Proč potřebujeme post-kapitalistickou ekonomiku (a proč to neznamená konec trhu)

Irene van Staveren

Koronakrize dobře ukázala, že potřeby ekonomiky a kapitalismu nejsou totožné. Ekonomka Irene van Staveren argumentuje ve prospěch post-kapitalistické ekonomiky, v níž budou trhy znovu zakotvené ve společnosti a lépe regulovány státem.

Kapitalismus selhává. Trh však lze provozovat i bez něj. Foto Jonny White, flickr.com

Adam Smith se optimisticky domníval, že kapitalismus může být regulován státem a zakotven v hodnotách a cílech komunit. Karl Marx naproti tomu v takovou možnost nevěřil. Poslední desetiletí dalo za pravdu oběma ekonomům.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Finanční krize roku 2008 a hospodářský propad, který následoval, daly za pravdu Marxovi: neomezený kapitalismus umožnil finančnímu sektoru vymknout se kontrole a vytvořit neudržitelné bubliny na trhu s bydlením. Koronavirová krize dala za pravdu Smithovi: za prvé proto, že když trhy selhávají, kontrolu nad ekonomikou přebírá stát, za druhé proto, že pocit sounáležitosti v komunitách může vést k celému spektru občanských iniciativ — od výpomoci s nákupy až po rychlou reorientaci tovární výroby na výrobu roušek prodávaných za výrobní cenu.

Co to ale vlastně je kapitalismus a co jej odlišuje od trhu? Podle Smithe i Marxe je kapitalismus určitou formou trhu a nelze jej ztotožňovat s trhem jako takovým. Trh si lze tedy představit i v jiné formě — například v podobě post-kapitalistické ekonomiky, která už se nebude vyznačovat specifickými rysy kapitalismu.

Je pozoruhodné, že většina dnešních ekonomů a politiků rozdíl mezi trhem a kapitalismem nevnímá. Oba pojmy se v běžném hovoru často používají jako synonyma. Co víc, myšlení v souladu se zákonitostmi kapitalismu se často zaměňuje za ekonomii jako vědu — jako by ekonomie jako celek byla ovládána tržním myšlením, nebo, co je horší, by dokonce měla za úkol sloužit potřebám kapitalismu.

Tento zjednodušený pohled nutně přehlíží práci těch ekonomů, kteří hledí za zúžené obzory současného oborového mainstreamu a vycházejí ze zevrubné znalosti děl jeho klasiků. Bohatá historie ekonomického myšlení nám může pomoci osvětlit rozdíl mezi trhem a jeho specifickou interpretací, jíž je kapitalismus. Taková analýza nám umožní nastínit kontury toho, jak bychom mohli po skončení pandemie koronaviru zcela realisticky vytvořit post-kapitalistickou ekonomiku: ekonomiku, v níž budou trhy znovu zakotveny ve společnosti a lépe regulovány státem.

Trh a ekonomika

Trh je efektivním mechanismem směny mezi nabídkou a poptávkou. Tržní transakce jsou situacemi výhodnými pro kupující i prodávající: obě strany jsou ve výsledku spokojenější, než kdyby ke směně nedošlo. Má to ale podmínku, jejíž platnost již před více než půlstoletím matematicky prokázali nositelé Nobelovy ceny Kenneth Arrow a Gérard Debreu: každý aktér na trhu musí mít k dispozici dostatek zdrojů, po nichž je poptávka. A tato podmínka neplatí zdaleka vždy.

John Maynard Keynes například poukázal na to, že převyšuje-li během hospodářských krizí nabídka pracovní síly znatelně poptávku, nezaměstnaní lidé mohou být nuceni pracovat za menší než tržní mzdu. Navzdory tomu ovšem ani nebudou najati, protože firmy by kvůli nedostatku kupní síly či důvěry spotřebitelů nedokázaly nadbytečné výrobky prodat. Přebytek pracovní síly tedy zkrátka nelze na trhu směnit. Proto Keynes tvrdí, že v krizích by vláda měla tvořit pracovní místa a využít svou vlastní kupní sílu, aby tak umožnila firmám víc vyrábět a najmout víc zaměstnanců. V koronavirové krizi jsme svědky toho, jak se státy této své úlohy znovu ve velkém zhošťují.

