Matteo Salvini klame tělem

↗

Matteo Salvini a Marine Le Penová v předpisové selfie póze. V pozadí Harald Vilimsky, europoslanec za rakouské Svobodné. Foto FB ENF

Letošní volby do Evropského parlamentu začnou sice až za více než měsíc, jedna věc je ale jistá už dnes: Zářit úsměvem a vést triumfalistické řeči bude po nich italský vicepremiér Matteo Salvini. Jednak proto, že tábor evropských nacionalistů a krajní pravice, jehož je dnes tento vůdce strany Liga nejvýraznějším zástupcem, určitě posílí — i když nevyhraje. Daleko více však proto, že současní nacionalisté a krajní pravice mají triumfalismus i úsměv předepsán.

V kultuře kampaní to není zase až taková novinka. Setkání špičkových národovců ovšem dnes vskutku připomínají spíše figuríny ve výkladní skříni — samý žurnálový sestřih, samý oblek ze salonu, samý škleb od ucha k uchu, samý vybělený chrup. A samé poplácávání po ramenou, samá ztělesněná jednota. Sjednotit se je „in“; i když se ve skutečnosti o žádné opravdové sjednocení nejedná.

O slavnostním vzniku nového vlasteneckého bloku pro evrovolby právě s Matteem Salvinim v popředí referovaly minulý týden agentury v zásadě stejně — s tvrzením, že s ním jdou vlastenecké strany minimálně z deseti zemí. Zazněly sice i připomínky, že na příslušnou tiskovku do Milána dorazili krom Salviniho jenom zástupci Dánské lidové strany, Alternativy pro Německo a Strany Finů. Ale současně s nimi též Salviniho ujištění, že s Marine Le Penovou vše už předjednal.

To hlavní přitom zcela uniklo: celý vlastenecký blok je sjednocen pouze formálně, pro vnější oko. Nemá ani jednoznačnou strukturu či pravidla členství, jako ostatní formace podobného typu v EU, ani oficiálního spitzenkandidata, kterého by v případě vítězství doporučil na předsedu Evropské komise, ba ani vnitřní programovou debatu. Stejně jako permanentní úsměv a stejně jako vydávání nárůstu podpory za vítězství jedná se o klamání tělem, jehož účinnost mají tvůrci kampaní odzkoušenou.

U letošního tažení Mattea Salviniho navíc nejde o klamání jediné. A za vším je až podezřele cítit ruka architekta trumpovských kampaní Stephena Bannona.

Iluze vlny, síť a antielitářství

Bannon přijel do Evropy už minulý rok přímo s účelem, aby dle vlastních slov pomohl sjednotit populisty, národovce a celý pravicově konzervativní tábor do jednotného proudu „pravicového národního populismu“. Členy se měli stát všichni od lidovců rakouského kancléře Sebastiana Kurze až po ultranacionalisty. „Takoví lidé teď nastupují. Budou vládnout. Vrátí vám národní státy. Jejich identitu. Vrátí vám skutečné hranice,“ prohlašoval Bannon ještě v polovině léta.

Tvůrce Trumpovy předvolební image plánoval v Evropě konkrétně založit think-tank s názvem Movement, čili Hnutí, který by poskytoval příslušným silám poradenství, expertízy i finanční podporu, a vytvořil tak pomyslnou protiváhu vůči tomu, zač je vydáván na krajní pravici Open Society Fund George Sorose. Ke konci minulého roku se ale měl celý projekt už za mrtvý.

Účast v Bannonových plánech odmítlo postupně italské Hnutí pěti hvězd, Alternativa pro Německo i francouzští lepenisté. Nepochodil ani u Miloše Zemana. Na začátku roku 2019 se proslechlo, že Bannon nakonec bude v Itálii v někdejším klášteře u Colleparda zakládat „gladiátorskou školu pro kulturní válečníky“, jejichž misí bude „obrana kultury judao-křesťanského Západu“.

Na veřejnosti se Bannon objevil ovšem znovu nedávno, na konci března — a to v jednom politickém panelu právě s Matteem Salvinim. Na přímou otázku novinářky, zda Salvinimu před evropskými volbami pomáhá, odpověděl, že Salvini ho nepotřebuje; že dokáže volby vyhrát i bez něj.

Celý Salviniho postup v posledních měsících nicméně působí jako Bannonovou strategií prodchnutý. Italský vicepremiér se snaží vystupovat jako reprezentant co největšího podobně orientovaného tělesa; jako tribun skoro až vlny, která se vzdouvá zezdola, jež se už v současnosti žene Evropou a má po kontinentě svá politická zhmotnění, která teď Salvini jakoby sjednocuje. „Jdou s námi Západoevropané i Východoevropané, Němci i Francouzi (...) Věřím, že se i ostatní přidají,“ řekl už na schůzce v Miláně.

Zdůrazňován je přitom i důsledně lidový charakter vlny: „Spojíme hnutí, která vidí věci podobně (...) Každý Evropan může tento rok volit mezi Evropou elit, bank, migrantů a prekazizované práce a Evropou, jež bude patřit lidu a pracujícím,“ vyhlašuje dnes Salvini jako celoživotní člen strany, jež hájila vždycky zájmy bohatších italských regionů a byla tradičně pravicovějším členem Berlusconiho koalic.

