Obvyklá snaha vyhýbat se v České republice jakékoli regulaci či odpovědnosti naráží na realitu. Bezpečnost účastníků silničního provozu a zdraví obyvatel je třeba začít brát vážně — tak, jak je to běžné ve většině západoevropských zemí, k nimž se často řadíme.

Důvodem je i to, že neplnění nových imisních limitů může přijít Českou republiku draho — a to doslova. Od roku 2030 snižuje evropská směrnice o kvalitě vnějšího ovzduší roční povolené koncentrace škodlivin, jako jsou prachové částice PM10 a PM2,5 či oxid dusičitý, na polovinu. Členské státy mají zároveň povinnost připravit do té doby konkrétní plány, jak těchto hodnot dosáhnout.

V případě Prahy by podle neveřejného modelu, který si město nechalo vypracovat, nesplňovala nové limity pro prachové částice téměř celá metropole. V případě oxidu dusičitého pak skoro celé centrum. Za neplnění limitů mohou přitom následovat nejen pokuty, ale v krajním případě i omezení přístupu k evropským dotacím. Zájem místních politiků o řešení problému však zůstává — mírně řečeno — vlažný.

Hlavním zdrojem prachových částic i oxidu dusičitého ve městech, jako je Praha, je automobilová doprava. Jako nejúčinnější řešení se proto nabízí zavedení nízkoemisních zón (LEZ — low emission zones, česky také NEZ), ideálně v kombinaci s dalšími opatřeními. Že tyto zóny skutečně fungují, potvrzuje řada studií — například z Londýna nebo německých měst. Na jejich zavádění se nyní zaměřuje i projekt Central European Active Mobility Lab, jehož součástí je spolek AutoMat. Zřízení zón u nás navíc usnadňuje i zjednodušená legislativa, která vstoupila v platnost s nedávnou novelou zákona o ochraně ovzduší.

Nízkoemisní zóny zavádí řada měst v západní, jižní i severní Evropě — často v kombinaci se zklidňováním dopravy. Příklady najdeme v Paříži, Miláně, Bruselu či Vídni. Vedle výrazně čistšího ovzduší se současně prudce rozvíjí i cyklodoprava a klesá počet vážných dopravních nehod. Výrazný efekt přináší také zavedení nižší rychlosti v ulicích: podle aktuálních dat z finských Helsinek nepřišel po roce od zavedení plošné třicítky o život na silnicích jediný člověk.

Právě tyto příklady dobré praxe by měly být konečně inspirací i reálnou politikou také v českých městech.