K Dějinám Česka a ohlasům na ně
Alena ZemančíkováKniha Dějiny Česka je revizionistická, v některých bodech zřejmě právem kritizovatelná… A také fascinující.
Do diskuse o „revizionistickém“ přístupu k moderním českým dějinám, rozpoutané kolem výroků a činů současného děkana Filozofické fakulty UK Michala Pullmanna, zasáhla i kniha Dějiny Česka (vyd. Nakladatelství Lidové noviny 2019).
Ve Fóru 24 se nedávno Pavel Šafr pohoršil nad tím, že v poslední kapitole, kterou napsali společně Matěj Spurný a Michal Pullmann, chybí poprava Milady Horákové. Tomu ale nelze rozumět bez pochopení knihy jako celku.
Dějiny Česka nejsou historickou příručkou „pro školu a dům“, ale souborem studií na deset témat z českých a moravských dějin. Její editoři Jan Klápště a Ivan Šedivý v úvodu představují klíč, kterým se v knize jednotliví autoři dějiny Česka pokoušejí odemknout. Je jím zejména zkoumání toho, co znamená být Čechem, jaké obsahy i metafory se k pojmu vážou a jak se češství v průběhu dějin vztahuje k němectví či šířeji k evropanství.
Vlastně by se kniha mohla jmenovat Dějiny češství — ale protože v NLN vycházejí dějiny států, i takové, jako jsou Dějiny jihoslovanských zemí s podtitulem Dějiny států, které již neexistují, a dějiny národů, které své státy teprve tvoří, titul by z řady vybočoval.
Na otázku, zda je dílo revizionistické, musím po přečtení celé knihy odpovědět, že ano. Řada kapitol se historických obecně známých faktů a událostí dotýká jen sotva, a zabývá se naopak aspekty, o kterých se v běžném dějepise mluví jen okrajově. Můžeme se přít, zda to vadí — kdo by chtěl všechno, potřeboval by Velké dějiny zemí Koruny české. A v knize je inspirativní seznam literatury, kde se lze seznámit s jednotlivými úseky dějin podrobněji.
Tak například v kapitole České země raného novověku mezi kontinuitou a diskontinuitou autorů Jiřího Hrbka a Marie Šedivé—Koldinské se explicitně nepojednává staroměstská exekuce (když už jsme u těch poprav), jen se v ní zmiňuje, že teprve protestantští Sasové pietně pohřbili mrtvá těla popravených pánů.
Jiří Štaif v kapitole Moderní doba. České země v dlouhém 19. století píše: „Za nedílnou součást společenských vztahů i touhy po lidském štěstí pokládám každodennost, která má i v moderní dynamické době ‚za úkolʻ stabilizovat lidské návyky, praktiky a rituály tak, aby se staly samozřejmými, a tím podstatně přispívaly k hledání relativní stability mezi soukromím, veřejností, světem práce a lidskými touhami.“
O něco dál ve svém úvodu pokračuje: „Určovat pravidla hry a vymezovat prostor, kde se hraje, a zároveň obojí v průběhu hry měnit je jedním z nezbytných předpokladů moderního balancování mezi společenskou stabilitou a dynamikou. Když se však nedaří v takto chápaných společenských vztazích udržet kulturně přijatelný rytmus, pak se otevírá možnost vytvořit alternativní společenský prostor, tj. nová pravidla hry a nová hřiště pro zásadní společenskou změnu.
V moderní době se navíc moc, ať již přímá nebo symbolická, musí opírat v mnohem větší míře o aktivní či alespoň pasivní souhlas těch, kterým chce vládnout. Na rozdíl od tradiční společnosti tu proto ke stabilitě moci nepostačuje její legalita nebo právoplatnost, pokud se nápadně rozchází s legitimitou, tj. tím, co rozhodující část veřejnosti považuje za správné.“
Ano, to je úvod ke kapitole, v níž se pojednává o modernizaci, o středních vrstvách a kapitalismu, o národní emancipaci a politické participaci, o emancipaci žen a sociální otázce. Hlavní jednající postavou v dramatu kapitoly jsou střední vrstvy. Povšimněme si, že historik zejména hospodářských dějin Jiří Štaif vychází z podobných předpokladů, které jsou tolik a z tolika stran vytýkány autorům poslední kapitoly a Michalu Pullmannovi osobně.
V kapitole o moderní době a dlouhém 19. století třeba vůbec nepadne jméno Karla Havlíčka Borovského, politického vězně a jednoho ze zakladatelů českého politického myšlení, jméno Karel Hugo Hilar se objeví jen jako připomenutí jeho otce Františka Karla Bakuleho, konzervativního filozofického autodidakta, který se modernity děsil.
Bakule ve svých spisech připomínal, že právě modernita je příčinou toho, že nižší společenské vrstvy chtějí více, než mohou dostat, a vyšší vrstvy zase hodlají udržet a rozšířit to, co už mají. Přišel s názorem, který je zajímavý pro současnou debatu o levici, totiž že „k tomu, aby hledaly konsenzus, který by projasnil společenskou perspektivu, je přiměje jen ženská otázka a vyostření sociální otázky do podoby skutečné společenské krize.“
Vladimír Just, jeden ze silných rozhořčených hlasů proti „pullmannovštině“, by se mohl pohoršit nad absencí nejen Hilarova, ale dalších velkých jmen českých modernistů. Tuhle kapitolu ale zřejmě nečetl. Ostatně o založení institucí jako Národní divadlo nebo Národní muzeum se v ní také nepíše.
Doufám, že vybrané citace přesvědčivě ukazují, že autoři jednotlivých studií zapojují své aktuální poznatky v historiografickém bádání do hledání odpovědí na zde a nyní kladenou otázku po dějinách a smyslu státu, který se oficiálně jmenuje Česká republika, ale navzdory odporu mnohých se mu už běžně říká Česko.
Než se dostanu k poslední kapitole, která na sociálních sítích vzbudila nesouhlas z různých stran, aniž si oponenti, obávám se, přečetli alespoň úvod k celé publikaci, připomenu ještě fakt, že relativita a relativizace uvozují celou jednu kapitolu, která se jmenuje Nástup mas. České země v letech 1890-1920. Hned na jejím počátku autor Rudolf Kučera píše o přelomovém významu Výkladu snů Sigmunda Freuda, Sebevraždy T. G. Masaryka a Analýzy počitků a vztahu fyzického k psychickému Ernsta Macha. Korunu všemu relativismu nasadil samozřejmě Albert Einstein.
Snad právě v této kapitole je nejzřetelněji vyloženo, jak se aktuální společenské dění v českých zemích vztahuje k vědeckému, komunikačnímu a technologickému stavu světa a z něho vyplývajícím kulturním akcentům. Úctyhodná národně emancipační činnost je devalvována antisemitskými postoji, založenými na podezřeních vůči „nenárodním Židům“.
Národní jednota je relativizována také vznikem internacionalistické české sociální demokracie 1893, která se generačně rozdělí na starší „ideálovou“ a mladší „chlebovou“ generaci, která už nemá takovou zkušenost s politickou perzekucí jako generace předchozí a politická kariéra se stává už samozřejmou „profesní“ cestou, nejen obhajobou programu. Vlivem rychlejšího dopravního i poštovního spojení nastává dotud nevídaná vlna vystěhovalectví do Ameriky.
Země poražené v první světové válce jsou hodnoceny jako morálně pochybní původci vraždění. Autor relativizuje i postoje českých válečných zajatců v Rusku, mýtus o nespolehlivosti českých vojáků v rakouské armádě, a naopak i jejich uvědomělé hrdinství v legiích nebo v takzvané rumburské vzpouře.
Píše o radikální proměně genderových vztahů, uvolnění sexuální morálky, sleduje vyostření česko-německých nacionálních sporů do míry, jaká nikdy před tím nenastala. Pocit, že se v samostatném státu věci téměř nemění, se přelévá přes radost ze státní samostatnosti.
Autor kapitoly věnované samostatné Československé republice zase zpochybňuje běžný stereotyp, podle kterého byla republika přivítána spontánním jásotem veškerého obyvatelstva. Připomíná, že nejásali nejen čeští Němci a Maďaři na Slovensku, ale ani zdaleka všichni Slováci, obyvatelé Podkarpatské Rusi a do značné míry vlažně se ke vzniku Československé republiky stavěli i čeští židé.
