"V moderních společnostech vymáhá stát, nikoliv společnost" - pane Profante, přesně tato věta je základním omylem, a zároveň základním klamem liberalismu.
Takovýto obraz spočívá na víře, že je možno nějak absolutně, mechanicky od sebe oddělit sféru společnosti a sféru státu. Spočívá na nepochopení, že stát konec konců není ničím jiným nežli odrazem reálných společenských vztahů.
Takovýto fiktivní model zcela oddělené státní a společenské sféry mohl vzniknout prakticky jenom v éře kapitalismu; tedy v době kdy veškerý horizont lidského bytí byl zredukován na podřízení se materiálně-mechanické produkci; takže stát pak může vystupovat v roli údajně "nezávislého" správce tohoto mechanického pohybu společnosti.
Ve skutečnosti je to tedy vždy společnost sama, která "vykonává nátlak"; a to buďto svou čirou většinovou hodnotově-normativní dominancí, anebo zprostředkovaně prostřednictvím svého státu, který prosazuje toto její hodnotové nastavení prostřednictvím závazných právních norem.
Chcete slyšet konkrétní příklad? Tak dejme tomu, že by ve společnosti získali absolutní většinu "dezoláti", se svým nezlomným přesvědčením že 1. covid je nevinným nachlazením, a že 2. jakékoli očkování dramaticky škodí lidskému zdraví.
Kdyby tedy tyto názory získaly většinu ve společnosti, pak by jejich zastánci získali většinu i v parlamentu. Který by odpovídajícím způsobem sestavil vládu. Takže nyní by stát sám začal tvrdit, že "pravdou" jsou obě výše zmíněná tvrzení. Ano, tento "moderní" stát by možná nepotlačoval násilím názory opačné; nicméně v rámci své působnosti by přestal financovat očkování proti covidu, a nejspíše i jakékoli očkování vůbec. (A že takovýto scénář by naprosto nemusel být zcela fiktivní, to je možno vidět na případě Spojených států, kde pološílený ministr zdravotnictví skutečně šíří a prosazuje tyto nesmysly. Američané se dost možná jen se štěstím vyhnuli celonárodní katastrofě, že v době epidemie covidu ještě nebyl Trump - a tedy i Kennedy - ve své pozici.)
Můžeme tedy ale vidět zcela názorně, že je to skutečně pouze zcela fiktivním obrazem, že by stát působil nějak nezávisle na společnosti. Zopakujme ještě jednou: jenom za podmínek kdy současná společnost sama svůj způsob existence zredukovala pouze na ryze materiální produkci (která ovšem vyžaduje věcně racionální řízení), jenom za těchto okolností se veřejný byrokrat zvaný stát (byrokracie taktéž vyžaduje racionální řízení) může vydávat za jakéhosi nezávislého neutrála stojícího nad společnosti. Ve skutečnosti je tento liberální stát státem a strážcem právě tohoto materialistického, mechanistického, bezduchého způsobu existence, do kterého upadlo lidstvo za časů současného kapitalismu. A je krajně nepravděpodobné (alespoň je tak nutno doufat), že by lidstvo v tomto odlidštěném způsobu své existence mohlo existovat natrvalo. A jestliže společnost změní způsob své existence - pak i sám stát nutně začne hrát zcela jinou roli.
Ano, pane Nusharte, v dané věci máte naprosto a dokonale pravdu. Věta 1 + 1 = 2 má absolutní platnost jenom a pouze ve sféře čiré abstrakce. Ve sféře materiálních fenoménů má platnost pouze relativní.
Jenže - my se bezprostředně pohybujeme, žijeme, jsme aktivní právě v této sféře bezprostředně materiální. Pro srovnání: newtonovská mechanika také v absolutním smyslu "není pravdivá", má svou platnost pouze jako speciální případ teorie relativity, v našem materiálním makrosvětě. Nicméně - v našem bezprostředním, osobním životě si nejen že vystačíme s newtonovskou mechanikou, nýbrž my se bez ní vůbec neobejdeme. Jen si zkuste představit jaké by to bylo, kdyby si každý stavitel víkendové chalupy musel svůj pozemek vyměřovat prostřednictvím teorie relativity a zakřiveného prostoru. A to samé platí i o větě 1 + 1 = 2.
Z absolutního hlediska je tato věta (v materiálním světě) nepravdivá nebo přinejmenším pochybná; ale v našem světě je její platnost nicméně naprosto reálná. I když pouze relativní. A především: v našem materiálním světě se bez platnosti této věty reálně neobejdeme.
