Muzeum města Vídně ukazuje život města napříč staletími. Najdeme v něm tisíce předmětů, které v kombinaci s dobře formulovanými krátkými texty vyprávějí příběh metropole, která měla a má vliv na formování životního stylu, vkusu, umění a samozřejmě politiky. Exkluzivně se tu setkáme s několika osobnostmi, můžeme jim nahlédnout do bytu. Na konci prohlídky muzea ve Vídni jsou tematicky uspořádané tabule, kde lidé píší, co by chtěli ve svém městě zlepšit.

Muzeum města Prahy vede v Praze nebydlící přírodovědec Ivo Macek, který do obrázku Prahy generovaného umělou inteligencí Týnský chrám umístil na Malou Stranu. Zatím jen na sociálních sítích.

K pozoruhodnostem Mackovy vlády patří fakt, že se v centrále muzea v Kožné ulici stabilně obměňuje personál do té míry, že na jednom pracovním místě je i třetí člověk během roku a půl. Devadesát procent lidí oproti stavu před rokem a půl odešlo, další jsou na odchodu.

V dalších budovách muzea nejsou ředitelovy zásahy tak horečnaté jako na ředitelství, ochromující ale ano. Bez vyhlášené reorganizace muzea ředitel donutil odejít s různě vysokým odstupným řadu lidí, kteří měli výsledky, někteří v muzeu pracovali léta. Má ředitel muzea vůbec právo podle svého uvážení určovat odstupné? Není to prohřešek proti zásadám hospodaření s veřejnými prostředky?

Bonmot někdejšího německého kancléře Schmidta „Kdo má vize, měl by vyhledat lékaře“, se u pana doktora přírodních věd a inženýra Macka dostává do zvláštních souvislostí. Sám sebe zjevně považuje za vizionáře.

S odborným zázemím muzea spolupracuje zcela minimálně, muzejní úkoly řeší s najatými firmami, samozřejmě placenými z daní. Zdá se ale, že když se u nás někdo v kulturní sféře prohlásí za vizionáře, v podstatě se nepozná, zda a kdy by lékaře vyhledat měl. V řeči jasné — kdyby se někdo jako ředitel kulturní instituce zbláznil, nikdo by to nepoznal. Kombinace zbabělosti a beznaděje v kulturní sféře je taková, že se uprostřed profesionálních likvidací neozvou ani odbory.

Útěk vpřed?

Ředitel Muzea Prahy Ivo Macek má za sebou solidně vytvořenou a úspěšnou expozici „Zázraky evoluce“ v Národním muzeu. Přírodně-historické muzeum, ve Vídni, které otevřeli ještě za císaře pána, má zajímavější exponáty, pražský výsledek ale nabízí lépe ošetřená, nasvícená a vůbec zdařileji vystavená vycpaná zvířata, takže se prarodiče s vnoučaty nemusejí trmácet do zoologické zahrady. Evoluční souvislosti jsou zde vysvětleny didakticky, přijatelným a pochopitelným způsobem.