Děkuji za text. Připojuji se s tím, že Angela Merkelová byla prudce inteligentní a přitom autenticky obyčejná. Nepletla se do věcí umění, nevynášela soudy o tom, v čem není vzdělaná, veřejné mínění nemanipulovala, ale ovlivňovala a vytvářela: někdy i proti sobě. Nebyla panička, nenechala svůj privátní prostor vytěžovat pro obecnou zábavu, nezvedala do náruče dětičky, nefotila se s domácími mazlíčky, svoji práci brala vážně. Hodně štěstí a zdraví a ať se dožije světa lepšího, než je ten současný, při síle a humoru.
Petice, kterou jsem podepsala, se týkala obrany javoru stříbrného u paláce jménem Bellevue na nábřeží Bedřicha Smetany v Praze. Javor měl být poražen, aby mohlo být znovu prokopáno čapadlo a protaženo lávkou až daleko do vody. Petice byla zřetelně formulovaná, její smysl byl jasný a úmysl odstranit javor, který je stejně starý jako celá ta honosná a v místě dominantní budova z roku 1905, se mi jevil ve shodě s autory petice hrubě nešetrný k dotčenému místu. Petice byla účinná a javor roste na nábřeží dál. Vypadá jako socha a kdykoli tudy jdu, nemůžu vždy znovu uvěřit tomu, že tenhle strom byl navržen k pokácení.
Pokud jde o ten výkřik při přijímačkách na AVU:
požadavek, aby student vykřikl či přímo zařval ze všech sil se vyskytuje u přijímacích zkoušek na různé školy už dávno. Dokonce i moje cvičitelka pilates tím zakončuje cvičení. U zkoušky se tím testuje, jak dokáže adept pustit emoce, odbourat sebekontrolu, prosadit se hlasem. V tom filmu je zrovna tahle linie vedená moc dobře: bez problémů zařve kluk, který už předtím sebevědomě o sobě řekne, že je osobnost, že nezná žádného současného umělce a že dějiny umění se doučí, až to bude potřebovat. Řevem jenom dokreslí svou povahu, a je docela zajímavé, že ta povaha je docela v rozporu s jeho zjevem, čili kdoví, co si tím přehnaným sebevědomím řeší.
Dva další jsou jiný případ. Plachá dívka a student indického původu dlouho sbírají odvahu i sílu a pak vlastně nevykřiknou, ale spíš vydají (nezávisle na sobě) až překvapivě táhlý klidný tón.
U zkoušek na uměleckou školu se vedle znalostí ( které tedy uchazeči mají bídné, ale viděli jsme jen některé) zkoumá především talent a na akademii i to, jak se adepti umění vztahují ke světu, k čemu si myslí, že umění je a kde se v umění sami vidí. To se tam přece zkoumá detailně. A my vůbec nevíme, kdo bude přijat a kdo ne. Nějaké sdělení pro komisi by bylo i to vaše, pane Poláčku, kdybyste se sebral a opustil zkušebnu, i to by pro komisi byla zpráva a vůbec by nemusela znamenat, že vás ta reakce diskvalifikuje.
Ten film není dokumentem o klauzurách nebo státnicích, ale o přijímacích zkouškách. Za nevzdělanost a egománii adeptů škola - zatím - nemůže.
Upřímně řečeno mě překvapilo, jak jsou zkoušející ve všech ateliérech ke studentům laskaví, to moje přijímačky na DAMU byly mnohem ostřejší. To byla ovšem doba, kdy například hulvátství a sexuální obtěžování Evžena Sokolovského bylo tolerováno, zatímco dnes by možná čelil oprávněné žalobě.
A ještě- ten film není publicistický, ukazuje jen část zkoušek do části oborů, jiný autor by jistě natočil něco jiného. Možná, že z těch uchazečů, kteří ve filmu vystupují, nebyl přijat žádný.
Vážený pane Profante, ohledně podepisování petic jsem jiného názoru. Petice není otevřený dopis, který by vyzýval k zamyšlení a řešení problému, není to ani volební program. V uvedených případech mi nedělá problém připojit podpis, případně volit i s vědomím kompromisu, nemusím souhlasit úplně se vším. Petice ale autoritativně vyžaduje sankční konání, v tomto případě ve třech různých ohledech. Vyžaduje výměnu kádrů, nemůžu si pomoct. A zde mě udivuje, že to lidé, kolegové umělci a kulturní pracovníci, podepisují jako celek. Nekádruji je a nepochybuji o jejich znalosti kulturního prostředí, ale oni přece podepisují tu autoritativní žádost o výměnu kádrů adresovanou ministerstvům! A to mě překvapuje a po pravdě to nechápu.
