Vraťme se přece jenom ještě k vlastním apelu Antonína Hořčici: levice (česká) by se měla dokázat spojit alespoň tak dalece, že by měla dokázat vést společný dialog o tom, jaké jsou společné ideové principy a cíle různých proudů levice.
Tento apel A. Hořčicy je bezpochyby plně oprávněný a až zoufale potřebný; nicméně znovu a znovu se nám (jako i právě zde) ukazuje, že takovýto dialog je sotva možný. Neboť jak je možno nějakým způsobem uvést do vzájemného dialogu dvě části levice, které na stávající společenské uspořádání nahlížejí zcela protichůdným způsobem? Když radikální, antisystémová (nebo také: autentická) levice toto společensko-politické uspořádání pociťuje jako principiálně deformované, dehumanizované, které tlakem a diktátem odosobněných mechanismů trhu a kapitálu fakticky znevolňuje lidskou bytost, činí z ní pouze slepého přisluhovače těchto odcizených procesů a struktur - zatímco levice mainstreamová nás neustále ujišťuje, že je to právě toto uspořádání které je prý přece tím "nejlepším ze všech možných světů", a že právě v něm je nám možno prožívat a zakoušet nejvyšší možnou svobodu?...
Přičemž tato mainstreamová levice si vůbec nedokáže uvědomit, že touto svou afinitou k právě panujícímu režimu fakticky pouze papouškuje ideologické floskule pravice; jediný rozdíl je nakonec v tom že pravice svůj smysl pro spravedlnost vyčerpává možností "rovných příležitostí" pro autonomního, dravého jednotlivce, zatímco tato systémově konformní levice naplnění sociální spravedlnosti spatřuje - v čem pak asi? - Nakonec v némlich tom samém, totiž ve vytvoření "rovných příležitostí" pro každého! Takže jediný rozdíl mezi touto levicí a pravicí sestává v tom, že tato levice chce být ještě o něco "rovnější" v poskytování příležitostí nežli dravá indivdualistická pravice; ale tím také její veškerá kreativita ohledně realizace humánních potenciálů lidské bytosti také končí.
Antonín Hořčica volá po instalování nekomerčního, nerůstového "ekosocialismu"; zatímco naše mainstreamová levice plně sdílí ústřední narativ pravice, že to jediné co má nakonec reálný význam je mít plně nacpaný bachor. A jediný problém který je ochotna uznat je v tom že ne všichni si ho mohou nacpat ve stejné míře.
Tak dobře; představme si že jednoho krásného dne - odhlédněme teď že za podmínek vládnoucího kapitalismu to objektivně není možné - ale předpokládejme pro tuto chvíli že se jednou skutečně splní sen této mainstreamové levice: všichni budou mít rovný přístup k výdobytkům kapitalistické konzumní společnosti. Nastane tedy stav všeobecné "spravedlnosti". A - co pak? Co pak, až se všichni stejnou měrou přecpaní svalí pod stoly hojnosti této komerčně-konzumní společnosti? Bude tím skutečně naplněn plný potenciál humanismu? Bude touto plnou participací všech na všeobecném obžerství naplněna nejvyšší možná lidská svoboda?...
Abychom mohli vůbec začít kompetentně rozhodovat otázky po humánní kvalitě stávajícího (liberálně-kapitalistického) uspořádání, museli bychom ovšem napřed vůbec začít odpovědně a do hloubky zkoumat a přemýšlet, v čem doopravdy spočívá pravá lidská svoboda; za jakých okolností by mohlo dojít k reálnému uplatnění všech humánních potenciálů člověka. Respektive bylo by nutno začít přemýšlet v čem tyto humánní potenciály vůbec spočívají.
Jenže - právě tuto práci, tuto námahu si chce mainstreamová levice ušetřit. Ono je to totiž velice pohodlné, pasivně a bezmyšlenkovitě stále dokola papouškovat narativ liberální pravice o údajné "svobodě" za podmínek liberální demokracie. Pan Profant vytýká "lenost" zastáncům celistvého, komplexního, systémového pohledu na společenskou skutečnost; ale není to ve skutečnosti nesrovnatelně pohodlnější pozice, spokojit se s oním bezduchým papouškováním vládnoucího narativu a jeho hesel? A onen politický boj? Co pak má být jakýmkoli způsobem intelektuálně náročného na tom, vytvořit nějakou politickou partaj, a poté už jenom donekonečna přemílat její ideologická dogmata?!...