Jakub Rákosník kacířsky konstatuje, že „za soumraku první republiky často citované ‚my‘, ztělesněné národní pospolitostí jazyka, vyznačující se přičinlivostí a solidaritou ve jménu sociální soudržnosti, vyloučení parazitických elementů a všech, kteří nepatří mezi ‚nás‘, tvoří osu českého politického diskurzu přes pozdní třicátá, čtyřicátá i padesátá léta. Jsou to slova, vyslovovaná reprezentanty prvorepublikové pravice v tíživých pomnichovských podmínkách. Stejně uvěřitelně by však ta slova zněla, kdybychom je vložili do úst Edvardu Benešovi v době jeho válečného exilu, představitelům Národní fronty ve třetí republice nebo komunistickým budovatelům šťastných zítřků socialismu po únoru 1948.“
Dovolím si dodat, že podobné věty zaznívají ve společenském diskurzu i dnes. Z úst nedávných liberálů nebo sociálních demokratů.
Kapitola o první republice je věnována především složitému předivu nacionálních a sociálních identifikací jednotlivých politických uskupení. Zpochybňuje také obecně sdílený stereotyp o průmyslové vyspělosti Československé republiky poukazem na její malý vnitřní trh a velkou závislost na trzích zahraničních, potácejících se po čase v hospodářské krizi. Poukazuje také na to, že myšlenkový odkaz předválečné společnosti, formulovaný dichotomií „my a oni“ v podstatě přetrval až do poválečné doby, kdy se proměnil v příklon k národně čistému pojetí socialismu.
Rákosníkova kapitola zcela nechává stranou kulturní výkon první republiky, je na čtení komplikovaná a podle mého mínění v „revizionismu“ předčí všechny ostatní. Shledává totiž zárodky konce demokracie, jenž nastal po únoru 1948, už v první a rozhodně ve druhé republice.
Nevěnuje se přitom atentátu na Aloise Rašína stejně jako střílení do dělníků u duchcovského viaduktu. Slavné vytržení KSČ z těla sociální demokracie se zmiňuje jen letmo jako součást celkového vývoje systému politických stran.
Kapitola České země za druhé republiky a nacistické okupace 1938 je dílem Víta Smetany a Radky Šustrové. Klade si za cíl postihnout vztah říšské německé politiky k protektorátu coby vyspělé dílně a pracovně, kterou je třeba zachovat pro válečnou činnost Říše i její civilní zázemí.
Autoři také poukazují na to, jak se doposud skryté, v demokratických poměrech nezákonné, projevy antisemitismu a rasismu začaly projevovat v přístupu protektorátních úřadů. Připomínají přezkumy občanství, otevřenou netoleranci vůči uprchlíkům z pohraničí a židům a kriminalizaci „cikánů“.
Jiné výrazné téma kapitoly je sociální péče, kterou německá vláda zaváděla. „Privilegovanost českého dělnictva, zdůrazňovaná v souvislosti s rozchodem s poměry první republiky uznáním manuálně pracujících a závazkem, že dojde k nivelizaci mezd a platů, se musela nějak projevit. […] Protektorátním dělníkům náležela určitá míra uznání, kterou německé úřady dávaly najevo zejména zachováním nárokovatelnosti práv sociálního zabezpečení, tedy reálnou distribucí sociální a zdravotní pomoci doma (v protektorátu) i venku (v Říši).“
Předmětem pozornosti jsou pod dílčím titulkem Hledání pozice v exilu politická jednání exilové vlády v čele s Edvardem Benešem směřující k rozhodnutí o odsunu Němců z pohraničních území, stvrzená západními politiky. Rezervovanost britského postoje jen posiluje změnu orientace Československa na Sovětský svaz. Od podpisu československo—sovětské smlouvy 12. prosince 1943 se v prostoru předmnichovského Československa začíná vytvářet sovětská zájmová sféra.
Kdo už dnes jen tak z hlavy ví, že odmítnutí Marshallova plánu se opíralo o jeden z bodů této smlouvy? Budoucí socialistická orientace Československa včetně rozsáhlého znárodnění a zúžení spektra politických stran bylo dojednáno v režii komunistů v Moskvě v březnu 1945.
Následující stránky, nazvané V sovětském objetí, dále popisují až iracionální vstřícnost k jakýmkoli sovětským přáním a požadavkům ze strany všech politických složek někdejší československé demokracie. Pro komunisty to po válce znamenalo dobře připravenou půdu k nabytí absolutní moci.
Kapitola věnovaná období druhé republiky a protektorátu vypráví především příběh, v němž se postupně a od roku 1943 nezadržitelně československá exilová politika přiklání k Sovětskému svazu. Stručně, ale výstižně jsou v ní charakterizovány odbojové vojenské aktivity československých důstojníků, později, za komunistické vlády, bez výjimky uvězněných nebo v případě Heliodora Píky popravených.
Výstižně je v ní také popsáno, že takzvaná proklamace důstojnosti dělnických povolání, která sloužila fungování nacistického válečného stroje, nastavila parametry budoucímu nástupu socialismu. A také zde na str. 258 zaznívá věta, že „nacistické panství v českých zemích […] mohlo být vcelku vlídné k těm, kteří se dokázali přizpůsobit nastalé situaci a osvojit si sociálně komunikační vzorce nového vládnoucího řádu. Režim v protektorátu, jenž byl podepřen z velké části českými institucemi a aktéry, proto ani nemohl být otevřeně protičeský. Byl spíše národně exkluzivistický a rasistický, a to jak v rámci německého, tak českého národního společenství.“
U protifašistického odboje autoři neopomíjejí jeho aktéry a klíčové události, jako byl atentát na Heydricha či Slovenské národní povstání. Nejmenují však oběti perzekucí a vůbec se nezabývají sférou kultury.
Snad jediná konzervativně uspořádaná kapitola se týká husitství, v části, kterou napsal František Šmahel. Ale už spoluautor kapitoly Čechy a české země ve 14. a 15. století, Martin Nodl, se kriticky zabývá politikou Karla IV. a méně známou problematikou pokusu o ustavení státní kališnické církve v polipanské době.
Nyní konečně k poslední kapitole autorů Michala Pullmanna a Matěje Spurného, nazvané Dějiny Česka od roku 1945 do současnosti. Autoři deklarují, že za mezníky danými letopočty 1948, 1968 a 1989 chtějí — v kontinuitě s předchozími kapitolami — sledovat i téma sepětí státu a národa, rostoucí vliv techniky na podobu lidského života, vztah kultury a ideologie, představy o sociální spravedlnosti a proměňující se povědomí o tom, jaká míra násilí může být za jakých okolností považována za legitimní.
Počáteční stránky se věnují obrovským přesunům obyvatelstva během poválečného vysidlování a následného osidlování pohraničních oblastí. Připomínají, že šlo o dobu největší obecné tolerance násilí v moderních dějinách státu. Násilí, jehož míra převyšovala praxi v 50. letech. Ukazují dále, že etnické pojetí národa a akceptování práva, které neposuzuje občany jako sobě rovné, nýbrž rozlišuje na vyšší a nižší kategorie obyvatelstva, se inspirovalo už v předchozím období protektorátu.
Rétorika „očisty“ od zkaženosti a nespolupráce pak zahrnovala i další možné projevy násilí, vedoucí od zákazu přístupu ke vzdělání a povolání přes věznění až k popravám. Princip „očisty“ přitom měl zajistit budoucí vývoj bez otřesů a válek.
Autoři se podrobně věnují tematice plánu a trhu a z různých stran zkoumají problematiku státem plánovaného hospodářství. Jestli pro první republiku byla zásadním problémem nezaměstnanost, v socialismu to byla ztráta motivace k práci a osobní iniciativy.
