Když nás opustil Jiří Hanák, pro naši generaci psavců nedostižný vzor, ptal jsem se sám sebe, kolik jemu podobných osobností ještě česká žurnalistika má. A nenapadla mne žádná. Jsou tací, co dobře píší, ale houby vědí. Pak jsou tací, co hodně vědí, ale číst se nedají. A nakonec existují i ti, co dost vědí, psaní jim jde, ale oči mají zaslepené a soustředí se výhradně na svoje svaté války.

V kruhu přátel jsme si Jiřího Hanáka dobírali, že nejlíp komentuje to, o čem ví kulový. Durdil se, ale pak jsme se shodli, že někdy je předností udržovat si odstup od pěny dní a jejích aktérů. Hanák se nestýkal s politiky, netelefonoval si s nimi a své sloupky tvořil na základě mixu skvělého instinktu a výborného vzdělání. Tyto veličiny zaručovaly, že jeho texty byly moudré a čtivé, i když s nimi zrovna člověk tu a tam nesouhlasil.

Je mi sympatické, když autor píšící o změnách klimatu nebo sociální politice netají svůj vstřícný přístup k přírodě nebo lidem. I angažovaná žurnalistika má svoje místo pod sluncem, kus z ní lze nalézt i zde v Deníku Referendum. Jen nesmí být směšná, ba trapná.

Do této pasti se tu a tam chytí Respekt. Čtu jej rád a řadu jeho autorů mám v hluboké úctě. Jen se musím škodolibě usmát, když nasedne na fake news části ruských zpravodajců o agentovi s ricinem v Praze. Nebo se kousnu do rtu zlostí, když opakovaně rozjíždí kampaň proti Milanu Kunderovi, jenž se — pravda — sám učinil úžasným terčem zpřetrháním svých vazby s českým prostředím. Adorovat novou knihu Jana Nováka o Kunderovi je nevkusné. Ostatně přední literární teoretici a recenzenti už konstatovali, že takto biografie vypadat nemá. Román klidně ano, Novák píše docela čtivě, ale shazuje jej předpojatost vůči Kunderovi. Já bych se třeba s chutí pustil do životopisu Václava Klause. Protože ale vím, že bych se těžko oprošťoval od svých vyhraněných názorů, kašlu na to. A to přesto, že bych jistě dost jeho kritiků potěšil.

Jiří Hanák byl paličatý. Zvlášť když šlo o konkrétní věc. Nenechal se například přesvědčit, že americký radar v Brdech je ptákovina. Když v něčem tušil berličku na pomoc demokracii a transatlantické spolupráci, držel se toho. To ale neznamená, že by pěl chvalozpěvy na George Bushe jr. nebo Alexandra Vondru. Jeden týden vyprášit kožich a druhý složit poklonu dokázal Miroslavu Kalouskovi i Andreji Babišovi. Nerozjížděl kampaně, nepodlézal okolí.

Minulý týden se dočkali diplomů někteří čeští novináři. Poprvé se podařilo spojit předávání Novinářské ceny a Ceny Karla Havlíčka Borovského. Mezi oceněnými mne nejvíc zaujala dvě jména. Renaty Kalenské (Deník N), které může jen málokdo konkurovat ve schopnosti klást otázky, navíc často k citlivému tématu diskriminace, a Jakuba Čecha (Tiscali.cz), mladíka, jenž odhalil „továrnu na řidičáky“ v Konicích a při předávání cen upozornil pragocentristy, že regionální zpravodajství by mělo být víc než jen informace, kde spustili jaký vlek nebo kde (ne)posypali vozovku.

Prestižní Cenu Karla Havlíčka Borovského převzal Ondřej Houska z Hospodářských novin, zejména za články věnované Evropské unii. Zaslouží si ji. Vystudoval historii, takže píše s vědomím souvislostí. Zároveň umí být vtipný a poutavý. V neposlední řadě se netají tím, že evropské integraci fandí, přestože kiksy EU nezamlčuje.

Vzpomínám, že Jiří Hanák vnímal Evropu podobně. Namátkou o ohnivé filipice jednoho pravicového poslance proti tomu, aby nám z Bruselu vládnul nějaký panovník, 11. října 2003 v deníku Právo bez servítku napsal: „Vystudovanému zemědělskému inženýrovi, jehož pouhý pobyt ve Sněmovně kvalifikoval na ekonomického a zahraničně-politického odborníka, musela škola zřejmě zatajit dějiny Československa a Evropy za posledních sto let. Jinak by ho zbrzdila vědomost, jak to bylo s republikou předválečnou. Nevládl jí žádný „panovník z Bruselu“, to je pravda. Byla suverénní, obklopena suverenitami Polska, Maďarska, Rakouska a Rumunska. Se žádnou z těchto suverenit, s výjimkou rumunské, neměla Praha vztahy dobré, neřkuli přátelské. Ani to nešlo v Evropě sobeckých suverénních států. Demokrat Beneš sotva mohl najít porozumění pro autoritativní režim Pilsudského v Polsku či pro fašizující režim maďarského Horthyho. Rakousko snilo oblíbený sen o vlastní sebevraždě připojením se k Německu a o samotném Německu netřeba hovořit. Nakonec suverenita republiky neochránila svobodu svých občanů ani v roce 1938, ani o deset let později. Za klobouk s takovou suverenitou!“

Ti nejlepší z nejlepších odcházejí, ale stále se ještě najdou tací, co se jim snaží přiblížit. Nepotřebují stát na ideologických barikádách nebo rovnou vést osobní souboje. Z jejich díla je cítit mozek, srdce i pokora. Ne vůči mocným, nýbrž vůči čtenářům a poctivému řemeslu. A tak to má být.