Brněnská rodačka, profesí a vzděláním grafická designérka Veronika Rút se označuje za terapeutku veřejného prostoru. Jak sama vysvětluje, snaží se o sdílenou léčbu zážitkem, uměním a dalšími formami, která je prospěšná pro všechny, kdo veřejný prostor užívají.

Začalo to v roce 2015, kdy se poprvé rozhodla odstranit vizuální smog a reklamy z brněnského veřejného prostoru. „Je to terapie pro mě i pro ostatní. Mám potřebu tyto věci řešit, protože tady žiju — je to moje město, moje země, a nakonec i můj obor,“ vysvětluje.

V roce 2023 vydala Kuchařku kultivace českých měst, která nese podtitul Jak kultivovat město během jednoho volebního období a sklidit za to pochvalu. Kniha je konkrétním praktickým návodem pro města a vůbec pro každého, kdo chce s vizuálním smogem skoncovat.

V uplynulých týdnech také vešel do povědomí její nejnovější projekt: Test takzvaného taktického urbanismu v brněnských podmínkách. Veronika Rút po dohodě s městem nechala v jedné z ulic v centru města na šest měsíců zrušit parkovací stání. Jak na to reagují nejen místní lidé, jak si osvojují svobodné užívání veřejného prostoru, můžeme sledovat doslova v živém přenosu.

V roce jste se 2015 vrátila z ročního studijního pobytu v Belgii na LUCA School of Arts v Gentu, kde jste studovala profesionální grafický design. Předtím jste studovala ve Zlíně. Často mluvíte o tom, že vás pobyt v Belgii silně ovlivnil. V čem?

Belgie mě nadchla tím, že jsem mohla všude chodit pěšky, případně jezdit na kole. Možnost volby je pro mě klíčová. Líbilo se mi také setkávání s lidmi různého věku. Chodila jsem na párty, kde byli sedmdesátiletí i patnáctiletí lidé. U nás jsou tyto věkové skupiny neprostupné. Je to nevyřčené pravidlo, které se ale definuje už jen nastavením cen.

V Gentu je například podnik jménem Charlatan. Funguje tam tři až pět hudebních scén v jeden večer v odhlučněných místnostech. Neplatí se tam vstupné. Platí se pouze za použití toalet — záleží tedy, jak moc pijete a jak dlouho zůstanete. Teoreticky tam můžete přijít, nic nevypít a jenom se podívat. To má obrovskou hodnotu, kterou tady vůbec neznáme.

Taky tam ve veřejném prostoru prakticky nenarazíte na zábradlí. Dále se úplně odlišně chovají k památkám. Klidně vykutají celý dům zevnitř, ponechají jen fasádu, a uvnitř postaví něco nového. Zbavili se i historického podzemí.

Řekli si, že památek mají dost a že město má sloužit lidem, tak pod ním postavili garáže. O mnoha věcech uvažují zkrátka úplně jinak — v dobrém i ve zlém. Je to kultura, kterou máme dost blízko, přitom je úplně jiná.

Profesně se věnujete brandingu a reklamě. Chápete terapii veřejného prostoru jako jeho prodlouženou ruku?

Určitě. Má to ale i čistě praktickou rovinu. Branding mi dává svobodu, umožňuje mi podnikat. Kdybych to neměla, musím nejspíš působit někde na škole a respektovat tamní akademický rámec. Případně bych si nechala udělit nějakou dotaci a musela zas respektovat politické zadání, které s tím souvisí. Takhle mám výhodu, že co si vymyslím, to si zrealizuji.

Založila jsem i občanskou organizaci a tam mám samozřejmě také ambice. Oslovilo mě už dvacet měst, pro která pracuji jako terapeutka jejich veřejného prostoru. Chci si ale zachovat nezávislost na dotacích.

Čili v tuto chvíli je pro vás terapie veřejného prostoru více prací, nebo koníčkem?

Cítím se trochu v pasti. Koníček je něco, co děláme pro radost. Ale já mám pocit, že tohle dělat musím. Pokaždé, když vláčím svůj kufr po schodech nahoru a dolu podchodem u brněnského nádraží, můžu se tím snad nezabývat? Pro ženy je tahání těžkých předmětů nezdravé a prostor před nádražím lze řešit jinak, praktičtěji — no tak mám vůbec na výběr?

