Osudy revolucí

Ivan Štampach

Jak si budeme připomínat kulaté výročí změn, které v listopadu a prosinci 1989 změnily zdejší vládnoucí systém? Doufejme, že je možno utopie, které revoluce inspirují, vzít jako vize a že smutný konec není nevyhnutelný.

V těchto dnech si můžeme připomenout, pokud to nechceme přehlédnout, nenápadný začátek zlomových událostí roku 1989. Polská komunistická moc umožnila 4. června první kolo polosvobodných voleb a záhy kolo druhé. Kandidovaly v nich za stejných podmínek s komunisty, tedy Polskou sjednocenou dělnickou stranou, politické strany, které v předchozích měsících vznikaly nebo se jako už předtím povolené od režimu odpoutávaly.

Volně hlasovat se však mohlo jen o 161 z celkových 460 poslanců sněmovny (sejmu). Opoziční blok získal ve dvou kolech všech 161 hlasů. Ve volbě do stočlenného senátu získal 99 mandátů.

Nastala paradoxní situace. Spolu s parlamentem do značné míry nekomunistickým mělo Polsko jako členský stát Varšavského paktu a Rady vzájemné hospodářské pomoci do srpna komunistickou vládu a za prezidenta byl v nových poměrech většinou jediného hlasu zvolen generál Jaruzelski, kterého už dříve dostalo na vrchol moci potlačení hnutí Solidarity a nastolení výjimečného stavu.

Můžeme spekulovat o neupřímných motivech polských komunistů, ale můžeme si také vzpomenout, že od druhé poloviny padesátých let bylo v Polské lidové republice umožněno soukromé podnikání v obchodě a řemeslech, že tam velká část zemědělství nebyla kolektivizována nebo postátněna, že tam církev neměla téměř žádná omezení (například v Lublinu měla Katolickou univerzitu), že tam svoboda projevu byla potlačována výrazně méně než u nás nebo v jiných zemích východního bloku.

Není bez zajímavosti si připomenout roli, kterou v postupné změně režimu sehrály nezávislé odbory. Dnes už nikoho snad neudivuje, že v rámci geostrategických koncepcí Solidaritu podporovaly i ultrapravicové politické síly Západu. Sebereflexe dělníků však s něčím takovým nepočítala. Lze říct, že ve smyslu katolické sociální nauky, jak ji prezentoval polský papež Jan Pavel II., odmítali etatistický pseudosocialismus stejně jako kapitalismus. Šlo o touhu po skutečné svobodě pracovníka a občana.

Kam se Polsko rozpohybované touto překvapivou spíše evoluční „revolucí“ posunulo dál, je víc než smutné. Komunisté se sice transformovali v politické strany, které přispěly ke vstupu Polska do Severoatlantické obranné aliance a do Evropské unie, avšak svobodný tržní systém, jak se u nás někdy říká, bez přívlastků, naštval polské občany natolik, že se přiklonili k politické orientaci, která zpochybňuje jejich příslušnost ke svobodnému světu a jeho nadstátním strukturám.

Za cenu vstřícné sociální politiky, sociálnější, než jakou u nás reprezentuje sociální demokracie, stávající polská státní moc omezuje nezávislost justice, trestně stíhá Elżbietu Podleśnou za veřejné vyjádřen alternativního názoru na náboženské téma a dopouští antisemitské excesy. Mluvčí vládnoucí strany Právo a spravedlnost považují Západ za prohnilý a Unii za neomarxistickou. Tamní vládní program není daleko od zdejší Dělnické strany sociální spravedlnosti nebo Národní demokracie. Snad se zatím liší jen menšími sympatiemi k putinovskému Rusku.

S obraty poměrů a jejich následky je to komplikované. Repro DR

Česká analogie

Kdo by byl před třiceti lety, v atmosféře začínajících změn, v prostoru plném očekávání, u nás řekl, že další generace dnes dospělých, kteří se tehdy narodili, bude odmítat členství v unii a přijetí eura, které je na základě našeho svobodně odhlasovaného vstupu do EU naší povinností?

Kdo by tehdy byl odhadl, že daleko nejvyšší preference bude dlouhodobě mít politický subjekt, který je pobočkou firmy bývalého agenta StB a že nemalou podporu má politická sekce další firmy provozované imigrantem, který ostře odmítá přijímání imigrantů a zpochybňuje naší kulturní vazbu na západní Evropu? Bylo by tehdy představitelné, že faktická většina oligarchicky a extrémně smýšlejících zákonodárců bude prosazovat do mediálních rad lidí, od kterých se nedá čekat ochrana svobody projevu?

