Česká politika automobilismu způsobuje dopravní chudobu
Vít MasareMěsto Touškov se stalo prvním českým městem se sdílenými komunitními elektromobily. Při hledání východisek z pasti individuální automobilové dopravy musíme být invenční. Je nejen neúnosná pro planetu, ale i silně sociálně diskriminující.
Trvalo to snad dekádu, ale už i v České republice jsme se dočkali města, které zdá se řeší svou dopravní politiku ambiciózně a moderně, dostupně. Leč není to ani Praha, ani Brno, ani Litomyšl, jejíž moderní architekturou se naše země chlubila před celou Evropou při zahájení českého předsednictví. Všem totiž vypálilo rybník pro mnohé nejspíš neznámé Město Touškov.
V době všeobecného zdražování, propadu životní úrovně širokých skupin obyvatel a současně potřeby rychle modernizovat společnost dosud závislou na fosilních palivech pořídilo malé Město Touškov pro své vedení a úředníky tři elektromobily, z nichž dva následně nabídlo za 120 Kč na hodinu i široké veřejnosti. Světe div se, z 2 400 obyvatel je již využívá zhruba 300 lidí. Úřad auta využije maximálně 10 až 15 procent času, a tak jim chtěl dát další smysl. Původně cílil hlavně na seniory, ale ukázalo se, že velký zájem mají i studenti nebo ženy na mateřské.
Přesně takovou poptávku odhaluje aktuálně zveřejňovaný první velký průzkum dopravní chudoby v České republice, který realizoval Institut 2050 ve spolupráci s Českým rozhlasem. Více než čtvrtina české populace totiž často zažívá lehčí nebo těžší dopravní chudobu, tedy problém dopravit se za základními potřebami, jako je práce, škola, nemocnice nebo obchod.
Město Touškov udělalo na české poměry obrovský krok vpřed. Sdílením zdrojů, včetně těch evropských, pomohlo zlepšit dopravní dostupnost velké části svých domácností tam, kde není ekonomické provozovat hustou síť veřejné hromadné dopravy.
Pražský kult automobilové dopravy
Osobně jsem se s tématem dopravní chudoby seznámil jako terénní sociální pracovník Člověka v tísni při doprovázení klientek a klientů během covidových let 2020—2022 v Praze. Byl jsem až v šoku, kolik desítek kilometrů musí lidé ohrožení sociálním vyloučením, včetně matek s malými dětmi, najezdit, aby zabránili alespoň dalšímu zhoršování své situace. Nebýt pražské MHD, nic z toho by nešlo.
Často však právě tito nejzranitelnější lidé platili za jízdné mnohem víc než střední třída. Jak popsala již před lety v Hrdinech kapitalistické práce Saša Uhlová, zejména chudí pracující lidé si totiž nemohli dovolit vyšší jednorázový výdaj na nejlevnější dlouhodobou jízdenku. V horším případě již měli na krku minimálně jednu exekuci za jízdu načerno a nebyli schopni zaplatit pokutu a současně přežít. Z jejich zkušenosti jsem sestavil návrh na zásadní slevy na jízdném pro lidi v hmotné nouzi, které v různých obměnách následně schválily aspoň Praha, Liberec a Plzeňský kraj.