Revoluční Velikonoce

Ivan Štampach

Proč jsme vlastně slavili Velikonce? Kvůli 2019 let staré revoluci, na kterou stále navazujeme.

Motivem mnoha náboženství a revolučních politických hnutí je těžká nespokojenost s daným stavem. Mám jako jednotlivec představu krásného, smysluplného, prosvětleného života, v němž jsem v souhlasu sám se sebou a s druhými, v němž příroda a já jsme v harmonickém, vzájemně prospěšném vztahu. A vidím, jak je od toho každodenní realita na hony daleko.

V lepších případech se pokouším se sebou něco dělat, pracovat na sobě, vzdělávat se, pěstovat něco tak paradoxního jako sebevýchova. Obvykle takové úsilí daleko nevede. Pak můžu rezignovat. Mám tendenci původní představu o hodnotném a naplněném životě zavrhnout jako iluzi. Prohlásím se s Vercorsem za pouhé nepřirozené zvíře.

Zde je prostor pro směry a školy duchovního života, ať je nazveme náboženstvím, spiritualitou nebo filosofií. Nám tady reprezentuje toto téma křesťanství. Nebo lépe řečeno, ne křesťanství jako ideologie a instituce. To už neinspiruje. Spíše příběh člověka Ježíše z Nazaretu, ve kterém se manifestuje božský potenciál lidství. Projevuje se svrchovanou svobodou vůči náboženské tradici, na niž navazuje, již však přehodnocuje.

Ježíš stojí na straně slabých, hájí jejich důstojnost, jejich život chrání, podporuje a rozvíjí. Uskutečňuje to, co bychom dnes nazvali humanitou a — spolu s Albertem Schweitzerem — etikou úcty k životu.

Známe ten příběh, dokonce v několika ne vždy souhlasných verzích a víme, shodně ve všech variantách vyprávění, jak to pro něj dopadlo. Obvinili ho, že se rouhá a nařkli ho z toho, že chce svrhnout císaře. A za to byl jediný trest navržený náboženskými autoritami a potvrzený autoritou okupační mocnosti, tedy smrt, a to bolestivé a pomalé umírání na popravčím kůlu, podle tradice ve tvaru kříže.

On, v němž se usídlila veškerá Plnost, v jehož lidských činech a slovech s lidmi jedná a mluví božský prazáklad skutečnosti, umírá s mohutným výkřikem, poté, co nebeskému Otci vyčetl: Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil. Dramatičnost smrti Spravedlivého znázorňují slova, že v okamžiku, kdy skonal, se zachvěla země a v jeruzalémském Chrámě se roztrhla opona oddělující svatyni od velesvatyně, do níž směl jen jednou za rok, na Jom Kipur, v Den smíření vstoupit velekněz.

Jádro křesťanského poselství je v tom, že smrt nemá v tomto příběhu poslední slovo. Ježíšovo dílo pokračuje. Je zakoušen jako „zabitý Beránek — věčně živý“. Jeho smrt byla dovršením celku života.

Jádro křesťanského poselství je v tom, že smrt nemá v tomto příběhu poslední slovo. Repro DR

Připojit se symbolicky k Ježíšově smrti a zmrtvýchvstání, tomu křesťané říkají znovuzrození. Tradičně se znázorňovalo ponořením do vody a vynořením nad hladinu, z „lůna vody“. Co nezvládla sama dobrá vůle a touha, ani práce na sobě, to se má otevřít takto znovuzrozenému člověku.

Znovuzrození je však velmi ošemetná záležitost. V USA se desítky milionů lidí, nesrovnatelně víc než v kterékoli jiné zemi, hlásí k tomu, že jsou „Born Again Christians“. Pokládají se za jedině pravé křesťany, honosí se tím, jak jsou lepší než my obyčejní smrtelníci.