V rozvíjejících se zemích však vládám k takové strategii obyčejně scházejí nezbytné prostředky. Venezuela se právě teď zoufale snaží odprodat své zlaté rezervy a rekordní počty rozvíjejících se zemí tlučou na dveře Mezinárodního měnového fondu a žádají o nouzové půjčky.

Jak vysvětlil rozvojový ekonom a laureát Nobelovy ceny Amartya Sen, bengálský hladomor, jejž zažil jako dítě, nepocházel z nedostatku potravin, ale z nedostatku kupní síly v populaci chudých bezzemků. Zatímco lidé umírali, potraviny byly vyváženy do dalších indických států či dokonce za hranice, kde po nich byla silná poptávka. Pro bengálské farmáře vyvážející rýži, stejně jako pro její dovozce, šlo o oboustranně výhodnou situaci. Pro zemědělce bez vlastní půdy či nezaměstnané dělníky to znamenalo smrt.

Zkrátka a jednoduše: trh není nic míň a nic víc než směnný mechanismus, skrze nějž je možné provozovat oboustranně výhodné transakce. Ti, kdo nemají dostatečnou kupní sílu, jsou nicméně z účasti na trhu vyloučeni. A bez vlastních zdrojů — například půdy, na níž by si mohli pěstovat vlastní potraviny, nebo ji pronajmout — si nemohou vydělat na živobytí. Mimo jiné právě v reakci na to začaly státy v moderní éře přebírat odpovědnost za základní služby sociálního zabezpečení.

Trh a kapitalismus: lekce z Adama Smithe

Jak se tedy ukazuje, trh je účinným a vzájemně prospěšným mechanismem pouze za určitých podmínek a díky podpoře státu. I za těchto okolností ale trh často nefunguje optimálně, kvůli všemožným druhům tržních selhání: za všechny jmenujme negativní externality, dobývání renty (oportunismus), morální rizika jako je zneužívání informací či neschopnost zajistit některé veřejné statky, jako je zdravotní péče či vzdělání, všem.

Z těchto nedostatků vyplývá, že ekonomika musí mít i jiné složky, než je pouhý trh. A to je přesně to, po čem v roce 1776 ve své slavné knize Bohatství národů volal Adam Smith. Smith tvrdil, že každá ekonomika sestává ze tří sfér založených na svébytných hodnotách: sféry trhu, na němž je provozována směna založená na svobodné volbě (za předpokladu, že všichni mají dostatek zdrojů), sféry státu, který zajišťuje regulaci a redistribuci založenou na určitých principech spravedlnosti (ať už demokratických, patriarchálních či jiných) a sféry komunitní ekonomiky, tedy obecně sdílených statků a vzájemné péče založené na hodnotě, kterou Smith nazýval laskavostí (benevolence).

Podle Smithe z těchto tří sfér sestává každá ekonomika, každá z nich má přitom jiné hodnoty. To vysvětluje, proč určité druhy statků či interakcí zapadají výhradně do jedné z těchto domén. Například v Nizozemí působí představa platby za darovanou krev jako něco vyloženě nevhodného a zkušenosti ze Spojených států potvrzují, že tržní transakce takového typu často vedou k vyššímu výskytu kontaminované krve, nestabilním dodávkám a vyšším cenám. V ekonomice zdravotní péče je zkrátka dobrovolné darování krve vhodnější než její prodej.

Dvě století po Smithovi tuto trojí dělbu ekonomiky objevil a popsal i v mimoevropském prostředí ekonom a antropolog Karl Polanyi. Stejně jako Smith upozorňoval na to, že ekonomika je mnohem víc než jen trh a že trh může být vhodným a všeobecně prospěšným mechanismem směny jen tehdy, je-li zakotven v místních komunitách, v nichž si lidé podstatnou část základních životních potřeb — jako například stravu, předávání znalostí a základní zdravotní péči — zaopatřují společně a bezplatně. Polanyi také poukázal na to, že trh je ve většině společností omezen celou řadou pravidel, jež mají předejít tomu, aby si hrstka bohatých či cizinců prostřednictvím tržních mechanismů zdroje komunity přivlastnila.