Připomeňme si, o co se zde jedná: zda má stát právo prosazovat platnost určitých pravd. Dejme tomu, že by ve společnosti vzniklo nějaké mystické hnutí, které by začalo tvrdit že 1 + 1 = 3. A že by se toto hnutí stále rozmáhalo. Takže by mu masově začali věřit i žáci ve školách. Ve svých důsledcích by to pak ovšem znamenalo, že takováto společnost by ztratila schopnost vůbec nějak racionálně fungovat; prakticky by se propadla někam na úroveň doby kamenné.
A teď otázka zní: má stát právo prosazovat (a to i násilím) platnost věty 1 + 1 = 2; a to i přesto že tato věta je objektivně (v absolutním smyslu) nesprávná?
Tedy ještě konkrétněji: měl by stát právo zasáhnout mocensky, tedy represivně proti učitelům, kteří by své žáky učili, že 1 + 1 = 3?
V každém případě vidíme, že stát který by chtěl zůstat za všech okolností naprosto a důsledně liberální (tj. nijakým způsobem nepotlačovat lidské názory) by také mohl velice rychle skončit, protože by se zcela rozpadla společnost jejíž on je politickým správcem.
Vidíme tedy, že situace zůstává krajně složitá; a to jak v otázce pravdy samotné; tak ale i v otázce toho, zda - respektive kdy - má stát legitimní právo zasáhnout i proti "svobodě názoru".
Pane Profante, společnost která (u svých žáků) přestane "násilím vymáhat", aby uvěřili že 1 + 1 = 2, takováto společnost za prvé ztratí schopnost racionální sebesprávy, a za druhé bude fakticky činit násilí oněm žákům, tím že z nich vychová hlupáky.
Společnost která nebude mít odvahu "násilím" prosadit vědeckou pravdu o škodlivosti covidu, spáchá zločin na vlastním obyvatelstvu.
Ale dejme jiný příklad: svého času zřejmě naprostá většina obyvatel Německa (ovšem nejen Německa) uvěřila tomu, že Židé jsou 1. rasově méněcenní, a 2. reálnou hrozbou německému národu. A teď otázka: bylo by legitimním počinem státní moci (pokud by se v té době dostala k moci skutečně osvícená vláda) tyto - většinové! - názory vlastní populace potírat se vší mocí?...
Aby nedošlo k omylu: já jsem nijak netvrdil že státní moc má mít právo potírat a potlačovat každý (nesmyslný) názor svého občanstva. Já jsem jenom chtěl poukázat na to, že daný problém - tedy otázka pravdy a její závaznosti - není zásadně řešitelný pouze liberalistickým principem "svobody názoru". Nýbrž že se vždy vyskytnou situace (a to v rámci státu liberální demokracie), kdy stát bude nucen zasáhnout proti této svobodě, ve jménu vyšších hodnot. A že když tak nezasáhne, pak tím spáchá ještě horší zlo, nežli když by zasáhl.
Opakuji tedy ještě jednou: otázku pravdy je nutno řešit na zcela jiné úrovni, nežli jenom na základě laciného liberalistického hesla o "svobodě názoru". (Ostatně viz paralelní diskusi, včetně odkazu na náhled vyjádřený v "Hlídacím psu": https://hlidacipes.org/proc-soucasna-demokracie-kolabuje-navod-jak-zarazit-rozkladny-vliv-lzi/ Jakkoli jsem autorův náhled podrobil kritice, v bezprostřední rovině má pravdu: současnou demokracii je možno proti destruktivním silám ubránit prakticky jenom tím, že obětuje své (ultra)liberální principy.
Ještě bych se znovu vrátil k onomu článku, který na "Hlídacím psu" napsal Milan Čech. Připomeňme si: jeho profilující myšlenkou je, že v moderní době už není možno setrvávat na staré, mechanisticky pojaté "Demokracii 1.0", kdy prostě platí 1 člověk = 1 hlas. Nýbrž že moderní demokracie, která by byla skutečně na výši doby, by se musela transformovat ve smyslu teorie relativity - tedy pojmout společnost jako jeden vnitřně provázaný celek, kde je nejen legitimní, nýbrž nevyhnutelně nutné destruktivní, patologické "buňky" eliminovat, nežli bude pozdě. A to i za cenu porušení jinak posvátného pravidla "demokracie 1.0" o absolutní rovnosti všech.
