Rodí se Nová sociální demokracie (NSD). Ta „stará“ (SOCDEM) si sama vykopala politický hrob a je jen otázkou času, kdy v něm navždy spočine. Tak dlouho hrála při zdi, tak dlouho se ukrývala před voliči v malostranských palácích a tak dlouho koketovala s partnery, o něž by si slušný politik neopřel ani kolo, až odešla z loňských sněmovních voleb s ostudou. Koalice s komunisty, kteří se v roce 1921 od sociální demokracie odloupli, aby se jezdili do Moskvy učit, jak kroutit demokratům krkem, a s proruskými nacionalisty nebyla jen příznakem ztráty kompasu, ale i veškeré soudnosti.

Kurz nastavený Janou Maláčovou, v němž pokračuje i její nástupce Jiří Nedvěd, vedl k několika vlnám odchodů nejen celostátně známých osobností, ale především úspěšných starostů a dalších lokálních politiků. Zatímco některé nejspíš dříve či později spatříme v hnutí ANO, jež je pro ty s kachním žaludkem nejspolehlivější platformou pro pokračování kariéry, jiní před sázkou na jistotu dávají přednost projektu, s nímž se mohou vnitřně ztotožnit.

Slibovat sociální jistoty umí i krajní pravice

Šetřeme iluzemi. SOCDEM ještě pod značkou ČSSD zkonzervativněla natolik, že spousta jejích členů a voličů si vystačila s programem orientovaným na sociální jistoty. Jenže s těmi stejně obratně šermují komunisté jako krajní pravice. Autentická levice se pozná podle toho, že popisuje svět komplexně, ve všech jeho barvách a odstínech. A jelikož sociální demokracie vznikla v 19. století ze zápasů o emancipaci dělnického hnutí, musí v sobě mít jiskru, která sama vydrží a druhé zapálí.

Neexistuje historicky progresivnější politická síla než sociální demokracie. Její předáci v počátcích nezřídka slýchali, že jejich boj nemá smysl, že chtějí příliš, že by měli stát nohama pevně na zemi. Dnes si ovšem po nich užíváme obdivuhodného dědictví: máme osmihodinovou pracovní dobu a četná sociální práva, svobodně volit mohou muži i ženy, dokonce nám nikdo nebrání uzavřít cestu tímto světem žehem… V druhé půlce 20. století se stali sociální demokraté na západ od nás součástí širokého konsensu, ze kterého vyrůstá Evropská unie opírající se o silný sociální stát i Severoatlantická aliance coby nástroj obrany demokratických hodnot.

K příznakům úpadku SOCDEM patřilo ignorování základního sociálnědemokratického principu — solidarity. Sociálnědemokratické hnutí je internacionální, proto nedávalo smysl uzavírat se na domácím dvorečku za migrační krize či v situacích, kdy Evropská unie potřebovala posilovat integraci čerstvými impulsy. Sociální demokraté na sebevědomou strategii rezignovali a stali se pouhými slouhy hnutí ANO.

To vše je důležité si připomínat, když hledáme, kam se poděli sociálně demokratičtí voliči, jichž zde ještě před patnácti lety bylo bezmála třicet procent. Jedni to zabalili kvůli minimálnímu tahu sociálních demokratů na branku, další vsadili na strany a hnutí působící srozumitelněji.

Hnutí ANO sebralo SOCDEM voličů nejvíc. Ne ale proto, že by bylo levicové. To jen oligarcha v jeho čele zapůsobil dojmem, že je ochotný upustit nějaké to tučnější sousto na zem, aby se tam o ně „chudina“ poprala. A jelikož se politika v posledních letech zjednodušila a zvulgarizovala až na dřeň, ti, kdo sledují jen obsah peněženky, si s babišovci vystačí. Aspoň do chvíle, než opět přehodí výhybku doprava. Což se vlastně po boku SPD a Motoristů již pomalu děje.

Ovšem ani v Pirátech — zejména po odchodu levicového křídla — nebo Starostech a nezávislých nelze spatřovat dlouhodobý substitut sociální demokracie. Ta se totiž nebojí usilovat o silný sociální stát s progresivními daněmi a přerozdělováním ve prospěch těch nejslabších. Nejde přitom o lenochy ani o neschopné jedince. Je mezi námi hodně těch, kteří dřou jak koně, poctivě dělají, co mají, a přesto mají problém zabezpečit svoje rodiny. Mzdy jsou nízké, bydlení drahé a nedostupné, chudší regiony dál zaostávají za bohatšími...

Vize i odvaha Vladimíra Špidly

Tématům, o nichž ostatní v plné šíři mluvit nechtějí nebo nedokážou, se hodlá věnovat Nová sociální demokracie. Navazuje na pokrokovou tradici sociálnědemokratického hnutí, ale hodlá být vnímavá i k proměnám, jimiž svět prochází ve 21. století.