Takže chodíte městem a máte neustálé nutkání dávat věci dávat do pořádku?

Ano. Asi bych tady jinak nemohla bydlet. Když se tady urbanista rozhlédne, většina věcí je špatně. Ne esteticky, ale z funkčního hlediska. Neustále se musíte ptát: Co tady dělá tahle silnice? Proč tady není strom, když je tu takové vedro?

Kdybych se spokojila s málem a neměla potřebu věci měnit a zlepšovat, možná by se mi žilo lehčeji. Až na to, že bych umřela dříve a měla celkově horší kvalitu života…

Kde se to ve vás vzalo?

Hodně mě ovlivnila právě Belgie během studijního pobytu. Něco mi ale docházelo už na střední škole. Mám za sebou devět let studia dějin umění. V podstatě se dá říct, že dějiny lidstva znám jen z perspektivy umění a designu. Z architektury, která mě během studií hodně provázela, toho vyčtete o městech strašně moc. Až po studiích započal můj zájem o prostor mezi domy.

Co pro vás bylo po návratu z Gentu nejhorší?

Samozřejmě to brněnské hlavní nádraží. A pak to, že jsou tady na ulici všichni naštvaní!

Vy ostatně říkáte, že města, ve kterých žijeme, se podílejí na tom, jací jsme…

Typicky se u nás v oblasti dopravy řeší jen parkovací místa, ale už ne to, jaký požitek z jízdy řidič má. Často je jako nejlepší město pro jízdu autem vyhodnocován Amsterdam, kde přitom platí množství restrikcí a město je tím pádem aut skoro zbaveno.

My jsme si města naopak zdeformovali pro auta a výsledkem je, že jízda v nich je strašidelný zážitek. Za chvíli to tady bude jako v Los Angeles, kde mají zácpu pětačtyřicet minut každý den. Každý to nenávidí, ale nemají žádnou alternativu.

Jak říkala někdejší vedoucí odboru dopravy města New York Janette Sadiková-Khanová, která ve městě za svého působení zavedla zásadní opatření pro chodce a cyklisty: nejsme proti autům, jsme pro možnost volby. A pokud města zdeformujeme pro auta, o možnost volby přijdeme.

Nejspíš většina lidí se shodne, že města přeplněná auty nejsou nic příjemného. O co všechno nás ale tento stav připravuje?

Institut plánování a rozvoje Prahy ve spolupráci s ČVUT v jedné studii zjišťoval, jak přítomnost aut na ulici ovlivňuje chodce a zjistili, že jejich aktivita klesá o třetinu. To samozřejmě výrazně ovlivňuje výdělečnost provozoven. V Tiraně v Albánii zase zjistili, že po uzavření ulice pro auta vzrostla výdělečnost stávajících provozoven o polovinu a vzniklo přes dvacet nových…

Když si mě nějaké město pozve na pomoc, bavíme se, co můžu udělat. Pomáhám jim například vytvořit dotační programy pro místní obchodníky a spolky, ale nemůžu lhát.

Jestliže obchodům a provozovnám nedáme prostor k prosperitě, nebudou mít peníze na marketing a design. Města se potom nezbaví vizuálního smogu. Pokud chceme řešit problém s vizuálním smogem od základu, musíme se zabývat auty a dopravou.

S jakou reakcí se setkáváte?

Je to samozřejmě jako rozbuška. Jenomže sama to téma intenzivně studuji už roky a vidím, že doprava ovlivňuje chod, vzhled a fungování města — ale i povahu obyvatel — vůbec nejintenzivněji. Sedněte si ve špičce do auta, nebo se snažte někam rychle dojít po svých.

Nohy mají obrovskou hodnotu, ale zdá se, jako bychom to ještě neobjevili. Můžete trávit hodinu denně ve fitku a platit za to, anebo se můžete pěšky projít do práce. Tomu ale musí odpovídat atraktivita města. A v tom jsme dost pozadu.

Co je vedle klidné dopravy ještě důležité?

