Tak jako tak se všechno změní

Josef Patočka

České společnosti se nepodařilo dosáhnout původního cíle revoluce roku 1989. Oněch třicet let ale po trajektorii ke kolapsu kráčel celý průmyslově vyspělý svět. Tak jako tak se tedy během příštích desetiletí všechno změní.

Systém, v němž mnozí stále nemají dost, i když v celku už je dávno dost pro všechny, se v každém případě ještě za životů většiny z nás od základu změní. Jde o to, zda řízeně, či kolapsem, zda k lepšímu, či k horšímu. Foto Natalie Maynor, flickr

„Asi budete muset udělat zase nějakou revoluci,“ uzavírá děda jednu z našich debat na oslavě svých osmdesátých narozenin. Smějeme se na sebe přes stůl s obloženými chlebíčky. Pro jednou si rozumíme.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Není to samozřejmost. Je tolik otázek, o které se hádáme — mohou za osud Romů oni sami, nebo strukturální rasismus české společnosti? Představují váleční uprchlíci především lidi, kterým je třeba pomoci, nebo bezpečnostní riziko?

Jsou ale i věci, na kterých se shodneme, navzdory rozdílům věkovým, vzdělanostním i třídním: on, kvalifikovaný dělník s maturitou, žijící na sídlišti v typickém českém okresním městě; a já, mileniál od počítače s vysokoškolským titulem, bydliště postupně Brno, Praha, Berlín — a zase nazpátek.

00:00 / 00:00

Josef Patočka:
Tak jako tak se vsechno změní

Zrozeni a zrazeni svobodou E06

Přes sociální propasti sdílíme s prarodiči podobně kritický náhled na poslední třicetiletí, léta jejich stáří a mého dospívání. Zostřeně vnímáme „slepé skvrny“ — jak to pojmenoval sociolog Daniel Prokop — transformačního příběhu o úspěšném návratu do Evropy, od narůstajících nerovností a existenční nejistoty nižších společenských vrstev přes oligarchizaci politiky až po stupňující se pustošení živého světa.

Revoluce je silné slovo: zní nebezpečně a přitom směšně. Oni na konci, já na prahu dospělého života ale nabýváme tušení, že se budou věci muset setsakramentsky předělat k lepšímu, nemá-li to s námi dopadnout mizerně.

Generace Z jako zklamání

Je to zdánlivě paradoxní porozumění mezi generací údajně nenapravitelně zkřivenou životem v nesvobodě a tou, která měla být jako první „nepoznamenaná minulostí“. Nejde o to, že bychom neuznávali hodnotu osvobození, kterou čtyři roky před mým narozením pád komunistického panství přinesl — má babička ten prožitek nedávno označila za „tím krásnější, že se v něj už ani neodvažovala doufat“. Je to spíš sdílená zkušenost pozdějšího rozčarování.

Naše generace měla zdědit všechny výdobytky polistopadové transformace: tu republiku „svobodnou, demokratickou, hospodářsky prosperující a zároveň sociálně spravedlivou“, o níž ve svém prvním novoročním prezidentském projevu snil Václav Havel.

Cyklus Zrozeni a zrazeni svobodou uzavírá esej redaktora DR Josefa Patočky. Petr Kněžek

Pro jiné jistě už dřív, pro mne nejpozději od „socializace vzdorem“ proti Nečasově vládě a jejímu třídnímu boji shora, dostával tento sen povážlivé trhliny. Formální demokracie nás osvobodila od útlaku v politické sféře. Globalizující se kapitalismus, který k nám vtrhnul spolu s ní, ale ve stejné době po celém světě „osvobozoval“ lidi i od jiných věcí — tradičních profesí zničených privatizací, i místních vazeb kolem nich budovaných, později dalších sociálních jistot i holé důstojnosti.

