David Graeber: být šťastný je možné tady a teď

Jan Trnka

Zpráva o tom, že ve věku devětapadesáti let náhle v Benátkách zemřel americký antropolog a aktivista David Graeber, šokovala každého, kdo jej alespoň zběžně sledoval a znal. Jeho fascinující osobnost představujeme vzpomínkou.

Až do poslední chvíle se David Graeber účastnil stávek, akcí občanské neposlušnosti, podporoval požadavky pracujících a studentů. Foto Thomas Good, WmC

V osobnosti Davida Graebera se spojoval brilantní akademik s aktivním účastníkem politických zápasů. Jeho antropologická zkoumání pronikala do počátků a významu královského majestátu, do nitra antiautoritářských hnutí, do peněz a dluhu, do smyslu práce, do byrokracie viditelné i nereflektované a v dosud nepublikované, poslední knize do mýtů o vývoji lidské civilizace.

Unikátní výběr informací ze světa, které v češtině nenajdete nikde jinde. Podpořte Deník Referendum!
×

David Graeber se narodil v roce 1961 rodičům, kteří patřili k prostředí americké progresivní levice. Na základní škole se bavil luštěním mayských hieroglyfů, což mu vyneslo stipendium na prestižní soukromé střední škole. Vysokoškolské vzdělání získal na State University of New York. V doktorském studiu antropologie pokračoval na Chicagské univerzitě, kde se zabýval magií, otroctvím a politikou na Madagaskaru.

V roce 1998 byl přijat na akademickou pozici na Yaleově univerzitě. Kolem roku 2000 se začal aktivně účastnit hnutí proti ekonomické globalizaci. Literárním výstupem jeho podílu na protestech proti Panamerickému summitu v městě Québec v roce 2001 byla obsáhlá kniha Direct Action: An Ethnography umožňující proniknout nejen přímo do protestních akcí, ale i do způsobů komunikace a rozhodování při jejich spontánní organizaci.

Jeho politické angažmá v anarchistickém hnutí jej stálo místo na Yale a jako persona non grata pro akademický establishment ve Spojených státech odešel v roce 2007 do Londýna, kde nejprve působil na Goldsmiths College londýnské univerzity a od roku 2013 byl řádným profesorem na London School of Economics. V roce 2011 byl jedním ze strůjců hnutí Occupy Wall Street, o němž také napsal knihu The Democracy Project: A History, a Crisis, a Movement (2013).

Až do poslední chvíle se účastnil stávek, akcí občanské neposlušnosti, podporoval požadavky pracujících a studentů. Byl součástí hnutí za klimatickou spravedlnost. V posledních volbách ve Velké Británii se zapojil do kampaně Labouristické strany.

Graeber pronikavě analyzoval zdánlivě neotřesitelnou morální konstrukci dluhu (Debt: The First 5000 years, 2011; česky Dluh: prvních 5000 let, 2012), pronikl pod povrch byrokratických struktur formujících každodennost (The Utopia of Rules: On Technology, Stupidity and the Secret Joys of Bureaucracy 2013, česky Utopie pravidel: O technologii, stupiditě a skryté přitažlivosti byrokracie, 2017) a v poslední knize publikované za svého života znejistěl naše zažité představy o práci a zaměstnání (Bullshit Jobs: A Theory, 2018).

Těžko nevidět paralely mezi Graeberem a jeho o sedm let mladším kolegou z Goldsmiths College Markem Fisherem, který ukončil svůj život v roce 2017. Také Fisherův Kapitalistický realismus z roku 2009 (česky 2010) v podobném duchu jako Graeberovy práce názorně rozbil všednodenní realitu pozdně kapitalistického bezčasí a stal se ve své době fenoménem.

Graeberovy knihy jsou více než jen vybroušené argumentační drahokamy. Spíše připomínají živou diskusi, která srší nápady a nečekanými spoji zdánlivě nesouvisejících pohledů. Není proto snadné a snad ani možné poskytnout zde výčet všech jeho hlavních idejí.

Především z Graeberových textů i promluv čiší silné přesvědčení o tom, že svět může fungovat jinak, protože dříve už tomu tak bylo. Že naše zakletí do nesrozumitelných, ale nezpochybňovaných morálních, ekonomických a byrokratických struktur není samozřejmé.