Nedalo mi to, zaplatila jsem 80 korun a podívala se znovu na film Zkouška umění, který jsem viděla když byl nový a poněkud ho zapomněla. Nechci film hodnotit jako dokument, protože o tom se v souvislosti s AVU nebavíme. Pokud jde o jeho téma, tedy o přijímací zkoušky na AVU, rozhodně neukazuje, že by se přístup pedagogů nedal brát vážně, dokonce naopak. Že uchazeči odpovídají drze, naivně, bláhově nebo neurčitě, to už patří k věku a k umělecké ambici. Kdo byl přijat se nedozvíme, což je, myslím, v pořádku.
Z klasických disciplín ve filmu chybí sochařství, jen se o něm mluví a vizuálně je zastoupeno jednak opakujícím se záběrem na Myslbekova Ukřižovaného ( další moment kontroverze na AVU, v době, kdy se natáčel film, jí ale krucifix ještě nebyl.) Myslbek, štukatérská dílna, několik sádrových hlav a anonymní roztloukání hmoty – docela hezká metafora toho, co sochařství může být, ale konkrétního o adeptech nic. Vedle průběhu zkoušek do ateliéru Malba IV a Kresba II je velký prostor věnován ateliéru Multimédia. Má to svůj důvod, je to atraktivní disciplína, na kterou se hlásí hodně uchazečů s nejrůznějšími aspiracemi. Jako problematické ve filmu vidím to, že pedagožky ateliéru jsou filmovány v situacích za zavřenými dveřmi, nevím, zda si to přály, ale fenomén útěchy, dotýkání a sexuality je zde akcentován až příliš. V tom je film poněkud nefér, vypovídá, jako by v tomto ateliéru šlo jenom o tohle. Protože médium performance má v sobě mnoho teatrality, pro mě není překvapivé, že na konci přijímaček procházejí adepti s pedagožkami Stromovkou při cvičení, které zná každý frekventant dramaťáku, není na něm nic výstředního. Stylizace Kateřiny Olivové je infantilně – popkulturní, ale Dariny Alster vůbec ne, a zrovna její příspěvky v debatě o tématech s ostatními pedagogy mi připadaly mimořádně věcné a racionální. Jako rektor AVU je v titulcích uveden Petr Vaněk. Hlas lidu v podobě sekvencí z vrátnice si filmaři mohli klidně odpustit.
Kateřina Olivová je zvláštní bytost – ale to je Petr Nikl taky.
Pane Poláčku, s kulturou země je vždy něco v nepořádku pro někoho. S naší kulturou je především v nepořádku její katastrofální podfinancovanost, nikoli účast Evy Koťátkové na Bienále v Benátkách nebo výstavní program Národní galerie ( nebo třeba repertoár Národního divadla, ale to sem teď nepleťme). Signatáři ovšem ani tak nevolají po prezentaci současného umění, jako toho svého, které je - podívejte se, prosím, na výstavní program větších českých a moravských galerií za posledních pět let - koho ze signatářů v něm nenajdete? A když se podíváte na všechny výstavy ve Veletržním paláci, uvidíme mezi nimi i jména současných umělců mladší generace. Akorát protože je neznáme, tak je neevidujeme.
Věci a poměry se prostě musí měnit a máme-li pocit, že to momentálně způsobuje stav zmatenosti, kterému nerozumíme, ještě to nemusí znamenat, že mu nerozumějí ti, kteří v něm pracují a "mají ho na svědomí".
Petici je těžké brát vážně, když se v ní vyskytují urážky, nepřesnosti a jedna vyložená zlovolná lež - oč jde si každý může najít v bezpočtu reakcí z obou stran. Film Zkouška umění pojednává o přijímačkách na AVU a je to autorský dokument, který si neklade za cíl být objektivní. Ale kdejaké umělecké paměti jsou plny historek o tom, jak se kdo dostal na uměleckou školu náhodou, nepozorností komise, jako doprovod kamaráda, kterého nakonec nepřijali a tak dál, je to taková mistrovská latina. A ten film je, po pravdě řečeno, nefér.
K tomu Brandlovi: ano, je to výstava klasika, jak to povětšinou v programu NG bývá. Ale adorovaný Jiří Fajt se taky osvědčil výstavami klasiků, vždyť je přes středověk.
Jestli se s etikou podepisování petic shoduje fakt, že v petici souhlasím jenom s něčím a něčím jiným ne nebo o tom nic nevím, tak prosím, tímto způsobem můžeme celé vydobyté petiční právo přivést zu grund.
Angie Merkelová, Danke!
