Nedávno jsem se účastnila diskuse, v níž se řešily nejlepší světové beletristické knihy uplynulé dekády. Na konci debaty pak zazněl dotaz: Která z českých knih za totožné období by si zasloužila být zdůrazněna? Svébytných, podařených titulů má česká literatura řadu, ale nakonec jsem jmenovala jen jeden — reportáže Hrdinové kapitalistické práce Saši Uhlové, které původně vycházely v roce 2017 na webu A2larm a o rok později je v rozšířené podobě vydalo nakladatelství Grada.

Uhlová ve svých skvělých, silných textech popisovala podmínky, v nichž pracují lidé na nekvalifikovaných a nízko placených pozicích. Nechala se zaměstnat v supermarketu jako pokladní, v třídírně odpadu nebo v drůbežárně. Navzdory evidentní společenské závažnosti a nesporným literárním kvalitám však kniha nebyla nominována na žádnou tuzemskou cenu; dokonce ani na Magnesii Literu za publicistiku, kam by se pravděpodobně hodila nejvíc. Přitom se zdá, že Hrdinové kapitalistické práce byli předělem v tom, jak se začalo v mainstreamových médiích uvažovat o lidech v nízkopříjmových profesích. 

V následujících letech si pak širší pozornost vydobyly také další projekty, které ukazují, jak česká společnost tři dekády od roku 1989 prospívá či neprospívá — jen za poslední rok třeba výzkum Rozděleni svobodou o třídním rozdělení Čechů a Češek od Českého rozhlasu nebo koncept minimální důstojné mzdy, který vypočítala a zveřejnila skupina expertů a expertek zabývajících se ekonomií, sociologií nebo politologií.

Díky projektům takového typu máme dost dat a argumentů ukazujících, jak si ekonomicky stojíme. Česká literatura však jako by tuhle stránku života v České republice až na výjimky dlouhodobě přehlížela. Zdá se, jako by sociální rozměr byl pro umění čímsi „příliš angažovaným“, od čeho je třeba dát ruce pryč a na co se stále lepí jednoduché pojetí angažovanosti z minulého režimu. 

Politicky se řada umělců a umělkyň angažuje především, když jde o vymezení se vůči konkrétním politikům, ale zdá se, že situace lidí, pro které není zas takový problém, jak moc trapná a nafouklá jsou „facebooková hlášení“ Andreje Babiše, ale zajímá je spíš, kolik hodlá jeho vláda přidat na důchodech, pro ně takovým tématem není. Je totiž vždycky snazší morálně se rozhořčit nad nehorázným výrokem než pojmenovat společenské mechanismy, které jeho autorovi vynesly preference. 

Jaké knihy psát a proč

Před necelým rokem jsem byla součástí jiné literární diskuse, tentokrát v Bratislavě. Jedna z otázek večera zněla, zda může literatura něco změnit. Nemyslela jsem si, a nemyslím, že jedno dílo může dosáhnout skutečných řešení, ale to, co umění dokáže velmi dobře, je nasvítit jisté otázky a problémy jinak — ostřeji, příměji. 

Zmiňovala jsem se tam o případu knihy Édouarda Louise Skoncovat s Eddym B. Mladý spisovatel v ní líčí mimo jiné nuzné podmínky v chudém francouzském městečku, kde vyrostl. Sociologie, již vystudoval, mu umožňuje podívat se na prostředí svého dětství a dospívání s určitým předporozuměním. Líčí tak ekonomické, kulturní a sociální znevýhodnění sobě známého prostředí a zároveň ukazuje, jak se v takových podmínkách daří násilí a patologickým jevům.

Knihu odmítlo několik nakladatelství. Jedno dokonce argumentovalo tím, že věci, které Louis líčí, jsou přehnané — nikde ve Francii přece taková chudoba není. Kniha nakonec vyšla a stala se událostí i v jiných zemích, a to včetně České republiky. Na debatě jsem ji uváděla jako příklad literatury, která dokáže zvýraznit nějaké dlouho opomíjené téma. 

