„Asi budete muset udělat zase nějakou revoluci,“ uzavírá děda jednu z našich debat na oslavě svých osmdesátých narozenin. Smějeme se na sebe přes stůl s obloženými chlebíčky. Pro jednou si rozumíme.

Není to samozřejmost. Je tolik otázek, o které se hádáme — mohou za osud Romů oni sami, nebo strukturální rasismus české společnosti? Představují váleční uprchlíci především lidi, kterým je třeba pomoci, nebo bezpečnostní riziko?

Jsou ale i věci, na kterých se shodneme, navzdory rozdílům věkovým, vzdělanostním i třídním: on, kvalifikovaný dělník s maturitou, žijící na sídlišti v typickém českém okresním městě; a já, mileniál od počítače s vysokoškolským titulem, bydliště postupně Brno, Praha, Berlín — a zase nazpátek.

Přes sociální propasti sdílíme s prarodiči podobně kritický náhled na poslední třicetiletí, léta jejich stáří a mého dospívání. Zostřeně vnímáme „slepé skvrny“ — jak to pojmenoval sociolog Daniel Prokop — transformačního příběhu o úspěšném návratu do Evropy, od narůstajících nerovností a existenční nejistoty nižších společenských vrstev přes oligarchizaci politiky až po stupňující se pustošení živého světa.

Revoluce je silné slovo: zní nebezpečně a přitom směšně. Oni na konci, já na prahu dospělého života ale nabýváme tušení, že se budou věci muset setsakramentsky předělat k lepšímu, nemá-li to s námi dopadnout mizerně.

Generace Z jako zklamání

Je to zdánlivě paradoxní porozumění mezi generací údajně nenapravitelně zkřivenou životem v nesvobodě a tou, která měla být jako první „nepoznamenaná minulostí“. Nejde o to, že bychom neuznávali hodnotu osvobození, kterou čtyři roky před mým narozením pád komunistického panství přinesl — má babička ten prožitek nedávno označila za „tím krásnější, že se v něj už ani neodvažovala doufat“. Je to spíš sdílená zkušenost pozdějšího rozčarování.

Naše generace měla zdědit všechny výdobytky polistopadové transformace: tu republiku „svobodnou, demokratickou, hospodářsky prosperující a zároveň sociálně spravedlivou“, o níž ve svém prvním novoročním prezidentském projevu snil Václav Havel.

Pro jiné jistě už dřív, pro mne nejpozději od „socializace vzdorem“ proti Nečasově vládě a jejímu třídnímu boji shora, dostával tento sen povážlivé trhliny. Formální demokracie nás osvobodila od útlaku v politické sféře. Globalizující se kapitalismus, který k nám vtrhnul spolu s ní, ale ve stejné době po celém světě „osvobozoval“ lidi i od jiných věcí — tradičních profesí zničených privatizací, i místních vazeb kolem nich budovaných, později dalších sociálních jistot i holé důstojnosti.

Rozmohl se útlak ve sféře ekonomické. Zatímco zejména ti dravější dokázali v novém systému uspět, rozšiřovaly se řady těch, na které dopadaly jeho zapírané důsledky: mizerná práce v nelidských podmínkách, tíživá nedostupnost bydlení, exekuce a chudoba, prohlubující se třídní i regionální nerovnost, politická bezmoc.

Když lidé, kterým transformace ublížila, usoudili, že to s nimi proklamovaní zastánci demokracie nemyslí dobře, obrátili se k těm, kteří to nemyslí dobře s demokracií. Místo zkorumpovaných politiků tak dnes máme v čele republiky privatizačního oligarchu, který korumpovat nemusí, protože si privatizuje stát.

Demokracie se ustupováním kapitalismu tak dlouho zbavovala svých sociálních předpokladů, až začalo hrozit, že se kapitalismus nakonec zbaví jí. V tom ostatně není vývoj postkomunistického prostoru výjimečný a opět je „vypouklým zrcadlem“ dějů, které dnes postihují celý svět: tak dlouho jsme doháněli Západ, až nakonec Západ dohnal nás.

