Odmítají se jako mnohá hnutí dneška spojovat s jakoukoli politickou stranou a zdají se být spontánním hnutím, i když je mezi nimi mnoho voličů zejména Marine Le Penové a Jean-Luca Melechona z minulých prezidentských voleb, tedy pravého i levého kraje spektra. Jeho protesty dosáhly během tří uplynulých týdnů podle mnohých komentátorů intenzity pařížského jara osmašedesát.

Hořela auta, obchody, poškozen byl i Vítězný oblouk. Nebyly (a nejsou, neboť ne všichni se s vládním odkladem spokojili) to ale nepokoje pařížské ani francouzských předměstí, ale širokých vrstev, byť nejvíc ve velkých městech. Žluté vesty.

Francouzský premiér v úterý oznámil, že vláda reformy symbolizované zvýšením daně z pohonných hmot, ale zahrnující i vyšší ceny elektřiny a plynu, se odkládá o půl roku, tedy i o jednu topnou sezonu.

↗

Protesty dosáhly během tří posledních týdnů podle mnohých komentátorů intenzity pařížského jara osmašedesát. Repro DR

Francie se pod vedením liberála Emmanuela Macrona po vzoru Německa snaží provést energetickou transformaci. Odpoutat se, či lépe začít se odpoutávat od závislosti na ropě, uhlí, plynu, uranu — zkrátka na neobnovitelných zdrojích energií. Jako by závěry klimatické konference, právě proto, že se konala Paříži, měla tato země opravdu naplnit. Země je dnes závislejší na energii z jádra než Česká republika: tento zdroj pokrývá sedmdesát procent spotřeby země.

Macronovým cílem je snížit podíl jádra na polovinu celkové spotřeby, a naopak podíl obnovitelných zdrojů zvýšit na čtyřicet procent do roku 2035. Příštích šestnáct let má být ročně uzavřen vždy jeden atomový blok. Jádro už ve Francii dávno není zdrojem fierté, národní pýchy, jako v éře Charlese de Gaulla. Přispěla k tomu jistě i o osm let zpožděná a oproti plánu třikrát dražší výstavba atomové elektrárny ve Flamanville s celkovým konečným rozpočtem jedenáct miliard eur.

Zvýšení nepřímých daní a cen energií se vyznačuje třemi okolnostmi. Tyto daně se snáz vybírají, protože jsou zahrnuty již v ceně a nejde je obejít. Týká se zboží či služeb masové spotřeby, a tedy zasahuje obrovské množství lidí s tím, že je také významným zdrojem příjmu pro státní rozpočet.

A konečně: vždy zasahuje víc nižší příjmové skupiny než daně příjmové nebo majetkové, jež mají větší dopad na bohatší vrstvy. Je to dáno tím, že v domácím rozpočtu běžné rodiny tvoří náklady na bydlení a s ním spojené energie či náklady na dopravu větší podíl než v rozpočtu bohatých lidí, u nichž je významnější podíl luxusní spotřeby.

Klimatická změna je mezi rozumnými lidmi, jichž je ve světě, a dokonce ve vládách zemí většina, neoddiskutovatelný proces, s nímž musíme bojovat. Je však stejně neoddiskutovatelné, že čelit klimatické změně nespravedlivým rozložením zátěže naší adaptace je neproveditelné, ačkoliv si to uvědomuje již nápadně méně lidí, zejména liberálně smýšlejících a mizivá část vlád.

Ekologická opatření totiž nesmějí být ani osvícenským oktrojem, ani luxusem bohatých, který zaplatí ti ostatní, ale politikou společného přežití, kde náklady energetické transformace včetně úspor musejí nést různé vrstvy společnosti rovnoměrně, tedy bohatí musejí těch nákladů nést víc.

Jenže s tím právě Macronova liberální energetická reforma nepočítá. Zdanit ne bohaté nebo chudé, ale špinavé, to znamená znečišťující, zní lákavě, neideologicky. Přesně v duchu Macronova lesklého hnutí. Náklady jeho reformy mají ale nést především nižší střední vrstvy. Tito lidé pocítí zdražení benzínu, elektřiny i plynu poměrně nejvíc. A tak se bouří.

Jedna věc je moratorium na reformy, jejich odklad o půl roku. Jiná věc je, co pak. V zásadě jsou tři různé přístupy k řešení.

Prvním je protlačit tyto změny s drobnými úpravami, jak jsou, silou proti vůli obyvatelstva s tím, že jsou nezbytné — a postihnout jen spotřebitele. Tak obvykle prosazuje pravice své reformy i u nás. V tomto případě je to sice dobré pro boj s klimatickou změnou, a tedy záchranu života na planetě, ale politicky není takový postup ani udržitelný, ani moudrý. Jen nahání davy voličů odpůrcům úsilí o udržitelnější život a environmentální politiku diskredituje ve velkém.

Druhá možnost je namísto nepřímého zdanění spotřeby energie zvýšit sektorovou daní odvody z výroby a distribuce — a postihnout nejprve dodavatele. Toto řešení přinese nižší příjem do státního rozpočtu, o což ale v diskusích primárně nejde, protože cílem jsou environmentální, nikoli fiskální dopady.

Zároveň sníží zisk ropného, plynového a dalších energetických byznysů. Ten dosahuje takové výše, že je to zcela oprávněné. A ano, také se v důsledku částečně promítne do cen, protože přinejmenším část těchto nových nákladů budou chtít koncerny přenést na spotřebitele.

Třetí možnost má také historicky známý průběh. Je možné ovládnout trh s energiemi, zvláště s ropou, v místě její těžby, tedy vyhlásit některý z ropných států za darebácký a vojensky ho obsadit. Tuto variantu odkládám bez komentáře, a ani Francie na ni nemůže naštěstí ani pomýšlet.

Nekonečnou výhodou rozhodnutí zvednout daně energetickému byznysu namísto spotřebitelům je, že takový krok bude politicky mnohem méně bolestivý. Stát přenese břímě obtížného opatření na trh, který bude část zvýšení daně nepochybně krýt zvýšením cen, část ale i snížením marží. Právě tím se náklady reformy rozloží rovnoměrněji.

Pokud budou mít energetické koncerny tendenci přenést veškeré náklady zvýšení daně na domácnosti, je zcela oprávněné tyto ceny regulovat a dopady na obyvatelstvo zmírňovat vzhledem k tomu, že jde vesměs o monopolizovaná odvětví.

V každém případě se stát, který takové rozhodnutí přijme, musí připravit na tvrdý boj s postiženým odvětvím byznysu. Nebude ale ani tak nebezpečný, aby kvůli němu musel být vyhlašován výjimečný stav, a bude mnohem šlechetnější než boj s vlastním obyvatelstvem.

Hnutí Žlutých vest, ačkoli se brání opatřením, která jsou bojem proti klimatickým změnám, má svou a velmi podstatnou pravdu. Tento boj bude úspěšný jedině tehdy, bude-li demokratický, a tedy spravedlivý. Klimatické spravedlnosti ve Francii ani u nás vskutku nedosáhneme tím, že necháme energetickou reformu zaplatit lidi, kteří na ni nemají.

Přesně tím si totiž vytváříme nové a nové zástupy lidí ke klimatickým hrozbám lhostejné, či přímo nepřátelské vůči změnám. A jistě to neděláme ani proto, abychom se jim pak mohli posmívat, že jsou hloupí a klimatickou hrozbu nevnímají s takovou naléhavostí.