Když nevíme, co počít, žádáme výměnu kádrů
Alena ZemančíkováPolemiku autorky s textem Jana Šíchy, jenž hájí argumenty petice o situaci na AVU a v Národní galerii, zveřejňujeme jako komentář.
Kdyby Jan Šícha nenapsal své vyznání lásky k výtvarnému umění v jeho klasických podobách závěsných obrazů, které ovšem končí přiznáním, že podepsal petici aneb Vyjádření umělců a kulturní veřejnosti k neúnosným poměrům omezování svobody uměleckého projevu a svobody slova, spojené s cílenou likvidací jedinečnosti a kreativity pod hlavičkou aktivistických tendenčních ideologií na Akademii výtvarných umění v Praze (AVU), v Národní galerii (NG) a v rámci udílení Ceny Jindřicha Chalupeckého (CJCH), nevyjadřovala bych se k té věci, bylo napsáno už dost. Ale nemohu připustit, aby v DR vyšel jenom text od autora, který s peticí souhlasí, protože si myslím, že při vší diverzitě názorů na umění s ní prostě souhlasit nelze.
Především její text je nesmyslně dlouhý, plete páté přes deváté, směšuje problematiku tří rozdílných institucí — přičemž Cena Jindřicha Chalupeckého je spíše institut. Je to spíš otevřený dopis, na petici je text moc dlouhý, příliš osobní, málo přehledný.
Kromě toho se petice obrací ke státním orgánům, které jí z definice nemohou vyhovět, protože pozice rektorů vysokých škol stejně jako národních příspěvkových organizací podléhají zákonným normám, které nemůže ministr kultury ani školství jen tak porušit. Z mrzkých důvodů se o to pokusil dočasný ministr za ČSSD Antonín Staněk a sklidil nejen odpor, ale i ostudu a koneckonců není divu, že jsme jeho jméno mohli najít na kandidátce Motoristů a Přísahy v nedávných volbách do Evropského parlamentu. Osobní zášti, závisti a jiné, jak už řečeno, mrzké důvody se obvykle neztratí.
Tím víc je s podivem, že se pod peticí objevují jména lidí, jejichž život v umění se zdá být záští, závistí a jiných mrzkých důvodů prost. Z umělců, kteří jsou pod peticí podepsáni na prvních místech, mi David Černý nestojí za řeč. Jeho vztah ke společnosti se projevuje arogantně, pro mě se definitivně odhalil nejméně před patnácti lety, kdy se v nějakém televizním pořadu rozvaloval tak, že kameře nastavoval nikoli tvář, ale rozkrok. Tak co bychom od něj chtěli.
Milan Knížák dělá to, co dělal vždycky, takové dopisy různým institucím rozesílá neustále. Současně působí osobám v čele institucí to, co sám kdysi musel snášet. I proti němu jako rektoru AVU se demonstrovalo — a on se na tu protiknížákovskou demonstraci osobně dostavil. I on byl kritizován za své vedení Národní galerie. I on nastoupil v roce 1989 bez kvalifikace a odborných zkušeností. K ženám, pokud mu nevyhovuje jejich osobní styl, se vždycky choval urážlivě, což jsme mohli vidět už dávno v přímém přenosu v televizi s Věrou Chytilovou. Jeho osobní vztah k Jindřichu Chalupeckému je známý. Knížák je věrný sám sobě, ať už ho máme rádi nebo ne.
Michael Rittstein má v té věci zřejmě nějaký osobní a rodinný háček, i tak se ale divím, že zrovna on se při jeho smyslu pro humor a nadhled — odkazuji na všechny s ním vedené a volně přístupné rozhovory — k takové věci připojí.
Ale proč Jan Svěrák? A jak může něco takového podepsat třeba Petr Nikl nebo Alice Nellis? Jáchym Topol? Co o tom ví Eliška Balzerová? A co štve Jindřicha Štreita? Ta petice přece požaduje tolik věcí najednou, že jí ani vyhovět nelze.
Dávat dohromady problematické fungování AVU s problematickým vedením Národní galerie má asi tolik smyslu, jako kdyby kritikové fungování DAMU totéž vztáhli na chod Národního divadla. A zapletli do toho pro jistotu i Cenu Thálie a Cenu kritiků, dříve Cenu Alfréda Radoka. Je to úplně nepředstavitelné.
Za všechno může ředitelka
Všeobecně se říká, že Národní galerie nepracuje tak, jak od ní veřejnost očekává. A že za to může její ředitelka. Ale když na Facebooku René Levínský poukáže na superúspěšnou výstavu Petra Brandla, dostane se mu odpovědi, že to není ředitelčina zásluha, protože taková výstava se připravuje léta dopředu.
To jistě, ale výsledná podoba a synergický efekt s inscenací souboru Geisslers Hofcomoedianten Tři ženy a zamilovaný lovec už zásluhou ředitelčina týmu je. A navíc — až bude v Národní galerii nějaká skvělá výstava za tři roky, bude to už konečně zásluha Alicije Knastové, která tou dobou už pravděpodobně ředitelkou nebude?
Co vlastně dělá ředitelka Národní galerie tak špatně? Já mám instituci, kterou řídí, nejvíc za zlé příliš vysoké vstupné, které znemožňuje návštěvu rodinám, ale to jí petenti nevyčítají. Jinak opravdu nevím, jaké lepší výstavy, než byl Mánes a Brandl a teď ve Valdštejnské jízdárně Od Michelangela po Callota: Umění grafiky manýrismu, se konaly za předchozích ředitelů.
I vůči chloubě ředitele Fajta by se dala vznést námitka, že výstava ke Karlu IV. se připravovala už před jeho nástupem do funkce. Z dalších výstav mu budiž připsána zásluha za Giacomettiho ve spolupráci s Fondation Giacometti, kurátorkou byla Lenka Pastyříková. Ostatní je srovnatelné s tím, co se v Národní galerii konalo předtím i potom.
Zavírat oči před kolonialismem
Trapná jedovatost na adresu Evy Koťátkové, která reprezentuje české umění na benátském Bienále 2024 svou interaktivní instalací Srdce žirafy v zajetí je o 12 kg lehčí, je prostě urážka, za kterou by se podepsaní měli stydět. Podle petice byla žirafa z Afriky do ČSSR převezena v roce, kdy byla popravena Milada Horáková, a její signatáři předhazují Evě Koťátkové i ředitelce Národní galerie cynismus vůči komunistickému teroru — vážně.
Žirafa byla do Československa přivezena z Afriky v roce 1954, Milada Horáková popravena v roce 1950. Ale i kdybychom to zahrnuli do širšího vymezení padesátých let, stalo se tehdy mnoho různých věcí.