Právě a právě proto znovu a znovu konstatuji, že základní hřích současné levice je v tom, že naprosto přestala přemýšlet. Totiž přemýšlet v hlubším, důsažnějším smyslu, kde by se uvažovalo o skrytých rovinách naší skutečnosti, ne pouze o její ploché, bezduché politické rovině.
Jak by tedy bylo možno sjednotit levici, když její jedna část má za svůj cíl progresivní, komplexní změnu dehumanizovaných poměrů - zatímco její druhá část z pozic neotřesitelného konzervatismu znovu a znovu tvrdí, že je to právě tento svět který je "nejlepší ze všech možných", a že to jediné o co se jedná je tu a tam ho trochu opravit? A přitom s až hysterickou averzí hledí na všechny snahy o skutečnou změnu?!...
Mohlo by se zdát, že zde nastala argumentačně zcela patová situace; každá strana si s železným přesvědčením prostě tvrdí to své. Jenže, řekněme to ještě jednou - základní kámen úrazu jak levice, tak celé "moderní" éry je to, že se přestalo myslet. Že na místo skutečného myšlení nastoupily pouhé názory, na místo autentického hledání nastoupily politické partaje.
Co se tedy - alespoň v rámci levice - shodnout ne na konkrétních tématech, ale pro začátek vůbec na základní společné metodě: totiž že se zase začne skutečně do hloubky a odpovědně myslet? Že se opustí dogmatické floskule všeho druhu, a že se jako první krok kriticky promyslí všechny výchozí premisy stávajících (levicových) ideologií a dogmat?
Pokud se nezačne tímto způsobem doopravdy myslet, pak je všechno ostatní naprosto marným počínáním.
Redukcionismus?!... Pane Profante, kdybyste si alespoň trochu pozorně přečetl mou úvahu na téma marxistického modelu systémové podmíněnosti subjektivního (lidského) jednání a konání, muselo by Vám být jasné že o nějaký redukcionismus se zde nejedná v žádném případě; nýbrž naopak o dramatické rozšíření možností a schopností lidského sebepoznání. Naopak: vysoce redukcionistický je ten náhled které z celého (vnitřně provázaného) komplexu společenských procesů nedokáže vidět nic jiného nežli pouze jejich subjektivní, zdánlivě nepodmíněnou stránku.
A "lenost"?... Pane Profante, tak právě tuto lenost respektive pohodlnost já spatřuji na straně opačné; viz můj následující vstup.
No ano, pane Profante, jako obvykle buďto nejste schopen, nebo ochoten pochopit a uznat systémovou podmíněnost lidského (a tedy i občanského a politického) jednání; a tak se z diskusí principiálních opět jednou utíkáte za prvé do pouhého politikaření, a za druhé do útěku z diskuse, kde Vám opět jednou zcela došly věcné argumenty.
Máte ovšem plnou pravdu v tom, že za daných okolností by další diskuse neměla sebemenší smysl.
Pane Profante, i pro tentokrát je možno zahájit alespoň dílčím konsensem: plně sdílím Vaše hodnocení, že člověk je - a za přirozených okolností vždy bude - primárně individuum. Tedy subjekt hledící přirozeně a nevyhnutelně v prvé řadě na svůj vlastní zájem.
Právě takovéto konstatování je (jednou dílčí) součástí onoho realismu, jehož nedostatek jsem současné levici vytýkal. V daném případě především levici radikální, která si - s ignorováním tohoto základního evolučně-antropologického faktu - stále ještě pěstuje svůj sen o jakémsi všeobecně pospolitém, vnitřně bezrozporném socialismu, kde všichni členové dané společnosti budou z nejhlubšího svého přesvědčení zcela spontánně zájmy celku preferovat před zájmem vlastním (přinejmenším latentně vždy egoistickým).