Dostávají se tím k projektům ekonomické reformy, kterou stejně jako uvolnění kontroly nad jednotlivými občanskými osudy zarazil vstup vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Konstatují, že nástup husákovské normalizace měl za cíl obnovit direktivní systém a udržet ho za každou cenu − také zvýšenou kontrolou pracovní kázně nebo podplácením obyvatel ve sféře konzumu. K relativní prosperitě přispívaly i dodávky levné ropy ze Sovětského svazu
Pullmann se Spurným popisují celkovou prolhanost, rozkrádačství a pohodlnost státem řízeného hospodářství i soukromých životů. K projektu demokratického socialismu 60. let většina obyvatelstva vzhlížela s nadějemi, píší autoři v oddíle s titulkem Demokracie a technokracie. Věnují se v něm ale i tehdejšímu formulování reformy řízení společnosti na základě demokratičtějších principů.
Tato nutnost byla dána i technologickým rozvojem, který společnost sledovala a radostně přijímala. Příkladem jsou lety do vesmíru.
Pasáž pod titulkem Kultura a kontrola sleduje paradox, v němž kulturní a umělecká sféra po roce 1945 požadovala a nadšeně uvítala zestátnění kulturních institucí, aby se pak v jejich rámci postupně proti režimu vymezovala a svými prostředky ho kriticky zobrazovala a zpochybňovala. Právě tahle pasáž rozčilila Vladimíra Justa, který ve svém dlouhém výlevu předhazuje oběma autorů řadu jmen a osudů režimem proskribovaných umělců, mezi nimi například Alfreda Radoka. Kulturní paradox tím ale popřít nelze.
I Radokovo působení se odehrávalo ve státních divadlech, dokonce v Národním. Státem financovaná byla i tvorba filmové Nové vlny.
Autoři přiznávají umělcům, především spisovatelům, podíl na demokratizaci socialistických poměrů a konkrétní výkony, které společností skutečně pohnuly. Připomínají také, jak pomocí uměleckých svazů zavedl režim v 70. letech metodu „cukru a biče“. Stát tehdy štědře podporoval konformní kulturní aktivity, a naopak perzekvoval projevy svobodné a reformní.
Umělecké svazy a prestižní instituce na tomto odporném zadání participovaly s velikou ochotou. Naopak kladnou úlohu tehdy sehráli outsideři v regionech a přátelských kroužcích, kde se relativně svobodnou uměleckou tvorbu podařilo udržet alespoň pro domácí publikum. Jednalo se o oblastní divadla a galerie, krajská nakladatelství, agentury, kluby či amatérské aktivity.
Vladimír Just vypočítává, kolika šikanami musela projít například divadla malých scén. To je ale jen dílčí problém, pro který není v knize místo.
Autoři kapitoly zrovna konkrétně divadelní problematiku spíše přecházejí, možná i proto, že divadlo jako umění přítomnosti je obzvlášť závislé na osobní paměti a zkušenosti. Ale hnusné metody uplatňování cenzury i výčet zástupných pseudodůvodů, proč kniha nevyšla nebo film nešel do distribuce, uvádějí na str. 296. Ostatně, autoři vynechávají i roli divadel v událostech roku 1989.
Protirežimní skupiny včetně Charty 77 charakterizují autoři také na základě oblékání a vůbec vnější prezentace jejich představitelů. Pullmann se Spurným se věnují i opozici konce 70. a zejména 80. let.
V souladu s celkem knihy autoři téměř nejmenují. Výjimku tvoří popisky pod několika fotografiemi a Václav Havel, který ovšem vstoupil do plného světla politiky až v demokratickém státu, z nějž se způsoby, jež jsou už jen naznačeny, vyvinula nynější Česká republika.
Mám dojem, že píše-li historik, že „ve skutečnosti bylo ještě hůř“, například o První republice, snášíme to bez odporu jako legitimní kritické stanovisko na základě nových poznatků. Napíše-li ale historik „nebylo to tak strašné“, pohoršujeme se a váhu nových poznatků nepřipouštíme.
Oprávněná kritika vůči Pullmannově a Spurného kapitole dle mého mínění míří jen k jejich pojetí první poloviny 50. let, období komunistických represí vůči osobnostem, jež se vesměs zasloužily o národní svobodu a prestiž. Chybí jak jména popravených hrdinů odboje, tak i komunistických představitelů (přečasto židovského původu), jména umělců i nekomunistických politiků. Chybí proto i jméno Milady Horákové.
Absence jmen nevadí, myslím, tolik, jako fakt, že kapitola zcela postrádá charakteristiku doby poprav a rozsudků k dlouholetým žalářům. Pouhé slovo „násilí“ na ni totiž nestačí.
Na počátku kapitoly se sice připomíná, že doba prvních poválečných let byla v ohledu společensky tolerovaného a etnicky motivovaného násilí mnohem tvrdší než padesátá léta (a zanechala mnohem víc mrtvých). Stojí v ní i to, že stát zasahoval do občanských práv jednotlivých obyvatel už v době protektorátu, a vysvětluje, že omezování občanských práv na základě etnicity a národnosti připravilo půdu pro sankcionování „buržoazního původu“ a jiné způsoby vylučování ze společnosti, a že tedy dění padesátých let mělo svůj základ už v době protektorátu a v letech těsně poválečných.
V tom autoři poslední kapitoly navazují na výklad svých kolegů v kapitolách předchozích. Ale při všem uznání toho, že studie nutně nemůže postihnout všechno, vzbuzuje oslabená kritika padesátých let dojem neúplnosti. Poslední kapitola je ostatně vzhledem k předchozím i zbytečně krátká a stručná.
Knihu Dějiny Česka je vzrušující číst jako celek, od začátku do konce. Výmluvně z ní vystupují některé dějinné paralely, vleklé problémy české společnosti, táhnoucí se mnohdy už od středověku. Najdeme v ní podrobnější výklad religiozity českých zemí i podrobné vyložení hospodářských poměrů včetně dynamiky jejich reforem.
Celkem publikací prostupuje otázka národní i sociální, do hry vstupují technologický pokrok i objevy v přírodních a duchovědných oblastech. Kardinální otázkou je pak problematika česko-německého soužití, která se vytrácí vlastně až v poslední kapitole, v níž už se nezmiňuje ani uzavření Smlouvy mezi Spolkovou republikou Německo a Českou a Slovenskou Federativní Republikou o dobrém sousedství a přátelské spolupráci z roku 1992.
V každé kapitole chybí něco, co je samozřejmou součástí české kolektivní paměti. Text publikace zohledňuje spíše výsledky a důsledky jednotlivých historických období než jejich efektní momenty a ztráty. Dějiny Česka totiž běží stále dál, další epochy navazují na předešlé. Mrtvé, padlé, vyhnané či připravené o majetek a právo nechávají u cesty. Alespoň tak rozumím jejich edičnímu projektu.
"Samozřejmě Einstein..." (koruna všeho relativismu)
Lidová interpretace Einsteina - "všechno je relativní" - ve smyslu "možné je všechno" - je skutečně nesprávná. Původní název jeho speciální teorie relativity zněl totiž "teorie invariantů". Tento název se naštěstí neujal - relativitu morálky by z něj nijak odvodit nešlo.
Einstein tedy vůbec neříká, že "možné je všechno", spíše tvrdí, že "život, vesmír a vůbec" je provázán vztahy, které blbec nikdy nepochopí. V tom zásadním se tedy nakonec s Pullmannem shoduje, což bychom vedle gravitačního ohybu světla, pozorovaného poprvé Arthurem Eddingtonem v květnu 1919 na Princově ostrově během úplného zatmění Slunce, mohli opět považovat za silný argument pro potvrzení teorie relativity.
V pokřiveném časoprostoru se tedy jedna a tatáž událost může dvěma pozorovatelům z různých vztažných soustav jevit rozdílně: Zatímco Einstein intervenuje ve prospěch Milady Horákové, revizionistickému historikovi v blízkosti rotující černé díry marxismu se politický proces a následná poprava jeví třeba jako "demokratický aspekt stalinismu".
