Co by se stalo, kdybyste jako manažer firmy dlouhodobě ignoroval klíčové projekty, vaši podřízení by se vymlouvali, že skvěle plní plán, ale ve skutečnosti nic nedodávali, a váš kolega jen seděl v kanceláři a občas vypustil nějakou nesmyslnou frázi? Nejspíš by vás po čase vyhodili.

V politice to ale zjevně funguje jinak. S blížícími se sněmovními volbami si čím dál častěji kladu otázku, proč máme od politiků tak nízká očekávání. Proč se spokojíme s tím, že „aspoň nekradou“ nebo „aspoň nejsou jako ti druzí“?

Jako předseda městské strany Praha sobě každý den vidím, jak funguje — nebo spíš nefunguje — pražská politika. Od té celostátní se přitom příliš neliší. Tři konkrétní příklady selhání členů pražské rady — radního pro školství Antonína Klecandy (STAN), náměstka pro dopravu Zdeňka Hřiba (Piráti) a primátora Bohuslava Svobody (ODS) — nám dovolují lépe si uvědomit, jaká očekávání bychom měli mít od těch, kteří kandidují do Sněmovny.

Antonín Klecanda a jeho „docela dobrá situace“

Znáte to napětí, když čekáte na verdikt, který ovlivní budoucnost vašeho dítěte? Tisíce pražských rodin právě teď prožívají stres z přijímaček na střední školy. V Praze je to skoro nejhorší v republice: i když má vaše dítě skvělé výsledky, může skončit bez místa. Na přijetí na gymnázium u nás potřebujete o dvacet bodů víc než v jiných krajích. V překladu: děti, které by se v Olomouci nebo Plzni dostaly na vysněnou školu levou zadní, v Praze nemají šanci.

Radní Klecanda sice s vážnou tváří mluví o „navyšování kapacit“, ale naschvál se nechlubí kapacitami prvních ročníků. Ano, na středních školách je dnes celkově víc míst — ale to proto, že když loni otevřeli jednu novou třídu, je potřeba letos logicky otevřít další, aby měli kam postoupit loňští prváci.

Pro letošní deváťáky to ale neznamená nic. Na jedno místo na pražské střední škole s maturitou se dnes hlásí bezmála čtyři uchazeči. V roce 2023 poprvé po nejméně pěti letech několik desítek patnáctiletých skončilo na úřadu práce. Patnáctiletých!

Před dvěma lety Jan Čižinský s kolegy vytipoval v Praze 7 dvě budovy, kde mohly poměrně rychle vzniknout nové střední školy. Koupě první trvala rok, druhé skoro dva. Pro srovnání — když jsme s Prahou sobě kupovali budovu pro radnici Prahy 7, zvládli jsme to kompletně za čtyři měsíce.

Nechápu, proč radní pro školství po takové příležitosti hladově neskočil. Mohl se přece chlubit skutečnými výsledky. Místo toho se všechno dva roky táhlo. Naštěstí se ty nákupy nakonec přece jen aspoň povedlo uskutečnit — taky to nemuselo dopadnout vůbec.

Buďme fér — nějaká nová místa vznikla. Ale je to, jako když hořící dům hasíte sklenicí vody místo cisterny. A především: stačí nám politik, který se chlubí tím, že „situace je docela dobrá“, zatímco tisíce rodin prožívají extrémní stres a nejistotu z budoucnosti svých dětí? Opravdu se spokojíme s tím, že se věci „příliš nezhoršují“?

Klecanda si — stejně jako jeho předchůdce — odmítá problém vůbec připustit. Mává statistikami o stovkách přidaných míst, ale zapomíná zmínit, že pro letošní deváťáky se situace jen zhoršila. To není výsledek. To je výmluva.

Zdeněk Hřib a zastavené Metro D

Výstavba druhé etapy Metra D dnes stojí. Rok a půl se projekt nikam neposunul a před pár týdny antimonopolní úřad definitivně zrušil rozhodnutí o výběru dodavatele II. etapy. Jsme zpátky na startu, s prázdnýma rukama a skoro dvouletou ztrátou času.

Když jsme připravovali tendr na první etapu metra, měli jsme silný pocit, že „tohle nesmíme pokazit“. Šlo o jeden z největších projektů v historii města, o desítky miliard korun. Komise tehdy důkladně prověřila každou drobnost v nabídkách, rozhodovala odborně a věcně správně, což následně potvrdil i soud.

U druhé etapy náměstek Hřib projektu nevěnoval potřebnou pozornost. A výsledek? Úřad soutěž zrušil, metro se zdrží o roky a zaplatíme minimálně o 1,5 miliardy víc. V takovém případě je vlastně úplně jedno, kdo v té funkci sedí. Když se politik o svou práci nezajímá, mohla by tam být klidně prázdná židle.

Bohuslav Svoboda ležící, spící

A teď vrchol pyramidy pražské politiky — primátor. Rád bych vám popsal nějaký jeho projekt nebo iniciativu, ale není o čem mluvit. Bohuslav Svoboda skutečně nedělá nic.

Přitom primátor není jen ozdoba na radnici. Je to člověk, který má mimořádnou moc určovat priority města. Bez jeho zájmu se zastavují obří projekty jako nová stanice metra Depo Zličín. I za zpoždění Metra D a nedostatek míst na středních školách nese svůj díl odpovědnosti. Pod jeho vedením stagnuje pražský magistrát — instituce s větším rozpočtem než mnohá ministerstva.

Když v čele města stojí někdo, kdo neví, o čem mluví a o nic se nezajímá, nemůže to fungovat. Je smutné, že po čtyřiatřiceti letech existence nemá ODS lepšího kandidáta než Bohuslava Svobodu. A ještě smutnější je, že to ostatním stranám v koalici nevadí.

Fake news, nebo fake politics?

Politici by neměli hledat výmluvy a schovávat se za složité procesy. Měli by mít vizi, energii a zápal pro věc. Běžná realita je úplně odlišná.

„Autoritáři používají fake news, ale středové strany zase nabízejí fake politics, která není na výši problému. Je potřeba mluvit s občany upřímně jako s dospělými, říkat jim plnou pravdu, a ne ji opatrně dávkovat. Když to středové strany zvládnou, když překonají svůj paternalismus a strach z voličů, mají šanci v soupeření s autoritářskými populisty uspět. Jinak získá převahu druhý tábor,“ napsal německý novinář Bernd Ulrich.

Místo upřímnosti a skutečných výsledků vidíme jen prázdná hesla jako „Teď je čas stát na správné straně.“ Přitom neschopnost koaličních stran řešit problémy lidí přináší jen rozčarování a nahrává hnutí ANO a podobným populistům a extrémistům.