Tak tedy: tato primární individualistická pozice člověka mezi námi nebude předmětem sporu. Nyní ale všechno záleží na tom, jaké se z tohoto základního zjištění vyvodí důsledky. Vy píšete o "odpovědném zespolečenštělém individuu" a o "participaci"; a tvrdíte že tato participace individua "není pro levici skandál ani paradox".
Jen tak pro zajímavost: shodou okolností zrovna nedávno ODS formulovala svůj nový program, kde na prvním místě - jak jinak - stojí postulát "svobody"; což ovšem v pravicové rétorice neznamená nic jiného nežli výsostné právo každého (predátorsky nastaveného) individua urvat si ke svému vlastnímu prospěchu vše co jenom dokáže. Nicméně aby tento program individuálního egoismu přece jenom až tak zjevně nebil do očí, tak ODS o něco později ve svém návrhu programu zmiňuje také princip "odpovědnosti". A teď, pane Profante: opravdu v tom není žádný paradox? Opravdu není žádný paradox v tom když pravicová strana napřed vyhlásí program bezmezného individualismu - aby ho pak vzápětí kašírovala líbivou floskulí o "odpovědnosti"? Komu pak má, komu vůbec může být "odpovědné" takovéto individuum, které je od samého počátku fixované jenom na sebe samé, na svůj vlastní prospěch, na svou bezmeznou ryze individualisticky pojatou "svobodu"?!...
Bezpochyby, pane Profante, Vy chcete v tuto chvíli namítnout, že Vy jste nehovořil o pravici, nýbrž o levici. Jenže jak sám uznáváte "participace může fungovat jen s rozvojem a naplňováním určitého kulturního typu individua a individualismu". To znamená, že aby se vůbec mohl nějakým způsobem realizovat onen předpoklad "odpovědného a participujícího" individua, museli bychom zde mít k dispozici zcela specifické podmínky, které by nám takto odpovědné individuum samy generovaly.
Ve skutečnosti zde máme zcela reálné podmínky tohoto typu:
- vyhraněně individualistický liberalismus
- v materiální sféře kapitalismus, který sám svou vlastní logikou, svou vlastní dynamikou generuje nikoli odpovědného občana, nýbrž naopak ono egoistické sebevztažné individuum.
Vy píšete, že toto egoistické individuum je abstrakce "kterou se na rozdíl od vás zdráhám připsat liberalismu hodnému toho jména".
Tak dobře, pane Profante, podívejme se blíže na fenomén liberalismu. Je dozajista nepochybné, že původní teoretici liberalismu si jeho ideovou náplň představovali zcela jinak, nežli jednání tohoto egoistického individua. (A dokonce před takovýmto zúženým výkladem ideje, respektive ideálu liberalismu mnozí z nich výslovně varovali, například Havlíček napsal že "svoboda není bezuzdná nevázanost".)
Potud tedy dobře. Jenže - i takový Marx svou ideu socialismu respektive komunismu myslel dozajista zcela jinak, nežli jakou se pak ukázala být v reálné dějinné praxi. A není sebemenší důvod proč bychom v případě liberalismu měli postupovat nějak jinak; tedy že bychom měli za realitu pokládat jeho čistou ideu, a nikoli jeho žitou praxi.
Když totiž, pane Profante, na p r v n í místo postavíte tuto "svobodu" individua, pak už jste vypustil z láhve džina právě oné "bezuzdné nevázanosti", a už ho nikdy nedokážete zavřít zpátky. (Ostatně naprosto stejně jako když marxismus vypustil z láhve džina člověka primárně pospolitého, kolektivistického.)
Takto tedy problém liberalismu vyhlíží v rovině čistě ideové respektive kulturní. Je zde ale přítomen ještě onen druhý aspekt, který je tím vlastním určujícím faktorem - totiž aspekt zcela reálného kapitalismu. V této souvislosti je nutno si vyjasnit dvě zcela základní okolnosti.
Tak za prvé otázka samotného kapitalismu. Pane Profante, Vy tvrdíte že moderní levice "vsadila na možnost utváření současné postkapitalistické společnosti prostřednictvím politiky, která se obvykle obejde bez katastrofických revolucí".