V Graeberovi jsme ztratili člověka, který dokázal brilantně, invenčně a zároveň zábavně a velmi srozumitelně zprostředkovat pohled pod povrch všední reality. Schopnost analyzovat svět a nacházet v něm netušené souvislosti by ale Davida Graebera neodlišila od mnoha jiných významných osobností politické teorie. Graeberovy texty, hlavně rozhovory, jsou jedinečné v tom, že se neuzavírají do nepřístupného jazyka teorie, ale vždy mluví k publiku s jasným záměrem povzbudit je k akci, ke změně.

Vším proniká jeho upřímné přesvědčení, že lidé jsou převážně dobří, i když to před nimi společenský systém, postavený na často nemilosrdné vzájemné soutěži, úspěšně skrývá. A že si nejenom zaslouží žít v lepším světě a být šťastní, ale že je takový život možný tady a teď.

Graeberova nečekaná smrt je těžkou ranou pro ty z nás, kterým byl jedním z vůdčích hlasů neautoritářské levice. Na nás je teď číst jeho knihy a uvádět je do praxe. A protože nikdo nepopíše lépe, co a jak David Graeber myslel, než on sám, zde nabízím několik úryvků, skrze něž snad budou moci nahlédnout do jeho díla i ti, kdo se s ním dosud nesetkali.

Sdílená naděje

Hope in Common, Autonomedia.org, 17. 11. 2008

Podle všeho stojíme před úplným přehodnocením představ o tom, co je a co není možné. Nemělo by to být tak obtížné, protože většinu základů, na nichž můžeme stavět, už máme k dispozici. Překážka ale spočívá v tom, že naši představivost zastřely dekády neutuchající propagandy, takže ony základy už ani nevnímáme. Vezměme si jen takové slovo „komunismus“.

Snad žádný jiný termín nebyl tak dokonale pošpiněn. Podle ustáleného výkladu, který přejímáme více či méně bezmyšlenkovitě, komunismus spočívá v úplném podřízení ekonomiky státu. Má se jednat o neuskutečnitelný utopický sen, neboť historie prý ukázala, že „prostě nefunguje“. Kapitalismus, jakkoli se nám to nemusí líbit, je tedy bez alternativ.

Ale v realitě jsou „komunismus“ všechny situace, kdy lidé zkrátka jednají podle principu „Každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb“ - což víceméně popisuje, jak se lidé chovají vždy, chtějí-li něco společně udělat. Například spravují-li dva lidé potrubí a řekne-li jeden z nich „Podej mi klíč“, ten druhý neřekne „A co za to?“. To platí dokonce i v případě, že je jejich zaměstnavatelem Bechtel nebo Citigroup.

Aplikují komunistické principy, protože fungují. To je také důvod, proč celá města a státy narychlo zavádějí komunismus, když na ně udeří přírodní katastrofa či když jim zkolabuje ekonomika: dalo by se říct, že v takových situacích jsou trhy a hierarchické řídící struktury luxusem, který si nemohou dovolit.

Čím je potřeba kreativity větší, čím více musejí lidé improvizovat, tím rovnostářštější bude výsledná forma onoho komunismu: proto dokonce i počítačoví inženýři v Republikánské straně utvářejí malé demokratické kolektivy, potřebují-li přijít s inovativními softwarovými nápady. Pouze stane-li se práce standardizovanou a nudnou, jako u pásu, mohou se prosadit autoritářštější až fašistické formy komunismu. Ale faktem je, že i soukromé firmy jsou vnitřně organizovány komunisticky.

Čili: komunismus už je tady s námi. Otázka zní, jak ho demokratizovat. Kapitalismus je přitom pouze jedním ze způsobů, jak komunismus organizovat. A jak se stále jasněji ukazuje, je to katastrofálně špatný způsob. Musíme tedy přijít se způsobem lepším, takovým, který nebude systematicky stavět jednoho člověka proti druhému.

Od manažerského feudalismu k revoltě pečovatelské třídy

From managerial feudalism to the revolt of the caring classes (36th Chaos Communication Congress 27. 12. 2019)

Pojem hodnoty se obvykle odvozuje z výrobní sféry. Ale když se nad tím zamyslíme, většina práce se nevykonává ve výrobě, nýbrž při údržbě věcí a v péči. Kdykoli mluvím s některým marxistickým teoretikem, který se mi snaží vysvětlit, co je to hodnota, což oni vysvětlují tuze rádi, vždycky si za příklad vezme sklenici, láhev nebo hrnek.