Už jsem uvedl minule, že Milan Čech sice velmi zajímavě začal, ale poté neměl odvahu, respektive invenci k tomu tuto svou myšlenku sledovat skutečně důsledně, a proto nakonec sám zůstal v zajetí mechanistického myšlení "demokracie 1.0". Nicméně - sama jeho výchozí myšlenka je opravdu převratná, inspirativní, a neměla by jen tak zapadnout.
Totiž: já sám zde už celá léta tvrdím, že současné společenské vědy zaostávají přinejmenším o jedno století za vývojem věd exaktních, fyzikálních. Zatímco fyzika už dávno opustila mechanický obraz světa založený víceméně na atomistickém modelu, pak společenské vědy (jmenovitě politologie) se svým modelem liberální demokracie stále ještě stavějí na předpokladech, a na iluzích století 18. Kdy tedy platilo právě toto, že člověk není nic jiného nežli jedna jediná, autonomní a izolovaná entita. Prostě - 1 člověk = 1 atom, a tak všem těmto atomům poskytneme ta samá práva, a tím bude celý problém vyřešen.
Současná fyzika už dávno překonala onen zjednodušující model, kde atomy platily v původním slova smyslu jako "nedělitelné": jak pronikla do hlubin jejich vnitřního složení, tak je na druhé straně dokázala pochopit v celkovém kontextu, v souvztažnosti veškeré vesmírné hmoty (respektive energie). Zatímco politický model liberální demokracie stále nedokázal ani proniknout do hlubin lidské bytosti, ani není schopen pojmout jednotlivého člověka jako neoddělitelnou součást společenského pohybu, společenského bytí. (A přitom jsou tomu už dvě století od doby, kdy Marx vyslovil svou tézi o člověku jako "souboru společenských vztahů".)
Ještě jednou tedy: současná politická teorie zoufale a fatálně zaostává za vývojem exaktních věd. Stávající politický model "demokracie 1.0" stále spočívá na předpokladech, které jsou dávno zastaralé, mechanistické, redukcionistické. Je tedy naprosto přirozeným a nevyhnutelným důsledkem, že tato "demokracie 1.0" nyní prožívá stadium těžké krize identity; a lze předpokládat že tato krize není pouze přechodná, nýbrž že se bude dále stupňovat.
Je nevyhnutelně nutné aby i společenské vědy (a politická teorie) se zásadním způsobem modernizovaly; a ve smyslu tohoto nového pojetí je nutno vytvořit nějaký průlomově nový model "demokracie 2.0". Sám v této souvislosti už dlouhou dobu hovořím o nutnosti nastolení nějaké "metademokracie"; tedy politického modelu který sice na jedné straně zůstává demokracií (respektive který integruje její klíčové prvky); který ale zároveň zásadním a radikálním způsobem přesáhne onen abstraktní, mechanistický model "demokracie 1.0".
Současný model demokracie se bortí; a nelze donekonečna pokračovat stále po staru.
Po těchto obecných výkladech teď zcela konkrétně. Pane Morbicere, Vy tedy tvrdíte že demokracie prý není "vláda (celého) lidu", nýbrž pouze "vládou většiny".
Tak za prvé: tento svůj náhled byste napřed musel dostatečně zdůvodnit. Podle obecné definice je totiž demokracie právě toto: "vláda lidu". Pokud by se mělo jednat o - pouhou - vládu většiny, pak by tento politický útvar musel mít jiné pojmenování. Protože pojem "lid" automaticky implikuje celek, veškerou (národní, státní) populaci. A ne pouze její většinu.
V důsledku této pojmové neujasněnosti se pak ovšem dostáváte do neřešitelných antinomií. Tvrdíte tedy, že demokracie je pouze "vládou většiny". Jejíž rozhodnutí pak platí jako obecné. To pak tedy ale znamená, že rozhodnutí této většiny jsou znovu a znovu v n u c o v á n a oné menšině. (A že to není úvaha pouze teoretická, o tom mohou zcela konkrétně svědčit neustálé nářky pana Nusharta nad tím, jak ho liberální, progresivistická většina neustále "utlačuje" tím, že mu vnucuje - tedy jakožto obecně platné deklaruje a prosazuje - určité progresivisticky-liberální normy.)
Tak tedy znovu: má "demokracie" znamenat vládu lidu, anebo "pouze" nadvládu většiny nad menšinou?...
