Tak jako tak se všechno změní

Josef Patočka

České společnosti se nepodařilo dosáhnout původního cíle revoluce roku 1989. Oněch třicet let ale po trajektorii ke kolapsu kráčel celý průmyslově vyspělý svět. Tak jako tak se tedy během příštích desetiletí všechno změní.

Systém, v němž mnozí stále nemají dost, i když v celku už je dávno dost pro všechny, se v každém případě ještě za životů většiny z nás od základu změní. Jde o to, zda řízeně, či kolapsem, zda k lepšímu, či k horšímu. Foto Natalie Maynor, flickr

„Asi budete muset udělat zase nějakou revoluci,“ uzavírá děda jednu z našich debat na oslavě svých osmdesátých narozenin. Smějeme se na sebe přes stůl s obloženými chlebíčky. Pro jednou si rozumíme.

Není to samozřejmost. Je tolik otázek, o které se hádáme — mohou za osud Romů oni sami, nebo strukturální rasismus české společnosti? Představují váleční uprchlíci především lidi, kterým je třeba pomoci, nebo bezpečnostní riziko?

Jsou ale i věci, na kterých se shodneme, navzdory rozdílům věkovým, vzdělanostním i třídním: on, kvalifikovaný dělník s maturitou, žijící na sídlišti v typickém českém okresním městě; a já, mileniál od počítače s vysokoškolským titulem, bydliště postupně Brno, Praha, Berlín — a zase nazpátek.

00:00 / 00:00

Josef Patočka:
Tak jako tak se vsechno změní

Zrozeni a zrazeni svobodou E06

Přes sociální propasti sdílíme s prarodiči podobně kritický náhled na poslední třicetiletí, léta jejich stáří a mého dospívání. Zostřeně vnímáme „slepé skvrny“ — jak to pojmenoval sociolog Daniel Prokop — transformačního příběhu o úspěšném návratu do Evropy, od narůstajících nerovností a existenční nejistoty nižších společenských vrstev přes oligarchizaci politiky až po stupňující se pustošení živého světa.

Revoluce je silné slovo: zní nebezpečně a přitom směšně. Oni na konci, já na prahu dospělého života ale nabýváme tušení, že se budou věci muset setsakramentsky předělat k lepšímu, nemá-li to s námi dopadnout mizerně.

Generace Z jako zklamání

Je to zdánlivě paradoxní porozumění mezi generací údajně nenapravitelně zkřivenou životem v nesvobodě a tou, která měla být jako první „nepoznamenaná minulostí“. Nejde o to, že bychom neuznávali hodnotu osvobození, kterou čtyři roky před mým narozením pád komunistického panství přinesl — má babička ten prožitek nedávno označila za „tím krásnější, že se v něj už ani neodvažovala doufat“. Je to spíš sdílená zkušenost pozdějšího rozčarování.

Naše generace měla zdědit všechny výdobytky polistopadové transformace: tu republiku „svobodnou, demokratickou, hospodářsky prosperující a zároveň sociálně spravedlivou“, o níž ve svém prvním novoročním prezidentském projevu snil Václav Havel.

Cyklus Zrozeni a zrazeni svobodou uzavírá esej redaktora DR Josefa Patočky. Petr Kněžek

Pro jiné jistě už dřív, pro mne nejpozději od „socializace vzdorem“ proti Nečasově vládě a jejímu třídnímu boji shora, dostával tento sen povážlivé trhliny. Formální demokracie nás osvobodila od útlaku v politické sféře. Globalizující se kapitalismus, který k nám vtrhnul spolu s ní, ale ve stejné době po celém světě „osvobozoval“ lidi i od jiných věcí — tradičních profesí zničených privatizací, i místních vazeb kolem nich budovaných, později dalších sociálních jistot i holé důstojnosti.

Rozmohl se útlak ve sféře ekonomické. Zatímco zejména ti dravější dokázali v novém systému uspět, rozšiřovaly se řady těch, na které dopadaly jeho zapírané důsledky: mizerná práce v nelidských podmínkách, tíživá nedostupnost bydlení, exekuce a chudoba, prohlubující se třídní i regionální nerovnost, politická bezmoc.

Když lidé, kterým transformace ublížila, usoudili, že to s nimi proklamovaní zastánci demokracie nemyslí dobře, obrátili se k těm, kteří to nemyslí dobře s demokracií. Místo zkorumpovaných politiků tak dnes máme v čele republiky privatizačního oligarchu, který korumpovat nemusí, protože si privatizuje stát.