Odtud například princip společného vlastnictví zemědělské půdy určené k pěstování potravin pro domácí spotřebu, jenž je dodnes praktikován v mnoha afrických zemích. Vyhradit společnou půdu pro pěstování potravin je chytrý způsob, jak si zajistit stabilitu zásobování i v situacích, kdy se na trzích zvýší ceny potravin, či se naopak zhroutí ceny exportních plodin jako je kakao či káva, a stát tak nemůže opatřit cizí měnu, která je k dovozu potravin nezbytná.

Jednoduše řečeno: trh může účinně přispívat k prosperitě společnosti pouze tehdy, mají-li i obě zbývající sféry dostatek prostoru, aby mohly fungovat na základě svých vlastních principů a hodnot. Ne náhodou Smith tvrdil, že úlohou trhu je z pohledu státu zajistit vládě dostatek prostředků výběrem daní. Zdůrazňoval tak důležitost správných interakcí mezi všemi třemi sférami.

Historicky vzato byly ze všech tří oblastí ekonomické interakce trhy tou nejmenší — přicházely na řadu jen tehdy, bylo-li výhodné s něčím obchodovat. Po tisíciletí byla totiž velká většina obživy lidských společenství zajišťována v první hodnotové sféře: v ekonomice péče, založené na obecně sdílených statcích a vzájemné pomoci. Ta zahrnovala jak společně spravované zdroje, jako například rybníky či pastviny, tak vzájemnou pomoc a spolupráci v pěstování potravin či stavbě domů.

Tato první sféra tvoří nezanedbatelnou část naší ekonomiky dokonce i dnes: jen pomyslete na domácí práce, neformální péči o blízké, domácí výrobu potravin či oděvů, dobrovolnickou práci, občanské iniciativy všeho druhu, ale třeba i družstevní větrné elektrárny.

Druhou ekonomickou sféru tvoří stát, který nahradil dřívější formy panství, vedená například králi nebo náčelníky. Tato panství určovala, co mají nájemci půdy či nevolníci produkovat, a později začala vybírat daně a razit měnu. Protože lidé museli platit daně v hotovosti, byli zároveň a stále více nuceni nad rámec svých ekonomických aktivit v první sféře ekonomiky vydělávat také peníze na trzích.

Až do vzestupu kapitalismu hrály trhy i peníze v ekonomice jen skromnou úlohu. Teprve když vzrostl oběh zboží a na trhu se začaly směňovat samy výrobní prostředky — práce, půda, peníze — mohl kapitalismus vzniknout. Tak se objevil také trh práce, trh s půdou (a s ním privatizace společné půdy), a nakonec i trhy finanční. Jinými slovy: trhy se začaly v porovnání s ekonomikou péče a státem stávat významnějšími až v kapitalismu.

Trh a kapitalismus: lekce z Karla Marxe

Marx svůj Kapitál publikoval v roce 1867, téměř sto let po Smithově Bohatství národů. Sepsal jej nejen ve snaze kapitalismus lépe pochopit, ale také proto, aby Smithovu teorii a teorie jemu podobných ekonomů, podle nichž se hodnota zboží určuje jeho cenou na trhu, kritizoval. Marxova pracovní teorie hodnoty tvrdí, že hodnota každého zboží je určena množstvím práce, jež je v něm vtělená, a nepřímo také množstvím práce vtělené v kapitálu a zboží použitém k jeho výrobě.

Toto pojetí hodnoty je přesně opačné tomu, jež panuje v kapitalistickém podnikání. V kapitalistickém podniku, zaměřeném na maximalizaci zisku, jsou nejprve zaplaceny všechny ostatní výrobní faktory (materiál, práce, nájem) a teprve to, co zbude, je zisk, vyplacený poskytovateli kapitálu ve formě dividendy. Jinými slovy, kapitalista dostává to, co zbude po odečtení všech nákladů. V případě ztráty nedostane nic.

