K Dějinám Česka a ohlasům na ně

Alena Zemančíková

Kniha Dějiny Česka je revizionistická, v některých bodech zřejmě právem kritizovatelná… A také fascinující.

Do diskuse o „revizionistickém“ přístupu k moderním českým dějinám, rozpoutané kolem výroků a činů současného děkana Filozofické fakulty UK Michala Pullmanna, zasáhla i kniha Dějiny Česka (vyd. Nakladatelství Lidové noviny 2019).

Ve Fóru 24 se nedávno Pavel Šafr pohoršil nad tím, že v poslední kapitole, kterou napsali společně Matěj Spurný a Michal Pullmann, chybí poprava Milady Horákové. Tomu ale nelze rozumět bez pochopení knihy jako celku.

Dějiny Česka nejsou historickou příručkou „pro školu a dům“, ale souborem studií na deset témat z českých a moravských dějin. Její editoři Jan Klápště a Ivan Šedivý v úvodu představují klíč, kterým se v knize jednotliví autoři dějiny Česka pokoušejí odemknout. Je jím zejména zkoumání toho, co znamená být Čechem, jaké obsahy i metafory se k pojmu vážou a jak se češství v průběhu dějin vztahuje k němectví či šířeji k evropanství.

Vlastně by se kniha mohla jmenovat Dějiny češství — ale protože v NLN vycházejí dějiny států, i takové, jako jsou Dějiny jihoslovanských zemí s podtitulem Dějiny států, které již neexistují, a dějiny národů, které své státy teprve tvoří, titul by z řady vybočoval.

Na otázku, zda je dílo revizionistické, musím po přečtení celé knihy odpovědět, že ano. Řada kapitol se historických obecně známých faktů a událostí dotýká jen sotva, a zabývá se naopak aspekty, o kterých se v běžném dějepise mluví jen okrajově. Můžeme se přít, zda to vadí — kdo by chtěl všechno, potřeboval by Velké dějiny zemí Koruny české. A v knize je inspirativní seznam literatury, kde se lze seznámit s jednotlivými úseky dějin podrobněji.

Tak například v kapitole České země raného novověku mezi kontinuitou a diskontinuitou autorů Jiřího Hrbka a Marie Šedivé—Koldinské se explicitně nepojednává staroměstská exekuce (když už jsme u těch poprav), jen se v ní zmiňuje, že teprve protestantští Sasové pietně pohřbili mrtvá těla popravených pánů.

Jiří Štaif v kapitole Moderní doba. České země v dlouhém 19. století píše: „Za nedílnou součást společenských vztahů i touhy po lidském štěstí pokládám každodennost, která má i v moderní dynamické době ‚za úkolʻ stabilizovat lidské návyky, praktiky a rituály tak, aby se staly samozřejmými, a tím podstatně přispívaly k hledání relativní stability mezi soukromím, veřejností, světem práce a lidskými touhami.“

Nejen Milada Horáková. Chybí i Karel Havlíček Borovský. Repro DR

O něco dál ve svém úvodu pokračuje: „Určovat pravidla hry a vymezovat prostor, kde se hraje, a zároveň obojí v průběhu hry měnit je jedním z nezbytných předpokladů moderního balancování mezi společenskou stabilitou a dynamikou. Když se však nedaří v takto chápaných společenských vztazích udržet kulturně přijatelný rytmus, pak se otevírá možnost vytvořit alternativní společenský prostor, tj. nová pravidla hry a nová hřiště pro zásadní společenskou změnu.

V moderní době se navíc moc, ať již přímá nebo symbolická, musí opírat v mnohem větší míře o aktivní či alespoň pasivní souhlas těch, kterým chce vládnout. Na rozdíl od tradiční společnosti tu proto ke stabilitě moci nepostačuje její legalita nebo právoplatnost, pokud se nápadně rozchází s legitimitou, tj. tím, co rozhodující část veřejnosti považuje za správné.“

Ano, to je úvod ke kapitole, v níž se pojednává o modernizaci, o středních vrstvách a kapitalismu, o národní emancipaci a politické participaci, o emancipaci žen a sociální otázce. Hlavní jednající postavou v dramatu kapitoly jsou střední vrstvy. Povšimněme si, že historik zejména hospodářských dějin Jiří Štaif vychází z podobných předpokladů, které jsou tolik a z tolika stran vytýkány autorům poslední kapitoly a Michalu Pullmannovi osobně.

