Dnešní Francii naformátoval především Napoleon

Petr Janyška

Napoleon Bonaparte za svůj nedlouhý život stihl zreformovat celou Francii, převrátit vzhůru nohama Evropu a zároveň jí dát principy, na nichž vystavěla své následující století. Demokratickým odkazem Francie je tak paradoxně také on.

Aby uklidnil atmosféru v zemi po proticírkevních bouřích, prohlásil Napoleon katolickou víru za víru většiny Francouzů, nikoli ale za státní náboženství. Nechal tak prostor i jiným, od protestantů po Židy a ateisty. Repro WmC

Dnešní Francie, její identita, její veřejný a politický život a její instituce jsou do značné míry plodem dvou lidí: Napoleona Bonaparte a Charlese De Gaulla. Každý z nich zavedl řadu věcí, které vešly do denního života běžného Francouze. Emmanuel Macron by se k jejich reformnímu elánu rád přiřadil, zatím toho ale příliš neukázal. Příležitost mu vzal i covid a není ani zřejmé, nakolik jasnou vizi svých reforem má a zda na ně bude vůbec mít ještě čas.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Napoleon — stále velké politikum Francie

Napoleon může být vnímán jako destruktor, a to hlavně v naší části Evropy, jíž prošel jako nepřítel. Byl to ale především velký konstruktor, a právě tento odkaz po něm v dějinách zůstal především.

Ve Francii je Napoleon dodnes velké politikum a způsob, jímž je vnímán a interpretován, je vždy zrcadlem střetů, jež hýbou současností země. Není mrtvou figurou minulosti, nýbrž horkým současníkem.

V roce 1969, kdy uplynulo dvě stě let od jeho narození, byl Napoleon doslova na každém kroku, od reklam na těstoviny po dokola promítané televizní pořady. Teď, dvě stě let po jeho smrti, je atmosféra jiná. A jiná je i jeho připomínka. Prezident Macron shrnul oficiální pohled na Bonaparta takto: „Mohl být duší světa i démonem Evropy“.

Francie ale zároveň ústy některých skupin svoji minulost a totožnost zpochybňuje, bourá některé pomníky a převrací zažité představy. Z Napoleona tak někteří ukazují především jeho znovuzavedení otrokářství či potlačení mnoha vzpour. Některé instituce a školy tápou, zda a popřípadě jak ho vůbec připomenout. Mnozí tak z politických důvodů opomíjejí historický kontext a Napoleonovu dobu interpretují výhradně očima dnešních představ.

V našich zeměpisných šířkách je Bonapart zpravidla vnímán jako autokrat a vojevůdce, který převálcoval celou feudální Evropu a po dlouhou dobu porážel všechny monarchy, kteří se snažili první republiku 19. století na kontinentu udusit. Tak trochu francouzský Žižka, ovšem většího rozmachu a celoevropských ambic a mnohem vzdělanější. Byl určitě geniální vojevůdce a válečník (pokud lze vůbec slovo geniální vztáhnout na někoho, kdo vymýšlí, jak nejlépe zabít), vyhrával jednu bitvu za druhou, prohrál jich jen několik.

Po chaosu revoluce dal zemi řád

Co je však na něm daleko zajímavější a proč je pro Francii do velké míry stále inspirativní, je jeho smysl pro stát, jeho široká organizátorská a zakladatelská činnost veřejných institucí, ekonomiky i hospodářství. Je neuvěřitelné, kolik toho za svůj krátký život dokázal stihnout paralelně se svými stále novými válečnými taženími, která trávil s vojáky v poli.

Je vůbec neuvěřitelné, kde se v původně chudém klukovi z Korsiky, jehož mateřštinou nebyla francouzština, jediným vzděláním byla dělostřelecká škola, četba knih a fascinace starověkým Římem, vzala tahle státotvorná vášeň a hlavně dovednost. Jde o dobrou ilustraci toho, že převratné doby rodí neobyčejné osobnosti, selfmademany, u nichž by nikdo na první pohled nečekal, čeho budou schopni.

K moci se dostal po deseti letech převratových bouří a je do značné míry jeho zásluhou, že revoluce neskončila v chaosu extrémů. Napoleon dokázal pragmaticky utnout její nejrůznější radikalismy a dát jí vyústění v systematizované státní organizaci, která přežila staletí a díky níž země začala rychle prosperovat.

Revoluce byla natolik silná a hluboká, že dokázala rozbít většinu struktur a návyků stávající společnosti (ve Francii nazývané „starý režim“), tedy veškerého dosavadního světa, což samozřejmě vedlo k momentálnímu chaosu, rozpadu ekonomiky, prázdné státní pokladně, růstu cen chleba a k nezaměstnanosti.