Mohlo se očekávat, že tři desetiletí poté, co všude bylo vidět a slyšet hesla o svobodě, bude pokládáno za podivínské, minoritní a nevěrohodné hlásit se k liberálním principům? U nás naštěstí funguje soudní systém se sebevědomým Ústavním soudem, část médií je stále ještě relativně nezávislá, i když též jiní vlastníci než Andrej Babiš úkolují své zaměstnance v médiích směrem k podpoře svých ekonomicko-politických zájmů.

Naštěstí aspoň části, a řekl bych statečné a razantní části obyvatel není lhostejný trestně stíhaný a z dotačních podvodů podezřelý premiér a jeho tendence přizpůsobit si justici svým aktuálním potřebám. Dávají to znát demonstracemi stejně mohutnými jako ty, které roku 1989 pomohly položit Jakešův a Husákův režim.

S jakým nadšením, odvahou, nadějí a vizí budeme slavit, nebo s jakou nostalgií, zklamáním, skepsí a rezignací budeme připomínat letos kulaté výročí změn, které v listopadu a prosinci 1989 změnily zdejší vládnoucí systém, to ještě nevíme. Asi to bude směs obojího. Je možné, že život bude k němu milosrdný a že sídlo českých králů bude ještě stále obývat chorý stařec plný zášti. Ve Strakově koleji na nábřeží pod Hradem možná nebude nové osazenstvo, alespoň ne takové, které by podpořilo naději.

Kořeny

Možná ty smutné konce revolucí předznamenala na našem (sub)kontinentu už ta první, francouzská označovaná jako Velká. Přišla s programem odpovídajícím třem rozměrům lidství, s kulturní a duchovní svobodou, politickou rovností, tedy s koncem privilegií menšiny a poddanskou pozicí většiny a s alespoň naznačeným sociálně-ekonomickým bratrstvím, tedy se solidaritou, s ekonomickou demokracií.

Jak pohyb vyvolaný takovým vznešeným heslem pokračoval, víme. Záhy nastala jatka. Snad až čtyřicet tisíc lidí skončilo pod gilotinou, leckdy jen pro pouhé podezření nebo ze sousedských rozepří, vše vinou aktivit výborů všeobecného blaha. Jakobínský teror pak vystřídala vláda temidoriánů, za nichž svoboda znamenala především svobodu bohatých bohatnout ještě víc. Teror jakobínů vystřídal poněkud slabší bílý teror.

Nastala éra, kdy se vysněným dárcem svobody v mnoha zemích Evropy měl stát Napoleon Bonaparte, který tam však nastolil nové sobě povolné dynastie a svobodu jinou než ekonomickou přiškrtil. Po jeho vojenských porážkách, poslední u Waterloo, přišla definitivně bourbonská restaurace, v níž byla monarchie vázána ústavou a zachovával se snad i jistý rozsah práv a svobod.

Revoluce nemusí být jen rebelií, revoltou, převratem nebo pučem. Může to být revoluce podle původního významu toho slova, tedy obrat či zásadní změna. Může se změnit styl vládnutí, může to být uplatnění lidské důstojnosti v hospodářské a sociální stejně jako v politické sféře.

Revoluce může být sametová, ale může to bohužel také být pragmatické (ne-li cynické) předání moci za sjednaných podmínek doprovázené velkými slovy. Může to být, a v tomto smyslu bylo toho slova také dříve užíváno, například o oběhu planet kolem Slunce, návrat kruhem tam, odkud jsme vyšli. Je to ten případ, kdy revoluce požírá své děti, kdy jedna tyranie přes chvilkové zdání svobody je nahrazena novou tyranií. Tak daleko však snad ještě nejsme.

S obraty poměrů a jejich následky je to komplikované. Snad je nadějná stálá občanská aktivita, průběžný dohled na držitele ekonomické a politické moci. Doufejme, že je možno utopie, které revoluce inspirují, vzít jako vize a po skromných krocích se k nim blížit bez ambice jich plně dosáhnout. Snad je nadějná změna stylu veřejného života spíše než uchopení moci novými subjekty. Pokud ne, je to (podle slov biblického Kazatele) marnost nad marnost, a vše je marnost.

