Jan Sokol posouval meze našeho myšlení

Martin Beck Matuštík

Jan Sokol byl politikem, filosofem, učitelem, vzorem. „Rozumný režim si musí své kritiky pěstovat. Bez nich se není možné zdržet velkých chyb a nesmyslů,“ říkal.

Foto Ben Skála, WmC

Ve věku čtyřiaosmdesáti let zemřel v úterý v Praze Jan Sokol — zlatník a hodinář, matematik a programátor, filozof a pedagog, překladatel, signatář Charty 77, někdejší poslanec a ministr školství, kandidát na prezidenta republiky a zakládající děkan Fakulty humanitních studií na Karlově univerzitě. Osobně jsem znal „Honzu“ od sametové revoluce, kdy jsem se směl po dvanáctiletém exilu v USA vrátit zpět do vlasti.

Aniž bychom se blíže znali, potkali jsme se oba jistě už na pohřbu jeho tchána, filozofa a prvního mluvčího Charty 77, Jana Patočky. StB nás tehdy fotila a legitimovala při vstupu na hřbitov. Sebrali mě na jednom z posledních Patočkových neoficiálních seminářů blízko Pavláku, možná i tam Jan Sokol byl.

Pak jsem podepsal Chartu, mé jméno se ocitlo na tehdy nezveřejněném seznamu studentů. V roce 1977 mi bylo devatenáct, disidenti byli pro mě generačně hrdinové a po emigraci osobně nedostupní. To se změnilo sametovou revolucí.

Na Fordhamu v New Yorku jsem psal doktorskou práci na téma existenciální demokracie a komunikativní etiky u Jürgena Habermase, Sørena Kierkegaarda, Emmanuela Levinase a Václava Havla. U Habermase ve Frankfurtu jsem právě pobýval na stipendiu.

Na jaře 1990 mě kolegové z katedry filozofie na Karlově univerzitě pozvali, abych mluvil o své práci. Poprvé jsem přednášel v češtině. Pamatuji si na svoji trému, když jsem měl mluvit před vzory svého mládí: byli u toho Jan Sokol, Zdeněk Pinc, Ivan Chvatík, Ivan Havel, Martin Palouš.

Se Sokolem jsme navázali přátelství a od té doby jsme se vídávali při každoročních návštěvách Prahy. Vedli jsme důvěrné hovory o našich osobních cestách a o světě, patřilo to k rituálu přátelství. Léta emigrace nestály v cestě porozumění, Sokol měl smysl pro přítomnost a rád hovořil tváří v tvář.

Zajímala ho moje zkušenost v USA a chtěl porovnat naše pohledy na to, kam se svět ubírá. Lidí ve vlasti, s nimiž jsme měli vztah nezatížený kulturními předsudky způsobenými emigrací, rozdílným vývojem i vzděláním, jsem tu měl jako prstů na jedné ruce, byli vzácní.

Cesta k filosofii

Dnes řadíme Sokola mezi přední křesťanské myslitele, avšak v jeho životě tomu předchází období, kdy pracoval jako řemeslník a badatel v jiných oborech. Rodiče, otec architekt a matka kunsthistorička, měli Sokola k tomu, aby se vyučil jako zlatník. On se posléze naučil i hodinářství a až do sametové revoluce vedl doma hodinářskou dílnu.

Maturoval v roce 1958 dálkově a stejně studoval od roku 1963 matematiku na Matematicko-fyzikální fakultě Karlovy univerzity. Nedostudoval, ale studium mu uznali po revoluci. V letech 1964 až 1990 jako programátor vyvíjel základní počítačový software.

V roce 1961 si vzal Františku Patočkovou, měli jednu dceru a dva syny. Na jednom každoročním večírku na Kocourkách, kde jsem se při pobytu v Praze mohl setkat s přáteli, jakými byli tehdy také mladí filozofové Václav Němec a Jan Kuneš, Sokol významně pronesl: „U nás není tak důležité, co děláš, ale koho si vezmeš.“

Sokolův obrat k filozofii a religionistice lze vystopovat v jeho vztazích s okruhem křesťanských intelektuálů kolem jeho ženy. Mezi ně patřili katolický myslitel Jiří Němec, protestantský filozof Ladislav Hejdánek, ale i marxisté Milan Machovec a Karel Kosík, se kterými se v 60. letech 20. století účastnil seminářů v Jirchářích.

Dana a Jiří Němcovi změnili jeho život, říká on sám v posledních rozhovorech. S nimi objevil Teilharda de Chardina, jezuitského paleontologa a evolučního kreacionisty-teologa, kterého překládal do češtiny. Teilhard chápal evoluci jako trend od extenzivního vývoje, mezi který lze řadit objev genomu, síťování a infobiotechnologii, k intenzivní evoluci niternosti.