V kapitole o moderní době a dlouhém 19. století třeba vůbec nepadne jméno Karla Havlíčka Borovského, politického vězně a jednoho ze zakladatelů českého politického myšlení, jméno Karel Hugo Hilar se objeví jen jako připomenutí jeho otce Františka Karla Bakuleho, konzervativního filozofického autodidakta, který se modernity děsil.

Bakule ve svých spisech připomínal, že právě modernita je příčinou toho, že nižší společenské vrstvy chtějí více, než mohou dostat, a vyšší vrstvy zase hodlají udržet a rozšířit to, co už mají. Přišel s názorem, který je zajímavý pro současnou debatu o levici, totiž že „k tomu, aby hledaly konsenzus, který by projasnil společenskou perspektivu, je přiměje jen ženská otázka a vyostření sociální otázky do podoby skutečné společenské krize.“

Vladimír Just, jeden ze silných rozhořčených hlasů proti „pullmannovštině“, by se mohl pohoršit nad absencí nejen Hilarova, ale dalších velkých jmen českých modernistů. Tuhle kapitolu ale zřejmě nečetl. Ostatně o založení institucí jako Národní divadlo nebo Národní muzeum se v ní také nepíše.

Doufám, že vybrané citace přesvědčivě ukazují, že autoři jednotlivých studií zapojují své aktuální poznatky v historiografickém bádání do hledání odpovědí na zde a nyní kladenou otázku po dějinách a smyslu státu, který se oficiálně jmenuje Česká republika, ale navzdory odporu mnohých se mu už běžně říká Česko.

Než se dostanu k poslední kapitole, která na sociálních sítích vzbudila nesouhlas z různých stran, aniž si oponenti, obávám se, přečetli alespoň úvod k celé publikaci, připomenu ještě fakt, že relativita a relativizace uvozují celou jednu kapitolu, která se jmenuje Nástup mas. České země v letech 1890-1920. Hned na jejím počátku autor Rudolf Kučera píše o přelomovém významu Výkladu snů Sigmunda Freuda, Sebevraždy T. G. Masaryka a Analýzy počitků a vztahu fyzického k psychickému Ernsta Macha. Korunu všemu relativismu nasadil samozřejmě Albert Einstein.

Snad právě v této kapitole je nejzřetelněji vyloženo, jak se aktuální společenské dění v českých zemích vztahuje k vědeckému, komunikačnímu a technologickému stavu světa a z něho vyplývajícím kulturním akcentům. Úctyhodná národně emancipační činnost je devalvována antisemitskými postoji, založenými na podezřeních vůči „nenárodním Židům“.

Národní jednota je relativizována také vznikem internacionalistické české sociální demokracie 1893, která se generačně rozdělí na starší „ideálovou“ a mladší „chlebovou“ generaci, která už nemá takovou zkušenost s politickou perzekucí jako generace předchozí a politická kariéra se stává už samozřejmou „profesní“ cestou, nejen obhajobou programu. Vlivem rychlejšího dopravního i poštovního spojení nastává dotud nevídaná vlna vystěhovalectví do Ameriky.

Země poražené v první světové válce jsou hodnoceny jako morálně pochybní původci vraždění. Autor relativizuje i postoje českých válečných zajatců v Rusku, mýtus o nespolehlivosti českých vojáků v rakouské armádě, a naopak i jejich uvědomělé hrdinství v legiích nebo v takzvané rumburské vzpouře.

Píše o radikální proměně genderových vztahů, uvolnění sexuální morálky, sleduje vyostření česko-německých nacionálních sporů do míry, jaká nikdy před tím nenastala. Pocit, že se v samostatném státu věci téměř nemění, se přelévá přes radost ze státní samostatnosti.