Příležitost ke sdílení prostoru už odmalička. Myslím, že to děti přirozeně vede k zodpovědnosti a schopnosti postarat se o sebe. V Gentu se na hradě setkáte s místy, kde je pod hradbami třímetrová propast, která ale není ohrazená žádným zábradlím.

Řeknete si, že je to nebezpečné, ale lidi to asi vede jednoduše k tomu, aby dávali pozor. Opět je to prokázáno studiemi, například z Velké Británie. Stavíte na misky vah zvýšený stres rodičů a dětí versus falešný pocit bezpečí, který — myslím si — přispívá k naší debilizaci.

Modernistický princip se snaží lidi, auta a kola ve veřejném prostoru oddělit ve víře, že vše pak bude fungovat lépe. Jenže se ukazuje, že lidi jsou z toho akorát naštvaní.

Podobně jako v případě zmíněných schodů a podchodů?

Ano.

Schody vadí lidem s hendikepem, těžkým kufrem nebo kočárkem. Čili pokud tam dáme eskalátor nebo výtah, bude to v pořádku?

Vždycky je na místě ptát se, zda by to nešlo úplně bez toho. Jestli v tom prostoru v Brně před hlavním nádražím jednoduše nemůžeme udělat přechod od nádražní budovy k obchodnímu domu Letmo… Například. Politici a úředníci roky tvrdí, že by to rozhodně nešlo. Nedávno ale v podchodu hořelo a uzavřeli ho na deset dní, kdy tudy prošlo šest set tisíc lidí bez jediné nehody — bez podchodu a ve velmi ztížených, nepřehledných podmínkách. To, jakým násilím jsme občas tlačeni jít určitou cestou, bychom neměli tak snadno tolerovat.

Další věc, která nepochybně zlepšuje kvalitu života ve městech, je zeleň. Vy jste ale někde nedávno napsala, že zeleň ve městě má špatnou pověst. Jak je to možné?

Setkala jsem se opakovaně s tím, že lidi tráví stromy. Někteří nechápou hodnotu stromů a berou je jako levicové téma, což je pro ně problém. Pro určitý typ lidí je zkrátka ochrana stromů nepřijatelná politicky — a to navzdory tomu, že se o jejich prospěšnosti mohou přesvědčit na vlastní kůži.

A to mluvíme o lidech na úřadech?

I o těch. Jsou to ti, kteří sedí na pozicích, kde by mohli stromy chránit, ale nedělají to. V rámci celostátní legislativy je potřeba stromy postavit na roveň inženýrským sítím.

Všichni se totiž ohánějí normami s tím, že „se strom nevešel“. Normy jsou ale z velké části nepovinné, a kdybychom je měli všechny dodržet, tak nepoložíme ani kanalizaci a kabely.

Také by bylo vhodné mít ombudsmana pro stromy, aby se na něj veřejnost i developeři mohli obracet. Ideálně nezávislého, nejlépe v občanské organizaci. Dnes takto v Brně funguje dobrovolnicky krajinář Vilém Jurek, se kterým spolupracuji na projektu Brno bude vedro.

Veřejnost se na něj obrací s tím, že mají na stromech před domem divné značky a mají strach z kácení. Vilém to prověří a třeba nedávno se zjistilo, že si firma, co pokládá kabely, akorát chtěla ulehčit práci a kácení nebylo potřeba. Lehla by přitom celá alej.

Také často říkáte, že máte na městech ráda belgický smysl pro detail říznutý živelností portugalské ulice. Co si pod tím představit? Máme takové místo v Brně?

Park na Moravském náměstí má po rekonstrukci zdařilý urbanistický detail, což jsou například sparořezy dlažby, lavičky, zábradlí, sloupky, kanály, osvětlení, zbytková zeleň. Tady se to podle mě povedlo a je to radost pro oko.

Vždy záleží na provedení, kombinaci materiálů. Nedávno jsem byla v Seville a koukám, že to, po čem oni chodí, my nemáme ani v kostelech na stěnách! V Brně máme i v historickém centru, kde se prodávají ty nejdražší byty, na ulici asfalt!