Marx role kapitalisty a pracujícího při vyplácení výrobních faktorů prohodil. Tvrdil, že poté, co jsou zaplaceny všechny ostatní faktory, včetně přiměřeného příspěvku na zajištění poskytovatele kapitálu proti riziku, by měl zbytek patřit pracujícím. Jsou to ostatně oni, kdo vyvíjí úsilí, spolupracuje a napíná svou tvořivost, aby výrobek vznikl.

Kapitalismus má podle Marxe — čteme-li jeho knihu mezi řádky — tři základní rysy. Prvním je asymetrie ve vztahu mezi kapitálem a prací: kapitalista si vždycky najímá pracující, nikdy naopak. Proto mají mzdové příjmy tendenci klesat, kdežto příjmy kapitálu postupně stoupají.

Za druhé je to převrácení procesu směny: na běžném trhu začíná směna zbožím, které je směněno za peníze, jež jsou následně využity k nákupu jiného zboží. Vzájemná prospěšnost této směny tedy spočívá ve směně užitečného zboží — nikoli v akumulaci peněz. V kapitalismu ovšem fungují trhy jinak: proces směny začíná a končí penězi a směna zboží, cenných papírů či čehokoliv jiného, co lze zpeněžit, je jen prostředkem. Dalekosáhlé důsledky takové formy směny jsou dnes ztělesněny v podnicích jako Airbnb či Uber.

Třetím rysem kapitalistického trhu je skutečnost, že dynamika vznikající z obou výše zmíněných principů vede k tomu, že firmy, získají-li v začátku náskok či mají prostě jen štěstí, mají tendenci růst a neustále se zvětšovat. Dělají to tak, že menší firmy pohlcují nebo je prostě z trhu vytlačí nižšími cenami, jež jim umožňuje výroba ve větším měřítku. Důsledkem je to, že každý kapitalistický trh sice začíná soutěží, ale rychle ústí v monopol. Tato tendence byla na regionální úrovni patrná již v Marxových časech. Dnes ji vidíme v celosvětovém měřítku ve firmách jako je Unilever, Shell, Apple či Google.

Ekonomika bez kapitalismu

Smith a Marx nás mohou poučit v tom, že skutečně post-kapitalistická ekonomika — tedy ekonomika bez kapitalismu — musí vykazovat tři charakteristiky.

Za prvé, je zapotřebí vytvořit víc prostoru pro ekonomiku péče a pro stát, aby byl trh silněji regulován a lépe zakotven ve společnosti. Prioritu musí mít cíle a potřeby společnosti — ne akumulace jmění akcionářů.

To znamená také posun od lineární efektivity — založené na dalekosáhlé ekonomické specializaci, masové výrobě a vysoké míře globalizace výrobních řetězců — ke komplementární efektivitě, založené na synergiích, resilienci a lokální zaměstnanosti. Příklady takové praxe poskytuje přírodě blízké zemědělství či agrolesnictví, nebo také silná lokální ekonomika anglického města Prestonu, díky které dokázal přestát i vážnou hospodářskou krizi.

Za druhé, post-kapitalistická ekonomika vyžaduje podniky bez nerovnosti mezi prací a kapitálem. Příkladem mohou být družstva, jejichž majiteli jsou také jejich zaměstnanci (jako baskický Mondragón s více než sedmdesáti tisíci členy) nebo jejich zákazníci (jak je tomu u družstevních větrných elektráren).

To se vztahuje ale například i na lidi „na volné noze“, sdružené ve fondech vzájemné podpory Broodfonds, kteří tak mohou zakládat start-upy, jež usilují spíše o uspokojování reálných společenských potřeb než o zisk, jak se tomu děje například v inkubátorech v někdejší továrně Philips v Eindhovenu. Platí to ale také pro sociální podniky pevně zakořeněné v místních komunitách, pro něž je zisk prostě je prostředkem k naplňování nějaké společensky prospěšné funkce.

Za třetí, post-kapitalistické ekonomika potřebuje trhy, které budou fungovat v lokálnějším měřítku a na nichž budou hrát ústřední roli výrobky a služby naplňující skutečné potřeby a budou v nich roli peněz moct klidně převzít také místní komunitní měny.