Matteo Salvini chce působit, jako by zastupoval všechny, kteří by mohli zapadat do jeho nového politického, ve skutečnosti však starého Bannonova, rámce. A to i bez ohledu na to, zda s tím dotyční souhlasí. Třeba po schůzce s předsedou polského Práva a spravedlnosti Jaroslawem Kaczyńským, jehož síly patří v EU do starokonzervativního bloku, uvedl, že vzniká polsko-italská osa, jež bude v Evropě alternativou proti ose německo-francouzské; z jednání s maďarským premiérem Viktorem Orbánem vzešla zase slova o vzájemné úctě a perspektivní podpoře.

Program neprogram a reálné šance bloku

Celé spojení s Finy, AfD a dánskými lidovci, které existuje na rozdíl od ostatních alespoň na papíře, vyjednal Salvini vlastně jen s tím, že nabídl zázemí stabilní lepenistické frakce ENF v Europarlamentu stranám, které doposud příslušely do skupin s dominancí britských uskupení — konzervativců a UKIPu. Jak to dopadne s Brexitem se zatím stále neví, má se však za pravděpodobné, že konzervativci a UKIP brzy z Evropského parlamentu zmizí. Jejich původní skupiny se pak rozpadnou, nebo výrazně oslabí.

V zájmu alespoň formálního spojení přitom vlastenecký blok rezignoval zcela na debatu o jakékoliv programově-sporné otázce. Jednotlivá uskupení se tak dnes rozcházejí nejenom v často zmiňovaného vztahu k Putinovu režimu v Rusku, ale i v takových záležitostech, jako je pohled na rozpočtová pravidla EU, protekcionismus, fondy EU, NATO či přínosnost EU obecně.

Je sice pravdou, že blok deklaroval i společné cíle. Tyto však zase v podstatě kopírují priority, jež měla všechna zúčastněná tělesa sama o sobě. Konkrétně se jedná o zastavení ilegální migrace, ochranu hranic, podporu přesunu části kompetencí z EU zpět na národní státy, definitivní konec jednání s Tureckem o přistoupení a obranu „evropské kultury“ i „tradiční rodiny“ — zkrátka nacionalistické evergreeny.

Stěžejním prvkem Salviniho klamu je konečně i hlavní slib celého uskupení — že „vyhraje volby“ a „změní pravidla fungování celé EU“. Kdyby Salvini nepředstíral, že reprezentuje těleso s celoevropskou působností s již existujícími oporami na řadě vysokých míst, nikdy by nemohl příslušný slib uvěřitelně dát. A kdyby jej zároveň nedal, nikdy by se nemohl prezentovat jako uvěřitelná alternativa k dosavadnímu unijnímu establishmentu.

Reálně má celý vlastenecký blok i se starými nacionalisty letos šanci na šestinu europarlamentních křesel, v případě kumulace několika příznivých faktorů pak na pětinu. Vůbec nejvstřícnější volební modely, kde se k zastoupení nacionalistů a krajní pravice počítají i křesla klasických konzervativních euroskeptiků, naznačují teoretickou šanci na třetinu křesel. Ani ta ale na „změnu pravidel fungování EU“ nestačí.

Sílu reformované nacionalistické frakce dnes odhadují průzkumy na 60 až 120 poslanců ze 705, resp. 751, podle konečného data brexitu. Spolu s euroskeptickými konzervativci, komunisty a nezařazenou krajní pravicí bude moci dát dohromady maximálně 220 až 240 mandátů. Foto EuropeanElectionsStats.eu

Evropská krajní pravice není tento rok o mnoho jednotnější než před minulými eurovolbami; pouze upravila taktiku. Až na vyjímky už neslibuje rozbíjení EU a další exitová referenda, ale onu změnu fungování Unie. Nebojuje proti cizincům a za bílou rasu, ale proti ilegální migraci, multikulturalismu a za tradiční kulturu. A tváří se nikoliv rohořčeně, ale sjednoceně, inkluzivně, usměvavě a úspěšně.

Již dříve si vzala za svůj politický koncept bezpečí (funkční hranice, soběstačná ekonomika, obrana tradice), nyní se Salvinim a Bannonem i koncept široké fronty a lidového vzdoru proti elitám. Její síla stojí a padá s image kompetentní, dostatečně mocné a skutečné alternativy vůči evropskému hlavnímu proudu i vůči — v jejím podání — levičáckým experimentům.

Hlavní změnou v EU po letošních volbách do Evropského parlamentu bude takřka jistý rozpad dosavadní velké koalice lidovců a sociálních demokratů, která přijde o většinu; vypomůžou jí ale liberálové a dle tématu potom i konzervativci nebo zelení. Salviniho blok a krajní pravice celkově bude po volbách jen více slyšet a bude mít větší finanční zázemí.

Nevzejdou-li však v dalších pěti letech z ostatních politických proudů skutečně evropští státníci, či nenastanou-li v nich významné posuny, respektive nezrodí-li se nové alternativy, nebudou potřebovat už figury typu Mattea Salviniho u příštích voleb klamat. S vysokou pravděpodobností pak začnou skutečně určovat parametry běhu dění v celé Evropě.