Pane Profante, zde nemohu jinak nežli zastavit se u použitého pojmu "postkapitalistické společnosti". Takže - my už tu dnes nemáme kapitalismus?! Místo toho zde máme jakousi "postkapitalistickou" společnost, která už nedeterminuje lidské jednání železnou logikou kapitálu, nýbrž která umožňuje "volné utváření" společenských vztahů svobodným individuem?...
Tak nevím; asi už opravdu nějak stárnu, že mi tato revoluční změna přechodu od kapitalismu k postkapitalistické společnosti nějak naprosto unikla. Ale zřejmě unikla i mnoha dalším; například všem těm "kapitánům průmyslu", kteří s jakousi nepochopitelnou setrvačností stále jenom maximalizují svůj kapitál, místo aby své finanční prostředky s prosbou o odpuštění dřívějších hříchů věnovali ve prospěch společnosti. Ovšem - o této "postkapitalistické společnosti" zřejmě nic nevědí ani všichni ti kdo jsou současným ekonomickým uspořádáním prekarizovaní, vytlačovaní na periférii společnosti - a kteří jsou jinak tak aktuálním objektem Vaší starostlivosti a péče, pane Profante.
Takže teď na rovinu, pane Profante: my zde stále ještě máme "starý dobrý" kapitalismus, který stále společenské dění ovládá železným sevřením kapitálu a jeho vlastních zájmů. Jediná možnost "participace" je zde participovat na tomto kapitálu. (Ostatně plným právem Antonín Hořčica odmítá smíření se částí levice s tímto prorůstovým kapitalismem, a místo toho žádá "nerůstový ekosocialismus". Vada je ovšem v tom, že nijak nedovozuje jak tento žádoucí stav navodit.)
Za dané příležitosti (tedy v souvislosti s určující, determinující rolí kapitalismu na možnosti společenských reforem) si ještě musíme vyjasnit jednu čistě teoretickou záležitost. Vy píšete že "moderní levice se těžce a odůvodněně vzdala bludu o železném ekonomickém determinismu". Pane Profante, shodou okolností jsem zrovna v minulých dnech dosti dopodrobna rozebral právě tento údajný Marxův "železný ekonomický determinismus"; snad by Vás to mohlo také zajímat: https://humanisticke-dialogy.eu/texty/bublina/comment-page-1/#comment-55298
To znamená: ano, ty primitivní, zvulgarizované představy a modely o mechanické, lineární determinaci společenských fenoménů materiální sférou bylo nutno odhodit na smetiště dějin; nicméně jako obvykle zde bylo se špinavou vodou vylito i dítě, tedy o sobě zcela správná a jedinečně progresivní marxistická téze o nikoli mechanické, nýbrž dynamické (dalo by se také říci: induktivní) souvislosti a souvztažnosti mezi sférou společenských vztahů a mezi sférou materiální produkce.
Takže pane Profante, tento reálný kapitalismus nám stále ještě vytváří výchozí, všeobecný a konec konců určující rámec pro všechny snahy nějakým způsobem zreformovat, zhumanizovat stávající společenské poměry. Takže i Vaše - dozajista dobře míněné - snahy jako je "ta opatření, která zvyšují jejich šanci na důstojný svobodný život (jako je např. dostupné vzdělání bez ohledu na sociální nebo etnický původ) - tyto snahy budou znovu a znovu narážet na limity, které staví právě tento zcela reálný kapitalismus.
A ostatně: všechna tato opatření které zde uvádíte - to všechno nakonec není nic jiného nežli pouhý výčet, seznam, katalog takových či onakých (víceméně zbožných) přání. To je přesně to proč současné levici vytýkám naprostou absenci nějaké vyšší formy myšlení, která by dokázala překročit rámec právě jsoucí přítomnosti. K takovémuto výčtu postačí víceméně mozek účetního; ale není zde nic, naprosto nic co by pro lidského ducha mohlo představovat nějakou opravdovou výzvu.
Česká levice hledá sama sebe. Bez obsahu ale budoucnost nenajde
Antonín Hořčica
Vraťme se přece jenom ještě k vlastním apelu Antonína Hořčici: levice (česká) by se měla dokázat spojit alespoň tak dalece, že by měla dokázat vést společný dialog o tom, jaké jsou společné ideové principy a cíle různých proudů levice.