Ano, pánové Kolaříku, Nusharte a možná i další, dala jsem si práci, přečetla pečlivě celou publikaci, abych se tady dočetla, že umím okecat všechno. Celá ta moje práce byla z vašeho úhlu pohledu zbytečná, tak, jako bylo zbytečné, že se nejrůznější historikové vystavili veřejnému posouzení toho, nač v průběhu svého bádání přišli. Víte, připomnělo mi to příhodu z gymnázia. V letech počínající normalizace, kdy jsem chodila na plzeňské gymnázium, z něhož byli po stranických prověrkách právě vyhozeni někteří "revizionisté" a jejich místo nahradili prověření učitelé z učňovských škol, kteří se opravdu v předmětu český jazyk a literatura nebo dějepis nemuseli snažit o vlastní názor, dostali jsme na češtinu takovou profesorku. Moc si toho ze studií nepamatovala, zato nám důrazně vtloukala do hlav (po asi tak třech letech znovunastoleného jediného správného normalizačního výkladu dějin i literatury) správné interpretace české i světové literatury. Špatně jsme spolu vycházely, neustále jsem ji přistihovala při tom, že neví, o čem mluví, že příslušná díla ve skutečnosti nečetla nebo zapomněla, že ji vlastně český jazyk a literatura nezajímá. Ve druháku jsem se přihlásila o referát z Remarquea a sestavila jsem ho z rozboru jeho stěžejních románů, které jsem tehdy četla a citově prožívala ( jasně, bylo mi sedmnáct). Češtinářka si ale referáty představovala tak, že student odříká stručný obsah díla a připojí k tomu některé životopisné autorovy údaje. Když jsem svůj referát skončila, přiznala ( kupodivu), že čekala, že toho Remarquea okecám, ale musí uznat, že že jsem se připravila důkladně. Taky že ano, ale podobný zážitek jsem měla o deset let později na DAMU s někdejší komunistickou děkankou Makovskou, ta mě taky obvinila, že otázku okecávám, když jsem nechtěla papouškovat její skripta ( s jejichž vývody jsem nesouhlasila).
Z toho mi i v dalším životě plyne opakující se model: když se na nějaký problém podívám jinak, než je obvykle zvykem v příslušných kruzích, upadám do podezření, že ho chci okecat. Trvalo mi nějaký čas, než jsem pochopila, že si tím "okecáváním" způsobuji problémy, že úspěch přináší schopnost vystihnout a opakovat, co se zrovna nosí. Tedy - ve školometských souřadnicích, měla jsem i lepší profesory.
Nakonec člověku zbude vědomí, že práci, kterou si s referátem dal, nedělal zbytečně, protože se sám musel s dotyčným dílem vypořádat.
Teď jde o to, paní Zemančíková, jestli třeba studenti u zkoušek na FF UK se "na nějaký problém budou ještě moci podívat jinak, než je obvykle v příslušných kruzích zvykem", jestli si tím jiným pohledem "nezpůsobí problémy" a jestli tedy raději nepochopí, že "úspěch přináší schopnost vystihnout a opakovat, co se zrovna nosí".
Pokud to míníte tak, že by někdo předepisoval, jaké jsou přijatelné úhly pohledu na ty či ony problémy -- např. že musím jako student historie na FF UK na otázku po normalizačním Československu začít odpověď interpretací Pullmannovy představy o weberovském konsensu a že tento začátek odpovědi zkoušející vyžadovat -- pak se opravdu není čeho bát.
Jinak ovšem právě při zkoušce na vysoké škole určuje meze přijatelného pohledu zkoušející a záleží to zcela na jeho úvaze. Některý chce, aby studenti říkali to, "co se v daných kruzích právě nosí" (protože ví, že studenta čekají kvalifikační práce, státní zkoušky, pokusy o první publikace atd.) a o jiném studenti vědí, že ho nic nepotěší víc, než inteligentní kritika meanstreamových pohledů na věc.
A abych to ještě zamotal. Na některých katedrách musí studenti povinně psát recenze odborných publikací jako seminární práce. Ta, kterou napsala Alena Zemančíková o Dějinách Česka, by nejspíš neprošla a musela by ji dopracovat. Žádalo by se, aby výčet toho, co chybí vzhledem k jakémusi pomyslnému kánonickému souboru dat, osobností a událostí (konečně, nejspíše by zkoušející chtěl i odkaz reprezentativní texty, ve kterých se takový kánon stabilizuje) promyslela z hlediska perspektivy autora (autorů), která takové chybění umožňuje či dokonce vyžaduje.
Byli by to u studentské recenze docela správné požadavky, protože není určena primárně k publikaci, ale k tomu, aby se student naučil psát. Aby se naučil pravidla a doporučení a aby ti z nich, které profese dovede k tomu, že budou mít vypsanou a vycválanou rukou, dokázali ta školská pravidla porušovat stejně ku prospěchu věci jako paní Zemančíková ve svém textu.
Díky za důkladný vhled, rád jsem si přečetl!
Předně díky autorce textu za zajímavý a poučený text.
Ale díky také M. Profantovi za trefný diskusní příspěvek.
Pánové, já bych váš optimismus s dovolením nesdílel. Obávám se, že prostředí pro svobodnou diskusi se bude spíše zhoršovat.
------------------------------------
"Uveďte nějaký příklad demokratických prvků stalinismu v Československu."
"... Ehm ... poprava Milady Horákové ... třeba asi?"
"Vidím, že dokážete i samostatně přemýšlet. Podejte mi index..."
Mám vlastně čím dál tím menší motivaci vstupovat do zdejších diskusí (a ke konci roku s tím zřejmě přestanu definitivně, neboť v novém provedení webové stránky DR ani vůbec nemohu vstoupit na svou osobní stránku, abych případně prodloužil předplatné); ale nakonec tedy přece jenom připojím i něco vlastního.
Paní Zemančíková: že výlevy jistého pana K. je zapotřebí naprosto ignorovat, nevěnovat jim žádnou pozornost a nelámat si nad nimi hlavu, to už byste přece jenom mohla vědět. To jen tak na okraj.
K věci samé: danou publikaci jsem sám nečetl, nemohu se k ní tedy obsahově vyjadřovat. Ale: jestliže jak sama píšete je v ní vynecháno toto a ono, pak se zdá být dosti nepřiměřeným počinem, takovéto dílo obdařit názvem "Dějiny Česka". Při daném způsobu zpracování pouze jednotlivých historických témat by daleko oprávněnější byl název například "Obrazy z českých dějin", či dokonce "Obrazy z dějin národu českého", ale nikoli název sugerující že se jedná o kontinuální a tématicky ucelený přehled českých dějin. Tím spíše že - jak z Vašeho líčení vyplývá - zřejmě každý z autorů podává svůj vlastní pohled na věc.
Co mi v dané recenzi ale přece jenom dosti chybí: ani po jejím přečtení vlastně nevím, o čem ta kniha vlastně byla; a jestli byla dobrá, nebo ne. To že se autoři cíleně vyhýbají mainstreamovému výkladu historických událostí - to může být dozajista pozitivum, ale samo o sobě to nic nevypovídá o kvalitě.
Pokud dobře rozumím úvodnímu vstupu pana Kolaříka - jeho kritika není adresná. Ta formulace podle mě vyznívá spíše jako kritika určitého směřování DR, směřování, jehož by předmětná recenze mohla - ale i nemusela - býti součástí, bych lišácky pravil...
Váš obsáhlý text mě přiměl k poznání, jak je bohužel snadné přistoupit na odsudek a víc se o věc nezajímat. Ke své škodě. To platí pro mne osobně - po přečtění Justovy rozhořčené kritiky. Mea culpa.
Zdá se, že se dostáváme do jakéhosi víru nezastavitelné polarizace, který prostě nemůže mít dobrý konec.
Mám snad (ve snaze tento zhoubný vír přibrzdit) uznat, že "možnost dělníků v továrnách útočit na elity a posílat je ve vykonstruovaných politických procesech na smrt je takzvaně demokratický prvek stalinismu"? (Zatím jsou tyto hnusné pokřivené myšlenky podsouvány "taktně a nenásilně".)
Ne, to uznat bohužel nemohu, takže tenhle vír polarizace je - zdá se - nezastavitelný a bude to mít špatný konec. Ať tedy každý zváží svoji vlastní odpovědnost za budoucnost.
ačkoli s Pullmanem v mnoha věcech nesouhlasím, nemohu nechat bez poznámky vaše tvrzení, že tento historik vydává možnost posílat někoho na smrt za "demokratický prvek" stalinismu. Posunovat smysl výroků tímto způsobem je sice činnost velmi oblíbená, ale k otevřené a upřímné výměně názorů, které se neustále dovoláváte, to nepřispívá.