Naléhají na své spoluobčany, a jim podobní zde na nás, aby uvěřili, aby se obrátili, aby „přijali Ježíše za svého osobního Pána a Spasitele“. Jejich agenda je i politická: asociální „útlý stát“, podpora svobodného vlastnění a široce odůvodněného používání zbraní, trestání žen, které špatná sociální situace dovedla ke smutnému rozhodnutí pro umělý abort, a též personálu, který s tím pomůže. K jejich programu též patří úvahy o cenzuře médií a umění.

Vypadá to, že rituální a osobně zažitá účast na smrti a novém životě není snadným řešením, stejně jako jím nebývá snaha o pozvolnou nápravu osobní situace a společenských poměrů. Zdá se, že to nefunguje v individuální ani v sociální rovině.

Přesto téma mystické smrti prožité dříve, než člověk skutečně uzavře běh života a probuzení k životu s vnitřní božskou kvalitou je univerzální téma, napříč kulturami. Je pravděpodobné, že křesťanům poskytla rámec k vyprávění Ježíšova života dobová mysterijní tradice. Bohové na sebe brali pozemskou, pomíjivou tvářnost, byli usmrceni a povstávali k novému životu. Obřadnou iniciací se k tomu připojovali mystové. Často šlo o božstva vegetativní a jarní slunovrat, případně úplněk po něm skýtaly vhod čas k jejich slavení.

Buddhistická cesta životem směřuje ke zkušenostnímu prožití, že vše je prázdné, pomíjivé a vše způsobuje utrpení. Propad do prázdnoty bývá někdy označován jako prožitek smrti a v prostoru prázdnoty se pak vše nově nasvícené vrací takové, jaké to je. Probuzený člověk pak přistupuje k sobě a ke všem cítícím bytostem, v jistém smyslu k veškeré skutečnosti, s laskavým přátelstvím a soucítěním, což má v tak řečeném angažovaném buddhismu podoby konkrétní služby.

Radikální přerod jako velikonoční téma zůstává snem. Tato osobní a v návaznosti na to i společenská revoluce zůstává apelem. Výzvou jít dál než jen k mírnému pokroku v mezích zákona. Revoluce může být sametová. Nemusíme si přitom hned představovat dnes tak populární domněle očistné násilí. To vede jen ke zkáze. To jen v nové podobě reprodukuje dosavadní bídu. Je to revoluce v původním latinském smyslu toho slova: oběh či konkrétně návrat kruhem tam, odkud jsme vyšli.

Snad stačí neresignovat, připustit, že v lidské kapacitě, třeba i bez náboženských kulis a rekvizit, je možnost skutečné změny osobního života a společenských poměrů k dobrému. Nemusíme vzdávat promyšlené a odvážné kroky vedené, třeba ve smyslu marxistického filosofa Ernsta Blocha principem naděje.

    Diskuse (86 příspěvků)
    JP
    April 23, 2019 v 12.22
    Cesta tam a zase zpátky
    Opět jednou je možno konstatovat: úvahy Ivana Štampacha na náboženská témata jsou v podstatě ten jediný možný způsob, jak křesťanské vyznání učinit srozumitelným, a dokonce i přijatelným i racionálně smýšlející mysli. Toto ponoření se do hlubin osobně prožívané víry spojené s hledáním pravé a pravdivé skutečnosti je natolik subtilní, natolik vzdálené všem zdogmatizovaným mýtům, a zároveň natolik myšlenkově, filozoficky "čisté", vnitřně konzistentní a argumentačně zdůvodnitelné, že i přesvědčený ateista, pokud sám skutečně upřímně hledá ten pravý svět, zde může nalézt i cestu svého vlastního hledání, jenom nahlíženou pod poněkud jinou perspektivou.

    Ano, toto a právě toto je ten jediný způsob výkladu a pojímání křesťanství, s kterým může v zásadě souznít, které může přijmout i bezvěrec; je ovšem nutno se obávat, že takovéto subtilní, přemýšlivé křesťanství naopak bude nepřijatelným pro - naprostou většinu křesťanů!