Existuje celá řada příkladů úspěšných komunitních měn, jež fungují paralelně s oficiální měnou. Známe také směnné systémy LETS (systémy místního výměnného obchodu, pozn. překl.) či časové banky, na nichž mohou lidé mimo trh práce poskytovat služby vyjádřené v čase, za nějž si mohou naopak služby zase pořizovat.

Příkladem jsou také trhy, na nichž již nejde o nákup či prodej zboží, nýbrž o pronájem služeb organizovaných na principech cirkulární ekonomiky. Výsledkem je, že soukromé vlastnictví a akumulace kapitálu jsou nahrazovány novými druhy obecně sdílených statků, v nichž je na prvním místě materiální úspornost zboží a služeb z ekologického hlediska, a nikoli účinná akumulace kapitálu pro akcionáře na úkor rovnosti, životního prostředí i ekonomické stability.

Jak se k tomu všemu mají návrhy některých ekonomů na „vylepšení“ kapitalismu — například vyšší majetkové daně Thomase Pikettyho, koblihová ekonomika Kate Raworthové či návrhy Josepha Stiglitze a Base Jacobse na přísnější regulaci oligopolů a zpoplatnění negativních externalit? Větší část takových nápadů může mít v post-kapitalistické ekonomice své místo. Z dlouhodobého hlediska budou ale účinné jen tehdy, budou-li splněna i zmíněná tři Smithovsko-Marxovská kritéria. Pokud se tak nestane, kapitalismus nám po koronavirové krizi znovu uteče a přetvoří si trhy k obrazu svému.

Text vychází v rámci spolupráce s Green European Journal. Z originálu, publikovaného pod titulem Post-Covid Economy Beyond Capitalism přeložil a upravil Josef Patočka.

    Diskuse
    JP
    November 18, 2020 v 8.54
    Jak je možno Marxe postavit na hlavu

    Když už se někdo pokouší argumentovat Marxem, měl by si snad dát alespoň tu námahu pochopit přinejmenším základní principy teoretického konceptu tohoto myslitele.

    Klíčovým tvrzením autorky je, že na základě volného trhu (tedy smithovské "svobodné tržní směny") může prý existovat i nekapitalistická (respektive postkapitalistická) ekonomika.

    K tomu se sám Marx vyjádřil naprosto jednoznačně a nedvojsmyslně: "Představa, že prostá zbožní směna nemusí přejít v systém kapitalismu, je přání stejně tak zbožné, jako hloupé." (!!)

    Zkrátka: podle Marxe je "volný trh" naprosto a zcela zásadně n e k o m p a t i b i l n í s jakoukoli nekapitalistickou ekonomikou. Tento "volný trh" nezadržitelně přerůstá v kapitalistické formy přivlastňování (tedy právě v onen model G - W G'); a žádná zbožná přání o "humánní ekonomice" tomu nemohou zabránit. Tento kapitalistický trh pak ovládá celý život společnosti; a to i sféry zdánlivě mimoekonomické, jako je sféra politiky.

    Imanentní zákony tohoto kapitalistického trhu (respektive tržního kapitalismu) pak nevyhnutelně ovládají i reálný způsob existence družstev - této stále ještě živené iluze velkých částí levice. Železnou logiku kapitalismu není (s výjimkou určitých okrajových sektorů) zlomit prostě tím, že si založíme družstvo. I tato družstva se musí plně podřídit logice kapitálu; jinak zahynou v nemilosrdném konkurenčním boji.

    Mondragón, kterým argumentuje autorka - o tom už byla v minulosti řeč mnohokrát, stále nejsou k dispozici informace o reálném způsobu jeho interního fungování, ale podle všeho se jedná o zcela standardní komerční podnik, ve kterém jenom určité interní rozhodovací procesy mají formálně kolektivní charakter. Ale vposledku i Mondragón sotva může reálně fungovat jinak nežli jakýkoli jiný kolektivní kapitalista - jako jsou například akciové společnosti, které jsou přece ve své podstatě také kolektivisticky vlastněné, a "demokraticky" (tj. valnou hromadou) řízené.