Politické procesy byly asi tím nejhorším, proto ale ještě není rouháním poukazovat na to, že tehdejší společnost v zájmu veřejných institucí, jako je například ZOO, zacházela se zvířaty jako s věcmi, jako s nějakým suvenýrem z primitivních částí světa — a to už s kolonialismem něco společného má i v zemi, která kolonie neměla. Eva Koťátková se svými tématy zachází promyšleně, instalaci se věnuje po celou dobu jejího trvání, získává publikum svou péčí a laskavostí. Že by Cyril Höschl podepsal petici právě proto?
Když František Skála — mimochodem taky mně nepochopitelný signatář — vystavil v Benátkách roku 1993 svůj cestovní deník a drobné artefakty z pěší cesty přes Alpy, mohl být zrovna tak zesměšněn: závěsný obraz to nebyl.
Umění, drogy, šílenství?
Tolerance ke drogám, na kterou signatáři upozorňují, je ve společnosti obecně příliš velká, kokain ostatně šňupe kdekdo, včetně vrcholných politiků a političek. Studenti AVU jsou dospělí a vědí, že je drogy můžou zničit, stejně jako vědí, že jim mohou způsobit stavy změněného vědomí a zvláštní tvůrčí impulzy.
Rozhodnutí je na nich. Ani povinné testy při vstupu do školy by nepomohly. S problematikou drog na AVU nemůže ministr kultury ani školství udělat nic.
K perfidní poznámce o porušeném duševním zdraví jedné z pedagožek AVU a performerky Kateřiny Olivové je snad zbytečné dodávat, že šílenství stává v pozadí lecjakého uměleckého výkonu. Ostatně na velké výstavě Michaela Rittsteina v Jízdárně Pražského hradu jsem kdysi odposlechla, jak si o obrazech povídají dvě přítelkyně. Jedna říkala, že ten malíř musí být blázen a má nějaký sexuální problém, který by měl řešit s psychiatrem. Uráželo ji zobrazení ženských těl.
Divím se představitelkám a představitelům dotčených institucí, že reagují tak smířlivě: autoři petice se vyjadřují urážlivě a udavačsky a zasloužili by si ostřejší odpověď. Zoufalými bych jejich reakce nenazvala. Kdy naposledy zazněl umělecký hlas takhle neurvale jako z petice? A jakým tónem zněla odpověď? Škoda vzpomínat.
Naše galerie neselhávají. Nedostatek peněz není jejich vina
Je to stejně bouře ve sklenici vody. AVU je jen jednou z vysokých uměleckých škol a i další mají srovnatelnou prestiž. Na výstavu závěsných obrazů si můžeme zajít nejen do DOXu, Kunsthalle či Muzea Kampa, ale v Praze zejména do Galerie hlavního města Prahy, kde je dokonce nižší vstupné než v Národní galerii a skvělý výstavní program. Dobré galerie jsou i v krajských městech, ale to je snad zbytečné připomínat.
Nevím — kromě problematiky samotné pražské Národní galerie —, jak přišel Jan Šícha na to, že instituce financované z veřejných peněz v prezentaci výtvarného umění selhávají. Že na výstavy velkého světového umění nemáme peníze, ví snad každý, kdo se o kulturu trochu zajímá. Stav stálých sbírek souvisí přece i s dějinami země — v době, kdy Praha byla hlavním městem monarchie, vznikly i významné sbírky, v době, kdy byla provinčním městem vnitřní kolonie, vznikaly ty sbírky ve Vídni.
Naštěstí, jak píše Jan Šícha, do Vídně, Drážďan nebo Berlína není nijak daleko. Ba ani do Londýna, Paříže nebo Amsterodamu, ale nač vyjmenovávat všechny evropské — koloniální — metropole? A proč pořád to slovo koloniální? Protože signatáři petice se podepisují pod tvrzení, že nás se koloniální problematika přece netýká.
Česká kultura a její národní instituce, financované přímo ze státního rozpočtu, se potýkají s problémy, které souvisejí s jejich samotným statusem, financováním, definicí poslání a nároky publika. Do diskuse o nápravě stavu, který je obecně považován za nevyhovující, neustále „hází vidle“ zdánlivě důležitější události, zejména pak volby, a trestuhodné zacházení politických stran s českou kulturou vůbec.
Petice, plná zmatených výkřiků, insinuací a nepravd ovšem takovou diskusi nepožaduje, té jde jen o výměnu kádrů. Vážně nechápu, jak může někdo, komu o kulturu opravdu jde, takový text podepsat.
V jednom rozhovoru Michael Rittstein říká: „Už jako kluk jsem rozkládal autoritu pedagogů, vždycky jsem byl ironický, kritický a v opozici. Uslyšel jsem třeba smrtelně vážnou věc a okamžitě si představil její humornou verzi. A to se se mnou táhne dodnes.“ Škoda, že si nepředstavil humornou verzi textu, který na jednom z prvních míst podepsal.
Z místa svého pobytu v zahraničí se jen velmi obtížně mohu kompetentně vyjadřovat k aktuálnímu stavu české kultury; nicméně i tak bych k dané kauze chtěl připojit několik věcných poznámek.
Za prvé: Aleně Zemančíkové se jak text protestní petice, tak i výčet jejích signatářů zdá být příliš heterogenní. Může se to tak jevit; nicméně základní poučka filozofického myšlení říká, že za - zdánlivou - mnohostí je vždy nutno hledat to, co je společné. A můj osobní pocit z oné petice je takový, že se zde spojily hlasy těch, kteří jsou toho názoru že se současnou českou kulturou zcela zásadně není něco v pořádku. Že neplní tu společenskou úlohu, kterou by plnit měla. Totiž především úlohu aktivního činitele pro neustálé kultivování národního ducha. Pokud základním motivem signatářů petice byl právě tento moment, pak se nelze podivovat (respektive nelze jim to vytýkat jakožto chybu), že pranýřují nešvary ve vícero - bezprostředně navzájem nesouvisejících - kulturních institucích či institutech. To jsou pak pouze jednotlivé případy a příklady, na kterých je dokumentován celkový stav či trend.
Tolik tedy obecně. Nyní k několika konkrétním bodům. Národní galerie: nemohu se nijak vyjadřovat k působení její současné ředitelky, nemám bohužel možnost toto kulturní zařízení osobně navštěvovat. Ovšem jestliže A. Zemančíková argumentuje zdařilou výstavou s P. Brandlem a dalšími, pak je nutno podotknout, že to jsou klasičtí autoři, tady je sotva možno dopustit se nějaké zásadní chyby, zde stačí sáhnout po osvědčeném. Domnívám se, že autorům petice se jednalo daleko spíše o stav umění současného, aktuálního.