    Protože tito křesťané - tito v ě ř í c í křesťané - ti chtějí mít v prvé řadě svou víru. Svou jasnou, uchopitelnou, nadměrnými filozofujícími úvahami nezkalenou víru, kterou je možno vyznávat, ke které je možno se vnitřně plně a bez výhrad upnout. Zkrátka, oni chtějí mít svého jasného, nezpochybnitelného - a ovšemže výhradně křesťanského - Boha, ke kterému se mohou modlit, ke kterému se chtějí obracet v těžkých chvílích svého života. A stejně tak chtějí mít svého (doslovně: s v é h o !!) Ježíše, který se p r o n ě osobně obětoval, a který jim touto svou obětí přinesl spásu, klid duše a zaručené pozdvihnutí do výšin nebeských. Takto věřící křesťané asi sotva co budou moci počít s takovým pojetím Ježíše, které ho staví někam do blízkosti buddhistické cesty do Prázdnoty, a v této prázdnotě nalezeného zcela nového pohledu na svět a život.

    Tato "Cesta tam a zase zpátky" (ano, ovšemže jsme si její nazvání zde vypůjčili od jedné Tolkienovy dobrodružné epopeje) - tato cesta může být otevřená každému, kdo je ochoten hledat. Kdo je ochoten hledat něco více, nežli co může poskytnout banální a prázdná existence světa propadlého své vlastně čistě hmotařské existenci; nejen ve smyslu přímo konzumně-materialistickém, ale i světa všeobecně omezeného jenom na svůj víceméně fyzický, hmotně pozitivistický projev.

    Cesta tam a zase zpátky: ano, kdo došel až na samotný konec této Cesty, kdo (v křesťanském podání) "zemřel" - ten už nikdy nebude tím, kým byl předtím. Kdo už jednou vstoupil na území Jinozemě, kdo zakusil velkolepost jejích heroických příběhů dotýkajících se samotného prvopočátku veškerého Bytí, ten už se nikdy nebude moci cítit být plně domovem v tom světě, který ulpívá v profánnosti čistě předmětného způsobu existence.

    Ale přece... Právě tady se vynořuje jeden bod v úvahách Ivana Štampacha, který není tak zcela nesporný. Totiž tam, kde hovoří o revoluci jako o "návratu kruhem". Tedy - k výchozímu místu. Tam, odkud jsme vyšli; to jest přesněji tam, kde byl pravý, autentický, metafyzický (či teologický) počátek naší cesty.

    Přesně takto na věc nahlíželi i staří řečtí myslitelé, jmenovitě Platón: že na samotném počátku všeho dění byl krásný, dokonalý "Zlatý věk", kdy lidé žili společně s bohy v jedné společné jednotě a harmonii; a lidé měli vší myslitelnou dokonalost darovanou od bohů, a od nich je odlišovala vlastně jenom jejich vlastní fyzická smrtelnost.

    Pro Platóna tedy to jediné, o co se člověk a lidstvo mohou a mají snažit, je právě to, navrátit se - nakolik je to nám jenom vůbec možné - k tomuto mýtickému počátku "jednoty lidí s bohy".

    Ten samý princip, to samé schéma platí nakonec stejně tak i v buddhismu, jako i v křesťanství: všude je tu předpokládán nějaký prapůvodní, o sobě zcela dokonalý stav, který člověk jenom musí pro sebe samotného nalézt, a tím dosáhne jednou provždy oné prapůvodní (božské) dokonalosti a dovršenosti veškerého Bytí.

    Tento "návrat v kruhu" ale nevyhnutelně souvisí s něčím o hodně méně ušlechtilým: totiž s b l o u d ě n í m v kruhu.

