Petice o poměrech ve výtvarném umění, zdá se, vyvolala větší zájem než výtvarné umění samo. Jeden novinář petici srovnal s dopisem Pragováků v roce 1968, další srovnání mířilo k takzvané Antichartě. Škoda, že chybí jiné příklady než z doby českého bolševismu. Jak se tak lidé v Čechách znají, bylo možné se z reakcí na petici i dovědět, čí manželka za něčím stojí a čí fóry se oposlouchaly.

Patřím k těm, kdo se zajímají o výtvarné umění po celý svůj život. V rámci svých osvětových aktivit, které se nikdy nechtěly tvářit odborně, jsem pracoval na řadě výstav i na řadě knih, které o výtvarném umění nějak pojednávaly.

Počátkem devadesátých let minulého století jsem se ptal Jiřího Koláře, jak to vypadalo za první republiky. Jestli věděl, co píše pan Durych, který byl zuřivý katolík, nebo co dělá trockista Záviš Kalandra. Pan Kolář povídal, že o sobě věděli, sledovali to nejlepší z cizí produkce, ale samozřejmě působili ve svých skupinách a potkávali se málo.

Myslím si, že současná petice naznačuje, proč by bylo dobré po pětatřiceti letech svobody začít působit ve vlastních skupinách, vědět o sobě a potkávat se spíše málo. Měli jsme dost času na to, aby se zdejší společnost diferencovala. Podle světonázoru, podle stavu konta, věku, pohlaví, podle preferencí ve volnočasových aktivitách, protože si můžu vybrat, jestli půjdu do galerie nebo plavat.

Nehledám v provozu výtvarného umění světonázorovou orientaci ani politickou zprávu, chci se setkat s dílem a se silným kurátorským konceptem. Politické, ekologické nebo genderové sdělení mi a priori nevadí, ale kritérium výběru mám jinde. Řekněme, že v oblasti obecně humanistické.

Zajímá mne ve výtvarném umění řemeslně dobře odvedená práce, preferuji závěsný obraz, upřednostňuji čisté a dobře upravené výstavní prostory na dobré adrese. Jsem připraven v kulturním provozu platit vstupné. Když mám peníze, utrácím za umění nebo za to, co za umění považuji. Jen velmi okrajově mne zajímá, jak soukromý investor do umění přišel ke svým penězům.

Jsem investorovi vděčný, že si pořídil Kunsthalle, možná namísto tryskáče. Všiml jsem si, že v provozu výtvarného umění část věcí, které mě zajímají, platí PPF a je to jeden z faktorů, proč si myslím, že se PPF pod vedením manželky a dcer zakladatele mění k lepšímu.

Vůbec si myslím, že v normální společnosti se miliardářky a miliardáři mají rozumně danit, a hlavně se s nimi má mluvit. Kultura a výtvarné umění, kreativita vůbec, je dobrý a potřebný prostředek dorozumění nejen s miliardářkami a miliardáři. Jedním z důvodů, proč se do výtvarného provozu dávají veřejné peníze, je důvěra, že to přispěje k porozumění a společenské soudržnosti.

Institut nepřátelského převzetí

Zažil jsem nepřátelské převzetí u kulturního projektu. Bylo to bolestivé a spálilo to mosty k lidem, které jsem předtím měl rád a dlouho znal. Myslím si, že kulturní provoz je spojený s emocemi, různě vypjatými názory a vyvíjí se.

Přesto se podle mého názoru Cena Jindřicha Chalupeckého vzdálila nejen od svého původního, ale vůbec od legitimního, sebevymezení. Potkalo ji z mého pohledu nepřátelské převzetí ze strany pohledu na svět, který si mohl a měl založit cenu vlastní.

Do Národní galerie se nemá smysl hlásit, když si myslíte, že sbírat umělecká díla a nějak mezi nimi volit a hierarchizovat je je přežilá disciplína. Přesto se dá celkem s jistotou předpokládat, že se do příštího vedení Národní galerie přihlásí lidé se zcela odlišnou institucionální představou, než by odpovídala „prostě a jen“ sbírkové instituci v desetimilionové zemi.

Zemi, která nemá slušnou sbírku starého evropského umění ani relevantní sbírku poválečného světového umění. Poválečné světové umění se u nás povětšinou nesbíralo, protože jsme si tu pěstovali bolševický dějinný experiment a relevantní umění se pěstovalo ve svobodném světě.

Zatímco se v západní Evropě za veřejné peníze zpřístupňují celá muzea z darovaných soukromých sbírek, u nás se něco podobného prakticky nedá čekat. Pozoruhodné soukromé sbírky jsou dost novým fenoménem a průnik mezi ukončenou soukromou aktivitou a veřejným zájmem se teprve bude definovat.

Tento budoucí děj považuji pro kvalitu veřejně přístupného prostoru za velmi důležitý. My, postarší bílí muži, možná ještě přispějeme k rozhovoru o podobě veřejných institucí s podílem soukromé aktivity. Tento vývoj mě zajímá, na rozdíl od levičáckých reinterpretací. A taky mě myslivci zajímají víc než transsexuálové, ale to je jiná otázka.

