V těchto dnech si můžeme připomenout, pokud to nechceme přehlédnout, nenápadný začátek zlomových událostí roku 1989. Polská komunistická moc umožnila 4. června první kolo polosvobodných voleb a záhy kolo druhé. Kandidovaly v nich za stejných podmínek s komunisty, tedy Polskou sjednocenou dělnickou stranou, politické strany, které v předchozích měsících vznikaly nebo se jako už předtím povolené od režimu odpoutávaly.

Volně hlasovat se však mohlo jen o 161 z celkových 460 poslanců sněmovny (sejmu). Opoziční blok získal ve dvou kolech všech 161 hlasů. Ve volbě do stočlenného senátu získal 99 mandátů.

Nastala paradoxní situace. Spolu s parlamentem do značné míry nekomunistickým mělo Polsko jako členský stát Varšavského paktu a Rady vzájemné hospodářské pomoci do srpna komunistickou vládu a za prezidenta byl v nových poměrech většinou jediného hlasu zvolen generál Jaruzelski, kterého už dříve dostalo na vrchol moci potlačení hnutí Solidarity a nastolení výjimečného stavu.

Můžeme spekulovat o neupřímných motivech polských komunistů, ale můžeme si také vzpomenout, že od druhé poloviny padesátých let bylo v Polské lidové republice umožněno soukromé podnikání v obchodě a řemeslech, že tam velká část zemědělství nebyla kolektivizována nebo postátněna, že tam církev neměla téměř žádná omezení (například v Lublinu měla Katolickou univerzitu), že tam svoboda projevu byla potlačována výrazně méně než u nás nebo v jiných zemích východního bloku.

Není bez zajímavosti si připomenout roli, kterou v postupné změně režimu sehrály nezávislé odbory. Dnes už nikoho snad neudivuje, že v rámci geostrategických koncepcí Solidaritu podporovaly i ultrapravicové politické síly Západu. Sebereflexe dělníků však s něčím takovým nepočítala. Lze říct, že ve smyslu katolické sociální nauky, jak ji prezentoval polský papež Jan Pavel II., odmítali etatistický pseudosocialismus stejně jako kapitalismus. Šlo o touhu po skutečné svobodě pracovníka a občana.

Kam se Polsko rozpohybované touto překvapivou spíše evoluční „revolucí“ posunulo dál, je víc než smutné. Komunisté se sice transformovali v politické strany, které přispěly ke vstupu Polska do Severoatlantické obranné aliance a do Evropské unie, avšak svobodný tržní systém, jak se u nás někdy říká, bez přívlastků, naštval polské občany natolik, že se přiklonili k politické orientaci, která zpochybňuje jejich příslušnost ke svobodnému světu a jeho nadstátním strukturám.

Za cenu vstřícné sociální politiky, sociálnější, než jakou u nás reprezentuje sociální demokracie, stávající polská státní moc omezuje nezávislost justice, trestně stíhá Elżbietu Podleśnou za veřejné vyjádřen alternativního názoru na náboženské téma a dopouští antisemitské excesy. Mluvčí vládnoucí strany Právo a spravedlnost považují Západ za prohnilý a Unii za neomarxistickou. Tamní vládní program není daleko od zdejší Dělnické strany sociální spravedlnosti nebo Národní demokracie. Snad se zatím liší jen menšími sympatiemi k putinovskému Rusku.

↗

S obraty poměrů a jejich následky je to komplikované. Repro DR

Česká analogie

Kdo by byl před třiceti lety, v atmosféře začínajících změn, v prostoru plném očekávání, u nás řekl, že další generace dnes dospělých, kteří se tehdy narodili, bude odmítat členství v unii a přijetí eura, které je na základě našeho svobodně odhlasovaného vstupu do EU naší povinností?

Kdo by tehdy byl odhadl, že daleko nejvyšší preference bude dlouhodobě mít politický subjekt, který je pobočkou firmy bývalého agenta StB a že nemalou podporu má politická sekce další firmy provozované imigrantem, který ostře odmítá přijímání imigrantů a zpochybňuje naší kulturní vazbu na západní Evropu? Bylo by tehdy představitelné, že faktická většina oligarchicky a extrémně smýšlejících zákonodárců bude prosazovat do mediálních rad lidí, od kterých se nedá čekat ochrana svobody projevu?