Tento apel A. Hořčicy je bezpochyby plně oprávněný a až zoufale potřebný; nicméně znovu a znovu se nám (jako i právě zde) ukazuje, že takovýto dialog je sotva možný. Neboť jak je možno nějakým způsobem uvést do vzájemného dialogu dvě části levice, které na stávající společenské uspořádání nahlížejí zcela protichůdným způsobem? Když radikální, antisystémová (nebo také: autentická) levice toto společensko-politické uspořádání pociťuje jako principiálně deformované, dehumanizované, které tlakem a diktátem odosobněných mechanismů trhu a kapitálu fakticky znevolňuje lidskou bytost, činí z ní pouze slepého přisluhovače těchto odcizených procesů a struktur - zatímco levice mainstreamová nás neustále ujišťuje, že je to právě toto uspořádání které je prý přece tím "nejlepším ze všech možných světů", a že právě v něm je nám možno prožívat a zakoušet nejvyšší možnou svobodu?...
Přičemž tato mainstreamová levice si vůbec nedokáže uvědomit, že touto svou afinitou k právě panujícímu režimu fakticky pouze papouškuje ideologické floskule pravice; jediný rozdíl je nakonec v tom že pravice svůj smysl pro spravedlnost vyčerpává možností "rovných příležitostí" pro autonomního, dravého jednotlivce, zatímco tato systémově konformní levice naplnění sociální spravedlnosti spatřuje - v čem pak asi? - Nakonec v némlich tom samém, totiž ve vytvoření "rovných příležitostí" pro každého! Takže jediný rozdíl mezi touto levicí a pravicí sestává v tom, že tato levice chce být ještě o něco "rovnější" v poskytování příležitostí nežli dravá indivdualistická pravice; ale tím také její veškerá kreativita ohledně realizace humánních potenciálů lidské bytosti také končí.
Antonín Hořčica volá po instalování nekomerčního, nerůstového "ekosocialismu"; zatímco naše mainstreamová levice plně sdílí ústřední narativ pravice, že to jediné co má nakonec reálný význam je mít plně nacpaný bachor. A jediný problém který je ochotna uznat je v tom že ne všichni si ho mohou nacpat ve stejné míře.
Tak dobře; představme si že jednoho krásného dne - odhlédněme teď že za podmínek vládnoucího kapitalismu to objektivně není možné - ale předpokládejme pro tuto chvíli že se jednou skutečně splní sen této mainstreamové levice: všichni budou mít rovný přístup k výdobytkům kapitalistické konzumní společnosti. Nastane tedy stav všeobecné "spravedlnosti". A - co pak? Co pak, až se všichni stejnou měrou přecpaní svalí pod stoly hojnosti této komerčně-konzumní společnosti? Bude tím skutečně naplněn plný potenciál humanismu? Bude touto plnou participací všech na všeobecném obžerství naplněna nejvyšší možná lidská svoboda?...
Abychom mohli vůbec začít kompetentně rozhodovat otázky po humánní kvalitě stávajícího (liberálně-kapitalistického) uspořádání, museli bychom ovšem napřed vůbec začít odpovědně a do hloubky zkoumat a přemýšlet, v čem doopravdy spočívá pravá lidská svoboda; za jakých okolností by mohlo dojít k reálnému uplatnění všech humánních potenciálů člověka. Respektive bylo by nutno začít přemýšlet v čem tyto humánní potenciály vůbec spočívají.
Jenže - právě tuto práci, tuto námahu si chce mainstreamová levice ušetřit. Ono je to totiž velice pohodlné, pasivně a bezmyšlenkovitě stále dokola papouškovat narativ liberální pravice o údajné "svobodě" za podmínek liberální demokracie. Pan Profant vytýká "lenost" zastáncům celistvého, komplexního, systémového pohledu na společenskou skutečnost; ale není to ve skutečnosti nesrovnatelně pohodlnější pozice, spokojit se s oním bezduchým papouškováním vládnoucího narativu a jeho hesel? A onen politický boj? Co pak má být jakýmkoli způsobem intelektuálně náročného na tom, vytvořit nějakou politickou partaj, a poté už jenom donekonečna přemílat její ideologická dogmata?!...