AVU: zde se mohu přece jen do určité míry vyjádřit k některým konkrétním momentům které uvádí petice, a to na základě filmu "Zkouška dospělosti", který je v ní výslovně zmíněn, a který jsem viděl. V dané záležitosti proto mohu vyjádřit svůj názor: podle mého náhledu nejenom jedna určitá profesorka, a ne pouze jedna konkrétní scéna vzbuzují krajní pochybnosti, nýbrž celá katedra "Nových médií" ve mně skutečně vzbuzovala pocit že se jedná o jakýsi víceméně soukromý spolek, jehož členové si - ovšem za státní peníze - pseudouměleckým exhibováním kompenzují svá psychická pnutí a hnutí. V každém případě ono procesí "nevidomých" ve Stromovce - tady je těžké rozhodovat jestli bylo více směšné anebo trapné.
Ale vůbec celkový obraz poměrů v AVU který byl podán ve zmíněném filmu: samozřejmě byl zde podán jenom určitý výřez, jenom určitý úhel pohledu na její interní procesy; nicméně z toho co zde bylo vidět musím konstatovat, že jenom u několika málo profesorů (a profesorek) jsem měl pocit že věc umění berou skutečně odpovědně a s citem pro věc.
Ačkoli tedy - opakuji ještě jednou - nejsem kompetentní hodnotit celkový stav současného českého umění, na základě určitých indicií jsem v každém případě toho názoru, že by tato kritická petice měla být brána vážně. Těch několik zmíněných kverulantů z povolání mezi jejími signatáři by zde nemělo být rozhodujícím důvodem pro její paušální zavržení.
Pane Poláčku, s kulturou země je vždy něco v nepořádku pro někoho. S naší kulturou je především v nepořádku její katastrofální podfinancovanost, nikoli účast Evy Koťátkové na Bienále v Benátkách nebo výstavní program Národní galerie ( nebo třeba repertoár Národního divadla, ale to sem teď nepleťme). Signatáři ovšem ani tak nevolají po prezentaci současného umění, jako toho svého, které je - podívejte se, prosím, na výstavní program větších českých a moravských galerií za posledních pět let - koho ze signatářů v něm nenajdete? A když se podíváte na všechny výstavy ve Veletržním paláci, uvidíme mezi nimi i jména současných umělců mladší generace. Akorát protože je neznáme, tak je neevidujeme.
Věci a poměry se prostě musí měnit a máme-li pocit, že to momentálně způsobuje stav zmatenosti, kterému nerozumíme, ještě to nemusí znamenat, že mu nerozumějí ti, kteří v něm pracují a "mají ho na svědomí".
Petici je těžké brát vážně, když se v ní vyskytují urážky, nepřesnosti a jedna vyložená zlovolná lež - oč jde si každý může najít v bezpočtu reakcí z obou stran. Film Zkouška umění pojednává o přijímačkách na AVU a je to autorský dokument, který si neklade za cíl být objektivní. Ale kdejaké umělecké paměti jsou plny historek o tom, jak se kdo dostal na uměleckou školu náhodou, nepozorností komise, jako doprovod kamaráda, kterého nakonec nepřijali a tak dál, je to taková mistrovská latina. A ten film je, po pravdě řečeno, nefér.
K tomu Brandlovi: ano, je to výstava klasika, jak to povětšinou v programu NG bývá. Ale adorovaný Jiří Fajt se taky osvědčil výstavami klasiků, vždyť je přes středověk.
Jestli se s etikou podepisování petic shoduje fakt, že v petici souhlasím jenom s něčím a něčím jiným ne nebo o tom nic nevím, tak prosím, tímto způsobem můžeme celé vydobyté petiční právo přivést zu grund.
Petic, ve kterých bych mohl souhlasit úplně se vším, jsem příliš neviděl. A to včetně těch, na jejichž redakci jsem se aktivně podílel. Pokud není petice napsána malou, zcela sektářskou skupinou a pokud má oslovit veřejnost, pak je to vždy záležitost kompromisu (nejde nikdy o autorské dílo, kde si má člověk stát za každou čárkou). Podpis proto vždy vyjadřuje jednak obecný souhlas s postoji podpisující skupiny, jednak uváženou ochotu a způsobilost stát i za těmi větami petice, které beru jako právě jen ještě přijatelný kompromis.
Například ve Vašem článku odmítanou petici bych nemohl podepsat třeba kvůli větám o Kateřině Olivové, přestože mi následující pasáž o stádní idiocii odstranění odlitků antických soch a Myslbekova Krucifixu mluví z duše.
Souhlasím s Vámi, že "Vyjádření a výzva umělců a kulturní veřejnosti k AVU, CJCH a NG" je poněkud zmatený text,plný nepřesnosti, faktických omylů a zbytečně ad personam. Ke škodě věci.
Ale tím Vaše kádrování signatářů bohužel hřeší taky -- já sice nevím, co ví o výtvarném umění a poměrech na dotčených institucích Eliška Balzarová, ale to se mám přepokládat, že stav galerie smí kritizovat jen výtvarný umělec nebo kritik se štemplem? -- ačkoliv je paní Balcarová možná mnohem vnímavější a zasvěcenější divák než většina z nich (říkám to nerad, ale z občasné četby příslušných časopisů musím říct, že kritiků, u kterých by bylo těžké být horší než oni, není zase tak málo).
Nedalo mi to, zaplatila jsem 80 korun a podívala se znovu na film Zkouška umění, který jsem viděla když byl nový a poněkud ho zapomněla. Nechci film hodnotit jako dokument, protože o tom se v souvislosti s AVU nebavíme. Pokud jde o jeho téma, tedy o přijímací zkoušky na AVU, rozhodně neukazuje, že by se přístup pedagogů nedal brát vážně, dokonce naopak. Že uchazeči odpovídají drze, naivně, bláhově nebo neurčitě, to už patří k věku a k umělecké ambici. Kdo byl přijat se nedozvíme, což je, myslím, v pořádku.
Z klasických disciplín ve filmu chybí sochařství, jen se o něm mluví a vizuálně je zastoupeno jednak opakujícím se záběrem na Myslbekova Ukřižovaného ( další moment kontroverze na AVU, v době, kdy se natáčel film, jí ale krucifix ještě nebyl.) Myslbek, štukatérská dílna, několik sádrových hlav a anonymní roztloukání hmoty – docela hezká metafora toho, co sochařství může být, ale konkrétního o adeptech nic. Vedle průběhu zkoušek do ateliéru Malba IV a Kresba II je velký prostor věnován ateliéru Multimédia. Má to svůj důvod, je to atraktivní disciplína, na kterou se hlásí hodně uchazečů s nejrůznějšími aspiracemi. Jako problematické ve filmu vidím to, že pedagožky ateliéru jsou filmovány v situacích za zavřenými dveřmi, nevím, zda si to přály, ale fenomén útěchy, dotýkání a sexuality je zde akcentován až příliš. V tom je film poněkud nefér, vypovídá, jako by v tomto ateliéru šlo jenom o tohle. Protože médium performance má v sobě mnoho teatrality, pro mě není překvapivé, že na konci přijímaček procházejí adepti s pedagožkami Stromovkou při cvičení, které zná každý frekventant dramaťáku, není na něm nic výstředního. Stylizace Kateřiny Olivové je infantilně – popkulturní, ale Dariny Alster vůbec ne, a zrovna její příspěvky v debatě o tématech s ostatními pedagogy mi připadaly mimořádně věcné a racionální. Jako rektor AVU je v titulcích uveden Petr Vaněk. Hlas lidu v podobě sekvencí z vrátnice si filmaři mohli klidně odpustit.