Konec experimentu

Jistě platí Masarykovo rčení, že máme překonávat nedostatky demokracie, ne demokracii jako takovou. A bylo by toho k překonávání až dost, kdybychom ještě navíc nedospívali v době, kdy ničivý vztah moderní civilizace ke zbytku života na naší planetě bezprostředně ohrožuje samy předpoklady její existence.

Přes určité procitnutí, které přineslo kromě čím dál zřetelnějších projevů krize i naléhavé volání naší generace v podobě středoškolských stávek i blokád uhelných dolů, vážnost situace začínáme teprve tušit. Dekády „globalizace“ a naší transformace představují totiž — nikoli náhodou — také etapu stěží uvěřitelného zrychlování tempa, kterým průmyslová ekonomika narušuje rovnováhu planetárního ekosystému.

Vezměme v úvahu jen přehřívání planety spalováním fosilních paliv. Víc než polovina všech uhlíkových emisí, které dnes pohánějí všechnu tu zkázu od požárů v Kalifornii přes záplavy v Bangladéši až po naše sucho, se do atmosféry dostala až po roce 1988, kdy se z oteplování stal obecně známý fakt.

Víc škody jsme nadělali vědomě než mimoděk. A místo toho, abychom dnes šlápli na brzdu, zrychlujeme. Přidejme k tomu eskalující masové vymírání druhů, odlesňování, znečištěné oceány: trend směřující stále rychleji ke kolapsu je všude podobný.

Množné číslo — „my jako lidstvo“ — tu přitom není zcela na místě. V rámci jednotlivých zemí i celého světa jsou příčiny a důsledky ekologického ničení nerovnoměrně rozdělené. Největší díl nadměrné zátěže mají na svědomí životní způsoby nejbohatších a praktiky největších korporací. A naopak nejtíživěji důsledky dopadají spíše na chudší a znevýhodněné. Ekologická krize tak vyostřuje všechny ostatní problémy.

Mnoho se právem namluvilo o všech selháních státního socialismu. Teprve dnes začínáme doceňovat, jak hluboce za dobu jen o málo kratší, než bylo u nás celé jeho trvání, selhal systém, který jej nahradil. Unikli jsme šťastnou náhodou našeho narození totalitárním experimentům 20. století se socialismem, jen abychom poznali, že ve skutečnosti žijeme v závěru experimentu, který začal mnohem dříve a může skončit mnohem hůř — s kapitalismem.

To slovo na K

Navykli jsme si spojovat kapitalismus především s podnikáním a trhy, ač obojí existovalo již před ním a není to podstata problému. Tou je něco jiného, co kapitalismus jako ekonomický systém definuje: maximalizace zisku a z ní vyplývající exponenciální růst za každou cenu.

Jde tak mimo jiné o problém měřítka: podnikatel, který provozuje živnost, chce obvykle prostě uživit svou rodinu. Tím se principiálně liší od kapitálem ovládaných, strojově organizovaných korporací, které kontrolují většinu našeho hospodářství a princip růstu do sebe mají zabudovaný jako ústřední účel.

Růstu, naprogramovanému do základů naší ekonomiky, obětujeme všechno: jakmile se zadrhne, jako při poslední krizi, usiluje kapitál o odstranění všech bariér, které mu stojí v cestě: o privatizaci veřejných služeb a seškrtání sociálního systému, snižování mezd, a další rozšíření koloběhu výroby a spotřeby, který do sebe nasává stále víc zdrojů a produkuje stále více odpadu.

Proto je také potřeba závratný nárůst nerovností i emisí v posledních dekádách chápat jako součást jedné a téže dynamiky. Ať už je to politika škrtů v bohatých zemích, nebo naopak vývoz výroby do chudších států s horšími ekologickými regulacemi: obojí se řídí stejnou logikou.

Právě nerovnost — to, že mnozí stále nemají dost, i když v celku už je dávno dost pro všechny — přitom pohání růst v bohatších zemích, jako je Česká republika. Tedy v zemích, kde už dlouho nijak nepřispívá ke zlepšování věcí, na kterých skutečně záleží, od statistických ukazatelů kvality života až po subjektivní pocit spokojenosti.