Samozřejmě, liberální demokracie má svou takzvanou "ochranu menšiny"; jenže tato ochrana vykazuje opět pouze rysy plochého liberalismu, který nedokáže spatřit nic jiného nežli přímý mocenský útlak. Takže tato "ochrana menšiny" se vyčerpává tím že tato menšina není na místě postřílena respektive nahnána do gulagu; ale tím také její veškerá "ochrana" končí. Ano, tato menšina má formální právo stát se příště parlamentní většinou; ale jak je pak tomu (jako v případě pana Nusharta), když se daná menšina ocitne ve stavu, kdy je t r v a l e hodnotově dominována většinou?...
Abychom se vrátili k demokracii: skutečná demokracie (tedy: legitimní vláda lidu) by byla fakticky možná pouze za podmínek rousseauovské "volonté générale". Která není ani zdaleka tak totalitní, jak se napohled zdá. A podle mého soudu právě tato Rousseauova volonté générale má naprosto potenciál zažít jednoho dne ještě svou renesanci. Ovšem - až v éře mnohem vyspělejšího lidstva nežli jaké je to současné.
LIberalismus: tvrdíte že liberalismus prý není individualistický. Já se pozicí liberalismu budu podrobněji v dohledné době zabývat na BL, v rámci mé řady o jednotlivých politických směrech. Zde tedy jen krátce: jsou v zásadě možné jenom dva druhy vztahu občana k celku, ke státu: buďto vztah odpovědnosti, anebo vztah nezávislosti. Vztah odpovědnosti znamená závaznost; vztah nezávislosti znamená libovůli.
A liberalismus, pane Morbicere - ten sice navenek skutečně hlásá občanskou odpovědnost, ale ve skutečnosti jeho absolutním normativním principem je naprostá nezávislost jedince. Jedinec nemá - a nesmí - být státem (jakožto reprezentantem celku) nárokován ani o nepatrný kousek více, nežli kolik je pro efektivní fungování státu bezpodmínečně nutné. Jinými slovy: primárním subjektem liberalismu je skutečně individuum, nikoli celek, nikoli společnost a její vitální zájmy.
Konzervatismus dnes
Petr Pithart
"V moderních společnostech vymáhá stát, nikoliv společnost" - pane Profante, přesně tato věta je základním omylem, a zároveň základním klamem liberalismu.
Takovýto obraz spočívá na víře, že je možno nějak absolutně, mechanicky od sebe oddělit sféru společnosti a sféru státu. Spočívá na nepochopení, že stát konec konců není ničím jiným nežli odrazem reálných společenských vztahů.
Takovýto fiktivní model zcela oddělené státní a společenské sféry mohl vzniknout prakticky jenom v éře kapitalismu; tedy v době kdy veškerý horizont lidského bytí byl zredukován na podřízení se materiálně-mechanické produkci; takže stát pak může vystupovat v roli údajně "nezávislého" správce tohoto mechanického pohybu společnosti.
Ve skutečnosti je to tedy vždy společnost sama, která "vykonává nátlak"; a to buďto svou čirou většinovou hodnotově-normativní dominancí, anebo zprostředkovaně prostřednictvím svého státu, který prosazuje toto její hodnotové nastavení prostřednictvím závazných právních norem.
Chcete slyšet konkrétní příklad? Tak dejme tomu, že by ve společnosti získali absolutní většinu "dezoláti", se svým nezlomným přesvědčením že 1. covid je nevinným nachlazením, a že 2. jakékoli očkování dramaticky škodí lidskému zdraví.
Kdyby tedy tyto názory získaly většinu ve společnosti, pak by jejich zastánci získali většinu i v parlamentu. Který by odpovídajícím způsobem sestavil vládu. Takže nyní by stát sám začal tvrdit, že "pravdou" jsou obě výše zmíněná tvrzení. Ano, tento "moderní" stát by možná nepotlačoval násilím názory opačné; nicméně v rámci své působnosti by přestal financovat očkování proti covidu, a nejspíše i jakékoli očkování vůbec. (A že takovýto scénář by naprosto nemusel být zcela fiktivní, to je možno vidět na případě Spojených států, kde pološílený ministr zdravotnictví skutečně šíří a prosazuje tyto nesmysly. Američané se dost možná jen se štěstím vyhnuli celonárodní katastrofě, že v době epidemie covidu ještě nebyl Trump - a tedy i Kennedy - ve své pozici.)