Na konci večera za mnou přišel jeden z diváků a vyčetl mi, že si to představuju jako v padesátých letech: Copak máme nahnat spisovatele a spisovatelky třeba do továren, aby pozorovali tamější provoz, mluvili s pracujícími a teprve pak začali psát svoje knihy? 

Taková reakce mě popravdě překvapila. Jednak bych tedy ruku políbila každému autorovi, který by něco takového vážně uskutečnil. Ale hlavně jsem nepovažovala — a nepovažuju — za nutné říkat, o čem a jak by se mělo psát. 

Autoři a autorky někdy vytýkají kritice, že se jim snaží něco „diktovat“. To je většinou posunutá, občas ublížená interpretace, ale i kdyby to tak skutečně bylo, je jasné, že na nic takové spisovatel nemůže přistoupit. 

Je umělecky nepoctivé a nejspíš i neúnosně namáhavé psát něco „na objednávku“. Netvrdím, že takový postup není možný, ale naprosto chápu, že jen málokdo by ho chtěl podstupovat. 

Pokud se člověk plánuje zabývat jedním textem několik let a věnovat mu spoustu úsilí, nedává smysl, aby šlo o tematiku, kterou osobně nepokládá za naprosto zásadní. Přitom nejspíš tohle je častý obraz angažované literatury — představa knih, které se snaží přilísat k otázkám, k nimž však dokážou přidat jen pár banálních, povrchních postřehů. 

Pocit vlastní trapnosti

Před čtyřmi lety se na oslavách 28. října na Staroměstském náměstí objevil transparent s nápisem Jsme Západ. Jeho fotografie se pak objevila v řadě médií. Jenže co takový nápis vlastně vyjadřuje? Můžeme ho číst jako své politické směřování a zkoumat, jak nás Západ chápe. Výmluvnější však může být mnohdy spíš to, jak jednáme sami se sebou ve vztahu právě k Západu. 

Jednoduchý příklad: Řada z nás nejspíš někdy v životě cestovala do míst, kde měla strach z toho, že se ztrapní. Moje matka mi jednou vyprávěla, jak s otcem v devadesátých letech poprvé vycestovali do Londýna — velkého západního města. Neuměli příliš anglicky a výlet byl pro oba stresující. 

Matka si obzvlášť pamatuje jeden zážitek, kdy se prý styděla jako skoro nikdy v životě. Dorazili do restaurace v nóbl hotelu, kde se jich ujal číšník. Přivedl je ke stolu a chtěl je usadit. Odsunul židli, na kterou by si podle pravidel bontonu měla sednout matka; jenže na uvolněné místo dosedl bezmyšlenkovitě jako první otec. 

Nepodstatná historka, která by v jiném kontextu přišla oběma dost možná k smíchu, tady najednou nabyla na nepříjemné vážnosti. Byli ve velkém západním městě, v pěkné restauraci a naráz na nich všichni mohli vidět, jak moc sem nepatří; jak moc neznají správné kódy. 

Restaurace jsou dobrý, celkem častý příklad, ale obavu, aby se člověk neprozradil jako někdo, kdo do daného prostředí nepatří, je možné zažít i při docela obyčejných věcech: jak se dostat na nádraží, kde si koupit lístky, jak se domluvit na recepci.

Podobné situace představují malé nášlapné miny, kterým se člověk snaží vyhnout — neprozradit se, neztratit tvář. A tak chodíme opatrně, po špičkách kolem a doufáme, že zrovna my budeme mít štěstí.

Možná si vzpomínáte na příběh pětičlenné české rodiny, které se minulý rok na polské dálnici cestou z dovolené porouchalo auto. U sebe měli jen málo peněz a na pomoc čekali skoro tři dny. Ačkoli si příběh vysloužil řadu posměšných reakcí, nic legračního na něm nebylo: rodiče chtěli, aby se jejich děti aspoň jednou podívaly k moři, aby mohly ve škole po prázdninách říkat, že i ony někde byly. Rozhodli se pro relativně levné a blízké Polsko, jenže auto, které před cestou sehnali, nebylo v dobrém stavu. 