A co je ta portugalská živelnost?

Portugalsko bylo v určitou dobu velmi bohaté a hodně investovalo. Pak ale nastal úpadek. Veřejné prostranství je tam trochu v duchu zašlé slávy, ale dobře se o to starají. Koloniální minulost zajišťuje stále přísun imigrantů, kteří s sebou přinášejí spoustu kultury a hudby.

Takže objem toho, co se tam děje, dalece přerůstá velikost Lisabonu, který je jinak srovnatelný s Brnem. Na denním pořádku je tam nějaké hudební experimentování lidí z různých kultur. Vyjdu na ulici a okamžitě se bavím zadarmo.


Do jaké míry z veřejného prostoru vyčteme, jací jsme?

Myslím, že na něm můžeme vypozorovat naše zlozvyky, chyby, kterých se dopouštíme, spíše než to, že je něco naše národní kultura. Myslím, že Češky nejsou slyšet. Tady je to pořád: „Sedávej panenko v koutě, budeš-li hodná, najdou tě…“ — a budeš se tahat s kočárem po schodech. Česká žena není zvyklá být náročná.

Vy jste se dobře zorientovala v mechanismech rozhodování uvnitř municipalit a ovládla jste to, jak je využít, pokud chceme věci nějak ovlivnit. Kdy jste zjistila, že vám nic jiného nezbývá?

Když jsem neustále slýchala odpověď „nejde“. Úředníci se mě obvykle snaží umlčet argumenty o legislativě, vyhláškách, složitosti procesu. Ale v momentě, kdy o tomto získáte mnohem větší přehled než oni, dovedete přijít s řešením a posouvat věci dopředu. Zpravidla se ukáže, že se úředníci bojí, že budou muset víc pracovat. Stačí to vymyslet tak, aby to pro ně nebyla přítěž. Vyhrát musí všichni.

Z tohoto prozření pak vznikla vaše Kuchařka kultivace českých měst?

Ano. Moje vize je, že tohle know-how se nabídne všem. Budou to vědět politici, úředníci — a občané. Ti pak můžou pomoct politikům a úředníkům ve formování veřejného prostoru.

Kniha má podtitul: Jak kultivovat město během jednoho volebního období a sklidit za to pochvalu. Jakou máte zpětnou vazbu přímo od měst nebo od politiků?

Nemám přehled, kdo všechno to používá a jakým způsobem. Proto to budu ještě podrobovat dotazníkům. Třeba v Trnavě na základě mé knihy navrhovali strategii kultivace veřejného prostoru. Vstoupila jsem takto do spolupráce už s více než dvaceti městy.

Když s městy spolupracujete, nejčastěji začínáte s odstraněním ilegální reklamy?

Ano, protože to je nejjednodušší, nejlevnější a je to hned vidět. Naopak neřeším obří urbanistické zásahy a věci, které se táhnou hrozně dlouho. Chci, aby byli politici motivovaní k péči o veřejný prostor v jednom volebním období, aby se pro ně stal veřejný prostor prioritou.

Vy jste letos na přelomu jara a léta přišla s nápadem uzavřít ulici Vachovu v centru Brna pro automobily na půl roku. Proč?

Dlouho sleduji takzvaný taktický urbanismus, což je rychlá, levná a dočasná úprava veřejného prostoru, která má otestovat nějaký nápad, do nějž se posléze případně zainvestuje. Třeba v Itálii je to velmi oblíbená metoda.

Často je to spojeno s nějakým street artem, což se ale nelíbilo zdejšímu starostovi. Když jsem se zamyslela, uvědomila jsme si, že to asi opravdu není potřeba, že je to jako balonky u otvíračky nového obchodu, ale podstata projektu spočívá jinde.

Kde tedy?

Je to vlastně maličkost. Zkusili jsme tu ulici dát lidem, ne autům. Zrušila se tam parkovací stání, tamní obchodníci se domluvili a každý den rozdělávají a sklízejí posezení nad rámec vlastních zahrádek. Je to výdaj navíc, ale věří tomu a spolupracují, podle mě to má obrovskou hodnotu. Městská část pořídila posezení zadarmo nebo za nižší cenu. Potvrdilo se, že takhle spolupracovat umíme.