Jan Šícha
Děkuji za text. Připojuji se s tím, že Angela Merkelová byla prudce inteligentní a přitom autenticky obyčejná. Nepletla se do věcí umění, nevynášela soudy o tom, v čem není vzdělaná, veřejné mínění nemanipulovala, ale ovlivňovala a vytvářela: někdy i proti sobě. Nebyla panička, nenechala svůj privátní prostor vytěžovat pro obecnou zábavu, nezvedala do náruče dětičky, nefotila se s domácími mazlíčky, svoji práci brala vážně. Hodně štěstí a zdraví a ať se dožije světa lepšího, než je ten současný, při síle a humoru.
Když nevíme, co počít, žádáme výměnu kádrů
Alena Zemančíková
Jedna odpověď a jeden komentář
Petice, kterou jsem podepsala, se týkala obrany javoru stříbrného u paláce jménem Bellevue na nábřeží Bedřicha Smetany v Praze. Javor měl být poražen, aby mohlo být znovu prokopáno čapadlo a protaženo lávkou až daleko do vody. Petice byla zřetelně formulovaná, její smysl byl jasný a úmysl odstranit javor, který je stejně starý jako celá ta honosná a v místě dominantní budova z roku 1905, se mi jevil ve shodě s autory petice hrubě nešetrný k dotčenému místu. Petice byla účinná a javor roste na nábřeží dál. Vypadá jako socha a kdykoli tudy jdu, nemůžu vždy znovu uvěřit tomu, že tenhle strom byl navržen k pokácení.
Pokud jde o ten výkřik při přijímačkách na AVU:
požadavek, aby student vykřikl či přímo zařval ze všech sil se vyskytuje u přijímacích zkoušek na různé školy už dávno. Dokonce i moje cvičitelka pilates tím zakončuje cvičení. U zkoušky se tím testuje, jak dokáže adept pustit emoce, odbourat sebekontrolu, prosadit se hlasem. V tom filmu je zrovna tahle linie vedená moc dobře: bez problémů zařve kluk, který už předtím sebevědomě o sobě řekne, že je osobnost, že nezná žádného současného umělce a že dějiny umění se doučí, až to bude potřebovat. Řevem jenom dokreslí svou povahu, a je docela zajímavé, že ta povaha je docela v rozporu s jeho zjevem, čili kdoví, co si tím přehnaným sebevědomím řeší.
Dva další jsou jiný případ. Plachá dívka a student indického původu dlouho sbírají odvahu i sílu a pak vlastně nevykřiknou, ale spíš vydají (nezávisle na sobě) až překvapivě táhlý klidný tón.
U zkoušek na uměleckou školu se vedle znalostí ( které tedy uchazeči mají bídné, ale viděli jsme jen některé) zkoumá především talent a na akademii i to, jak se adepti umění vztahují ke světu, k čemu si myslí, že umění je a kde se v umění sami vidí. To se tam přece zkoumá detailně. A my vůbec nevíme, kdo bude přijat a kdo ne. Nějaké sdělení pro komisi by bylo i to vaše, pane Poláčku, kdybyste se sebral a opustil zkušebnu, i to by pro komisi byla zpráva a vůbec by nemusela znamenat, že vás ta reakce diskvalifikuje.
Ten film není dokumentem o klauzurách nebo státnicích, ale o přijímacích zkouškách. Za nevzdělanost a egománii adeptů škola - zatím - nemůže.
Upřímně řečeno mě překvapilo, jak jsou zkoušející ve všech ateliérech ke studentům laskaví, to moje přijímačky na DAMU byly mnohem ostřejší. To byla ovšem doba, kdy například hulvátství a sexuální obtěžování Evžena Sokolovského bylo tolerováno, zatímco dnes by možná čelil oprávněné žalobě.
A ještě- ten film není publicistický, ukazuje jen část zkoušek do části oborů, jiný autor by jistě natočil něco jiného. Možná, že z těch uchazečů, kteří ve filmu vystupují, nebyl přijat žádný.
Vážený pane Profante, ohledně podepisování petic jsem jiného názoru. Petice není otevřený dopis, který by vyzýval k zamyšlení a řešení problému, není to ani volební program. V uvedených případech mi nedělá problém připojit podpis, případně volit i s vědomím kompromisu, nemusím souhlasit úplně se vším. Petice ale autoritativně vyžaduje sankční konání, v tomto případě ve třech různých ohledech. Vyžaduje výměnu kádrů, nemůžu si pomoct. A zde mě udivuje, že to lidé, kolegové umělci a kulturní pracovníci, podepisují jako celek. Nekádruji je a nepochybuji o jejich znalosti kulturního prostředí, ale oni přece podepisují tu autoritativní žádost o výměnu kádrů adresovanou ministerstvům! A to mě překvapuje a po pravdě to nechápu.
