Co by se stalo, kdybyste jako manažer firmy dlouhodobě ignoroval klíčové projekty, vaši podřízení by se vymlouvali, že skvěle plní plán, ale ve skutečnosti nic nedodávali, a váš kolega jen seděl v kanceláři a občas vypustil nějakou nesmyslnou frázi? Nejspíš by vás po čase vyhodili.

V politice to ale zjevně funguje jinak. S blížícími se sněmovními volbami si čím dál častěji kladu otázku, proč máme od politiků tak nízká očekávání. Proč se spokojíme s tím, že „aspoň nekradou“ nebo „aspoň nejsou jako ti druzí“?

Jako předseda městské strany Praha sobě každý den vidím, jak funguje — nebo spíš nefunguje — pražská politika. Od té celostátní se přitom příliš neliší. Tři konkrétní příklady selhání členů pražské rady — radního pro školství Antonína Klecandy (STAN), náměstka pro dopravu Zdeňka Hřiba (Piráti) a primátora Bohuslava Svobody (ODS) — nám dovolují lépe si uvědomit, jaká očekávání bychom měli mít od těch, kteří kandidují do Sněmovny.

Antonín Klecanda a jeho „docela dobrá situace“

Znáte to napětí, když čekáte na verdikt, který ovlivní budoucnost vašeho dítěte? Tisíce pražských rodin právě teď prožívají stres z přijímaček na střední školy. V Praze je to skoro nejhorší v republice: i když má vaše dítě skvělé výsledky, může skončit bez místa. Na přijetí na gymnázium u nás potřebujete o dvacet bodů víc než v jiných krajích. V překladu: děti, které by se v Olomouci nebo Plzni dostaly na vysněnou školu levou zadní, v Praze nemají šanci.

Radní Klecanda sice s vážnou tváří mluví o „navyšování kapacit“, ale naschvál se nechlubí kapacitami prvních ročníků. Ano, na středních školách je dnes celkově víc míst — ale to proto, že když loni otevřeli jednu novou třídu, je potřeba letos logicky otevřít další, aby měli kam postoupit loňští prváci.