Napoleon svým autokratickým převratem, který vedl až k jeho jmenování císařem (dle římského vzoru), sice revoluční pohyb utnul, zůstal však věrný hlavním principům revoluce a dokázal je zformulovat a dát jim homogenní tvar nové společnosti, jakou dosud Evropa neznala. Nové principy navíc dokázal zachovat pro budoucnost a učinit z nich základy, jež jsou dodnes pilířem Francie. Ač u něj lze během kariéry vystopovat různé vyloženě pragmatické a vzájemně nesouladné reakce na výzvy doby, celý život se držel dvou principů, jež mu vštípila revoluce: svobody a rovnosti.

Co víc, instituce, jež založil, a zákony, které nechal napsat, změnily celou Evropu. A to i přes jeho vojenskou porážku a chvilkovou restauraci francouzské monarchie. Byly tak silné, novátorské a obecně platné, že se jimi v 19. století ve svých reformách a likvidaci feudalismu chtě nechtě inspiroval celý kontinent. Navzdory tomu, že s Napoleonem původně bojoval.

Napoleon reformoval a budoval, kam se člověk ve Francii podívá. Jako všechno, co učinil v oblasti reformy státu, nic nevymyslel z ničeho ani sám. Nestavěl ex nihilo, nýbrž dokonal velkou syntézu, k čemuž si povolal nejlepší mozky své doby. K sepsání občanského zákoníku vyzval nejlepší právníky, kteří vyšli z mnoha už existujících textů a principů a psali ho několik let. On mu ale dokázal dát konečnou podobu a uvést jej v život.

Reformoval stát a celou společnost

Napoleon má na svém kontě novou ústavu, první občanský zákoník světového významu, trestní zákoník, nové administrativní rozdělení země na departmenty, systematické číslování domů v ulicích Paříže a zavedení katastru, gymnázia, maturitu, řád Čestné legie i Akademických palem, založení Francouzské banky, frank jako novou měnu, založení burzy či regionálních obchodních komor, až po nařízení pochovávat do hloubky nejméně šesti stop a mnoho dalšího.

To všechno vymyslel či částečně převzal a přeformuloval a vše dodnes funguje. Včetně třeba instituce prefektů, tedy zástupců státu v každém départementu bdících nad chodem státních institucí a bezpečnosti v oblasti, které hodlá teprve dnes reformovat prezident Macron.

Podstatně přispěl také k integraci Židů do francouzského národa poté, co je francouzská revoluce poprvé v Evropě postavila na roveň ostatním obyvatelům.

Nechal po sobě také řadu staveb v Paříži i v regionech až třeba po vítězný oblouk v italském Miláně, založil v Louvru muzeum. Když táhl do Egypta, vzal s sebou kromě artilerie i desítky vědců, geografů, botaniků, zoologů a lingvistů, kteří přivezli ohromné množství informací, jež se pro Evropu staly zjevením.

Byl spoluautorem ústavy, která byla v té době v Evropě naprostou novinkou. Vytvořila totiž silnou centrální administrativu včetně ministerstev, jak je zná Francie dodnes, a přinesla tříkomorový legislativní systém. Z revoluce zachovala a zvěčnila nové rozdělení země na départementy, čili okresy, jejichž velikost a tvar byly narýsovány tak, aby bylo možné z kteréhokoli místa za den koňmo dojet do okresního města.

Občanský zákoník — Napoleonovo životní dílo

Napoleonovým životním dílem je ovšem Občanský zákoník, tzv. Code civil nebo také Napoleonův kodex z roku 1804, který ve svém principu Francie používá dodnes (z původních článků v něm dodnes zůstala polovina). A co víc, Zákoníkem se inspirovala polovina Evropy, snad všechny země, jež Napoleon nakrátko dobyl, státy jižní Ameriky i frankofonní Afriky. Otiskl se v zákonících Holandska, Itálie, Portugalska, Španělska, Rumunska, Polska i Kanady. Podstatně ovlivnil také německý zákoník BGB z roku 1896, od Napoleonových dob už však platil v Porýní.

Napoleon I. korunován Časem píše svůj Občanský zákoník. Jean-Baptiste Mauzaisse, 1833. Repro WmC

Napoleon si byl vědom jeho dosahu, když prohlásil „všechny bitvy, které jsem vyhrál, jsou pomíjivé, ale Zákoník po mně zůstane navždy.“

Zákoník znamenal prolnutí starého režimu s principy revoluce, nově ukotvil vztahy, na nichž mohla následně vyrůst moc třetího stavu, buržoazie. Základním principem byla rovnost všech před zákonem, věc do revoluce neslýchaná. Stejný typ soudů pro všechny, a nad nimi odvolací soudy a kasační soud. Druhým byla nedotknutelnost soukromého vlastnictví, k němuž měl mít právo přístupu každý — také ohromná novinka. A nade vším autorita státu, silného, dobře organizovaného. Po revoluci velká změna, která ve Francii vydržela dodnes.

Napoleon byl především systematikem, který chtěl, aby všechno fungovalo, zapadalo do sebe a nepřekáželo si: od geopolitického uspořádání kontinentu po chod armády nebo průmysl. Jeden velký stát fungující na celém území podle stejných pravidel byl oproti stovkám různých lokálních odlišností a privilegií feduálního řádu velkou novinkou.

