Dnešní Francie, její identita, její veřejný a politický život a její instituce jsou do značné míry plodem dvou lidí: Napoleona Bonaparte a Charlese De Gaulla. Každý z nich zavedl řadu věcí, které vešly do denního života běžného Francouze. Emmanuel Macron by se k jejich reformnímu elánu rád přiřadil, zatím toho ale příliš neukázal. Příležitost mu vzal i covid a není ani zřejmé, nakolik jasnou vizi svých reforem má a zda na ně bude vůbec mít ještě čas.

Napoleon — stále velké politikum Francie

Napoleon může být vnímán jako destruktor, a to hlavně v naší části Evropy, jíž prošel jako nepřítel. Byl to ale především velký konstruktor, a právě tento odkaz po něm v dějinách zůstal především.

Ve Francii je Napoleon dodnes velké politikum a způsob, jímž je vnímán a interpretován, je vždy zrcadlem střetů, jež hýbou současností země. Není mrtvou figurou minulosti, nýbrž horkým současníkem.

V roce 1969, kdy uplynulo dvě stě let od jeho narození, byl Napoleon doslova na každém kroku, od reklam na těstoviny po dokola promítané televizní pořady. Teď, dvě stě let po jeho smrti, je atmosféra jiná. A jiná je i jeho připomínka. Prezident Macron shrnul oficiální pohled na Bonaparta takto: „Mohl být duší světa i démonem Evropy“.

Francie ale zároveň ústy některých skupin svoji minulost a totožnost zpochybňuje, bourá některé pomníky a převrací zažité představy. Z Napoleona tak někteří ukazují především jeho znovuzavedení otrokářství či potlačení mnoha vzpour. Některé instituce a školy tápou, zda a popřípadě jak ho vůbec připomenout. Mnozí tak z politických důvodů opomíjejí historický kontext a Napoleonovu dobu interpretují výhradně očima dnešních představ.

V našich zeměpisných šířkách je Bonapart zpravidla vnímán jako autokrat a vojevůdce, který převálcoval celou feudální Evropu a po dlouhou dobu porážel všechny monarchy, kteří se snažili první republiku 19. století na kontinentu udusit. Tak trochu francouzský Žižka, ovšem většího rozmachu a celoevropských ambic a mnohem vzdělanější. Byl určitě geniální vojevůdce a válečník (pokud lze vůbec slovo geniální vztáhnout na někoho, kdo vymýšlí, jak nejlépe zabít), vyhrával jednu bitvu za druhou, prohrál jich jen několik.

Po chaosu revoluce dal zemi řád

Co je však na něm daleko zajímavější a proč je pro Francii do velké míry stále inspirativní, je jeho smysl pro stát, jeho široká organizátorská a zakladatelská činnost veřejných institucí, ekonomiky i hospodářství. Je neuvěřitelné, kolik toho za svůj krátký život dokázal stihnout paralelně se svými stále novými válečnými taženími, která trávil s vojáky v poli.

Je vůbec neuvěřitelné, kde se v původně chudém klukovi z Korsiky, jehož mateřštinou nebyla francouzština, jediným vzděláním byla dělostřelecká škola, četba knih a fascinace starověkým Římem, vzala tahle státotvorná vášeň a hlavně dovednost. Jde o dobrou ilustraci toho, že převratné doby rodí neobyčejné osobnosti, selfmademany, u nichž by nikdo na první pohled nečekal, čeho budou schopni.

K moci se dostal po deseti letech převratových bouří a je do značné míry jeho zásluhou, že revoluce neskončila v chaosu extrémů. Napoleon dokázal pragmaticky utnout její nejrůznější radikalismy a dát jí vyústění v systematizované státní organizaci, která přežila staletí a díky níž země začala rychle prosperovat.