Není náhoda, že jejím hlavním hybatelem je běžec maratonských tratí Vladimír Špidla. Bývalý předseda ČSSD, expremiér i někdejší člen Evropské komise, muž, který pomáhal po roce 1989 obnovovat sociální demokracii a stal se ukázkovým příkladem sociálního demokrata. Patrné to bylo už na přelomu tisíciletí, kdy se za „televizní krize“ postavil válcovací strategii Miloše Zemana a Václava Klause. Následně se stal symbolem úspěšného odklonu sociální demokracie od takzvané opoziční smlouvy a nástupu koaliční vlády levého středu v roce 2002.

Ani Špidla se za své kariéry nevyhnul chybám a přešlapům, vždy ale věděl, „kde je sever“. Nepřekvapuje tudíž, že za Novou sociální demokracii již stačil kritizovat Babišovu koalici za přístup k občanským organizacím, veřejnoprávním médiím nebo čerstvě i Sudetoněmeckým dnům v Brně. Především ale nepřehlíží, že dál pokračuje střet světa kapitálu a světa práce, byť v odlišných kulisách než v minulosti. Stávající systém je podle něj nespravedlivý, krutý a statisíce, ba miliony lidí utlačuje a ponižuje. Proto se ani neostýchá zdůrazňovat potřebu daňové reformy.

„Když se třeba mluví o dvou procentech na zbrojení, což v této situaci není nesmyslný požadavek, otázka stojí, jestli to mají platit chudí, nebo miliardáři. Cílem je přesunout daleko větší míru daňového břemene na ty, kdo mají široká ramena: na korporace a enormní majetky,“ řekl Špidla v nedávném rozhovoru pro iDNES.

K neméně závažným tématům z pohledu Nové sociální demokracie patří dopad robotizace a zavádění umělé inteligence na pracovní trh nebo ochrana klimatu a přírody zohledňující i sociální aspekty.

Hrstka osobností nestačí

V čele vznikající strany Špidla stát nechce, už kvůli věku a rodinným limitům. Známějšími tvářemi po jeho boku jsou Jiří Dienstbier, Petr Pavlík nebo Libor Rouček. To samo o sobě růstu stačit nebude. Poptávka po charismatických lídrech s dobrou vyřídilkou je na levici stejná jako na pravici. Pro dlouhodobé přežití nové strany ale bude klíčové komunální zázemí. Sociálnědemokratických srdcařů se zastupitelskými mandáty sice ubývá, stále je však napříč Českou republikou ještě najdeme. Ostatně v každém městě, na každé vesnici lidé vědí, kdo je slušný a pracovitý a kdo se jenom rád veze.

Kde to půjde, zkusí Nová sociální demokracie postavit komunální kandidátky, a v některých obvodech nevylučuje ani účast v klání o senátní křesla. Cíle může mít smělé, ale musí stát nohami pevně na zemi. Znovu nadchnout občany pro sociálně demokratické poselství, když se politika v posledním desetiletí výrazně změnila, nebude jen tak.

Od Nové sociální demokracie to vyžaduje hned několik věcí. Zejména být inkluzivní: neuzavírat se v hloučku starých dobrých známých, nýbrž bez předsudků k sobě lákat nové tváře souznící s jejím směřováním. Stejně důležitá je připravenost spolupracovat s jinými demokratickými a nenacionalistickými levicovými stranami a spolky. „Představa ovšem není, že si připijeme na bratrství. Představa je, že bude vznikat akční jednota, že budou vznikat problémy a zápasy, do nichž se zapojíme společně. V rámci takového zápasu, ve společné expedici, pak vzniká důvěra a schopnost spolupráce,“ soudí Vladimír Špidla.

Sociologové odhadují, že v České republice je dvacet až pětadvacet procent levicových liberálů. Jedinců, kteří akcentují sociální témata vedle hodnot otevřené občanské společnosti a demokratického právního státu. Právě tuto společnost hodlá koalice ANO, SPD a Motoristů decimovat, právě tento stát si míní ukrást. Stačí pohlédnout na její legislativní produkci.

Nejsem takový optimista, abych si myslel, že tito všichni lidé, kteří dosud volili jen „menší zlo“, se během několika let rozběhnou za Novou sociální demokracií. Ani ona nebude imunní vůči sporům, hádkám, chybným krokům. Může se též stát, že skončí dřív, než začne. Spoléhat se na vizionáře Špidlu by bylo málo. Kdyby koneckonců působila příliš „retro“, vyvine se leda v sympatický diskusní klub. Praktická politika kromě toho vyžaduje silný a kompetentní tým, který si umí najít cestu k lidem v terénu a vést s nimi dialog namísto staromódního kázání, ale dokáže osedlat i marketingové nástroje.

Prvním úspěchem Nové sociální demokracie jsou rychle se nabalující podpisy nutné pro registraci nové značky. Moudřejší ovšem budeme, až ustaví svoje orgány. Takové, pro něž je aktivismus důležitější než schůzování. Nepochybuji, že se Nová sociální demokracie bude držet stěžejních hodnot — spravedlnosti, solidarity a svobody. Snad ale zkusí vnést do české politiky, v níž zatím prim hrají boxerské rukavice a podpásové rány, ještě trochu víc: slušnost, poctivost a laskavost. To by, panečku, byla alternativa!