Demokracie se ustupováním kapitalismu tak dlouho zbavovala svých sociálních předpokladů, až začalo hrozit, že se kapitalismus nakonec zbaví jí. V tom ostatně není vývoj postkomunistického prostoru výjimečný a opět je „vypouklým zrcadlem“ dějů, které dnes postihují celý svět: tak dlouho jsme doháněli Západ, až nakonec Západ dohnal nás.

Konec experimentu

×
Diskuse
MP
September 29, 2020 v 10.56
Transformace?

To je takové kluzké a rozbředlé slovo, transformace.

Jistě, ve dvacátém století jednotlivé generace prožívali své katastrofy -- první a druhou válku, revoluce a potracené revoluce. Nekteré z těch katastrof byly plodné a při obnovování společenského života, které přišlo po nich, docházelo k proměnám společenského života, které otevřely nové možnosti rozšíření emancipace, zmírňování krutosti a bídy - jiné katastrofy otevřely cestu k regresu v emancipaci a regresi v odstraňování strachu.

To druhé jde i bez katastrof. Vzpoura bohatých, která rozvratila v posledních deceniích 20. století sociální smír institucionalizovaný v evropských masových demokraciích ve formě sociálního státu nepotřebovala žádný předchozí zlom, prostě vyrostla ze strukturálních rizik sociálního státu ₍a dodnes zombii tohoto státu úspěšně využívá -- Andrej Babiš je vybroušeným exemplářem soukromého podnikání za veřejné peníze, privatizace zisků a socializace rizik).

A právě tato vzpoura bohatých posunula do centra politického a ekonomického slovníku doby slovo "transformace" (obklopené slovami flexibilita, zeštihlování, konkurenceschopnost země atd.) V oblasti životního prostředí se pak slovo transformace až příliš často vyskytuje spolu se souslovím "tržně konformní". Neumím se zbýt přesvědčení, že [tržne konformní] transformace se v češtině správně řekne "mírný pokrok v mezích zákona" dbalý práv vrchnosti a "kapitánů průmyslu".

JN

POPULISTICKÉ VPRAVO V BOK

Předpokladem ke vzpouře ("revoluci") bohatých [alespoň tedy podle některých názorů] byla "zrada", které se (údajně někdy koncem šedesátých let) dopustil bohatnoucí "lid" vůči revoluční levici, když sám přestal být revoluční a levice si tak musela znovu hledat náhradní revoluční subjekt - místo onoho prokonzumního lidu, jehož (do té doby) "vedoucí (revoluční) síla" se pak finančně propojila s korporátním kapitálem (k oboustranné spokojenosti) a revoluční "know-how" tím tedy získalo i dostatek finančních zdrojů, což pak na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let teprve umožnilo tu vzpouru ("revoluci") bohatých proti "útlaku" chudnoucího (toho prokonzumního) lidu, který pak po letech udělal ono "populistické vpravo v bok" a zvolil si Trumpa, protože mu už nikdo jiný nezbyl, levice totiž už hájila zájmy revolučních mešin v korporátní hierarchii.

JN

ZNOVA A PŘEDĚLAT!

"Nabýváme tušení, že se budou věci muset setsakramentsky předělat k lepšímu, nemá-li to s námi dopadnout mizerně."

----------------------------

Říkáte, že věci se budou muset setsakramentsky předělat k lepšímu, nemá-li to s námi dopadnout mizerně?

Podle mých zkušeností - ať se teda předělávalo jak se předělávalo - někdy dokonce i setsakramentsky - vždycky to nakonec s každým dopadlo mizerně. Dokonce i nesmrtelnej Lenin nakonec umřel, takže i s ním to dopadlo úplně stejně mizerně, jako se všemi ostatními. A zrovna on se toho něco napředělavával! A že to nebylo jen tak nějaký předělávání. Bylo to setsakramensky sakramentský předělávání! No a co? Bylo mu to něco platný? Leží tam pod dekou, sice předělanej, ale mrtvej - úplně stejně mrtvej, jako všichni ti ostatní mrtví, co umřeli před ním i po něm a co ještě umřou a vždycky umírat budou, i kdyby se předělávalo až do aleluja. Takže jakej smysl má předělávání? Setsakramensky žádnej!

A co teda má smysl, když ne předělávání? Jó, tak tohle, holenkové, musíme vymyslet do tý doby, než nás brouci začnou předělávat (pokud nedáte přednost předělání žehem).

V tom, že budeme nakonec všichni předělaný, v tom jsme si totiž všichni rovni; to je to, co nás spojuje! Rovnost je lékem na předělávání. Snahy o řešení krize mohou být tedy úspěšné, pokud si uvědomíme vlastní předělatelnost.