    Tento do sebe samého uzavřený kruh skrývá jedno zásadní nebezpečí, že totiž - přes všechnu tušenou velkolepost svého počátku - nakonec nepovede nikam. Ano, lidského jedince ztraceného v profánnosti světa vezdejšího pozvedne do těch nebeských, božských, transcendentálně mystických výšin; ale nedovede, zcela principiálně ho nemůže dovést nikam d á l e, nežli k tomu, co zde už vždycky bylo, a co je samo ve své věčné podstatě neměnné, ale tím zároveň strnulé.

    Tato "revoluce", pokud nemá být pouhým samoúčelem, pokud nemá být pouhým mechanicky kruhovým pohybem samotného Bytí v sobě samém, tato revoluce tedy musí být i revolucí samotného člověka. A to ne pouze v tom smyslu, že člověk se má zcela zásadně změnit, přerodit (to zde bylo od počátku cílem); nýbrž stejně tak v tom smyslu, že a k t é r e m této revoluce, této přeměny, této metanoie bude člověk sám.

    Člověk sám, ve svém vlastním - a tedy nikoli pouze předem daném, prefabrikovaném - hledání; a co více, člověk ve svém vlastním t v o ř e n í.

    Kdy se tedy veškerá substance, veškerý cíl oné cesty člověka nevyčerpává v pouhém návratu k něčemu předem danému; nýbrž kdy zde zároveň znovu a znovu vzniká něco nového. Něco nového, objevného, nově stvořeného, co se sice pohybuje v základním rámci toho původně daného, toho Absolutního - ale zároveň je svým vlastním, autonomním samopohybem a svým vlastním autonomním produktem.

    Tato "revoluce", tato Cesta tedy musí mít vždy zásadně podvojný charakter: musí to být "cesta zpátky", stejně jako to musí být neustálá, nikdy nekončící cesta vpřed. K novým obzorům, neohraničeným a neomezeným tím, co zde už jednou bylo.
    April 23, 2019 v 17.35
    "Kdo (v křesťanském podání) "zemřel" - ten už nikdy nebude tím, kým byl předtím."
    Otázkou je, jaký byl člověk "předtím"? A před čím vlastně?
    Myslím, že křesťané žádnou "heroickou velkolepost", kvůli které by zemřeli světu "ulpívajícímu v profánnosti" nezažili, Křesťané umírají hříchu a zákonu, nikoli profánnímu světu. Umírají spolu s Kristem, jak praví apoštol Pavel, aby jako on byli vzkříšeni k životu.

    Právě už to "umírání s Kristem" je tou "heroickou velkolepostí", paní Hájková. Křesťané pociťují hlubokou osobní, emocionální účast na smrti Ježíše - a jejich výklad této události je ten, že tím byl učiněn 1. heroický akt vlastní oběti; a 2. velkolepý počin globální přeměny celého světa.

    --------------------------

    Ta otázka "co byl člověk předtím" ovšem není nijak marná.

    Napřed si musíme určit to "před čím": jedná se o to, kdy se člověk poprvé dotkl "jinobytí"; poznání toho, že je tu ještě jiná skutečnost nežli ta profánní. Tak je tomu v obecném smyslu, platí to i pro ty nejnižší formy spirituality. V těch (nej)vyšších formách ovšem člověk toto "jinobytí" zakouší a poznává jako Absolutno; a zároveň jako Dobro, o které je nutno usilovat, s kterým je nutno (a možno) splynout.

    Takže pokud si ten hraniční okamžik "předtím" a "potom" určíme jako právě tuto poslední hranici dotyku s Absolutnem, s absolutním Dobrem - pak ten "člověk předtím" byl ten, který a/ buďto ještě vůbec neměl, neprožil tento zážitek tohoto Dotyku; anebo už ho sice měl, ale jenom na nižší duchovní úrovni.

    Aby tedy člověk mohl zakusit tento mezní Dotyk (alespoň m y ho dnes považujeme za mezní, to jest nejvyšší možný), musel tedy napřed projít dlouhou cestou vývoje svého poznání, sebe samého. A zároveň: spolu s tímto samotným okamžikem, dotykem změnil zásadním způsobem sám sebe i celý svět.

