Divná otázka, není liž pravda? Zda mohou lidé, kteří již třetím týdnem protestují na Dolním Manhattanu něčeho dosáhnout ... Samozřejmě, že mohou, chtělo by se říci. Vždyť už dosáhli! O tom, co kritizují především — to jest o absenci řešení úbytku pracovních míst, o nezdravém vlivu bankéřských a (velko)podnikatelských zájmů na tvorbu veřejných politik či o sanaci bank, kterou nenásledovalo náležité zdanění jejich zisků a příjmů odpovědných manažerů — se nyní píše a čile diskutuje. Protest trvá už od 17. září, a tak se tématy musí zabývat i hlavní proud. Reagují na ně dokonce už i republikánští prezidentští kandidáti.

Jenomže: Jak dlouho všechen ten zájem vydrží? Dnes — po vydařeném středečním protestu, kdy se ke skalním příznivcům iniciativy Occupy Wall Street připojili i newyorští odboráři, a účast tak překročila 5000 (či snad 20 000?) — nás téma fascinuje. Tábor v parku Zuccotti se stále rozšiřuje, nově v něm vzniklo i centrum právního poradenství a středisko první pomoci. Podobné iniciativy jsou navíc hlášeny už z desítky dalších amerických měst. A protest významně podpořili i studenti, sestřičky, učitelé. Toto všechno je ale něco nového, něco lákavého.

Co až současný odér senzace odvane? Co až z titulků zmizí klasické „protesty sílí“, „nálada graduje“, „hnutí se šíří dál“? I snímky nápaditě pojatých transparentů či fotogenických demonstrantů nebudou stačit věčně. Co pak?

Médii, a to i pokrokářskými, jejichž komentátoři se snaží nepodléhat emoci okamžiku, se už teď šíří skepse. Hnutí nemá jasné cíle; ti, proti nimž je jeho hněv namířen, si mohou dovolit demonstrace ignorovat; protest je špatně načasovaný (dlouho před volbami) a nemá sílu na ovládnutí Kongresu, shrnuje, kromě jiného, Daniel Indiviglio, jehož argumentaci přetiskly v češtině Britské listy. Zapátrá-li navíc člověk v archivu, zjistí, že u Wall Streetu už se podobně několikrát protestovalo, a to v desetitisícových počtech. Loni v červnu vtrhli demonstranti dokonce i do vlastních bank.

Pokud se připočte symbolické vyjádření podpory od magnáta Sorose, jenž získal své jmění měnovými spekulacemi, a zkušenost z protestů za stažení vojsk z Iráku, kterých se účastnily statisíce lidí, získává úvodní otázka nový důraz: Mohou protestující dosáhnout opravdu NĚČEHO? Něčeho, co lze postavit vůči popsanému?

Před pár dny jsem ve stručné reakci pod zprávou zmínil alternativu španělské cesty: hnutí může — v případě dostatečně dlouhého přežití — využít nahromaděných nálad ve společnosti a transformovat se do tematických iniciativ, které budou — například — upozorňovat na nespravedlnost místních daňových zákonů, nebo bojovat proti vystěhovávání lidí, jež kvůli krizi nemají na hypotéku. Mark Engler z think tanku Foreign Policy In Focus tuto alternativu převrací: podobných tematických iniciativ vzniklo v USA za poslední léta mnoho; dosud se ale nespojily v jedno hnutí, pod jedním deštníkem, jenž by jim umožnil lépe spolupracovat. To se děje teprve nyní.

Je svým způsobem dobře, že se dnes demonstranti u Wall Streetu a na dalších místech nesnaží vytvořil nějaký soupis požadavků, argumentuje Engler dále. Stalo se nesčetněkrát, že se zajímavá iniciativa rozpadla v hádkách, zda zdanit kapitál o tolik či tolik procent, zda zavést přísnější kontrolu nad bankami, nebo je rovnou znárodnit. Současných protestů se společně účastní lidé bojující proti trestu smrti, aktivisté, jež propagují důslednější ochranu klimatu, i stoupenci internetových iniciativ, kteří zesměšňují firmy vyhýbající se placení daní.

Pouze v takové pestrosti může dle Englera platit slogan „We Are the 99 Percent”, který se transparentech v New Yorku objevuje nejčastěji. Nynější mobilizace vzdoru kolem několika obecných cílů dává sdružením, organizacím i jednotlivcům, kteří se konkrétními přesahy kritizovaného zabývají, novou energii. Tyto počiny dnes získávají nové stoupence, aktivisty, dobrovolníky.

Teoreticky je jistě možné, že stávající protesty přerostou v něco většího — něco, co bude schopné vyvinout na příslušná místa takový tlak, že vláda ve Washingtonu například přehodnotí svoji politiku vůči bankám, ratingovým agenturám či hedgeovým fondům alespoň v tom rozsahu, který ji zákony umožňují. Zatím je to ale dost nepravděpodobné.

Kypí tu a se stále více se propojuje ovšem něco jiného — novou silou nabyté prostředí, v němž se potkávají institucionalizované skupiny jako odbory nebo ekologické organizace s dosud jen pasivně či na internetu nahněvanými lidmi. Ti všichni touží po změnách. Ti všichni hledají cesty k jejich prosazení. Já vím, zní to naivně. Snad trochu i kýčovitě. Ale je to málo?