„Asi budete muset udělat zase nějakou revoluci,“ uzavírá děda jednu z našich debat na oslavě svých osmdesátých narozenin. Smějeme se na sebe přes stůl s obloženými chlebíčky. Pro jednou si rozumíme.

Není to samozřejmost. Je tolik otázek, o které se hádáme — mohou za osud Romů oni sami, nebo strukturální rasismus české společnosti? Představují váleční uprchlíci především lidi, kterým je třeba pomoci, nebo bezpečnostní riziko?

Jsou ale i věci, na kterých se shodneme, navzdory rozdílům věkovým, vzdělanostním i třídním: on, kvalifikovaný dělník s maturitou, žijící na sídlišti v typickém českém okresním městě; a já, mileniál od počítače s vysokoškolským titulem, bydliště postupně Brno, Praha, Berlín — a zase nazpátek.

Přes sociální propasti sdílíme s prarodiči podobně kritický náhled na poslední třicetiletí, léta jejich stáří a mého dospívání. Zostřeně vnímáme „slepé skvrny“ — jak to pojmenoval sociolog Daniel Prokop — transformačního příběhu o úspěšném návratu do Evropy, od narůstajících nerovností a existenční nejistoty nižších společenských vrstev přes oligarchizaci politiky až po stupňující se pustošení živého světa.

Revoluce je silné slovo: zní nebezpečně a přitom směšně. Oni na konci, já na prahu dospělého života ale nabýváme tušení, že se budou věci muset setsakramentsky předělat k lepšímu, nemá-li to s námi dopadnout mizerně.

Generace Z jako zklamání

Je to zdánlivě paradoxní porozumění mezi generací údajně nenapravitelně zkřivenou životem v nesvobodě a tou, která měla být jako první „nepoznamenaná minulostí“. Nejde o to, že bychom neuznávali hodnotu osvobození, kterou čtyři roky před mým narozením pád komunistického panství přinesl — má babička ten prožitek nedávno označila za „tím krásnější, že se v něj už ani neodvažovala doufat“. Je to spíš sdílená zkušenost pozdějšího rozčarování.

Naše generace měla zdědit všechny výdobytky polistopadové transformace: tu republiku „svobodnou, demokratickou, hospodářsky prosperující a zároveň sociálně spravedlivou“, o níž ve svém prvním novoročním prezidentském projevu snil Václav Havel.

Pro jiné jistě už dřív, pro mne nejpozději od „socializace vzdorem“ proti Nečasově vládě a jejímu třídnímu boji shora, dostával tento sen povážlivé trhliny. Formální demokracie nás osvobodila od útlaku v politické sféře. Globalizující se kapitalismus, který k nám vtrhnul spolu s ní, ale ve stejné době po celém světě „osvobozoval“ lidi i od jiných věcí — tradičních profesí zničených privatizací, i místních vazeb kolem nich budovaných, později dalších sociálních jistot i holé důstojnosti.

Rozmohl se útlak ve sféře ekonomické. Zatímco zejména ti dravější dokázali v novém systému uspět, rozšiřovaly se řady těch, na které dopadaly jeho zapírané důsledky: mizerná práce v nelidských podmínkách, tíživá nedostupnost bydlení, exekuce a chudoba, prohlubující se třídní i regionální nerovnost, politická bezmoc.

Když lidé, kterým transformace ublížila, usoudili, že to s nimi proklamovaní zastánci demokracie nemyslí dobře, obrátili se k těm, kteří to nemyslí dobře s demokracií. Místo zkorumpovaných politiků tak dnes máme v čele republiky privatizačního oligarchu, který korumpovat nemusí, protože si privatizuje stát.

Demokracie se ustupováním kapitalismu tak dlouho zbavovala svých sociálních předpokladů, až začalo hrozit, že se kapitalismus nakonec zbaví jí. V tom ostatně není vývoj postkomunistického prostoru výjimečný a opět je „vypouklým zrcadlem“ dějů, které dnes postihují celý svět: tak dlouho jsme doháněli Západ, až nakonec Západ dohnal nás.

Konec experimentu