    PM
    April 24, 2019 v 12.38
    Touha umřít s Kristem se neobejde bez úskalí
     mezi pouze představitelným a životaschopným.
    Snaha převést toto napětí do jednotnosti prosté rozporu,
    může vést k ochuzení, nebo i zničení života.
     Život je ochuzen, když jedinec není schopen představ které přesahují hranice pouze toho o čem se domnívá, že je možné žít. Ke zpustošení života také dochází, když za každou cenu, tedy i za cenu ničení až sebezničení, se chce žít  něco, co je pouze výplodem představivosti.
      Prvně je život ochuzen, protože se pro svůj klid zříká představivosti; podruhé se život hroutí pod  pod tíhou násilí, se kterým má být představitelné uskutečněno bez jakýchkoliv výhrad.
    Usilí o jednolitý život za každou cenu tak vede v obou případech k pocitu nesnesitelnosti rozporu mezi představitelným a uskutečnitelným, ikdyž požadavek vyřešení je motivovaný pouze romantickým snem.
    VP
    I když syntéza bratra Štampacha je vynikající, nikdo nemůže vymyslet jedinou cestu pro celé lidstvo. To odhalil i pan Poláček.
    Mohu jen pozvat a zvát na cestu Ježíšovu a nezáleží na tom, jak kdo jej pozná. Důležité je, že On zná nás.
    JN
    April 25, 2019 v 0.18
    Desítky milionů lidí
    "V USA se desítky milionů lidí (...) hlásí k tomu, že jsou „Born Again Christians“. Pokládají se za jedině pravé křesťany, honosí se tím, jak jsou lepší než my obyčejní smrtelníci. 

    Naléhají na své spoluobčany, a jim podobní zde na nás, aby uvěřili, aby se obrátili, aby „přijali Ježíše za svého osobního Pána a Spasitele“. Jejich agenda je i politická: asociální „útlý stát“, podpora svobodného vlastnění a široce odůvodněného používání zbraní, trestání žen, které špatná sociální situace dovedla ke smutnému rozhodnutí pro umělý abort, a též personálu, který s tím pomůže. K jejich programu též patří úvahy o cenzuře médií a umění."

    ------------------------------------

    Koho má autor článku vlastně na mysli? Jak může vědět, co si ony "desítky milionů lidí v USA" myslí a co přesně chtějí? Zkouším si představit, jak by zněla podobná formulace adresovaná ale nějakým jiným desítkám milionů lidí nějaké jiné národnostní a náboženské skupiny.
    April 25, 2019 v 5.7
    Autor má zřejmě na mysli některé evangelikální křesťany v USA.
    Z křesťanů prý dnes mají američtí liberálové strach, proto se to slovo raději ani nevyslovuje, jak vyjadřuje tento článek:
    https://www.krestandnes.cz/proc-se-obama-i-clintonova-brani-oznacit-krestany-za-obeti-utoku-na-sri-lance/
    Lidé s dělohou, slaviči Velikonoc... To nás čeká docela srandovní budoucnost:-)
    HZ
    April 25, 2019 v 9.38
    Paní Hájková,
    Obama i Clintonová jsou přece taky křesťané. Nebo ne?
    April 25, 2019 v 9.55
    Abych pravdu řekla, paní Zemanová, nevím, zda si tak sami říkají. Nikdy jsem je natolik nesledovala, abych to mohla vypozorovat.
    V každém případě je rozdíl mezi liberálními křesťany a konzervativními křesťany. V poslední době se mi zdá, že liberální křesťané už tolik netrvají na tom, že jsou křesťané, že to slovo skutečně přenechávají raději konzervativcům. Možná se jim slovo zdá těmi druhými nějak zprofanované. K Ježíšovi se obvykle hlásí, ale spíš jen jako k významnému člověku než jako k Bohu.
    + Další komentáře