V polovině prosince měl v Praze pohřeb Antonín Jaroslav Liehm. Lidí jako on je v Čechách a na Moravě málo, byl všude, na všechno měl názor, rád polemizoval a komentoval. Jako jeden z velmi mála Čechů znal osobně kdekoho v evropské i americké kultuře, a co je ještě vzácnější, znali ho i oni, od Sartra po italské filmové režiséry.

Celý život se snažil vymanit českou kulturu ze sebestředného zahledění, tlačit ji do světového kontextu, přinést srovnání a české problémy nahlížet prizmatem kontinentu a světa. V tom je jeho zajímavost. A v domácím českém kontextu má stále svou platnost.

Domácí klapky na očích versus světový pohled. V širším pohledu lze jeho snažení vidět jako příspěvek k nikdy nekončící české diskusi: Západ nebo Východ? V Liehmově pojetí Západ, Západ levicový. O jeho vplývání do české kultury a o dialog s ním se snažil celý život. Pokud se nemýlím, tak dokonce i v dobách svého poválečného komunistického angažmá četl marxistickou utopii přes texty západoevropské levice a ne rusky.

Žil kulturou a politikou, stačil sledovat vše, co se šustlo v literatuře, divadle a hlavně filmu, znali ho dobře na filmovém festivalu v Cannes. O filmu napsal několik knih, jeho druhou ženou byla znalkyně italské kinematografie Drahomíra Liehmová. Byl světovým člověkem, propojoval lidi i kultury, rád kladl otázky, organizoval. „Evropská postava,“ napsal o něm v nekrologu francouzský historik Antoine Mares.

Inspirující, vybočující

Jeho rodinná a dobová situace ho hned v roce 1945 přivedla jako jednadvacetiletého do řad KSČ, což vzápětí znamenalo klasickou trajektorii poválečných levicových intelektuálů, poznamenaných předválečnou sociální situací, Mnichovem, válkou a holocaustem. Od marxistické utopie a některých nehezkých textů, na něž potom nebyl pyšný, přes reformismus 60. let po emigraci na Západ a v Liehmově případě i americké občanství.

Celý život se hlásil ke kulturní levici, i po pádu komunismu, kdy mu to u nás nepřineslo žádné výsluní, spíš upozadění. Zastával názor, že třetí cesta je něco, oč je třeba se znovu a znovu pokoušet, protože bez ideálu lepší společnosti, než je současná, nejde žít.

Na rozdíl od jednoduché představy některých o levicovém aktivistovi to byl velmi sečtělý a vzdělaný člověk, četl a debatoval v několika jazycích. Nechal po sobě dlouhou stopu, na kterou po roce 1990 usedl trochu prach zapomnění. Úplného či dočasného?

Od sovětské okupace žil krátce v Paříži, potom v USA a od roku 1982 po dlouhá desetiletí znovu v Paříži, kde se koncentroval intelektuální exil národů střední Evropy a v jehož kontextu se on prosadil jako výrazná postava. Jeho životní putování se podobalo Tigridově, s nímž se v Paříži znali, ale ideologicky rozcházeli, každý vydával něco jiného. Ke stáru, na prahu devadesátky, se vrátil do Prahy, jako soukromá osoba.

I dnes je inspirující a v mnoha ohledech vybočující postavou, jakých má česká společnost nepatrně. Což mu nemohou upřít ani ideologičtí odpůrci. Politické nálepky jsou jedna věc a rozměr člověka druhá.

Kulturní politika

Především byl člověkem kultury. Celý život v ní žil, nasával ji, psal o ní, spoluvytvářel ji tím, že jí nastavoval zrcadlo novinářského kritika, kladl otázky. Takový člověk, který by byl s to pojmout celou oblast kulturního života, dnes v českých zemích asi není.

Znal se s kdekým z české před- a poválečné kulturní levice, pracoval s E. F. Burianem. Napsal knihu rozhovorů s podnětnými jmény českých 60. let, z tiskárny šla ale v roce 1969 rovnou do stoupy, potom vyšla se Sartrovou předmluvou francouzsky a v mnoha dalších jazycích. Česky až v roce 1990 pod titulem „Generace“.

Nebyl uměleckým tvůrcem, byl ale zapáleným glosátorem a novinářem i organizátorem, který mnoho věcí a lidí ovlivnil. Tak jak jsem ho poznal, v Praze i potom v Paříži, jevil se jako člověk, který kulturu nepojímal jen jako individuální akt tvůrce, ale jako společenský fenomén. A jako fenomén politický.

Obojí jako spojité nádoby, kulturní artefakt i politický kontext. Termín, který by ho asi nejlépe vystihl, je kulturní politika. Tak se jmenoval i první časopis, který řídil — od září 1945, zrušen byl v roce 1949. Kulturní politika, to jest zájem společnosti o kulturu a její podpora, to byl koncept, který celý život obhajoval a doporučoval.

Byl to přístup, který po roce 1990 u nás nemohl rezonovat, doba tehdy otevřela perspektivu individuálním výbojům a iniciativě jednotlivce, v umění nejméně tak silně jako v podnikání. Slovo kulturní politika mělo nelibý odér.