Autor kapitoly věnované samostatné Československé republice zase zpochybňuje běžný stereotyp, podle kterého byla republika přivítána spontánním jásotem veškerého obyvatelstva. Připomíná, že nejásali nejen čeští Němci a Maďaři na Slovensku, ale ani zdaleka všichni Slováci, obyvatelé Podkarpatské Rusi a do značné míry vlažně se ke vzniku Československé republiky stavěli i čeští židé.

Jakub Rákosník kacířsky konstatuje, že „za soumraku první republiky často citované ‚my‘, ztělesněné národní pospolitostí jazyka, vyznačující se přičinlivostí a solidaritou ve jménu sociální soudržnosti, vyloučení parazitických elementů a všech, kteří nepatří mezi ‚nás‘, tvoří osu českého politického diskurzu přes pozdní třicátá, čtyřicátá i padesátá léta. Jsou to slova, vyslovovaná reprezentanty prvorepublikové pravice v tíživých pomnichovských podmínkách. Stejně uvěřitelně by však ta slova zněla, kdybychom je vložili do úst Edvardu Benešovi v době jeho válečného exilu, představitelům Národní fronty ve třetí republice nebo komunistickým budovatelům šťastných zítřků socialismu po únoru 1948.“

Dovolím si dodat, že podobné věty zaznívají ve společenském diskurzu i dnes. Z úst nedávných liberálů nebo sociálních demokratů.

Kapitola o první republice je věnována především složitému předivu nacionálních a sociálních identifikací jednotlivých politických uskupení. Zpochybňuje také obecně sdílený stereotyp o průmyslové vyspělosti Československé republiky poukazem na její malý vnitřní trh a velkou závislost na trzích zahraničních, potácejících se po čase v hospodářské krizi. Poukazuje také na to, že myšlenkový odkaz předválečné společnosti, formulovaný dichotomií „my a oni“ v podstatě přetrval až do poválečné doby, kdy se proměnil v příklon k národně čistému pojetí socialismu.

Rákosníkova kapitola zcela nechává stranou kulturní výkon první republiky, je na čtení komplikovaná a podle mého mínění v „revizionismu“ předčí všechny ostatní. Shledává totiž zárodky konce demokracie, jenž nastal po únoru 1948, už v první a rozhodně ve druhé republice. 

Nevěnuje se přitom atentátu na Aloise Rašína stejně jako střílení do dělníků u duchcovského viaduktu. Slavné vytržení KSČ z těla sociální demokracie se zmiňuje jen letmo jako součást celkového vývoje systému politických stran.

Kapitola České země za druhé republiky a nacistické okupace 1938 je dílem Víta Smetany a Radky Šustrové. Klade si za cíl postihnout vztah říšské německé politiky k protektorátu coby vyspělé dílně a pracovně, kterou je třeba zachovat pro válečnou činnost Říše i její civilní zázemí.

Autoři také poukazují na to, jak se doposud skryté, v demokratických poměrech nezákonné, projevy antisemitismu a rasismu začaly projevovat v přístupu protektorátních úřadů. Připomínají přezkumy občanství, otevřenou netoleranci vůči uprchlíkům z pohraničí a židům a kriminalizaci „cikánů“.

Jiné výrazné téma kapitoly je sociální péče, kterou německá vláda zaváděla. „Privilegovanost českého dělnictva, zdůrazňovaná v souvislosti s rozchodem s poměry první republiky uznáním manuálně pracujících a závazkem, že dojde k nivelizaci mezd a platů, se musela nějak projevit. […] Protektorátním dělníkům náležela určitá míra uznání, kterou německé úřady dávaly najevo zejména zachováním nárokovatelnosti práv sociálního zabezpečení, tedy reálnou distribucí sociální a zdravotní pomoci doma (v protektorátu) i venku (v Říši).“

Předmětem pozornosti jsou pod dílčím titulkem Hledání pozice v exilu politická jednání exilové vlády v čele s Edvardem Benešem směřující k rozhodnutí o odsunu Němců z pohraničních území, stvrzená západními politiky. Rezervovanost britského postoje jen posiluje změnu orientace Československa na Sovětský svaz. Od podpisu československo—sovětské smlouvy 12. prosince 1943 se v prostoru předmnichovského Československa začíná vytvářet sovětská zájmová sféra.