S sebou neměli dost peněz a mobily se jim rychle vybily. Rodina se nakonec dostala zpátky do České republiky, ale média z jejich příběhu žila ještě několik dní. Ti z nás, kteří cestují často, nejspíš rádi zapomenou na svoji vyjevenost a obavy z první velké cesty. Obraz sebe sama coby nezkušeného joudy rychle vystřídá obraz jiný, lichotivější — zkušeného globetrottera sbírajícího zážitky po hrstech, jehož jen tak něco nerozhází. 

Skutečnost je přitom mnohem méně jednoznačná — i kdyby bylo Staroměstské náměstí odshora dolů zaplněné hesly Jsme Západ, půjde pořád o přání, spojené navíc s tichým sžíravým strachem, abychom nezůstali trčet někde na periferii zájmu, kde nás všichni jen míjejí a především vidí, jak moc jsme „selhali“. Z takového strachu přitom vede cesta, která je ale delší a komplikovanější: připustit si, že Západ prostě nejsme. 

Proč neděkujeme

V literatuře by pak něco takového znamenalo nasvítit zkušenosti, které jsou důležité pro vývoj kapitalismu u nás po roce 1989. Nejde o to být především kritický — řada rodinných historií si s sebou nese příběhy o zaslouženém úspěchu a zadostiučinění. 

Podstatné je vidět nejnovější historickou zkušenost i jiným vhledem než jen tím zjednodušujícím, kdy to vypadá, že kdo 17. listopadu jen devótně neděkuje, tak si zaslouží shovívavé politování nebo rovnou výsměch. I díky literatuře totiž můžeme lépe porozumět tomu, v čem posledních jednatřicet let žijeme, jak se současný režim vyvíjel a jaké jsou možnosti jeho dalšího směřování.

Tu se sluší poznamenat, že jsem sama letos vydala prozaickou knížku zabývající se společenským vyčerpáním a nenaplněným očekáváním — ale komplexnost československé, respektive české zkušenosti po roce 1989 jsem jistě v jejím celku nepostihla. Možná z nedůslednosti zasazuju svoje příběhy do prostředí, které se tomu našemu v ledasčem podobají, ale zároveň je v něm řada tendencí zvýrazněná, a spousta naopak potlačená. 

Někteří známí spisovatelé občas tvrdí, že začali psát, poněvadž jim čtenářsky chyběl určitý typ příběhu, který ne a ne přijít, takže si ho nakonec museli napsat sami. V mém případě se však nic podobného nestalo a tato tužba zůstává čtenářsky i autorsky nenaplněna.

Nejsme-li Západ, proč by to mělo vadit? Díky tomu si můžeme připomenout, že příběhy jednotlivců nezačaly v roce 1989 od nuly, ale měly svou kontinuitu a setrvačnost. Že navzdory ujišťování o malých rozdílech mezi příjmy bohatých a chudých je skoro desetina lidí v exekuci a skoro polovina Čechů a Češek nedosáhne na minimální důstojnou mzdu. Že současná „generace svobody“, která se narodila kolem roku 1989, sice může celkem snadno cestovat do zahraničí, ale vrací se do malých, předražených bytů, kde často žije několik dalších lidí, protože utáhnout nájem ve větších městech jde i ve dvou jen obtížně. 

Umí-li něco literatura přesvědčivěji než ostatní druhy umění, tak je to právě vykreslit nuance a rozpory. Při každém listopadovém výročí se jeví jako čím dál potřebnější tuto její schopnost využívat.

Text vychází ve spolupráci s nadací Friedrich-Ebert-Stiftung. Podcast namluvila a připravila EVA SVOBODOVÁ.