Kateřina Olivová je zvláštní bytost – ale to je Petr Nikl taky.
Úplně všichni jsme, paní Zemančíková, zvláštní.
Ten, kdo usiluje hlavně o to, aby byl zvláštní, bývá ale zpravidla tuctovým idiotem.
Vážený pane Profante, ohledně podepisování petic jsem jiného názoru. Petice není otevřený dopis, který by vyzýval k zamyšlení a řešení problému, není to ani volební program. V uvedených případech mi nedělá problém připojit podpis, případně volit i s vědomím kompromisu, nemusím souhlasit úplně se vším. Petice ale autoritativně vyžaduje sankční konání, v tomto případě ve třech různých ohledech. Vyžaduje výměnu kádrů, nemůžu si pomoct. A zde mě udivuje, že to lidé, kolegové umělci a kulturní pracovníci, podepisují jako celek. Nekádruji je a nepochybuji o jejich znalosti kulturního prostředí, ale oni přece podepisují tu autoritativní žádost o výměnu kádrů adresovanou ministerstvům! A to mě překvapuje a po pravdě to nechápu.
Paní Zemančíková, nemohu si pomoci ale ve způsobu Vaší argumentace nalézám určitý rozpor. Na jednu stranu naznačujete, že signatářům petice se ve skutečnosti jedná o to aby byla prezentována jejich vlastní díla (čili jim podsouváte ryze soukromé zájmy místo zájmu o veřejnou kulturu); ale na straně druhé sama uvádíte že jejich díla jsou v galeriích zcela běžně veřejnosti zpřístupňována. Navíc - mezi signatáři je celá řada příslušníků umělecké branže, kteří nejsou výtvarníky - a ti tedy ze samotné podstaty věci nemohou nijakým způsobem naléhat na vystavování jejich vlastních děl.
Co se filmu "Zkouška umění" týče, vytýkáte mu neobjektivitu, a poukazujete na to že se jedná o "autorský film". Zde musím vyjádřit určité podivení: v principu je každý film autorský, to jest má svého zcela konkrétního tvůrce, režiséra. Ovšem - v daném případě se tvůrci naopak snažili o co nejvyšší možnou objektivitu a neutralitu svého pohledu, často prostě do daného prostoru jenom umístili svou kameru a pak se sami vzdálili, aby svou přítomností nijak nezasahovali do reálného dění. Opravdu si sotva dokážu představit způsob, jak by bylo možno nějaký reportážní snímek natáčet ještě objektivněji.
Samozřejmě: leckterý efekt je možno upravit ještě dodatečně ve střižně, tím že se některé pasáže vynechají, zatímco jiné "vypíchnou". Nicméně to co bylo ve filmu z prostředí AVU ukázáno - tady se nedá nic dělat, ale to mnohdy hovoří samo za sebe.
Jeden příklad za všechny: musím přiznat že pro mě bylo dost otřásajícím zážitkem sledovat, jak zkoušející profesoři nešťastné (a při životně důležité zkoušce bezpochyby vystresované) adepty přijetí jakožto vrcholný okamžik této "zkoušky umění" nutí, aby co nejhlasitěji zařvali. (Připomínám že se tak dělo na katedře výtvarného umění, nikoli na katedře Nových médií, kde by určitý - jak to sama formulujete - teatralismus mohl být relativně namístě.) Napadla mě přitom myšlenka, jak by asi bylo, kdyby svého času mladého Leonarda da Vinci nutili, aby svůj umělecký talent prokázal tím, že by řval jako pavián. - Pro mou osobu musím říci, že kdyby po mě při zkoušce někdo žádal takový výkon, pak bych si na místě sbalil své věci a odešel, s tím že jsem se domníval že AVU je stánek umění a nikoli pavilon opic.
Co se pak katedry (respektive dvou kateder) Nových médií týče: ano, jedna z obou jejich vedoucích skutečně působí čistě osobně poněkud střízlivěji nežli ta druhá; ovšem co se způsobu jejich činnosti, jakož i výběru budoucích studentů týče, nezdá se že by mezi nimi existovaly nějaké substanciálnější rozdíly.
A ještě co se onoho výjevu před budovou fakulty respektive v parku týče: jistě, v činnosti tzv. "nových médií" je možno předpokládat (případně tolerovat) vyšší míru dramatického, a snad i teatrálního vystupování ve srovnání s klasickými formami umění. Nicméně - zůstávám u přesvědčení že existuje zásadní rozdíl mezi legitimní dramatičností projevu na straně jedné, a prázdným a exaltovaným exhibicionismem na straně druhé. A dokonce bych soudil, že je to právě tento - povrchní a kýčovitý - exhibicionismus, který je nejmarkantnějším patologickým symptomem současného (nejen českého) umění. A osobně zůstávám u přesvědčení, že stávající podoba kateder Nových médií na pražské AVU má podle všeho mnohem blíže k tomto exhibicionismu, nežli k autentickému umění.
Mimochodem, pro ty kdo tento film neviděli, alespoň krátkou (ale nemálo výmluvnou) ukázku je možno shlédnout zde: https://www.aerofilms.cz/zkouska-umeni/#remodal-video
On by taky někdo mohl přijít s radikálnější peticí, a s radikálnějším požadavkem: zrušit. Něco takového zrušit bez náhrady.
Je to nakonec veřejná vysoká škola, financovaná z veřejných peněz, ne?
Jistěže by mohl. Našla by se jistě spousta důvodů a některé by nebyly úplně nehajitelné. Počínaje například naprostou exkluzivitou uměleckých škol a s tím nutně souvisejí nedostupností studia pro lidi pocházející z rodin s nižším kulturním kapitálem.
Ano, je stejně pitomý argument jako personální politika a rozhořčení nad uměleckou performancí pracující s nahotou, ale působí to mnohem objektivněji -- samozřejmě, muselo by se to pro veřejnost vhodně vyjádřit: Pokud jste obyčejný člověk (on si adresát to blbé adjektivum rád přeloží a vztáhne na sebe), vaše dítě se AVU stejně nedostane, bez ohledu na případný talent. K tomu pár příkladů původu studujících a je vymalováno.
A vzhledem k tomu, že využití petičního práva není nijak limitováno nekulturností, fanatismem nebo prostě idiocií využívajících, jistě by někdo mohl takovou petici napsat a mnoho jiných podepsat. Z věcného hlediska jednání oslovených institucí (vlády, parlamentu?) by to asi dopadlo podobně jako ta diskutovaná petice, to jest nijak. AVU je díky Bohu zřízená zvláštním zákonem a chráněna docela rozsáhlou autonomii vysokých škol; z hlediska českého buranství by to nebylo nic nového-- už Miloš Zeman chtěl svého času rušit některé studijní obory na Karlově univerzitě a sklidil za to aplaus; z hlediska věcné diskuse také asi nic moc -- zase podobně jako u v článku diskutované petice.
