Nedávno jsem se účastnila diskuse, v níž se řešily nejlepší světové beletristické knihy uplynulé dekády. Na konci debaty pak zazněl dotaz: Která z českých knih za totožné období by si zasloužila být zdůrazněna? Svébytných, podařených titulů má česká literatura řadu, ale nakonec jsem jmenovala jen jeden — reportáže Hrdinové kapitalistické práce Saši Uhlové, které původně vycházely v roce 2017 na webu A2larm a o rok později je v rozšířené podobě vydalo nakladatelství Grada.

Uhlová ve svých skvělých, silných textech popisovala podmínky, v nichž pracují lidé na nekvalifikovaných a nízko placených pozicích. Nechala se zaměstnat v supermarketu jako pokladní, v třídírně odpadu nebo v drůbežárně. Navzdory evidentní společenské závažnosti a nesporným literárním kvalitám však kniha nebyla nominována na žádnou tuzemskou cenu; dokonce ani na Magnesii Literu za publicistiku, kam by se pravděpodobně hodila nejvíc. Přitom se zdá, že Hrdinové kapitalistické práce byli předělem v tom, jak se začalo v mainstreamových médiích uvažovat o lidech v nízkopříjmových profesích. 

V následujících letech si pak širší pozornost vydobyly také další projekty, které ukazují, jak česká společnost tři dekády od roku 1989 prospívá či neprospívá — jen za poslední rok třeba výzkum Rozděleni svobodou o třídním rozdělení Čechů a Češek od Českého rozhlasu nebo koncept minimální důstojné mzdy, který vypočítala a zveřejnila skupina expertů a expertek zabývajících se ekonomií, sociologií nebo politologií.

Díky projektům takového typu máme dost dat a argumentů ukazujících, jak si ekonomicky stojíme. Česká literatura však jako by tuhle stránku života v České republice až na výjimky dlouhodobě přehlížela. Zdá se, jako by sociální rozměr byl pro umění čímsi „příliš angažovaným“, od čeho je třeba dát ruce pryč a na co se stále lepí jednoduché pojetí angažovanosti z minulého režimu. 

Politicky se řada umělců a umělkyň angažuje především, když jde o vymezení se vůči konkrétním politikům, ale zdá se, že situace lidí, pro které není zas takový problém, jak moc trapná a nafouklá jsou „facebooková hlášení“ Andreje Babiše, ale zajímá je spíš, kolik hodlá jeho vláda přidat na důchodech, pro ně takovým tématem není. Je totiž vždycky snazší morálně se rozhořčit nad nehorázným výrokem než pojmenovat společenské mechanismy, které jeho autorovi vynesly preference. 

Jaké knihy psát a proč

Před necelým rokem jsem byla součástí jiné literární diskuse, tentokrát v Bratislavě. Jedna z otázek večera zněla, zda může literatura něco změnit. Nemyslela jsem si, a nemyslím, že jedno dílo může dosáhnout skutečných řešení, ale to, co umění dokáže velmi dobře, je nasvítit jisté otázky a problémy jinak — ostřeji, příměji. 

Zmiňovala jsem se tam o případu knihy Édouarda Louise Skoncovat s Eddym B. Mladý spisovatel v ní líčí mimo jiné nuzné podmínky v chudém francouzském městečku, kde vyrostl. Sociologie, již vystudoval, mu umožňuje podívat se na prostředí svého dětství a dospívání s určitým předporozuměním. Líčí tak ekonomické, kulturní a sociální znevýhodnění sobě známého prostředí a zároveň ukazuje, jak se v takových podmínkách daří násilí a patologickým jevům.

Knihu odmítlo několik nakladatelství. Jedno dokonce argumentovalo tím, že věci, které Louis líčí, jsou přehnané — nikde ve Francii přece taková chudoba není. Kniha nakonec vyšla a stala se událostí i v jiných zemích, a to včetně České republiky. Na debatě jsem ji uváděla jako příklad literatury, která dokáže zvýraznit nějaké dlouho opomíjené téma.