71 590/350 000 Kč Podpořte redakci Deníku Referendum na cestě k finanční stabilitě ♥︎ Daruji
×

Profil čtenáře:
Alena Zemančíková

AZ
Profese: redaktorka Č.rozhlasu
E-mail: alena.zemancikova@rozhlas.cz

Děkuju za krásný článek. U nás v Hroznatově u Chebu byli bobři mezi prvními, kteří překročili "železnou oponu" - rozšířili se podél hraničního potoka Mohelná - Mügelbach zanedlouho poté, co pod můstkem pod signálkou byla odstraněna mříž, přehrazující potok ( asi měla bránit ilegálnímu přechodu hranic vodou). V těchto dnech jsem se byla podívat k jejich říši ( to není žádná metafora) a viděla ( jako autor článku), že několik let budovaná hráz prorostla zelenými haluzemi. Nad ní se rozlévá laguna, vyplňující postupně celé dříve travnaté údolíčko. V mělkých partiích při břehu laguny se rozmohly divoké kosatce, když kvetou, vypadá to místo jako nějaký vodní park saského krále Augusta Velikého.

Rozlitá voda v těchto místech naštěstí nikomu nevadí, nikdy se tam nehospodařilo, louky podél potoka, ležící na bavorské straně, jsou až dál. a níže po proudu je daňčí obora.

Bobři během let posunuli svá působiště a bydliště až k soutoku potoka s řekou Odravou, jejich moc končí v místech, kde se řeka vlévá do přehrady Jesenice. Procházka podél potoka, zejména na jaře, když ještě břehy nejsou do výšky zarostlé kopřivami, je doslovnou ilustrací toho, co se píše v článku, bobři navíc mají z vody do vody legrační skluzavky - území zkrátka opravdu vypadá jako říše rozumné a činorodé bytosti, kterou, kdybychom si dovolili ji antropomorfizovat, bychom mohli podezírat i z radostné hravosti a jistého smyslu pro zábavu..

Dokonce mám dobré zprávy o jedné chebské škole( možná je jich víc), na níž děti měly za úkol bobří území navštívit a prozkoumat, případně vyfotit.

Jediné, co člověka mrzí, je fakt, že bobra za bílého dne vidět v podstatě nelze - což je až podivné vzhledem k množství práce, kterou bobři na břehu vykonávají.

Promiňte, pane Kolaříku, ale četl jste ten rozhovor? Ilona Švihlíková je v něm velmi umírněná, dává najevo značné pochopení pro situaci ekonomiky státu po koronavirové krizi, do nikoho se nenaváží a rozhodně nehraje na strunu společenského konfliktu. Protože víme, že v jiných případech kontroverzně vystupuje, svědčí rozhovor o tom, že "takové, která nám tu chyběla" jde o to, aby se země dostala z ekonomických problémů pokud možno s co nejmenšími propady. A vyhnula se společenskému rozvratu.

Mě tedy rozhovor příjemně překvapil v tomto smyslu.

Ráda bych tady připomněla, že novinářem, který se může s Jiřím Hanákem měřit kompetencí i čtivostí je Jaroslav Veis. Na rozdíl od Hanáka nepíše o tom, o čem nic neví ( nebo ví jen málo a intuitivně), a také tolik nepoučuje, což způsobuje menší popularitu, kterou vyvolává takové to "určování toho, co si má čtenář myslet". Jeho texty jsou proto jaksi náročnější, vždy kritické a nepochlebující.

Jaroslav Veis je - podobně jako Jiří Hanák, i když ten absolvoval docela dlouhou osobní éru v Právu- spojen s Lidovými novinami od samého jejich obnoveného počátku. Proto se příliš nedivím, že do nich stále píše, i když je mi to trochu líto: kdysi, v počátcích Deníku Referendum, psával sloupky i sem.

Vážený pane Kolaříku, díky za připomenutí Heleny Vondráčkové, v jejím případě je to až choroba - ale ona není politická osoba ani se s politickým představitelem nesoudí. Sudičství je osobnostní rys ( jak je ukázáno právě na případu onoho Herkomana), třeba Marta Kubišová se s Vondráčkovou nesoudila, byť jí byla poškozena.

To, že o něčí cti má rozhodnout soud, považuju za pochybné. Sporem o Peroutkův výrok se nedocílilo ničeho - ale k tomu je článek.

Jsem ráda, že mi nenadáváte explicitně, ale nemusel byste ani takto "rafinovaně" skrytě.

Milí pánové technici,
rozhodně nechci fňukat nad dneškem, a už vůbec ne v kraji kolem Bíliny, kde to _ a to taky píšu - vypadalo mnohem hůř. Člověk zřetelně vidí, že příroda si pomůže, je dokonce zajímavé to pozorovat a vím i o případu, kdy kdosi v Německu koupil pozemek s vytěženým dolem, aby zabránil jeho rekultivaci, protože těžbou vznikla situace podobná pozdní době ledové ( za přesnost neručím), kde je možné v jakýchsi "laboratorních" podmínkách pozorovat dávné přírodní děje.
Větší obavu než o přírodu mám vlastně o kulturu - tahle krajina byla krajinou Goethovou, mnohokrát tu byl a docela podrobně ji zaznamenal i v deníku i v různých svých dílech. Je to skutečně jedinečný kus země a byl příjemný k životu. To všechno zrovna v Severních Čechách naprosto skončilo, úplně se ztratila paměť a pokud se na něčem dnes buduje krajinný rozvoj, je to spíš na příležitostech ke sportu. Jednou z velkých kulturních katastrof je likvidace dvojjazyčnosti, na níž se podílely oba národy. K něčemu takovému třeba ve dvojjazyčném a také průmyslovém Sársku nebo Alsasku přece jenom nedošlo. A hrozná militarizace toho kraje - vždyť opravud všude byla kasárna.
Kulturní úpadek jde ruku v ruce s úpadkem sociálním, s nímž zrovna v Severních Čechách společnost od té doby zápolí - a toho boje zneužívají ( jak je to vlastně možné?) bizarní figury pravicové politiky jako je teplický primátor a senátor Kubera nebo rasističtí populisté jako chomutovská primátorka Řápková.
letos se dožívá 80 let Vladímír Páral, který to ve svých nejlepších knihách docela krutě vylíčil - ale nemá následovníka ( a sám jako spisovatel vyhlasl), dnešní severočeští autoři bloudí po německých hřbitovech a současnost nedovedou vystihnout, ani se o to nepokoušejí. Ostatně i já mám problém s tím, jak to všechno, co tam bobtná a doutná, pojmenovat, těcho pár řádek píšu už hodinu.
Když o celé věci přemýšlím, vychází mi z toho vždycky znovu , že neurvalý zásah do přírodních poměrů s sebou nese i zásah do poměrů společenských a je pak hrozně těžké chtít od takto poničené společnosti, aby našla smysl a pozitivní vizi budoucnosti. Což Páral, upřímně řečeno, předpověděl. Příroda se vzpamatuje mnohem dříve než společnost, která ke svému životu nepotřebuje jenom jídlo a teplo a tyhle základní potřeby, ale také nějaké duchovní hodnoty. O ty to máme těžší.