Veřejná muzea jsou vymožeností demokratického světa a například aktivistické napadání uměleckých děl je hrubé nedorozumění. Zveřejnění soukromé sběratelské aktivity považuji za legitimní úhel pohledu na výtvarný provoz. Nejdřív se musí vybírat, sbírat, pak to po čase musí obstát před soudem veřejnosti. Je to hierarchické, možná zastaralé, pseudodefinitivní, možná to vytváří kánony, které jsou zavádějící. Každý pohled na svět ale s sebou nese rizika.

Chudinka paní Knastová

Jedna z reakcí na petici konstatovala, že se o práci mají připravit tři ženy. V případě Národní galerie se její generální ředitelka, paní Knastová, vyjádřila, že za kritizované zdůvodnění k dílu Evy Koťátkové nemůže, protože za všechno může nějaká komise. Kritizované zdůvodnění k dílu Evy Koťátkové ale velmi koresponduje s tím, co paní Knastová říkává, a čeho si všiml starší bílý muž, umělec Jiří David ve svém textu publikovaném v Aktuálně.

Myslím si, že paní Knastová se neměla stát generální ředitelkou Národní galerie, mám dojem, že na svém místě není šťastná. Na příkladu výtvarného umění se tak dostáváme k dalšímu příkladu, jak to chodí v kulturním provozu.

Na počátku nynějšího stavu Národní galerie bylo podle obecně sdíleného veřejného názoru přání prezidenta Zemana, aby byl profesně zlikvidován její generální ředitel Jiří Fajt. Jeden ministr kultury kvůli tomu odstoupil, ministr Zaorálek dílo dokonal.

Když se ukázalo, že trestní oznámení na Jiřího Fajta policie odložila, Zaorálek použil institutu bezcenné omluvy, který praktikoval asi nejčastěji z někdejších politických veličin. Fajt pak prý podle neoficiálních zpráv vyhrál ve výběrovém řízení, ale ředitelkou Národní galerie se stala paní Knastová.

Jiří Fajt dnes působí v Státních uměleckých sbírkách v Drážďanech a dělá tam krásné věci. Jeďte tam, není to daleko. Další lidé, kteří odešli s Jiřím Fajtem, se také neztratili, naopak, dost dobře se našli.

Myslím si, že paní Knastové se nejvíc ublížilo, když dostala funkci, kterou se svým vybavením prakticky nemůže dělat dobře. Může dělat určité dílčí věci technicky správně, což činí. Děkujeme, už to do konce trvání smlouvy vydržíme, do Drážďan je kousek, do Vídně nedaleko, do Londýna se i po brexitu létá levně.

Institucionální šlendrián

Příklad Národní galerie je příkladem obyčejného selhání státu. Záznam o výběrovém řízení je velmi pravděpodobně nadále na Ministerstvu kultury, příslušným náměstkem byl Vlastislav Ouroda, je na ministerstvu pořád, ve vysoké funkci, třeba rád zavzpomíná.

Dají se obejít lidé, kteří byli ve výběrové komisi a byli hrubě nespokojeni s výsledkem. Jenže práci se skutečným a institucionálním vyhodnocením nedávné špatné události si nikdo nedá. A tak se potom plká o tom, kdo je čí manželka.

Když byla krize na FAMU, dospělo se i k několika pokusům blíže rozebrat rozhodování na akademické půdě a byla z toho směsice šumu a křiku. Bylo by dobré, v rámci skupin, které o sobě vědí a nestýkají se, podnikat hlubší vyhodnocení věcí, které se vyhodnotit dají.

Ve výtvarném umění jde o kreativitu. Tato kreativita se realizuje v určitém společenském, paměťovém, mezinárodním, tržním, akademickém kontextu. Ano, a existují i národní výtvarní umělci (všech pohlaví), lidé, kteří mají autoritu a udávají tón zdejší obrazivosti.

Znakem současného výtvarného provozu je nadprodukce. Petici považuji v prvé řadě za konstatování, že instituce, které mají za veřejné peníze pomáhat v tom, aby se dalo orientovat v nadprodukci, neplní svou roli.

Selhání institucí, které se za veřejné peníze mají věnovat výtvarnému provozu, je dle mého názoru prokazatelné. Je to ale spíše tragédie schopnosti si vládnout než tragédie výtvarného provozu, který naštěstí má svůj DOX a stovky soukromých galerií a míst, kde se něco solidního ukazuje.

K výtvarnému umění pro mě patří pocit libosti, důvěry k tomu, kdo to udělal, pocit štěstí. Tři instituce, o kterých se mluví v petici, jsou tu od toho, aby se pocit libosti doprovázel nějakou co nejpříčetnější analýzou a rozvahou. Dnes časté zvolání „To se mi líbí!“ se mi nejlépe poslouchá před dobrým obrazem a před dobrou sochou, fotkou, před dobrým výtvarným filmem, videem…

Chci, aby Národní galerie byla živá jako za Fajta. Aby radikální proměnou prošel Veletržní palác, protože to už prostě takto dál nejde. Nebo vznikl nový barák. Nemyslím si, že chci tak moc.

Podobným nijak přemrštěným přáním je Vltavská filharmonie. A tak jsem tu petici podepsal, přestože na mém jménu vůbec nezáleží a přestože jinak nic nepodepisuji, protože jsem svého času neměl odvahu podepsat Chartu 77.

Umělci chodí s kůží na trh, hlavně ti, kdo dělají svou práci pořádně. Mělo by to stát za trochu práce i ze strany diváctva. Reakce na petici považuji za zoufalé, protože bezpracné a předem plně uhodnutelné.