Protože -- proč se bavit o tom, že přebírat instituci neznamená jen přinášet potřebnou proměnu (jak správně zdůraznila Alena Zemančíková), ale také chovat se odpovědně vůči tradici. A že v případě NG nebo AVU se na tuto odpovědnost nutně klade větší důraz, a pokud by mě to svazovalo, mám přece (zase jak správně zdůraznila Alena Zemančíková) možnost se uplatnit v řadě jiných institucí, které tradice tak nezatěžuje. Ono je jednodušší nálepkovat druhou stranu jako fašisty a hulváty nebo jak zjevně duševně choré.
Pro takovou petici by, pane Profante, nebyl vůbec žádný důvod. Ta škola dnes totiž lidi pocházející z rodin s nižším kulturním kapitálem zvýhodňuje. Samozřejmě, že bez ohledu na případný talent. Jestliže se na webu školy píše „pracujeme s pozitivní diskriminací pro znevýhodněné z různých menšin, u uchazeček a uchazečů preferujeme jasný osobní statement, silný společenský nejlépe feministický motiv...“, tak se prostě k tomu, že si vybírají studenty podle jejich původu a ideologického přesvědčení, sami otevřeně přihlašují a člověk s talentem, s citem pro umění a bez výrazné ambice stát se politickým aktivistou a nikoliv umělcem, se tedy takové škole raději vyhne.
Cesty ke ztrátě akreditace jistě existují, AVU doufám nemá žádné výjimečné postavení, že by byla nedotknutelná a nebyla by to zdaleka první vysoká škola ni v ČR, která by ztratila akreditaci.
Takže pomalu s těmi urážkami.
A jenom připomínám, že tady se někteří svého času třásli nedočkavostí, aby už už byla konečně zrušena KTF UK.
Viďte.
Jinak ta diskuse o tom, co to je vlastně petice hodná podepsání a za jakých okolností je správné petici podepsat je docela zajímavá, a bylo by zajímavé to konkrétně ilustrovat.
Takže bych se rád paní Zemančíkové zeptal, která byla poslední petice, již podepsala.
Nevím, že bych někoho urážel, ale nechci Vám upírat právo na vztahovačnost.
Jinak-- o akreditaci nepřišla od přijetí zákona o vysokých školách v roce 1998 žádná veřejná vysoká škola, přesněji žádná nebyla zrušena (akreditace se týká studijního programů). KFT UK je oproti AVU jen fakulta vysoké školy a za určitých okolností a přj ztrátě akreditací pro většinou jejích programů by mohla univerzita započít s velmi komplikovaným procesem jejího zrušení -- což ovšem nikdy neudělala. Jen na krátkou dobu převzal odpovědnost jejího děkana rektor univerzity.
Nebudu vás zatěžovat procedurou akreditací, ale jejich udělení i odebrání je poměrně silně odstíněno od přímého rozhodování exekutivy.
Ale jistě, zákaz přijímat nové studenty do některých studijních programů a nutnost usilovat o novou akreditaci není odebrání akreditace. Prostě to znemožňuje přijímat nové studenty.
vím, je to pro Vás složité, ale zkusím to.
a) Máme vysoké školy a část z nich, veřejné vysoké školy, jsou jedna každá zřizovány vždy zvláštním zákonem.
Patří k nim AVU.
b) Tyto školy mají své fakulty (fakulta nemá právní subjektivitu).
Mezi fakulty University Karlovy patří Katolická teologická fakulta UK.
c) Fakulty si akreditují studijní programy (a další segmenty studia -- teoreticky je možné, aby program akreditovala i vysoká škola jako celek).
d) O akreditacích rozhoduje příslušná instituce, poměrně nezávislá na ministrovi školství,. A toto rozhodování představuje náročný proces, na kterém se podílejí vědecké rady příslušných škol, grémia zkušených a vědecky uznávaných profesorů a docentu v příslušné akreditační instituci a státní správa jako garant formální správnosti proběhlých procedur.
e) Jsou stanoveny formální podmínky, které musí akreditovaná fakulta (prakticky její příslušná katedra) pro provozování každého studijního programu splňovat: kvalifikace přednášejících osvědčená akademickými tituly a vědeckým (zvláště publikačním) kurikulem.
f) Akreditace se v pravidelných, zpravidla desetiletých cyklech, obnovují. A v případě hrubého neplnění těch formálních podmínek (e) může začít jednání o odebrání akreditace. Protože by bylo poněkud nefér vůči studentům, aby se jim v polovině studia oznámilo, že od zítřka končí, může toto jednání provázet také zákaz přijímání nových studentů (totéž, pokud se u příslušného studijního programu nepovedlo obnovit akreditaci, jejíž platnost vypršela).
Takže shrnuto -- vysoké veřejné škole nelze odebrat akreditaci, neboť ji nemá, a ani neexistuje formální postup jako takovou školu zrušit, určitě ji nemůže zrušit svým rozhodnutím vláda či její člen, stejně jako to nemůže rozhodnout parlament.
(Jiná věc je, že AVU by se mohl ministr školství pokusit vyhladovět tím, že by dostávala stejnou platbu na studenta jako filosofické, pedagogické nebo přírodovědné univerzitní obory. Toto rozhodnutí je formálně v jeho kompetenci, v praxi by se mu vzbouřili rektoři a takovou vzpouru ještě žádný ministr školství neustál.)
Fakultu univerzity (nebo jiné veřejné vysoké školy, např. VŠE) může univerzita (nebo jiná veřejná vysoká škola), ale právě jen ona, nakonec podle zákona zrušit. Opět se jedná o docela složitou proceduru, do které vstupují senát univerzity, senát dané fakulty, rektor, děkan a vědecká rada univerzity i vědecká rada příslušné fakulty. V praxi se to snad ještě nikdo nepokusil realizovat, dokonce ani v případě Právnické fakulty ZČU v Plzni., natož v případě KTF UK.
Pokud byste dále hloubal o zvůli vůči vysokým školám v tomto státě, doporučuji prostudovat zákon o vysokých školách a a pár dalších podzákonných norem publikovaných velmi přehledně na webu MŠMT. Tak za čtrnáct dní byste to mohl mít v malíčku.
Dodatečně bych chtěl ujasnit ještě jeden moment: jestliže jsem zde do určité míry argumentoval ve prospěch petice i jejích autorů, stalo se to výhradně z důvodů které jsem u dané příležitosti konkrétně uvedl. Na straně druhé ale v zásadě souhlasím s vyjádřeným postojem paní Zemančíkové, že žádat ty či ony hlavy bývá pravidelně příliš povrchním řešením. A mělo by se tak dít jenom ve zcela nesporných případech, kdy je evidentně zřejmé že daná vedoucí osoba je za zásadní nepořádky v jí vedené instituci přímo zodpovědna.