Kdo už dnes jen tak z hlavy ví, že odmítnutí Marshallova plánu se opíralo o jeden z bodů této smlouvy? Budoucí socialistická orientace Československa včetně rozsáhlého znárodnění a zúžení spektra politických stran bylo dojednáno v režii komunistů v Moskvě v březnu 1945.

Následující stránky, nazvané V sovětském objetí, dále popisují až iracionální vstřícnost k jakýmkoli sovětským přáním a požadavkům ze strany všech politických složek někdejší československé demokracie. Pro komunisty to po válce znamenalo dobře připravenou půdu k nabytí absolutní moci.

Kapitola věnovaná období druhé republiky a protektorátu vypráví především příběh, v němž se postupně a od roku 1943 nezadržitelně československá exilová politika přiklání k Sovětskému svazu. Stručně, ale výstižně jsou v ní charakterizovány odbojové vojenské aktivity československých důstojníků, později, za komunistické vlády, bez výjimky uvězněných nebo v případě Heliodora Píky popravených.

Výstižně je v ní také popsáno, že takzvaná proklamace důstojnosti dělnických povolání, která sloužila fungování nacistického válečného stroje, nastavila parametry budoucímu nástupu socialismu. A také zde na str. 258 zaznívá věta, že „nacistické panství v českých zemích […] mohlo být vcelku vlídné k těm, kteří se dokázali přizpůsobit nastalé situaci a osvojit si sociálně komunikační vzorce nového vládnoucího řádu. Režim v protektorátu, jenž byl podepřen z velké části českými institucemi a aktéry, proto ani nemohl být otevřeně protičeský. Byl spíše národně exkluzivistický a rasistický, a to jak v rámci německého, tak českého národního společenství.“

U protifašistického odboje autoři neopomíjejí jeho aktéry a klíčové události, jako byl atentát na Heydricha či Slovenské národní povstání. Nejmenují však oběti perzekucí a vůbec se nezabývají sférou kultury.

Snad jediná konzervativně uspořádaná kapitola se týká husitství, v části, kterou napsal František Šmahel. Ale už spoluautor kapitoly Čechy a české země ve 14. a 15. století, Martin Nodl, se kriticky zabývá politikou Karla IV. a méně známou problematikou pokusu o ustavení státní kališnické církve v polipanské době.

Nyní konečně k poslední kapitole autorů Michala Pullmanna a Matěje Spurného, nazvané Dějiny Česka od roku 1945 do současnosti. Autoři deklarují, že za mezníky danými letopočty 1948, 1968 a 1989 chtějí — v kontinuitě s předchozími kapitolami — sledovat i téma sepětí státu a národa, rostoucí vliv techniky na podobu lidského života, vztah kultury a ideologie, představy o sociální spravedlnosti a proměňující se povědomí o tom, jaká míra násilí může být za jakých okolností považována za legitimní.

Počáteční stránky se věnují obrovským přesunům obyvatelstva během poválečného vysidlování a následného osidlování pohraničních oblastí. Připomínají, že šlo o dobu největší obecné tolerance násilí v moderních dějinách státu. Násilí, jehož míra převyšovala praxi v 50. letech. Ukazují dále, že etnické pojetí národa a akceptování práva, které neposuzuje občany jako sobě rovné, nýbrž rozlišuje na vyšší a nižší kategorie obyvatelstva, se inspirovalo už v předchozím období protektorátu.

Rétorika „očisty“ od zkaženosti a nespolupráce pak zahrnovala i další možné projevy násilí, vedoucí od zákazu přístupu ke vzdělání a povolání přes věznění až k popravám. Princip „očisty“ přitom měl zajistit budoucí vývoj bez otřesů a válek.