Už jsem tu v jiné diskusi na toto téma psala, že to celé vzniklo tak, že Pullman poskytoval rozhovor do médií/, kde citoval jakési zahraniční historiky, kteří se zabývali stalinskou érou a kteří vyslovili tezi, že teror nepocházel jen shora, rozpracováním pokynů z politbyra, ale šel i odzdola nahoru, když například dělníci kádrovali vedoucí pracovníky a posílali je na smrt nebo do táborů. Citovaní historici tento proces nazvali "demokratickým prvkem". Pullman ovšem upozornil, že o demokracii v našem smyslu slova se nejedná. To, že šlo o teror, rozhodně nevynechal, přesto to neřekl tolikrát a tak důrazně, aby se toho výrazu o demokratickém prvku hnedle někdo nechytl.
Celé se to týká Pullmanovy teze o participaci části společnosti na teroru i na udržování odpudivého režimu pod taktovkou komunistů. Což mnozí nedokážou překousnout, přestože tento výklad podle mne nelze jen tak jednoduše zavrhnout. O demokracii ve smyslu slova, v jakém ho obvykle používáme, samozřejmě nešlo a samozřejmě nic takového netvrdí ani Pullman, což byste mohl při troše snahy chápat. Těžko totiž lze nějakou éru označit za dobu teroru a zároveň ji považovat za demokratickou. To by zvládl jen duševně nemocný člověk.
Takhle, paní Zemanová:
"Na přelomu prvního a druhého
desetiletí pak k A. B. B. přišli další antisemiti, kteří poukazovali na takzvaně demokratický prvek nacismu, byť ve spojitosti s jeho zločiny. Árijci dostali možnost odsuzovat Židy a posílat je na smrt. Takže ... [chraň mě pánbu abych něco takového (zatím ještě?) tvrdil - řekl to někdo jiný, později snad bude situace jiná, uvidíme ...] ... takže podle těch, co to řekli, měl nacismus jistý řekněme demokratický aspekt, v tom smyslu, že dával árijcům možnost útočit na Židy."
Je to takhle v pořádku, paní Zemanová?
Participace na teroru se týká éry nacismu obdobně jako éry komunismu. Ti, kdo se na teroru podíleli "zdola", mohli to možná považovat za prvek demokracie, protože o tom, co je skutečná demokracie a co v ní nesmí chybět, aby se tak mohla nazývat, neměli tak říkajíc ánung.
O tom, paní Zemanová, je (mimo jiné) ten spor: jestli tou "participací na teroru zdola" je podpis nějaké rezoluce ve stylu Ivana Skály:
"... nedokázali nás udusit žoldáci imperialismu. Nyní bez nich budeme s pokojnou myslí pracovat a zpívat, houpat na kolenou děti. Nyní se pod tou tíhou udusí sami! Jaká služba, taková výslužka. Psovi psí smrt!"
Pullmann tvrdí, že rezoluce žádající smrt těch obžalovaných v oněch zinscenovaných politických procesech "nebyly jen inscenované". To je jistě možná připustit, ale jak může historik zjistit, co si lidé v době strachu a státního teroru při podpisu nějaké rezoluce skutečně mysleli? Zjistit to Pullmann může tak, že "politické dějiny jsou vždycky spekulace a konstrukce. Jeho přístup je vyprávění, samozřejmě metodicky kontrolované vyprávění s nějakými východisky a pojmy. Jak to bylo doopravdy, to ví, řečeno s Františkem Palackým, jenom sám Bůh."
Tolik jeho vlastní popis "vědecké" metody.
Takže když mluví o těch "dalších historicích, kteří poukazovali na takzvaně demokratický prvek stalinismu", kterýmžto prvkem myslí "možnost dělníků odsuzovat a posílat inženýry na smrt", nemá buď podle těch Vašich kritérií, paní Zemanová, "o skutečné demokracii ánung", nebo se nás postupně ("taktně a nenásilně") snaží uvařit "v pozitivním a nesteotypním pohledu na nedávné dějiny" jako žábu, takže až budeme mít rádi Gottwalda tak, jako v Rusku mají rádi svého masového vraha Stalina, bude už pozdě z té vařící vody vyskočit. Ta kniha k tomu samozřejmě přispěje.
Jen takový obrázek, pane Nusharte:
V kulturním domě v mém rodném městě probíhá proces se skupinou mladých lidí, obžalovaných ze zločinů proti lidu. Vyvádějí je v poutech z autobusu. Před vchodem stojí dav složený převážně z žen, které na vězně pokřikují cosi o tom, že zasluhují pověsit.
Ty pokřikující a plivající osoby tam postávaly dobrovolně. Právě o nich mluví Pullman, když používá slovo participace v souvislosti s terorem padesátých let.
O čtvrtstoletí později je ve stejném městě instalován pomník člověku, který je v očích místních rodin, postižených zmíněným procesem, přímo spojen s touto neblahou historií. Pionýrky zpívají, řečníci řeční a dav složený z občanů města klidně přihlíží, aniž by někoho z nich napadlo, že svou přítomností legalizuje lživý režim, jehož symbolem je odhalovaná socha. O těchto občanech hovoří Pullman v souvislosti se společenskou participací v době normalizační.
Co si skutečně myslely ty ženy, pokřikující tehdy na obžalované chlapce a dívky, není těžké odhadnout. Přály jim ten nejhorší trest. Představit si, na co mysleli lidé, postávající u instalace režimního symbolu, je těžší. Můj odhad je, že měli v hlavách prázdno, až na dilemata typu, co bude k večeři.
Díky takovým onen režim ještě dlouho nepadl a kdyby to bylo na nich, možná by nepadl nikdy.
Znovu a znovu se naráží (a v důsledku toho mnohé konfúze vznikají) na to, jak krajně problematický je vůbec pojem "demokracie".
Když svého času předseda Mao vyslal davy zfanatizované mládeže na zlikvidování stranických kádrů (které mu byly konkurencí), pak tito pobláznění mládežníci byli dozajista také vnitřně pevně přesvědčeni, že svým terorem jednají v zájmu "lidu", tedy že se jedná o akt demokracie, proti zkostnatělým partajním strukturám.
Tato nejasnost o pojmu "demokracie" trvá ostatně i do dnešních dnů; jestliže část (větší) společnosti současný politický systém v západním světě považuje za pravou demokracii, část (menší) se domnívá, že je to demokracie pouze zdánlivá, která jde ve skutečnosti proti zájmům (pracujícího) lidu.
Angličané říkají, že "demokracie je víc než jenom volební právo". Naprosto rozhodující (a zároveň velice nejisté) je ale právě to, co má být toto "víc".
takový systém, který chrání občana před terorem, ať už shora, ze strany tyrana, státostrany či jiného nositele moci, anebo zdola, ze strany lůzy?
Možná se vám to zdá málo, ale těm, co byli vystaveni mocenským atakům, taková jednoduchá představa zněla jako rajská hudba.
Myslíte si tedy, paní Zemanová, že z objektivně nevyvratitelné možnosti [nevyvratitelné - viz Pullmann: "do srdcí a ledví nevidíme"], že někteří lidé schvalovali také i režim protektorátní [například manifestace na jeho podporu se 3. července 1942 - po atentátu na Heydricha - na Václavském náměstí v Praze zúčastnilo asi 200 000 občanů Protektorátu], nebo dokonce z objektivně doložitelné skutečnosti, že někteří občané Protektorátu své spoluobčany udávali a posílali je tak na smrt - že z té (první) "nevyvratitelné možnosti" a z té (druhé) "doložitelné skutečnosti" bude Pullmann vyvozovat něco o tom, že "označovat Protektorát za totalitní není úplně výstižné", nebo dokonce poukáže na to, že "někteří jiní považují možnost posílat udáváním své spoluobčany na smrt za takzvaně demokratický prvek protektorátního režimu"?
Kupodivu to Pullmann neudělá.
Nevíte proč?
Není mi jasné, pane Nusharte, co vlastně chcete říct.
Má Pullman na svém kontu i nějakou studii věnovanou protektorátu? Jestli ano, dá se najít na internetu?