Jmenovitě Alicja Knast: pokud si dobře vzpomínám první ataky vůči ní (žádající zároveň její odvolání) se objevily snad už rok po jejím instalování do její pozice ředitelky NG. Tedy v časovém období, kdy sotva už mohla nějak zásadně prokázat, realizovat své (případné) kulturně-umělecké vize. (Případně prokázat svou neschopnost k řízení dané instituce.) Tehdejší výzvy na její odvolání jsem tedy tehdy považoval za projev české provinciální obhroublosti, až vysloveného buranství: napřed si z ciziny pozveme někoho aby vedl jednu z našich předních kulturních institucí, abychom ho (ji) vzápětí začali bombardovat výzvami k odstoupení! Něco takového by nebylo projevem hrubé neslušnosti pouze tehdy, kdyby se daná osoba dopustila skutečně zcela zásadních chyb v řízení jí svěřené instituce; a neslyšel jsem nic o tom, že by se jednalo o takový případ.
Chtěl bych tedy ještě jednou zdůraznit: nijak automaticky a paušálně se nestavím ani za petici, ani za její autory. Pouze jsem konstatoval, že jsou dány určité okolnosti které by měly vést k opatrnosti s tím tuto petici stejně tak paušálně zavrhnout. Opakuji: už vzhledem k širokému spektru jejích signatářů se zdá, že v české kulturní obci existuje (a to už delší dobu) dosti výrazný pocit nespokojenosti se současným stavem české kultury, respektive se způsobem jejího řízení. Ta forma ve které toto znepokojení nad českou kulturou bylo vyjádřeno byla možná ne zcela šťastná nebo vhodná; ale na straně druhé zcela otevřeně řečeno: zřejmě pouze takováto razantní forma byla jediná možnost jak pro dané téma vůbec vzbudit trochu širší zájem. Veřejnosti i kulturních institucí.
Pro ty, kdo onen filmový dokument "Zkouška umění" sami neviděli, ještě jedna drobnička z jeho obsahu - svým rozsahem nepatrná, ale velmi symptomatická pro obecný stav české kulturnosti respektive vzdělanosti.
Byl zde ukázán jeden záběr, kdy profesoři AVU kontrolují výsledky testů uchazečů o studium z obecných znalostí. V jednu chvíli jeden profesor od těchto testů zvedl hlavu, evidentně v určitém šoku. A poté svým kolegům sdělil, co jeden student odpověděl na jednu z otázek.
Otázka: "Kdo byla Matka Tereza?"
Odpověď: "Česká královna."
A podle všeho to onen student nemínil jako vtip.
Musím přiznat, že když zde pan Profant opakovaně upozorňoval na zoufalou nevzdělanost českého studentstva, míval jsem někdy pocit že snad přece jenom trochu přehání. Že až takto drasticky zlé to přece nemůže být.
Teď ale musím doznat: je to ještě daleko horší.
Jedna odpověď a jeden komentář
Petice, kterou jsem podepsala, se týkala obrany javoru stříbrného u paláce jménem Bellevue na nábřeží Bedřicha Smetany v Praze. Javor měl být poražen, aby mohlo být znovu prokopáno čapadlo a protaženo lávkou až daleko do vody. Petice byla zřetelně formulovaná, její smysl byl jasný a úmysl odstranit javor, který je stejně starý jako celá ta honosná a v místě dominantní budova z roku 1905, se mi jevil ve shodě s autory petice hrubě nešetrný k dotčenému místu. Petice byla účinná a javor roste na nábřeží dál. Vypadá jako socha a kdykoli tudy jdu, nemůžu vždy znovu uvěřit tomu, že tenhle strom byl navržen k pokácení.
Pokud jde o ten výkřik při přijímačkách na AVU:
požadavek, aby student vykřikl či přímo zařval ze všech sil se vyskytuje u přijímacích zkoušek na různé školy už dávno. Dokonce i moje cvičitelka pilates tím zakončuje cvičení. U zkoušky se tím testuje, jak dokáže adept pustit emoce, odbourat sebekontrolu, prosadit se hlasem. V tom filmu je zrovna tahle linie vedená moc dobře: bez problémů zařve kluk, který už předtím sebevědomě o sobě řekne, že je osobnost, že nezná žádného současného umělce a že dějiny umění se doučí, až to bude potřebovat. Řevem jenom dokreslí svou povahu, a je docela zajímavé, že ta povaha je docela v rozporu s jeho zjevem, čili kdoví, co si tím přehnaným sebevědomím řeší.
Dva další jsou jiný případ. Plachá dívka a student indického původu dlouho sbírají odvahu i sílu a pak vlastně nevykřiknou, ale spíš vydají (nezávisle na sobě) až překvapivě táhlý klidný tón.
U zkoušek na uměleckou školu se vedle znalostí ( které tedy uchazeči mají bídné, ale viděli jsme jen některé) zkoumá především talent a na akademii i to, jak se adepti umění vztahují ke světu, k čemu si myslí, že umění je a kde se v umění sami vidí. To se tam přece zkoumá detailně. A my vůbec nevíme, kdo bude přijat a kdo ne. Nějaké sdělení pro komisi by bylo i to vaše, pane Poláčku, kdybyste se sebral a opustil zkušebnu, i to by pro komisi byla zpráva a vůbec by nemusela znamenat, že vás ta reakce diskvalifikuje.
Ten film není dokumentem o klauzurách nebo státnicích, ale o přijímacích zkouškách. Za nevzdělanost a egománii adeptů škola - zatím - nemůže.
Upřímně řečeno mě překvapilo, jak jsou zkoušející ve všech ateliérech ke studentům laskaví, to moje přijímačky na DAMU byly mnohem ostřejší. To byla ovšem doba, kdy například hulvátství a sexuální obtěžování Evžena Sokolovského bylo tolerováno, zatímco dnes by možná čelil oprávněné žalobě.
A ještě- ten film není publicistický, ukazuje jen část zkoušek do části oborů, jiný autor by jistě natočil něco jiného. Možná, že z těch uchazečů, kteří ve filmu vystupují, nebyl přijat žádný.
To je, pane Profante, nejspíše profesionální deformace příliš namyšlených pedagogů: rozsáhle a zcela zbytečně opakovat bezchybnou odpověď, které se jim dostane a připojit k tomu to své obligátní „vím, že je to pro vás složité, doporučuji to ještě prostudovat, za čtrnáct dní byste to mohl mít v malíčku“.
Napsat ovšem na oficiálním webu školy, že u uchazečů o studium je preferován právě jeden určitý typ politického přesvědčení – tak to je už prostě úplná ztráta soudnosti a pokud vás to nezneklidňuje, tak vám nepomůže ani ta vaše detailní znalost zákona o vysokých školách.