Nedalo mi to, zaplatila jsem 80 korun a podívala se znovu na film Zkouška umění, který jsem viděla když byl nový a poněkud ho zapomněla. Nechci film hodnotit jako dokument, protože o tom se v souvislosti s AVU nebavíme. Pokud jde o jeho téma, tedy o přijímací zkoušky na AVU, rozhodně neukazuje, že by se přístup pedagogů nedal brát vážně, dokonce naopak. Že uchazeči odpovídají drze, naivně, bláhově nebo neurčitě, to už patří k věku a k umělecké ambici. Kdo byl přijat se nedozvíme, což je, myslím, v pořádku.
Z klasických disciplín ve filmu chybí sochařství, jen se o něm mluví a vizuálně je zastoupeno jednak opakujícím se záběrem na Myslbekova Ukřižovaného ( další moment kontroverze na AVU, v době, kdy se natáčel film, jí ale krucifix ještě nebyl.) Myslbek, štukatérská dílna, několik sádrových hlav a anonymní roztloukání hmoty – docela hezká metafora toho, co sochařství může být, ale konkrétního o adeptech nic. Vedle průběhu zkoušek do ateliéru Malba IV a Kresba II je velký prostor věnován ateliéru Multimédia. Má to svůj důvod, je to atraktivní disciplína, na kterou se hlásí hodně uchazečů s nejrůznějšími aspiracemi. Jako problematické ve filmu vidím to, že pedagožky ateliéru jsou filmovány v situacích za zavřenými dveřmi, nevím, zda si to přály, ale fenomén útěchy, dotýkání a sexuality je zde akcentován až příliš. V tom je film poněkud nefér, vypovídá, jako by v tomto ateliéru šlo jenom o tohle. Protože médium performance má v sobě mnoho teatrality, pro mě není překvapivé, že na konci přijímaček procházejí adepti s pedagožkami Stromovkou při cvičení, které zná každý frekventant dramaťáku, není na něm nic výstředního. Stylizace Kateřiny Olivové je infantilně – popkulturní, ale Dariny Alster vůbec ne, a zrovna její příspěvky v debatě o tématech s ostatními pedagogy mi připadaly mimořádně věcné a racionální. Jako rektor AVU je v titulcích uveden Petr Vaněk. Hlas lidu v podobě sekvencí z vrátnice si filmaři mohli klidně odpustit.
Kateřina Olivová je zvláštní bytost – ale to je Petr Nikl taky.
Pane Poláčku, s kulturou země je vždy něco v nepořádku pro někoho. S naší kulturou je především v nepořádku její katastrofální podfinancovanost, nikoli účast Evy Koťátkové na Bienále v Benátkách nebo výstavní program Národní galerie ( nebo třeba repertoár Národního divadla, ale to sem teď nepleťme). Signatáři ovšem ani tak nevolají po prezentaci současného umění, jako toho svého, které je - podívejte se, prosím, na výstavní program větších českých a moravských galerií za posledních pět let - koho ze signatářů v něm nenajdete? A když se podíváte na všechny výstavy ve Veletržním paláci, uvidíme mezi nimi i jména současných umělců mladší generace. Akorát protože je neznáme, tak je neevidujeme.
Věci a poměry se prostě musí měnit a máme-li pocit, že to momentálně způsobuje stav zmatenosti, kterému nerozumíme, ještě to nemusí znamenat, že mu nerozumějí ti, kteří v něm pracují a "mají ho na svědomí".
Petici je těžké brát vážně, když se v ní vyskytují urážky, nepřesnosti a jedna vyložená zlovolná lež - oč jde si každý může najít v bezpočtu reakcí z obou stran. Film Zkouška umění pojednává o přijímačkách na AVU a je to autorský dokument, který si neklade za cíl být objektivní. Ale kdejaké umělecké paměti jsou plny historek o tom, jak se kdo dostal na uměleckou školu náhodou, nepozorností komise, jako doprovod kamaráda, kterého nakonec nepřijali a tak dál, je to taková mistrovská latina. A ten film je, po pravdě řečeno, nefér.
K tomu Brandlovi: ano, je to výstava klasika, jak to povětšinou v programu NG bývá. Ale adorovaný Jiří Fajt se taky osvědčil výstavami klasiků, vždyť je přes středověk.
Jestli se s etikou podepisování petic shoduje fakt, že v petici souhlasím jenom s něčím a něčím jiným ne nebo o tom nic nevím, tak prosím, tímto způsobem můžeme celé vydobyté petiční právo přivést zu grund.