Příkladem za všechny je nedostatek bydlení, způsobený spekulacemi, do nichž se finanční kapitál pustil v rámci hledání cest k nastartování růstu po minulé krizi. Neúnosně vysoké nájmy nutí lidi tím víc pracovat, produkovat tím víc zboží, kvůli kterým se musí spotřebovat tím víc zdrojů a lidi se musí tím víc reklamou manipulovat k jejich spotřebě.

Právě nerovnost nás nutí udržovat tento začarovaný kruh, aby i ti nejchudší mohli dostat aspoň drobky z koláče, jehož většinu spořádají ti nejbohatší. Růst se stal jednoduchým lékem na nerovnost. V éře ekologické krize je to ale jed, který nás všechny zabíjí.

Návrat k dědictví

Dědovi kupodivu tohle všechno vysvětlovat skoro nemusím. Kritickou intuici, která se do jeho nedůvěry ke kapitalismu promítá, zdědil po svém otci, předválečném komunistovi a odbojáři, který ze strany později vystoupil, protože dobrou myšlenku socialismu „pokazili lidi“.

Pamatuju si, jak těžké pro mě bylo vyrovnat se s faktem, že dva z mých pradědečků byli komunisti. Nesedělo mně vůbec, že se někdo mně blízký mohl na tom svinstvu, které jsem znal z vyprávění, nějak podílet. Naučil jsem se chápat teprve později upřímnou víru, s níž se program socialismu svého času jevil mnoha lidem jako odpověď na problémy, které ve světě viděli a na vlastní kůži pociťovali v hospodářské krizi i následující válce.

Tuhle paměť socialismu jako kladné síly — jíž ostatně nikdy nepřestal ztělesňovat ve své demokratické, u nás opoziční, podobě — jsme potlačili, jen abychom dnes byli ještě naléhavěji znovu konfrontováni s otázkami, které se snažil řešit. V jistém smyslu je naše dnešní tápání návratem k tomuto vytěsněnému dědictví, k jehož uchování Havel vybízel, když ve zmiňovaném projevu naléhal na to, abychom zkušenost diktatury chápali také jako něco, co jsme si udělali sami.

Vrátit se k tomu by mohlo pomoci nejen zahojit neléčené rány v naší vlastní společnosti, které mokvají nezodpovězenou otázkou, proč tolik našich blízkých udržovalo při životě nehumánní diktaturu. Kdybychom to dědictví dokázali vykopat a dobrat se z něho odpovědi na otázku, co a jak přesně jsme to vlastně pokazili, možná by to mohlo ještě prospět miliardám lidí mimo postkomunistický svět, kteří dnes stejně jako my stále intenzivněji touží po něčem lepším.

Za horizont růstu

Přeprogramovat zhoubnou dynamiku dnešní ekonomiky nebude vůbec jednoduché a tváří v tvář jejímu samohybu se věci snadno mohou zdát beznadějné. Po celém světě ale lidé — ekonomky i odboráři, političky i ekologové — překypují nápady, které ukazují cestu za její horizont a obrysy nové ekonomiky.

Klíč k odpovědi leží v úvaze, že je-li růst lékem na nerovnost, je rovnost lékem na růst. Proto mohou být snahy o řešení ekologické krize úspěšné, jen pokud budou současně řešit sociální křivdy, posilovat spravedlivější distribuci zdrojů a demokratickou účast lidí na určování podmínek svého života.

To, čemu v Americe říkají „Green New Deal“, jde v tomto správným směrem: je třeba vyjít z ekologické reality, v níž se nacházíme. Rychle snížit spotřebu fosilních paliv přechodem k obnovitelným zdrojům energie a bezuhlíkové dopravě. V tomto procesu současně zajistit všem důstojnou práci, bydlení, a jiné předpoklady dobrého života. A napřít k tomuto úkolu celou sílu státu i občanské společnosti.