Rozmohl se útlak ve sféře ekonomické. Zatímco zejména ti dravější dokázali v novém systému uspět, rozšiřovaly se řady těch, na které dopadaly jeho zapírané důsledky: mizerná práce v nelidských podmínkách, tíživá nedostupnost bydlení, exekuce a chudoba, prohlubující se třídní i regionální nerovnost, politická bezmoc.

Když lidé, kterým transformace ublížila, usoudili, že to s nimi proklamovaní zastánci demokracie nemyslí dobře, obrátili se k těm, kteří to nemyslí dobře s demokracií. Místo zkorumpovaných politiků tak dnes máme v čele republiky privatizačního oligarchu, který korumpovat nemusí, protože si privatizuje stát.

Demokracie se ustupováním kapitalismu tak dlouho zbavovala svých sociálních předpokladů, až začalo hrozit, že se kapitalismus nakonec zbaví jí. V tom ostatně není vývoj postkomunistického prostoru výjimečný a opět je „vypouklým zrcadlem“ dějů, které dnes postihují celý svět: tak dlouho jsme doháněli Západ, až nakonec Západ dohnal nás.

Konec experimentu

Jistě platí Masarykovo rčení, že máme překonávat nedostatky demokracie, ne demokracii jako takovou. A bylo by toho k překonávání až dost, kdybychom ještě navíc nedospívali v době, kdy ničivý vztah moderní civilizace ke zbytku života na naší planetě bezprostředně ohrožuje samy předpoklady její existence.

Přes určité procitnutí, které přineslo kromě čím dál zřetelnějších projevů krize i naléhavé volání naší generace v podobě středoškolských stávek i blokád uhelných dolů, vážnost situace začínáme teprve tušit. Dekády „globalizace“ a naší transformace představují totiž — nikoli náhodou — také etapu stěží uvěřitelného zrychlování tempa, kterým průmyslová ekonomika narušuje rovnováhu planetárního ekosystému.

Vezměme v úvahu jen přehřívání planety spalováním fosilních paliv. Víc než polovina všech uhlíkových emisí, které dnes pohánějí všechnu tu zkázu od požárů v Kalifornii přes záplavy v Bangladéši až po naše sucho, se do atmosféry dostala až po roce 1988, kdy se z oteplování stal obecně známý fakt.

Víc škody jsme nadělali vědomě než mimoděk. A místo toho, abychom dnes šlápli na brzdu, zrychlujeme. Přidejme k tomu eskalující masové vymírání druhů, odlesňování, znečištěné oceány: trend směřující stále rychleji ke kolapsu je všude podobný.

Množné číslo — „my jako lidstvo“ — tu přitom není zcela na místě. V rámci jednotlivých zemí i celého světa jsou příčiny a důsledky ekologického ničení nerovnoměrně rozdělené. Největší díl nadměrné zátěže mají na svědomí životní způsoby nejbohatších a praktiky největších korporací. A naopak nejtíživěji důsledky dopadají spíše na chudší a znevýhodněné. Ekologická krize tak vyostřuje všechny ostatní problémy.

Mnoho se právem namluvilo o všech selháních státního socialismu. Teprve dnes začínáme doceňovat, jak hluboce za dobu jen o málo kratší, než bylo u nás celé jeho trvání, selhal systém, který jej nahradil. Unikli jsme šťastnou náhodou našeho narození totalitárním experimentům 20. století se socialismem, jen abychom poznali, že ve skutečnosti žijeme v závěru experimentu, který začal mnohem dříve a může skončit mnohem hůř — s kapitalismem.

To slovo na K

Navykli jsme si spojovat kapitalismus především s podnikáním a trhy, ač obojí existovalo již před ním a není to podstata problému. Tou je něco jiného, co kapitalismus jako ekonomický systém definuje: maximalizace zisku a z ní vyplývající exponenciální růst za každou cenu.

Jde tak mimo jiné o problém měřítka: podnikatel, který provozuje živnost, chce obvykle prostě uživit svou rodinu. Tím se principiálně liší od kapitálem ovládaných, strojově organizovaných korporací, které kontrolují většinu našeho hospodářství a princip růstu do sebe mají zabudovaný jako ústřední účel.

