Když nás opustil Jiří Hanák, pro naši generaci psavců nedostižný vzor, ptal jsem se sám sebe, kolik jemu podobných osobností ještě česká žurnalistika má. A nenapadla mne žádná. Jsou tací, co dobře píší, ale houby vědí. Pak jsou tací, co hodně vědí, ale číst se nedají. A nakonec existují i ti, co dost vědí, psaní jim jde, ale oči mají zaslepené a soustředí se výhradně na svoje svaté války.

V kruhu přátel jsme si Jiřího Hanáka dobírali, že nejlíp komentuje to, o čem ví kulový. Durdil se, ale pak jsme se shodli, že někdy je předností udržovat si odstup od pěny dní a jejích aktérů. Hanák se nestýkal s politiky, netelefonoval si s nimi a své sloupky tvořil na základě mixu skvělého instinktu a výborného vzdělání. Tyto veličiny zaručovaly, že jeho texty byly moudré a čtivé, i když s nimi zrovna člověk tu a tam nesouhlasil.