Výjimečná postava jedné generace

Adam Černý

Předseda Syndikátu novinářů vzpomíná na svého kolegu a jednu z největších novinářských postav své generace Jiřího Hanáka.

Jeho jazyk, volba slov, stavba vět dávaly tušit, kolik toho dokázal přečíst. Foto Jindřich Nosek, WmC

Patřil ke generaci, z níž mnohé raný zážitek válečných let přivedl na levici až do komunistické strany, která se po únoru 1948 ujala moci. Patřil však k těm, co měli vlastnost, která nebyla běžná ani tehdy, ani nyní — schopnost i ochotu rozpoznat vlastní omyly a chyby a pustit se do jejich nápravy i s vědomím možného rizika.

Když v srpnu 1968 dorazily do Prahy tanky vyslané z Moskvy, čekal ho odchod z respektovaného týdeníku Reportér do dělnických povolání. Vzhledem k jeho dispozicím to nemohlo být vůbec snadné.

Jenže Jiří Hanák se dokázal hodně a dobře bavit, hodně a rád přít, nikdy však nefňukal. Míval v oblibě barevně znějící slova, čas od času cíleně volil i archaické obraty, které čtenáře nezbrzdí, jen na záblesk přimějí se zamyslet.

Býval tak upřímný, že ostatní u stolu varoval, aby před ním neříkali dobré nápady, protože na žádný, který zazní v debatě, se autorská práva nevztahují. Což bylo nepřímé přiznání, že jak rád až urputně hájil vlastní názor, tak i stál o to slyšet, co říkají druzí.

Miloval metafory, zkratky, což nutně nese riziko nepřesnosti, jako když fotbalista nekopne pokutový kop přímo. Jiří Hanák však dokázal slovy vystřihnout panenkovský oblouček, kdy brankář na míč nejenže nedosáhne, ale jen udiveně zírá, kudy se lehce snáší. Koho takový novinářský sloupek potrefil, dlouho si to pamatoval — také proto, že si to pamatovali i čtenáři.

Jeho jazyk, volba slov, stavba vět dávaly tušit, kolik toho dokázal přečíst. Nejvíce a nejlépe se to promítlo do řady příspěvků, které napsal na konci 90. let do časopisu Týden, od začátku byly koncipovány jako celek a následně vyšly knižně pod titulem Orwellovo století.

V něm se mu podařilo cosi výjimečného, nač dosáhne málokdo v profesi, kde se s povzdechem říkává, že noviny se během jediného dne napíšou, přečtou a zapomenou. Do portrétu dvacátého století vložil to nejlepší za svého talentu, umění řeči propojeného se znalostí faktů a souvislostí.

Pokud selhával, zpravidla tehdy, když se spolehl na svou jazykovou obratnost, ale už neměl tolik příležitosti a v poslední době možná i chuti vyslechnout si jiný názor. Vždy však platilo, když pokud napsal něco, s čím jste nesouhlasili, tak vás to ani tolik nenaštvalo, ale mrzelo nebo i rozesmutnilo — právě tak jako nyní, když odešel.

      Diskuse