Právě a právě proto znovu a znovu konstatuji, že základní hřích současné levice je v tom, že naprosto přestala přemýšlet. Totiž přemýšlet v hlubším, důsažnějším smyslu, kde by se uvažovalo o skrytých rovinách naší skutečnosti, ne pouze o její ploché, bezduché politické rovině.
Jak by tedy bylo možno sjednotit levici, když její jedna část má za svůj cíl progresivní, komplexní změnu dehumanizovaných poměrů - zatímco její druhá část z pozic neotřesitelného konzervatismu znovu a znovu tvrdí, že je to právě tento svět který je "nejlepší ze všech možných", a že to jediné o co se jedná je tu a tam ho trochu opravit? A přitom s až hysterickou averzí hledí na všechny snahy o skutečnou změnu?!...
Mohlo by se zdát, že zde nastala argumentačně zcela patová situace; každá strana si s železným přesvědčením prostě tvrdí to své. Jenže, řekněme to ještě jednou - základní kámen úrazu jak levice, tak celé "moderní" éry je to, že se přestalo myslet. Že na místo skutečného myšlení nastoupily pouhé názory, na místo autentického hledání nastoupily politické partaje.
Co se tedy - alespoň v rámci levice - shodnout ne na konkrétních tématech, ale pro začátek vůbec na základní společné metodě: totiž že se zase začne skutečně do hloubky a odpovědně myslet? Že se opustí dogmatické floskule všeho druhu, a že se jako první krok kriticky promyslí všechny výchozí premisy stávajících (levicových) ideologií a dogmat?
Pokud se nezačne tímto způsobem doopravdy myslet, pak je všechno ostatní naprosto marným počínáním.
Redukcionismus?!... Pane Profante, kdybyste si alespoň trochu pozorně přečetl mou úvahu na téma marxistického modelu systémové podmíněnosti subjektivního (lidského) jednání a konání, muselo by Vám být jasné že o nějaký redukcionismus se zde nejedná v žádném případě; nýbrž naopak o dramatické rozšíření možností a schopností lidského sebepoznání. Naopak: vysoce redukcionistický je ten náhled které z celého (vnitřně provázaného) komplexu společenských procesů nedokáže vidět nic jiného nežli pouze jejich subjektivní, zdánlivě nepodmíněnou stránku.
A "lenost"?... Pane Profante, tak právě tuto lenost respektive pohodlnost já spatřuji na straně opačné; viz můj následující vstup.
No ano, pane Profante, jako obvykle buďto nejste schopen, nebo ochoten pochopit a uznat systémovou podmíněnost lidského (a tedy i občanského a politického) jednání; a tak se z diskusí principiálních opět jednou utíkáte za prvé do pouhého politikaření, a za druhé do útěku z diskuse, kde Vám opět jednou zcela došly věcné argumenty.
Máte ovšem plnou pravdu v tom, že za daných okolností by další diskuse neměla sebemenší smysl.
Mimochodem, velmi zajímavá (a velmi fundovaná) kritika liberalismu z konzervativních pozic vyšla nedávno na webu Forum24: https://www.forum24.cz/stredoevropsky-sen-o-state-krestanskem-s-panovnikem-z-bozi-milosti
Pane Profante, i pro tentokrát je možno zahájit alespoň dílčím konsensem: plně sdílím Vaše hodnocení, že člověk je - a za přirozených okolností vždy bude - primárně individuum. Tedy subjekt hledící přirozeně a nevyhnutelně v prvé řadě na svůj vlastní zájem.
Právě takovéto konstatování je (jednou dílčí) součástí onoho realismu, jehož nedostatek jsem současné levici vytýkal. V daném případě především levici radikální, která si - s ignorováním tohoto základního evolučně-antropologického faktu - stále ještě pěstuje svůj sen o jakémsi všeobecně pospolitém, vnitřně bezrozporném socialismu, kde všichni členové dané společnosti budou z nejhlubšího svého přesvědčení zcela spontánně zájmy celku preferovat před zájmem vlastním (přinejmenším latentně vždy egoistickým).