Autoři se podrobně věnují tematice plánu a trhu a z různých stran zkoumají problematiku státem plánovaného hospodářství. Jestli pro první republiku byla zásadním problémem nezaměstnanost, v socialismu to byla ztráta motivace k práci a osobní iniciativy.

Dostávají se tím k projektům ekonomické reformy, kterou stejně jako uvolnění kontroly nad jednotlivými občanskými osudy zarazil vstup vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Konstatují, že nástup husákovské normalizace měl za cíl obnovit direktivní systém a udržet ho za každou cenu − také zvýšenou kontrolou pracovní kázně nebo podplácením obyvatel ve sféře konzumu. K relativní prosperitě přispívaly i dodávky levné ropy ze Sovětského svazu

Pullmann se Spurným popisují celkovou prolhanost, rozkrádačství a pohodlnost státem řízeného hospodářství i soukromých životů. K projektu demokratického socialismu 60. let většina obyvatelstva vzhlížela s nadějemi, píší autoři v oddíle s titulkem Demokracie a technokracie. Věnují se v něm ale i tehdejšímu formulování reformy řízení společnosti na základě demokratičtějších principů.

Tato nutnost byla dána i technologickým rozvojem, který společnost sledovala a radostně přijímala. Příkladem jsou lety do vesmíru.

Pasáž pod titulkem Kultura a kontrola sleduje paradox, v němž kulturní a umělecká sféra po roce 1945 požadovala a nadšeně uvítala zestátnění kulturních institucí, aby se pak v jejich rámci postupně proti režimu vymezovala a svými prostředky ho kriticky zobrazovala a zpochybňovala. Právě tahle pasáž rozčilila Vladimíra Justa, který ve svém dlouhém výlevu předhazuje oběma autorů řadu jmen a osudů režimem proskribovaných umělců, mezi nimi například Alfreda Radoka. Kulturní paradox tím ale popřít nelze.

I Radokovo působení se odehrávalo ve státních divadlech, dokonce v Národním. Státem financovaná byla i tvorba filmové Nové vlny.

Autoři přiznávají umělcům, především spisovatelům, podíl na demokratizaci socialistických poměrů a konkrétní výkony, které společností skutečně pohnuly. Připomínají také, jak pomocí uměleckých svazů zavedl režim v 70. letech metodu „cukru a biče“. Stát tehdy štědře podporoval konformní kulturní aktivity, a naopak perzekvoval projevy svobodné a reformní.

Umělecké svazy a prestižní instituce na tomto odporném zadání participovaly s velikou ochotou. Naopak kladnou úlohu tehdy sehráli outsideři v regionech a přátelských kroužcích, kde se relativně svobodnou uměleckou tvorbu podařilo udržet alespoň pro domácí publikum. Jednalo se o oblastní divadla a galerie, krajská nakladatelství, agentury, kluby či amatérské aktivity.

Vladimír Just vypočítává, kolika šikanami musela projít například divadla malých scén. To je ale jen dílčí problém, pro který není v knize místo.

Autoři kapitoly zrovna konkrétně divadelní problematiku spíše přecházejí, možná i proto, že divadlo jako umění přítomnosti je obzvlášť závislé na osobní paměti a zkušenosti. Ale hnusné metody uplatňování cenzury i výčet zástupných pseudodůvodů, proč kniha nevyšla nebo film nešel do distribuce, uvádějí na str. 296. Ostatně, autoři vynechávají i roli divadel v událostech roku 1989.

Protirežimní skupiny včetně Charty 77 charakterizují autoři také na základě oblékání a vůbec vnější prezentace jejich představitelů. Pullmann se Spurným se věnují i opozici konce 70. a zejména 80. let.

V souladu s celkem knihy autoři téměř nejmenují. Výjimku tvoří popisky pod několika fotografiemi a Václav Havel, který ovšem vstoupil do plného světla politiky až v demokratickém státu, z nějž se způsoby, jež jsou už jen naznačeny, vyvinula nynější Česká republika.