V posledním roce svého života si Sokol začal uvědomovat, že pandemie a nucená sociální izolace nás posunuje dál právě prostřednictvím takto se zintenzivňující evoluce. V rozhlasovém rozhovoru se Štěpánem Sedláčkem Sokol charakterizuje pandemii jako „zvláštní čas, trošku jako dva roky prázdnin“.

Teprve etický vývoj člověka v pandemické stresové zkoušce všech autorit a idejí ukazuje, co z naší evoluce nadále zůstane: například práce z domu je najednou možná. Uvědomujeme si intenzivněji autonomii ve vztahu k naší smrtelnosti i závislosti na druhých. A globální propojení lidí a epidemie ukazuje, že člověk i v oblasti ekonomie a veřejných institucí žije z intenzivních mezilidských vztahů.

Jakým by býval byl prezidentem?

Jan Sokol byl i politikem. Do politiky vstoupil po listopadu 1989, nejdřív jako poslanec Federálního shromáždění a místopředseda Sněmovny národů (1990 a 1992). Zastával funkci ministra školství ve vládě premiéra Josefa Tošovského (leden až červenec 1998). V roce 2003 se stal kandidátem vládní koalice ČSSD, KDU-ČSL a US-DEU na prezidenta. Byl to třetí pokus o zvolení hlavy státu, ale s podporou komunistů ho porazil Václav Klaus.

Jakým by mohl být člověk typu Sokola prezidentem? Jeho žena mu pomohla kandidaturu, o kterou sám neusiloval, přijmout. Sokol se inspiruje Platónem, jenž v Ústavě doporučuje vládce, kteří jsou filozoficky vzdělaní, ale také disponovaní k neosobní službě obci, tedy právě takové, kdy nestojí ani o moc ani o peníze.

V přímé volbě prezidenta i v demokracii je tomu často naopak; vyhrává, kdo o moc stojí, koho lze zkorumpovat a třeba i má za zády velké peníze. Jaká by mohla být role prezidenta, například v pandemii? I k tomu se Sokol stihl vyjádřit. Prezident by měl státu propůjčit „ksicht“.

To je velmi hegeliánská inspirace. Stát je neosobní institucí, která potřebuje tvář, a prezident může takovým vnímavým hlasem v době virové krize být: „Nebojte se, ale berte odborníky vážně.“ Etika se zabývá tím, jak žít dobře. A hlava státu má do neosobní dimenze mechanismů ekonomie a politiky vracet dimenzi lidského života a nároků, jakými je i péče o celek skutečnosti. V tom stojí Sokol v havlovské tradici demokratické vlády s lidskou tváří.

Velkorysý učitel

Od 90. let se Jan Sokol — jako kdysi Platón — postupně obrátil od reformy politiky k inovaci ve vzdělání. Přednášel na Pedagogické a Filosofické fakultě Karlovy univerzity. Se Zdeňkem Pincem tam založili nejdříve Institut základů vzdělanosti a v roce 2000 ho transformovali v nezávislou moderní experimentální Fakultu humanitních studií. Sokol ji vedl jako první děkan po sedm let.

Jeho porevoluční akademický vzestup byl na zdejší poměry rychlý, ale ne netypický pro akademiky v USA se silnou publikační činností. 1993: Sokol obhájil diplomku „Člověk a svět očima bible“, 1994: s monografií „Mistr Eckhart a středověká mystika“ obdržel titul kandidáta věd, 1995: dokončil doktorát s tezí a později knihou, která měla šest vydání a byla přeložena do angličtiny a čínštiny, „Malá filozofie člověka“, 1997: habilitován jako docent filozofie s prací na téma „Čas a rytmus“, 2000: jmenován profesorem v oboru „Filozofie výchovy“.

Přes kritiku závistivců byl na takovou pozici léta připravován výukou v bytech a psaním do šuplíku. Sokol se dostal k filozofii přes spolupráci na ekumenickém překladu Bible, ve skrytých seminářích o Nietzchem a vzděláním s okruhem intelektuálů okolo Jana Patočky (1907-77).

Uzrál pod vlivem fenomenologie a personalismu současných katolických filozofů, jako jsou Maurice Blondel, Gabriel Marcel, také Josef Zvěřina a Karel Rahner a již zmíněný Chardin, a židovských myslitelů jako Franz Rosenzweig a Emmanuel Levinas.

Inspiroval se také hosty v bytových seminářích Paulem Ricoeurem, Michelem Foucaultem a Jacquesem Derridou. Věnoval se pak dějinám idejí, vztahům mezi filozofií, religionistikou, vědou a politickými institucemi. Jeho hlavní publikace jsou v oboru filozofické antropologie a etiky.

Co nebylo po revoluci možné jinde, Sokol přivítal a uvedl na Fakultu humanitních studií. Se Zdeňkem Pincem, Václavem Cílkem, Hanou Havelkovou a dalšími jsme spolu „upekli“ česko-americkou letní školu. Američtí studenti z Purdue, kde jsem působil, a čeští z Fakulty humanitních studií strávili společně šest týdnů v otevřených peripatetických kurzech literatury a umění, filozofie, politologie a historie, které se v mnohém podobaly bytovým seminářům z doby totality.

