Napadá mě, že hluboký zmatek, ba dokonce i skepse, která se projevuje ve francouzských, ale i světových komentářích tváří v tvář každé následující akci „žlutých vest“, jež se nyní rychle blíží povstání, je výsledkem téměř naprosté neschopnosti brát v potaz způsoby, jakými se moc, práce a hnutí bijící na poplach proti moci za posledních padesát let změnily. A obzvláště jak se proměnily od roku 2008. Intelektuálové z větší části neudělali moc pro to, aby tyto změny pochopili.

Tento zmatek má podle mne dva zdroje:

1. Ve financializované ekonomice jsou v takové pozici, aby používali jazyk univerzalismu, jedině ti, kdo mají blízko k prostředkům, které vytvářejí peníze. Tedy v podstatě investoři a třída profesionálních manažerů. Následkem toho se jakákoli politická tvrzení, která jsou založena na partikulárních potřebách a zájmech, obvykle označují za vyjádření politiky identity. V případě sociální základny žlutých vest se pak má za to, že nemůže jít o nic jiného než o proto-fašisty.
2. Od roku 2011 se celosvětově mění obecné představy, co to znamená účastnit se masových hnutí. Starší „vertikální“ nebo avantgardní modely organizace ustupují étosu horizontality, v němž jsou (demokratická a rovnostářská) praxe a ideologie v samé podstatě dvěma aspekty téhož. Neschopnost porozumět tomuto jevu dává falešný dojem, že hnutí typu žluté vesty je anti-ideologické, nebo dokonce nihilistické.

Od doby, co Spojené státy v roce 1971 hodily přes palubu zlatý standard, se zásadně proměnila povaha kapitalismu. Většina korporátního zisku dnes již nepochází z výroby nebo z obchodování, ale z manipulací s úvěry, půjčkami nebo „regulovanými rentami“. Vlády a finanční byrokracie jsou čím dál víc propojeny, a je tak čím dál obtížnější mluvit k jedné z pozice té druhé. Bohatství a moc — obzvláště moc vytvářet peníze (tedy úvěr) — se tak prakticky stávají tímtéž. (Právě k tomu jsme se snažili přitáhnout pozornost v rámci hnutí Occupy Wall Street, když jsme mluvili o jednom procentu — tedy o těch, kteří mají tu možnost měnit své bohatství v politický vliv a politický vliv pak zpátky v bohatství.)

Politici a mediální komentátoři přesto odmítají tyto nové skutečnosti uznat. Ve veřejném diskursu musí člověk stále mluvit o daňové politice, jako kdyby to byl hlavní způsob, kterým vlády zvyšují příjmy, aby financovaly své operace, zatímco ve skutečnosti je to čím dál častěji prostě způsob, jak (1) zajistit, aby se prostředky, kterými se vytváří kredit, nemohly nikdy demokratizovat, a jak (2) redistribuovat ekonomickou moc od jednoho sociálního sektoru k druhému.