    Diskuse (34 příspěvků)
    JP
    Josef Poláček, Invalidní důchodce a student
    June 6, 2019 v 14.50
    Mezi ideálem a zmarem
    "Šlo o touhu po skutečné svobodě pracovníka a občana."

    Takto Ivan Štampach charakterizuje polské emancipační hnutí sdružené kolem odborů "Solidarita", které svého času otřáslo komunistickým (pseudo) světem, a které svého času vzbuzovalo stejně ty samé naděje na příchod pravé lidské svobody, jako o půldruha desetiletí dříve československé obrodné hnutí známé jako "Pražské jaro".

    Ivan Štampach ovšem vzápětí stejně tak líčí, k jakým tristním koncům dospěl další vývoj Polska, poté co revoluce pod jménem "Solidarita" dosáhla svého naprostého vítězství.

    Kde je tady tedy zakopaný pes? Selhala samotná revoluce? Byla snad tato - o sobě čistá a ryzí - revoluce později "zrazena", jako to v jednom svém díle už o ruské, bolševické revoluci napsal její spolutvůrce Trockij? Byly ty čisté ideály o pravé lidské svobodě zrazeny, revoluce sama ukradena novými mocipány? Dozajista je možno se na celou věc takto dívat.

    Ovšem - není to příliš zjednodušený pohled? Vidět příčinu všeho zla jenom v mocenských strukturách samotných? Které se - přirozeně - v nové podobě obnovují po každé provedené revoluci?

    Vraťme se k úvodní větě; zopakujme si ji, ale pro tentokrát ve formě otázky:

    Šlo tenkrát opravdu o čistou touhu po skutečné svobodě pracovníka a občana?

    Jako už v některých dalších případech já sám mám svým způsobem určitou výhodu, že jsem přechod od totality k systému liberální demokracie zažil ne povlovně, ale jedním rázem. Kdy tedy se tedy určité kontrasty projevovaly nesrovnatelně zřetelněji, nežli při tom vývoji povlovném (byť i nastartovaném změnou revoluční).

    Ta touha po skutečné svobodě - ano, tehdy jsme na ni skutečně věřili. Tedy - nejen na tu svobodu, nýbrž zároveň na tu touhu. Drceni totalitou propadli jsme iluzi, že každý kdo je drcen spolu s námi, je veden stejnou touhou po pravé, ryzí, žádnými vedlejšími zájmy nezdeformované lidské svobodě.

    Shodou okolností jsem už ne tak docela dávno popisoval, jak velice rychle u většiny emigrantů tato touha po pravé svobodě vymizela. Jak neuvěřitelně rychle mutovala ve zcela přízemní touhu po majetku, osobním blahobytu, po tom "dobře se zařídit".

    Ale nejen to; bylo ještě mnohem hůře. Ten "osvobozený" člověk se velice často ukázal být bytostí v celém svém životním horizontu velice omezenou, obhroublou, bez veškerých vyšších, hodnotnějších zájmů, které jediné mohou zakládat skutečnou lidskou svobodu hodnou toho jména. A co zcela nejhůře: jestliže jsme v prvé řadě utíkali především před všudypřítomnou lží, ve které nás totalitní režim utápěl den co den a ještě nás ji nutil po něm opakovat, pak se velice záhy ukázalo, že "svobodná" emigrace si udržuje a pěstuje svou vlastní lež - lež o údajně dokonalém, svobodném a šťastném životě na Západě, a tuto lež posílá den co den prostřednictvím příslušných rozhlasových vysílaček do své dřívější vlasti.

    Krátce řečeno: za útlaku totality se zdálo, že každý kdo se jí nějakým způsobem vzpírá, je veden a motivován čistou touhou po svobodě. Ale až za podmínek svobody (osobní, občanské) se ukázala holá realita: velká část lidí se s nesvobodou totality nemohla smířit ne proto, že by byli natolik přesvědčenými bojovníky za pravou svobodu - nýbrž jenom proto, že tato jedna specifická forma útlaku a nadvlády zrovna jim samým neumožňovala, aby oni sami se mohli vyvyšovat nad ostatními - svým majetkem, svým postavením, svým vlivem, svou ekonomickou mocí... To co jim tedy na socialismu vadilo ze všeho nejvíce, to nebyla ani tak jeho nesvoboda, jako jeho rovnostářství; tedy jedno z málo toho opravdu pozitivního, co tento socialismus s sebou přinesl.

