomno nic co by tuto jejich - naprosto legitimní! - touhu mohlo naplnit v pozitivním smyslu, pak se utíkají k hnutím identitárním, autoritářským.

Právě zde spočívá zcela základní vada Vaší definice demokracie, pane Profante: buďto budete trvat na definici ryze formalistické - ale pak se nemůžete divit že lidé nad takovouto pouze formalistickou demokracií pouze lhostejně pokrčí rameny. Protože reálný, živoucí člověk se natrvalo nemůže nechat uspokojit, oklamat pouhým formalismem. Člověk si žádá něčeho více, nežli pouze formalisticky demokratické politické struktury.

Anebo byste pane Profante musel uznat že takto formalistická definice demokracie je hluboce redukcionistická, a že pokud je naším primárním zájmem vytvoření autenticky humánní lidské společnosti, tak že je tuto nutno vytvořit na zcela jiném fundamentu nežli na pouze formalistických výkladech, kdo všechno se smí či nesmí účastnit takových či onakých politických procedur.

"pojem demokracie je definován docela jednoznačně a už nějakých dvě stě let stejně" - nemýlim-li se byl to Petr Fischer, kdo před časem napsal, že "ani ti nejslovutnější profesoři těch nejprominentnějších světových univerzit by se neodvážili podat výměr a definici toho, co vlastně je demokracie".

Pane Profante, svého času se na politologickém institutu mnichovské univerzity konal seminář na téma demokracie. Jeho víceméně jednoznačným výsledkem bylo: demokracie v každém případě nemůže být tím, čím být předstírá. A to už z celé řady ryze technických důvodů. Vedoucí semináře - vždycky když se znovu narazilo na nějakou takovouto interní, systémovou kolizi demokracie, to komentoval velmi výstižným výrokem: "Und ist es dann am Ende nicht so: alles egal, Hauptsache der Laden geht weiter?" Čili: ať je tato demokracie ve skutečnosti jakkoli rozporuplná, jakkoli fiktivní, všem je to jedno dokud kára jede dál. A to především kára konzumní společnosti. Dokud se otáčejí kola naprodukce a nadkonzumu, pak si s falší politického systému nikdo neláme hlavu.

A tak je všem jedno že tato demokracie nikdy nemůže být skutečnou vládou lidu (kteréžto předstírání je obsaženo už v jejím názvu), nýbrž pouze vládou právě aktuálně vítězících většin. Které jsou ovšem stejně tak v naprosté většině případů menšinami, které se "většinou" staly jenom díly (nezřídka velmi heterogenním) koalicím. Které takto volič vlastně vůbec nechtěl, ale které jsou mu (z důvodů "reálné nutnosti") fakticky vnuceny.

Navíc: tyto vládnoucí struktury respektive mocenské skupiny mají velmi výrazný oligarchický charakter. Veškerá "demokracie" zde slouží pouze jako kamufláž skutečnosti, že reálně zde vládnou stále ty samá oligarchická centra.

A tak dále a tak dále. Takže pane Profante, pokud zde chcete argumentovat nějakou "dvě stě let platnou" definicí demokracie, pak tato sice může být platná - ale jenom v čiré teorii. O které se dnes dnes stále více provaluje, že je pouze fikcí. Naprosto stejně jako když se ještě Husákův normalizační režim odvolával na původní učení Karla Marxe.

Liberalismus? Ten není "doktrínou" o nic více nežli zmíněná demokracie. Takže ani on není o nic více a o nic méně definičně uchopitelný nežli zmíněná demokracie. V každém případě: pokud by měla být zkonstruována nějaká skutečně objektivní, úplná, ideologicky nezfalšovaná definice jak demokracie tak liberalismu, pak by v každém případě ve výčtu jejich definičních znaků musely být uvedeny nejen jejich pozitivní, ale i jejich negativní stránky.

Opakuji to znovu a znovu: celá bída "moderní" doby od dob osvícenství a občanských revolucí spočívá v tom, že se přestalo myslet. Že lidé na místo složitého uvažování nad vždy rozporuplnou skutečností našeho žití postavili pouze zjednodušené ideologie. Kteréžto ideologie veškerou optiku zkrátili jenom na některé, selektivně vybrané pozitivní momenty; ale přitom se zcela odhlédlo od aspektů negativních, problematických. A je naprosto jedno jestli touto ideologií byl komunismus, socialismus, liberalismus nebo demokracie. Ještě jednou: všem těmto modelům je společné, že krajně složitou skutečnost lidského a společenského žití redukují jenom na jednu jedinou výseč. S takto redukcionistickým přístupem je možno pouze provozovat ideologie (a politiku), ale nikdy není možno získat skutečně pravdivý obraz našeho světa.

A ještě něco k té "presumpci upřímnosti partnera v diskusi": to je asi něco takového jako když se socialismus postavil na presumpci, že všichni budou angažovaně a upřímně pracovat na budování socialismu. Ano, kdyby tomu tak bylo, pak jsme zde skutečně mohli mít krásný socialismus; stejně tak jako kdyby všichni lidé jednali a vystupovali "upřímně", bez postranních (respektive egoistických) zájmů a sklonů, mohli jsme zde mít krásnou demokracii.

Jenže člověk je holt v prvé řadě bytost evolučně vzniklá, a evoluce se nijak neptá na naše představy o tom jak vy mohl vypadat rajský svět podle našich představ. Ona stvořila člověka jakožto tvora v prvé řadě nutně hledícího na svůj vlastní zájem; a na tomto primárním nastavení člověka spolehlivě ztroskotal a znovu a znovu troskotá jakýkoli sen o socialismu jako společném vlastnictví všech, stejně jako o demokracii jako společné (odpovědné) vládě všech.

Takže bych pane Profante k mým žádostem o definici připojil ještě jednu: napřed podejte realistickou definici člověka - a potom zkuste dokázat že tento člověk je evolučně nastavený pro demokratickou "presumpci vzájemné upřímnosti".