„Nerůstová“ ekonomika musí jít ale nakonec dál. Nutné je nahradit nejen fosilní energetiku, ale snížit spotřebu zdrojů obecně. Potřebujeme například eliminovat systematické plýtvání, projevující se v politice „plánovaného zastarávání“, kdy velké firmy záměrně navrhují výrobky tak, aby se brzy rozbily. A relokalizovat výrobu, kde je to jen trochu možné.

Snížení výroby a spotřeby by v dnešním uspořádání vedlo k hospodářské recesi, krachům podniků a nezaměstnanosti, které by nejtíživěji zasáhly ty nejchudší. To nesmíme dopustit.

Měli bychom proto systematicky podpořit živnosti, drobné a střední i družstevní podniky. Posílit zaměstnanost v dnes těžce podceňovaných „pečujících“ sektorech a veřejných službách, jako je vzdělávání a zdravotnictví či péče o staré a nemohoucí, kulturu a přírodu.

A především konečně vyslyšet požadavek, aby se pokroky v produktivitě práce místo zisků největších firem promítly do podstatného snížení pracovní doby při současném udržení či zvyšování mezd. Zbývající práce by se tak rovnoměrněji rozdělila mezi lidi, kterým by zbylo víc volného času. Na péči o své blízké či zahradu, na sousedské aktivity, rozvoj zálib a koníčků i odpočinek: klidnější, méně hektický, plnější život.

Na čem se shodneme

Můžu se s prarodiči dál hádat o věci, v kterých spolu nesouhlasíme — o tom, jak s tím vším souvisí rasismus vůči Romům, na které dnešní nerovnosti kvůli jejich barvě kůže dopadají nejhůře, či vůči uprchlíkům, které z jejich zemí vyhání mimo jiné pohromy a konflikty zaviněné ekonomickým i ekologickým kolonialismem. A nemám v plánu ustoupit ani o píď.

Od otázek, které nás rozdělují, se ale stejně snažím vykračovat k tomu, co nás spojuje. A věřit, že nejen s nimi bych se mohl shodnout na tom, že bychom chtěli žít ve společnosti, ke které by takové kroky vedly: ve společnosti, jejíž představa působí méně jako reinkarnace někdejší diktatury a víc jako ta „republika svobodná, demokratická, hospodářsky prosperující a zároveň sociálně spravedlivá“, o níž snili naši předchůdci.

Nedělejme si iluze, o každý krok směrem k takové společnosti budeme muset svádět politický zápas s těmi, kterým vyhovuje dnešní stav a uzurpují si moc, aby jej udrželi: korporacemi, oligarchiemi, kapitálem. Na klíčovou otázku, jak jej vést úspěšněji než dosud, hledejme společně odpověď. První krok musí být ale tento. Pokud chceme moc vrátit lidem, budeme se znovu muset naučit s nimi mluvit a hledat právě to, co nás spojuje.

Tak jako tak se všechno změní

Patřím do první generace moderních českých dějin, která během svého života reálně žádnou transformaci, žádnou hlubokou společenskou proměnu nezažila. To může být výhoda, jelikož nejsme zatíženi minulými dějinnými traumaty. Je to svým způsobem ovšem i překážka, protože je pro nás — na rozdíl od našich rodičů a prarodičů — o to těžší si takovou proměnu představit a pracovat pro ni.

Vím, že ale také patřím do generace, která bude muset tváří v tvář narůstajícím přízrakům prohlubující se nespravedlnosti, odumírající demokracie a klimatického kolapsu takovou transformaci směrem k sociální a ekologické demokracii uskutečnit. V opačném případě jí totiž nezbude než čelit neblahým důsledkům svého selhání. Tak jako tak se všechno změní.

Budou nám říkat, že to nejde, že se to nesmí, že se to zkoušelo a dopadlo to špatně. Pokud chceme uspět, budeme se muset naučit na to odpovídat: „A přece se to musí udělat“. Může to být prožitek tím krásnější, že se v něj často už ani neodvažujeme doufat.

Text vychází ve spolupráci s nadací Friedrich-Ebert-Stiftung. Podcast namluvila a připravila EVA SVOBODOVÁ.