Muzeum města Vídně ukazuje život města napříč staletími. Najdeme v něm tisíce předmětů, které v kombinaci s dobře formulovanými krátkými texty vyprávějí příběh metropole, která měla a má vliv na formování životního stylu, vkusu, umění a samozřejmě politiky. Exkluzivně se tu setkáme s několika osobnostmi, můžeme jim nahlédnout do bytu. Na konci prohlídky muzea ve Vídni jsou tematicky uspořádané tabule, kde lidé píší, co by chtěli ve svém městě zlepšit.

Muzeum města Prahy vede v Praze nebydlící přírodovědec Ivo Macek, který do obrázku Prahy generovaného umělou inteligencí Týnský chrám umístil na Malou Stranu. Zatím jen na sociálních sítích.

K pozoruhodnostem Mackovy vlády patří fakt, že se v centrále muzea v Kožné ulici stabilně obměňuje personál do té míry, že na jednom pracovním místě je i třetí člověk během roku a půl. Devadesát procent lidí oproti stavu před rokem a půl odešlo, další jsou na odchodu.

V dalších budovách muzea nejsou ředitelovy zásahy tak horečnaté jako na ředitelství, ochromující ale ano. Bez vyhlášené reorganizace muzea ředitel donutil odejít s různě vysokým odstupným řadu lidí, kteří měli výsledky, někteří v muzeu pracovali léta. Má ředitel muzea vůbec právo podle svého uvážení určovat odstupné? Není to prohřešek proti zásadám hospodaření s veřejnými prostředky?

Bonmot někdejšího německého kancléře Schmidta „Kdo má vize, měl by vyhledat lékaře“, se u pana doktora přírodních věd a inženýra Macka dostává do zvláštních souvislostí. Sám sebe zjevně považuje za vizionáře.

S odborným zázemím muzea spolupracuje zcela minimálně, muzejní úkoly řeší s najatými firmami, samozřejmě placenými z daní. Zdá se ale, že když se u nás někdo v kulturní sféře prohlásí za vizionáře, v podstatě se nepozná, zda a kdy by lékaře vyhledat měl. V řeči jasné — kdyby se někdo jako ředitel kulturní instituce zbláznil, nikdo by to nepoznal. Kombinace zbabělosti a beznaděje v kulturní sféře je taková, že se uprostřed profesionálních likvidací neozvou ani odbory.

Útěk vpřed?

Ředitel Muzea Prahy Ivo Macek má za sebou solidně vytvořenou a úspěšnou expozici „Zázraky evoluce“ v Národním muzeu. Přírodně-historické muzeum, ve Vídni, které otevřeli ještě za císaře pána, má zajímavější exponáty, pražský výsledek ale nabízí lépe ošetřená, nasvícená a vůbec zdařileji vystavená vycpaná zvířata, takže se prarodiče s vnoučaty nemusejí trmácet do zoologické zahrady. Evoluční souvislosti jsou zde vysvětleny didakticky, přijatelným a pochopitelným způsobem.

Na cestě z Národního muzea do funkce v Muzeu Prahy se ale musela s panem Mackem udát nějaká zvláštní proměna. Vzhledem k tomu, že chybí koncepční dokument, je třeba hádat, jak to pan ředitel asi myslí. Vodítek mnoho není.

Z otevřených zdrojů se dá vysledovat zaujetí pro grafiku a tonalitu. „Nový vizuální styl postupně proniká do všech oblastí naší instituce — od komunikačního manuálu přes grafické šablony pro naše objekty, animace až po nový intranet,“ lze se dočíst.

Grafický styl Muzea Prahy jsem se pokusil nechat posoudit grafikům a výtvarným umělcům v Německu a Rakousku. Nikdo si netipnul, že by se mohlo jednat o městské muzeum, natož muzeum metropole. Nejčastější směr odhadů mířil k zábavnímu parku.

Pro logo muzea se v pražských kruzích vžilo označení „prasolev“. Podle odborníků v grafice z České republiky, výsledek odpovídá zadání, se kterým se mohli seznámit. Muzeum si cosi jako prasolva či prasoleva přálo a grafické studio vyhovělo objednávce.

