Je večer 24. září 1964. Aula Národního muzea v Praze je svědkem výjimečné události. Z iniciativy ředitele Československé televize Jiřího Pelikána a ředitele rakouské ORF Helmutha Zilka se zde odehrává přímý přenos pořadu Stadtgespräche — „Rozhovoru mezi městy.“

Vídeň a Praha se poprvé spojují v podobě televizního mostu. V předzvěsti politického a kulturního uvolňování se zde tváří v tvář setkávají zástupci československé a rakouské veřejnosti, kultury, vědy a publicistiky. Debata je to věcná, místy ostrá.

Mluví se o falšování minulosti. O nevyrovnaných účtech dějin. O historických křivdách. O lidských právech a střelbě na hranicích. Ale také o perspektivě dobrých sousedských vztahů. O porozumění a pospolitosti. O závazku společného partnerství ve střední Evropě.

Jedním z nejvýraznějších řečníků tehdy byl redaktor rakouského Arbeiter-Zeitung, sociální demokrat, spisovatel, publicista a politický filosof Günther Nenning. Žoviální, vtipný, optimistický a uvolněný. Šedesátá léta začínají dostávat svůj reformní ráz a objektivy kamer zachycují Nenninga jako jednoho z největších obhájců československo-rakouského sbližování.

Tehdy to ještě nikdo nemohl předvídat, ale ten večer vanul aulou Národního muzea jeden z prvních záchvěvů pozdějšího československého jara. A přece — tak trochu roztržitý, neklidný Nenning jako by tušil. Jako kdyby sám zosobňoval ducha šedesátých let.

O dvacet let později bude tentýž Günther Nenning stát u zrodu rakouských Zelených. Po bouřlivém odchodu ze sociální demokracie je jedním z těch, kdo jim dodává ducha a tvář. Svých vlastních tváří má mnoho — je spojencem rakouského feminismu i odporu vůči jaderným elektrárnám.

Sobě vlastní politický ideál Nenning ve skutečnosti nikdy hledat nepřestal a jeho břitká ironie, broušená v politických vodách marxismu, levicového katolicismu a utopického socialismu, nepřestávala popuzovat „těžké váhy“ rakouské sociální demokracie, v čele s matadorem Brunem Kreiskym. Nikdy se nesmířil s příklonem sociální demokracie k politickému středu.

V grandiózní éře kancléře Bruna Kreiskyho, kdy ekonomika prosperovala a Rakousko se stalo středoevropskou diplomatickou velmocí, byl Nenning se svým názorem tak trochu sám. Disident. Teprve mnohem později, až se evropská sociální demokracie stala zaměnitelnou, a tudíž postradatelnou v monotónní šedi politického hlavního proudu, začal dostávat za pravdu.

„Doma“ byl Nenning ve všech proudech moderního humanismu a ve všech koutech střední Evropy. Jen provincionalismus a lokální přízemnost mu byly cizí. V těsném objetí doktrín nemohl dýchat. A s reálnou politikou si také příliš nerozuměl.

V deníku Neues Forum, jehož byl šéfredaktorem, otiskoval názory předních evropských intelektuálů a s živou ironií komentoval veškeré politické dění. Snílek a divoch, enfant terrible rakouské veřejné scény. V jistém smyslu solitér. Socialista a demokrat až do dna duše.

Životní příběh Günthera Nenninga je v mnohém specifický. Je to příběh o proměnách utopického myšlení ve střední Evropě, na rozhraní Rakouska a českých zemí. Je to epos o myšlenkovém vývoji levice v dunajském prostoru.

V rozpětí mezi sociálnědemokratickou tradicí a její zelenou alternativou zosobňuje Nenning neklid a hledačství, které je novátorské, provokuje a neštítí se nových forem. Jeho příběh, který nesmazatelně patří i do našich dějin, je také připomínkou — sociálnědemokratická růže někde pod svými květy schovává zelené trny.

A jen tehdy, když ty trny bodají do živé tkáně doby, víme, že není jen papírovou nápodobou z pouti ani laciným pugétem, který se nechá někde ve váze zvadnout. Je to růže, která žije a která se pne k novému.

Zatímco myslím na odkaz Günthera Nenninga, skončil sjezd české sociální demokracie. Říkám si, zda vědí, kdo je jejich přirozeným partnerem. Kdo možná čeká na spojenectví a alianci.

Říkám si, zda jejich růže najde své zelené trny. Česká politika, zabetonovaná v oligarchických strukturách, přece jen nějaké to „ostré“ kvítí silně potřebuje.