Co bude, až projekt skončí?

Pokud se ukáže, že to obchodníkům fungovalo, může se z toho vzít poučení. Průběžně také zjišťujeme pomocí dotazníku, co si myslí veřejnost.

Zatímco se tady o tomto bavíme, sem na Moravské náměstí přijelo auto s logem firmy, která v Brně provozuje bazény a další sportoviště, a začali z něj vykládat skládací lehátka s logem města. Ty můžeme vídat i na jiných místech v Brně. V čem se to liší od vaší akce?

Město musí platit firmu, která se o toto stará. Asi čtvrtina se pokaždé během sezóny zničí, zmizí. A například v Praze se to rozkradlo. Naše vize je, že když se o to starají sami obchodníci, mohlo by to fungovat lépe. Pocit, že někdo pečuje o veřejný prostor, je výraznou prevencí vandalismu a kriminality.

A proč podporovat tohle, když máme restaurační zahrádky?

Tady si nemusíte nic koupit. Můžete si přinést něco svého. Nebo něco odjinud. V létě je ta ulice ve stínu po většinu dne. Jednáme se sponzorem o tom, aby tam bylo více zeleně.

Teď přes léto, kdy se děje více akcí, uvidíme, zda si to místo lidi najdou například pro autorská čtení nebo různé workshopy. Obchodníci by tam mohli zvát muzikanty. Úplně každý může přijít s nápadem. V tuto chvíli si tam nejvíce hrají děti nebo lidé jen odpočívají.

Na konferenci Pěšky městem své projekty taktického urbanismu prezentoval Stefano Ragazzo z Itálie a říkal, že stačí pomalovat chodník a lidi se tam okamžitě nahrnou. V Bratislavě to zkusili a nestalo se. Myslím, že ve střední Evropě bude potřeba lidi postupně naučit prostor ulice používat. Musíme si zvyknout, že můžeme.

Z čeho vycházíte, že Vachova by pro tohle měla zafungovat?

Je to velmi malá ulice, kterou jsem si troufla dobrovolnicky zvládnout — velké třídy jsou pro mě nereálné. Navíc jsou tam rozmanité provozovny.

Povaha mnoha věcí, co děláte, je restriktivní. Jak často narážíte na nepochopení? Označuje vás někdo za komunistku?

No samozřejmě, neustále. To je takový zdejší folklór. Jako bychom nepochopili, že v civilizované zemi je nutné mít nějaká pravidla a držet se jich. Uvěřili jsme, že nemít pravidla je akt antikomunismu.

Přičemž právě neschopnost shodnout se na pravidlech a jejich dodržování nahrává tomu, aby se tady etablovala mafiánská struktura, která se od komunismu ani moc neliší. Asi na to jako společnost musíme postupně přijít, jako na to přišli ledaskde jinde už dříve.

Uvedu příklad: Data ukazují, že šedesát až osmdesát procent z billboardů je ilegálních. Stavební úřady s tím nejsou schopny udělat pořádek. Když billboardy zakážeme úplně, bude to nejlevnější řešení.

Reklamní průmysl s tím nestojí a nepadá. Billboardy tvoří jen méně než čtyři procenta trhu s reklamou. Pokud je zakážeme, bude o starost méně. Bude bezpečnější doprava. Nebo nechme pár luxusních ploch na dobře zdůvodněných místech. Exkluzivní nosiče za velké peníze, které prokazatelně pomohou veřejnému prostoru. V mírné nadsázce: jsem schopná strpět ve městě billboard, pokud výměnou za něj budu chodit po mramoru.

Podobně reklama v MHD. Vždycky slýchám: pokud zakážeme reklamu v MHD, bude dražší jízdné. Na to říkám: Ne, musíme reklamu zdražit a požadovat jízdné zadarmo! Opět, ať je to exkluzivní nosič, který si nemůže dovolit každý. Tím se i zředí frekvence reklam a zvýší se jejich kvalita. Chtějme jezdit zadarmo nebo aspoň výraznou slevu. Máme malé nároky.

ZUZANA VLASATÁ