Růstu, naprogramovanému do základů naší ekonomiky, obětujeme všechno: jakmile se zadrhne, jako při poslední krizi, usiluje kapitál o odstranění všech bariér, které mu stojí v cestě: o privatizaci veřejných služeb a seškrtání sociálního systému, snižování mezd, a další rozšíření koloběhu výroby a spotřeby, který do sebe nasává stále víc zdrojů a produkuje stále více odpadu.

Proto je také potřeba závratný nárůst nerovností i emisí v posledních dekádách chápat jako součást jedné a téže dynamiky. Ať už je to politika škrtů v bohatých zemích, nebo naopak vývoz výroby do chudších států s horšími ekologickými regulacemi: obojí se řídí stejnou logikou.

Právě nerovnost — to, že mnozí stále nemají dost, i když v celku už je dávno dost pro všechny — přitom pohání růst v bohatších zemích, jako je Česká republika. Tedy v zemích, kde už dlouho nijak nepřispívá ke zlepšování věcí, na kterých skutečně záleží, od statistických ukazatelů kvality života až po subjektivní pocit spokojenosti.

Příkladem za všechny je nedostatek bydlení, způsobený spekulacemi, do nichž se finanční kapitál pustil v rámci hledání cest k nastartování růstu po minulé krizi. Neúnosně vysoké nájmy nutí lidi tím víc pracovat, produkovat tím víc zboží, kvůli kterým se musí spotřebovat tím víc zdrojů a lidi se musí tím víc reklamou manipulovat k jejich spotřebě.

Právě nerovnost nás nutí udržovat tento začarovaný kruh, aby i ti nejchudší mohli dostat aspoň drobky z koláče, jehož většinu spořádají ti nejbohatší. Růst se stal jednoduchým lékem na nerovnost. V éře ekologické krize je to ale jed, který nás všechny zabíjí.

Návrat k dědictví

Dědovi kupodivu tohle všechno vysvětlovat skoro nemusím. Kritickou intuici, která se do jeho nedůvěry ke kapitalismu promítá, zdědil po svém otci, předválečném komunistovi a odbojáři, který ze strany později vystoupil, protože dobrou myšlenku socialismu „pokazili lidi“.

Pamatuju si, jak těžké pro mě bylo vyrovnat se s faktem, že dva z mých pradědečků byli komunisti. Nesedělo mně vůbec, že se někdo mně blízký mohl na tom svinstvu, které jsem znal z vyprávění, nějak podílet. Naučil jsem se chápat teprve později upřímnou víru, s níž se program socialismu svého času jevil mnoha lidem jako odpověď na problémy, které ve světě viděli a na vlastní kůži pociťovali v hospodářské krizi i následující válce.

Tuhle paměť socialismu jako kladné síly — jíž ostatně nikdy nepřestal ztělesňovat ve své demokratické, u nás opoziční, podobě — jsme potlačili, jen abychom dnes byli ještě naléhavěji znovu konfrontováni s otázkami, které se snažil řešit. V jistém smyslu je naše dnešní tápání návratem k tomuto vytěsněnému dědictví, k jehož uchování Havel vybízel, když ve zmiňovaném projevu naléhal na to, abychom zkušenost diktatury chápali také jako něco, co jsme si udělali sami.

Cyklus šesti esejů od autorů a autorek z východního Německa a České republiky odhaluje, jak se na dnešní společnost dívá generace dětí narozených kolem roku 89. Vyrostli ve svobodě, ale současně uprostřed divoké transformace. Jejich postkomunistická identita je navíc odlišuje od západních vrstevníků. Jak se vyrovnávají s minulostí, kterou sami nemohli ovlivnit? Grafika Petr Kněžek

Vrátit se k tomu by mohlo pomoci nejen zahojit neléčené rány v naší vlastní společnosti, které mokvají nezodpovězenou otázkou, proč tolik našich blízkých udržovalo při životě nehumánní diktaturu. Kdybychom to dědictví dokázali vykopat a dobrat se z něho odpovědi na otázku, co a jak přesně jsme to vlastně pokazili, možná by to mohlo ještě prospět miliardám lidí mimo postkomunistický svět, kteří dnes stejně jako my stále intenzivněji touží po něčem lepším.

