Iniciačním hnutím byla pro Ladislava Hejdánka Akademická YMCA, ve které působil v letech 1945-1949, než byla zakázána. Zde se setkal jak se svými učiteli, z žijících to byli J. L. Hromádka, Božena Komárková, J. B. Souček, Jan Patočka, z nežijících Emanuel Rádl a T. G. Masaryk, tak navázal celoživotní přátelství — s Jakubem Trojanem, Janem Šimsou, Alfrédem Kocábem, Milanem Balabánem, Bedřichem Löwensteinem, Alexandrem Klimentem, Janem Čapkem a mnoha dalšími.

V Akademické Ymce se setkávali a diskutovali spolu protestanté, katolíci, židé i marxisté. Hejdánek byl levicově zaměřen — sám se označoval za socialistu — a byly mu blízké názory J. L. Hromádky. Byl kritický vůči křesťanům a církvím i demokratickým politickým stranám. Domníval se, že selhali v řešení sociální otázky a mají svůj díl viny na komunistickém uchopení moci. 

Proti převzetí moci komunisty v roce 1948 spolu se studenty filosofické fakulty protestoval, nicméně antikomunismus považoval za slepou uličku z důvodů filosofických i politických v roce 1948, po celou dobu komunistického režimu i po roce 1989. Dostudoval v roce 1952 jako deklarovaný nemarxista, který ovšem místo odpovídající své kvalifikaci mohl vykonávat ve Filosofickém ústavu jen v letech 1968-1971. Bylo to na doporučení Jana Patočky.

Hejdánkovi byl blízký Hromádkův základní postoj, tedy předpoklad, že komunistický režim nepadne za rok či za dva, ale udrží se řadu let, proto je třeba komunisty respektovat, spolupracovat s nimi, ale nepřestat být křesťany. Spolupráce s komunisty z jeho hlediska nesměla být slepá, ale kritická, především kladl důraz na to, že bychom se jich neměli bát.

Hromádkovi také šlo o dialog a spolupráci mezi Východem a Západem a angažovanost křesťanů ve veřejném životě. Odvahu Hejdánek považoval za jednu z definic víry. Rád citoval: „Neboj se, toliko věř“ — tedy víru chápal jako protiklad strachu. Strach z komunistů považoval za hlavní příčinu toho, proč byl minulý režim tak špatný. 

I když Hromádku pokládal za postavu důležitou pro vlastní orientaci, a to nejen politickou, ale i filosofickou a teologickou, tak byl vůči němu stále kritičtější. Vzdalovat se mu začal nejprve po maďarských událostech v roce 1956, kdy Hromádka sovětský zásah odsoudil, ale už druhý den změnil názor. A ještě více se mu vzdálil v roce 1958, kdy Hromádka založil Křesťanskou mírovou konferenci, která se stále více stávala hlásnou troubou sovětské zahraniční politiky, a jeho kritičnost vůči Východu a Západu přestala být symetrická. 

V roce 1958 Hejdánek, Trojan, Šimsa, Kocáb, Balabán a další založili Novou orientaci, které šlo o uplatnění evangelia v běžném společenském a občanském životě, šlo jim o společenskou odpovědnost. Například vzpomínali, jak v roce 1962 v době kubánské krize posílali z letního tábora na Miřkově, kde byli s rodinami, telegramy do Moskvy a do Washingtonu, aby se přestali strašit raketami a začali jednat. Pán na venkovské poště se tak třásl, že málem spadl ze židle. 

Pokračovali v dialogu s Hromádkou, jen byli vůči němu stále kritičtější. Hromádka se vzchopil až v roce 1968 při sovětské okupaci, kterou odsoudil, a už svůj názor až do své smrti v roce 1969 nezměnil.

V šedesátých letech Hejdánek navázal spolupráci s ekumenicky orientovanými katolíky. Mezi jeho nejbližší přátele patřil filosof a psycholog Jiří Němec, spolu s ním vedl ekumenický seminář v Jirchářích, který zaštiťoval Hromádka, ale fakticky ho organizovali a zvali hosty právě Hejdánek a Němec. Seminář se konal od roku 1963 do roku 1970. 

Na seminář přicházeli katoličtí kněží a teologové, kteří se vrátili z vězení, ale také už se ho zúčastňovali marxisté, tedy začínal také dialog křesťanů a marxistů. Z nich se aktivně účastnili Machovec, Gardavský či Kadlecová. Hejdánek si více ovšem cenil Kosíka, poněvadž se mu jevil marxisticky autentičtější, filosoficky hlubší. 

Z blízkých katolických přátel je na místě uvést ještě Zdeňka Bonaventuru Boušeho a Jaroslava Vrbenského. Když v roce 1997 přednášel v Ústí nad Labem, tak jsme spolu Bonaventuru Boušeho navštívili. Přál si společně vysluhovat Večeři Páně, ale my na to nebyli připraveni, tak Ladislav slíbil, že příště… Ale žádné příště už nebylo. 

Bouše se kál, že k němu nechodil v době, kdy byl Hejdánek jako mluvčí Charty trvale střežen policií. Ale Hejdánek mu oponoval, že mnohem spíše by se měl kát on, že si klidně chodil po světě v době, kdy byl Bouše vězněn.