Brněnská rodačka, profesí a vzděláním grafická designérka Veronika Rút se označuje za terapeutku veřejného prostoru. Jak sama vysvětluje, snaží se o sdílenou léčbu zážitkem, uměním a dalšími formami, která je prospěšná pro všechny, kdo veřejný prostor užívají.

Začalo to v roce 2015, kdy se poprvé rozhodla odstranit vizuální smog a reklamy z brněnského veřejného prostoru. „Je to terapie pro mě i pro ostatní. Mám potřebu tyto věci řešit, protože tady žiju — je to moje město, moje země, a nakonec i můj obor,“ vysvětluje.

V roce 2023 vydala Kuchařku kultivace českých měst, která nese podtitul Jak kultivovat město během jednoho volebního období a sklidit za to pochvalu. Kniha je konkrétním praktickým návodem pro města a vůbec pro každého, kdo chce s vizuálním smogem skoncovat.

V uplynulých týdnech také vešel do povědomí její nejnovější projekt: Test takzvaného taktického urbanismu v brněnských podmínkách. Veronika Rút po dohodě s městem nechala v jedné z ulic v centru města na šest měsíců zrušit parkovací stání. Jak na to reagují nejen místní lidé, jak si osvojují svobodné užívání veřejného prostoru, můžeme sledovat doslova v živém přenosu.

V roce jste se 2015 vrátila z ročního studijního pobytu v Belgii na LUCA School of Arts v Gentu, kde jste studovala profesionální grafický design. Předtím jste studovala ve Zlíně. Často mluvíte o tom, že vás pobyt v Belgii silně ovlivnil. V čem?

Belgie mě nadchla tím, že jsem mohla všude chodit pěšky, případně jezdit na kole. Možnost volby je pro mě klíčová. Líbilo se mi také setkávání s lidmi různého věku. Chodila jsem na párty, kde byli sedmdesátiletí i patnáctiletí lidé. U nás jsou tyto věkové skupiny neprostupné. Je to nevyřčené pravidlo, které se ale definuje už jen nastavením cen.

V Gentu je například podnik jménem Charlatan. Funguje tam tři až pět hudebních scén v jeden večer v odhlučněných místnostech. Neplatí se tam vstupné. Platí se pouze za použití toalet — záleží tedy, jak moc pijete a jak dlouho zůstanete. Teoreticky tam můžete přijít, nic nevypít a jenom se podívat. To má obrovskou hodnotu, kterou tady vůbec neznáme.

Taky tam ve veřejném prostoru prakticky nenarazíte na zábradlí. Dále se úplně odlišně chovají k památkám. Klidně vykutají celý dům zevnitř, ponechají jen fasádu, a uvnitř postaví něco nového. Zbavili se i historického podzemí.

Řekli si, že památek mají dost a že město má sloužit lidem, tak pod ním postavili garáže. O mnoha věcech uvažují zkrátka úplně jinak — v dobrém i ve zlém. Je to kultura, kterou máme dost blízko, přitom je úplně jiná.

Profesně se věnujete brandingu a reklamě. Chápete terapii veřejného prostoru jako jeho prodlouženou ruku?

Určitě. Má to ale i čistě praktickou rovinu. Branding mi dává svobodu, umožňuje mi podnikat. Kdybych to neměla, musím nejspíš působit někde na škole a respektovat tamní akademický rámec. Případně bych si nechala udělit nějakou dotaci a musela zas respektovat politické zadání, které s tím souvisí. Takhle mám výhodu, že co si vymyslím, to si zrealizuji.

Založila jsem i občanskou organizaci a tam mám samozřejmě také ambice. Oslovilo mě už dvacet měst, pro která pracuji jako terapeutka jejich veřejného prostoru. Chci si ale zachovat nezávislost na dotacích.

Čili v tuto chvíli je pro vás terapie veřejného prostoru více prací, nebo koníčkem?

Cítím se trochu v pasti. Koníček je něco, co děláme pro radost. Ale já mám pocit, že tohle dělat musím. Pokaždé, když vláčím svůj kufr po schodech nahoru a dolu podchodem u brněnského nádraží, můžu se tím snad nezabývat? Pro ženy je tahání těžkých předmětů nezdravé a prostor před nádražím lze řešit jinak, praktičtěji — no tak mám vůbec na výběr?

Takže chodíte městem a máte neustálé nutkání dávat věci dávat do pořádku?

Ano. Asi bych tady jinak nemohla bydlet. Když se tady urbanista rozhlédne, většina věcí je špatně. Ne esteticky, ale z funkčního hlediska. Neustále se musíte ptát: Co tady dělá tahle silnice? Proč tady není strom, když je tu takové vedro?

Kdybych se spokojila s málem a neměla potřebu věci měnit a zlepšovat, možná by se mi žilo lehčeji. Až na to, že bych umřela dříve a měla celkově horší kvalitu života…

Kde se to ve vás vzalo?

Hodně mě ovlivnila právě Belgie během studijního pobytu. Něco mi ale docházelo už na střední škole. Mám za sebou devět let studia dějin umění. V podstatě se dá říct, že dějiny lidstva znám jen z perspektivy umění a designu. Z architektury, která mě během studií hodně provázela, toho vyčtete o městech strašně moc. Až po studiích započal můj zájem o prostor mezi domy.

Co pro vás bylo po návratu z Gentu nejhorší?

Samozřejmě to brněnské hlavní nádraží. A pak to, že jsou tady na ulici všichni naštvaní!

Vy ostatně říkáte, že města, ve kterých žijeme, se podílejí na tom, jací jsme…

Typicky se u nás v oblasti dopravy řeší jen parkovací místa, ale už ne to, jaký požitek z jízdy řidič má. Často je jako nejlepší město pro jízdu autem vyhodnocován Amsterdam, kde přitom platí množství restrikcí a město je tím pádem aut skoro zbaveno.

My jsme si města naopak zdeformovali pro auta a výsledkem je, že jízda v nich je strašidelný zážitek. Za chvíli to tady bude jako v Los Angeles, kde mají zácpu pětačtyřicet minut každý den. Každý to nenávidí, ale nemají žádnou alternativu.

Jak říkala někdejší vedoucí odboru dopravy města New York Janette Sadiková-Khanová, která ve městě za svého působení zavedla zásadní opatření pro chodce a cyklisty: nejsme proti autům, jsme pro možnost volby. A pokud města zdeformujeme pro auta, o možnost volby přijdeme.

Nejspíš většina lidí se shodne, že města přeplněná auty nejsou nic příjemného. O co všechno nás ale tento stav připravuje?

Institut plánování a rozvoje Prahy ve spolupráci s ČVUT v jedné studii zjišťoval, jak přítomnost aut na ulici ovlivňuje chodce a zjistili, že jejich aktivita klesá o třetinu. To samozřejmě výrazně ovlivňuje výdělečnost provozoven. V Tiraně v Albánii zase zjistili, že po uzavření ulice pro auta vzrostla výdělečnost stávajících provozoven o polovinu a vzniklo přes dvacet nových…

Když si mě nějaké město pozve na pomoc, bavíme se, co můžu udělat. Pomáhám jim například vytvořit dotační programy pro místní obchodníky a spolky, ale nemůžu lhát.

Jestliže obchodům a provozovnám nedáme prostor k prosperitě, nebudou mít peníze na marketing a design. Města se potom nezbaví vizuálního smogu. Pokud chceme řešit problém s vizuálním smogem od základu, musíme se zabývat auty a dopravou.