Za horizont růstu

Přeprogramovat zhoubnou dynamiku dnešní ekonomiky nebude vůbec jednoduché a tváří v tvář jejímu samohybu se věci snadno mohou zdát beznadějné. Po celém světě ale lidé — ekonomkyodboráři, političkyekologové — překypují nápady, které ukazují cestu za její horizont a obrysy nové ekonomiky.

Klíč k odpovědi leží v úvaze, že je-li růst lékem na nerovnost, je rovnost lékem na růst. Proto mohou být snahy o řešení ekologické krize úspěšné, jen pokud budou současně řešit sociální křivdy, posilovat spravedlivější distribuci zdrojů a demokratickou účast lidí na určování podmínek svého života.

To, čemu v Americe říkají „Green New Deal“, jde v tomto správným směrem: je třeba vyjít z ekologické reality, v níž se nacházíme. Rychle snížit spotřebu fosilních paliv přechodem k obnovitelným zdrojům energie a bezuhlíkové dopravě. V tomto procesu současně zajistit všem důstojnou práci, bydlení, a jiné předpoklady dobrého života. A napřít k tomuto úkolu celou sílu státu i občanské společnosti.

„Nerůstová“ ekonomika musí jít ale nakonec dál. Nutné je nahradit nejen fosilní energetiku, ale snížit spotřebu zdrojů obecně. Potřebujeme například eliminovat systematické plýtvání, projevující se v politice „plánovaného zastarávání“, kdy velké firmy záměrně navrhují výrobky tak, aby se brzy rozbily. A relokalizovat výrobu, kde je to jen trochu možné.

Snížení výroby a spotřeby by v dnešním uspořádání vedlo k hospodářské recesi, krachům podniků a nezaměstnanosti, které by nejtíživěji zasáhly ty nejchudší. To nesmíme dopustit.

Měli bychom proto systematicky podpořit živnosti, drobné a střední i družstevní podniky. Posílit zaměstnanost v dnes těžce podceňovaných „pečujících“ sektorech a veřejných službách, jako je vzdělávání a zdravotnictví či péče o staré a nemohoucí, kulturu a přírodu.

A především konečně vyslyšet požadavek, aby se pokroky v produktivitě práce místo zisků největších firem promítly do podstatného snížení pracovní doby při současném udržení či zvyšování mezd. Zbývající práce by se tak rovnoměrněji rozdělila mezi lidi, kterým by zbylo víc volného času. Na péči o své blízké či zahradu, na sousedské aktivity, rozvoj zálib a koníčků i odpočinek: klidnější, méně hektický, plnější život.

Na čem se shodneme

Můžu se s prarodiči dál hádat o věci, v kterých spolu nesouhlasíme — o tom, jak s tím vším souvisí rasismus vůči Romům, na které dnešní nerovnosti kvůli jejich barvě kůže dopadají nejhůře, či vůči uprchlíkům, které z jejich zemí vyhání mimo jiné pohromy a konflikty zaviněné ekonomickým i ekologickým kolonialismem. A nemám v plánu ustoupit ani o píď.

Od otázek, které nás rozdělují, se ale stejně snažím vykračovat k tomu, co nás spojuje. A věřit, že nejen s nimi bych se mohl shodnout na tom, že bychom chtěli žít ve společnosti, ke které by takové kroky vedly: ve společnosti, jejíž představa působí méně jako reinkarnace někdejší diktatury a víc jako ta „republika svobodná, demokratická, hospodářsky prosperující a zároveň sociálně spravedlivá“, o níž snili naši předchůdci.