Tak tedy: tato primární individualistická pozice člověka mezi námi nebude předmětem sporu. Nyní ale všechno záleží na tom, jaké se z tohoto základního zjištění vyvodí důsledky. Vy píšete o "odpovědném zespolečenštělém individuu" a o "participaci"; a tvrdíte že tato participace individua "není pro levici skandál ani paradox".
Jen tak pro zajímavost: shodou okolností zrovna nedávno ODS formulovala svůj nový program, kde na prvním místě - jak jinak - stojí postulát "svobody"; což ovšem v pravicové rétorice neznamená nic jiného nežli výsostné právo každého (predátorsky nastaveného) individua urvat si ke svému vlastnímu prospěchu vše co jenom dokáže. Nicméně aby tento program individuálního egoismu přece jenom až tak zjevně nebil do očí, tak ODS o něco později ve svém návrhu programu zmiňuje také princip "odpovědnosti". A teď, pane Profante: opravdu v tom není žádný paradox? Opravdu není žádný paradox v tom když pravicová strana napřed vyhlásí program bezmezného individualismu - aby ho pak vzápětí kašírovala líbivou floskulí o "odpovědnosti"? Komu pak má, komu vůbec může být "odpovědné" takovéto individuum, které je od samého počátku fixované jenom na sebe samé, na svůj vlastní prospěch, na svou bezmeznou ryze individualisticky pojatou "svobodu"?!...
Bezpochyby, pane Profante, Vy chcete v tuto chvíli namítnout, že Vy jste nehovořil o pravici, nýbrž o levici. Jenže jak sám uznáváte "participace může fungovat jen s rozvojem a naplňováním určitého kulturního typu individua a individualismu". To znamená, že aby se vůbec mohl nějakým způsobem realizovat onen předpoklad "odpovědného a participujícího" individua, museli bychom zde mít k dispozici zcela specifické podmínky, které by nám takto odpovědné individuum samy generovaly.
Ve skutečnosti zde máme zcela reálné podmínky tohoto typu:
- vyhraněně individualistický liberalismus
- v materiální sféře kapitalismus, který sám svou vlastní logikou, svou vlastní dynamikou generuje nikoli odpovědného občana, nýbrž naopak ono egoistické sebevztažné individuum.
Vy píšete, že toto egoistické individuum je abstrakce "kterou se na rozdíl od vás zdráhám připsat liberalismu hodnému toho jména".
Tak dobře, pane Profante, podívejme se blíže na fenomén liberalismu. Je dozajista nepochybné, že původní teoretici liberalismu si jeho ideovou náplň představovali zcela jinak, nežli jednání tohoto egoistického individua. (A dokonce před takovýmto zúženým výkladem ideje, respektive ideálu liberalismu mnozí z nich výslovně varovali, například Havlíček napsal že "svoboda není bezuzdná nevázanost".)
Potud tedy dobře. Jenže - i takový Marx svou ideu socialismu respektive komunismu myslel dozajista zcela jinak, nežli jakou se pak ukázala být v reálné dějinné praxi. A není sebemenší důvod proč bychom v případě liberalismu měli postupovat nějak jinak; tedy že bychom měli za realitu pokládat jeho čistou ideu, a nikoli jeho žitou praxi.
Když totiž, pane Profante, na p r v n í místo postavíte tuto "svobodu" individua, pak už jste vypustil z láhve džina právě oné "bezuzdné nevázanosti", a už ho nikdy nedokážete zavřít zpátky. (Ostatně naprosto stejně jako když marxismus vypustil z láhve džina člověka primárně pospolitého, kolektivistického.)
Takto tedy problém liberalismu vyhlíží v rovině čistě ideové respektive kulturní. Je zde ale přítomen ještě onen druhý aspekt, který je tím vlastním určujícím faktorem - totiž aspekt zcela reálného kapitalismu. V této souvislosti je nutno si vyjasnit dvě zcela základní okolnosti.