Vy jste položil poněkud arogantně otázku a já Vám odpověděl. Mohl jsem napsat, abyste neplácal o něčem, o čem nic nevíte, ale jsem zdvořilý člověk, proto ta pedagogická verze.
Napřed jedna technická záležitost: paní Zemančíková, napadlo mě že Vy přece zřejmě znáte alespoň některé ze signatářů oné petice. Nestálo by za to některého z nich zkontaktovat, s tím že na Deníku Referendum se rozběhla kontroverzní diskuse o jejich počinu, a jestli by dotyčný neměl zájem pohnutky a cíle jejich počinu vysvětlit zde podrobněji?...
Nyní ještě konkrétně ke zkouškám na AVU, především k oněm "hlasovým zkouškám".
Paní Zemančíková, musím přiznat že nemám vědomost o tom jakým způsobem se provádějí přijímací zkoušky na jiných vzdělávacích zařízeních obdobného typu. Opakuji ale ještě jednou: jestliže nelze mít v zásadě námitek na takovýto způsob přezkušování u přijímacích zkoušek na obory které mají nějakým způsobem dramatický náboj, tedy kde se jedná o schopnost osobní artikulace (emocí), pak jmenovitě u malířů v nucení adeptů k takovýmto emocionálním produkcím (respektive exhibicím) nejsem schopen nalézt sebemenší smysl. Zkoušející profesoři by měli hodnotit výhradně míru talentu uchazeče; a pokud tento jeho umělecký talent nedokáží dostatečně rozpoznat z jím předloženého díla, pak ať se jdou vycpat. A opravdu si nedokážu v nejmenším představit, jakou relevanci ve vztahu k jejich potenciálnímu uměleckému talentu by mohla mít zkouška toho "jak dokáže adept pustit emoce, odbourat sebekontrolu, prosadit se hlasem".
Zcela otevřeně: toto nucení k takto exhibicionistickým projevům jsem pociťoval jako naprosto nedůstojnou buzeraci, a - jak sama uvádíte - pro mnohé adepty byl tento (nikoli munchovký) "výkřik" zážitkem osobně velice trapným.
Mimochodem, docela by mě zajímalo jestli se stejným způsobem provádějí přijímací zkoušky na akademie i ve (vyspělém) zahraničí, anebo zda se jedná o jakýsi specificky český vynález, jak co nejlépe vystresovat a ztrapnit adepty umění.
-------------------------------------------
P.S. Na druhou stranu máte paní Zemančíková ovšem pravdu v tom, že zkoušející se ke studentům chovali velice vstřícně a trpělivě. Pro mou osobu musím přiznat, že já bych některé z těchto adeptů - jakožto evidentně zcela neschopné - vyhodil už po pěti minutách.
1. Žádnou otázku jsem, pane Profante, nepoložil (můžete se o tom snadno přesvědčit o kousek výše v diskusi).
2. Z té mé informace o tom, že zákaz přijímání nových studentů není odebrání akreditace jste se neobtěžoval vůbec nic zpochybnit a jenom pořád plácáte o tom, jak jste nejchytřejší a že „k dosažení vaší úrovně vzdělání potřebuji ještě čtrnáct dní studia“.
Děkuji za lákavou nabídku. Nezlobte se, ale když vám nevadí, že škola přímo na svém webu preferuje u uchazečů o studium jeden určitý typ politického přesvědčení, tak prostě vaší úrovně opravdu dosáhnout nechci.
Jestli jste tedy, pane Profante, na něco „zdvořile“ odpovídal, tak nejspíše pouze na tu svoji potřebu vědět všechno nejlépe. Jak říkám, já jsem žádnou otázku nepoložil.
máte naprostou pravdu. Vy jste nepoložil otázku a já jsem neměl na Váš blábol odpovídat. Omlouvám se.
Máte pravdu, také nechápu proč jste jako neomylné písmo svaté opakoval stejnou informaci, kterou jste pak označil za blábol. Nedoufám, že si z této trapné situace vezmete nějaké ponaučení, když vám nevadí ani to trapné preferování „správně politicky vyprofilovaných“ uchazečů o studium na oficiálním webu školy.
Tak to je ale zajímavé. Ale vraťme se k oněm kádrům. Že jsou hlavní, věděl už Chruščov, ale přesto ho podrazil Brežněv se svoji partou. Tu pak podrazil Brežněv sám. Zde se ukazuje přímo veledůležitost kádrového výběru.
Naštěstí žijeme v době, kdy bez dlouhodobé akceptace či podpory ze strany CIA, německé rozvědky, zbrojních či energetických lobbistů ze Západu, Open Society fondu či alespoň Člověka v tísni a spol. nikdo pořádnou kariéru ve státním úřadě, médiích...a vůbec tak nějak celkově, neudělá.
Nedomnívám se, pane Krupičko, že pedagožka vysoké školy k tomu, aby točení kozama vydávala za umění, nutně potřebuje podporu CIA, německé rozvědky a zbrojařských firem.
Promiňte mi můj opět pedagogický přístup, ale domnívám se, že diskuse bude probíhát věcněji, pokud pan Nushart uvede ty požadavky na uchazeče, které ho tak pobuřují.
A budu vděčný, pokud vybere jen ty, které nejsou v souladu s nároky, které vznáší naše ústava na občany našeho demokratického státu.
Děkuji předem.
Měla jste s tím javorem stříbrným štěstí.
V první petici, kterou jsem podepisoval, byly věty: „... občanská veřejnost se už vymaňuje z letargie a že stále víc lidí má odvahu veřejně projevit svou touhu po společenských změnách. Pohyb ve společnosti se tak začíná stále povážlivěji srážet s nehybností moci, roste společenské napětí a začíná hrozit nebezpečí otevřené krize. Takovou krizi si nikdo z nás nepřeje.“
Chápal jsem taktické důvody, proč tam ty dvě věty jsou. Ale nebyl jsem přesvědčen, že by se občanská společnost probouzela z letargie a přísně vzato, že by při stávajícím monopolu jedné strany vůbec nějaká občanská veřejnost v mé zemi existovala. Právě tak jsem měl pocit, že bych lhal, kdybych tvrdil, že si nepřeji otevřenou krizi. Naopak, byl jsem tehdy přesvědčen, že změna není bez otevřené krize možná ( a dodnes věřím, že o tom byla přesvědčena velká část těch, kteří tehdy petici podepsali).
Jistě, bylo nutné, aby těch podpisů tehdy bylo co nejvíc (a stejně jich nakonec bylo hodně málo na to, aby svědčily o nějakém probouzení se veřejnosti z letargie), zbytek petice říkal to, co bylo potřeba říci a člověk si nebyl nikdy jistý, zda ho k nepodepsání nemotivoval více strach než nepřijatelnost citovaných dvou vět.
