Letošek byl výročním rokem dvou mimořádných osobností: Franze Kafky a Bedřicha Smetany. Vzniklo o nich mnoho pořadů, inscenací oper, koncertů, dokumentů, filmů, dramatických seriálů. Pro mě byly vrcholem dva snad méně nápadné, zato však zcela mimořádné počiny.

Halbichův Zámek

Český rozhlas připravil jako četbu na pokračování Kafkův Zámek. Třicet dílů, třicet půlhodin načetl Kamil Halbich. Kafkův Zámek byl zpracován několikrát, pro rozhlas byl i zdramatizován jako dvoudílná hra Jana Vedrala, K. v ní hrál Vladimír Dlouhý. Četba v podání Kamila Halbicha však všechny adaptace a dramatizace předčila.

Charakteristickým znakem Kafkovy prózy je smysl pro detail, dokonce, řekla bych, lpění na detailu. Až obsesivně uvádí všechna pro a proti vyřízení záležitostí zeměměřiče K., který chce jenom dostat konečné oprávnění začít vykonávat práci, ke které byl povolán. Rozhovory s hostinskou, Barnabášem, pomocníky, sestrami Amálií a Olgou, zvláštní milostný vztah s Frídou — k němuž snad byla inspirací láska s Milenou Jesenskou —, to vše spočívá na podrobné, všestranné a otravné argumentaci a zvažování.

Hlas Kamila Halbicha, jeho barva a tón, zvláštním způsobem důsledný a přitom lehce lhostejný přednes, v němž díl od dílu slyšíme vlny únavy, beznaděje a opětovného vzchopení se K., mě úplně očaroval: a ten konec, ten nesmyslný hovor s hostinskou o šatech, nemoderních, přezdobených, a potom se K. zavěsí do Gerstäckera a odcházejí do tmy … nedopsáno.

Kamil Halbich je velký mistr mluveného slova a v téhle četbě dokázal zprostředkovat všechno, oč v souvislosti s Kafkou jde. Vedle zimy, beznaděje, zbytečnosti, marného a trapného svádění a usilování jsme slyšeli také touhu někam patřit, být užitečný, být platným členem obce — a také humor onoho lidského pachtění. Kdo z nás to nezná? A přesto to tak dokonale dokáže vyslovit jen F. K.

Smetanův deník

Smetanovský zážitek je také literární. Bedřich Smetana si vedl svůj studentský deník v němčině. Zápisy začínají velmi stručně v roce 1840 ještě v Praze a pokračují mnohem výmluvněji po celá tři plzeňská léta. Němčina je ve Smetanově době samozřejmým jazykem vzdělanějších kruhů — Smetana byl vychován česky, ale vzdělán výhradně v jazyce německém.

Vydání Smetanova studentského deníku v edici Olgy Mojžíšové a Tomáše Bernhardta a v překladu Lenky Vodrážkové je mimořádný čin, který přibližuje osobnost tvůrce české národní hudby, obestřeného mnohými klišé, prostřednictvím jeho autentických prožitků. Jeho plzeňská léta se odehrávají ve městě, které stojí na prahu industrializace, ale ještě ho nepřekročilo.

Z deníku k nám promlouvá temperamentní, společenský a především mimořádně citlivý a vnímavý mladík se smyslem pro humor, hru i poezii. Pozadím prožitků mladého Bedřicha Smetany je společnost usedlých měšťanů i dosazovaných úředníků, mezi nimiž nachází Smetana své příznivce i lásky.

Knihu Bedřich Smetana Deníky I (1840—1847) vydalo Národní muzeum v roce 2022 v dokonalé edici, česky i německy, s doprovodnými studiemi o dobových poměrech v Plzni, o německém jazyce ve Smetanových denících a životopisném pozadí deníku. Velká škoda, že tvůrci televizního filmu Smetana se rozhodli přejít bez povšimnutí bystrost ducha, vtip, společenský postřeh a všeobecný cit pro umění, který rozeznáváme už v denících z raných Smetanových studentských let.

Canto ostinato, Tygr v tísni a galerie v Düsseldorfu

Kromě „dramaturgie výročí“ zmíním ještě tři mimořádné zážitky. S potěšením jsem si přečetla knihu Pavla Kolmačky Canto ostinato, oceněnou Státní cenou za literaturu. Zpočátku jsem se trochu bála, že kniha bude příliš konzervativně rurální, že bude oslavovat odlehlé bydliště jako místo tradice a dobrých pořádků, ale ne, tato kniha taková není. Najdeme v ní naopak bolestné a mezní události a situace, které potkávají současníka, který chce žít život smysluplně a ve starosti o své bližní. Je tam smrt, ale také hledání ztracené dcery i lásky i sebe sama.

Nemůžu se vyhnout jednomu divadelnímu zážitku, i když vůči němu nejsem úplně nezávislá. Spolek Tygr v tísni — a předtím s menším zdarem Činoherní studio v Ústí nad Labem — uvedl hru Marie Novákové Krajina se sklady. Hra je kompozicí obrazů z místa, kde bývalo pole, pak zajatecký tábor, hraniční pásmo, chatová kolonie a dnes obrovské skladové haly globálního zasilatelského průmyslu. Setkávají se tu živí s mrtvými, realita s legendou, zapomenuté s ignorovaným. V inscenaci Iva Kristiána Kubáka mimořádně působivý výkon v dvojroli bláznivé prostitutky i mrtvé Němky podává Marie Švestková.

Na poli výtvarného umění na mě zapůsobila návštěva uměleckých galerií v Düsseldorfu. Düsseldorfská akademie byla vlivnou institucí, kde vystudovali umělci nejrůznějšího zaměření, vyznavači umění „krve a půdy“ i ta nejprogresivnější avantgarda. Na místním muzeu umění je vidět, nakolik jsou výtky, které vznášíme vůči našim galeriím, podmíněné finanční stránkou věci.

I Kunstpalast v Düsseldorfu je v podstatě veletržní palác, ukazuje však, že když se do objektu investuje, vznikne reprezentativní, ale i pohostinné místo, kde lze příjemně strávit neděli mezi výtvarnými díly, exponovanými v kontextu i kontrapozici. Nevím, proč to u nás pořád nejde, odpovědnost házíme na ředitele institucí, ale ona ve skutečnosti leží na státu a jeho kulturní politice. Český stát není chudý, ale je zvláštním způsobem malicherný a lakomý.