Tak za prvé otázka samotného kapitalismu. Pane Profante, Vy tvrdíte že moderní levice "vsadila na možnost utváření současné postkapitalistické společnosti prostřednictvím politiky, která se obvykle obejde bez katastrofických revolucí".
Pane Profante, zde nemohu jinak nežli zastavit se u použitého pojmu "postkapitalistické společnosti". Takže - my už tu dnes nemáme kapitalismus?! Místo toho zde máme jakousi "postkapitalistickou" společnost, která už nedeterminuje lidské jednání železnou logikou kapitálu, nýbrž která umožňuje "volné utváření" společenských vztahů svobodným individuem?...
Tak nevím; asi už opravdu nějak stárnu, že mi tato revoluční změna přechodu od kapitalismu k postkapitalistické společnosti nějak naprosto unikla. Ale zřejmě unikla i mnoha dalším; například všem těm "kapitánům průmyslu", kteří s jakousi nepochopitelnou setrvačností stále jenom maximalizují svůj kapitál, místo aby své finanční prostředky s prosbou o odpuštění dřívějších hříchů věnovali ve prospěch společnosti. Ovšem - o této "postkapitalistické společnosti" zřejmě nic nevědí ani všichni ti kdo jsou současným ekonomickým uspořádáním prekarizovaní, vytlačovaní na periférii společnosti - a kteří jsou jinak tak aktuálním objektem Vaší starostlivosti a péče, pane Profante.
Takže teď na rovinu, pane Profante: my zde stále ještě máme "starý dobrý" kapitalismus, který stále společenské dění ovládá železným sevřením kapitálu a jeho vlastních zájmů. Jediná možnost "participace" je zde participovat na tomto kapitálu. (Ostatně plným právem Antonín Hořčica odmítá smíření se částí levice s tímto prorůstovým kapitalismem, a místo toho žádá "nerůstový ekosocialismus". Vada je ovšem v tom, že nijak nedovozuje jak tento žádoucí stav navodit.)
Za dané příležitosti (tedy v souvislosti s určující, determinující rolí kapitalismu na možnosti společenských reforem) si ještě musíme vyjasnit jednu čistě teoretickou záležitost. Vy píšete že "moderní levice se těžce a odůvodněně vzdala bludu o železném ekonomickém determinismu". Pane Profante, shodou okolností jsem zrovna v minulých dnech dosti dopodrobna rozebral právě tento údajný Marxův "železný ekonomický determinismus"; snad by Vás to mohlo také zajímat: https://humanisticke-dialogy.eu/texty/bublina/comment-page-1/#comment-55298
To znamená: ano, ty primitivní, zvulgarizované představy a modely o mechanické, lineární determinaci společenských fenoménů materiální sférou bylo nutno odhodit na smetiště dějin; nicméně jako obvykle zde bylo se špinavou vodou vylito i dítě, tedy o sobě zcela správná a jedinečně progresivní marxistická téze o nikoli mechanické, nýbrž dynamické (dalo by se také říci: induktivní) souvislosti a souvztažnosti mezi sférou společenských vztahů a mezi sférou materiální produkce.
Takže pane Profante, tento reálný kapitalismus nám stále ještě vytváří výchozí, všeobecný a konec konců určující rámec pro všechny snahy nějakým způsobem zreformovat, zhumanizovat stávající společenské poměry. Takže i Vaše - dozajista dobře míněné - snahy jako je "ta opatření, která zvyšují jejich šanci na důstojný svobodný život (jako je např. dostupné vzdělání bez ohledu na sociální nebo etnický původ) - tyto snahy budou znovu a znovu narážet na limity, které staví právě tento zcela reálný kapitalismus.
A ostatně: všechna tato opatření které zde uvádíte - to všechno nakonec není nic jiného nežli pouhý výčet, seznam, katalog takových či onakých (víceméně zbožných) přání. To je přesně to proč současné levici vytýkám naprostou absenci nějaké vyšší formy myšlení, která by dokázala překročit rámec právě jsoucí přítomnosti. K takovémuto výčtu postačí víceméně mozek účetního; ale není zde nic, naprosto nic co by pro lidského ducha mohlo představovat nějakou opravdovou výzvu.