Napoleonovým ideálněm byla funkčnost a veřejný pořádek, což se projevilo i v tom, že první článek nové ústavy říkal: „Vládnutí republice je svěřeno císaři“. Republika měla tehdy jiný význam než dnes, rozumělo se jí „věc společná“, res publica.

Nový zákoník byl ohromným uvolněním produktivních sil země. Z dnešního pohledu ovšem nedostatečným, neosvobozoval totiž každého. Žena zůstávala podřízena muži, otci či manželovi, dělníci museli mít pracovní knížku a bez souhlasu zaměstnavatele nesměli práci opustit. Ač revoluce zrušila na ostrovech, které patřily Francii, otroctví, Napoleon je tam z ekonomických důvodů zase zavedl.

Katolictví přestalo být státním náboženstvím

Ohromnou změnou byl konkordát uzavřený s Vatikánem v roce 1801. Ten nastolil nové vztahy s katolicku církví. Aby uklidnil atmosféru v zemi po proticírkevních bouřích, prohlásil katolickou víru za víru většiny Francouzů, nikoli ale za státní náboženství. Nechal tak prostor i jiným, od protestantů po Židy a ateisty. Kněží se stali zaměstnanci státu. Napoleon sám údajně nebyl zcela ateistou, spíše teistou, podobně jako Voltaire, ke zpovědi nechodil.

Klasickou ukázkou jeho vztahu k církvi jako instituci byla jeho císařská korunovace. Nekonal ji v Římě, jak se do té doby vždy dělo, ale v Paříži, kam si do chrámu Notre Dame povolal papeže, a před jeho zraky si sám nasadil císařskou korunu. Potom si ho mimochodem chvíli podržel v (byť luxusním) zajetí na zámku ve Fontainebleau.

Selfmademan císařem

Jaký byl Napoleon jako člověk? Byl dítětem revoluce a do té doby nemyslitelných šancí, jež dala lidem třetího stavu. Klukovi z víceméně chudé rodiny (byť s aristokratickými kořeny) dala možnost vyšvihnout se díky náhodě, píli a pracovitosti až na generála (ve 24 letech) a na hlavu státu. Té republice potom taky celý život bezmezně sloužil, byť si jako každý politik urval i kus luxusu pro sebe. Usadil a dobře oženil své příbuzné, sám se ale nijak osobně neobohatil. A i přes bouřlivost let, v nichž žil a v nichž padaly nejrůznější hlavy, nikdy nelikvidoval lidi ze svého okolí, v tom byl lojální.

Lecos z toho, co se o něm traduje, je mýtem a legendou. Třeba jeho výška a tzv. napoleonský komplex: ve skutečnosti měřil 169 cm, nebyl tedy malý. Narodil se na Korsice v době, kdy byla teprve rok součástí Francie, kdy se tam mluvilo téměř bezvýhradně korsicky a kdy Paříž byla kdesi daleko. Celý život měl prý s francouzštinou problémy, hlavně se psaním. Od deseti let ale žil na kontinentě ve Francii, v internátních školách, kde se mu prý kvůli jeho přízvuku posmívali, později na vojenské akademii.

Z tohoto v podstatě přistěhovalce se ale vyklubal nejzapálenější zastánce francouzské republiky, francouzského státu a národa. Ví se, že měl vášeň pro matematiku (odtud dělostřelec?) a hodně četl, od Vergilia po Voltaira, že ho fascinoval starověký Řím a jeho stát, že měl skvělou paměť. Nebyl to žádný válečnický primitiv, ale státník, organizátor státu a jeho institucí, reformátor hospodářství.

Celý život byl v konfliktu s Británií, která organizovala a platila všechny možné protinapoleonské koalice na kontinentě, uvažoval dokonce o invazi na britské ostrovy i o rozšíření francouzské Lousiany v Novém světě. Nakonec skončil jako anglický zajatec na Svaté Heleně. V národě byl nesmírně oblíben.

Francii po své porážce a uvěznění zanechal v nedobrém stavu, ve stejné velikosti, jako když začínal, veškerá dobytá území se vrátila do původních hranic. Jeho války stály Francii milión mrtvých vojáků a status poražené země. Zároveň ale země, která se díky jeho reformám eoknomicky rychle vzpamatovala a která inspirovala všechny ostatní k reformám a k přijetí ideálů, s nimiž přišla jako první.

Chybějí české publikace

Že má Francie o Napoleonovi stovky knih, že třeba jen historik Thierry Lentz jich o něm napsal čtyřicet, není překvapující. Na světě o Napoleonovi existuje zhruba sedmdesát tisíc knih a stovka filmů. Překvapující ale je, že o této velké figuře, která svojí činností překopala celý kontinent, nemáme žádnou důkladnou původní monografii české provenience a ani překlady vědecky uznávaných publikací. K mání jsou jen různé popularizační knihy. Nesvědčí to o jisté provinčnosti našeho intelektuálního života, který v mnoha případech pomíjí velké události světa a omezuje se na dílčí chytlavá témata?

Diskuse