Mám dojem, že píše-li historik, že „ve skutečnosti bylo ještě hůř“, například o První republice, snášíme to bez odporu jako legitimní kritické stanovisko na základě nových poznatků. Napíše-li ale historik „nebylo to tak strašné“, pohoršujeme se a váhu nových poznatků nepřipouštíme.

Oprávněná kritika vůči Pullmannově a Spurného kapitole dle mého mínění míří jen k jejich pojetí první poloviny 50. let, období komunistických represí vůči osobnostem, jež se vesměs zasloužily o národní svobodu a prestiž. Chybí jak jména popravených hrdinů odboje, tak i komunistických představitelů (přečasto židovského původu), jména umělců i nekomunistických politiků. Chybí proto i jméno Milady Horákové.

Absence jmen nevadí, myslím, tolik, jako fakt, že kapitola zcela postrádá charakteristiku doby poprav a rozsudků k dlouholetým žalářům. Pouhé slovo „násilí“ na ni totiž nestačí.

Na počátku kapitoly se sice připomíná, že doba prvních poválečných let byla v ohledu společensky tolerovaného a etnicky motivovaného násilí mnohem tvrdší než padesátá léta (a zanechala mnohem víc mrtvých). Stojí v ní i to, že stát zasahoval do občanských práv jednotlivých obyvatel už v době protektorátu, a vysvětluje, že omezování občanských práv na základě etnicity a národnosti připravilo půdu pro sankcionování „buržoazního původu“ a jiné způsoby vylučování ze společnosti, a že tedy dění padesátých let mělo svůj základ už v době protektorátu a v letech těsně poválečných.

V tom autoři poslední kapitoly navazují na výklad svých kolegů v kapitolách předchozích. Ale při všem uznání toho, že studie nutně nemůže postihnout všechno, vzbuzuje oslabená kritika padesátých let dojem neúplnosti. Poslední kapitola je ostatně vzhledem k předchozím i zbytečně krátká a stručná.

Knihu Dějiny Česka je vzrušující číst jako celek, od začátku do konce. Výmluvně z ní vystupují některé dějinné paralely, vleklé problémy české společnosti, táhnoucí se mnohdy už od středověku. Najdeme v ní podrobnější výklad religiozity českých zemí i podrobné vyložení hospodářských poměrů včetně dynamiky jejich reforem.

Celkem publikací prostupuje otázka národní i sociální, do hry vstupují technologický pokrok i objevy v přírodních a duchovědných oblastech. Kardinální otázkou je pak problematika česko-německého soužití, která se vytrácí vlastně až v poslední kapitole, v níž už se nezmiňuje ani uzavření Smlouvy mezi Spolkovou republikou Německo a Českou a Slovenskou Federativní Republikou o dobrém sousedství a přátelské spolupráci z roku 1992.

V každé kapitole chybí něco, co je samozřejmou součástí české kolektivní paměti. Text publikace zohledňuje spíše výsledky a důsledky jednotlivých historických období než jejich efektní momenty a ztráty. Dějiny Česka totiž běží stále dál, další epochy navazují na předešlé. Mrtvé, padlé, vyhnané či připravené o majetek a právo nechávají u cesty. Alespoň tak rozumím jejich edičnímu projektu.

      Diskuse
      PK
      September 8, 2020 v 22.4

      Vy jste tady schopní okecat skutečně cokoliv.

      "Samozřejmě Einstein..." (koruna všeho relativismu)

      Lidová interpretace Einsteina - "všechno je relativní" - ve smyslu "možné je všechno" - je skutečně nesprávná. Původní název jeho speciální teorie relativity zněl totiž "teorie invariantů". Tento název se naštěstí neujal - relativitu morálky by z něj nijak odvodit nešlo.

      Einstein tedy vůbec neříká, že "možné je všechno", spíše tvrdí, že "život, vesmír a vůbec" je provázán vztahy, které blbec nikdy nepochopí. V tom zásadním se tedy nakonec s Pullmannem shoduje, což bychom vedle gravitačního ohybu světla, pozorovaného poprvé Arthurem Eddingtonem v květnu 1919 na Princově ostrově během úplného zatmění Slunce, mohli opět považovat za silný argument pro potvrzení teorie relativity.