    Jinak řečeno: musíme se jednou provždy rozloučit s iluzí, že revoluce by byly neseny jenom a pouze čistou "touhou po skutečné svobodě pracovníka a občana". Bohužel, realita je značně jiná.

    Ty čistě osobní, a tedy přinejmenším latentně egoistické zájmy jsou nakonec vždycky na prvním místě. A k tomu připočítejme ještě - víceméně přirozenou - obecnou omezenost a nekultivovanost velké části populace; a pak už nám nebude žádnou velkou záhadou, proč revoluce vždycky budí tak velké iluze, a proč je vždy znovu a znovu zklamávají. Starého psa novým kouskům nenaučíš; a člověk starého režimu se nestane nijak podstatně lepším, jenom tím že bude postaven do podmínek režimu porevolučního. Jenom - snad - nebude mít tolik příležitostí realizovat své egoistické choutky tak přímým a bezohledným způsobem jako předtím.

    Takže tedy: marnost nad marnost, a vše je marnost? Není tu reálně přítomen žádný pravý ideál, ke kterému by bylo možno se alespoň krůček po krůčku přibližovat? Ideál pravé svobody, ideál pravého lidského naplnění?...

    Vraťme se - opět jednou - k Aristotelovi. Aristoteles už dvě a půl tisíciletí před Churchillem přišel na to, že v reálném světě a s reálným člověkem nemá smysl pokoušet se o žádné státní uspořádání, které by bylo něčím vyšším, něčím ušlechtilejším nežli režim "nejlepší ze všech špatných". Obecný lid bude vždy hnán především svými přízemními zájmy a motivacemi; a tak to jediné o co je racionálně možno se pokoušet je to, aby se tyto partikulární, egoistické zájmy navzájem potýkaly a srážely pokud možno nenásilně a uspořádaně.

    A přece... V samotném závěru svého díla "Politika" ten samý Aristoteles naznačuje ještě jinou možnost. Možnost státu, který míří někam výše. Státu, který míří k vyšším hodnotám, k vyšším ideálům.

    Aristoteles nám ovšem nezanechal žádný návod (jedná se jenom o fragment), jak takovéhoto státu s vyšší občanskou a mravní ideou dosáhnout. A tak se zdá, že - pokud se vůbec jedná o možnou alternativu vývoje - že si takovýto "reálný ideál", který by nebyl pouhou ušlechtilou iluzí, ale skutečnou vůdčí silou - že si takovýto ideál budeme teprve muset sami nalézt a vytvořit.
    JN
    Jiří Nushart, maloměšťácký usmiřovač
    June 6, 2019 v 16.9
    "Svobodný tržní systém naštval polské občany natolik, že se přiklonili k ..."
    Možná je naštvalo něco jiného.

    Kdyby je naštval tržní systém, řešili by ve svém naštvání nejspíše tržní systém. Oni ale řeší liberalismus. Liberalismus může být ekonomický, nebo také kulturní. Řekl bych, že Poláci tím naštváním reagují na ten kulturní a nikoliv na ekonomický liberalismus.
    PK
    Pavel Kolařík, informatik
    June 6, 2019 v 16.9
    Jenom aby tady zase někdo po 30 letech neoživoval spiklenecké teorie
    Připomínám, že to "pragmatické (ne-li cynické) předání moci za sjednaných podmínek doprovázené velkými slovy" je dobře zdokumentováno.

    Vyjednávání mezi delegací Občanského fóra a představiteli tehdejší moci v čele s tehdejším předsedou vlády Adamcem bylo dobře zpravodajsky pokryto, a bylo o něm v podstatě okamžitě referováno: kdo přišel s jakým návrhem, kdo měl jaké podmínky, kdo co přijal, kdo co odmítnul. Existují pamětníci, dokumenty atd.
    JN
    Jiří Nushart, maloměšťácký usmiřovač
    June 6, 2019 v 17.6
    "To, co jim na socialismu vadilo nejvíce, nebyla nesvoboda, ale rovnostářství."
    Ekonomické rovnostářství s výhradami snad...