Nedělejme si iluze, o každý krok směrem k takové společnosti budeme muset svádět politický zápas s těmi, kterým vyhovuje dnešní stav a uzurpují si moc, aby jej udrželi: korporacemi, oligarchiemi, kapitálem. Na klíčovou otázku, jak jej vést úspěšněji než dosud, hledejme společně odpověď. První krok musí být ale tento. Pokud chceme moc vrátit lidem, budeme se znovu muset naučit s nimi mluvit a hledat právě to, co nás spojuje.

Tak jako tak se všechno změní

Patřím do první generace moderních českých dějin, která během svého života reálně žádnou transformaci, žádnou hlubokou společenskou proměnu nezažila. To může být výhoda, jelikož nejsme zatíženi minulými dějinnými traumaty. Je to svým způsobem ovšem i překážka, protože je pro nás — na rozdíl od našich rodičů a prarodičů — o to těžší si takovou proměnu představit a pracovat pro ni.

Vím, že ale také patřím do generace, která bude muset tváří v tvář narůstajícím přízrakům prohlubující se nespravedlnosti, odumírající demokracie a klimatického kolapsu takovou transformaci směrem k sociální a ekologické demokracii uskutečnit. V opačném případě jí totiž nezbude než čelit neblahým důsledkům svého selhání. Tak jako tak se všechno změní.

Budou nám říkat, že to nejde, že se to nesmí, že se to zkoušelo a dopadlo to špatně. Pokud chceme uspět, budeme se muset naučit na to odpovídat: „A přece se to musí udělat“. Může to být prožitek tím krásnější, že se v něj často už ani neodvažujeme doufat.

Text vychází ve spolupráci s nadací Friedrich-Ebert-Stiftung. Podcast namluvila a připravila EVA SVOBODOVÁ.

    Diskuse
    PK
    September 28, 2020 v 15.3
    To by bylo velmi jednoduché

    Pane Patočko, jakožto mluvčímu vaší generace bych vám chtěl říci toto: to by bylo opravdu velmi jednoduché, kdybyste si řekli "Pojďme to všechno vyřešit a udělat, jak my chceme, a nedejme nic na to, co nám říkají starší generace."

    Kdyby to tak bylo, tak byste prostě jakožto generace udělali, co byste chtěli, bez ohledu na mínění starších. Těch bude tak jako tak čím dál méně, a čím dál méně vám budou klást překážky a zavazet vám při plnění vašich plánů.

    Zatím vám ale jakožto starší jenom prozradím jedno tajemství: tak tomu nikdy nebude.

    I když totiž nebudete chtít brát ohled na mínění těch starších, protože vy mladší to víte všechno lépe, ubezpečuji vás, že dříve nebo později budete konfrontován s lidmi stejně starými (nebo stejně mladými, jak chcete) jako jste vy, kteří budou mít jiné nebo dokonce úplně opačné představy o řešení problémů. Ba dokonce budou mít úplně jiné názory na to, co je problém, a co není.

    Budou zkrátka vidět věci jinak. Někteří trochu jinak, někteří více jinak, někteří totálně jinak. A budou patřit ke stejné generaci jako vy. Opravdu se vám to ještě nestalo? Jestli ne, tak to tedy žijete v docela pěkně uzavřené bublině.

    A teď vám prrozradím něco, co vás úplně dorazí. Jak bude postupovat čas, budou se čím dál víc objevovat lidé, kteří budou čím dál mladší než vy, a kteří budou taky vidět ledacos jinak než vy. Někteří vám budou dávat v něčem za pravdu, ale v mnohém ne. A budou říkat, že oni teď budou dělat věci úplně jinak.

    MP
    September 29, 2020 v 10.56
    Transformace?

    To je takové kluzké a rozbředlé slovo, transformace.