Můžeme tedy ale vidět zcela názorně, že je to skutečně pouze zcela fiktivním obrazem, že by stát působil nějak nezávisle na společnosti. Zopakujme ještě jednou: jenom za podmínek kdy současná společnost sama svůj způsob existence zredukovala pouze na ryze materiální produkci (která ovšem vyžaduje věcně racionální řízení), jenom za těchto okolností se veřejný byrokrat zvaný stát (byrokracie taktéž vyžaduje racionální řízení) může vydávat za jakéhosi nezávislého neutrála stojícího nad společnosti. Ve skutečnosti je tento liberální stát státem a strážcem právě tohoto materialistického, mechanistického, bezduchého způsobu existence, do kterého upadlo lidstvo za časů současného kapitalismu. A je krajně nepravděpodobné (alespoň je tak nutno doufat), že by lidstvo v tomto odlidštěném způsobu své existence mohlo existovat natrvalo. A jestliže společnost změní způsob své existence - pak i sám stát nutně začne hrát zcela jinou roli.
Ano, pane Nusharte, v dané věci máte naprosto a dokonale pravdu. Věta 1 + 1 = 2 má absolutní platnost jenom a pouze ve sféře čiré abstrakce. Ve sféře materiálních fenoménů má platnost pouze relativní.
Jenže - my se bezprostředně pohybujeme, žijeme, jsme aktivní právě v této sféře bezprostředně materiální. Pro srovnání: newtonovská mechanika také v absolutním smyslu "není pravdivá", má svou platnost pouze jako speciální případ teorie relativity, v našem materiálním makrosvětě. Nicméně - v našem bezprostředním, osobním životě si nejen že vystačíme s newtonovskou mechanikou, nýbrž my se bez ní vůbec neobejdeme. Jen si zkuste představit jaké by to bylo, kdyby si každý stavitel víkendové chalupy musel svůj pozemek vyměřovat prostřednictvím teorie relativity a zakřiveného prostoru. A to samé platí i o větě 1 + 1 = 2.
Z absolutního hlediska je tato věta (v materiálním světě) nepravdivá nebo přinejmenším pochybná; ale v našem světě je její platnost nicméně naprosto reálná. I když pouze relativní. A především: v našem materiálním světě se bez platnosti této věty reálně neobejdeme.
Připomeňme si, o co se zde jedná: zda má stát právo prosazovat platnost určitých pravd. Dejme tomu, že by ve společnosti vzniklo nějaké mystické hnutí, které by začalo tvrdit že 1 + 1 = 3. A že by se toto hnutí stále rozmáhalo. Takže by mu masově začali věřit i žáci ve školách. Ve svých důsledcích by to pak ovšem znamenalo, že takováto společnost by ztratila schopnost vůbec nějak racionálně fungovat; prakticky by se propadla někam na úroveň doby kamenné.
A teď otázka zní: má stát právo prosazovat (a to i násilím) platnost věty 1 + 1 = 2; a to i přesto že tato věta je objektivně (v absolutním smyslu) nesprávná?
Tedy ještě konkrétněji: měl by stát právo zasáhnout mocensky, tedy represivně proti učitelům, kteří by své žáky učili, že 1 + 1 = 3?
V každém případě vidíme, že stát který by chtěl zůstat za všech okolností naprosto a důsledně liberální (tj. nijakým způsobem nepotlačovat lidské názory) by také mohl velice rychle skončit, protože by se zcela rozpadla společnost jejíž on je politickým správcem.
Vidíme tedy, že situace zůstává krajně složitá; a to jak v otázce pravdy samotné; tak ale i v otázce toho, zda - respektive kdy - má stát legitimní právo zasáhnout i proti "svobodě názoru".
Pane Profante, společnost která (u svých žáků) přestane "násilím vymáhat", aby uvěřili že 1 + 1 = 2, takováto společnost za prvé ztratí schopnost racionální sebesprávy, a za druhé bude fakticky činit násilí oněm žákům, tím že z nich vychová hlupáky.
Společnost která nebude mít odvahu "násilím" prosadit vědeckou pravdu o škodlivosti covidu, spáchá zločin na vlastním obyvatelstvu.
Ale dejme jiný příklad: svého času zřejmě naprostá většina obyvatel Německa (ovšem nejen Německa) uvěřila tomu, že Židé jsou 1. rasově méněcenní, a 2. reálnou hrozbou německému národu. A teď otázka: bylo by legitimním počinem státní moci (pokud by se v té době dostala k moci skutečně osvícená vláda) tyto - většinové! - názory vlastní populace potírat se vší mocí?...