    Ale jinak socialismus rovnostářský vůbec nebyl. Komu nevadila přetvářka a pragmatický kariérismus, ten prostě byl mezi těmi "více rovnějšími". Komu ta přetvářka a kariérismus vadily a říkal veřejně, co si myslí, tomu se komunisté mstili třeba špatnými kádrovými posudky jeho dětí při přijímacím řízení ke studiu. Vzadu v kostele občas stávali soudruzi s vědeckým světovým názorem a se zapisníčkem, a u dětí z těch zapsaných rodin pak nemělo žádný smysl, aby podávali přihlášku například ke studiu učitelství.

    JN
    Jiří Nushart, maloměšťácký usmiřovač
    June 6, 2019 v 17.7
    "U nás naštěstí funguje soudní systém se sebevědomým Ústavním soudem" ...
    a jeho předseda se "hluboce stydí" za jeho rozhodnutí...
    Eva Hájková, penzistka
    June 6, 2019 v 19.33
    "...návrat kruhem tam, odkud jsme vyšli". To může být opravdu dost špatné. Ovšem záleží na tom, odkud si myslíme, že jsme vyšli.
    Například v Komenského Labyrintu je poutníkovi řečeno: "Vrať se, odkud jsi vyšel - do domu srdce svého."
    Eva Hájková, penzistka
    June 6, 2019 v 22.48
    A ještě k samotným revolucím.
    Karel Skalický řekl, že revoluce souvisí se spásou, tedy s křesťanstvím. V asijském světě, zejména ve světě taoismu a konfucianismu prý pro ně není místo.
    VP
    Václav Pospíšil, důchodce atd.
    June 7, 2019 v 6.11
    Kamarád (kardinál) Míla Vlk mi jednou řekl: "Přineseme na Západ své zkušenosti z života v komunismu." Lituji, že jsme se ho nezeptal, co myslí konkrétně. Hned jsem odpověděl: "Nic nepřinesete. Budete rádi, že vás mezi sebe přijmou." Stalo se tak. Později už jsme si neměli co říct.
    PK
    Pavel Kolařík, informatik
    June 7, 2019 v 8.33
    Ano, stalo se tak. Kardinál Miloslav Vlk byl na Západě přijat s velkým respektem. Jednou se o něm dokonce spekulovalo jako o jednom ze širšího okruhu kandidátů na papeže.
    A možná k tomu opravdu mimo jiné přispělo i to, že jim vyprávěl o svých zkušenostech ze života v komunismu.
    JP
    Josef Poláček, Invalidní důchodce a student
    June 7, 2019 v 11.7
    Konfuciánská revoluce a návrat kruhem
    Ono se tak zcela paušálně nedá říci, že by ten taoismus a konfucianismus neměly vůbec nic společného s revolucí; je to ale výhradně "revoluce" masarykovského typu, tedy "revoluce hlav a srdcí". Člověk (běžný) má projít zásadní vnitřní proměnou, ovšem tím že se vrátí k jediné pravé podstatě věcí.

    Z tohoto hlediska může mít Skalický sotva pravdu se svým tvrzením, že "revoluce souvisí se spásou"; alespoň v tradičním výkladu "spása" souvisí jenom a pouze s touto proměnou vnitřní, s revolucí v obvyklém smyslu (politickou, sociální) to nemá co dělat.

    To všechno je vlastně ten samý "návrat kruhem" k výchozímu stavu, který je definován jako ryzí, čistý, nezkalený, jedině správný. (Tak to ostatně viděli i staří Řekové.)

    Na tomto pojetí samozřejmě něco je; ale jeho zásadní slabina spočívá v tom, že ten výchozí, ten "pravý, správný" stav pojímá jako něco naprosto fixního. Jako by tu na začátku všech věcí stála nějaká univerzální, ryzí, čistá duše, absolutní archetyp, do jehož dokonalosti postačí se navrátit.

    Ta vada je nabíledni: naprosto se tím opomíjí, že reálný svět je v neustálém pohybu a vývoji, a spolu s ním i sám člověk a jeho duše, všechno se stále mění, vznikají neustále nové situace, nové konstelace, nové výzvy. A v takovémto proměnlivém světě není možno si vystačit jednou provždy jenom s jednou jedinou takovouto absolutní, univerzální, čistou duší. Pokud tato duše má žít v reálném životě, musí se vždycky nějak "umazat" jeho všedností, jeho rozporuplností, jeho konfliktností; a všechno pak záleží na tom, jak se ta duše s tímto principiálně nedokonalým světem (a i se svou vlastní nedokonalostí) dokáže vyrovnat.
    + Další komentáře