Já jeho názory na cokoli, co se netýká onoho kontroverzního tématu, tedy života v Československu před r.1989, nedokážu předjímat. Ale silně pochybuju, že by si mohl myslet, že protektorátní udavači považovali svou odpornou činnost za prvek demokracie.
A víte, proč si to taky nemyslím? Protože nacisti demokracii, jak ji viděl například Masaryk, otevřeně nenáviděli a to slovo nepoužívali v jiném než pejorativním smyslu. Ti, co se jim u nás přizpůsobili, o demokracii tím pádem nemohli smýšlet v pozitivním smyslu.
Naproti tomu komunisti si to slovo vypůjčili. Jeho smysl ale překroutili do podoby, jaká se jim hodila. Proto si myslím, že není vyloučeno, že někteří jedinci svůj podíl na komunistické moci a na teroru, kterým se ta moc vyznačovala, považovali za výraz vůle lidu a tedy za "demokracii" v tomto překrouceném smyslu.
Domníval jsem se, že ta "substituční metoda řešení soustavy dvou totalitních rovnic" je celkem srozumitelná a že tedy přispěje k určení kořenů "demokratického prvku stalinismu" - potažmo "demokratického prvku nacismu".
Jestliže tedy demokratický prvek stalinismu [podle některých dalších(!) historiků - jak říká Pullmann] spočívá v "možnosti dělníků posílat inženýry na smrt" (tedy je udávat třeba kvůli nějaké smyšlené či nesmyšlené pitomosti - že třeba něco schvalují a něco zase neschvalují - že si něco tajně myslí a nemyslí si to, co by si myslet správně veřejně měli, že poslouchají rádio ap.), proč by tedy potom demokratický prvek nacismu neměl [samozřejmě podle "některých dalších" - ne podle mě(!)] spočívat v tom samém - tedy také v udávání a posílání na smrt?
V tom Pullmannově vyjádření o "dalších historicích, kteří poukazovali na takzvaně demokratický prvek stalinismu", jde ovšem o "další historiky", kteří tento - i podle Vás - pokřivený názor sdíleli.
Nejde tedy o ty Vaše "jiné jedince s podílem na moci a pokrouceným obrazem demokracie", nýbrž o Pullmannovy "další historiky" [o historiky s pokrouceným obrazem demokracie - i tedy podle Vás pokrouceným, paní Zemanová], kteří poukazují na "demokratický" prvek ... a proto se ptám, zda právě netušíte, proč i historik Pullmann (a nikoliv Vaši "jiní jedince s podílem ...") nebude - podobně jako to vidí/akceptuje(?) u těch "dalších historiků" v případě "demokratického prvku stalinismu" - analogicky z téže skutečnosti udávání vyvozovat další "demokratický" prvek například nacismu.
Neptám se Vás ovšem proto, že bych to nevěděl - samozřejmě vím, proč to Pullmann neudělá. Ptám se proto, že to možná víte jinak než já a že bychom se tedy mohli tou pestrostí rozličných pohledů na pravdu navzájem velmi obohatit.
Zdá se, pane Nusharte, že se nemůžeme domluvit. Vy ten "demokratický prvek" vytrvale interpretujete úplně jinak, než jak to chápu já. Což jsem se vám opakovaně snažila vysvětlit.
Nejde o skutečnou demokracii, ale o pocit aktérů, že něco ovlivňují. Pocit, který je pro ně nový. Mít moc někoho zničit může být pro lidi, doposud naprosto bezvýznamné, omamující zážitek. Historici pouze popisují, co taková možnost udělala se společností. S viníky i s postiženými.
Poslechl jsem si, paní Zemanová, tenhle rozhovor
... a Pullmann to myslí skutečně vážně!!!
On se skutečně staví za to tvrzení "dalších historiků", že možnost dělníků posílat své inženýry na smrt je demokratickým prvkem!!! Je to prý prvkem demokracie, i když ne té liberální (prostě jen nějaké obyčejné demokracie).
Chápete, paní Zemanová, čeho jsme se to dožili? Vraždění je prvkem demokracie!!! A stojí si za tím!
Asi nás čeká zase pěkně šílená doba.
Takže třeba Křišťálová noc je taky prvkem demokracie? Vždyť je to šílenec!
Když už si mermomocí hrajete se slovy, navrhuji vám, pane Nusharte, abyste se na chvíli, jen tak pro změnu, zabýval slovíčkem "teror". Zkuste říct, co tím myslí Pullman. Proč to slovo používá v souvislosti s vražděním za stalinské éry. Třeba vám to přemýšlení půjde o něco lépe.
A mne pak možná opustí šílené představy, co nás čeká, jestli veřejný diskurs povedou výhradně lidé vašeho typu.
Paní Zemanová, do Vaší definici demokracie jakožto "ochrany před terorem" by se bez dalšího vešel například i vládní systém absolutní monarchie.
Zkrátka: demokracie - ve svém vlastním, původním smyslu - je skutečně něco mnohem více, nežli jenom absence něčeho. Demokracie je (tj. má být) především prvkem p o z i t i v n í m; má se jednat o (společné) budování něčeho, co má pro zúčastněné osoby (tj. pro národ) nějakou opravdovou, substanciální, humánní hodnotu.
pojem "vládní systém absolutní monarchie" nevypovídá o přítomnosti nebo nepřítomnosti teroru vůbec nic, protože způsob vládnutí závisí na osobě monarchy, na jeho libovůli. Osvíceného vládce může vystřídat choromyslný potomek, který život v zemi změní v noční můru.
Naopak demokratický systém, který je jak známo definován kontrolou moci, jejím promyšleným rozdělením, vyvažováním funkcí jednotlivých pilířů a množstvím opatření proti zneužití moci, možnost přítomnosti teroru úspěšně minimalizuje.
JAK STALIN ZASTAVIL TEROR DĚLNÍKŮ A ZACHRÁNIL TAK SOVĚTSKÝ SVAZ
7:20
Drtinová: "Pane děkane, není zvrácené hledat demokratický prvek proti všem pravidlům - tak jak to známe my, v liberální demokracii - v tom, že dělníci mají možnost odsuzovat k trestu smrti - vraždit inženýry - jestli je lidsky důstojné hledat v tom demokratický prvek. Zajímá mě váš vnitřní postoj k tomu."
Pullmann: "Poukazujete na velice důležitý prvek, že totiž se nejedná o koncept liberální demokracie (kde vláda lidu je spojena s dalšími prvky),
ale demokracie jakožto vláda lidu - princip, podle něhož i dělníci mají možnost kritizovat své inženýry, zkorumpovanou byrokracii ... a posléze tito lidé jsou těmi "trojkami" - tou nezákonnou formou odsouzení buď k deportaci nebo ke smrti - a pozor, ty trojky nebyly jenom ze stranického aparátu, ale tam vstupovali lidi ze stranického aparátu, z repesivního aparátu a z toho lokáního aparátu, z těch podniků... Já to nehodnotím, jak to bylo, ale teror, zejména jeho radikalizaci, nejsme schopni vysvětlit bez toho, že dělníci vzali toto vážně, začali si stěžovat a z bývalých pachatelů se staly oběti..."
Klíma: (Nesouhlasí, že by dělníci rozhodovali o tom, kdo bude odsouzen): "Ale i pokud by to tak bylo, tak by to přece nebyl projev žádné demokracie."
Drtinová: "Co je to tedy vlastně za druh demokracie, ve kterém dělník může někoho poslat na smrt?"
Pullmann: "Je to participativní systém, který je založen na mimosoudním odsuzování lidi..."
Klíma: "Ale lze to nazvat demokracií?"
Pullmann: "Jsou tam velmi výrazné demokratické prvky, proto je to 'Terror and democracy' [název knihy autorky Wendy Z. Goldman]. Demokratický prvek spočívá v té participaci, bez té participace teror nejde vůbec vysvětlit. Právě proto Stalin v roce 38-39 zastavuje teror, protože si uvědomí, že se jim v podnicích likviduje střední vrstva."
Zdá se tedy, paní Zemanová, že Stalin vlastně zachránil Sovětský svaz před demokracií, protože v případě nekontrolovaného rozšíření onoho demokratického prvku by dělníci tu střední vrstvu v podnicích úplně vylikvidovali.