Působení ředitele Muzea Prahy vykazuje zaujetí — či posedlost? — technologiemi. Možná je to součást strategie útěku vpřed. Jak jinak se má realizovat přírodovědec v kulturně-historické instituci, když odborné zázemí likviduje, namísto toho, aby je využíval?

Muzeum už dva roky téměř nevystavuje, zájemci si mohou porovnat počty akcí a návštěv z výročních zpráv na internetu. „Jsme muzeem nového typu,“ tvrdí asi o sobě, nikoli o své instituci, její ředitel. Objednal si magistrát nový typ muzea? Proč o tom veřejnost nic neví?

V dokumentech s malou výpovědní hodnotou — jiné k dispozici nejsou — čteme:

• „Technologie se stala klíčovým prvkem našich expozic.“
• „Zavádíme jako první v České republice metodické centrum pro implementaci AI technologií, což považuji za smělý krok do budoucnosti.“

Možná je to smělý krok do budoucnosti, ale neexistuje důvod, proč by ho mělo podnikat Muzeum Prahy. Není to využití veřejných prostředků v rozporu s úkolem instituce?

„Nejsme tím, co si lidé typicky představí, když se řekne ‚muzeum‘. Před vystavováním předmětů dáváme přednost vyprávění příběhů. Díky interaktivním technologiím a multimédiím vyvoláváme emoce a vytváříme zážitky.“

Při přečtení poslední věty každého normálního člověka napadne, že pro slovo „nejsme“ by byla potřebná shoda v týmu muzea, se zřizovatelem a s veřejností. Existuje taková shoda, pane primátore? Primátore metropole Prahy, která má slušnou galerii a správnou ambici postavit filharmonii? Neděje se v Muzeu Prahy jen nějaká nehoda?

Dodejme, že soukromá, zaručeně zábavná, muzea, kterých je v Praze hodně, se vydala stejným směrem. S účelem výběru vstupného od turistů. Praha dlouhodobě trpí pivní turistikou s jedním až dvěma přespáními. Jedním ze smyslů Muzea Prahy je — či by mělo být — nabídnout veřejnou službu srovnatelnou s muzeem ve Vídni.

Kultivované publikum jezdí do tohoto města za kulturními zážitky. Tady má být ambice Prahy, ale o tom blíže příště.

Bude z technických hříček obsah muzea?

Zvolna prosakují informace, jak bude vypadat otevření velmi nákladně opravené hlavní budovy Muzea Prahy na Florenci. K vidění tu bude Langweilův model Prahy, jinak muzeum bude pracovat s animacemi.

Muzejní animaci najdeme například v tunelu mezi starou a novou budovou Národního muzea. Do tunelu se animace docela hodí, pláčou tam jen menší, méně otrlé děti. Animace ale zůstává hříčkou. Po Praze se říká, že účelem takového plánu je, aby expozici na Florenci šlo vypnout a prostory pronajmout.

Vedení muzea to vidí takto: „Momentálně se připravujeme na otevření hlavní budovy na Florenci v příštím roce, což bude díky kombinaci odvážné vizuální identity a nejmodernější expozici u nás největší událostí v muzejním světě v České republice v novodobé historii.“

Odborná a veřejná diskuse o „největší události“ chybí. Takže se musíme za své peníze nechat překvapit.

Ve větě, která věc ohlašuje, je pravopisná chyba, expozice ve špatném pádu. Nová tonalita komunikace s veřejností na mnohé působí dojmem, že je zacílena na zvláštní — nyní praktickou — školu. Že zájemce o kulturu odradí a širokou veřejnost nepřiláká.

Mezinárodní definice muzea zní: „Muzeum je stálá nezisková instituce ve službách společnosti, která odborně zpracovává, sbírá, konzervuje, interpretuje a vystavuje hmotné i nehmotné dědictví. Muzea jsou otevřená veřejnosti, přístupná a inkluzivní. Podporují a rozvíjejí rozmanitost a udržitelnost, fungují a komunikují eticky, profesionálně a za účasti různých komunit. Nabízejí rozličné podněty pro vzdělávání, potěšení, reflexi a sdílení vědomostí.“

Ředitel Muzea Prahy Ivo Macek dle svých slov chce budovat „moderní a inovativní volnočasový prostor“. Škoda, že muzeum se 4,5 milionem sbírkových předmětů u toho přichází zkrátka.