Mohlo se očekávat, že tři desetiletí poté, co všude bylo vidět a slyšet hesla o svobodě, bude pokládáno za podivínské, minoritní a nevěrohodné hlásit se k liberálním principům? U nás naštěstí funguje soudní systém se sebevědomým Ústavním soudem, část médií je stále ještě relativně nezávislá, i když též jiní vlastníci než Andrej Babiš úkolují své zaměstnance v médiích směrem k podpoře svých ekonomicko-politických zájmů.

Naštěstí aspoň části, a řekl bych statečné a razantní části obyvatel není lhostejný trestně stíhaný a z dotačních podvodů podezřelý premiér a jeho tendence přizpůsobit si justici svým aktuálním potřebám. Dávají to znát demonstracemi stejně mohutnými jako ty, které roku 1989 pomohly položit Jakešův a Husákův režim.

S jakým nadšením, odvahou, nadějí a vizí budeme slavit, nebo s jakou nostalgií, zklamáním, skepsí a rezignací budeme připomínat letos kulaté výročí změn, které v listopadu a prosinci 1989 změnily zdejší vládnoucí systém, to ještě nevíme. Asi to bude směs obojího. Je možné, že život bude k němu milosrdný a že sídlo českých králů bude ještě stále obývat chorý stařec plný zášti. Ve Strakově koleji na nábřeží pod Hradem možná nebude nové osazenstvo, alespoň ne takové, které by podpořilo naději.

Kořeny

Možná ty smutné konce revolucí předznamenala na našem (sub)kontinentu už ta první, francouzská označovaná jako Velká. Přišla s programem odpovídajícím třem rozměrům lidství, s kulturní a duchovní svobodou, politickou rovností, tedy s koncem privilegií menšiny a poddanskou pozicí většiny a s alespoň naznačeným sociálně-ekonomickým bratrstvím, tedy se solidaritou, s ekonomickou demokracií.

Jak pohyb vyvolaný takovým vznešeným heslem pokračoval, víme. Záhy nastala jatka. Snad až čtyřicet tisíc lidí skončilo pod gilotinou, leckdy jen pro pouhé podezření nebo ze sousedských rozepří, vše vinou aktivit výborů všeobecného blaha. Jakobínský teror pak vystřídala vláda temidoriánů, za nichž svoboda znamenala především svobodu bohatých bohatnout ještě víc. Teror jakobínů vystřídal poněkud slabší bílý teror.

Nastala éra, kdy se vysněným dárcem svobody v mnoha zemích Evropy měl stát Napoleon Bonaparte, který tam však nastolil nové sobě povolné dynastie a svobodu jinou než ekonomickou přiškrtil. Po jeho vojenských porážkách, poslední u Waterloo, přišla definitivně bourbonská restaurace, v níž byla monarchie vázána ústavou a zachovával se snad i jistý rozsah práv a svobod.

Revoluce nemusí být jen rebelií, revoltou, převratem nebo pučem. Může to být revoluce podle původního významu toho slova, tedy obrat či zásadní změna. Může se změnit styl vládnutí, může to být uplatnění lidské důstojnosti v hospodářské a sociální stejně jako v politické sféře.

Revoluce může být sametová, ale může to bohužel také být pragmatické (ne-li cynické) předání moci za sjednaných podmínek doprovázené velkými slovy. Může to být, a v tomto smyslu bylo toho slova také dříve užíváno, například o oběhu planet kolem Slunce, návrat kruhem tam, odkud jsme vyšli. Je to ten případ, kdy revoluce požírá své děti, kdy jedna tyranie přes chvilkové zdání svobody je nahrazena novou tyranií. Tak daleko však snad ještě nejsme.

S obraty poměrů a jejich následky je to komplikované. Snad je nadějná stálá občanská aktivita, průběžný dohled na držitele ekonomické a politické moci. Doufejme, že je možno utopie, které revoluce inspirují, vzít jako vize a po skromných krocích se k nim blížit bez ambice jich plně dosáhnout. Snad je nadějná změna stylu veřejného života spíše než uchopení moci novými subjekty. Pokud ne, je to (podle slov biblického Kazatele) marnost nad marnost, a vše je marnost.