Je to tak, jak říkám.
Hra se slovem demokracie, které bráno přísně etymologicky znamená vládu lidu, nemá s demokratickým systémem vlády, který dělí, vyvažuje a kontroluje moc a nedovolí jí sklouznout k teroru, vůbec nic společného. Vaše hra s tím slovem je jenom klacek, kterého jste se /při úspěšném předstírání, že nechápete podstatu věci/ chopil, abyste s ním mohl mlátit jednoho historika, který se rozhodně nesnažil nalézt na stalinismu cokoli pozitivního, pouze popisoval specifický mechanismus teroru politologickým slovníkem. Myslím, že nejste ducha mdlého a že dobře víte, že mám pravdu.
"OCHLOKRATICKÝ PRVEK" STALINISMU
Paní Zemanová, kdybych "dobře věděl, že máte pravdu", tak bych se s Vámi přece nehádal a byl bych naopak spokojen, že jsme se na tak zásadní věci shodli. Když se neshodujeme, berte to prosím tak, že si tedy nemyslím, že máte pravdu. (Opravdu těžko si dovedu představit situaci, jak se hádám s někým, protože si myslím, že má pravdu.)
-----------------------------
Slovo "demokracie" má pro mě osobně dosti pozitivní význam (možná ten pozitivní význam nemusí mít pro každého, třeba si Pullmann pod tím slovem představuje něco jiného než já). Ten pozitivní význam, který slovu "demokracie" přisuzuji já, je ale v přímém protikladu s významem, který slovu "demokracie" přisuzuje Pullmann. Kdybych totiž měl uvést nějaký velmi názorný příklad, jak si představuji naprostý opak demokracie, uvedl bych třeba právě ona třicátá léta v Sovětském svazu.
A zde je tedy podstata té "hry se slovy":
Pullmann: "Jsou tam velmi výrazné demokratické prvky."
Nushart: "Je to opak demokracie."
Podle Pullmanna demokratický prvek spočívá v té participaci a teror je podle něj důsledkem participace, potažmo tedy důsledkem onoho demokratického prvku. Pullmann možná neví, že pro případ, který má na mysli (který ale podle Klímy fakticky nenastal) již existuje slovo "ochlokracie". Slovem "ochlokracie" by snad tedy šel popsat teror lůzy proti elitám, ovšem je minimálně sporné, zda právě tohle slovo vystihuje podstatu dění třicátých let v Sovětském svazu.
Místo Pullmannova "demokratického" prvku, který dával neelitám možnost útočit na elity" bych tedy navrhoval použít spíše výraz "ochlokratický prvek", a v tom případě nebudu mít již žádné námitky (faktická pravdivost takového tvrzení mi bude ukradená; nebude se však alespoň házet špína na slovo "demokracie").
Vážený pane Poláčku, ještě jsem vám dlužná odpověď na otázku, o čem ta kniha je. Jistěže je o dějinách Česka. Ale má - až k rejstříku, seznamu literatury apod., pouhých 300 stran, nemůže v ní být všechno, to by se z ní stala ona "příručka pro školu a dům". Tím ale Dějiny států v ediční řadě NLN být nechtějí a nejsou, i když, pokud jde o státy, o kterých málo víme, uvádějí základní data a události ( ale v té řadě jsou třeba i dějiny států, které už neexistují, jak se zmiňuji ve svém textu). V úvodu oba editoři, Jan Klápště i Ivan Šedivý, vyjmenovávají zásadní díla k dějinám Česka od Palackého až po Velké dějiny zemí Koruny české, tím je snad i řečeno, kam se čtenář knihy může podívat, pakliže mu něco chybí. Název knihy zapadá do ediční řady, to je nakladatelská taktika.
Na závěr snad jenom tolik, že nejsem kvalifikovaný historik a proto bych se neodvážila svůj text nazvat recenzí - ta jistě vyjde v odborné revui jako třeba Dějiny a současnost. To, co jsem napsala, je spíše referát, čili něco, co si klade za cíl zprostředkovat čtenářům dílo jako celek, takříkajíc přečíst je za ně. Na druhou stranu nejsem tak úplně mimo obor, celý život se zabývám divadlem a literaturou, včetně jejich dějin, takže uvažování o smyslu a interpretaci v historických souřadnicích je mou profesí.
Váš návrh se mi líbí a myslím, že celý problém našeho sporu tím může být vyřešen.
Jestliže se shodneme, že Pullman popisuje dějinnou skutečnost věrně, to jest že například nevidí na stalinismu nic pozitivního a že jeho úmyslem nebylo pošpinit skutečnou demokracii, pak tu věc, že jistý prvek opatřil nevhodným adjektivem, lze napravit tak, že to adjektivum si při četbě jeho slov v duchu vyměníme za vhodnější, a je to. :-)
Pullmann v tom vyjádření cituje jiné historiky, asi to není on sám, kdo ten prvek opatřil nevhodným adjektivem.
Nevím ale, jestli Vám ta ochlokracie na to období Velké čistky ve 30. letech v SSSR úplně sedí (mně moc ne, ale jak jsem řekl - je mi to jedno).
Jestli tedy Pullmann nevidí na stalinismu 30. let nic pozitivního, ale vidí tam ten demokratický prvek, znamenalo by to, že demokracie není nic pozitivního? Zároveň však jeho úmyslem nebylo pošpinit demokracii... Čert vem Pullmanna i s tou jeho demokracií, mně už je to jedno, paní Zemanová! (Logicky mi to dohromady nejde.)
Paní Zemanová, přesně tuto námitku jsem očekával. Jenže - na rozdíl od obecných představ vládní systém absolutní monarchie pozdního středověku naprosto nebyl založen na čiré libovůli panovníka. Jednalo se v zásadě o právní stát, kde tedy byla možnost hájit svá práva u soudu. Opravdu to nebylo tak, že by pan král mohl na kohokoli ukázat a prohlásit: "Ty se mi nelíbíš, tebe dám popravit!"
Například - což je obecně velmi málo známá okolnost - v případě obžalování z čarodějnictví jmenovitě ve Francii se mnoha obviněným podařilo u soudu dosáhnout svého osvobození. A stejně tak jeden český sedlák tuším někdy v 17. století při jakémsi sporu s vrchností o pozemky sice prohrál všechny své soudy u českých soudů - ale nakonec se mu práva dostalo až u apelačního soudu ve Vídni! (Což je ostatně dokladem toho, že ne všechno co přišlo z Vídně bylo nutně špatné pro Čechy.)
Takže ještě jednou: demokracie - v jejím skutečném smyslu - je něco mnohem více, nežli jenom ochrana před násilím a terorem. Opakuji znovu a znovu: takovéto pojetí demokracie je pouze naprosto negativistické; jejím jádrem je pouze snaha něčemu zabránit, ale nikoli něco skutečně hodnotného vytvořit, vybudovat.
Paní Zemančíková, díky za odpověď; nicméně nemohu říci, že by mě plně uspokojila.
To že má nakladatelství takovou či onakou politiku v pojmenování svých knih sotva co mění na tom, že se jedná o název pro čtenáře dost klamavý.
Co se pak Vaší vlastní recenze oné knihy týče - tu jsem vlastně původně nechtěl hodnotit (a už vůbec ne kritizovat!); ale poté co se kolem ní rozvinula značně kontroverzní diskuse, nakonec jsem se přece jenom připojil. S tím že převládající tenor Vaší recenze (alespoň jak já jsem to chápal) byl právě ten moment že autoři v hodnocení historických událostí jdou většinou "proti proudu", proti obecně vládnoucím názorům. Toto "jít proti proudu" ve mně vždy automaticky vzbuzuje sympatie; nicméně přece jenom v daném případě i nadále nevím, jestli to v daném případě bylo ku prospěchu věci či nikoliv.
Ještě jednou k pojmu demokracie: paní Zemanová, Vy argumentujete demokracií "v jejím nejpoužívanějším smyslu". A že prý taková chrání jak před terorem vlády, tak i před terorem chátry. Jenže - ten "nejpoužívanější smysl", to je skutečně značně bezobsažná definice. Aristoteles rozlišoval celou škálu různých stupňů demokracie; přičemž pro krajní formu demokracie měl označení "extrémní demokracie". To byla ale vlastně právě ta naprosto nejčistší(!), nejryzejší demokracie - protože zde vládl sám lid, naprosto bezprostředně a přímo, a nebyl v přímém výkonu své moci omezován vůbec ničím, totiž ani zákony.