      V pokřiveném časoprostoru se tedy jedna a tatáž událost může dvěma pozorovatelům z různých vztažných soustav jevit rozdílně: Zatímco Einstein intervenuje ve prospěch Milady Horákové, revizionistickému historikovi v blízkosti rotující černé díry marxismu se politický proces a následná poprava jeví třeba jako "demokratický aspekt stalinismu".

      Ano, pánové Kolaříku, Nusharte a možná i další, dala jsem si práci, přečetla pečlivě celou publikaci, abych se tady dočetla, že umím okecat všechno. Celá ta moje práce byla z vašeho úhlu pohledu zbytečná, tak, jako bylo zbytečné, že se nejrůznější historikové vystavili veřejnému posouzení toho, nač v průběhu svého bádání přišli. Víte, připomnělo mi to příhodu z gymnázia. V letech počínající normalizace, kdy jsem chodila na plzeňské gymnázium, z něhož byli po stranických prověrkách právě vyhozeni někteří "revizionisté" a jejich místo nahradili prověření učitelé z učňovských škol, kteří se opravdu v předmětu český jazyk a literatura nebo dějepis nemuseli snažit o vlastní názor, dostali jsme na češtinu takovou profesorku. Moc si toho ze studií nepamatovala, zato nám důrazně vtloukala do hlav (po asi tak třech letech znovunastoleného jediného správného normalizačního výkladu dějin i literatury) správné interpretace české i světové literatury. Špatně jsme spolu vycházely, neustále jsem ji přistihovala při tom, že neví, o čem mluví, že příslušná díla ve skutečnosti nečetla nebo zapomněla, že ji vlastně český jazyk a literatura nezajímá. Ve druháku jsem se přihlásila o referát z Remarquea a sestavila jsem ho z rozboru jeho stěžejních románů, které jsem tehdy četla a citově prožívala ( jasně, bylo mi sedmnáct). Češtinářka si ale referáty představovala tak, že student odříká stručný obsah díla a připojí k tomu některé životopisné autorovy údaje. Když jsem svůj referát skončila, přiznala ( kupodivu), že čekala, že toho Remarquea okecám, ale musí uznat, že že jsem se připravila důkladně. Taky že ano, ale podobný zážitek jsem měla o deset let později na DAMU s někdejší komunistickou děkankou Makovskou, ta mě taky obvinila, že otázku okecávám, když jsem nechtěla papouškovat její skripta ( s jejichž vývody jsem nesouhlasila).

      Z toho mi i v dalším životě plyne opakující se model: když se na nějaký problém podívám jinak, než je obvykle zvykem v příslušných kruzích, upadám do podezření, že ho chci okecat. Trvalo mi nějaký čas, než jsem pochopila, že si tím "okecáváním" způsobuji problémy, že úspěch přináší schopnost vystihnout a opakovat, co se zrovna nosí. Tedy - ve školometských souřadnicích, měla jsem i lepší profesory.

      Nakonec člověku zbude vědomí, že práci, kterou si s referátem dal, nedělal zbytečně, protože se sám musel s dotyčným dílem vypořádat.

      Teď jde o to, paní Zemančíková, jestli třeba studenti u zkoušek na FF UK se "na nějaký problém budou ještě moci podívat jinak, než je obvykle v příslušných kruzích zvykem", jestli si tím jiným pohledem "nezpůsobí problémy" a jestli tedy raději nepochopí, že "úspěch přináší schopnost vystihnout a opakovat, co se zrovna nosí".

      MP
      September 10, 2020 v 9.49
      Jiřímu Nushartovi

      Pokud to míníte tak, že by někdo předepisoval, jaké jsou přijatelné úhly pohledu na ty či ony problémy -- např. že musím jako student historie na FF UK na otázku po normalizačním Československu začít odpověď interpretací Pullmannovy představy o weberovském konsensu a že tento začátek odpovědi zkoušející vyžadovat -- pak se opravdu není čeho bát.