Většinou mají po ruce nádobu s nějakou tekutinou, takže řeknou: „Podívej na ni. Jak víš, k její výrobě je třeba určité množství společensky nezbytné práce. Bylo k tomu potřeba tolik a tolik času a tolik a tolik surovin.“ Vždycky mluví o výrobě věcí.

Nicméně hrnek nebo láhev, jak víte, jednou vyrobíte, a pak už je máte. Ale umyjete je pak třeba desettisíckrát. Většina práce se neodvádí ve výrobě nových věcí, ale v jejich udržování, v péči o ně.

[…]

Většina práce spočívá v péči o věci a lidi. Myslím si tedy, že musíme začít promýšlet práci znovu. Zaprvé musíme začít vnímat pracující nikoli primárně jako výrobce, ale jako pečovatele. Pracující jsou v podstatě lidé, kteří se starají o jiné lidi. A vždycky tomu tak bylo.

Jasně to ukazují i psychologické studie. Čím jste chudší, tím lepší jste v porozumění emocím, ve vnímání toho, co jiní lidé cítí. Poněvadž chápete, že jejich zaměstnáním je doslova starat se o jiné lidi. Bohatí lidé se o to, co si jiní lidé myslí, prostě starat nemusejí.

Myslím si tudíž, že zaprvé musíme redefinovat pracující třídu jako třídu pečující. A zadruhé se musíme zbavit přesvědčení, že ekonomika spočívá především ve výrobě a ve spotřebě. Protože chceme-li zachránit planetu, nutně se musíme vymanit z posedlosti výrobou.

Takže navrhuji, abychom skoncovali s ekonomií v jejím dnešním pojetí, a začali znovu.

Nová definice zaměstnání

BBC Radio 4 podcast Rethinking Jobs 14. 7. 2020

Naše společnost trpí závislostí na práci. Shodne-li se pravice s levicí na něčem bez obtíží, je to idea, že vytváření pracovních míst je vždy dobrá věc. Práce se stala jednou z charakteristik dobrého občana. Nechali jsme si vnutit představu, že každý, kdo nepracuje tak tvrdě, jak jen dokáže, byť na něčem, co ho vlastně nebaví, selhává.

Výsledkem je, že zaměstnání si nárokuje stále větší část naší energie a času. Velká část odváděné práce je ale úplně zbytečná. Zbytečná jsou celá odvětví — vzpomeňte na telemarketing, korporátní právníky, privátní bankovnictví, brand manažery, střední management, administrátory ve školách a nemocnicích, redaktory interních korporátních časopisů, všechny uvedené profese spočívají především v přesvědčování, že jejich existence má smysl.

Zbytečná práce pak vytlačuje tu užitečnou — viz učitelky a zdravotní sestry zaneprázdněné papírováním. Zbytečná práce je také až na výjimky lépe finančně ohodnocená. A jak jsme viděli při koronavirovém lockdownu, čím užitečnější je vaše práce pro jiné lidi, tím méně vám za ni zaplatí.

Takto nastavený systém nedává žádný smysl a k tomu ještě ničí planetu. Pokud se své závislosti na popsaném pojetí práce rychle nezbavíme, budou naši potomci čelit katastrofám, oproti nimž se bude současná pandemie jevit jako trivialita.

Není-li to zjevné, pak především proto, že jsme bez ustání vedeni k tomu, abychom společenské problémy vnímali jen jako otázky osobní morálky. Všechna práce produkující oxid uhličitý vypouštěný do atmosféry se tak má vyložit především jako nutný důsledek našich spotřebitelských návyků. Proto například máme přestat jíst maso nebo snít o tom, že bychom rádi odletěli na dovolenou k moři. Je to zavádějící.

Svět neničí naše osobní chování. To je puritánská představa, podle níž musíme trpět, abychom si zasloužili potěšení. Ale je to jinak. Chceme-li opravdu zachránit svět, budeme zkrátka muset přestat tolik pracovat.

David Graeber patřil k autorům Deníku Referendum. Jeho texty si můžete připomenout zde.

        Diskuse