Sokol učil v Jinonicích, ale brával také studenty na architektonické a filozofické procházky Prahou. Jezdil s námi na denní i víkendové výjezdy po republice, kde s Cílkem a studenty vedli hovory o krajině, duši a polis. V letech 2001-2004 jsme takto zvládli čtyři skvělé ročníky.

Letní škola zrcadlila v malém génia Fakulty humanitních studií a Sokolův styl „vlády“ nad ní: obsahovou pružnost, důraz na plán studia podle individuálních zájmů, a administrativu s demokraticky konsensuálním rázem. Sokol se o choulostivých rozhodnutích radil s fakultním senátem, chtěl slyšet jeho kritiku raději než se rozhodovat sám.

Jeho zvykem bylo zakládat debatu a čekat na konsenzus. Jak v politice, tak i na univerzitě Sokol věřil, že opozice je důležitá jako ochrana vůči autoritářským tendencím sebe sama i nejlepších lídrů. „Rozumný režim si musí své kritiky pěstovat. Bez nich se není možné zdržet velkých chyb a nesmyslů,“ říkal. Na stejném principu se stavěl kriticky vůči autoritářství jiných institucí a režimů, jak doma, tak i v sousedních zemích, například hájil Sorosovu Středoevropskou univerzitu v Praze a pak v Budapešti.

Absolventi Fakulty humanitních studií byli vedeni k odpovědnosti za svoje vzdělání a tedy, v rámci standardních požadavků, i za svůj studijní plán. Kladl se důraz na jazyky a překladatelskou schopnost ve zvoleném oboru. Studenti tak měli jak větší možnosti ve výběru doktorského studia v zahraničí, tak i širší uplatnění humanitních oborů v praxi.

Inspirace k vědění

Na jednoho z mých amerických doktorandů setkání se Sokolem v semináři a na vycházkách po Praze učinilo celoživotní dojem. Jako profesor filozofie na univerzitě na Aljašce založil profesor Sol Neely program filozofie pro vězně, který pojmenoval jsa inspirován výukou na Fakultě humanitních studií v tradici bytových seminářů: „Flying University“.

Když se dověděl o Sokolově smrti, napsal, že jako můj student, a tak i student Sokola, a tím i přeneseně student Jana Patočky, považuje se za vnuka této fenomenologické genealogie. Jan Sokol takto ovlivnil nejen dnes respektovaného amerického profesora a specialistu na Levinase, ale také jednoho z filosofů mezi potomky původních obyvatel Ameriky.

Neely věděl i o jiné méně známé Sokolově práci, jeho spolupráci asi se stovkou administrátorů české Wikipedie. Když měl v roce 2007 Jan Patočka výročí, Jan Sokol o něm opravil text na Wikipedii. Jakmile zjistil, že studenti nechodí do knihoven, ale citují Google a Wikipedii, začal psát a redigovat její další hesla, věnoval tomu tisíce hodin.

Nehonorovaná dobrovolná práce na Wikipedii pro něj měla hned několik stránek. Od dětství měl sklon se do něčeho úplně vnořit. Wikipedie funguje na samosprávném principu administrace a vlády, je to produkt důvěry ve věci veřejné. Jak stárnul, přiznává Sokol v knize posledních rozhovorů, dělal krátké wiki-články rád, protože už neuměl udržet souvislost delšího výkladu.

Zápas o osobní a kulturní paměť, přejmenovávání veřejných traumatizovaných prostorů, boj o kulturní, náboženskou, politickou i gendrovou identitu, to jsou dnes také průvodní znaky doby. Jeho vztah k bourání pomníků, „cancel culture“ či k myšlence homosexuální rodiny byl spíše konzervativní.

Ale svou otevřeností ke vzdělání, sexuální a multikulturní svobodě, věrností myšlence plurality pojetí toho, jak žít dobře uprostřed silných demokratických institucí, byl Sokol člověkem, který posouval meze našeho myšlení. Lidé jako on dnes chybí, abychom našli cestu dál.

advertisment
Diskuse
IH
February 20, 2021 v 22.46

Takových lidí jako Jan Sokol bylo v národě vždycky málo, nyní to však vypadá, že brzy nebudou vůbec žádní...

PK
February 21, 2021 v 10.12
Jak jinak by asi dnes vypadala Česká republika

kdyby tehdy byl býval zvolen Jan Sokol prezidentem, jakožto logický a důstojný nástupce Václava Havla.

Myslím si, že tehdy, při volbě prezidenta, který "přece nemá žádné pravomoci", a na kterého "přece nesmíme klást přehnané morální nároky" (jak nás masírovala tehdejší odeésácká Mladá fronta a Lidovky), tehdy se rozhodovalo o charakteru České republiky na dlouhá léta dopředu.

A bohužel, nebylo nám dáno...