    Jistě, ve dvacátém století jednotlivé generace prožívali své katastrofy -- první a druhou válku, revoluce a potracené revoluce. Nekteré z těch katastrof byly plodné a při obnovování společenského života, které přišlo po nich, docházelo k proměnám společenského života, které otevřely nové možnosti rozšíření emancipace, zmírňování krutosti a bídy - jiné katastrofy otevřely cestu k regresu v emancipaci a regresi v odstraňování strachu.

    To druhé jde i bez katastrof. Vzpoura bohatých, která rozvratila v posledních deceniích 20. století sociální smír institucionalizovaný v evropských masových demokraciích ve formě sociálního státu nepotřebovala žádný předchozí zlom, prostě vyrostla ze strukturálních rizik sociálního státu ₍a dodnes zombii tohoto státu úspěšně využívá -- Andrej Babiš je vybroušeným exemplářem soukromého podnikání za veřejné peníze, privatizace zisků a socializace rizik).

    A právě tato vzpoura bohatých posunula do centra politického a ekonomického slovníku doby slovo "transformace" (obklopené slovami flexibilita, zeštihlování, konkurenceschopnost země atd.) V oblasti životního prostředí se pak slovo transformace až příliš často vyskytuje spolu se souslovím "tržně konformní". Neumím se zbýt přesvědčení, že [tržne konformní] transformace se v češtině správně řekne "mírný pokrok v mezích zákona" dbalý práv vrchnosti a "kapitánů průmyslu".

    POPULISTICKÉ VPRAVO V BOK

    Předpokladem ke vzpouře ("revoluci") bohatých [alespoň tedy podle některých názorů] byla "zrada", které se (údajně někdy koncem šedesátých let) dopustil bohatnoucí "lid" vůči revoluční levici, když sám přestal být revoluční a levice si tak musela znovu hledat náhradní revoluční subjekt - místo onoho prokonzumního lidu, jehož (do té doby) "vedoucí (revoluční) síla" se pak finančně propojila s korporátním kapitálem (k oboustranné spokojenosti) a revoluční "know-how" tím tedy získalo i dostatek finančních zdrojů, což pak na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let teprve umožnilo tu vzpouru ("revoluci") bohatých proti "útlaku" chudnoucího (toho prokonzumního) lidu, který pak po letech udělal ono "populistické vpravo v bok" a zvolil si Trumpa, protože mu už nikdo jiný nezbyl, levice totiž už hájila zájmy revolučních mešin v korporátní hierarchii.

    ZNOVA A PŘEDĚLAT!

    "Nabýváme tušení, že se budou věci muset setsakramentsky předělat k lepšímu, nemá-li to s námi dopadnout mizerně."

    ----------------------------

    Říkáte, že věci se budou muset setsakramentsky předělat k lepšímu, nemá-li to s námi dopadnout mizerně?

    Podle mých zkušeností - ať se teda předělávalo jak se předělávalo - někdy dokonce i setsakramentsky - vždycky to nakonec s každým dopadlo mizerně. Dokonce i nesmrtelnej Lenin nakonec umřel, takže i s ním to dopadlo úplně stejně mizerně, jako se všemi ostatními. A zrovna on se toho něco napředělavával! A že to nebylo jen tak nějaký předělávání. Bylo to setsakramensky sakramentský předělávání! No a co? Bylo mu to něco platný? Leží tam pod dekou, sice předělanej, ale mrtvej - úplně stejně mrtvej, jako všichni ti ostatní mrtví, co umřeli před ním i po něm a co ještě umřou a vždycky umírat budou, i kdyby se předělávalo až do aleluja. Takže jakej smysl má předělávání? Setsakramensky žádnej!

    A co teda má smysl, když ne předělávání? Jó, tak tohle, holenkové, musíme vymyslet do tý doby, než nás brouci začnou předělávat (pokud nedáte přednost předělání žehem).

    V tom, že budeme nakonec všichni předělaný, v tom jsme si totiž všichni rovni; to je to, co nás spojuje! Rovnost je lékem na předělávání. Snahy o řešení krize mohou být tedy úspěšné, pokud si uvědomíme vlastní předělatelnost.