Ovšem: takováto "extrémní demokracie" sice sama o sobě ještě nemusí být ochlokracií, vládou chátry - ale má k ní velice blízko.
Tuto "čistou" demokracii je tedy nutno spoutat, omezit - když ničím jiným, tak alespoň právě zákony.
Jenže - a to si velice málokdo uvědomuje - takto spoutaná, omezená demokracie už právě n e n í čistá, ryzí demokracie; nýbrž něco jiného. Fakticky je to už skutečně o m e z e n á, oktrojovaná demokracie. Sice - samozřejmě - ze závažných důvodů a pozitivním efektem; nicméně je to už něco jiného, nežli demokracie.
Jen tak mimochodem (a i to je velice málo zmiňovaný fakt): při vzniku Spojených států amerických (tedy první novodobé velké demokracie) se mezi jejími zakladateli vedly intenzivní, zčásti až velmi rozhořčené diskuse a spory o tom, do jaké míry má mít nový stát opravdu republikánský (tj.: demokratický) charakter. Nemýlí-li mě paměť, byl to Hamilton, který v dopise Washingtonovi tohoto naléhavě varoval, že obecný lid je "jako divoké zvíře"! - a že je tedy nutno ho držet tak daleko od reálného výkonu státní moci, jak jenom možno.
Ostatně - a i to se při chvalozpěvech na americkou "demokracii" velice často opomíjí - v jejích počátečních fázích bylo volební právo různými restrikcemi natolik omezená, že ho fakticky mohla vykonávat jenom malá část populace!
A ostatně: i v dnešních USA existuje ještě celá řada restrikcí, v jiných státech západního světa naprosto neznámých a nemyslitelných, které i nadále zabraňují velkým skupinám obyvatelstva vykonávat (respektive vůbec vlastnit) volební právo.
Takže jak vidět, s tou otázkou co vlastně je či není demokracie to není vůbec nijak jednoduché. A ostatně: já bych si v prvé řadě přál takový způsob uspořádání státu a státní moci, který nás bude chránit před lidskou hloupostí. A jak je vidět právě na zářném příkladu současných Spojených států, současná demokracie "v jejím nejpoužívanějším pojetí" nás před něčím takovým v žádném případě ochránit nedokáže.
Je to slovo, které se používá k označení jistého systému. Já na slovech nelpím. Důležitější je pro mne ten systém. Jestli ho lidé nazvou jinak, prosím, klidně to přijmu, pokud nebudou změněny základy, na kterých stojí.
Pro vás slovo demokracie znamená něco jiného - ideální společnost, hledající a nacházející nejvyšší hodnoty. Já se s vámi o to nemohu přít. Proti ideálům nemohu nic namítat, ani proti tomu, jak si je kdo pojmenuje. Každý máme slovník pojmů, do kterých vkládáme svůj vlastní obsah. Je s tím ovšem potřeba počítat, protože je zbytečné ztrácet čas zbytečnými spory o slova. Když dokážeme dostatečně srozumitelně vyjádřit podstatu, o kterou nám jde, na jednotlivých termínech, které použijeme, nezáleží.
Jen pro upřesnění. Ano, ta kniha má matoucí název a vyvolává určitá podezření stran nešvarů redakční politiky (vyšší šance prodat knihu v zavedené řadě) i stran politiky akademické (sborník přebarvený na kolektivní monografii, aby byl uznán v hodnocení RVVI a grantovky). Věci vnější a přes svojí zmatečnost spíše nepodstatné.
Rozhodně se nejedná o soubor revizionistických (či alespoň proti proudu jdoucích) textů -- vzhledem k tomu, že některé příspěvky pocházejí od autorů, kteří pro pro dané období a oblast českých dějin stanovují už po desetiletí standard, by to bylo velmi překvapivé. To neznamená, že v některých případech nejde o příspěvky inovativní. Jistě bych neoznačil jako revizionisticky text Jiřího Štaifa, ona pasáž, kterou cituje AZ, je bohužel jen smutným dokladem neschopnosti českých historiků (tristně se tím liší od svých německých, italských a francouzských kolegů) používat pojmy vykrádané ze sociologie a politické filosofie.
Gesto revizionismu, které ovšem občas prodává dvakrát ohřívané zelí, se týká pouze příspěvku k dvacátému století. Při prolistování takového standardwerku jako jsou Křenovy Dvě století střední Evropy člověka spíše udiví, proč vůbec zmiňovat banalitu o tom, že vznik Československa nevítali zdaleka všechny skupiny žijící na území nově se ustanovujícího státu.
Naštěstí se o revizionistický tenor nepokusili editoři v úvodu, ti jen deklarovali charakter knihy. Celkově kniha stojí za přečtení.
Musím ještě jednou poděkovat Aleně Zemančíkové. Navykl jsem si jaksi odečít (a abych se přiznal, obvykle nečíst) výlevy z perspektivy posthumního antikomunismu Pavla Šafra & his comp. A vím o sobě, že už jim neumím přiznat ani to, co jejich jest. Obětavost, se kterou paní Zemančiková přistupuje na to, že s nimi hovoří jazykem jejich bláznovství, aby se nezdáli moudrými ve svých očích, obdivuji.
Pane Poláčku,
paní Zemanová sice na jedné straně argumentuje "demokracií v jejím nejpoužívanějším smyslu", jinde v diskusi ovšem argumentuje "demokracií v jejím etymologickém smyslu". (Je to - podle paní Zemanové - prý /moje/ hra se slovy.)
Takže zbývá rozhodnout, zda to období Velké čistky (denně cca 1000 poprav) mělo "demokratický" či "ochlokratický" prvek. Já si myslím, že nemělo ani jeden z nich. (Použití slov se vyznačuje také jakousi emoční přijatelností - je pro mě emočně naprosto nepřijatelné spojovat období vraždění se slovem "demokracie", jde totiž možná právě o tu degradaci významu slov.)
SLOVA, REVIZIONISMUS, LEVICOVÝ LIBERALISMUS
Existují slova, ke kterým má člověk pozitivní vztah, jejichž obsah - význam (tak jak konkrétní jednotlivý člověk ten význam sám chápe) mu podle jeho mínění (nebo spíš pocitu) přináší do života něco dobrého. Je víc takových slov, některá jsou pro život zcela zásadní, jiná jsou zásadní méně, ale tím, že člověk ví, co ta slova znamenají pro něj, sestavuje z nich svůj přívětivý svět. Nežije tam sám, jeho světu tu více - tu méně rozumějí i ostatní, a má-li svět zůstat vlídným domovem porozumění, musí slova poskytovat jistotu bezpečím svého předvídatelného významu, jako ji slepci poskytuje prostředí známého pokoje. Je surovostí zpřeházet slepci důvěrně známý pokoj, ve kterém ví o každé maličkosti, je surovostí zpřeházet význam slov, která jsou orientačními body v temnotě poznání a vzájemných vztahů.
Proto se mi "hra se slovy" nelíbí.
Zeptá-li se Klíma Pullmanna jestli období Velké čistky s cca tisícem poprav denně lze nazvat demokracií, Pullmann řekne:
"Jsou tam velmi výrazné demokratické prvky. Demokratický prvek spočívá v té participaci, bez té participace teror nejde vůbec vysvětlit." Teror je tedy v tomto jeho podání také důsledkem participace, "demokratický prvek stalinismu" spočívá v té participaci, teror je tedy důsledkem "demokratického prvku", TEROR JE DŮSLEDKEM DEMOKRACIE, demokracie je příčinou teroru ... PROBOHA(!), co se nám to tady vlastně tvrdí?
Tohle je emočně naprosto nepřijatelné, je to převrácení významu, je to převrácení židle ve slepcově pokoji, je to bezohledná surovost!
Moc se totiž udržuje "tlumočením smyslu" a odnímá se tlumočení "znechucení ze světa".
Jestliže slova ztratí význam...
Oprava:
Odnímá se tlumočením "znechucení ze světa".