Žádný Hitler ani Napoleon
Lubomír ZaorálekVáclav Klaus fantazíruje o konci Evropské unie a jejím uchvácení Frankoněmeckem. Realita je ale „kupodivu“ zcela odlišná. Aliance sedmadvaceti států je dnes spíše silnější a soudržnější, píše ve svém komentáři Lubomír Zaorálek.
Bývalý prezident Václav Klaus si ještě ani pořádně nepřečetl čerstvě podepsanou smlouvu mezi Francií a Německem v Cáchách, a už měl bombu na hlavní titulky. Co se nepodařilo Hitlerovi a Napoleonovi, to nyní chystá Macron s Merkelovou. Společně se rozhodli skoncovat s Evropskou unií a spouštějí nový, až dosud přísně utajovaný projekt Frankoněmecko.
Po takovém přívalu fantazie si člověk musí alespoň sednout. Nejzábavnější je, že ze dvou politiků, jejichž pozice je dnes viditelně otřesena, se někdo snaží učinit mocné démony, kteří chtějí ovládnout Evropu. Co se tedy opravdu odehrálo v Cáchách?
Skutečnost je méně dramatická. Především, žádný Hitler ani Napoleon se nekoná. Nikdo se nechystá uchvátit Evropu. Podepsaná dohoda je velmi obecná a v tom konkrétním tak trochu připomíná náš Česko-německý strategický dialog. Docela málo na ambice, se kterými v roce 2017 začínal Emanuel Macron, když mluvil o posíleném evropském rozpočtu, parlamentu Eurozóny a evropském ministru financí.
Uměl bych si představit i tvrdou kritiku této události. Nepřekvapilo by mne, kdyby někdo napsal, že Merkelová i Macron jsou dnes jen přízraky, které už nemají Evropě co nabídnout — viděli jsme jen gesta, symboliku a žádný obsah. Hrozí spíš, že po této slavné dohodě za pár let neštěkne ani pes.
Nebo lze být ještě jízlivější a ptát se, jaká je asi budoucnost této manželské smlouvy, když nevíme, kde bude Emanuel Macron za dva roky po příštích prezidentských volbách a o osudu Angely Merkelové možná rozhodne, jak se zítra vyspí německá sociální demokracie.
Jenže Václav Klaus má svou děsivou vizi a do ní potřebuje nacpat události. Je těžké se pak smířit s tím, že Evropy se nikdo nehodlá zmocnit, že se nechystá žádná velká integrace a Francie s Německem nehodlají Evropu opustit. Jestli tomu fakta neodpovídají, tím hůř pro ně.
Současná realita Evropské unie není jednoduchá, ale přesto platí, že aliance dvaceti sedmi států je dnes kupodivu docela silná. Žádné další drobení vlastně nehrozí. Navzdory všem problémům má eurozóna dnes největší veřejnou podporu za celou dobu od svého vzniku v roce 1999. Dokonce i včerejší „extremisté“, kteří vyhrožovali referendem o EU, dnes mluví úplně jinak.
Italský ministr Salvini i Marine Le Pen ve Francii dnes svorně říkají, že chtějí jen reformu Evropské unie, aby byla blíže lidem a lépe fungovala. Ani rázný Viktor Orbán si při své kritice nikdy neriskne hrozit nějakým odchodem. Všichni vědí, že Unii potřebují. V různých koutech Evropy často máme různé názory, zdůrazňujeme jiné hodnoty, a přesto držíme pohromadě. Proč?
Protože Evropská unie sice dnes není žádná vojenská mocnost, ale přesto je významný globální ekonomický hráč, který může čelit monopolní moci velkých korporací. Svým členům nabízí prostor obchodu, právní jistoty, zákonný a regulační rámec. To jsou výhody, které nikdo jiný nikde nenabízí. Tady jsou ty společné zájmy. Proto, navzdory všem nedokonalostem evropského projektu, tuto alianci nikdo další jen tak brzy neopustí.
Že Británie odchází? Tak se tam běžte zeptat, jestli to byl dobrý nápad…
V Německu by podniková sféra rozpoutala takové protesty, že by to vláda neustála, bych si tipnul...