Adam Smith se optimisticky domníval, že kapitalismus může být regulován státem a zakotven v hodnotách a cílech komunit. Karl Marx naproti tomu v takovou možnost nevěřil. Poslední desetiletí dalo za pravdu oběma ekonomům.

Finanční krize roku 2008 a hospodářský propad, který následoval, daly za pravdu Marxovi: neomezený kapitalismus umožnil finančnímu sektoru vymknout se kontrole a vytvořit neudržitelné bubliny na trhu s bydlením. Koronavirová krize dala za pravdu Smithovi: za prvé proto, že když trhy selhávají, kontrolu nad ekonomikou přebírá stát, za druhé proto, že pocit sounáležitosti v komunitách může vést k celému spektru občanských iniciativ — od výpomoci s nákupy až po rychlou reorientaci tovární výroby na výrobu roušek prodávaných za výrobní cenu.

Co to ale vlastně je kapitalismus a co jej odlišuje od trhu? Podle Smithe i Marxe je kapitalismus určitou formou trhu a nelze jej ztotožňovat s trhem jako takovým. Trh si lze tedy představit i v jiné formě — například v podobě post-kapitalistické ekonomiky, která už se nebude vyznačovat specifickými rysy kapitalismu.

Je pozoruhodné, že většina dnešních ekonomů a politiků rozdíl mezi trhem a kapitalismem nevnímá. Oba pojmy se v běžném hovoru často používají jako synonyma. Co víc, myšlení v souladu se zákonitostmi kapitalismu se často zaměňuje za ekonomii jako vědu — jako by ekonomie jako celek byla ovládána tržním myšlením, nebo, co je horší, by dokonce měla za úkol sloužit potřebám kapitalismu.

Tento zjednodušený pohled nutně přehlíží práci těch ekonomů, kteří hledí za zúžené obzory současného oborového mainstreamu a vycházejí ze zevrubné znalosti děl jeho klasiků. Bohatá historie ekonomického myšlení nám může pomoci osvětlit rozdíl mezi trhem a jeho specifickou interpretací, jíž je kapitalismus. Taková analýza nám umožní nastínit kontury toho, jak bychom mohli po skončení pandemie koronaviru zcela realisticky vytvořit post-kapitalistickou ekonomiku: ekonomiku, v níž budou trhy znovu zakotveny ve společnosti a lépe regulovány státem.

Trh a ekonomika

Trh je efektivním mechanismem směny mezi nabídkou a poptávkou. Tržní transakce jsou situacemi výhodnými pro kupující i prodávající: obě strany jsou ve výsledku spokojenější, než kdyby ke směně nedošlo. Má to ale podmínku, jejíž platnost již před více než půlstoletím matematicky prokázali nositelé Nobelovy ceny Kenneth Arrow a Gérard Debreu: každý aktér na trhu musí mít k dispozici dostatek zdrojů, po nichž je poptávka. A tato podmínka neplatí zdaleka vždy.

John Maynard Keynes například poukázal na to, že převyšuje-li během hospodářských krizí nabídka pracovní síly znatelně poptávku, nezaměstnaní lidé mohou být nuceni pracovat za menší než tržní mzdu. Navzdory tomu ovšem ani nebudou najati, protože firmy by kvůli nedostatku kupní síly či důvěry spotřebitelů nedokázaly nadbytečné výrobky prodat. Přebytek pracovní síly tedy zkrátka nelze na trhu směnit. Proto Keynes tvrdí, že v krizích by vláda měla tvořit pracovní místa a využít svou vlastní kupní sílu, aby tak umožnila firmám víc vyrábět a najmout víc zaměstnanců. V koronavirové krizi jsme svědky toho, jak se státy této své úlohy znovu ve velkém zhošťují.

V rozvíjejících se zemích však vládám k takové strategii obyčejně scházejí nezbytné prostředky. Venezuela se právě teď zoufale snaží odprodat své zlaté rezervy a rekordní počty rozvíjejících se zemí tlučou na dveře Mezinárodního měnového fondu a žádají o nouzové půjčky.

Jak vysvětlil rozvojový ekonom a laureát Nobelovy ceny Amartya Sen, bengálský hladomor, jejž zažil jako dítě, nepocházel z nedostatku potravin, ale z nedostatku kupní síly v populaci chudých bezzemků. Zatímco lidé umírali, potraviny byly vyváženy do dalších indických států či dokonce za hranice, kde po nich byla silná poptávka. Pro bengálské farmáře vyvážející rýži, stejně jako pro její dovozce, šlo o oboustranně výhodnou situaci. Pro zemědělce bez vlastní půdy či nezaměstnané dělníky to znamenalo smrt.

Zkrátka a jednoduše: trh není nic míň a nic víc než směnný mechanismus, skrze nějž je možné provozovat oboustranně výhodné transakce. Ti, kdo nemají dostatečnou kupní sílu, jsou nicméně z účasti na trhu vyloučeni. A bez vlastních zdrojů — například půdy, na níž by si mohli pěstovat vlastní potraviny, nebo ji pronajmout — si nemohou vydělat na živobytí. Mimo jiné právě v reakci na to začaly státy v moderní éře přebírat odpovědnost za základní služby sociálního zabezpečení.