Performance paní Olivové bych si představoval asi takto:
1) Paní Olivová se, jak je jejím dobrým zvykem, celá svlékne, ale pozor teď přijde změna - své tělo nechá pomalovat portréty Lenina a Che Guevary a za zvuku sovětské hymny bude nahá pobíhat po městě. Její exibice by mohla být, dejme tomu, doplněna diskuzí o stavu, v jakém Rusko komunisté od cara přebírali a o tom, jak se Západ snažil úsilí komunistů o mír a lepší život chudých sabotovat a nový stát během občanské války rozložit. Co se týče Che Guevary, tak by se diskuze s diváky zírající na nahé tělo umělkyně Olivové mohla stočit např. na americkou vojenskou základnu v Guantanámu, kterou po všech těch letech amerického vykořisťování a následně embarg Kuby a mnoha dalších chudých zemí Američané nezrušili. A třeba také další velké množství amerických vojenských základen všude po světě.
2) V rámci další performance by se např. nahá paní Olivová mohla nechat pomalovat barvami palestinské vlajky a nechat veřejně brutálně znásilňovat svým partnerem, který je údajně také perfomer. Ten by na sobě neměl nic jiného než namalovanou americkou vlajku. V ruce by mohl mít např. symbolické rakety a bomby z papíru svázané k sobě s nápisem "made in USA", kterými by paní Olivovou mlátil po hlavě. Následující diskuze o roli USA při genocidě obyvatel pásma Gazy, jak to mnozí popisují, by jistě byla bouřlivá.
Ale to se asi nestane. Na ten buržoazní feminismus a campusový progresivismus paní Olivové, jak jsem ji narychlo a snad ne mylně, odhadl, by třeba CIA mohla být pyšná.
PS: Znásilňování paní Olivové by pochopitelně bylo také jen symbolické. My v Evropě nejsme žádní divoši, na špinavou práci máme většinou jiné a jinde :-)
Ty požadavky na uchazeče si, pane Profante, odporují. Těžko totiž lze „očekávat vyspělou samostatnou osobnost“ a zároveň této vyspělé samostatné osobnosti předepisovat, jaký má mít k umělecké tvorbě nebo ke studiu motiv. („U uchazečů preferujeme silný společenský, nejlépe feministický motiv.“)
Ony jsou podle Vašeho názoru požadavky na uchazeče vnitřně rozporné -- fajn, tomu bych rozuměl. A docela bych se s Vámi shodl, formulace požadavku na motivaci (tj. na slohové cvičení o motivaci) -- podobně jako výklad paní Zemančíkové o tom, proč se chce po uchazeči silný výkřik -- připomíná spíše požadavky z manuálu pro personalisty při konkurzu na střední kádry úřednického stavu než přijímačky na vysokou školu.
Ke cti lidí z AVU nutno říct, ony přijímačky na žádnou univerzitu prostě nejdou naroubovat a my budoucí studenty zkoušet neumíme. Jedná se jedná o zrůdný a zhovadilý systém, který plýtvá vzácným časem akademických pracovníků a ponižuje a poškozuje uchazeče. Aniž by se dalo rozumně předpokládat, že výběr losem by nepřinesl lepší výsledky.
Ale kde v tom je to "správné politické vyprofilování", které řečeným požadavkům vyčítáte?
Pan Krupička by, pane Profante, jistě uvítal, kdyby u těch uchazečů o studium byl preferován silný společenský, nejlépe ovšem asi třídní motiv antagonistického boje v lidské společnosti. Feminismus vychází jenom z přesvědčení o nevýhodné situaci [útlaku] žen ve společnosti, zatímco komunismus z přesvědčení o nevýhodné situaci [útlaku] proletariátu.
Ano, samozřejmě, když se nějaký člověk politicky vyprofiluje jako komunista, nic divného v tom spojení „politické profilace“ a komunismu nevidíme (a ani pan Krupička nebude protestovat).
Jestliže tedy některé (v prostředí dnešní levice celkem běžné) podoby feminismu, používají k výkladu té obvyklé dynamiky vztahu mezi mužem a ženou teorii třídního boje, neměli bychom snad mít už žádný problém ani s tím, když se „uchazeč o studium správně politicky vyprofiluje jako feminista“. Problém ale nastává, když zrovna tahle (nebo jakákoliv jiná) názorová profilace uchazeče o studium bude preferována při přijímacím řízení. Nemůžete přece upřednostňovat uchazeče podle toho, jaký má názor na správné uspořádání společnosti. Je například taková škola, kde „u uchazečů o studium preferují silný společenský, nejlépe feministický motiv“ otevřena i muslimským studentům?
Například těm palestinským z Gazy?
Jenom znovu připomínám, že se tady nedávno volalo po zrušení Katolické teologické fakulty UK, a mávalo se při tom vysokoškolským zákonem.
Rovněž připomínám, že jsem na tyto bizarní požadavky odpovídal stále zdvořile a mírně, a poznámky o idiotských argumentech jsem si nechal od cesty.
Je mnoho lidí, kteří studují dvě vysoké školy, a v principu by se samozřejmě studium na žádných dvou vysokých školách nemělo navzájem vylučovat.
Představme si věřícího mladého člověka, který se chce stát knězem nebo třeba jenom prohloubit svoje porozumění víře studiem na KTF. Zároveň má mimořádné výtvarné nadání, a rozhodne se tedy pro studium na AVU.
Dovede si někdo za současných poměrů na AVU takovou absurditu představit?
Za normálních poměrů by to ovšem mělo být normální.
Panu Nushartovi:
Jinými slovy, žádný požadavek správného politického profilování jste nenašel a to, co Vás štve,je příklad uvedený v závorce. Děkuji, víc informací nepotřebuji a další diskuse se vzdávám.
Aha, takže podle věhlasného pedagoga a znalce našeho vysokoškolského zákona bude naprosto v pořádku, když nejdůležitějším kritériem pro přijetí ke studiu na vysoké škole bude „ten správný názor“ uchazeče na uspořádání lidské společnosti.
A tu přednost při přijímání ke studiu na budou mít, vážený pane Profante, komunisté, nebo lefebvristé? (To je samozřejmě řečnická otázka.)
... při přijímání na vysokou školu (třeba nyní na AVU)...
Když jsme u toho umění, měl bych ještě takový nápad na uměleckou instalaci. Napadla mě, když jsem četl, že si Dagmar Havlová, vdova po prezidentu Havlovi, koupila pouzdro na telefon od Chanelu za 50 000.
To pouzdro bych umístil do velké skleněné vitríny a doplnil o údaje za kolik měsíců (či spíše let) by na něj museli šetřit po započtení životních nákladů ze svých mezd např. chudí ukrajinští uprchlíci (tak nějak víme, že většina by na něj neušetřila nikdy). Co se týče nadpisu, co třeba: A proto jsme cinkali klíči?
Asi budu umělec :-)