Aby nedošlo k omylu: já jsem nijak netvrdil že státní moc má mít právo potírat a potlačovat každý (nesmyslný) názor svého občanstva. Já jsem jenom chtěl poukázat na to, že daný problém - tedy otázka pravdy a její závaznosti - není zásadně řešitelný pouze liberalistickým principem "svobody názoru". Nýbrž že se vždy vyskytnou situace (a to v rámci státu liberální demokracie), kdy stát bude nucen zasáhnout proti této svobodě, ve jménu vyšších hodnot. A že když tak nezasáhne, pak tím spáchá ještě horší zlo, nežli když by zasáhl.
Opakuji tedy ještě jednou: otázku pravdy je nutno řešit na zcela jiné úrovni, nežli jenom na základě laciného liberalistického hesla o "svobodě názoru". (Ostatně viz paralelní diskusi, včetně odkazu na náhled vyjádřený v "Hlídacím psu": https://hlidacipes.org/proc-soucasna-demokracie-kolabuje-navod-jak-zarazit-rozkladny-vliv-lzi/ Jakkoli jsem autorův náhled podrobil kritice, v bezprostřední rovině má pravdu: současnou demokracii je možno proti destruktivním silám ubránit prakticky jenom tím, že obětuje své (ultra)liberální principy.
Rubio v Mnichově potvrdil, že USA nejsou našimi přáteli
Jiří Pehe
Ještě bych se znovu vrátil k onomu článku, který na "Hlídacím psu" napsal Milan Čech. Připomeňme si: jeho profilující myšlenkou je, že v moderní době už není možno setrvávat na staré, mechanisticky pojaté "Demokracii 1.0", kdy prostě platí 1 člověk = 1 hlas. Nýbrž že moderní demokracie, která by byla skutečně na výši doby, by se musela transformovat ve smyslu teorie relativity - tedy pojmout společnost jako jeden vnitřně provázaný celek, kde je nejen legitimní, nýbrž nevyhnutelně nutné destruktivní, patologické "buňky" eliminovat, nežli bude pozdě. A to i za cenu porušení jinak posvátného pravidla "demokracie 1.0" o absolutní rovnosti všech.
Už jsem uvedl minule, že Milan Čech sice velmi zajímavě začal, ale poté neměl odvahu, respektive invenci k tomu tuto svou myšlenku sledovat skutečně důsledně, a proto nakonec sám zůstal v zajetí mechanistického myšlení "demokracie 1.0". Nicméně - sama jeho výchozí myšlenka je opravdu převratná, inspirativní, a neměla by jen tak zapadnout.
Totiž: já sám zde už celá léta tvrdím, že současné společenské vědy zaostávají přinejmenším o jedno století za vývojem věd exaktních, fyzikálních. Zatímco fyzika už dávno opustila mechanický obraz světa založený víceméně na atomistickém modelu, pak společenské vědy (jmenovitě politologie) se svým modelem liberální demokracie stále ještě stavějí na předpokladech, a na iluzích století 18. Kdy tedy platilo právě toto, že člověk není nic jiného nežli jedna jediná, autonomní a izolovaná entita. Prostě - 1 člověk = 1 atom, a tak všem těmto atomům poskytneme ta samá práva, a tím bude celý problém vyřešen.
Současná fyzika už dávno překonala onen zjednodušující model, kde atomy platily v původním slova smyslu jako "nedělitelné": jak pronikla do hlubin jejich vnitřního složení, tak je na druhé straně dokázala pochopit v celkovém kontextu, v souvztažnosti veškeré vesmírné hmoty (respektive energie). Zatímco politický model liberální demokracie stále nedokázal ani proniknout do hlubin lidské bytosti, ani není schopen pojmout jednotlivého člověka jako neoddělitelnou součást společenského pohybu, společenského bytí. (A přitom jsou tomu už dvě století od doby, kdy Marx vyslovil svou tézi o člověku jako "souboru společenských vztahů".)
Ještě jednou tedy: současná politická teorie zoufale a fatálně zaostává za vývojem exaktních věd. Stávající politický model "demokracie 1.0" stále spočívá na předpokladech, které jsou dávno zastaralé, mechanistické, redukcionistické. Je tedy naprosto přirozeným a nevyhnutelným důsledkem, že tato "demokracie 1.0" nyní prožívá stadium těžké krize identity; a lze předpokládat že tato krize není pouze přechodná, nýbrž že se bude dále stupňovat.