      Jinak ovšem právě při zkoušce na vysoké škole určuje meze přijatelného pohledu zkoušející a záleží to zcela na jeho úvaze. Některý chce, aby studenti říkali to, "co se v daných kruzích právě nosí" (protože ví, že studenta čekají kvalifikační práce, státní zkoušky, pokusy o první publikace atd.) a o jiném studenti vědí, že ho nic nepotěší víc, než inteligentní kritika meanstreamových pohledů na věc.

      A abych to ještě zamotal. Na některých katedrách musí studenti povinně psát recenze odborných publikací jako seminární práce. Ta, kterou napsala Alena Zemančíková o Dějinách Česka, by nejspíš neprošla a musela by ji dopracovat. Žádalo by se, aby výčet toho, co chybí vzhledem k jakémusi pomyslnému kánonickému souboru dat, osobností a událostí (konečně, nejspíše by zkoušející chtěl i odkaz reprezentativní texty, ve kterých se takový kánon stabilizuje) promyslela z hlediska perspektivy autora (autorů), která takové chybění umožňuje či dokonce vyžaduje.

      Byli by to u studentské recenze docela správné požadavky, protože není určena primárně k publikaci, ale k tomu, aby se student naučil psát. Aby se naučil pravidla a doporučení a aby ti z nich, které profese dovede k tomu, že budou mít vypsanou a vycválanou rukou, dokázali ta školská pravidla porušovat stejně ku prospěchu věci jako paní Zemančíková ve svém textu.

      September 10, 2020 v 10.53

      Díky za důkladný vhled, rád jsem si přečetl!

      FO
      September 10, 2020 v 12.10
      Dvojí poděkování

      Předně díky autorce textu za zajímavý a poučený text.

      Ale díky také M. Profantovi za trefný diskusní příspěvek.

      Pánové, já bych váš optimismus s dovolením nesdílel. Obávám se, že prostředí pro svobodnou diskusi se bude spíše zhoršovat.

      ------------------------------------

      "Uveďte nějaký příklad demokratických prvků stalinismu v Československu."

      "... Ehm ... poprava Milady Horákové ... třeba asi?"

      "Vidím, že dokážete i samostatně přemýšlet. Podejte mi index..."

      Mám vlastně čím dál tím menší motivaci vstupovat do zdejších diskusí (a ke konci roku s tím zřejmě přestanu definitivně, neboť v novém provedení webové stránky DR ani vůbec nemohu vstoupit na svou osobní stránku, abych případně prodloužil předplatné); ale nakonec tedy přece jenom připojím i něco vlastního.

      Paní Zemančíková: že výlevy jistého pana K. je zapotřebí naprosto ignorovat, nevěnovat jim žádnou pozornost a nelámat si nad nimi hlavu, to už byste přece jenom mohla vědět. To jen tak na okraj.

      K věci samé: danou publikaci jsem sám nečetl, nemohu se k ní tedy obsahově vyjadřovat. Ale: jestliže jak sama píšete je v ní vynecháno toto a ono, pak se zdá být dosti nepřiměřeným počinem, takovéto dílo obdařit názvem "Dějiny Česka". Při daném způsobu zpracování pouze jednotlivých historických témat by daleko oprávněnější byl název například "Obrazy z českých dějin", či dokonce "Obrazy z dějin národu českého", ale nikoli název sugerující že se jedná o kontinuální a tématicky ucelený přehled českých dějin. Tím spíše že - jak z Vašeho líčení vyplývá - zřejmě každý z autorů podává svůj vlastní pohled na věc.

      Co mi v dané recenzi ale přece jenom dosti chybí: ani po jejím přečtení vlastně nevím, o čem ta kniha vlastně byla; a jestli byla dobrá, nebo ne. To že se autoři cíleně vyhýbají mainstreamovému výkladu historických událostí - to může být dozajista pozitivum, ale samo o sobě to nic nevypovídá o kvalitě.

      + Další komentáře