Je nevyhnutelně nutné aby i společenské vědy (a politická teorie) se zásadním způsobem modernizovaly; a ve smyslu tohoto nového pojetí je nutno vytvořit nějaký průlomově nový model "demokracie 2.0". Sám v této souvislosti už dlouhou dobu hovořím o nutnosti nastolení nějaké "metademokracie"; tedy politického modelu který sice na jedné straně zůstává demokracií (respektive který integruje její klíčové prvky); který ale zároveň zásadním a radikálním způsobem přesáhne onen abstraktní, mechanistický model "demokracie 1.0".
Současný model demokracie se bortí; a nelze donekonečna pokračovat stále po staru.
Po těchto obecných výkladech teď zcela konkrétně. Pane Morbicere, Vy tedy tvrdíte že demokracie prý není "vláda (celého) lidu", nýbrž pouze "vládou většiny".
Tak za prvé: tento svůj náhled byste napřed musel dostatečně zdůvodnit. Podle obecné definice je totiž demokracie právě toto: "vláda lidu". Pokud by se mělo jednat o - pouhou - vládu většiny, pak by tento politický útvar musel mít jiné pojmenování. Protože pojem "lid" automaticky implikuje celek, veškerou (národní, státní) populaci. A ne pouze její většinu.
V důsledku této pojmové neujasněnosti se pak ovšem dostáváte do neřešitelných antinomií. Tvrdíte tedy, že demokracie je pouze "vládou většiny". Jejíž rozhodnutí pak platí jako obecné. To pak tedy ale znamená, že rozhodnutí této většiny jsou znovu a znovu v n u c o v á n a oné menšině. (A že to není úvaha pouze teoretická, o tom mohou zcela konkrétně svědčit neustálé nářky pana Nusharta nad tím, jak ho liberální, progresivistická většina neustále "utlačuje" tím, že mu vnucuje - tedy jakožto obecně platné deklaruje a prosazuje - určité progresivisticky-liberální normy.)
Tak tedy znovu: má "demokracie" znamenat vládu lidu, anebo "pouze" nadvládu většiny nad menšinou?...
Samozřejmě, liberální demokracie má svou takzvanou "ochranu menšiny"; jenže tato ochrana vykazuje opět pouze rysy plochého liberalismu, který nedokáže spatřit nic jiného nežli přímý mocenský útlak. Takže tato "ochrana menšiny" se vyčerpává tím že tato menšina není na místě postřílena respektive nahnána do gulagu; ale tím také její veškerá "ochrana" končí. Ano, tato menšina má formální právo stát se příště parlamentní většinou; ale jak je pak tomu (jako v případě pana Nusharta), když se daná menšina ocitne ve stavu, kdy je t r v a l e hodnotově dominována většinou?...
Abychom se vrátili k demokracii: skutečná demokracie (tedy: legitimní vláda lidu) by byla fakticky možná pouze za podmínek rousseauovské "volonté générale". Která není ani zdaleka tak totalitní, jak se napohled zdá. A podle mého soudu právě tato Rousseauova volonté générale má naprosto potenciál zažít jednoho dne ještě svou renesanci. Ovšem - až v éře mnohem vyspělejšího lidstva nežli jaké je to současné.
LIberalismus: tvrdíte že liberalismus prý není individualistický. Já se pozicí liberalismu budu podrobněji v dohledné době zabývat na BL, v rámci mé řady o jednotlivých politických směrech. Zde tedy jen krátce: jsou v zásadě možné jenom dva druhy vztahu občana k celku, ke státu: buďto vztah odpovědnosti, anebo vztah nezávislosti. Vztah odpovědnosti znamená závaznost; vztah nezávislosti znamená libovůli.
A liberalismus, pane Morbicere - ten sice navenek skutečně hlásá občanskou odpovědnost, ale ve skutečnosti jeho absolutním normativním principem je naprostá nezávislost jedince. Jedinec nemá - a nesmí - být státem (jakožto reprezentantem celku) nárokován ani o nepatrný kousek více, nežli kolik je pro efektivní fungování státu bezpodmínečně nutné. Jinými slovy: primárním subjektem liberalismu je skutečně individuum, nikoli celek, nikoli společnost a její vitální zájmy.